zpět

Slabé ruce je vztyčovaly, formovaly a stavěly. Srdce, která se do nich pokládala, byla mdlá. Dívám se proto s lítostí na promarněný čas této pozemské duchovní práce. Měřím určený čas daný ke zkoumání života, zda a jak se v něm lidstvo naučilo rozumět smyslu své existence na Zemi a příčinám nesnází v pozemském dění.

Nejdále postoupili ve studiu jevů ti, kdo měli vyhraněné úkoly zjišťování skladby hmoty, odkrývání jejich zákonitostí a působnosti zemských energií. Ti svůj úkol dokonce uspíšili. Svou pílí vyšli vstříc potřebám času k hodině soudu nad Zemí, aby byla hotova příprava k možným zásahům do skladby Země a její hmota mohla, bude-li toho třeba, složit své síly na můj klín, abych jimi změnil tvářnost krajin, či jim vzal hmotný tvar a tak je zcela proměnil.

Obávám se, že jsou vyprázdněny ony skryté pokladnice hodnot plynoucí z golgotských obětí, z nichž se stále bralo pro zemské potřeby lidí vedených cestou Spasitele. Bůh má nevyčerpatelné zdroje všeho, a proto ani o milost u Něho není nouze. Avšak život je položen do zákonů a to platí i pro nejvyšší Lásku. Pozemský život je vlastně sám zákonem; jím povstal, jím trvá a není výjimky, která by život Země a člověka postavila jinak před tvář soudu a hodnocení všeho.

Míra působnosti milosti Spasitele je také postavena pod přísný řád. Nemůže být rozdáváno více, než stanovila Moudrost a Vůle Všemohoucího. Od člověka je požadována práce na jeho vnitřní obrodě, aby také svou prací a svým přičiněním vnitřně rostl a sílil.

Mnozí však příliš spoléhali na cesty milosti. Složili zcela bezstarostně svůj život na ramena Krista, aby jej zanesl do Božího Království. Nedovedli si vlastním přičiněním získat právo na život v jeho svatém Pokoji a Lásce. Proto bylo dáváno po dlouhý čas jen ze zdrojů milosti, aby lidé měli aspoň malý odpočinek a úlevu od soužení po tělesné smrti. Na trvalý pobyt v Božím světě však dosud pomyšlení nebylo, protože ten se milostmi neudílí, ten si musí každý sám vydobýt a zasloužit.

Žádá to stav vyspělosti, dávající přímé spojení, až ztotožnění s Boží Láskou. Svět Boží je světem Lásky a do něho vejde pouze ten, kdo láskou žije. Tento stav lásky se však velmi těžko vydobývá v pozemských podmínkách, kde bratrství je pouze vznešeným pojmem a dobro vzácným květem.

9

Dovolil jsem postavit do života velké nádrže duchovních sil zvlášť účinných forem milostí, aby do nich vtékalo vše, co Božský svět posílá lidem jako dar pomoci jeho vývoji k dokonalosti. Nejprve do něho vplynuly prameny z mého srdce, odevždy tak nakloněného člověku. Pak se připojilo mnoho praménků menších, aby zásoba byla stálá na tisíciletí. Těmito drobnými praménky byly ušlechtilé a vzácné životy, dané Zemi jako výkupné ze zajetí temnoty zla, do něhož upadlo mnoho duší. Tito tiší, často neznámí, jsou dobrovolnými dárci duchovní krve člověku, jehož krajně hříšný život jej uvádí do nebezpečí zhroucení celé stavby jeho sil, vnějšího i vnitřního bytí.

Rozdávalo se těm, kdo si pomoc a milost vyprošovali. Bylo nutno udržet víru ve Spasitele, sílit naději, rozhořívat jiskřičky lásky do čistých plaménků, vyvažovat nerovnováhu života země zmítané silnými vlnami chaosu, zmatků a neklidu, zadržet a zneškodnit útočnost hrubých sil, které se chtěly zmocnit Země a učinit z ní můstek pro další výboje v kosmu.

Země musí být schopna přijmout nová zjevení, poselství, můj vliv i přímou pomoc, aby se neponořila do kalných vod zla, které by kolem ní vytvořilo neprostupnou vrstvu rozkladných sil a znemožnilo mi přiblížit se k lidstvu jako jeho Ochránce k dokončení díla Spasitele.

Přišel jsem volán časem – dobou předurčenou od věčnosti pro vyzvednutí duchovních vzácností z náruče hmoty a pro jejich opětné vložení do klína Božství, odkud jsou vzaty. Přicházím k poslednímu hovoru s pozemským člověkem. Přicházím k velkému jednání s ním. Zavolal mne čas – ten velký zákon dění, odpočítávající každý pohyb, krok do tmy i do Světla. Můj příchod přináší pomoc a nesmírnou úlevu všem, kteří dosud nesli břemeno nesnadné práce na duchovních polích a pečovali o to, aby lidstvo nezapadlo do násilností, hněvů a zmatků.

Jak z jedné strany přichází ode mne blahodárnost Zemi, tak z jiných stran mé přiblížení nese závažnou chvíli. Jí končí vylévání milostí z velké nádoby hodnot nashromážděných obětmi v Oběti. Jimi člověk dostával zdarma a bez zásluh svatou očišťující vodu křtů i posvátné oleje k pomazání čela znakem Ducha Božího, který pak Svou Mocí vstoupí k pomazanému, v něm a jím působí, a tak naplňuje a zabezpečuje dílo obnovy – nové zrození člověka v Bohu.

Blízko své ruky bych rád viděl ruce povolaných pomocníků, duchovní učitele i vedoucí duchovních cest lidstva všech náboženství Země. Oni pro tento úkol a významný duchovní úřad obdrželi zvláštní posvěcující vliv a moc slova i dovednost získávat Bohu duše na Zemi. I když nesnímám odpovědnost věřících za jejich osobní cestu, přece nejvíce požaduji a zatěžuji odpovědností ty, jimž bylo svěřeno vedení. Jestliže však tito zklamou, pak ony nitky, jimiž chci utkat skvělou budoucnost věřících, stanou se neupotřebitelnými pro vytvoření čehokoli pevného.

Ještě hůře bude, uvidím-li vyprázdněnou onu duchovní pokladnici, do níž byly ukládány vysoké oběti svatých a světic, mučedníků a proroků, prošlých zemským životem – vyprázdněnou stálým vydáváním nedbalým, vlažným, vnitřně lenivým a spícím křesťanům k udržení chabého světla jejich víry, nepatrné jiskérky lásky k Bohu a bližnímu. Tito věřící byli odkázáni na milosrdenství bratrů, kteří se s nimi dělili o duchovní poklady svatým, obětním životem vydobyté, protože se sami nepřičiňovali o rozhoření světla v sobě. Za těchto okolností bude velmi složité a obtížné vyřešení osudů Země, všech duchovních cest a každého člověka.

Než pronesu rozhodující Slovo o příštích cestách jak věřících tak i vlažných či nedobrých lidí, ještě na mnoha místech vliji a rozhořím duchovní city. Ještě mnohá přitlumená a dosud skrytá světla vyzvednu a postavím na vysoký svícen, aby byl poznán věřící, doufající a milující, nade vše oceněný Božím světem – mnou.

Mocný vliv, který vydám, zesílí a prohloubí vztah člověka k Bohu. Z mnoha stran ozve se můj vše tišící a všemu velící hlas. Bouře zemských osudů jej uslyší a poddají se jeho Moci. Uvolní prostor naplněný po okraj útočnými silami zla. Silný vítr Ducha Božího probudí k životu všechno spící i uléhající k smrti.

V tomto čase vkládám naposled pozemského člověka do mysterií Spasitele.

Mé přesně odpočítané kroky projdou Zemí do všech stran. Každá vteřina projeví nový čin. Kam vkročí Kristus, tam počíná Život – Cesta – Pravda. Každé místo Země pocítí dotek silné i otcovsky milující ruky. Všichni jí dotčení odpoví! Odpovědí bude vykročení vpřed a výše na cestě k Bohu.

10

Moc Nejvyššího počíná zastiňovat Zemi a ji pronikat. Nese další úkoly člověku, přesahující rámec zemského života. Vede do dalšího okruhu životního jsoucna v kosmu. Vývoj věcí v jeho oblastech člověku dosud neznámých dostoupil hranic, od nichž počínají změny jeho hmotné i duchovní skladby sil.

Pro zpracování dosud plně neuzákoněných a neztvárněných hmot další galaxie a vytváření dalších žádoucích životních forem bude dána a použita tvůrčí vloha a inteligence člověka. Přišel jejich čas podřídit je službám a vytvořit z nich obyvatelná centra pro činnost bytostí, stojících vývojově jak před člověkem, tak i pod ním jeho stupněm, nebo dosud k vědomí neprobuzených.

Steré možnosti uplatnění rozkládám před člověkem, který naplnil úkoly svého zušlechtění, je v tomto čase moudrý, schopný následovat mne v dalších činech, kdekoli ony budou dění a pohyb života rozvíjet, měnit, tišit jeho tvůrčí výboje. Někteří poběží po cestách vůle nesoucí zjevné činy, jiní zůstanou u tichých prací lásky a pokoje. A opět jiní vstoupí do ničím nerušených rozjímání, v nichž se spřádá představa budoucích krás a harmonií, kdy a jak by měly tyto svaté sestry vstupovat do života bytostí i do tvarů hmot.

Každý najde místo v prostoru pro pohyb svých myšlenek a citů. Nikdo není opomenut, nezapomene-li sám, že je živ jako duše zasvěcená nesmrtelnosti, činu v lásce. Zapomíná jen ten, komu není dána vloha rozumu. Ten je však dán každému, i když v odstupňovaných kvalitách a možnostech projevu, kdo jednou nese tělo na své duši a tak část vesmíru ve svém vědomí. Proto všichni na Zemi živí a v ní trpící jedné chvíle si uvědomí sebe a tím mne. A když mne, tedy život Boha. Tím vstoupí do věčnosti. Tam je život opatrován mateřsky i otcovsky, takže je blahem ráje.

Na Zemi se člověk necítí v blahu ráje. Nevyhnal jej z něho Bůh, ale zákon, daný činnosti současně s pojmem času. Oba jsou činiteli teprve člověkem. On se stal hranicí možnostem, brzdou přáním, překážkou pohybu do všech vyvstalých stran. Také počátkem dění, v němž ničím nepoutaný tok života dostal břehy ze dvou stran a musel téci směrem určeným Vůlí, jež chtěla dát obraz moci i bezmoci, síly i slabosti, světla i stínu, míru i bolesti.

Chtění postavit dva světy, dvě věci, dvě protikladné cesty, je vloženo do člověka. Pro tyto rozpornosti začalo klesání člověka. Nyní nastává jeho vystupování zpět do roviny věcí. Mezi těmito krajnostmi je položeno myšlení, cit, slovo člověka i Slovo mé. Jinak mluvím k tomu, kdo padá, sestupuje – a jinak k vystupujícím do náruče Boha.

11

Miluji všechny. Za každým mým slovem stojí vždy Láska. Za přísností, káráním, výtkami i hrozbami trestů, které je nutno vytýčit pod nohy, aby se staly pevným dnem a další klesání znemožněno. Klesání i stoupání nejsou samoúčelná. Obojí má svůj smysl a důvod. Když klesající ztrácí vědomí o tom kam jde, není třeba hrozit se průvodních jevů, činit výtky Tvůrci, že tento stav vzbuzuje nelibost člověka. Nade vším bdí ti nejspolehlivější a představují mou jednající pravici. Vše je v dobrých rukou a stále před očima.

Jsem, abych vedl i čas jako dítě za ruku. On se mnou dýchá, pohybuje vším, jak si Tvůrce přeje. Také člověku nese mne. Přinesl mne až do jeho srdce, a to tehdy, když jsem si již velmi přál odložit všechny bolesti, položit se do náruče míru po bouřlivých časech tvárnění života v dobru i zlu.

V srdci člověka jsem dosud měl malé místo. Zatlačil mne do pozadí onen temný stín, zaclonil život jako mrak zářící slunce. Nyní mu však již přikazuji, aby se ze svého místa posunul a nezastíral obzor chmurami. On však také čeká na hlas člověka, který mu jasně musí říci, že si nepřeje mít život zastíněný zlem. Ve vázanosti jednoho na druhého jsme čekali na vyjasnění. Minuly dny a minula staletí. Do času se ponořilo to, co tam mělo být. Ani nyní tomu není jinak. Já vkládám své. Člověk se ještě opožďuje se svým podílem. Nemůže být za to odsouzen, protože nezná jasně, jak jít vzestupnými cestami. Proto se přibližuji s celou velkou knihou svého Slova. Podávám ji těm, kteří v ní umějí číst a přetlumočit má slova do své řeči, aby bylo známo, jaký čas se přiblížil, co přináší a co odnáší z lidského života, aby bylo vše zaneseno do záznamů Božských pamětí jako prožité, novým překonané i zcela překryté mysterium života člověka.

Jako mne čas a zákony dění v něm v přesně stanovenou hodinu položily na kříž, uvedou mne v určenou chvíli na stolici Soudce a Měnitele cest. I knihu života Země čas uzavře, až bude dočten její děj o osudech člověka dobrého i zlého. Oba žili společně na jednom místě. Oba trpěli, avšak z rozdílných příčin. Jeden pro svůj stav, že vypadl z náruče Lásky, pádem si zlomil křídla, byl šedým ptákem s peřím znečištěným prachem Země, a proto nemohl již létat do výšin – druhý, že dal jeho zraněná křídla hojit a pomáhal mu opět k letu do krás a světel Božství.

Oběma čas odměřoval cestu. Dnes již mají být u cíle svých poutí, které dobře narýsovaly obraz zápasů se zlem, i když za doprovodu drásavých tónů bolesti. Nikdo nemá moc ukončit tyto smutné písně, leč by se oba poznali jako bratři žijící jeden pro druhého, aby, dávajíce si navzájem utrpení, vykoupili se z poddanství hmoty. Jen má ruka může vše rázem změnit. Dosud jsem tak neučinil. Struny radosti i smutku měly život rozeznít do složité symfonie.

Avšak již tiším alespoň zvuky tvrdé, ostré a drásavé, aby nerozteskňovaly vědomí a neznavovaly jej svou drásavou naléhavostí.

12

Přistupuji k lidským srdcím do takové blízkosti, že mne musí pocítit. Zachvěji každým srdcem. Ono se obrátí k životu tou stranou, která byla dosud ukryta. Nesla otisky srdce mého, položeného od počátku, kdy jsem nosil člověka v sobě jako matka dítě ještě nenarozené, a přesto rostoucí do stále výraznější podoby. Člověk rostl ve mně. Je proniknut mou Silou, která mu tvoří podobu. Jeho určitou podobou je jeho duše. Duch nemá přesné podoby. Mění ji jako voda litá z nádoby do nádoby. Duch mne nese životu a on je jeho tvar.

A tak člověk je jeden tvar, jímž se přiodívám. On si však, aby mohl žít a projevit se, musí vzít ode mne to, co sám nemá – sílu žít. Dáváme tak jeden druhému podle nejvyšších a věčných řádů bytí. A to vše nejvýš tajuplné je oděno pohybem, který utká čas. Ten nás sbližuje i rozděluje, sjednocuje i odděluje do nejvýš možné hranice.

Prožili jsme jednotu, prožíváme rozdělení. Blíží se chvíle, kdy všechny ratolesti ze mne vypučené přestanou se rozrůstat ve vlastní kmeny. Co na nich vyrostlo, opadne jako listí stromů před zimním odpočinkem. Síla se stáhne zpět ke kořenu, odkud vytryskla do živého jevu. Blaze, přeblaze nám bude ve společné náruči.

Přicházím této kráse otevřít cestu. V těchto přípravách však jsou mé pohyby poněkud prudší, takže na nejednom místě zabolí. Můj zásah bude hluboký. Zasáhne až ke kořenům Země a každé živé duše v ní. Nic nebude ponecháno na svém místě. Jemné a lehké doteky by lidstvo nevyburcovaly z onoho mdlého vnímání života, jež se stalo všeobecným nazíráním rozumové moudrosti. Ta má daleko ke mně, který jsem Tajemstvím a projeven bytostem vesmíru velmi složitými jevy.

Člověku jsem vytvořil Zemi s tvářností přírody a všeho živého v ní oděného rozmanitou krásou, aby se učil poznávat hloubky věcí, zkoumat je z mnoha stran; tím rozvíjet vědomí, představivost, rozumovou inteligenci i intuicí vedené vnímání. Přes tyto četné možnosti vyvíjet se v moudrého, vysoce citlivého myslitele a praktického činitele potřebných věcí, nebylo dosaženo vyšších stupňů, z nichž lze obhlédnout šíři nadzemských jevů. Naopak. Práce s hmotou snížila stupeň lidského projevu hlouběji než je možné bez újmy na celkovém stavu vnitřního života člověka. Odvrátila jej od zkoumání a poznávání na Zemi dosažitelných pohledů na život vyšších úrovní. Soustředila příliš mnoho pozornosti na jevy hmotné a dala jim do služeb celou inteligenci člověka, jeho mysl a všechen čas života na Zemi.

Tento stav nelze přejít mlčením a ponechat volnou cestu nesprávným směrům myšlení, vedoucím k počátkům probuzení lidského vědomí, kdy ono nebylo schopno postřehů věcí mimo nejužší okruh pozemského prostředí.

13

Do této doby šlo vše na Zemi cestou vyšlapanou staletími. Život měl přibližně stejnou tvářnost, projevy dobré i zlé, moudré i krajně pošetilé. Člověk měl velkou volnost v konání skutků pro blaho i utrpení. Tresty za viny se odkládaly a přenášely z tohoto světa na druhý, kde je život více odkryt ve svých příčinách osudů tisícerých souvislostí. I to mělo své poslání – skrýt před pozemšťanem do velké míry působnost Nejvyššího, zastřít Jeho skutečnost, aby člověk žil jakoby sám a jen sobě odpovědný za své dobro i zlo.

Konat dobro z donucení nebo v bázni z trestu za zlý skutek není v záměru mých plánů s životem toho, jenž má stát po mém boku. Dobro je podstata mého bytí a je mnou. Růže bez krásy a vůně nemůže být nazvána růží. Člověk bez dobra není člověkem. Jako mne nejvyšší Láska činí Kristem, tak já činím člověka obrazem mne – Lásky. Není-li v člověku tento obraz jasně viditelný, nelze o něm říci, že je člověkem. Je pouze v dětském věku člověčenství. Vždyť ani na Zemi se o dítěti jako o člověku nemluví. Když tedy lidé nepříliš moudří posuzují věci a jmenují je podle jejich významu, jak bych mohl já nepřihlédnout k věci tak závažné, jako je projev člověka?

Nenaléhal jsem na něj tak, aby jasně viděl nad sebou mou pravici, jíž by se musel lekat jako provinilé dítě trestu otce. Na Zemi před lidmi jsem svou skutečnost neuplatňoval, aby víra byla přirozenou samozřejmostí, o niž není třeba bojovat s pochybností, stálou to družkou rozumu. Míra mé shovívavosti byla takřka bezedná. Vážil jsem všechny možnosti pozemského života i přihlížel k okolnostem.

Do této chvíle nebyl mnou nikdo zavržen, odsouzen – nebyl poslán mezi duchy temna. Těm, kteří se jevili nemoudří, nedobří i přísní provinilci, dal jsem pouze prožít následky jejich stavu. Dal jsem jim pocítit to, co učinili ve zlém úmyslu jiným. Poslal jsem je na vychování k duchům moudrým a trpělivým, do duchovních škol malých žáků i jiných sfér, kde se vyučuje vyšším zákonům a řádům života, aby byl poznán jejich smysl a příčiny. Tak jsem rozvíjel všestranné možnosti napravení. Pro přímé a konečné odsouzení jsem ještě slov nenašel, ani nemohu, pokud neodkryji tvář a nezjevím život v jeho hlubinách příčinností i záměrů s vesmírem i jeho nejmenší částečkou v souvislosti s člověkem.

Toto odkrývání života před člověkem je rozloženo do času i prostoru. Země soustřeďuje a projevuje obojí. Proto je také důležité, co se na ní děje. Zrcadlí záměr se životem v širokém významu celkového přesunu sil a mocí duchovních i hmotných podstat vesmíru.

14

Od Země začíná mnoho nového. Naplňuje a navršuje se dílo sloužící bytostem i jiného kosmického prostoru, jiných označení a funkcí. Začne-li se na Zemi s přímou výukou o zákonech hmoty do nebývalé hloubky a šíře, znamená to, že seskupení sil života dochází určité hranice nejvyššího vypětí činnosti a že není daleký bod přelomu, jímž se změní dlouhotrvající tvářnost věcí i jevů.

Země dává svá tajná znamení o tom, jaký je čas, co je ukončeno či nově začíná; kolik kroků se ušlo po cestě těžkostí a zápasů s odporem a překážkami vývoje; jak dlouho ještě jít v té či oné míře vyčerpání sil daných činností, jaké jsou vyhlídky, kdy je možné čekat úlevu, klid a odpočinek nebo nové vlny obtíží nejen pro člověka, ale i jiné bytosti.

K Zemi jsou upřeny pozorné pohledy mnoha stran vesmíru. Její důležitost je úměrná dění, jak je nese čas a v něm a jím stanovené změny. Člověk je zjevuje. Svým stavem, činností odkrývá věci vývoje, jak jsou promítány kladem i záporem toho, co již bylo dosaženo a oč je dále usilováno.

Má skrytá i zjevná činnost na Zemi tuto důležitost zdůrazňuje. Její vystupňování bude vrcholícím projevem těsné součinnosti s člověkem v jeho nejvyšší vyspělosti, kdy si je vědom mne a je sám zrcadlem jemného, čistého dobra. Těsné spojení s lidstvím je možné pouze v jeho vrcholícím stadiu, kdy se odpoutává od nízkého projevu a dává se do služeb nejvyšším idejím Lásky. S nižšími stupni lidství nelze spolupracovat na kosmické úrovni. Ty zůstanou dále poutány k úzkému okruhu činnosti, i kdyby se ve hmotě sebevíce uplatňovaly a dosahovaly vyspělé rozumové inteligence.

Vyšší stupeň člověka tvoří jeho stav lásky. Její nedostatek nebo nízká zaměření vedená osobními hledisky svědčí o tom, že i velmi bystrý a dovedný člověk zůstává ve vývoji opožděn a vázán na úrovně nižší, průměrné i všední. Součinností s lidstvím zahajuji novou cestu, nové řády vztahů mezi vším, co vytváří život v protikladu i kladech přímých, zcela vyhraněných, nesoucích zřejmou pečeť Božství na štítu všeho dění i pohybu.

Dosud zlý utiskoval dobrého a dobrý pro něho a za něho trpěl. Tyto zdánlivé nespravedlnosti byly největší zkouškou věřícího, který v Bohu vidí věčnou dokonalost. Jen poznáním nejtajnějších úradků Boha Tvůrce lze ospravedlnit a vysvětlit toto nepochopitelné dění.

15

Nepřicházím sdělit veškeré tajemství a odkrýt celou tvář života, aby ji každý člověk viděl jako na dlani. Projevím však některé důležité a dosud neznámé zákony, řády a úmluvy o člověku pozemském i nebeském, rovněž tak naše vzájemné vztahy a závislosti jedné strany na druhé při spolupráci na díle spásy. Oznámím také novou úmluvu, podle níž bude jednáno s člověkem dobrým i nedobrým, i s těmi, kdo jsou na Zemi jako němá tvář i jako říše živé přírody. Způsoby a formy tohoto sdělování budou podobné jako za času proroků, ale i zcela nové. Protože nepůjdou všude známou cestou a tak, jak si lidé představují příchod Pána v den soudu, mnozí nepoznají, že jsem zde a projeven. Bude je mýlit novost a netradičnost v přístupu k věcem víry i všem jiným, které ukazují činnost rozumu a srdce.

Zkoušky člověka budou proto trvat do poslední chvíle Země. Vírou i nevěrou, láskou i hněvem, mírem i krajně tísnícím chaosem protichůdných myšlenek i slov, přívalem násilných činů i vysokými obětmi, bude procházet zástup těch, kdo jsou vychováni a vedeni k oné blížící se těsné součinnosti Krista s člověkem. Protože nikdo neví, proč jsou prožívány strastiplné osudy, stísněná srdce i ustarané mysli budou tiše v sobě i hlasitě ve slovu bědovat.

Až toto bědování i reptání dosáhne nejsilnějšího tónu a vše zlé vystupňuje své intriky a nesnesitelné bude i zlým samým na Zemi žít – v prostoru nad Zemí zjeví se má tvář a Slovo zazní slovem lidí a osloví je všem srozumitelnou řečí. Projedná všechny lidské záležitosti. Zváží všechny stížnosti na obtíže, zdánlivé nespravedlnosti, nazývané zlými. Dá promluvit hlasům žaloby i obhajoby přímých svědků lidského života na Zemi i těm, kdo jej prožívají.

Vyjasní se mnoho sporných otázek. Problémy zcela zmizí, protože pro poučené jich není. Je jen složitě budované dílo a plány věčnosti času. V něm všechny pohyby života, které naplní vesmír v nových dnech tvorby Tvůrce, z nichž každý je věkem počítaným na Zemi na miliony let, jsou již obsaženy v myšlenkách vědců i básníků, jednoduchých prostých lidí a také i dětí, které si tvoří vlastní pohádkový svět plný krásy na Zemi neznámé. Také ve směrech pohybu červů v hlíně, ptáků v letu, v intenzitě pramenů všech vod, vanutí, síle a vytrvalosti větrů, v mohutnosti hromu i tichém šumění stromoví.

Ve víře věřícího ve mne – Slovo věčné a tvůrčí – v naději doufajícího v dobré, lepší a povždy Bohem vedené, jsou síly tvořící pevný základ budoucího času bytí. V lásce vroucně milujících, jemných a čistých duší je moc vše činit, vše dávat. Také zabezpečení krásy, míru a blaha, jež doprovází Tvůrce z věčnosti do věčnosti. Ve všech malých i velkých věcech ležících na půdě Země v různé poloze i seskupení, je skryt záměr. Ve všem se zrcadlí myšlenková činnost dávných časů pozemských, kdy Země ještě nebyla hmotnou skutečností. Vše, co je na ní krásné, vyšlo z lásky milujících se před začátkem Země. I tehdy již byla srdce živá, byla láska i mé tvůrčí Slovo.

V kom přebývala láska a kdo byla ona srdce živá, z jejichž citů je vzato na okrášlení Země, míst, kam jsem se uchýlil k prokonání podivuhodné pouti smutkem a odloučenosti od přímého ráje, aby on byl ještě krásnější a žádoucnější všem cítícím a myslícím? Zajisté to nebyl člověk, jak je nyní znám. Byly to duše ještě bezejmenné, protože neměly určeno přímé poslání a činnost. Tehdy to byla jednota všech ve mně. Ony jakoby samy nebyly. Byl jsem jen já – Síla – Krása – Láska bytí.

Od jejich pojmenování člověkem vstoupil jsem do oněch dějů, jimiž se Země stala Zemí, svět světem, zlo zdrojem utrpení a dobro opakem toho. A protože začala složitá hra života s činiteli protikladů, byly dány úlohy každé věci a s nimi související. Záměr byl dán i místu, kde se ony věci nacházely, času, jenž je na toto místo dal, jimi tam hýbal a pak je počal odtud vyzvedat a vracet do náruče svého původu, prvního uložení v posvátnostech a tajemstvích.

16

Úlohy dané na počátku formování věcí života Země, pokud neměla svou hmotnou tvář, přetrvaly věky a donesly se až k těmto dnům. Ještě trpí, komu byla z duše vyzvednuta do vědomí síla citu, aby jí žil a slzami, které ji vylévají z nitra navenek, zjemňoval a obměkčoval tvrdé a hrubé pole lidství, jemuž byly vzaty závlahy Duchem. Ještě se neustále hněvá, kdo ztratil perly lásky a vody jeho hrubnoucího myšlení je zaplavily nánosy, že se zdají navždy pohřbené. Ještě zvedá zbraně ten, kdo vstoupil do ohňů zla, protože měl příliš mnoho nízkých žádostí po vládě a moci, uchvácení věcí patřících všem. Všichni také prožívají stavy umírání, protože ono obtížné, navenek velmi truchlivé převlékání šatu duše, jímž je tělo, je stanoveným, všem rovně daným pokáním.

Ani Slunce nezměnilo svou laskavou tvář vůči Zemi, nevyšlo z úlohy být jí největším dobrodiním do určitého dne. Měsíc obemyká ji chladnou náručí, poslušný pokynů, že jí nebude škodit ani prospívat, protože sám je odumřelou částí onoho životního centra, které se rozdělilo na sedm míst přebývání bytostí i němých tvorů spojených s člověkem. Vody trpělivě plynou svými určenými okruhy a nesou životodárnost do nich mnou položenou a Zemi poslanou.

Živí jdou svými cestami spojenými se mnou. Jsou to cesty křížové, protože bolest ve vyhnanství z ráje zůstala po dlouhý čas jediným pojítkem se světlem duše, pevnou zábranou klesnutí do nenávratného pádu, kde zhasíná jiskra bytostného já a více se neoživí.

Nechci – nechci, aby kdokoli zahynul, objevil-li se jako má myšlenka zformovaná v živou bytost se silou slov Slova a tím schopností tvořivě žít.

Nechci, aby úsilí, položené do tvoření těchto ve mně živých ztratilo se opět ve vlnách chaotických sil, propadlo do jejich beztvárnosti. Pevný tvar je projevem usilovné práce Vůle a vytrvalé činnosti Lásky. Jestliže se jednou dala na cestu tvůrčí, nemůže se na ní zastavit, dokud se nenaplní vše jí toužené, promítané představami krásna a blaha života v mnohosti jevů i bytostí, zobrazujících Lásku sebou. Člověk není hříčkou Tvůrce. Jeho existence je výslednicí tvůrčí činnosti mne se záměrem, úmyslem a plánem.

Nechci zbořit své dílo, ani působit tak, aby se jevilo zbytečnou okrasou kosmu. Přeji si jej modelovat do jiných jevů, v něm stále pracovat, rozvíjet a rozšiřovat či zužovat pro lepší přehled, aby výsledky jeho působnosti byly lépe poznatelné i těm, kteří na něm spolupracují v okrajových oblastech hmoty, kde jsou omezené rozhledy a tím i neznalost věcí.

Všechny, kdo vyšli na různá místa k různým úkolům, jsem ponechal tam, kde byli podle svých úloh od první chvíle svého probuzení k vědomému životu. Rozličné vlohy umožnily uplatnění každé travičce, bylině, stromu, tvaru oblak i mraků a v nich každé kapce vody. Také živým, pohybujícím se tvorům, daly různost užitku i škody. Člověku pak velice široký rámec možností, jak a čím projevit rozum, cit a vůli ve slovu i přímém činu.

Dlouho chodil každý svou cestou, ukazoval na ní sebe v tom, co jsem dal pro jeho osobní postavení, úkol a práci v zapojení na jiné i na mne. Každá cesta však má cíl, hranici, kde končí její vinutí se prostorem toho či onoho rozměru.

17

Mezníkem cest poutí za domovskou vlastí, jejich cílem, jsem já. Vrátí se ke mně, ne však proto, aby již nikam nevedly a zůstaly ve věčném klidu. Dojdou k mé pravici, aby se do nich plněji vložila a zcela je zakotvila ve vůli Lásky, tvořící blaho a mír všech.

Cesty na tak vysoký vrchol života, jaký si postavila Láska, jsou námahou pro mysl, srdce i vůli. Musí být odstraněny hory překážek. Aby byly včas odstraněny a bez přílišného vydání sil daných duši pro život v samostatnosti já, vyšel jsem já ze svého místa, z úlohy Otce, čekajícího na návrat syna. Stal jsem se sám Synem, abych mohl po boku odešlých a navracejících se proputovat cestu překážkami a svou nadlidskou silou je odstranit nebo zmenšit tak, aby je člověk mohl překročit.

Vyšel jsem poprvé, podruhé a nyní jdu naposled vstříc člověku s pomocí. Poprvé ve hlasu Hospodina. Podruhé v Ježíši. Nyní již v Kristu, v celé plnosti toho, kdo On je a čím je pro život.

Slovo Hospodinovo patřilo klesajícím synům, vzdalujícím se od Otce. Slova Ježíšova vytýčila cestu návratu a uvedla na ni pro ni již připravené. Slovo Kristovo je v Moci Boha, jenž přišel již otevřít Své Království klíčem Své věčné Lásky.

Nejsou všichni ještě před jeho branami. Napočítám-li však vysoké číslo již shromážděných a čekajících, rozlomím pečetě, které váží přísný řád odplaty za zlo. Potom už nebude tento řád žádat tresty pro opozdilce, nedbalce a přímé mé protivníky. I jim bude dán ze Světla zlatý paprsek na čelo jako znamení živých v Životě – Cestě – Pravdě.

Kdo je přede mnou živý, má právo jíst ovoce díla spasení. Tak člověk v rukou člověka spočívá! Všichni pak v ruce mé.

Jaké milosrdenství, soucit a lásku ve skutcích dá člověk člověku, vejde do stonásobně projeveného mého dobra. A dokáže-li za mé pomoci včas doputovat až k mé pravici, připočtu jej do počtu těch, na něž váži záchranu hluboce pobloudilých. Sebou projeví, že slyšel hlas Hospodina, následoval Ježíše srdcem i skutkem. Má proto plné právo slyšet Krista, jak praví:

Vejdi ke mně sám i s těmi, které jsi svou naplněnou cestou zachránil. Odpočineme a půjdeme dál. Království mé – nyní naše společné – nemá hranic. Je možné je budovat věčně… 

Slovo Kristovo 7

Podle duchovní inspirace přijaté od Krista napsala
ã Božena Cibulková, 1955.

1

Málo mě znáte. Nejste dosud poučeni o tom, kdo jsem, čím naplňuji život, co je mi k lítosti či k radosti, v jakém rozsahu, jak, kdy a kde působím. Kdybyste věděli, co je mou lítostí, z čeho vyrůstá osten bolesti, nedivili byste se, že trpí ti, kdo jsou v duchu se mnou spojeni. V jejich srdcích je mnohý žal i když k tomu nebývá zevní příčiny, tkvící v jejich osudech, kdy jsou zdánlivě prostou, klidnou cestou. Mnohé utrpení vás tíží. Nevychází však jen z toho, co považujete ve svém životě za bolestné a těžké. Vychází z mého srdce, které je velmi stísněné již předlouhý čas.

Od první chvíle stvoření jsem se rmoutil, protože jsem věděl, koho Otec učinil a proč, jaké vytýčil cíle, jaké smělé plány narýsoval jeho činnosti. Mnozí se domnívají, že se rmoutím pro lidskou hříšnost, zlo světa. Já se však rmoutím i pro věci, které přesahují tyto složitosti života a jsou ve mně skryty a dosud nezjeveny, protože by lidé zatím ještě nepochopili, proč Vykupitel je sám v sobě mysteriem Bolesti i Oběti.

Proč je toto mysterium ve mně i tehdy, když mě naplňuje Láska, blaženost Míru, když mě obklopuje velebnost Ticha a svatost Pokoje je mým Vědomím?

Bolest je tajemný projev života. Je přímo nezbytná pro čas, kdy zlo působí jako rozkolník a tvrdý rušitel života. Bolest je vyvažuje na vahách Boží spravedlnosti. Je ve mně i proto, že jsem vyrovnavatelem lidských vin, že jediný je smím vymazat z knihy života a její listy učinit čisté a oslnivě bílé. Stal jsem se obětním Beránkem, abych do sebe mohl přijmout bolest jako zachránkyni pobloudilých; ji v sobě skrýt, položit do hlubiny vědomí a v ní a s ní žít dlouhý, předlouhý čas, pokud ona bude zvláštním procesem vyrovnávat nesouladný život, všechny úchylky jednoty cíle a harmonie vztahů lásky.

Porušení řádů Dobra a Lásky, jež tvořily pevný základ bytí a záruku nesmrtelnosti, vyvolalo velké, těžko zvládnutelné chaosy. Vyhloubilo řečiště utrpení Božího díla. Stalo se i jejich vodami. Silně otřáslo dílem stvoření, takže ono jen s nesmírnou námahou a tvrdým vypětím vůle, s vydáním plnosti sil a mocí Otce je udržováno v plynulém pohybu a zdárném vývoji.

Jako v lidském zemském těle při porušení rovnováhy plynoucí z řádu, jímž žije ve své formě a je udržováno v činnosti, začnou se hlásit obtíže i různé bolestné stavy, tak je i v celkovém díle Božím, rozloženém do vesmíru života bytostí, věcí i složitých jevů. Jakmile v něm nastane porucha, je ohrožena i rozrušena rovnováha postavení věcí. Pak ten, jenž dílo vytváří, prožívá vědomí utrpení.

Příměr lidského těla k Božímu dílu je dobře vystihující obraz věcí. Dílo Boží je jako jedno velké tajemné Tělo, v němž žije nesmírné množství malých těl jako v lidském těle miliardy buněk. Všechny věci viditelné i neviditelné jsou v něm živé, jeho dechem mají životní rytmus, účelný pohyb, celou strukturu činnosti i její poslání přísně a přesně rozdělené.

Pokud toto vše žilo zákonem a řádem jednotným, trvala velebná, Božsky krásná harmonie, byl klid a mír v blahu. Dokud všichni byli jedno, žili v dobru a lásce, nebylo bolesti takové, jaká je nyní známa. Avšak od okamžiku porušení jednoty řádu, jímž působilo dobro a rozvíjelo se myšlenkami, city, tvůrčím slovem Slova – započal stav, jenž je možné nazvat tísní, neklidem a v jeho vrcholných bodech utrpením.

Nevíte, kdy se to stalo, protože tehdy jste ještě nebyli životem odděleným od Otce. Nebyli jste lidmi v obraze, jaký je znám – lidmi rozdělenými na jednotlivce i velké skupiny národů samostatně činných. Vy jste se počali uvědomovat jako bytosti jednající a rozumové teprve tehdy, kdy vznikaly zmatky, rozpory a rozdělení na dobro a zlo, kdy Dílo bylo v otřesu. Duchové odtržení od Otce se vymaňovali z Jeho Vůle a počínali budovat samostatné úseky činnosti nesoucí zmatky negace. Nebyla v ní hlubina moudrosti, protože nevycházela z absolutní jednoty s Otcem. Protože neměla Jeho pevné a stálé pohotové vedení, nebyla neustále doplňována a zušlechťována dokonalou univerzální Láskou. Tak počal neklid, tíseň, úzkost, starost a žal i přímá bolest jako průvodci všech cest porušeného života.

Já jsem v Otci, a proto s Ním putuji širokými cestami života, ať On kdekoli a jakkoli se rozbíhá do šíře, hlubiny i intenzity prožitků. V Otci cítím, myslím, mluvím, jsem Jeho ústy. On je mým srdcem, mou nejvyšší i nejhlubší podstatou – vědomím jediným. Co srdce cítí, o tom ústa mluví. Co se v mysli odehrává, projevuje Slovo. Slovo u Otce je čin.

2

Nesmírná Láska Otcova nenechala zahynout ani bytosti zpronevěřilé, padlé, rušitelce pokojného, souladného bytí. Nevzala jim možnost života, byť sebevíc se protivily a rušily soulad, pokoj, krásu a radost života. Všem dala možnost vývoje, umožňující poznání chyb a tím zabezpečení návratu do původního Božského života Jednoty v míru všech.

Láska je však příčinou bolestí Otce, protože se uvolila snášet trýzně nesouladu, útlak a ponížení od zlé vůle, od rušitele, znesvěcovatele a nositele smrti. Láska je smutná, a proto lítostivá. Těžce nese nešlechetnost a pobloudění, rušení pokoje a míru, vedoucí do nesnází a neklidů. Z nich je jen malý krůček k utrpení. Vidí-li Láska utrpení milovaných, vyvstává v ní lítost i bolest, z ní se rodí touha pomáhat a oblažovat, znovu a znovu se chápat možností, nového úsilí a činnosti, vracející bytosti do náruče Boží.

Láska trpí sama sebou a v sobě, protože neumí jinak než milovat, toužit, aby všichni v ní žili pokojným, krásným životem; toto vše chce i uskutečňovat za všech nepříznivostí. Láska bude trpět, pokud ji všichni do sebe nepřijmou pevně a cele, pokud ji nenazvou svým jediným životem. Trpí-li dítě, radují se jeho rodiče? Jsou-li dobří a šlechetní, pásky mezi nimi a dětmi jsou silné a pevné. Po nich přechází od jedněch k druhým radost, ale také žal, pomoc i vzájemné žehnání.

Může být jinak mezi mnou a Otcem? Což On by se radoval, když já, vykonavatel Jeho záchranných činů, putuji cestami bolesti pro svou účast s člověkem? Co jeden, to druhý. Rozdíl je jen v tom, že já se zjevuji, ale Otec se nezjevuje. A chce-li se On zjevit, vždy bere podobu mou, protože já jsem Jeho podoba. On pak je má mysl, má Moudrost, Cit i Vůle nejvyšší – všechno, co mne činí tvůrčím Slovem.

Tělo vám brání, abyste viděli věci tajné, zvláštní, jaké se na Zemi nenacházejí. Ale i vy jste tajní ve své skladbě – jste zvláštní, podivuhodní, protože jste podle Otce i Syna. Trpěl jsem již, když vás Otec stvořil, protože jsem věděl, koho tvoří a proč – že vás připodobňuje a přizpůsobuje sobě i mně, že i vy budete to, co jsme my dva ve všem. Věděl jsem, že budete nejdříve prožívat radost, potom žít ve velmi dlouhých těžkostech, protože váš život bude stále spojen s naším, který je dočasně rozdělen, a tak dopuštěno utrpení.

3

Kdyby nebyla Láska, jaký by byl život? Chladný a neutěšený. Byla by jen práce, namáhání a lhostejné prožívání života. Láska dodává všemu krásu, nadšení, touhu, radost, blaženost, vytváří ráj. Její úkol v životě je dodávat mu oživení, různě projevené stavy blaha, vědomí jednoty v míru duší, bohatý živý jemnocit. Ten způsobuje silné vnímání i nejslabších životních proudů, konfliktů osudů, každou jejich změnu.

Přinášejí-li životní děje tísnivé pocity, city se rozechvějí a začíná silný vnitřní neklid. Trvá-li delší dobu, v duši se projeví bolestné, mučivé stavy, jejichž síla se rovná rozvinuté citovosti a bystrosti, kdy vědomí zaznamenává i nepatrné vjemy dojmů radosti i bolesti.

Ten, kdo se již vyvinul a dosáhl citlivého, zbystřeného vědomí, začne také silně pociťovat. Tím však začne v sobě trpět. Dojmy z dějů života porušeného zlem a vlastní silné prožitky vyvolávají tísnivé úzkosti, starosti, zmatek i zhroucení víry a naděje. První záchvěvy vnitřního utrpení jsou však svědectvím, že dovede rozeznávat stavy míru od neklidu, že si všímá i osudů svých bližních, jejich potřeb i bolestí.

Tak první záblesky niterného přerodu do láskyplnosti se rodí v duševních tísních a bolestech nade vším, co život dává ve svém porušení, když v něm zní drsný, zraňující tón zla. Tak se Láska stává matkou bolesti, bolest pak matkou lásky v srdci člověka i v srdci mém.

4

Lidská duše se ocitla mezi dvěma světy: Světlem a tmou, dobrem a zlem. Oba světy se v ní střetávají a ona od obou přijímá a jim ze sebe dává. Přijde-li do Země, kde není souladné žití, protože láska má v ní velmi slabý vliv, ocitne se ve velkém nebezpečí, že si ji zlo podmaní, naruší její cit. Nemá-li duše v sobě dost pevně vyvinutý smysl pro rozeznání dobra, pro odlišení věcí, bez úvahy se poddává všemu, co přichází od světa, lidí a jejich myšlení. Nechává se vést neblahým proudem, až v něm někdy zcela utone. Smísí se se životem stejně narušených duší. Její vlastní niterné já je pohlceno tělesností, nemá sil ani touhy povznést se nad nízkost i prostřednost, zachovat si pevnou vůli k dobré činnosti v myšlence i slovu, kráčet duchovní cestou i na Zemi.

Jsou-li lidé a svět nedokonalí, slabá duše se s nimi ztotožní. Je jako ostatní, a neuvědomuje si přitom, že propadá vlivu světa, že život ji míjí jako sen, bez vývoje k dobru. Děje osudu, z nichž má brát poučení a výchovu k dobru, jdou mimo ni, aniž z nich získává, jimi se zušlechťuje.

Takovéto duše neprožívají vnitřní utrpení. Nemohou je ani prožívat, protože jim chybí vnitřní vnímavost, cit, nebo jeho plnější rozvinutí, zušlechtění, zjemnění. Nemají dosud v sobě lásku. Bez lásky není jednoty se mnou. Proto taková duše nepřijímá ode mne proud působností Božských citů a vlivů probouzejících i rozvíjejících lásku. Kdo nemá lásku, jde bez lítosti kolem nesnází, potřeb i bolestí druhých. Jde-li chladně kolem nich, netrpí.

5

Lidé nežijí stejně. Jeden žije jako mučedník a druhý bez nesnází a bolestí. Oba mají často stejné podmínky života a setkávají se se stejnými problémy v rodině, národě, zemi. Jeden je však lhostejný, druhý pln touhy napravit sebe i jiné, dát lidem život lepší a dokonalejší. Tato touha jej vede k činům, z nichž vzchází mnoho těžkostí i přímého utrpení.

Každý však v tísních není jen proto, že je již vnitřně citlivý a láskou zjemněn. Zjemnělost je jen předpokladem utrpení. Hrubý, nízký člověk nemůže trpět. Nemá v sobě pro tento stav vyvinutý cit. Má-li nesnáze člověk hrubý, pak to bývá proto, že již přetekla nádoba trpělivosti a shovívavosti s těžko napravitelným hříšníkem. On je vydán zákonu spravedlnosti, který jej za následky jeho činů uvrhne do očistných procesů.

Příčiny utrpení jsou různé, ale vždy směřují k jednomu cíli, jímž je výchova člověka ke zjemnělosti, citovosti, k lásce. Jen jemný cit může chápat, mít soucit, litovat a být schopný vést člověka ke šlechetnosti, k dobru a činům pomoci jiným pobloudilým bytostem.

Lítost je počátkem velkého hnutí duše, jímž se začíná ohlašovat láska. Dokud člověk chodí lhostejně kolem lidí, nevšímá si jejich života, neuvažuje příliš ani nad svým; nehledá jeho smysl, příčinu ani vyšší cíle. Má v sobě tvrdost a mělký cit, který se ještě neumí rmoutit a litovat, nemá úzkosti ani žalosti. To však není stav žádoucí.

6

Člověk je syn můj. Musí v sobě mít to, co mám já: především lásku. Z čeho plyne láska? Z přemíry citu. Kde cit není, je duše ještě v duchovním spánku. Duše se probouzí citem, jím se i oživuje. Cit v ní určuje myšlenky, slova i činy. Mluvením a jednáním člověk ukazuje navenek svou duši a tím její malý nebo silný cit. Je-li ušlechtilý, bohatý, pak je vždy dostatek trpělivosti, dobrotivosti, láskyplnosti, mírnosti, soucitnosti i lítostivosti nade vším, co není dobré, co je nedokonalé a působí na všech stranách tísně – zvláště u těch, kdo už jsou dokonalí nebo k dokonalosti spějí a těžce nesou tvrdost druhých.

Soucit a lítost jsou nutné předpoklady pro činy obětí a pomoc bližním, trpícím a hřešícím. Žádný člověk bez soucitu a lítosti nad cizím utrpením nedokáže velký čin oběti a pomoci bližním. Tvrdost a lhostejnost srdce nikdy nevyvolají dobrý skutek. Dobro však nemůže vydávat ten, kdo v sobě nemá lásku. Dobro a Láska jsou sestry chodící všude ruku v ruce, jedna bez druhé nemůže pracovat pro blaho života.

Z lásky vychází dobrotivost, z dobrotivosti láska. Z obou potom plynou nejvýš hodnotné skutky života. Vstoupí-li do duše láska, ohlašuje svůj příchod zvýšenou citlivostí a vnímavostí, schopností pomáhat a prožívat utrpení. Kdo nemiluje, netrpí. Zloba přeje jinému těžkosti a utrpení, dokonce se nad nimi raduje. Kdyby nebylo soucitu s trpícími, kdy by ono skončilo? Bylo by stále, třeba donekonečna, protože by nebylo nikoho, kdo by chtěl utrpení přeměnit v mír a blaho, pro tento svatý úkol žít, pracovat a obětovat se.

Dopustí-li Otec utrpení, pak jen v té naději, že bude dost těch, kdo je budou odstraňovat. Nežli však začnou, musí mít ve svém srdci předpoklad pro službu lásky. Tento předpoklad pro odstranění utrpení je projev lásky k těm, kdo nejsou láskou živi, nežijí rájem, ale očistci i peklem na Zemi.

7

Otec zajisté věděl, jaké má syny a co od nich může očekávat. Zná je dokonale. Ví, že mnozí padli, že mnozí se pokazili, zatvrdili a zhrubli, vystoupili z řádu služeb pro dobro a mír. Zůstali však také věrní, kteří si oškliví zlo i jakékoli protivenství ustanovením, v nichž Dobro a Láska mají vůdčí úlohu.

Mnozí synové si uchovali jemné city a čistou mysl lásky. Na tyto čisté a věrné Otec spoléhá. Pro ně nechal působit porušení odvěkých zákonů života bez trestů úplné smrti. Věděl, že co jeden poruší, druhý uvede do souladu, čím jedni zhřeší, jiní vynahradí stonásobnou láskou. Tak se rovnováha Božího díla ohrožená zlem neustále vyrovnává. Je to však těžký proces. Je třeba vydat mnoho námahy, síly a vyvinout velký důvtip, statečnost a obětavost. Je to složitá a těžká práce, jakou dovedou konat jen matky pro své děti, milující pro milované. Obětavost rodí se ze soucitu. Ten je probuzený pohledem na utrpení, v němž žijí mnozí tvorové od času, kdy zlo vneslo do života rozkladný, smrtící vliv.

Řekl jsem: Ne všichni synové zhrubli a zatvrdili se; ne všechny lidské duše propadly zkáze na stejně nízký stupeň. Ty, které hluboko nepoklesly, mají uchovanou sílu rozvinout božské vlastnosti, vlohy a schopnosti dané jim Otcem, který je duším vdechl nejen pro jejich krásu, ale i proto, aby je vedly k činné lásce, k obětem za život v dokonalém míru.

Obětí se projevuje jen vrcholná láska. Kdo jí však dosahuje? Ne každý, kdo je tísněn, rmoutí se, pláče a běduje, kdo má duši stísněnou a choré tělo pro různé nehody a protivenství života, je schopen oběti i její uskutečnění formou, jaká je právě potřebná pro pozemské dění.

8

Utrpení nevychází jen ze soucitné lásky všechno milující, trpící proto, že mnozí nemají krásný, pokojný život, ale jsou v místech neradostných, nezkrášlených, temných a chladných, jaké vytváří zlo. Utrpení je i důsledkem přestupování zákonů a řádů Božích. Těžké je proto rozlišovat mezi utrpením zaslouženým a tím, které vyplývá z přibližování duše k vrcholným stavům, kdy v ní začíná působit láska jako nástroj mého soucitu se všemi, mé touhy po účinné pomoci. Tehdy já v ní probouzím tísně a smutky proto, že její city jsou strunami jemného nástroje, jejž dotek mé ruky rozeznívá do teskných i radostných písní podle životních dějů, které je nutno protisknout hluboce do vědomí mého i lidského jako zřetelné cesty velké zachraňující Lásky.

Nástroji smutných písní jsou duše, mající za úkol zobrazovat mé srdce naplněné bolestí nad porušenou krásou života a utrpením tisíců duší oddávajících se vědomě věcem, které Otec člověku zapověděl. Duše, které mne mají zobrazit jako trpícího a lítostivého, přicházejí na svět a odmalička jim chybí úsměv na rtech, od mládí jim teskní srdce, aniž vědí, proč tomu tak je – zda proto, že touží po nedosažitelném, nedostižném, či stále hledají lásku jiných, nebo zda chtějí žít ve stálé radosti v místech plných krás, nebo i proto, že touží činit věci velké a jsou osudem postaveny k malým. Radosti světa je nepotěší, a když, tak jen na krátkou chvíli.

Bludná ovce hledá úkryt a bezpečí, stádo i pastýře. Nenalezne-li je, pak hyne. I tyto duše se zrodily do Země proto, aby se staly nástrojem mé soucitné Lásky, její touhy pomoci lidstvu, ulehčit, zklidnit jeho život. Nenajdou-li včas někoho, kdo by se jich ujal, je chránil a jim pomáhal, dal jim o mně poučení, prožívají nesnesitelné stavy utrpení. Někdy i předčasně opouštějí svět, protože si odchod z něho samy vyprosí ve velké touze po vysvobození z něho.

Mnozí na Zemi řeknou: Co s člověkem, který nemá dost statečnosti ani pevných sil k životu, který jen neplodně teskní a běduje nad sebou i nad jinými, nevykoná žádný velký čin a je lidem neužitečný? Lépe by bylo pro něho, kdyby odešel. – To jsou mylné soudy. Nikdo z lidí nezná mé plány s oním životem. Je-li můj záměr skryt, je utajena příčina osudu lidí na Zemi i jejich chování, myšlení a řeč.

I život prostý, jednoduchý, malý, zdánlivě slabý, jehož si nikdo nepovšimne, nebo i vystaví smíchu lidí proto, že se zdá pošetilý – život bláznů i nebohých žebráků, nevyléčitelně chorých, život hloupých, jimž rozum neslouží, život dětí brzy ze Země odcházejících, život sotva narozených nemluvňátek, která hned umírají – všechny životy lidské, jimiž pohrdá svět – jsou životy s mým spojené a projevují mou Lásku i různé formy velkých obětí.

9

Život pokojný, radostný – jaká je v tom oběť? Po takovém každý dychtivě sahá, nezdráhá se v něm žít, pracovat. Žít však život v opovržení, v chudobě, nemoci, tísnivých stavech nitra, je jen pro ty, kdo mají v sobě mne samého. Sami od sebe by takto žít nedovedli, nechtěli a ani neměli síly snést tolik tísní, projevit velikost odříkání, hloubku pokory, statečnost mučednictví. Touha po štěstí a radosti je v každé boží bytosti. Ochota vzdát se radosti a štěstí je projevem těch, v nichž já silně působím, jejichž srdce jsem naplnil a sám vychovávám, vedu přímou rukou. Život, do něhož se vkládám, byl až dosud utrpením. I já jsem nesnesitelně tísněn úlohou konatele obětí.

Pokud já budu tísněn, budou trpět mnozí čistí a dobří lidé na Zemi. Mnozí trpí ne pro viny, ale i proto, že jsou mým nástroji, v nichž trpím svou úlohou Beránka, pro hříchy světa. V nich obětuji svou radost ze života, aby se svět napravil. Mohou však být tísněni také proto, že ze mne k nim vanou stesky a bolest nad světem, který tone ve zmatku a hlubokých vinách, aniž by volali: Dej, Pane, možnost čistého života, ať se můžeme pozvednout ke Světlu a žít u Tebe v radosti a pokoji… 

10

Ach, tolik toužím po tom, aby mě lidé volali na pomoc, tolik na toto volání čekám. Mám připraveno mnohé dobrodiní, ale stále nemohu sejmout břemeno utrpení, neboť dokud sami trpící mne o to nebudou silně a naléhavě žádat s vírou naděje v srdci – já sám od sebe jim to nemohu dát. Ne proto, že by mi Otec nedal moc nad lidmi a záchranu pro ně, ale proto, že je stanoveno, že člověk sám si musí uvědomit své postavení, sám se musí nad ním rmoutit v temnotě, neklidu a tísních duše i těla, protože sám nemá o mně vědění, neví, co je mu k užitku a co ke škodě.

Teprve tehdy, když si člověk uvědomí, že beze mne nemůže od Otce obdržet, čeho je mu třeba ke spasení, že všechno, co Otec dává, prochází mou rukou – teprve tehdy pomáhám a dávám v plnosti. Pak onen člověk prosí: Pane, pomoz mi ve všem, dej mi, co potřebuji – já Tě o to prosím, já o to velice stojím a dychtivě na to čekám. – Pak teprve dávám, pomáhám, vycházejí-li tyto prosby z čistého srdce, které upřímně hledá věci, jež z něho činí duši pokojnou, blaženou, ne pro krátký život na Zemi, ale pro celou věčnost.

Já mohu dát mnoho člověku, protože je ustanovení, které praví: Člověk v Kristu zrozený jen Kristem může být spasen, zachráněn, znovuposvěcen a vyučen všemu, co potřebuje znát, aby byl moudrý a platný přispívat svými činy k celkovému blahu života všech.

Kolik lidí má srdce čisté, upřímně toužící po čistých radostech života naplněného věcmi svatými, které já dávám životu, jenž je se mnou spojen? Ano, mnozí volají ve svých trápeních ke mně, ale volají ne proto, že by mne milovali, že by ve mně viděli Boha, který i je miluje a dobře jim činí. Oni volají proto, že nemohou snést tíhu na ně uvalenou, chtějí se jí zbavit co nejdříve, aby se mohli opět veselit radostmi světa a žít pohodlně ve své nízkosti. Nechtějí být rušeni, a jsou-li, ohlížejí se na všechny strany, kdo by jim pomohl z nesnází.

Kdo je ten, kdo může pomoci v nesnázích a trápeních? Může pomoci někdo z lidí, udeří-li hodina smrti těla? Zajisté nikoli. Avšak člověk nechce ze Země odejít, naopak, chce život těla prodloužit co nejvíce. Kde tedy hledat pomocníka, který by dal sílu a zdraví tělu, když ho na Zemi není? Tak se rozpomínají na mne ve svých úzkostech i ti, kteří se o mne celý život nestarali, protože jejich zájmem bylo tělo, jídlo a oděvy, pohodlný život na Zemi. Rozpomínají se na mne jen tehdy, když pomoc lidí selhává a tělu hrozí zkáza, když život tísní mnohým trápením, které člověk nemůže sám přemoci a odstranit.

Co však je platné takové volání? Jak mám pomáhat tělu, když člověk mne nezavolá na pomoc své duši, která je vydána pokušení světa, kazí se a znečišťuje, pokrývá tmavými stíny, takže je nepodobna obrazu původní duchovní krásy. Kdo mne nevolá na pomoc své duši, nemá právo žádat ode mne pomoc pro své tělo. Duše je neviditelná pro oči těla, proto se lidé nad ní nermoutí, na ni nemyslí, ačkoli právě jí hrozí zapadnutí do temnoty, které říkám propast pekelná. Proto jen tomu, kdo mi svěří duši a pro ni vyprošuje pomoc, pomáhám i na těle, odstraňuji překážky a tiším jeho trýzně, aby žilo na Zemi co nejdéle pro své očištění, pokání i mnohé dobré skutky, služby, které neustále žádám na každém, kdo se mnou spojuje svůj život.

Zajisté je těžko na Zemi žít duši, která do Země nepřišla z trestu, ale aby konala služby lásky a oběti. Těžko je na Zemi hříšníku, ale ještě tíže tomu, kdo se již z vin očistil a přišel do Země jako můj nástroj, aby žil a pracoval na místě, které mu vykáži. Nejtíže je však na Zemi tomu, kdo je tam proto, abych v něm trpěl já po určitý čas oběti za rychlý návrat zbloudilých synů do jejich nádherného domova nebeského.

další