zpět

11

Ptáte se mne, zda pomáhám hříšníku, který mne prosí ve svém soužení? Každé prosby si povšimnu, každou prohlédnu, kolik je v ní upřímnosti ke mně, zda mě volá proto, že ke mně má důvěru a uznává mne jako Toho, který má v ruce moc nad člověkem a jeho osudem – může jej změnit, dát ulehčení i pokojnější průběh. Podle prosby, její vnitřní ryzosti a čistoty rozvážím a buď pomohu, nebo zaváhám a odložím splnění prosby na dobu pozdější, až se prosebník ještě více životem ohlédne, utrpením se očistí, odvrátí od zla a navždy je opustí. Pak se raduji a jsem přímo šťastný; velmi rád otevřu svou pokladnici, v níž jsou věci pro duši i pro tělo, potřebují-li pomoc ve chvílích namáhání a trápení vlastního i celého světa.

Ne vždy se však hříšník trápením obrátí k dobrému. Prosí-li jen v krajní nouzi, bez vnitřních citů ke mně, nemůže se nadít takové ochoty z mé strany, s jakou vycházím vstříc prosebníkům věřícím a obracejícím se ke mně, kdy tělo nebolí a duše není naplněna zármutky.

Jak milý je člověk ke mně, tak milý jsem k němu já. Ač mé srdce Láskou přetéká, přece musí šetřit s dary, které má pro potřebné. Nemůže je rozdávat na místa, kde jsou ještě duchovní kazy, nečistota a temno.

Zvláště věci potřebné pro zemský život udílím velmi šetrně. Nemoci těla a jejich bolesti jsou duši nejprospěšnější. Jimi se ona nejrychleji a nejdůkladněji očistí z minulých i současných vin. Kdyby nebylo nemoci těla, mnoho duší by se opožďovalo na svých cestách ke mně. Tělesné utrpení zadrží duši i tehdy, je-li na samém okraji zkázy. V nemoci těla i největší vzpurník zkrotne. Je jako jehňátko, lítostivý a smutný. V jeho smutku je znamení, že se v něm srdce silně pohnulo; srdce hříšné a zatvrzelé jako kámen, jímž není možné jinak pohnout. Bolest a lítost jsou znamením, že nastalo kýžené proměňování tmy ve světlo, zla v dobro.

12

Hříšník při svém očišťování a napravování trpí. Trpí však i ten, kdo mu v napravování pomáhá. Chce-li někdo pomáhat raněnému, nemůže tak učinit bez vlastního namáhání, podání pomocné ruky. Jistě zdálky na něho nezavolá a neřekne: Bratře, vstaň a choď. Co by to bylo platné, když raněný nemá vlastní sílu, aby povstal sám?

Kdo je slabý v dobru a stále se proviňuje, je podobný zraněnému ubožákovi, který se zastavil uprostřed cesty a nemůže dál. Má zřejmě ještě málo vnitřní síly. Nemůže pokračovat v cestě za Láskou, ke mně. Ve své nemohoucnosti trpí a běduje, a přitom neví, v čem bezmocnost a utrpení spočívá. Neví, že spočívá v jeho vnitřní slabosti, jež vhání duši do nešlechetností, které Otec přísně soudí Božími zákony a žádá pro ně velké pokání.

Pokání je to, co duši tísní a bolí, co ji vodí obtížemi a trápením duše i těla, protože je kárným nápravným procesem. Je vodou smývající temné nánosy zla. Bez pokání není možné dojít spásy, protože spása je navrácení lidské duše do svatosti a ráje.

13

Kdyby lidé věděli, co je jim k dobrému, volali by: Pane, umožni nám pokání, umožni nám očištění duše, abychom se už jednou provždy zbavili trápení a nemuseli chodit cestami hříšníků, na nichž je tolik tělesných bolestí a smrtí těla.

Protože pokání však znamená tísně a bolesti a ony jsou obtížné a těžko se v nich žije – kdo si je má přát? Nevzpírá se jim jen ten, kdo ví, proč jsou a co dávají životu, člověku, jak jsou prospěšné a odstraňují zlo, duši zjemňují a dodávají jí světlo a božskou krásu. Kdo je však poučený o těchto věcech a dobře jim rozumí? Neznají je dobře ani duchovní učitelé, jak je potom mají znát jejich žáci?

A přece je důležité znát, že je přikázáno očišťovat se z vin a chyb, utrpením je vymazat z cesty života. Jen očištěné, zla zbavené duše volám k sobě a dávám jim místa a příbytky u sebe. Dokud nenabudou vnitřní očisty, marně se na Království Boží těší jako na místo blaženého odpočinku po pozemském životě. Nemohu rušit ovzduší pokoje a míru, dobra a lásky těmi, kdo jsou jeho rušiteli, kdo myslí, mluví a jednají proti nebeským zákonům tím, že v sobě nosí hrubou nedokonalost plodící zlo.

Proto nejpřednějším úkolem člověka je starat se o to, aby byl co nejdříve zbavený stínů na sobě, aby nemusel dlouho trpět jen proto, že přestupuje Boží řády, aby utrpení duše nebylo jen trestem, ale především vědomím pokáním a prostředníkem, který z něho opět činí Božskou bytost – můj projev a nástroj Lásky činné, jímž spravuji a řídím vesmír v nejkrásnějším slova smyslu.

14

Bolest našla místo v mém srdci. Dovolil jsem to proto, aby jí bylo přemáháno zlo a vymazáno ze života. Zlo se zastavuje utrpením, na němž beru účast s člověkem. Zlo nenese Světlo, jímž září má Láska v oběti.

Mají-li se ukončit bědné stavy pobloudilých synů, není možné odmítat prostředek tak účinný, jako je utrpení. Naopak je třeba přijmout je pokorně a vděčně, jako všechno, co dává Otec k životu, aby mu vrátil jeho krásnou tvář. Dokud ono je základnou obnovy všeho, co ztratilo krásu, blaho a mír, musíme společně nést jeho břemeno. Proto jsem otevřel srdce dokořán a řekl:

Pojď, pracovníku na obnovení díla Kristova, a vstup k mé pravici! Půjdeme ruku v ruce vytvořit nový ráj a jeho nové obyvatele – člověka, jenž je znovu posvěcen a Otcem požehnán…

Tak přišel pomocník, jehož tvář byla jako samo světlo lásky. Zaujal místo nejdůležitější – místo v mém srdci, kde jsou city jako kořeny živého života. Přišel a já dobře věděl, co dá, neboť pomocník od Otce vyšlý a ke mně poslaný měl jméno: utrpení života. Pracujeme spolu již dlouhý, předlouhý čas; delší, než je život člověka.

Proto ty, člověče, který trpíš, vzpomeň, že já jsem trpěl dříve, nežli jsi dostal život od Otce. Trpěl jsem proto, abys ty, poskvrněný, znesvěcený zlem, mohl se mou Láskou omýt a být opět krásný, a pak čistý dopomohl k umývání v mé obětní Lásce i jiným bytostem.

15

Jsou mnozí, kteří pochopili, že není možné se radovat, když za hranicemi jejich domů jsou ubožáci a znečištění, kteří již velmi dlouho hledají teplo domova, lásku bratrů i rodičů. Mnozí již poznali, že je nemožné budovat a krášlit vlastní domy, a slabé, nemocné a jinak ubohé nechat na pospas nepohodám bez střechy nad hlavou. Uznali, že též není možné chodit v krásném rouchu a jiné nechat chodit v žebráckém šatu, aniž by dobro a láska nedošly porušení navždy a nestaly se nesplnitelným snem.

Což je možné říci, že má lásku v srdci a je dobrotivý ten, kdo vidí bídu chudých, sám oplývá všemožným dostatkem a nesnaží se onen nedůstojný úděl jiným ulehčit i zcela odstranit? Kdo žije ve stálé radosti, zajisté si neumí žalost představit. Kdo je sytý, neví, jak hlad kruší nejen tělo, ale i celou mysl a všemu dává pocit hořkosti. Dokud nepozná z vlastní zkušenosti, že není jen ráj, ale také peklo, nemyslí na ně.

A přece je nutno myslet na všechno, na dobré i zlé. Kdo vyhledává jen radosti a od obtížné cesty se stále jen odvrací, nepozná mne zblízka. Domnívá se snad, že já spočívám v nečinnosti jako dítě spící na měkkých poduškách? Jak se mýlí! Málo jsem své utrpení světu ukázal? Spojil jsem svůj život s bolestí. Přijal jsem ji do srdce jako družku svých cest, abych jí zmnožil, zdvojnásobil všechno, čím je třeba zachraňovat svět, život, uzavřít před ním všechny propasti zkázy.

Je-li můj život z velkých svatých příčin spojen s utrpením, pak ten, kdo se ke mně přiblíží, se mnou se spojí, spojuje se s Láskou v její službě obětní. Okouší mé lože z velkých trnů, pije číše hořkosti, jí tvrdý chléb, po němž ústa bolaví. Putuje se mnou na pomoc všem, kteří odumřeli lásce a upadli tak do nebezpečných dřímot, z nichž může vzejít spánek smrtelný.

16

Přijal jsem hořký kalich od Otce bez smlouvání a odmlouvání. Což jej mohou odmítnout ti, kteří jdou se mnou ruku v ruce ke spolupráci pro naplnění oběti? Jejich odmítnutí by jim neslo smazání znaků synů Světla, vysunutí se ze spolupráce s Mesiášem, neúčast na obtížném díle Spasitele, jenž obnovuje Božský život – stalo by se novou zkázou synů, kteří odloučením ode mne neměli by celou věčnost toho, kdo by je znovu zachraňoval.

Je to proto velká zkouška oddanosti nejen ve víře a naději, ale také ve schopnosti následovat mne činem oběti. Mnozí se zalekli nesnází a odešli ode mne; ne proto, že by si zamilovali temnotu a byli velmi porušení, ale proto, že nechtěli trpět pro jiné v obtížných podmínkách, jaké vytvořilo zlo. Zůstali stranou a nezúčastnili se této záchrany. I když jí nestojí v cestě a nebrání jejímu rozvíjení, přece jejich odstup od ohně utrpení, jímž zachránce prochází, prodloužil strasti lidí o tisíce let.

S lítostí jsem je vyvázal z povinné i dobrovolné služby. Nenaléhal jsem však na ně. Služba lásky je vždy dobrovolná, i když ona vyžaduje plány a přesná určení času i míst, kde se musí soustředit. Tito vyvázaní zůstali v krásných oblastech ušetřeni obtíží, ale také chudí na činy, které Otec vyvyšuje a odměňuje Sebou, Svou Mocí, slávou a krásou v průběhu konání i po jeho naplnění.

Kdo málo dává, málo dostává. Kdo je zdrženlivý v pomoci, k tomu jsem zdrženlivý i já, když ho vyzvedám k pravici Otce pro vyplacení zasloužené mzdy.

Jako jsou pracovníci vlažní a neochotní, jsou i přičinliví, oddaní a věrní, kteří mne následují ve všech nepohodách cesty. Trpím-li já, trpí i oni, podobně jako muž a žena v manželském svazku společnou obtíží dní. Ale ne všichni stejnou měrou přispívají. Jeden více, druhý méně; avšak i nepatrná služba ochotně prokázaná je vysoce cenná a nejvýš potřebná sloužícímu i všem ostatním.

Je tisíce míst, kam je třeba položit oběť malou i velkou, zřejmou i zcela skrytou, odehrávající se před mýma očima a s mou účastí:

Prožít nesnadný krok, vylít slzu z oka, nabídnout jednou pravici,
podruhé levici k práci pro maličké, slabé, choré, umírající.

Položit srdce na podušku i velmi tvrdým hlavám,
aby jejím dotekem změkly, zjemnily se, odložily nepoddajnost,
protivenství Lásce.

Z celé duše vyzařovat světlo, abych já – Světlo tohoto světa –
se stal všemu novým, krásným domovem.

To vše a tisíce jiných činů dobrých zobrazuje mne v Lásce.

Všechno, co Božskou Lásku zobrazuje a vydává,
proměňuje život do lásky a je Láskou – je mnou.