Moji
andělé si nespletou cestu a nevstoupí do tmy. Světlo je
jejich domovem a oni jdou k němu, aby mohli na Zemi žít,
protože ve tmě by zahynuli jako v mrazu květy.
Řekl
jsem jim:
Jděte
a pomozte zakotvit Světlu na Zemi. Kde je světlo jako malý
plamének, přilejte do něho oleje,
aby se rozzářilo a v duši bylo více tepla. Kde je
již silný a velký plamen, tam oleje
nepřidávejte, ale vezměte z něho a dejte na místa,
kde jsou jen malé jiskřičky, aby se i ony rozhořely a
bylo tak světlo všude, kde je víra ve mne. Těm,
kterým vezmete paprsky z jejich rozzářeného
světla, dám sám ze Světla svého, aby se nejen
vyrovnal jeho úbytek, ale aby míra světla tak se
navršila, že by se rozlévalo i po místech
temných a tak byla zřejmá bratrská služba
těch, kdo se k bratrství vyvinuli a jím žijí
jako mírní, snášenliví, tiší a
trpěliví, pomáhající a sloužící
bratři.
Cesta
k Otci je již vytýčena a já na ni
vnáším Světlo, aby bylo vidět, co je na ní
překážkou i kde je slyšen hlas Těšitele,
Učitele, hlas Pastýře svolávajícího
své ovce k návratu do ovčince. Ukazuji-li cestu a
říkám, že na ní je Ten, který po
ní člověka doprovází až ke svatému
prahu ráje, zda nezatoužíte vstoupit na onu cestu, tak
dobře střeženou, naplněnou účastí
Boží?
Jediná
cesta svatá s účastí Boží je ta, po
níž vedu já, Syn, syny Boží. Jdu před nimi,
aby nebloudili a nalezli zářící příbytek
ducha. Skláním se k nim, jsou-li padlí až v prach pod
křížem utrpení, a pomáhám jim opět
vstát a jít vpřed. Obvazuji je, jsou-li zranění.
Těším je, jsou-li zarmoucení. Povzbuzuji jdoucí
váhavě dobrou cestou. Kárám je, jdou-li zpět
nebo zůstávají stát na jednom místě,
protože se příliš baví světem a jeho
vědami.
Jsou-li
zatvrzelí a stále stejně nedokonalí i
hříšní, posílám k nim duchy ohně
spálit jejich hříšnost a nedokonalost ohněm
utrpení, aby nebyly v temnotě ducha navždy a připojili se
ke mně a se mnou šli k Otci, pokud On je milostivý a
volá: Synové rozptýlení, vraťte se ke
mně, znovu vám otvírám rodný dům…
Ani
největší hříšník se mnou
nezabloudí, obrátí-li se ke mně o pomoc na
cestách života zemského, i po smrti těla.
Přimkněte
se ke mně ještě těsněji všichni –
všichni! Přimkněte se víc než dosud to činili
ve mne věřící a doufající, volající
a prosící: Kriste, smiluj se nad námi!
Volejte ke
mně! Mluvte ke mně! Učte se ode mne!
Přinášejte
mi vstříc živou víru, pevnou naději a vřelou
lásku! Nebuďte chladní, zdrženliví v projevu
zbožnosti. Nechte své slovo plynout srdcem – citem –
láskou, aby se stalo vřelým a vycházelo z úst
jemně a vroucně jako slovo milujícího
člověka.
I já
chci k vám vroucně promlouvat, jak mě láska k
člověku žádá a vede. Pokud však od vás
nevyjdou ke mně slova jemná a vroucí, potud se mé
srdce musí se svou Láskou tajit a nemůže ji projevit v
celé plnosti, abyste od ní slyšeli, kdo jsem a
čím vám jsem.
Čekám
od vás první ozvěnu svého působení na
vaše nitro. Dávno jsem začal působit na lidské
nitro. Ono se však silně neozvalo, jak jsem si přál.
Nehorším se proto, že mne lidé
přijímají chladně a jsou ke mně lhostejní.
Dosud jsem člověku neřekl v plnosti a jasně, kdo jsem,
protože byl jako dítě neschopný hlubokého
přemýšlení, měl o mně pouze jednoduché
představy o mém působení a úkolu na Zemi. Jak by
chápal a co činil, kdybych řekl o sobě celou pravdu ve
vesmírné šíři, kdo je Kristus?
Čas
jde svým vyměřeným chodem. Nehledí, zda
dítě roste jak má a duševně vyspívá
úměrně k délce svého života na Zemi.
Čas se neohlíží a nevrací pro ty,
kteří pomaleji duchovně vyspívají, dosud ve
své duši myslí nedostatečně.
Čekám
na lidské dospívání, abych mohl člověku
dát hluboké duchovní poznání a
říci mu, kdo jsem já a kdo je on.
Přichází čas, kdy má být
člověku odhaleno mnohé tajemství. Pokud
vnitřně nedozrál, je v duši dítětem,
nechápe je, v prostotě myšlení se o ně ani
nezajímá. Nemohu však zastavit čas a říci
mu: Posečkej na ty lidské duše, které jsou
ještě maličké. Protože si dlouho hrály,
neumějí pracovat a učit se. Posečkej, až budou
mít pevný základ duchovního
vědění, pak přijď a pověz, co jim
máš říci pro jejich zmoudření a znalost
věcí.
Čas
však musí udržovat zákonitý chod života, je
vázán na jeho míru a rovnováhu sil daných
vesmíru. I já se podřizuji času a
střežím jej, protože on je nepostradatelným pro
dílo stvoření. Kdyby nebyl, nikdo by si neuvědomoval,
že má s prací pospíchat, že ji nelze dělat
vlastní libostí, ale řádem věcí. Proto
nemohu přehlédnout, že tolik lidí je v
dětském stavu mysli, že křesťanství si
uvědomují jako děti hru pro svou zábavu. Nevidí
v něm nejvyšší odpovědnost člověka za
celý život Země. Vracejí se do minulosti,
žijí v ní svým duchem, vedou o ní rozhovory i
stále spory.
Je
však zapotřebí mluvit o tom, co činí Kristus
nyní a co připravuje pro budoucí čas jako dílo
nových věků. Přišla doba mého
poučování a vyučování,
zasvěceného pohledu člověka do hlubokých
tajemství jeho poslání. Přišel den Ducha
Božího, Ducha Učitele, Ducha Těšitele, který
je i nejvyšším Pastýřem všech. V tomto Duchu
přicházím a hledím do cest Země, najdou-li se na
ní vyspělí, schopní chápat obrození,
obnovení člověka a jeho postavení na stupeň
duchovního života a jeho vědění.
Hledám
naslouchající Slovu, dychtivé poučení,
nespokojující se s povrchní znalostí
věcí Božích a lidských, ale
toužící poznat Boha činného,
mluvícího a jednajícího, učícího
a dávajícího nová poselství, nové
Slovo. Kdyby se takoví na Zemi nenašli, zle by bylo lidskému
pokolení. Duch Boží by se od něho odvrátil,
protože nemůže své posvěcující a informující
Slovo dávat nehodným nebo vnitřně nezralým.
Odvrácení
Ducha Učitele a Těšitele vstoupilo by do jiných
míst, k bytostem, které nemají jméno
člověk, ale také čekají na spásu jako
všichni provinilí. Tím by se člověk nedostal k
mé pravici ve stanovený čas. Zmeškání by
jej přivedlo na zpětné cesty a tak znovu by mu nastalo
putování přes moře a poušť do zaslíbené
země.
Kdo
uslyší mé povzbudivé, útěšné
i kárající Slovo, které přišlo znovu
učit lidstvo:
Uslyší
a poznají ti, které zvláštním způsobem k
tomu zavolám. Vím, kdo je dosud vnitřně jako
dítě a kdo je dospělý svým duchovním
stavem. Vy sami sebe posoudit nemůžete. Nevíte, zda již
vyspíváte v syny, platí-li pro vás má Slova
kárná, nebo již plná Lásky, jsem-li
váš Soudce, nebo již váš Přítel a
Bůh Lásky, smilovávající se vždycky,
odpouštějící mnohé nedostatky
navěšené na mysl a cit jako mlha na krajinu.
I
dokonalý na Zemi se proviňuje mnoha chybami. Je často velmi
netrpělivý, neklidný stálou honbou za pokrmem, v
ustavičné práci pro tělo i tím, že
žije mezi nedokonalými, kteří jej buď
zraňují slovy i skutky, nebo budí odpor a
pohoršení pro svůj chybný život, nad
nímž se rmoutím. Zvláště ten, kdo
dobře zná má přání, bývá
často zmaten a pln reptání, vidí-li velkou
špatnost lidí.
Denně
potřebujete mé odpuštění, denně si
zasloužíte výtky; i tehdy, nekonáte-li již
skutky nedobré a snažíte se žít se všemi v
míru. Znám myšlení i city nedokonalých i
spějících k dokonalosti. Vidím do duše jako vy
vidíte do nádoby, kterou máte často v rukou.
Víte dobře, co v ní je. Nemůže vám nikdo
říci, že tomu tak není a že vy se
mýlíte.
Kdo
mluví s přesvědčením, mluví vždy pevně,
jasně a určitě, bez váhání a
rozmýšlení. Všechna má Slova jsou pevná a
určitá, sdělují pravdu a hodnotí život
člověka. Slovo mé je zjevená pravda. Takto je
přijímejte a jím se stále řiďte. Pokud jste
na Zemi v těle, nemůžete se přesvědčit o
mé pravdě. Ale každé chvíle můžete na
mé zavolání z něho odejít. Pak se plně
přesvědčíte o pravdě mých slov. Provedu
vás cestami lidského života minulého i
současného. Zjevím vám vaši pravou podobu i
podobu těch, které sami znáte i kteří jsou
vám neznámí.
Tam, u mne,
v životě Ducha, poznáte pravdu. Žel však, tam
poznané nedostatky nelze ihned změnit, ani odčinit
zaviněná příkoří či těžkosti
způsobené jiným třeba v nevědomosti o
pravém stavu věcí. Tam je již pozdě na
lítost a pokání i na různé opravy
jednání. Podle života na Zemi je člověk ceněn
a přijat na nízké nebo vysoké místo ve
světě duchovního života.
Vy,
kteří poznáváte pravdu již na Zemi a ne teprve
až tam, kde je pozdě podle ní začít
žít, protože předpoklady k posmrtnému životu
tvoří cesta jednání člověka na Zemi,
začněte již dokonalost vyvíjet, věnovat jí
nejvyšší pozornost. Volám vás k práci
očistné, obrodné a zušlechťující.
Vybízím vás naléhavě a přísně
k následování mne.
Vy,
kteří toto mé Slovo a volání znáte,
vyspíváte již jeho vlivem a přímou mocí
tak, že můžete se vnitřně přetvářet
do svatých podob. Já sám vás ke slyšení
těchto slov povolal a tím vám dal možnost
žít podle pravdy, podle Krista.
Vybízím-li
člověka k následování mne slovy tak
naléhavými, pak mu musím také říci, v
čem spočívá ono následování, v
čem je svatost člověka.
Evangelia
mluví o Ježíši, co činil, když se na Zemi
zjevoval jako člověk pomáhající,
sloužící, trpící a
obětující se, mírný, tichý,
nevinný a horlivý Učitel, objasňovatel
zákona, karatel zlého, nešlechetného života i
duchovně vlažného, nezjemnělého citem
milosrdenství, soucitu a lásky. Žil jako vzor
dokonalého života člověka.
Následování
mne je svatá cesta Ježíše. Ježíš je
váš vzor i vaše pravá a jediná cesta,
která je člověku ukázána a dána, aby mohl
– až ji prokoná – nazvat se
synem Božím, měl bezpečné, pevné
vedení do výšin nejvyšších i do centra
všeho života, do hlubin nejvyšší Svatosti,
Lásky a Krásy. Nebudete-li jako Ježíšové,
marně tlučete na dveře Otcovy a žádáte o
vpuštění. Otec mne postavil před oči všech, aby
věděli, jak mají žít a projevovat se,
žijí-li na Zemi v těle, jaké jméno jim
dává nejvyšší posvěcení
dosažitelné pozemskému člověku.
Nuže,
co chcete víc? Máte vzor, máte jeho jméno a jeho
život před sebou. Následujte jej! Naplňujte jej, abych
já, Syn nejvyšší, vás v syny
Boží proměnil a nazval vás svatým jménem
Ježíš, tím vás znovu posvětil a jako
takové vrátil Otci.
Nejsem
již jako Ježíš poznáván ve
viditelném těle. Proměnil jsem je v jemný tvar, do
duchovní podoby a v ní působím, pracuji, pomáhám
a dále se obětuji. Jméno Ježíš jsem si
však ponechal, abych byl lidem blízký a oni mne
chápali.
Kdo
mluví o mně jako o Ježíši, dobře
mluví.
Kdo
mluví o mně jako o Kristu, moudře a zasvěceně
mluví.
Kdo
mluví o mně jako o Duchu, který vždy byl a je,
mluví nejlépe, mluví svatou pravdu.
Jména
měním podle času, jeho úkolů a práce,
již konám u člověka a pro něj. Avšak podstatu
svou neměním. Poznávejte mne, kdo jsem, abyste mi
porozuměli lépe než dosud mi bylo rozuměno. Z
porozumění vzejde pochopení a z pochopení
velká láska. Je možné nemilovat Toho, kdo život
zachránil, jej obnovuje a dává mu nové
krásy, nové radosti i věčný, ničím
nerušený pokoj a mír?
Zamilujte
si mne, aby vaše láska ke mně byla známa celému
stvoření, aby z ní vzešla láska k Bohu u všech,
kteří jsou mimo lásku z trestu i oběti.
Oslovujte
mne: Ježíši.
Budu
vám blízký jako Bratr váš, jako
váš nejlepší Přítel.
Ponesu s
vámi tíži života a půjdu před vámi
jako Světlo, Cesta, Pravda, Život, který se má jimi
naplňovat, žít. Půjdu před vámi
neviditelně, zanechávaje stopy pro vaše nohy, aby se mohly do
nich zasunout a s nimi se ztotožnit, takže nebude rozdílu mezi
šlépějí mou a vaší. Každý, kdo
půjde za vámi hledat cestu, pravdu a život, uvidí
naše stopy jako znaky dokonalého, svatého života.
Takový
život má právo na všechna zaslíbení
daná kdy člověku o jeho místě po pravici Otce, po
boku Krista. Cesta Ježíše zajisté není
lehká. Je na ní kříž. Je tam však i
slavné zmrtvýchvstání i sláva návratu
k Otci i vstoupení do Jeho Moci.
Půjdete-li
za mnou a se mnou, pak vězte, že ani jedna z těchto
věcí nebude vám odňata, ale v plnosti
obdržíte všechno; nejen v utrpení
kříže, ale ve slávě a Moci Ježíše
vzkříšeného, který je na pravici
Boží, kde sídlí Moc a Síla
Všemohoucího.
Jsem v
Ježíši s vámi i před vámi od této
chvíle až do dne, kdy dokonáte jeho cestu. Pamatujte na mne
v každé chvíli svého života. Pamatujte, že
máte před sebou Světlo i Vzor.
Žijte tak, aby se i z vašeho života stal vzor.
Pojďte
ke mně, kteří Boha hledáte, v Něho
věříte a toužíte po věcech
krásných a svatých.
Pojďte ke mně, protože jste ode mne vyšli a ke
mně opět máte přijít, jakmile se
vyučíte a budete mít v duši světlo.
Ve mně
je váš domov, váš krásný svatý
cíl. Hle, vyšel jsem do vašich cest vás volat
a hledat, ať jste kdekoli; hledat vás,
věřící, milující,
rozptýlené a bloudící; hledat vás,
opozdilé, vlažné i pobývající v
temnotách.
Vyšel
jsem vás shromáždit a se mnou spojit, abyste nebyli jako
ovce bez Pastýře, děti bez matky, ptáci bez hnízd,
jednou zde, jednou tam, jako pole bez osetí, tráva nežatá, květy bez vůně,
zbořený, prázdný dům i chrám.
Vyšel
jsem jako Pastýř i jako Učitel i jako Beránek.
Přicházím jako Ježíš, jako Kristus, a ke
každému s jiným úkolem.
Vyšel
jsem. Pojďte i vy mně vstříc!
Vyjděte
na cestu ke mně. Hledejte mě!
Volejte:
Kriste
– Kriste – Kriste –
přistup k nám blíže, přijď k nám,
vstup nám do duše a buď s námi na věky…
Já
vám odpovím:
Jsem s
každým a u každého, kdo v Boha věří, v
Boha doufá,
Boha nadevšechno miluje.
Hledáte-li
mne a voláte, jděte tam, kde tyto věci jsou.
Naleznete mne, neboť se vám dám poznat,
jak stojím na cestě, po níž jdete k Otci
za Světlem, Dobrem a Láskou,
za svatou Moudrostí Boží i člověka.
Hledáte-li
Učitele, pojďte ke mně – jsem váš Učitel.
Hledáte-li
Těšitele, pojďte ke mně – jsem jediný
Těšitel.
Hledáte-li
Beránka, pojďte ke mně –
jsem Ten, který se tiše, trpělivě obětuje za viny
světa
i váš osobní hřích.
Hledáte-li
Pastýře, pojďte ke mně –
já jsem nazván Pastýř, který vede duše
dobré
i všechny, kde jaké jsou.
Hledáte-li
Cestu do Nebes, pojďte ke mně –
jsem Cesta vámi hledaná.
Hledáte-li
Boží Království, pojďte ke mně –
jsem jeho Obnovovatel a Uskutečňovatel.
Hledáte-li Život
věčný, povždy krásný, pokojný,
pojďte ke mně –
jsem ten Život.
Hledáte-li Otce – já Jej zjevuji.
Hledáte-li Syna – já sám jsem Syn.
Hledáte-li Ducha – já jsem Duch
Boží.
Hledáte-li Lásku Boží, pojďte
ke mně – jsem Láska
a Láska je Bůh váš.
Podle duchovní inspirace přijaté od
Krista napsala
ã
Božena Cibulková, 1966.
Hluboké
– bezedné jsou mé prameny vědění.
Kdo
netouží po jejich lahodné i hořké chuti –
má malé, slabé poznání. Po
kapičkách ochutnává Pravdu. Proto jde
dětskými krůčky životem k Cestě,
jíž jsem na věky. Vstupuje do ní až v
posledních minutách, kdy světlo Země nad ním
zapadá, a jiní, silnější a rychlejší
v kroku, dávno spočívají v klidu a míru v
mé blahé náruči, neboť včas
zvítězili nad každou slabostí cizí i svou.
Ten však,
jehož duše na Zemi hledá živé vody Moudrosti,
přečisté prameny Lásky a zdroje Poznání
– volá mne a já slyším. Prosí mne o
ně a já dávám žádané.
Nádoby duše předložené mi v
upřímné touze po jejich naplnění plním
tak vrchovatě, že obdarovaný nejcennější z
věcí života, kamkoli jde, na všechny strany tuto
vzácnost rozlévá a tak značí stopy
požehnaného, neboť poznáním obdarovaného
člověka.
Nehledejte
poznání v zakalených pramenech světa, z nichž
nejeden je smrtonosný. Přicházejte k pramenům
mým. Od nich se nevracejte zpátky na žádnou ze stran,
kde jsou řeky vědění o posvátných
tajemstvích. Mé vás vnitřně oživí,
ze všeho slabého a nemocného vyhojí, uzdraví,
dají životní sílu duši i tělu. V nich
poznáte příčiny dění a všech
bolestí i smrtí v pravdě zjevující život
v pohybu i klidu, v blahu i v bolestech obrodných proměn a
přetváření se všeho do vyšší
dokonalosti jevů, krás a účelů.
Žádejte,
volejte, že chcete pít z nejčistších pramenů,
poznávat Moudrost vpravdě Božskou. Je tam, kde je Kristus.
Přinášejte k mým pramenům nádoby mysli a
citu, srdce i rozumu, neboť jsou velké, bezedné,
krásně tvarované touhou duše –
křišťálově čisté láskou. Do takových
je mi radostí nalévat a vám radostno z nich pít. Na
tyto spojené radosti čeká nový proud života, aby
mohl začít svůj široký rozmach
podivuhodných dění s účastí boholidskou.
Jen vy
spojeni se mnou a já s vámi naplníme život
člověka moudrostí tvořivou, láskou činnou,
prací blahodárnou, krásou vesmírnou, blahem pro
duše jemné a tichoučké i silné velikány
kosmu.
Z
mých pramenů Moudrosti až dosud nalévali
člověku posvátné vody duchovního
vědění andělé vyučující, prorokující, tlumočící
má slova světu. Nyní jsem k nim přišel a
přímou cestou podám dary Ducha k osvícení
národů Země. Ti, kteří dosud mým jménem
dávali, žehnali, osvěcovali, byli andělé
jemných, zářivých duší a těl,
vtělující se do Země jako jsem učinil já.
Oni na Zemi
v poslání apoštolském a já shůry
ukončíme záchranná díla pro člověka
Země. Vytvoříme předpoklady, naplníme
podmínky pro přehledné uspořádání
věcí lidského života, pro vyřízení
milých i velmi nepříjemných, složitě
vázaných na viny a trest, na zákony spravedlnosti i
působení milosti.
Pojďme
se postavit každý na své místo:
Vy,
kteří potřebujete osvícení, protože
neznáte cestu, její cíl je vám
vzdálený a zamlžený nevědomostí.
Vy,
kteří si uvědomujete, že jsem vázán
vedením vás k budoucí kráse a dokonalosti
člověka.
Vy, ke
mně vztahem synů k Otci, Jehož laskavé a moudré
rady jsou také přísným ustanovením
řádů života na Zemi i na Nebi.
Na vašem
postoji záleží. Můj je zabezpečen a vždy na
správném místě. Vy se však
úzkostlivě rozhlédněte, zda nás od sebe
nedělí propast rozdílnosti projevu mysli, citu, slova i
vůle. Velká vzdálenost ode mne nese vám
nedozírné škody. Nejste soběstační,
samostatní, schopní tvořit, pracovat, žít beze
mne. Vaše závislost na mně se rozvíjením
času a vývojem věcí v něm neustále
zvyšuje. Váš budoucí život je nemožný
bez našeho spojení vědomě vámi
prožívaného celým vědomím.
Jako
nemůže žádný list bez kmene se zelenat a tvořit
jeho bohatou krásu, nemůžete vy beze mne rozvíjet
svůj život. Neopouštím vás nikdy. Základna
vašeho bytí je na věky v Bohu. Avšak to, co
tvoří živý obraz života s celou stupnicí
změn a rozvíjení tvarů, žádá
složitou vazbu vztahů mezi světy hmoty a její
duchovní podstatou. Pro tyto vazby jsou dána ustanovení,
řád a zákon pro žití základní i
ono budované na ní a nad ní. A jím je
živý vesmír s nesmírnostmi jevů. Vyvstaly, aby
trvaly věčně. Jen obměny se střídají a
rozšiřují své možnosti projevu.
Projev
života, který přinesl čas měřený a
počítaný Zemí, zastihuje vás
nepřipravené k úkolům
vyvstávajícím na obzoru nových staletí.
Budou žity na Zemi? Budou přeneseny za hranice hmoty? Kdy
přestává počítání času? Je
čas jako jeden z živých činitelů v Bohu na
věky?
Otázky
s nesnadnou odpovědí nedávám vám pro hru s
pojmy. Vznáším je však pro vaše
uvědomění si, malé znalosti příčin a
účelů věcí života. Vaše moudrost je
dosud jako dítě. A přece by měla být již
velkou horou. Jen z ní byste uviděli své další
cesty, přehlédli nová pole úkolů a na ně se
připravovali: rychle odkládali, co je pro nový život
nevhodné a zdržující; poznávali život ze
stran, jichž jste si dosud pozorně nepovšimli; budovali
vnitřní stavbu člověka s největší
pilností; přijali moudrý řád dobra a s
ním dobrovolně, rádi a plně vědomě spojili
svůj život navždy.
Přišel
jsem se svým Slovem sám a postavil se k pramenům Moudrosti,
abych každého k nim přicházejícího
prohlédl odshora dolů, pronikl silným pohledem jako
duši i tělo, zkoumal každou nitku mysli v činnosti i v
klidu, nejtenčí praménky citu, slova vědění
i duchovní, vůli dobrou, pevnou i velmi oslabenou, že
žila jako chabý stromek v zastínění mohutnými
stromy zlého myšlení světa.
Mé
zkoumání je nejprve v laskavosti, protože znám
všechny okolnosti porušení i napravení
člověka. Znám však také všechna slova
řečená duchovními učiteli lidu,
napomínání a varování, domluvy mírné
i přísné, zdůraznění trestů za
každé odchýlení se z cesty Božího Dobra.
Protože se mi však všechny tyto hlasy nezalíbily buď
pro přílišnou horlivost nebo neznalost věcí, i pro
mnohý, hněvem zabarvený tón, ujímám se
sám obhajoby dobra na Zemi lidským slovem.
Promluvím
k věcem života, k naléhavým problémům, k
otázkám víry i nevěry, k úkolům, jak je
nese a velmi žádá proces očištění a
znovuposvěcení člověka. Ještě jednou zvednu
vlnu apoštolské služby slovem hlásat víru, ji
osvětlovat, připomínat, zdůraznit, učit, kárat,
varovat i žádat, aby člověk miloval. Zvednutí a
nebývalé rozšíření lásky pronikne
lidským životem. V ní bude znít můj hlas v
promluvách kazatelů a těch, kdo mimo chrám k
dobrému vedou svět, učíce vysoké
ušlechtilosti lidství.
Po Slovu
mírném a laskavém domlouvání
obrátí se list v knize Slova a začne mluvit Zákon
svou přísností, rozkazem Soudu. Avšak do této
hodiny je ještě chvíle pro hovory, kdy smějí
mluvit strany obě: člověk ve svém
vzpírání se dokonalosti, a Ten, který mu ji
neustále činí přitažlivou,
žádoucí, jedině hodnou stát se
naplněním života.
Mnoho,
přemnoho bylo již slov člověka, že se z nich staly
rozvodněné řeky, v nichž se takřka topí
svět. Jejich hladina se stále zvedá. Lidské mysli
jsou ještě plny mraků. Z těch je vždy na Zemi
bouřlivě a deště slova se mění v
přívaly. Kapkou v moři je však slovo moudré,
dobré, k němuž bych se hlásil, že prošlo
mými ústy. Pokud tento stav trvá, vyučení a
vychování člověka je nesnadné.
Proto se
obracím k lidem tichým, kteří stojí mimo
proudy bouřlivého dění, zahleděni do mne i do sebe
myslí na věci vážné, na úkoly víry
a lásky na Zemi.
K
tichým mluvím,
protože oni mohou slyšet i velmi jemný hlas.
K
dobrým mluvím,
protože dobro je nejvhodnější příbytek
mého Slova,
který zvlášť v tomto čase vyhledávám
a v něm působím.
K
moudrým mluvím,
protože jen moudrost Moudrost ocení, ji
hledá
a od vědění světa dobře rozezná.
Mé
Slovo však patří všem, ať slyšet
touží nebo odmítají představit si mne ve slovu
lidském, prostě, skromně a tiše se
ozývajícím v halasnosti člověka.
Neuslyší-li mne takto zde, uslyší mne v hodině
smrti těla, kdy duši volám k odpovědnosti za uplynulý
život. Nikdo nemine mne a nikdo mnou není opomenut, odmítnut
a předem bez obhajoby vydán následkům činů
nesoucím trest.
Posílám
Moudrost do myšlenek, jimiž člověk Země označuje
věci života. Posílám ji volně do světa jako
ptáky s křídly, aby oblétla její prostor i
čas a navrátila se ke mně se stopami spojení s rozumem
i srdcem lidí. Do Moudrosti vkládám pomoc
bloudícím, slabým, bezradným, zarmouceným i
hledajícím a nalézajícím. Všichni
musí vyjít dál, vystoupit výš,
šíře rozvíjet myšlení, hlouběji sahat
do nitra pro schopnosti a sílu k činnosti duše i těla.
Když
posílám svou Moudrost člověku jako vody v
oblacích pro zavlažení celé Země, přece
jim, stejně jako oblakům, vymezuji místa, kde je třeba
naléhavě půdu napojit.
Nebude se
tedy Moudrost ohlašovat silně tam, kde se člověk
cítí dostatečně moudrý, znalý
věcí víry i cest k dokonalosti, a tím
postavený nad ostatní; ani tam, kde bázlivost a opatrnost
plynoucí z nízkého stavu odmítá
přijmout silnější křídla duše k
prohlédnutí výšek a z nich pak i hloubek života.
Ani k
vlažným a lhostejným brzy nedojde, protože stejně
již omeškali se v přípravách na život
vyšších duchovních úrovní, takže ani
rychlé napravení nedobrého stavu věcí
nevyplní hluboké mezery v chápání
života v Duchu. Vývoj věcí je příliš
předhonil.
Také
ti, kdo v pohroužení se do vnějších forem
zbožnosti zapomněli vyvíjet si vnitřní
krásné čisté oduševnění i skutky
šlechetnosti, posečkají na své vyučení
nejvyšší Moudrostí.
Ti,
kteří dosud neuznali Slovo, které se stalo Tělem,
zůstanou v řadě čekajících a
potřebných na posledním místě.
Nevěřící
v Boha zůstanou nadlouho v duši vyprahlí jako zasypané
krajiny, proměněné v poušť.
Odpůrci
a zjevní nepřátelé Krista jsou již nyní
skálou, po níž i nejsilnější
déšť stéká bez proniknutí. Jsou odkázáni
na proměny věcí, až se tvrdost změní v
měkkost otřesnými ranami.
Kdo
jsou duše bílé, mírné, a jako ovce mezi vlky,
holubice mezi jestřáby, pilní mezi lenivými,
vřelí mezi srdci mramorově chladnými,
snášenliví a svorní vedle těch, kdo
zasévali rozkol – ti jsou půdou osetou vzácnými
zrny. Proto na ně padnou hojné deště Slova Moudrosti,
Lásky i Milosti mající moc světla, tepla a vody,
které z poupátka rozvíjejí květy, ze
seménka stromy a na nich plody.
Dobrem
zmoudřelí, láskou zjemnělí, od svého zrození
na mne čekají, že přijdu. Dávno mají srdce
otevřená a vysokou stolici svého Učitele v něm
připravenou pro mne. Kde je vše včas připraveno, tam
není průtahů v konání díla i jeho
naplnění. Proto již nyní zde na Zemi je
šťastný, kdo ani jedinou překážkou mi cestu k
sobě neznesnadnil, nepozdržel mne před prahem svého srdce
vírou, položenou do průměru či ještě
níže. Má plnost mne v lásce a moudrosti a jeho
život je vnitřně i zjevně mým.
Člověku
je uloženo, aby si mne sám v sobě vydobyl. Tělo mu
zastře duchovní bytí, ukryje mou skutečnost.
Dá-li se oklamat a uvěří očím těla
majícím omezenou schopnost vidění, propadá do
labyrintu omylů, z nichž je těžko vystoupit, jako
mušce z pavoučí sítě.
Člověk
však má schopnost přemýšlení a ta mu
přichází na pomoc, jestliže ji ovšem zcela
nepoloží do zájmů světa,
nezatíží ji kamenem tvrdosti srdce, před
níž ustupuji a vzdaluji se tak od vědomí onoho
člověka, až on slábne, zemdlívá a neschopen
projít cestou lásky, vrací se zpět do stavu
doutnající jiskry, která musí zase dlouho
čekat na příznivý vítr Ducha, jenž ji znovu
rozhoří.
V
mé blízkosti je duše silná, bezpečná a
klidná. Vnímá v sobě netušené radosti,
poznává sladké, něžné blaho
dítěte v matčině náruči. Tato prostá,
věčná samozřejmost svázala se s nesnadností
zrozenou v čase vychýlení se z přirozené cesty
lásky, do níž byl postaven člověk při
svém vstupu do života.
Tak se
stalo, že já, ač stále na svém místě
a člověk svým kořenem bytí do mně vždy
zasazen a zvedán k životu silami neměnné Podstaty,
ocitli bychom se ve složitém postavení. Vytýčily
se mezi námi hory, roztrhly se půdy společného
bytí, vytvořily propasti, a tak dva odlišné a
oddělené světy. Nyní si přes ně
podáváme ruce a takto spojenýma rukama
rozebíráme hory mezi námi, zužujeme propasti a
spojujeme dva světy v jediný. A to vše za hromů a
blesků nepříznivostí vyvstalých ze změn
našeho postavení a rozdělení na Dokonalého a
hříšníka.
Nesnadnost
žádá namáhání,
překážka vyžaduje sílu při
zdolávání své velikosti. Proto se rozvinula
činnost člověka i má a život se tím obohatil
o zkušenosti z přemáhání zla, bolesti a smrti.
Nic zdarma nepadne do klína, ani sousto do úst a útrob
těla. Na všem jsou stopy zápasů o vydobytí
věcí prostých i neobyčejných. Vždyť
život je vyjádřen pohybem a jím je.
Naše
nové spojení je vrcholným projevem Moci a Síly,
uměním a Moudrosti, je nejzářivější
Láskou, tvůrčím činem Boha, nad nímž
se tají dech a vědomí se rozplývá v
závrati opojení velikostí.
Vaše
cesty nejsou uzoučkými pěšinami malých tvorů,
pomalé, krátké, s nedostatečně vyhraněnou
účelností. Zdají-li se vám takovými,
pak to dosvědčuje, že jste málo pracovali pro to, aby
skončilo naše rozdělení, nastalo naše spojení,
a vy se opět účastnili vytváření harmonie
života i Boží vševědoucnosti, znající
vesmír jako pozemský člověk svou matku, která mu
zrodila tělo.
Neuzavírejte
se jen do lidského myšlení. Je malé a slabě se
opírá o pravdu. Neustále a rychle se boří jako
domeček z karet. Vám se pak zdá, že život váš
má malou cenu, je krátký a divný jako
zmatený, nelogický sen.
Nepoutejte
své city jen k láskám Země, Nedávejte
svá srdce jen pozemským bytostem. Nemějte ve
vědomí jen tento očím viditelný svět.
Člověk je bytost nekonečných světů a
lásek vesmírných. Má právo, schopnost i
možnost být všude tam, kde život je. Sám se však
vězní na malém místě; leká se
tajemství, obává se velikosti jako malé
dítě velkého města.
Vězněním
prvním je mu tělo. Vězením stálým je mu
nevědomost o tom, čím je a kde je jeho rodná vlast,
mylné představy, myšlení nedostačující
úlohám, v nichž je a které má před sebou,
až změní svůj nedokonalý zjev na obraz bytosti
Božské.
Vytrhávejte
svou mysl z půdy Země, ať se vám tam
příliš nezakoření. Vlákénka
myšlenek jsou silná pouta a táhnou celého
člověka k místům svých zájmů a
zálib; ať nejste jimi přivázáni k Zemi ani
tehdy, když vás k ní již tělo v ní
vytvořené nepoutá, protože se stalo opět
jejím prachem.
Chci
vám říci, jaké cesty máte před sebou,
až naplníte úkol vytvořit v zemských
podmínkách prvé stupně života
bohočlověka.
Jaký
je prvý stupeň, jaký stav? Vyznačuje se
vyvinutím vnitřní síly, která
dokáže přemoci všechny negativní prvky,
sídlící v tělesnosti a ve složkách spojených
s tělem. Je to ona část rozumu, která se v
člověku vyvíjí během jeho
poznávání zemských životních
podmínek, zkušenostmi z dojmů a prožitků v
lidském společenství v těsné blízkosti a
přímých kontaktech se vším, co se
nazývá zlem.
Tento na
těle závislý rozum je zkouškou vnitřní
víry duše, s jakými kvalitami, s jak zralými a
rozvinutými vlohami přijde do zápasu s hmotou. Je-li zrnem,
jehož jádro není v pohybu nesoucím živé
proudy duchovního růstu a rozkvětu, spojení s hmotou
nese nebezpečí zastavení i toho slabého
proudění duchovních sil, ztlumení sotva
blikajícího světélka. Ta tohoto stavu
věcí se těžko vyvíjí i
základní stupeň chápání života
jako duchovního principu.
Kdo
má duši živou, dostává víru do
vínku již při svém zrození. Tomu je
samozřejmostí, kterou jen dále rozvíjí a
zušlechťuje. Takový je schopný naplnit úkol
vědomě žít dobrem, projevovat lásku,
nabývat zralé moudrosti, projevit mne v sobě a sebou.
Moudrost
plyne z dobra a ono je s ní totožné. Jen moudrý
člověk je dobrý, protože moudrost zkušeností
poznává, že láskou lze řešit všechny
složité vztahy soužití, udržovat harmonii,
mír a spravedlnost v zákonech nejpřísnějších.
Proto obraz bohočlověka je duchovní krása moudrosti a
lásky, předstihující všechnu velebnost,
vznešenost a velikost, jak ji chápe lidské
nazírání.
Já
tento obraz postihuji dříve než člověk sám,
protože on je odkázán na to, až jeho
tělesný rozum to i ono označí určitým
pojmem. O to je vše pro vás těžší,
nesnadné, že musíte čekat na uznání
svého rozumu, až on je spokojen a stvrzuje názor a
vnitřní představu. Proto musíte projevovat vysokou
míru dobra i moudrosti, abyste jeden druhého mohli nejen srdcem,
ale i celým rozumem označit za moudrého a dobrého
– jako takoví se sžívali, ctili se, milovali a
spolupracovali na dalších úkolech, které znáte
i na kterých dosud spočívá tajemství.
Nedokonalost
je první a největší příčinou
strastných osudů, je stavem pobloudění na
složitých cestách přísných
řádů ve vztazích, vazbách a závislostech
všeho na všem. Z pobloudění je však
možný rychlý návrat do správného
směru. Jestliže se najde ten, kdo upozorní nebo dokonce
podá pomocnou ruku k vyvedení na dobrou cestu, lze
očekávat i pobloudilého včas na vysokých
úrovních víry a lásky.
Hříšnost
je však nebezpečný stav již tím, že
silně deformuje vnitřní obraz života, zatemňuje jej
tak, že se stane odpudivým. Staví se do protikladu kráse,
kterou se vyznačuje život u mne. Taková duše sama sebe
zapuzuje do samoty a naprosté oddělenosti, protože
nenachází toho, kdo by ji u sebe měl rád. Proto ti,
kteří vidí nebezpečí, v němž se ona
ocitá, na pomoc nespěchají. Jen ve jménu
nejvyšší oběti je možné žádat na
šlechetných, soucitných a dobrotivých služby
zachraňující duše velmi hříšné.
Předešel
jsem příkladem. Zavřel jsem obě oči nad
hříšným obrazem Země, a jen tak jsem do ní
vstoupil. Vyzval jsem tím k následování. Až vy
dostoupíte stupňů láskyplné šlechetnosti,
zachráníte duše hříšné. Ona
vám oči nade vším zlem zavře a vy pak snadno i
rádi obejmete i toho, kdo ještě dnes před vámi
není hoden laskavého oslovení pro skutky zlé a
hrozné.
Kdo si
neprotiví zlo a jde od něho samého osvobozovat, je
sám již na věky svobodný. Jeho svoboda je stvrzena
jménem Kristus, který se s velkou obětí vždy
ztotožní a život obětovaný má za svůj.
Šlechetnost
jsem položil do činů, jimiž se má zlo proměnit
v dobro. Toto ustanovení nebude zrušeno do soudného dne.
Marně byste proto zlým vyhrožovali, zbytečně je
trestali násilím.
Tímto
způsobem se nikdy nedosáhne trvalého a dokonalého
účinku. Nejenže nenese dobré výsledky, ale na
každého, kdo zlým činí zlé, zvedne se
hůl, kterou bijí, proti ruce takto trestající. Nadto
ještě zatíží život rozmnoženým
zlem. Z toho se vyvíjí nemilá situace. Nejenže
není horlivý zastánce pochválen, že chtěl
obrátit člověka nehodného, ale je pokárán
více než onen nehodný sám.
Myšlení
na vážné otázky víry, na vnitřní
život a stav nedokonalosti, je namáhavým úkonem.
Neplyne to však z neschopnosti a slabosti duše samé. Ta je
blízko duchovního bytí a v soustředění na
ně nachází tichou radost, sílu žít a
být činná. Avšak ona složka, již
propůjčuje tělu pro zvládnutí jeho funkcí a
věcí jeho existence, nerada vystupuje ze své úlohy
obhlížet svět. Pak musí její matka –
vnitřní duše – vést a přímo nutit ke
zpětné pozornosti na věci, u nichž byla před
vsunutím se do těla. Ona se však zdráhá jako
dítě zahleděné do hor a kouzelných
nepravých skutečností.
Bez
této pozornosti neměla by však plynulé spojení s
dalšími vnitřními schopnostmi i přímou
silou ke svým úkonům. Rozum by se nerozvíjel,
inteligence by byla ochromována jako chod stroje bez pohonné
látky.
Buďte
pozorní ke své vnější mysli. Nenechte ji
putovat, kudy ji nese proud zájmů o věci nízké s
nestálým významem. Dívejte se na ni jako na
dítě, které nutno vést pevně za ruku, aby se v
nestřežené chvíli nevymklo a neběželo až
do frekvencí jízdních drah, kde jsou i smrtelné
úrazy.
Moudrost
do vás vlévám a vedu její tok úzkými
řečišti, které jste mi v sobě vytvořili
vírou i touhou znát všechny cesty Krista pro
člověka, za ním a pak i pod ním. Nejsem spokojen s
tím, co nalézám. Máte málo otevřenou
dlaň pro onen velký dar osvícení, které
přichází z Nebe jako déšť dlouho
čekaný, velmi vyprošovaný na řídce
osetá pole víry a slabě vzešlá zrna jejich
setby.
Vázanost
všeho dění na přísná ustanovení,
žádající velké úsilí a
intenzivní činnost člověka na svém
obrození, nedovolí zahrnovat jej přízní,
obdařit jej duchovní silou, mocí a schopností
více, než pro co vytvoří sám předpoklady.
Volám
po nádobách širokých, hlubokých, do nichž
bych nemusel odpočítávat kapičky sil Ducha duši.
Rmoutím se nad úzkou skulinou, jíž má
projít Velký k přebývání v
člověku. Není mi lhostejné, do jakých
řečišť vodím svaté prameny z hor Moudrosti a
Lásky. Do malé studánky nelze nalít jezero vod a do
uzounké stružky nepoloží se pramen vodopádu. A přece
člověk je nejen jezero, ale širý oceán
podivuhodností a zázračností života. Jím
neprotéká pouze jeden vodopád, on je průtokem
života kosmu.
Nyní
se podívejme, co ty, člověče, sebou zjevuješ,
který toto mé Slovo pročítáš, je
rozmýšlíš. Jak jsi připraven na
příchod Ducha Pravdy, Moudrosti a Lásky? Kolik On ze sebe
tobě může dát?
Všechno
i nepatrně. Dostáváš podle toho, kolik ty sám
žádáš, nakolik ses oddal a poddal rukám
těch, kteří tě do tohoto času formovali jako
zjevní i skrytí učitelé víry a lásky. I
z toho mála, co nalézám, se raduji. I do
úzkých a ještě nevyhloubených
řečišť vedu praménky, jimiž jsem
přeplněn a tak připraven právě k těmto
dnům vylévání Božího na lidské,
jak hluboko do něj, tak i na jeho vnější okraje,
kterými je tělo.
Pokud
nevíte, že dávám a vy že musíte pro tyto
dary mít široce otevřenou dlaň, vztahujete ruce po
věcech, které nemají moc učinit vás
šťastnými, dát vám klid a utišení
srdci, tělu sílu a soběstačnost do jeho poslední
vteřiny. Ale očekávám, že tato chvíle
obrátí vaši pozornost do míst, kam
přicházím, a povede k přípravě nitra pro
přijetí pokladů, prolnutí každé
vaší částky silami Nesmrtelného –
Věčného – Všemohoucího.
Je
čas tisíciletím Země očekávaný jako
rozhodující nad osudem člověka. On nesmí
být navždy hříšník, který
stále potřebuje mne jako Spasitele. Šíře
díla Tvůrce kosmu nese Jeho cesty dál a dál.
Vystoupí-li na Zemi v roli Spasitele, nevyčerpá tím
všechno své poslání. Pokud však je
člověk ve stavu nízkém, neschopný
zařazení do činnosti nesoucí klad a harmonické
sladění citu s rozumem, moudrosti s láskou, váže
mne k sobě. Vkládá na mne nesmírně zatěžující
nutnost vyrovnávat jeho velké vychýlení,
zachraňovat před novým sesutím do propasti
ztráty vědomí lásky. Takto se zdržuje mé
pronikání do dalších úseků bytí do
úrovní, kde život je buď v počátcích
vývoje bytostného já nebo v jeho vrcholcích, kdy je
třeba ztlumení jeho mocí, rozhořených do
nesmírných sluncí.
Nevolám
k člověku a jej k sobě až do stavu sjednocení jen
proto, aby byl šťastný, vyňatý z kruhů
železných následků svých pobloudění.
Význam jeho návratu do řádu lásky daleko
přesahuje jeho osobní štěstí a postavení na
roveň andělů. Jako osvobozuji jej, i on osvobozuje mne od
přetěžké úlohy Spasitele, jehož cesta je
utkána z obětí.
Žel,
příliš se zdržovalo naplnění našich
osvobození. Příliš se rozrostla síla
budící odpor v člověku vůči
službám lásky. Příliš se zvedla vlna
zaslepenosti, hora tvrdosti, skála nepřátelství. Kolo
vývoje uskutečňující jednotu činů pro
blaho a mír zapadlo do krajních nepříznivostí.
Tak se oddálila naše radost a vstup do říší
kosmických k proměnám jejich věcí a jevů k ještě
větším, silnějším a
krásnějším obrazům hmotných i
duchovních skutečností.
Všechno
je v mých rukou. Mnoho z toho je však řádem
věcí položeno do rukou člověka. Závislost na
tom, co on v nich drží a co si z toho uvědomuje a
pochopí, je oběť z obětí
největších. Avšak není na věky, jako nic z
toho, co bolí a znesnadňuje cestu.
Všechno,
co život komplikuje, dramatizuje jeho dění, je dáno pro
onu podivuhodnou hru, pro drama Lásky, která Láskou chce
být; proto vědomě žádaná, poznaná
jeho krása a mocné bytostné vzrušení, ale
také nejhlubší utišení všech.
Poznali
jste lásku v nelásce, a proto nesuďte, nenašel-li se
ten, kdo ji nedal, anebo vaši vzal a zanechal prázdnou pokladnici
duševní krásy a něžného citu.
Vždyť daleko se onen poklad neodnesl; jen za hranice
vědomí. A proto se přece myslí, uvažuje,
rozjímá, učí, aby vědomí se
rozšířilo a nalezlo pak všechno moudré a
krásné, co život v Bohu má.
Slovo
mé jde k člověku mnoha cestami. Mluvím každou
věcí života; i tichem a nečinností. Hmota
však mé ideje a plány se životem zkresluje nebo i
převrací naopak. Nelze proto spolehnout na poučky, jak je
nabízí vědění světa. Není v nich
pravda celá. Je to pohled úzký, vidící
málo stran z životních tajemství. Proto vás
dokonale nepoučí, nevyučí a nevychová pro další
existenci vinoucí se novými světy, složitěji
formovanými, šíře rozvinutými
činností moudré, vysoce tvůrčí inteligence.
Nutně
musíte hledat zdroje vědění o tom
nesmírném, do nějž přijdete žít po
ukončení cesty Zemí. Tyto zdroje však jsou obklopeny
překážkami, že je nesnadno je nalézt a
bezprostředně z nich čerpat a jsou ještě tu a tam
velmi zakaleny myšlenkovými proudy
vycházejícími z činnosti bytostí, které
jsou v nepřátelském postoji k člověku. Toto
nepřátelství se však neprojevuje zjevně, aby bylo
poznáno jako takové okamžitě. Má své
velmi skryté záludnosti, a tomu, kdo nemá dost
vnitřní čistoty a lásky ve skutcích, zcela
nepoznatelné. Nepřítel s maskou vlídnosti a
nepravé účasti je nejvíce nebezpečný.
A člověk je jimi obklopen téměř ze všech
stran. Jen jedna strana je jim zapovězena, a tou je cesta oběti.
Jste-li
obětaví, jste vítězi nad vším
nepřátelstvím. Máte jistotu, že najdete zdroje
poznání, které plynou z nejvyšších hor
Moudrosti, kam žádná bytost lidská ani
mimozemská nedosáhne, aby kalila nepravými slovy Slovo,
sdělovala svá a ne má poselství.
Proud
sil života je oceán bezbřehý. Zalévá
každý kořínek bytí kdekoli. Ze všech
kořínků však nevyrůstá krásný a
plodný strom a nevykvétá růže. I bytí
má svůj zákon růstu. Své poslání
má i hloh a trn. Tak i živé bytosti jsou poslány do
vesmíru, aby plnily jeho hvězdy i měsíce, byly sloupy
jeho krásy nebo bořiteli chrámů lásky a
míru.
Je nutno
počítat s mnoha vlivy, vědět, že nejste sami
nositeli života. Obklopuje vás velký životní
prostor. Ten má pohyb, neustálé vlnění na
hladině času. Váš život zapadá do
jiných životů, s nimi spolupůsobí a je
doplňuje.
Stojí-li
člověk na nejisté půdě, jeho práce je zcela
ochromena. Musí neustále myslet na sebe, dívat se
dolů, zabezpečovat vlastní krok. S takovým nelze
počítat pro velké, významné a
nedohledné dílo, jakým je vesmír.
Naléhavě potřebuje každé dovedné ruky,
tvořivé myšlenky, laskavého, moudrého citu pro
vyvolání příznivého ovzduší, v
němž je radost žít a konat.
Všichni,
kdo spolužijí, také spolupůsobí. Mají vytvářet
bratrství života. Avšak některé
vesmírné plány vyžadují rozdělení
na ty, kdo pomáhají, a na ty, kteří jim v pomoci
zabraňují nebo nepříjemně
překážejí. Vy jste postaveni do života jako
pomocníci praví a jako takoví se máte projevovat.
Různými zásahy do vaší činnosti ze stran
těch, jimž na určitý čas náleží
role rušitelů i přímých škůdců, se
stalo, že jste se vyvrátili z půdy svého
poslání a tak přišli do jiné sféry
činnosti.
Jsou-li u
rozkladné práce ti, jimž do soudného dne je dovoleno
ne prospívat, ale škodit, je to záležitost
skrytých záměrů Tvůrce, jenž
nachází i pro ně zcela zvláštní
hodnocení, jiné, než pod jaké spadá
činnost člověka. Ten se jen na čas připojil ke
škodlivé činnosti. Každé pozdržení se
v ní déle než krajní hranice dovolí,
vnáší do souhry kosmických řádů
těžce zdolatelné výkyvy, zmatky a nesnáze pro
dlouhý řetěz účastníků
tvůrčího díla.
Proto
volám, naléhám:
Obraťte
rychle list v knize svých činů. Nový čas
nesmí již začít se stíny na lidských
cestách, se jmény provinilých, pobloudilých,
padlých. Tyto pojmy nechtějte již znát. Kdybyste se s
nimi nechtěli rozloučit nebo na křižovatce dobra a zla
váhali kterou cestou jít, anebo zvolivše si již dobrou,
po ní šli, ale ohlíželi se zpět a tak se
neustále zdržovali na cestě do života lásky, brzy
by se vám zachvěla půda pod nohama. Vesmír by vaše
setrvání ve zlu dále neunesl a kosmická stavba
vašich sídlišť by se zhroutila. Ze sutin a trosek se
velmi namáhavě znovu buduje škola, obytný dům i
chrám. Mezitím jsou trosečníci bez přístřeší,
bez chleba a čisté vody.
Celý
sbor zachránců vyšel na pomoc. Zavolal jsem je, protože
vím, jakou roli hraje pozemský čas. Všichni
pospícháme, podáváme ruce, velmi silně
působíme. Krok za krokem vedeme nebezpečím rozporů
dnů a let. Každým do hloubi duše událostmi
Země otřásáme, aby se mu zachvěl rozum i cit
– aby si uvědomil, že zlo je zkáza a každá
vina je smrtelnou nemocí člověka. On jen pomalu a velmi chabou
vůlí přetíná vazby se zlem. V očích
i uších má nasypanou hmotu, pro niž pravou skutečnost
nevidí, pravou moudrost neslyší, a proto ji nemá.
Neuvědomuje si svůj kritický stav.
Najde-li se
ten, kdo si je vědom potřeby obrácení a
napravení, klade tyto nezbytné procesy až na poslední
místo ve své činnosti, zájmu, péči a
starosti. Je-li věřící, nahrazuje je úkony
vnější zbožnosti. Je-li nevěřící,
pracuje násilnými způsoby, které jen
přilévají zápalných látek do ohně
těžkostí a komplikací.
A
přece nelze ponechat tento stav věcí. Proto ještě
zvyšujeme své úsilí, zesilujeme činnost pro
záchranu člověka – já i vaši
pomocníci, vám zde neznámí
přátelé.
Mou
pomocí lidu je i toto Slovo. Jím zdůrazňuji znovu
mnohokrát již řečené a v Písmu
zapsané. Jím připomínám znovu velmi
důrazně a lidským slovem naposled nutnost a nezbytnost vstupu
člověka na cesty lásky, do soužití v míru,
do činnosti nesoucí blaho všem. Jím také
přiznávám jasně a otevřeně skutečnost
mé služby lidstvu, mé silné, vlivné
působení v jeho blízkosti, návrat k Zemi ke
konečnému dořešení jejích
problémů, a rozhodnutí o dalším osudu lidí,
pokud ona jako Země bude trvat, i potom, až hmotný život
na ní bude nemožný a tím skončený.
Pro tyto
velké záměry potřebuji duše neuzavřené
do malých představ slabé víry nesoucí
chabá vědění. Jen člověk duchovně
vychovaný, otevřený pro nová poznání a znalý
věcí alespoň v míře dávající
životu pokračování po tělesné smrti,
může chápat onen obraz, který Slovem nakreslím a
proměním ve skutečnost.