zpět

V pochopení je již spolupráce. Ze strany člověka se dílo započíná. Od ní vyjde a rozbíhá se dál. Proto cokoli chci učinit pro člověka, může se tak stát pouze s jeho vědomím. Jestliže souhlasí, povstávám již k dílu pro něj, jdu rychle a pevně k jeho uskutečnění.

Přeje-li si to naléhavě a celým srdcem, nabírám pro ono dílo Sílu a Moc z hlubin jejich nejvyšších kvalit a ty do něho vkládám.

Prosí-li o to ve jménu Kristus, je zdar zabezpečen.

Nabídne-li svou přímou účast a práci, usnadní dílo tak, jakoby celý lidský svět pomáhal, smazával staletí svých těžkých vin.

Najde-li se vzácný, mne slyšící, který umí číst v knize mých činů, zachytí ode mne jdoucí myšlenky a tyto přetlumočí do lidské řeči, je pohnuto věcmi i životy vesmíru – nízko stojící vystoupí, vysoké se sníží k malým pro jednotu všech ve mně.

26

Každý projev opravdové zbožnosti je vysoce cenným činem. Má-li náležitou vnitřní odezvu a vyvěrá z nitra, je důkazem úcty a oddanosti mně. Mimoto soustřeďuje celým bytostným zjevem rozložené duchovní síly, sjednocuje je k mocným účinům a uplatnění. Vytváří předpoklad k rozvinutí vloh daných každé lidské duši ze zdrojů Božích dokonalostí.

Připomínám však jednu důležitost: Zbožnost konaná jen pro ni, že člověk si libuje v obřadnosti, aby ukázal svou pravověrnost a dbalost věcí víry, je málo platným pomocníkem jeho spásy. Rozhodující je vnitřní stav. Ten dává zdar, význam i účinnost každému dílu. Pro věci duchovní to platí dvojnásob.

27

Neodpovídám na každé volání. Každou žádost a prosbu vznesenou ke mně nebo v mém jménu k Otci zkoumám a vážím její oprávněnost i možnost splnění.

Hledím-li do nitra při každém činu, z čeho on vyplývá, pak zvlášť si všímám okolností, z nichž prosba ke mně vychází. Zvlášť citlivě vnímám její skrytou příčinu, je-li v ní láska k druhým a z toho plynoucí touha jim pomáhat, ulehčit život, nebo je-li to prosba vlastní sebelásky, sobectví či neschopnosti snést obtížné chvíle a tísnivé situace mysli i těla.

Kdo staví jiné blíže ke mně než sebe, v naléhavé potřebě pomoci, tomu se dostává žádaného rychle a v hojnosti. Dostává nejen pro ty, za něž se přimlouvá, ale současně je přihlédnuto i k jeho potřebám, které před mé oči nestaví proto, abych pro ně neviděl obtíže jiných a neodsunul je.

Kdo považuje své bolesti, těžkosti a utrpení za malá proti utrpení a bolestem jiných, je soucitný a hledá pro ně u mne pomoc, je na nejlepší cestě k dokonalosti. Pro její vývin dostává vše potřebné jako odměnu za prokázanou šlechetnost. Šlechetným a soucitným i na malý povzdech odpovídám ulehčením jejich tíže, uklidněním osudu.

Jste-li šlechetní, pečliví a starostliví o jiné, srdcem s nimi účastní, od této chvíle se uklidněte a neobávejte se o ně. Ve vaší účasti jsem s nimi. jejich záležitost se mi tak stane blízká, a co je na dosah mé pravice, to proměňuji v dobré, moudré a krásné. Tak je a bude navždy.

28

Chci dát poučení o věcech prostých a známých, z nichž je složený váš život na Zemi, i o věcech nejvyšší důležitosti. I když není skutečných dělících čar, protože vše slouží všemu a ze všeho vzchází, protože všechny maličkosti jsou velmi velké v očích zasvěceného do tvůrčích plánů vesmírného života, přece se dívám v tuto chvíli pohledem ze Země na vaše cesty nynější i budoucí. Podívám se nejdříve s vámi a potom vy se mnou na to nejbližší, tvořící lidskou nedokonalost. Pokud ona trvá, je celý život pro vás záhadou, podivnou složeninou protikladů nesoucích bolest a smrt.

Mohli bychom položit otázku: Co bylo dříve – zda ony protiklady a z toho vzniklé spory, zmatky, těžké osudy, nebo nedokonalost člověka jako jejich příčina?

Zamyslete se se mnou, přemýšlejme vaším způsobem, mluvme lidskými slovy. Snižuji se k vám. Sestupuji k vám. Sám jdu tam, kde je možné dohovoření. Není to cesta lehká ani věc samozřejmá. Vaším úkolem a povinností je vystoupit na ona místa, kde je rozhled po šíři věcí všeho života, možnost vyššího poznání, a tím naplnění se dokonalým. Avšak tento výstup je složitě a vysoce podmíněn. Je možný jen za stavu vnitřního zušlechtění a víry, která dávno přešla do jistoty mé skutečnosti.

Kdybychom vyčkávali, až tohoto stupně bude dosaženo, nová staletí by přešla Zemí. Jejich příchod a odchod by nebyl překážkou, kdyby složení osudu lidstva mělo jednoduché vzorce, prostě načrtnutou linii možné nahodilosti – primitivní pravděpodobnosti. Avšak každá vteřina je osudová svým přínosem, skladbou sil života tvořící jevy důležitých obsahů a velkých možností, platících nejen člověku, ale i vesmíru. Nelze proto ponechat volně plynout čas jako nedůležitou vodu v řece, která nic nezavlaží. Nelze vyčkávat na pomalý či velmi liknavý krok duchovního růstu zemského člověka. Zdlouhavé a v poslední době zvlášť silně se prodlužující očistné a obrodné procesy velmi ztěžují a přímo komplikují vývojové procesy bytostí vázaných na postup člověka, jeho vnitřní stav i vnější formy činnosti.

29

Proto jsem se odhodlal ke změnám přísných ustanovení, které člověka váží na čas a prostor, na vývojové stupně jeho zrání k dokonalejšímu stavu, že nemůže být s ním jako s pravým člověkem jednáno, dokud pevně neosvědčí své obrácení a napravení své porušenosti. Toto odhodlání je záležitostí Lásky. Ona však není jediným mluvčím života. S ní spolupůsobí Moudrost. A obě vede k projevu Vůle, v níž je Moc činu. Aby tyto všechny životodárné síly byly jednotné a nečinily zábrany úmyslu otevřít člověku dveře vyšších úrovní, ač nemá pro ně ušlechtilý stav, lze dosáhnout jen mimořádným způsobem.

Tento způsob jsem našel a zčásti jej uplatnil. Nedokonalost člověka jsem nahradil sebou. Tím jsem se vzdal sebe; ne jako života výsostného, Pána životů jiných, nýbrž stavů, jež z tohoto postavení plynou: života v harmonii a blahu ničím neporušeném.

Jen pro toto obětování oněch vám nepředstavitelných Božských štěstí jsem, kde jsem, a jak jsem vám znám, jak ve mne věříte a doufáte.

30

Dosud jste věřili, ale málo. Dosud jste doufali, ale slabě. Více, silněji a pevněji mějte v sobě víru ve mne. Vstupte do ní a uvědomujte si ji svou celou duší.

Jsem – jsem – jsem skutečný!

Jsem živ tak jako vy jste živi a jste si toho plně vědomi, protože myslíte, mluvíte, vnímáte v sobě radost i bolest, poznáváte svět živých a život sám.

Nebudete ve své víře ve mne zklamáni. Přesvědčíte se o mně, protože mne najdete živého, jednajícího, mluvícího. Budu vám skutečným jako vám je skutečnou obloha s hvězdami i květina, jejíž krásu vidíte zblízka, cítíte její líbeznou vůni.

31

Abych vás mohl ujistit o tom, že mne máte odedávna jako nejvyššího Strážce a Toho, který miluje, bdí a všechno obstarává, co duše i tělo potřebuje –

abych urychlil vaši cestu zpět do Božských krás
blaha, pokoje i ticha velebnosti –

abych vás oblékl do důstojnosti synů Božích –

abych zhojil bolesti a úzkosti z tělesných smrtí
co nejdříve a navždy –

abych vyrovnal vaše duchovní dluhy,
vzniklé špatným, neblahým životem –

abych je splatil ještě v tomto století*,
pokud je čas ještě příznivý
dát milost zdarma a bez zásluh obdarovaných –

abych učinil sám to, co vy byste museli v slabosti lidství
činit ještě tisíce let, a to nejen jako jedinci,
ale jako celý rozvětvený lidský rod –

znovu jsem se postil a znovu podstoupil oběti.

Vzdal jsem se i kralování nebeského a vešel do nízkosti Země; jí jsem tak blízko, že je na dosah mé pravice. A ta je jednající Bůh. Ona činí život životem, uvádí do života živé. A těm, kteří jsou nazváni mrtvými, protože nepřijali do sebe lásku, dává Láskou vzkříšení.

32

Svou cestu do Země jsem dlouho budoval. Byla tvořena Láskou, Moudrostí i Vůlí Boha. K práci na jejím uskutečnění jsem povolal i dvanáct sborů andělských. Také bytosti jiných jmen. Protože jsme šli od Nebes k Zemi, všichni zúčastnění opouštěli Krásu, Světlo a Mír. Šli do bouří. Šli do hmoty, do vlasti nevědomosti, pobloudilosti i každého stínu zla. Světlo zůstalo jen v nitru bytostí – mých svatých pomocníků. Ve mně zůstalo jako zářné Slunce, ukazatel cíle i cesty k němu jako všechno jeho dobrodiní pro život.

Prošli jsme stupni sestupnými, po nichž kdysi šel člověk vypovězený z ráje, protože porušil jeho jasné, přečisté obrazy. Šli jsme však ne jako on, provinilý, ale jako ten, kdo jde s láskou matky za dítětem v nebezpečí pro jeho záchranu třeba až na kraj světa.

Došli jsme včas a na místo pravé. Avšak do nejhlubší propasti za člověkem jsem šel sám. Ušetřil jsem všechny přímé blízkosti zla, až na bytost se mnou zvláštně spojenou, která se mi měla stát schránou a útulkem nejdůvěrnějším, a světem byla nazvána mou matkou.

Nuže – stalo se, co zná svět. Narození Dítěte – křižování Ježíše – zmrtvýchvstání Krista.

Pro svět mysteria končí. Jejich další dění je již za oponou, kde počíná jiný život, jiné jeho cesty, obrazy ještě tajemnější svou podivuhodnou krásou i složitými vazbami Lásky, tvůrčí Silou a Mocí rodící nové i staré přetvářející do bezpočtu variant. Na Zemi se dosud nenašli jedinci takového stavu a stupně zušlechtění, který by dovolil přímé vniknutí do onoho proudu tajemného duchovního působení sil Moudrosti, Lásky i Vůle mé, tvořící předpoklady i samu skutečnost spásy člověka nejen na Zemi, ale i ve vyšším bytí. Poznání těchto věcí ze Země za účasti s tělesným životem spjatého rozumu i citu, slova i myšlení, je prvořadě důležité.

33

To, co se poznává po odložení těla, je velké a ohromující vzhledem k tomu, co se na Zemi z duchovních věcí zná a chápe. Avšak není-li člověk alespoň zčásti na Zemi již uvědoměn o vyšších skutečnostech duchovního života, zastavuje se jeho posmrtné poznávání. Chápání složitých, významově velkých a krásných vazeb Božích řádů života i mé působnosti v Lásce i přímém činu pro každou duši zvlášť i celek lidstva, se opět zpomalí. Jeho, pro duchovní jemné bytí nezcitlivěné, nezjemněné vědomí, ochabne. Protože je jako slabé dítě, znaví se silnými prožitky, dojmy a poznáním ohromujících skutečností. Činnost mysli se začne zužovat, až se vrátí do stavu, v jakém byla před vstupem na onen svět.

Protože však žádný z lidí Země nemá stav, který by mu dovoloval dále již nepečovat o svůj projev, nerozvíjet a nezušlechťovat se, neučit se dalšími zkušenostmi a pokračující činností, dochází opět ke komplikacím v dalším životě. Kdo není vnitřně zušlechtěný na Zemi a přichází na druhý svět věcí neznalý a nepoučený, nemůže ani tam rozvíjet zdárně a rychle ony další fáze obrodných, člověka očišťujících a posvěcujících procesů.

34

Žádný člověk nepřekročí naráz propast mezi lidským a božským životem. Je příliš široká, zvláště pro ty, kdo žijí na Zemi povrchně, planě a jen pro hmotný svět. Avšak ani ten, kdo žije ve zbožnosti a klanění se Bohu, dbá o vnitřní čistotu, usměrnění myšlenek a citů, naráz nepřekoná rozdílnost mezi nazíráním pozemským a vyšším, když je k němu a do něj uveden po vstupu do jiného života. Ten však, kdo je vnitřně připravován na Světlo, krásu a velebnost, které oslňují a uvádějí vědomí do závratě při setkání se mnou tváří v tvář – není uveden do silné ochromenosti, neschopnosti myslet, cítit, žít plně vědomě dál, a tak rozhořívat v sobě mou blízkostí zapálené plameny lásky a dobra, rozzářit jiskry moudrosti duše.

Duchovně mdlý, na další život nepřipravený člověk, je často zchvácen hlubokým nevědomým stavem, úzkostí, bázní a ochromením. Rozechvění každé částečky vědomí do krajních hranic nedovolí v klidu přečkat přesun z tělesnosti, byť jen do prvních stupňů duchovního života. Tím se zastavuje jeho další, pro něj velmi nutné, rozvíjení schopností mysli, postup k vyšší inteligenci a nové zdárnější a blahodárné činnosti. Nezastaví-li se, tedy se zpomalí. I to je nežádoucí až krajně škodlivé pro další život a zařazení do pokračujícího díla ve vesmíru hmotném i duchovním.

35

Dlouho jsem již vyčkával na vhodnou chvíli, jež umožní dát vám poučení, vysvětlit a objasnit nejnutnější, říci vám, že veškeré naléhání na člověka, aby trvale a pevně zakotvil v lásce a vyvíjel jen blahodárnou činnost, je vedeno mnou, ať se ozývá z kterékoli strany a různě znějícím slovem.

Lid sám zde neví, jaké osudy si připravuje konaným dobrem nebo zlem. Nevidí, kam se odchází po výstupu z těla, do jakých zákonů vstoupí a jaké síly, jevy a prožitky jdou mu tam vstříc. Často z nevědomosti je člověk lehkovážný, ze slabosti povolný zlu, špatný příklad jej svede na vychýlené dráhy. I když je některá příčina omluvitelná, přece ani tehdy nelze onoho chybujícího vyjmout z následků tohoto stavu. Tyto se pocítí zde na Zemi i na onom světě. Vždy se jimi prodlouží utrpení, zavalí překážkami další cesty životem.

A život je kruh nekonečný. Já jsem jej započal a mnou je věčný. Jeho částečky – jednotlivé životy lidské, které se příliš roztříštily do nežádoucí vzdálenosti ode mne, Centra míru a blaha – vtahuji mocnou Silou zpět k sobě na místa, kde je zaplavují a se mnou sjednocují proudy něžné péče přímých doteků Božství tišícího vše v nich až k hlubokému mlčení, kdy vědomí dlí v hlubině Boha…

36

Připravoval jsem podmínky pro mé oblévání vás osvícením, věděním o věcech, které jsou tak těsně spjaty s dalším vaším postupem a mým postojem k vám. I když přípravy k tomu plně neskončily, já již přicházím se svým Slovem, nedočkavý zabezpečit vás, zajistit zdárný, dokonalý průběh těch hodin, kdy vstoupíme – vy i já – do konečné fáze spolupráce na vytvoření nového lidství posvěceného shůry a vámi ze Země vlastním přičiněním v potu tváře a mnoha slzách. Z něho vzejde váš vyšší stupeň bytí, který vás učiní teprve člověkem.

Z lidství přejdete do člověčenství v pravém a málo známém smyslu tohoto posvátného označení. Teprve člověk, naplněním úlohy, kterou toto jméno má ve významu pro Zemi a její živé tvory i pro další planety s jejich tvorstvem a přírodou, může vystupovat na další stupně života v andělských a archandělských jménech, úřadech a z nich plynoucí činnosti.

37

Musíte vědět, že váš život je proud bytí, který jsem ze sebe vyslal do prostoru, když jsem jej dříve, ještě před vylitím ze mne, naplnil živoucími látkami mocných schopností tvořit v sobě i ze sebe tvary a jejich bohatou, zákonitě složenou účelnost. Tyto živoucí látky jsou podstatou věcí, jejich duchovním jsoucnem i silou pohybové různosti. Každý živý je má. Jsou mu věčnou a nevyčerpatelnou studnicí zajišťující stálost možnosti žít v rozumu, citu a vůli, tvořit a činit, konat i trvat nezměněně ve své základně, jíž jsem celému životu.

Mnou jste živi a mnou utvářeni do vědomého já, v duši rozumovou, inteligentní, cítící, mluvící, jednající a krásnou mým nejvnitřnějším obrazem, který zrcadlí Duši Božskou. Jí máte svou samostatnost, kterou zle přirovnat k volnosti dítěte pod matčiným pohledem. Jste v nejtěsnější vazbě se mnou, jako dětské tělíčko v bytosti, v níž bylo počato a s ní dýchá jedním dechem, z jejího těla je živo. Stále vás nosím ve svém vědomí, i když jste mi jako drsný kamínek dlouho tlačící ve střevíci již velmi jím rozbolavěnou nohu.

Vaší volnosti a svobody však bylo zneužito i využito pro ztížení pohybu kola krásných osudů, v nichž žilo vše, co se nazývá stvoření.

Vám připadl úděl nejtěžší – poznat zlo a přitom uchovat všechny poklady dobra v sobě neporušeny, ještě je rozmnožit a naplnit skvoucí krásou, dát jim zvláštní a ojedinělé zabarvení, protože prošly ohni zkoušek. Na vás spočinula tíha odpovědnosti za zdar díla tak směle vytýčeného, až se všem myslitelům tají dech. Lze je přirovnat k překlenutí největšího oceánu světa mostem ze slz a vzdechů, nářků a úzkostí – materiálem nejkřehčím, lámajícím se na ostré střepiny nebezpečně zraňující hlubokými ranami ruce, že ty, zraněny, bezmocně klesají do klína.

Také mějte vědomí o tom, že jsem přijal a vždy mám nejvyšší odpovědnost. Avšak podělil jsem jí také ty, kteří mají schopnost úvah, rozlišení a vymýšlení nového i zlepšování jsoucího, jsou bytostmi inteligentními, moudrými a dobrotivými. V takových je vysoce činná samostatně působící jiskra mé Duše. Proto vím, od koho žádám a že požádat mohu tam, kde je v nitru bohatství vloh Božství. Jestliže žádám na vás, vím, že žádané obdržím.

Nežádám však od každého věřícího. K celému lidstvu hlasitě a silně nevolám. Nechávám ještě dozrávat ovoce na stromě a silně jím neotřásám, málo by mi prospěly jeho trpké plody i kdyby mi spadly do klína.

38

Ještě mnozí zůstanou na stupni nevědomosti a tím nevěry i nedůvěry k tomu, co nevychází z tohoto světa. Není-li jejich nevědomost ovocem tvrdosti a velké pýchy, plyne-li z nepřízně podmínek a okolností, ze stísněnosti poměrů, kdy nebyl nablízku duchovní učitel ani člověk dobrého příkladu, soud nad stavem onoho člověka nemá nikdy poslední slovo. Dlouho před ním i v něm mluví soucit s nešťastnými, jimž se dosud nedostalo výchovy, jako dětem bez dobrých rodičů.

39

Život člověka je rozložen do velké šíře. Žádný chrám jej posvěcující a zasvěcující, žádná škola vědění mu nejsou uzavřeny, rovněž ani kterákoli činnost vyjma tu, která vkládá do života zlo, ruší mír a popírá Božský původ člověka.

Různost a mnohost jsou rysy tvůrčího díla a on, tvůrčí vlohou nadán, smí si vytvářet věci podle touhy srdce, zalíbení a potřeby. Pokud je jeho srdce nezjemnělé, bez ušlechtilých přání, vchází z jeho činnosti dílo neblahé. Co vybuduje, není jen jeho záležitostí, ale také pro příkladnou stránku činnosti dobré i zlé. Na jeho ruce se dívá mnoho jemu neviditelných očí z vesmíru. Ty se podle toho orientují a z díla člověka poznávají celkové vývojové situace, nynější možnosti jako předznamenání budoucích, jaké kdy lze očekávat na Zemi i jinde reakce na činnost člověka konanou v tom či onom století za okolností těch nebo oněch.

Tyto reakce daleko překračují rámec Země. Různými jevy i procesy jsou poznatelné v blízkém i vzdáleném kosmu.

40

Síla myšlenek člověka má mohutné dopady. Rozvlňuje prostor do nesmírné šíře i hloubky. Každé rozvlnění nese posunutí věcí v něm směrem k vývojovým cílům. Je-li však pohyb veden jinak než vyžaduje vývojový plán, nejsou věci posunuty vpřed a do správné polohy. Jsou vrženy mimo vytýčené body, někdy i zcela opačně, zpět. Jemné předivo souvislostí se tím naruší, vazba věcí a vztahů vstoupí do chaotických komplikací, z nichž jen s obtíží a největším úsilím se najde a rozvine pravá nitka. Tak je člověk nejen před soudem mým pro svou neblahou činnost, ale stojí jako viník a rušitel pohody a souladu dění před tváří v Zemi mu neviditelných světů, do nichž zasahuje.

Pokud neví, že jeho život je vázán na další články nekonečných řetězů, chodí si Zemí, rodnou vlastí, jako silný samostatný jedinec, pán svých počínání. Bezohledně šlape po všem, co mu stojí v cestě. Nehledí na to, kam položí krok. Samozřejmě a s lehkým srdcem mluví a jedná bez vědomí odpovědnosti za myšlenku, slovo i pohyb. A to jen proto, že nemůže spatřit onen velký okruh bytostného žití, do něhož je začleněn a jemuž je povinen určitým přínosem služby; také rozvíjení a zušlechtění idejí, které se rodí ve vyšších světech a na Zemi snáší jako vzácná semena budoucích ušlechtilostí a vzdělaností, nových dokonalejších forem soužití…

41

Je úlohou Země rozvíjet ideje dobra za nepříznivých okolností, položit je do hmoty pro přetavení jejich hodnot, i vyzkoušení jejich všestranné účelnosti i stonásobném užitku. Právě proto, že Země je naplněna do vysoké míry také zlem, každé dobro do ní vnesené a v ní uplatněné nese nádherné výsledky do proudů kosmického dění. Bez člověka by však dobro bylo jen okrasou životních scenerií jako růže v zahradě, růžový obláček na obloze, z něhož nepadá blahodárný déšť na vyprahlá pole. Člověk svou myslí, citem, slovem, skutkem, činí z dobra jedinečnou a velmi aktivní, všem prospěšnou realitu. Proto nechoďte lhostejně dolem dobrých věcí. Povšimněte si, že dobré jsou, že jsou výborné, krásné, cenné!

S úctou se chápejte i vlastního projevu dobra s vědomím, že je pojítkem mezi vámi a mnou, že je chlebem, nezbytnou silou všem, kteří s vámi ve vesmíru spolužijí. Berte odevšad tyto svaté hodnoty a přijaté a sebou znásobené rozdávejte dál a dál. Však Ten, kdo na ně čeká a je závislý na tom, až mu je Zemí vytříbené podáte ze srdce svého i jiných šlechetných duší, ví, kolik smí přijmout, aniž by se vám zmenšil vlastní poklad božské dobroty.

42

Stanovili jsme si velké úkoly pro čas našeho zdánlivého rozdvojení – člověk na Zemi v omezené síle, moci, moudrosti i vědění, a já v Plnosti všeho, a proto vzdálený slabým, malým, smrtelným, hříšným. Ještě větší role zaujmeme, až budeme sjednoceni jednou vůlí rozšiřovat lásku, míru dávat větší, širší a hlubší prostor, do činnosti položit tvůrčí dokonalost.

Dosud nejsou dohrány úlohy času prvního, jehož jméno je oběť a utrpení. Vždyť nic jiného než toto jedinečné, dosud ve vesmíru neslýchané prožívání bolesti, nemohlo vzejít ze stavu věcí, kdy člověk je jen člověk a Bůh je Bůh a mezi nimi je silná dělící čára, hranice, kterou ani jedna strana nepřejde, leč v nejvyšší bolesti.

Pod tíhou tohoto stavu zachvěl se již celý vesmír. To tehdy, když Oběť dosáhla vrcholu a Ukřižováním se zjevila v celé děsivosti strašlivá rozpornost mezi jednáním Jeho a projevem člověka. Největší láska a největší hněv ukázaly své dílo. Dále již nelze jít. A to, co od tohoto okamžiku je ještě tíhou a utrpením, je posledním slábnoucím výkřikem života nad zkázou krásy, již zažil člověk ještě neporušený, spočívající v Bohu.

Úloha Oběti již doznívá na jevišti života. Čára rozdvojení bledne. Dělící hranice se vymazává právě tímto mým Slovem a vaším uvědoměním o tom, jak je a proč je.

43

Vyzvedám vědomí člověka na jedno z nejvyšších míst mezi zákonnými podmínkami, z nichž se rodí a trvale v životě kotví znovuposvěcení člověka. Vědět a znát, chápat a rozumět je mu nutností.

Záležitosti života dosahují stadia, kdy je potřebí moudrosti, zralosti inteligence pro uchopení se kormidel v bouřlivě rozběsněném procesu Země i do velké šíře kolem ní. Stát na přídi, dívat se do tváře nebezpečí s klidem a rozvahou, statečně, pevně a bez obavy, může jen věci znalý lodivod.

Nestačí však jen tyto postoje. Je třeba znát všechny možnosti rychlé plavby i jejich použití ve vhodné chvíli. Podstupovat zápasy s nepříznivostmi, čelit jim a je zvládnout. Používat vědění o věcech. Učit se zkušenostmi i přímou cestou, jakou jde má inspirace nitrem každého člověka až do jeho vnějšího vědomí, pokud je nemá příliš otupeno pokleslými mravy nebo delší ztrátou víry.

Pak onen člověk, aniž ví proč, je nutkán odejít z místa, na kterém se nachází, a jde tam, kam jít nemínil. Koná, co nepředpokládal, že dovede. Zajímá se o to, co mu bylo dříve lhostejné. Mění se k údivu svých přátel i nepřátel. Stává se člověkem čisté mysli a dobrého činu, a jako takový sloupem díla spásy své i bratrů.

44

Musíte se vyučit, poučit, vstoupit do stavu osvícení:

pro orientaci ve světě složitě projeveném –

pro získání moudrosti, nutné pro úkoly na Zemi i mimo ni –

pro zpevnění postoje víry, bez něhož je každé dílo vratké a méněcenné –

pro činnost, která bude rozšířena až za Slunce, již upravované pro usídlení nejvyspělejších lidských duchů v zářivých sférických tělech –

pro nastávající součinnost s vyššími bytostmi vesmíru –

pro statečnost člověka – syna Božího –

pro těsné a trvalé spojení se mnou duší i v bytostném tělesném zjevu.

Ve stavu osvícení:

rozum se cele poddává vnitřním hnutím, která jsou probouzena mou Myšlenkou, Slovem i Vůlí –

cit zjemní až do hedvábnosti plátků růží –

vědomí se vkládá do vševědoucnosti Boží od jejích prvních paprsků až do přímého slunce oslnivých pravd.

45

Osvícení je možné – je nutné – je připravené! A již vkládáno do duše těm, na nichž spočívá naplnění plánů se životem, který roztříštěné sjednotil, nízké zvedl ke vznešenosti a velikosti Božství.

Úkoly jsou rozděleny na hlavní a vedlejší. Jdoucí zástup má své čelo i chodce poslední, kteří jdou stejnou cestou k cíli. Jen čas je rozhodující. Je stejně laskavý ke každému. Někomu však přinese radost o chvíli dříve. K radosti spěchají všichni stejnou cestou. Je dána všem rovným dílem. Jedna za druhou přicházejí duše ke mně k tichému setkání se svým Otcem, který si každou položí do náruče, rovná ji a hýčká, jako příroda všechno v ní. I ona má svůj obraz projevující tisíce změn. Každá má okamžik svého přetvoření, vydání účelu, svou ukázku podivuhodnosti.

Jsou ti, kteří první zvednou palmu vítězství nade vším zlem a osvobodí se ze zajetí hmoty. Vstoupí do volnosti duchovního bytí, které celý prostor klade k nohám, všechny jeho jevy na dlaně, takže jsou blizoučké. Jsou přítomny ve vědomí s hloubkou a šíří svých nevyzpytatelností i s poznáním podstat života v jejich kvalitách a množství.

Prvenství není zásluhou nikoho. Je darované, vytvořené pro řád a harmonii, aby život plynul rytmem vývojových vln z věku do věku…

46

V tomto plynutí je i vaše cesta ke mně. Po ní vás vedou proudy sil mé Vůle, která stanoví, kdy pokvete růže, kdy uzraje plod jabloní, kdy začne východ slunce i červánky jeho zapadání. Do každého okamžiku je položeno nové, vždy zvláštní, až zázračné dění, že nikdo není sytý pohledů a prožitků nových, ani těch opakovaných.

Život je složen do sytě i velmi jemně zbarvené mozaiky, a ta přeskupuje svou barvitost, tvoří nové vzory. Proto kam oči pohlédnou, všude spatří krásu nevyzpytatelnou. A zní-li melodie, každá je neopakovatelná, nová a působivá.

Nechť Tvůrcem i v Něm každý rád žije – ať jako šedý prach Země, nebo jako vesmírné slunce!

Nechť je šťastný, kdo žije!

Nechť o svém štěstí ví!

Slovo Kristovo 6

Podle duchovní inspirace přijaté od Krista napsala
ã Božena Cibulková, 1967.

1

Těším se z tebe, synu, který mne dlouho a vytrvale hledáš a voláš na své cesty, chtěje ruku v ruce se mnou kráčet životem. Vím, cítíš se beze mne slabý, neschopný činit dobro, být moudrý, v lásce a míru žít se všemi. Hledáš mne v pravý čas, kdy já hledám tebe jako svého syna. Je to výborné znamení, svědčící jasnou řečí, že mírou předem stanovenou je naplňováno naše vzájemné působení v životě Země i člověka.

Ne vždy jsme se setkávali – já a člověk – u jedné myšlenky, na jedné cestě a v pravou chvíli k tomu určenou. Příliš mnoho překážek bylo postaveno mezi tebe a mne, aby bylo znesnadňováno naše sjednocení v dokonalé harmonii. Máme jít souběžně. Já nebeskými, ty pozemskými cestami k jednomu cíli, jímž je naše spojení jednotnou ideou nejvyšší Lásky, vedoucí nás obětí ke službám životu tam, kde je ponížen na služebníka zla, jež z něho činí výheň utrpení.

Kolik lidských synů však dosahuje tohoto žádaného? Kolik jich hluboce rozmýšlí své cesty, směřují‑li k Boží Lásce, zda do ní cele vstupují, aby nebylo rozdílu mezi cestou člověka a cestou Krista, aby ne člověk, ale již Kristus v něm se projevoval Moudrostí a Láskou k celému světu? Člověk přece má být i v tělesnosti obrazem Krista, jenž do hmoty sestoupil, aby ji odhmotnil sám sebou, Boží Myšlenkou, Slovem i činem Lásky v ní konaným, aby i hmota dostala pečeť Božství, Jeho mocných tvůrčích sil, jimiž Ono stvořilo ze Sebe nejvyšší Dobro.

Člověk, jenž neproduchovňuje hmotu životem lásky, žije v ní nadarmo, protože neplní úkoly svého poslání. Proto se vrací znovu do hmoty žít, aby napravoval chyby spočívající v zanedbání nejvyššího příkazu, jímž je přímá povinnost projevovat na Zemi lásku k Bohu i bližnímu.

Postupně, jak v těchto svatých láskách vnitřně uzrává do vyššího stavu mysli a citu, rozvíjí chápání života a všeho živého v něm. Musí ve všem vidět obraz Boha, a proto stejnou láskou zahrnovat vše živé, pokud tento příkaz člověk nenaplní vrchovatě, neuznám jej moudrým a dostatečně vyspělým pro život v Království Božím. Ať cokoli jiného činí ve jménu víry i horlivé zbožnosti, nedočká se mírného soudu, pochvaly a vstupu do Světla. Nepřehlédnu však žádný jeho čin konaný v dobrém úmyslu, jímž zvelebil ono pole činnosti, jíž je pověřen jako vysoce vědomá inteligentní bytost od počátku svého probuzení k životu.

Za každý čin přichází odměna rovná velikosti, upřímnosti a čistotě úmyslu, jenž uvedl do chodu dílo konané věřícím člověkem. Nikdo proto zdarma nebo zbytečně nepracuje, je-li opravdu dobrým pomocníkem lidu a věrným služebníkem Lásky Boží. Není-li odměn zde na Zemi, jsou mu uschovány vždy tam, kam přijde žít po odchodu z těla. Zvlášť si cením každého, kdo na mne myslí v tomto bouřlivém čase sporů a zmatků a je starostlivý o věci víry, aby měla volnou, do šíře otevřenou cestu k srdci každého člověka.

2

Víra vždy potřebovala na Zemi ochránce, protože přemnoho překážek a úkladů jí bylo položeno do cesty. Měly často i zcela skryté a zvláštní formy, aby je bylo vnějšímu pohledu těžko odhalit a překážkám se vyhnout. Obrana víry měla dost horlivých pracovníků, že až do tohoto času její světla na Zemi svítí. Tato uchráněná jasná světla mne opět přivedla blíže k cestám Země. Umožnila mi zásah do jejího zmatku a utrpení, takže ještě před ukončením hmotně projeveného života na ní mohu zmírnit a zčásti zcela odstranit velké nedostatky křesťanství, brzdící zdárné dokončení vývoje lidských věcí, který má uskutečnit prvé stupně andělských stavů u jedné třetiny lidstva.

Bez lásky však nelze vstoupit na vyšší úrovně, kde již počíná Království Boží. Má-li být dosaženo vyššího stavu, je nezbytné rychle naplnit dané úkoly, zanedbané dílo do žádané šíře rozvinout, aby nastalo uklidnění rozvířených hladin soužití rodin a národů. Jejich vyhroceným neklidem a úděsným zmatkem vzniká nebezpečí nezvládnutelných výkyvů, jimiž trpí všechno živé v širokém okruhu kosmu.

Lidstvo se musí polepšit, a to rychle. V krátkém čase musí vyřešit své spory, hledat duchovní pohledy na život, postoje míru, a plně do nich vstupovat. Především to přísně žádám na všech, kdo jsou na cestách víry projevené jakoukoli formou. Nestačí však jen znát a ctít přikázání lásky, milování Boha a člověka. Již nestačí konat jen bohoslužebné úkony a kázat na téma evangelií. Je třeba zaměřit velké úsilí k vývinu dobra v lidech. Přísně žádám lásku v jednání těch, kdo se v těchto těžkých časech zkoušek víry dokázali za víru postavit i za cenu utrpení. Tyto statečné jsem oddělil zvlášť od zástupu ostatních věřících.

Každý za svůj pevný postoj a statečnost projevenou v myšlenkových zápasech víry s nevěrou, za každý čin nesoucí dobro, je podpírající a rozšiřující na všechny strany, si zaslouží zvláštní ocenění. Bude mu dáno v různých formách pomoci jeho osobnímu osudu k dalšímu vývoji i těm, za něž se u mne přimlouvá, které má v péči a chrání je, aby neztratili z očí cestu ke mně a tak nezbloudili, nepromeškali čas návratu a otevření dveří domova míru a radosti.

Všechny statečné, pevné a věrné oddělím od ostatních věřících, dosud slabých v činech oběti, protože mi umožňují opět se přiblížit k Zemi s velkou přímou pomocí. Ti, kteří dovedli rozhořet svíci své víry do jasného světla, stálého i ve vichru názorových zmatků a rozpoutaných bouří přímých negací pravd, budou pozváni do čela odděleného zástupu k převzetí významných úloh, souvisejících s přesuny lidstva do jiných míst kosmu.

Budu však kárat každého, kdo své zápasy s nepřátelstvím jakéhokoli druhu vedl starozákonními prostředky – oko za oko, zub za zub. Kdo si nevzal pro svoje boje s protivenstvím a nepřátelstvím cestu a jednání Ježíše za vzor a příklad, a je-li napaden, křivě obžalován, ponížen a pronásledován, učiní chybu, a stejným způsobem splácí – ten ještě nevybojoval a neskončil svůj zápas, i když už jeho cesta nemá překážky. Takový se nestal Ježíšem svým životem, myšlenkami, slovy i skutky, jak je požadováno.

3

Neukazoval jsem Ježíšovství jako život idylický, žitý za pohody a volnosti pozemské cesty. Přišel jsem ukázat Ježíše postaveného proti nepřátelství, nad něž větší není. Přišel jsem dát příklad, jakým způsobem má být toto nepřátelství přemáháno, překonáváno, a nakonec zápas vítězně dobojován – a to jedinou formou, ukončující řetěz zla.

Život a cesta Ježíše je předepsaná linie projevu člověka nejvyšší úrovně lidského života. Jen z ní se přestupuje již k pravici Otce – do života Božského, do Království Božího. Kdo není člověkem Ježíšem ukázaného vzoru, nemůže vystoupit na vyšší úroveň do andělského života. Smí jen povystoupit k pohledu na věci očima Pravdy, Moudrosti Ducha, aby viděl, kde měl bojovat s obtížemi a překážkami cesty mocí lásky jako anděl a ne jako temný duch silami zla a všemi prostředky násilí.

A zatímco on takto prohlédá a poznává své omyly, čas letí. Země ani člověk nemohou čekat se svým vývojem na toho, kdo musí zpět do života hmoty napravovat v ní své omyly, pilněji se učit ve škole života, vše chápat a rozumět evangeliím, naplňovat přikázání lásky a projevovat v sobě i sebou Ježíše. Opozdilým není zajištěno, že dohoní zameškané, a mohou se svým stavem vyřadit z počtu vystupujících k pravici Otce po skončené pouti dokonalým člověčenstvím na Zemi.

Cesta člověka má přísný zákon a řád, která ani nejvyšší Láska dosud nemění. Vyřazením se z počtu těch, kdo mají vstoupit a již přicházejí do vyšších životních úrovní v oblasti andělských životů, vsune se takový opozdilec do nového pole obtížných tělesných životů v náručí hmoty na Zemi i na jiných planetách.

4

Věci jsou nesmírně vážné. Vše spěje ke kritickému bodu rozhodujícího účtování s lidstvím. Proto přicházím učinit tak skrytě, že nebude potuchy o onom soudu lidí, národů a Země, avšak i zjevně události ukáží, že je mimořádný čas a Bůh jedná, zasahuje tam, kde ruka člověka ochabuje, nebo naopak vztahuje se po věcech ohrožujících život Země i spásu duší.

Je-li čas naplněn převratnými změnami, silnými zásahy mne – Jednajícího, pak musím říci přímá slova. Opouštím onu symbolickou starodávnou řeč, v níž má Vůle a všechno potřebné vědění bylo lidu sdělováno formou, která více zastřela než odhalila. Tenkrát proroci a všichni prostředníci mluvívali ve zvláštních tělesných stavech podobných spánku, kdy vnější vědomí bylo ztlumeno. Co vnější vědomí nezná, nemůže člověk chápat a osvojit si jako stálé vědění, hluboce prožívanou skutečnost. Jestliže bylo sdělováno Slovo Boží proroku, mluvil jeho ústy andělský tlumočník. Prorok sám nevěděl, co mluví a co sděluje Bůh. Byl nezúčastněným nástrojem přímého jednání, dával se jako dům k obývání, jako harfa do rukou cizích k rozehrání tichých i silných tónů. A tito jemu naslouchající mnohé obrátili, mnohé opomněli a upravili, jak tehdejší způsob chápání dovoloval. Všechno však bylo u lidu v úctě, a proto bylo i mnou ponecháno jako Boží poselství i se vsunutými lidskými chybami, které jen stoupající vyspělost člověka odloží a uvede o všem jasné pravdy.

Člověk nemůže být stále duchovním nemluvnětem, či nevědomým dítětem ve všech tajemstvích života. Jak vnitřně vyspívá, duše si žádá více a hutnějšího pokrmu duchovního. Velmi již čekám na toto dospívání, abych mohl s člověkem mluvit bez zastření podobenstvím – přímou řečí Pravdy.

Chci podat člověku pokrm se silnými přísadami, vzatými z polí a vinic duchovních úrovní, zasvětit jej do významu věcí pozemského života. Nejdříve mohu jít k těm, kdo mi stojí nejblíže jako věřící ve mne a celým srdcem i rozumem jsou mi oddáni. Oni mají právě nyní své zvlášť důležité poslání, spočívající právě v onom poddání se vlivu mé Vůle, o níž vědí, že chce záchranu duší. Jen ten, kdo mi nabídne svou vůli, abych ji vsunul do své, je nejvhodnějším nástrojem pomoci mé člověku tohoto času i vždy. Nabídnutou vůli i ochotu ke službě rád použiji, aby věděl, jak a kdy se má které chápat, aby posloužila jeho vývoji vedoucího na vzestupné cesty do výšin Ducha, do sídlišť a pracovišť, kde je plně rozvinutá činnost lásky s mou účastí.

5

Tímto Slovem zjevuji a upozorňuji, jak hodnotím stav a činnost lidství ve všech záměrech – dobrých i nedobrých. Hodnotím a zkoumám všechnu činnost Země. Nejdříve tu, která je mi nejbližší, protože je projevem nitra člověka, jehož nejvnitřnější záležitostí je jeho vztah ke mně, jeho poznání a pochopení mne.

Zkoumám srdce věřících. Žel, že zjišťuji velké nedostatky. Toto neblahé, silně rmoutící zjištění vede mne ke hledání východiska z kritického stavu Země a člověka. Je potřebí rychlý, silně působící zásah, jaký je možný a dovolený jen v krajní nouzi, kdy hrozí přímý pád do propastných katastrof. Záchrana však je, jako vše jiné, vázána na toho, o něhož se jedná. Je nutné, aby člověk sám viděl věci v jejich neutěšených skutečnostech a byl si vědom kritického bodu, v němž se nacházejí. A to nejen jako přihlížející, ale i jako hledající záchranu a snažící se podle svých možností o změnu chaosu v klid, temnoty ve světlo, zla v dobro.

Tehdy přicházím k člověku, volám jej silným hlasem a říkám, co má činit, jakou cestou z nebezpečí vyjít v nejkratším čase. Vyhledávám mezi věřícími jedince vyspělé v moudrosti a dobru, kteří se zrodili do Země nejen pro své osobní postupy na cestě, ale jsou vyvoleni k tomu, aby byli vůdčími pracovníky stojícími po mém boku. Oni sami však o svém poslání nevědí.

Tělesné vědomí omezilo člověka na činnost smyslových postřehů a projevů a uzavřelo přístup k vyšším oblastem života za hmotou. I věřící člověk se domnívá, že se nemůže ujmout práce s věcmi pocházejícími z jemu neznámého duchovního života. Tělesné vědomí zajisté není schopno zkoumáním věcí proniknout do tajů duchovních podstat života, do hlubin Božství, jež jediné může ovlivňovat, vést, usměrňovat a měnit zemské situace, stav i vývoj lidstva. Do duchovních oblastí může pronikat jen to, co vyšlo z nich samých, je s nimi stejné duchovní podstaty, kvality i možnosti projevu.

Duch hmotou proniká, avšak ona jím ne. Dočasná zákonitost, na niž je hmota vázána, to nedovolí, ač vlastně i ona má ve svých prvcích Božské duchovní síly. Jakmile člověk v těle žijící svou vysoce mravní, ušlechtilou činností zaměřenou na ideje lásky vstoupí na božské úrovně, dostane se mu schopnosti vnímat, poznávat všechny jevy života z těchto úrovní, i když je dosud poután k tělu z hmoty Země. Toto vyšší nazírání je stav neobyčejně zvláštní a krásný. V něm přijímá vnitřní cestou inspirace k vědění a poznání věcí utajených a na Zemi neznámých. Mluví v něm sama božská intuice, duchovní božská podstata jeho vnitřního já. Tam jsem já ve slovu i činu. V nitru božské podstaty člověka mám svůj jeden vesmírný příbytek.

Dojde-li člověk pohroužením se do hlubin nitra své duše až k oblasti, která již není jeho, ale je neosobní – univerzální, společná všem věcem – dosahuje vrcholného vývoje, který jej osvobodí od všech zákonitostí a omezeností hmoty. Může se svým vědomím rozbíhat do nesmírnosti bytí, poznávat jeho taje a rozumět jejich příčinnostem.

Překročením hranice omezeného člověčenství spoutaného hmotou stane se vědomí člověka vědomím silného rozmachu a síly nesmírné šíře, takže postřehne a obsáhne složité formy kosmu v rozlehlosti jeho úrovní a sfér. Úměrně s tímto vývojem vědomí vstupuje člověk do vědomí mého a jeho vědomí se stává vědomím mým svou dokonalou bystrostí, postřehem, hodnocením i nesmírným bohatstvím citových prožitků, vjemů, dojmů i tvůrčích myšlenek. V tomto stavu teprve se může rozvinout u člověka svobodná, božsky krásná tvůrčí činnost bez stínu zla.

Věci takto načrtnuté jsou vývojovými procesy, které je zapotřebí znát, aby každý věřící mohl vstoupit do plné naděje, že i on dojde takového stavu, v němž Bůh je mu skutečností, on smí naslouchat Jeho bezzvučnému Slovu v hlubině své duše a těšit se z doteku Boží Lásky. Její proud, ač je nejjemnější ve svém působení na vědomí, je nejsilnějším mým vlivem na vývoj k božským stavům člověka. Plyne nepřerušovaným tokem vnitřními oblastmi všech životů. Nikomu se nevyhýbá. Jen životy nezralé, nerozvinuté do květů i plodů lásky, se těmto proudům vyhýbají, přejdou je, a přitom z nich do sebe nepřijmou jejich blaho, mír a nekonečné krásno. Z této neschopnosti člověka přijmout do sebe proud Boží Lásky plyne všechno utrpení jeho života.

6

Mé Slovo plyne nejen z Boží Lásky, ale také z Moudrosti. I ta se účastní všeho dění, každého pohybu i nádherného klidu bytí. Je proto vždy přítomna v člověku, v jeho hlubinné vnitřní podstatě. Je však nutné, aby si uvědomil její jsoucnost, skutečnost a blízkost. Jeho úkolem je nalézt ji v sobě a snažit se o spojení s ní, o vsunutí svého vědomí do Boží Moudrosti, aby tak poznal složité procesy, kterými jej vede, přetváří a dotváří jeho Tvůrce, aby chápal své pozemské i vyšší cesty.

Nalézt správnou cestu může i tehdy, když si toho není vědom a domnívá se, že to, co v sobě má jako představu věcí – určité vědomí, myšlenky a city, stavy smutku nebo radosti, pocity jistoty a statečnosti, vědomí lásky, přání konat dobro – to vše že je jeho vlastní bohatství, které si sám vytvořil a uvědomil. Všechny impulzy ke krásným formám šlechetnosti, dobrotivosti a lásky však vycházejí jen z duchovní podstaty, kde jsem.

Duševní oblast zprostředkující člověku styk s vnějším světem i okrajovou sférou duchovnosti blízké hmotě, nedovede zachytit impulzy Boží Lásky a žít plně jejich inspirací. Nižší oblast citových a mentálních sil zrcadlí Božství jen v omezené míře, nejslabším paprskem nebo pouhou jiskrou Ducha. Ve hmotě je všechno Božské jiskřením, nikoli zářením sluncí.

Projevuje-li člověk vyšší stupeň lásky – miluje-li již všechno, co poznává jako živé na Zemi – znamená to, že je již spojen se svou božskou vnitřní podstatou, kterou naplňuji já – Bůh živý, Pohyb a Činnost života, Slovo a Myšlenka univerzální, procházející celým jsoucnem. Jako jsem v nitru věcí, jsem i v člověku. Vůči němu však ještě v jiném, zvláštním a ojedinělém postavení, protože člověk je projevem tvaru, do něhož jsem vstoupil dosud nezvyklým způsobem, zvaným mysteriem Vtělení. Naplnil jsem tak i tu podstatu, jíž se říká tělesnost, jež je nejnižší oblastí projevu životních sil Božství.

7

Je nezbytně třeba znát vývojové zákonitosti. Obzvlášť musí být známy tomu, jejž pověřím posláním vůdce a ochránce těch, kteří nestačili vývojovým krokům, opozdili se nevyřešenými záležitostmi a zůstali zpět o značný úsek cesty. K nim nebude moci přijít Spasitel tak bezprostředně, silným vlivem na ně působit a pomáhat jim jako za dnů apoštolů, a proto bude jejich cesta velmi obtížná, naplněná úsilím dohonit předcházející je do Království Božího. K takovým nebudu promlouvat přímo, je nabádat a kárat, ale pošlu k nim ty, kteří již jsou mnou vyučeni a naplněni Boží Láskou. Jsou to duchovní učitelé, vůdci a pomocníci, ochránci a strážci slabých duší. Tito moji zástupci je povedou.

Pečuji o všechny cesty, nejen o ty, které již dosahují mých prahů, ale i o ty, které jsou ještě hluboko pod nimi. Vyhledávám prostředky, kterými by byli rychle vyvedeni z nízkých stavů, zpevněna a prohloubena jejich víra ve mne tak, že bych se každému stal skutečností, dával se mu poznávat takřka tváří v tvář, nasloucháním mému bezzvučnému Slovu, které se ozývá vnitřní podstatou duše jako Slovo věčného Boha.

Jedním z nejúčinnějších způsobů zabezpečení zdárného vývoje lidstva je vyškolení jeho duchovních učitelů a vůdců. Způsobilé k tomu budu k sobě přitahovat. Každý z nich zanedlouho pocítí mou ruku na svém rameni. Uvědomí si, že k němu někdo mluví to, co dosud ještě neslyšel, ač si to dávno slyšet přál. Pozná, že jej vedu k velkému úkolu pomocníka a služebníka Lásky, spolupracovníka v mesiášských úkolech zahrnujících celou Zemi. Vytvořením sboru duchovních učitelů zabezpečím cestu těm bytostem, které prošly zemským životem a dosáhly alespoň základních stupňů víry.

Tito pověřenci již brzy poznají, že s nimi jednám, vlivně na ně působím. Ke každému se přiblížím z té strany, kterou může pro mne nejlépe otevřít. Budu s ním jednat formou odpovídající jeho vnitřními stavu, duchovnímu vědění a vztahu k Bohu. Přizpůsobím se každému a projevím se mu tak, aby nebyl polekán, ale povzbuzen. Ukáži se mu zvláštním způsobem. Nejvíce budu ovlivňovat jeho cit. Zesílím jeho dobrou snahu, prohloubím a zvroucním jeho touhu po Bohu.

Mou blízkost pozná nejlépe z toho, že do jeho života vstoupí svatá láska. Ta mu ukáže jeho bližní, bratry a vše, co má pro ně konat a obětovat. Láska mu položí do rukou zrcadlo života Země a on bude poznávat jeho stav a potřeby. Uvidí v něm tvář utrpení, jemuž byla pozemská cesta dosud zasvěcena. Do jeho srdce vstoupí soucit, zrodí se touha pomáhat a sloužit všem, odstraňovat překážky z lidských cest a vyrovnávat propasti stojící mezi životem lidským a Božským. Bude tvořit průduchy, aby proudy jasu, tepla a světla harmonického soužití vplynuly do života všech bytostí Země. Láskou se mu stane šlechetnost, dobrotivost, jemnost a obětavost. Takové lásce učím, takovou dávám i žádám. Všichni, kterým se boží láska zrodí v srdci a usídlí trvale v myšlenkách, citech a činech šlechetnosti, dobrotivosti a obětavosti, nechť si uvědomí, že takto se v nich projevuje Kristus – Bůh věčné Lásky. Život se kouzelně změní, začne-li Kristus v člověku a s člověkem jednat. Hmota se v jeho rukou stane poddajnou, krotkou ovečkou. Zlo se spálí beze zbytku.

Člověk proniknutý tak silným vlivem Krista byl dosud velkou vzácností. Nyní však jejich počet začne růst. Budou vyvstávat na cestách víry a veškerého náboženství světa. Budou se poznávat, navzájem sbližovat a spojovat ke spolupráci. Postaví se k jednomu dílu, jaké svět dosud nepoznal a do svých dějin nezanesl. To je sjednocení v myšlenkách víry i v citu touhy po Bohu. Je to sjednocení v obětavé lásce, z níž vzchází mír a pokojný život národů Země, umožňující hledání a poznávání tajemství života v hlubinách hmoty i ve výšinách Ducha.

Z poznání vyvstane před člověkem pravda a ta již všechny dovede do cest dokonalosti všech projevů lidského života. Ze stupňů lidské dokonalosti je již jen malý krůček k přechodu do života Božského. Ten, rozložený do nesmírné šíře a výše stupňů, zaujme člověka na věčnost. Pojme jej do sebe a ze sebe jej nevydá.

Bude-li kdy třeba experimentů s životními obrazy a ději, bude člověk stát v řadách ideových tvůrců, spoluautorů nových dramat života. Nebude tím, kdo vlastním prožitkem otřesy duše prožívá.

8

Dosud však obraz života není takto útěšný. Je příliš mnoho stínů a barvy ještě velmi nejasné. Bude třeba ještě velké práce, aby obraz člověka byl vyjasněn a světlo v něm narýsovalo podobu Boží, z níž byl vytvořen a pak vyslán k životnímu projevu. Přicházím na pomoc a přikládám k ní obě ruce. Chápu se všech možností, prostředků a způsobů, které mohou přijít v úvahu, protože chci, aby toto dílo se zdařilo a rychle dokončilo.

Nejdříve přistupuji k formám náboženství. Zkoumám je a hluboce do nich pronikám, abych je posvětil, naplnil jejich poslání na Zemi a zařadil je na první místo v důležitosti práce na obnově a obrodě lidstva. Prohlédnu a zhodnotím každý, i zcela malý stupínek náboženství a jeho vliv na celkové zušlechtění člověka. Vírou je otvírána má cesta k lidstvu a tím je můj vstup do jeho života zajištěn. Mnohé dveře se mi již otevřely, a proto je možné očekávat příznivé změny v životě člověka.

S mým příchodem do cesty člověka jde i jeho nový život. Ten má na čele skvoucí znaky Boha. Ony položí své vlivy jako světla i duhové paprsky do cesty putujících k branám nadpozemských krás. Život tím dostane zjasnění, mír a odpočinek od všech bolestí. Jen ti, kteří příliš přilnuli k pozemskosti a necítí se duchovními, nýbrž hmotnými lidmi, pro které tělo je počátkem i koncem lidského života, a pak ti, kteří až do tohoto času mého nového příchodu neodložili nízkost, hrubost mamonu, pomstychtivost a všechny druhy pýchy a násilných činů, zůstanou za branami Nebes jako vyhoštěnci, marnotratní synové bez Otcovského domu.

Až do konečného vyřešení záležitostí a problémů lidí dobrých i zlých budu mocným vlivem působit na jejich cesty. Co se projeví jako velmi slabé, padne. Co již prokázalo sílu, postaví se ještě pevněji a bude horami přepevnými, oblévanými zlatým sluncem Božství, aby si mohlo na těchto horách svatého lidství budovat své stany, skryté i zjevné přebývání ve vesmírném prostoru.

Potom člověk, jako posvátná schrána Božství, zaujme postavení, jež mu přísluší jako synu Boha živého, Tvůrce Nebe i Země. Duchovní cesty, po nichž šli věřící za svým cílem návratu do náruče Božství, nezapůsobily dosud hluboce a výrazně na jejich život.

další