Nad
vámi stále bdím, avšak vy nebdíte se mnou nad
sebou, nestrachujete se o sebe, nebojíte se, že marníte
čas a nebudete hotovi se svým úkolem ve stanovenou dobu.
Neznáte
dobu určenou pro dokonání svého díla, ani
nevíte, že je stanovena. To ví jen váš duch,
nikoli vaše tělo. Vy duchu nenasloucháte,
příliš zaujati tělesným životem. Protože
se příliš staráte o tělo, aby bylo zdravé,
silné, mělo jídlo i věcí hojnost,
nemůžete vnímat vnitřní city, vnitřní
nutkání ke spěchu v práci na své
vnitřní obrodě. Kdo vám má říci:
Pospěšte na své cestě ke Kristu, ať se
neomeškáte a dojdete včas, kdy On přijímá
do domu Otcova, otvírá dveře, jde vstříc s
úsměvem a milými slovy?
Nevíte,
zda zítra či pozítří bude ještě
dům Otcův otevřen pro příchozí, pro toho,
který volá: Otče, jdu k Tobě, otevři mi svůj
krásný, šťastný dům.
Nevíte,
zda Bůh, dnes shovívavý a dobrotivý, se zítra
neprojeví jako trestající opozdilé, lenivé
poutníky, kteří promarnili čas milosti.
Pospěš si, člověče, ať zastihneš dveře
Otcova domu ještě otevřené! Kdo vás má
nutit a vybízet ke spěchu, když si neuvědomujete, že
se má spěchat?
Volám
a vybízím: Lidé, šetřete časem,
nepromarněte ani den. Vy, věřící, nepřete se
o pravost víry a výklady Písem, ale uskutečňujte
lásku mezi sebou. Začněte žít podle mne již v
tuto chvíli. Začněte u sebe a nad sebou bdít a myslet
na další život, kam půjdete, až přijde hodina
odložení těla, kdy zmizí všechno pozemské,
k čemu jste se upínali a věnovali velkou pozornost.
Největší
starost mějte o to, zda dojdete včas k Otci. Vězte, hodiny jsou
odměřeny a ti, kdo se opozdí, nevstoupí se mnou k Otci,
nebudou se radovat, ale znovu se rmoutit, protože minuli poklad aniž
by z něho vzali, minuli místo, na němž jsem stál a
volal: Pojďte ke mně všichni, pojďte, a já
vám dám, co potřebujete pro život.
Budou pak
bědovat, rmoutit se, že minuli všechno vzácné,
cenné a nejpotřebnější z lenivosti,
nevědomosti a nyní stojí před uzavřeným
domem Božím. I budou čekat dlouhý věk než
opět zavolám tak milostivě, tak dobrotivě, jak jsem volal
v Ježíši, tak naléhavě a
výstražně, jak volám nyní:
Lidé,
pospěšte, pokud je čas, žijte v upřímném
pokání a napravujte se v době milostí, kdy s
vámi mluví a jedná Kristus – Láska
Boží. Napravte se než přijde velký soud.
Lidé
mi nemohou říci: Neměli jsme čas vyvíjet
dokonalost pro samou světskou práci, přípravu
pokrmů, hledání potřebných věcí a
hmotných prostředků, a proto jsme se nemohli stát
svatými na Zemi v těle.
Kdyby mi to řekli, odpověděl bych:
Vím,
že žijete v těle, které potřebuje pokrm i šat,
nutí vás starat se o mnoho věcí a
záležitostí. Vím, že potřebujete
hmotné prostředky k uhájení místa na Zemi.
Proto jsem vyměřil dost dlouhý čas, abyste stačili
dávat tělu i duši. Vaše existence trvá již
dlouhý čas, byla dříve než se Země
ztvárnila do hmotné podoby. Již tehdy jste žili jako
duchové bez hmotného těla, kteří mysleli a
cítili, byli v duchovní činnosti, tvořili věci a
tvary z jemných látek vesmíru.
Tělo
jste si začali budovat až vaše duše byla
porušená ve svém jemném složení, naplnila
se rozpornými i rozkladnými silami. V tomto kritickém
stavu potřebovala vytvoření ochranného obalu,
který by zpevnil její ochabující sílu. Tělo
z tvrdé hmoty ji na čas zachránilo před
rozložením. Toto tělo ji však nemůže
chránit stále. Podléhá proměnám a
rozptýlení svých částic, a to pak je
kritický stav. Nemůže-li duše vejít do mého
Světla pro své narušení, hrubý
vnitřní stav, je nucena opakovat vytvoření těla a
v něm žít po čas, kdy je mimo mé Světlo,
protože jí v něm nelze žít, jako rybě na
souši.
Odedávna
již žijete a již velmi dlouhý čas
hřešíte, nejen jako tělesní lidé, ale i
jako duchové bez hmotného těla. Nemůžete
říci: Pane, mnoho na nás chceš,
žádáš-li, abychom pečovali o duši a stali se
svatými, když práce pro tělo žádá
čas a sílu. Odpovím: Nepečovali jste o svůj stav,
když jste ještě působili jako duše bez hmotného
těla, tím méně za tělesného života.
Kárám-li
vás, varuji a připomínám, že není
čas ke zdržování se na cestě k Otci, pak proto,
že brzy se naplní čas vyměřený vám k
vývinu dokonalého stavu. Stanovený čas
značně pokročil, vrcholí a již vstupuje na
krajní hranice. Přijme Otec vaše omluvy a výmluvy,
že jste žili na Zemi jen krátce, a proto nemohli
dosáhnout svatosti své duše? Prodlouží
vám čas?
Již od
této chvíle Jej o to proste. Proste za prodloužení
času pro vaši cestu k Otci, jste-li teprve na začátku,
uprostřed či již na jejím konci. Vždy je u
vás nebezpečí omeškání. Nevíte
dne, hodiny ani minuty, kdy je nad vámi soud, v němž
vás Otec zkoumá a soudí, jste-li již dokonale hotovi
se vším, co vám uložil jako práci, úkoly
určitého času a zda může již o vás
říci: synové moji!
Nesplníte-li
včas vám dané úkoly, ani oběť
Beránka nedá z milosti spasení. Ona je pro duši,
která v Krista nejen uvěřila, ale také Kristem
žila. Těmto duším dává milosti
největší. Zajišťuje trvalé spojení s
Otcem, stálý pobyt v Jeho příbytcích, ve
Světle, které živí i šatí a samo je
nejkrásnějším místem k
přebývání i k činnosti člověka.
Od
toho času, kdy jsem mluvíval k lidu přísně a
káravě, mnoho se změnilo v lidském životě. Ne
však tím, že by se lidé sami změnili a byli mnohem
lepší a dokonalejší, takže by mi již
nepůsobili zármutky. Já jsem změnil své
chování k člověku: za slovo přísné
dal jsem slovo vlídné a stal se nositelem Boží
Lásky k člověku. Dovedete pochopit mou přeměnu?
Tajemství Syna je zajisté velké tajemství Boha.
Kdybyste však byli čistí, jemní a
láskyplní, mohl bych vám říci mnohé, co
je v mém životě zvláštní a co chápou
dokonalí, moudří duchové. Protože nemáte
náležitý stav, jste ponecháni v nevědomosti o
mně. Maličko víte o Otci, ještě méně o
Synu.
A
přece znát Syna je nutným předpokladem,
přímou podmínkou pro vstup k Otci do života
svatého, krásného, pokojného i
blaženého. Chce-li se člověk vrátit k Otci,
musí být synem. Stane se jím, spojí-li se plně
se Synem, se mnou. Dávám však ze svého
synovství tomu, kdo ke mně jde, spěchá, dosáhne
a se mnou spojí svůj život. Ode mne má člověk
svou svatost, Boží synovství. Kdo je ode mne odtržen,
ztratil své synovství. Kdyby je šel hledat až do hlubin
vesmíru a v sobě vydobývat, nenalezne je, nevydobude si je a
nedočká se ho. Jen ve mně je synovství
člověka, ve mně se nalezne a ve mně žije od
věků do věků.
Marně
se namáhají ti, kteří usilují dosáhnout
Boha beze mne. Mýlí se ten, kdo sám chce vejít k
Otci, a proto si ukládá různé a mnohé posty,
snaží se zvláštními úkony
dosáhnout rychlého vzestupu do života Otce.
Pravím
všem, kdo hledají Boha, po Něm touží,
chtějí vstoupit do svatého Míru:
Věřící v Boha živého, Ducha
živého, upřímní a pilní, hledejte Syna,
milujte Syna, který přijal jméno Ježíš
Kristus. Bůh se stal Synem a jako Syn pracuje a zjevuje se všemu
stvoření. Jděte cestou novou, cestou Božího
synovství, a já, Syn, dovedu vás bezpečně,
jistě a rychle do svatého Míru i do života
láskou činného ve službách stvoření.
Cením
si a vážím každého, kdo věří,
že je Bůh, že je Otec, Duch nejvyšší a
Pán života. Vysoce cením myšlenky jdoucí od
člověka k Bohu. Přijímám je jako náhradu za
mnohá lidská provinění a velké
nešlechetnosti.
Avšak
je nejvýš nutné říci: Vy, kteří Boha
ctíte, k Němu se obracíte a hledáte Jeho dílo,
Jeho Moudrost a Lásku, vězte:
Bůh je Otec i Syn.
Bůh je Otec Svou Silou a Vůlí,
Bůh je Syn Svou věčnou,
nekončící a nehynoucí Láskou,
Svým zjevným činem ve stvoření.
Čin
Boží je poznatelný Syn. Otec je nezjevený. Syn je
zjevený váš Bůh. Proto od těch časů, kdy
člověk viděl Ježíše Krista zjeveného v
těle, stal se pro člověka Bůh Synem, neboť v Něm
se zjevil čin Boha.
Čin
Boha, zjevený v Ježíši Kristu, je obnovení
všeho, co je porušeno a hyne, ztrácí krásu,
kvality a hodnoty. Čin Boží je Mesiáš lidu
dávno zaslíbený těm, kdo Boha ctí, Jej
hledají a milují, i když dosud jednoznačně
neřekl ono slovo vzácné a toužebně
očekávané člověkem dlouhý čas:
Odpouštím…
Bůh
nemohl lidem říci toto spásné slovo.
Odpuštění je podmínka spásy a tu
právě dává Syn, protože ji člověku
vydobyl přijetím údělu hřešícího
člověka – údělu utrpení. Utrpení je
výkupné. Lidé za své viny mnoho trpěli.
Výkupné lidí však nestačilo k tomu, aby
změnilo odvěký zákon střežící
život a trestající toho, kdo do života
vnáší těžkosti, porušuje jeho božskou
krásu, soulad a rovnováhu všech sil.
Trest je
utrpení, a protože člověk žil a dosud žije v
trestu, žije v utrpení. Nestačil však svým
utrpením vyvážit všechny přestupky.
Člověk by ještě dlouho trpěl následky
svých vin, protože je oslabený, narušený, je v
něm zhrouceno dobro až ke svému základu. Zasáhl
však Boží čin vysláním Syna na pomoc
člověku. Zachraňující Boží čin
přišel v Ježíši Kristu.
Všichni
hledající spásu Jej hledají. Naleznou-li Jej,
naleznou svou duchovní obnovu, jsou vzkříšeni z
mrtvých pro nový život v Bohu.
Všem
hledajícím mír života říkám:
Jděte k Synu. On dá mír. On má vaši spásu
v rukou, neboť na ní sám pracuje tím, že spolutrpí s vámi. Jeho utrpení je
naplněním míry trestů, které Boží
zákon předepsal za zničení dobra a lásky,
jehož se člověk dopustil a dopouští.
Pomoc Syna
je nutná pro každého člověka. Bez ní je
nemožné dosáhnout smíru s Otcem.
Žádný člověk si jej sám nedobude. Jen ten
jej získá, komu pomáhá Syn. S pomocí
Syna se člověk může stát synem – svatým
duchem, může vstoupit do Světla. Proto základem
víry v Boha je poznání Syna Božího. Kdo
nezná Syna, nemá správnou víru, moudré
poznání Boha, nemá naději na dobré
výsledky svého snažení a dosažení
vyšších stavů. Jen Syn korunuje úspěchem
námahu člověka při dobývání
svatosti. Jen Syn zprostředkuje člověku spásu. Bez Syna
jsou věřící v Boha jako poutník po
strmých skalách bez záchranných lan, loď bez
kormidelníka, lodivod bez kompasu. Dojdou takoví
bezpečně a jistě k cíli? Takové
putování je neúspěšné, zdlouhavé a
marné. Cesta vytýčená, na niž se má
dojít v přesně vyměřeném čase,
vyžaduje pevné, rychlé kroky bez
zdržování a váhání.
Chcete-li
jít rychle a bezpečně k Bohu, bez nebezpečí
zdržování i bludných cest, chcete-li putovat
opravdově, upřímně, s touhou a co nejdříve
dojít k cíli, toužíte-li po míru života v
Bohu jako Otci a přejete-li se s Ním jako s Otcem žít
– pak je nutno hledat cestu, na níž je Kristus vůdcem,
ochráncem i pomocníkem člověka v jeho
vnitřní slabosti, malověrnosti i zoufalství, kdy
tělo slábne nebo duše ztrácí sílu v
něm žít a vybojovat své vítězství.
V
odpuštění člověku se skrývá
mnohé tajemství. Vědět, kdy se mu odpouští
a kdy je nutno podrobit se trestu, kdy je milostí od něho
osvobozen, znamená znát tajemství lidského
života v těle pozemském i bez něho. Až toto
řeknu a zjevím lidem na Zemi, dám jim do rukou velkou
možnost i sílu k vítězství nade vším
zlem, které strhuje srdce člověka a zchvacuje do zajetí
nízkostí, aby v něm nemohlo zářit Světlo
Lásky, Světlo Života.
Čas
pomoci člověku nastal od chvíle tajemné, v
níž jsem se stal viditelným Tělem ve jménu
Ježíš a Ono bylo posvěceno a vyvýšeno na
jméno Boží. Lidé je poznali, uvěřili v
ně a tím se otevřela cesta Boží pomoci světu.
Není
však dána lenivým, lhostejným, aby je utvrdila v
myšlence, že Bůh sám dobývá pro
člověka slávu a čest, odpuštění a
spasení. Radovali by se, že se nemusí namáhat,
že Boží milost dá člověku, co mít
má. S takto projevenou radostí se nespojuji ani ji
nevítám. Je určitým nebezpečím duši,
protože jí dává mylné představy.
Boží
pomoc přichází k vyspělým, moudrým,
pilným a snaživým, kteří vědí,
že Bůh žádá na člověku práci, a
jen pracovitým žehná a je odměňuje
všestrannou péčí a přímou vlivnou
pomocí ze svých zdrojů sil. Pro ušlechtilé
úsilí a vytrvalé snahy i On klade
nejvyšší obětní dar za spásu
člověka.
Přišel
jsem skrytě jako pomoc Boží k moudrým, duchovně
přičinlivým lidem. Neviděli mne a nepoznali dosud
všichni. Jsem blízký jen těm, kteří si
zaslouží Boží pomoc. Ti slyší
poučení o spasení člověka, o Synu, který
přišel konat oběť a po jejím navršení
jí zachránit a proměnit svět.
Řeknu-li
jasně: čiňte to a ono nebo varujte se toho a onoho –
dávám již tím člověku svou pomoc.
Poznání je velká věc v lidském
životě. Jak může někdo rychle dojít k
cíli, nezná-li k němu cestu. Bloudí a stále se
vrací, odkud vyšel. Nalezení správné cesty
umožňuje rychlé putování a dosažení
kýženého cíle. Těžko se noha
vyhýbá úskalí a srázu, neví-li, kde
jsou.
Řeknu-li:
střezte se činů
vyvolávajících hněvy bratrů, je v nich
velká vina, neodpustitelně velké přestoupení
zákonů života – upozorním-li, kárám
a varuji, a bratři se dál hněvají a
vyvolávají půtky, neklid a násilné smrti
těla, nechávám je okusit ovoce nelaskavého
jednání, myšlení a slova, aby poznavše je,
více nežili v nelaskavosti a sporech.
Což
jsem nevaroval, neřekl jasným Slovem: Člověče, varuj
se zla a čiň dobro! –? Učiníš-li jinému
zlo, bude zlo učiněno tobě, aby ses, když dobrovolně
dobro nekonáš, naučil se je konat tím, že
každý zlý čin přinese ti čin zlý,
který na tobě vykoná trest za přestoupení
Zákona Lásky. Kolik přestoupení budeš
mít, tolikrát za ně budeš trpět, dokud zlo
neodmítneš navždy a dobru nezasvětíš
celý život.
Tím
ukazuji cestu, upozorňuji na nebezpečná místa
skrývající v sobě hluboký pád.
Má-li duše trpět, musí být někým a
něčím zraněna. Zlo samo duši zraňuje. Nese
následky nekonečných bloudění tmou ve
velkém utrpení. V mém poučení je již
pomoc člověku. Je přímou cestou, po níž lze
jít bezpečně. Neponechal jsem člověka v
temnotě, ale z ní jej volám varováním:
Člověče, nehřeš, čiň dobro, miluj a
pomáhej, pracuj a dbej o svou duši, aby byla
ušlechtilá, moudrá, krásná, abych ji jako
takovou vzal do své náruče jako když byla
čistým dítětem božím.
Pomáhám
člověku a budu mu pomáhat, pokud bude potřebovat mou
pomoc, pokud nevstoupí po můj bok, k mé pravici, aby mě
viděl skutečného, jak s ním mluvím, jednám
o všech věcech jeho života – ne v tlumočení
mých slov prostředníky, ale již přímo sám.
Varuji
vás, varuji před hněvem. Je počátkem
bratrovražd a ty jsou nejtěžším
proviněním vtiskujícím na čelo
zlověstné znamení. S těmi, kdo je mají,
jednám jako s nepřáteli. Já život
dávám a usiluji o jeho trvání, aby se
rozmnožoval do krásy i slávy, dával rozmanitost,
mnohost projevů, byl bohatý, rušný, stále
nový, zvláštní a tajemný ve svých
podstatách.
Kdo
činí opak toho, co činím já, životy
ničí nebo znehodnocuje, ruší je a hrubě
napadá, zda není můj nepřítel? Já
dávám, on bere, já posiluji, on oslabuje, já
miluji, on nenávidí, já dávám dobro a on
násilí a utrpení jinému. Není-li to
nepřátelství tajně vypovězené nejen
mně, ale celému životu? Kdo odnímá život
svému bratru, sahá na život můj. Ten, koho hubí,
sám si život nedal, ale onen život jsem dal já ze
svého života, i jeho sílu a vědomí. Život
není člověka – život je můj. Já ho
člověku dávám a propůjčuji jako díl svého
života ke spravování, k rozšiřování
dobra a lásky v něm do všech prostorů
vesmírů. Kdo hubí životy, zasahuje do mé
pravomoci a přímo do stvořitelské práce;
také do mého srdce i do mne celého.
Ve mně
jsou všechny životy. Každý z nich zvlášť
cítím a zvlášť v sobě vnímám.
Ničí-li někdo život, jakoby sahal na mne, na mé tělo,
na můj vlastní život. Ví takový
člověk, co činí, uvědomuje si své
zasahování do mého života, jeho
zraňování, narušení, oslabení a
tísně, do nichž mne přivádí?
Ano, kdo
zabíjí bratra, i mne zabíjí, protože já
jsem v každém člověku, který myslí,
mluví, je schopný života živého,
činného. Já jsem Duch přebývající
v lidském duchu. Duch lidský žije na Zemi, a proto i
já žiji na Zemi s ním v těle.
Kdo
ničí tělesný život, nedopřává
lidskému duchu, aby se v něm projevil, v něm pracoval a
činil to, co je mu uloženo Otcem jako práce a úkol v
určitém čase. Nedopřává-li lidskému
duchu život v těle, nedovoluje ani mně, abych v lidském
duchu a tím i v jeho těle působil na Zemi a tak do ní
vnášel Světlo – Sílu, Moudrost a Lásku.
Takto škodí celé Zemi, všem jejím
obyvatelům. Nejvíce však sobě, protože si tím
připravuje osud, v němž násilí bude stíhat
násilí a posléze zabití prožije sám.
Než
však pozná hrůzu a utrpení zabití,
spatří své činy v pravé podobě.
Uvidí se jako škůdce a hubitel bezpočtu životů,
odpůrce Božích činů i jako můj
nepřítel. Zajisté nebude lehko tomu člověku,
až sám vystoupí z těla.
Lid
Mojžíšův byl hněvivý a měl rád
zbraně. Zbraní často používal také lid
nevyučený Slovem, vedený jinými
náboženskými cestami Zemí a jejím
životem. Kdo však má přímé vedení
mnou jako Slovem, je povinen přede všemi vynikat charakterem,
úsilím o naplnění ustanovení Slova
dávajícího napomenutí, poučení,
připomínky i přímé zákazy,
varování před mnohým, co lidem škodí a je
před Bohem nečisté, hříšné a
uvádí do temnoty ducha. Boží zákon
platí pro všechny lidi, ať stojí v řadách
pohanské moudrosti nebo jsou věřící v Hospodina.
Hospodin
však je Slovo a kdo Slovo vyznává, má povinnost podle
něho žít. Izraelští nežili podle Slova,
sahali po zbrani, a proto od ní hynuli, jí byla trápena i
ničena jejich těla. Slovo jim řeklo: Cokoli učiníte
jinému, bude učiněno vám. Oni však dál
válčili, zabíjeli těla. Bůh znal tvrdost jejich
srdce, a proto k nim mluvil a říkal: Toužíte po boji a
chcete jej. Jděte tedy a bojujte, však poznáte jaký je
boj a co s sebou nese. Až ho poznáte, budete se mu vyhýbat. Kdybyste
nevěděli, co přináší člověku,
nevzdali byste se myšlenky na boj, ale živili ji ve svých
srdcích dál a dál, až by se stal z vašeho srdce
kámen. Kdybyste upadli do bezcitnosti, nemohl bych k vám
přijít jako Mesiáš. A protože jste zvoleni za
lid, k němuž má přijít Bůh jako
Mesiáš, musíte se vyvíjet k jemnosti, jíž
začíná vaše spása. Ve zlu vyvíjejte
dobro.
Kdybych
řekl: Nebijte a neničte své nepřátele –
nezanechali by bojů, neodložili zbraně, nehledali mír.
Uposlechli by, polepšili se, kdyby k nim byl Bůh jen
přívětivý, vlídný a laskavý?
Mluvil jsem
přísně a přece neuposlechli, jednali podle svého.
Bili jiné, a proto byli biti také sami. Zabíjeli
jiné a byli zabíjeni. Tím však velice trpěli. V
utrpení ochabovala jejich prudkost a hněvy, tvrdost jihla,
tělo umdlévalo a přestávalo volat po boji.
Čím více trpěli ranami, slábla jejich zlá
síla a oni odkládali zbraně. Jestliže jedno
pokolení je odložilo, další je zvedalo již nerado.
Tak se vychovával lid: v krvi, bědování a
nářku rodil silnou touhu po pokoji a míru, po lásce
bratrské.
Kámen
není možné hladit laskavou rukou a říkat mu:
Proměň se v prach, staň se pěkným tvarem. Kdyby se
tak dělalo tisíc let, kámen by se neproměnil a nebyl by
z něho prach. Jen náraz na něj působí,
mocná síla jej drtí, pádné rány
přetvářejí. Něžný květ se
zajisté bere do rukou jemně a opatrně, aby se nezlomil,
nepoškodil.
Jaký
tvar, takové s ním zacházení. Jaký je
život, tak k němu promlouvám. Život hrubého
člověka potřebuje jiné slovo než život
láskyplný. Kdybych něžně mluvil k hrubému,
zdali by on na to dbal a mně rozuměl? Kdybych tvrdě mluvil k
jemnému a láskyplnému, zda by se celý
nezachvěl a nezhroutil, nebyl naplněn lítostí, že
jej nemiluji, jeho lásky nepřijímám? Kdybych trestal
anděla za jeho činy lásky, byl by porušen řád
a on by mě nemohl nazvat Bohem Lásky a pokoje.
Každému
dávám takové slovo, pomoc i lásku, jakou si
zaslouží. Je-li lid hrubý a tvrdého srdce,
mluvím k němu o trestech a soudu, aby se zalekl a snažil se
napravit, dokud je čas. Kdyby se neobával trestu, neuposlechl by
něžného, jemného vybízení.
Odvrátil by se a žil dál svou
hříšností. Kdo je očištěný a
zjemněný, zajisté se může nadít laskavosti
a péče i velké lásky ode mne. Tomu neřeknu:
Běda tobě, běda. Tomu řeknu: Příteli
milý, čeho žádáš ode mne? Ty ode mne,
já od tebe. Ty mne prosíš o pomoc ve věcech života
a já na tobě žádám, abys vydával o
mně svědectví, mluvil o tom, že jsem dobrý a
láskyplný.
K
dobrému dobrý, k milujícímu
láskyplný. K hříšnému však
přísný Bůh Hospodin, odměňující
dobro a trestající zlo v každém čase, i tehdy,
když působí a jedná Kristus a nade vším je
Láska jako ochránce a přímluvce.
Láska
je velká moc. Láska je Bůh. Ona byla ve mně i když
jsem mluvil přísně: Běda tobě, národe,
běda tobě, lide hříšný, vydán jsi
soudům a jeho trestům, vydán jsi v ruce těch, kdo
vykonávají tresty. Jsi a budeš vydán trestům,
pokud se nenapravíš, nebudeš žít podle mých
ustanovení.
Láska
je nejen milování, ale také hluboká Moudrost. A
Moudrost ví, že zatvrzelý hříšník
nedbá slov lásky, je mine jako u svých nohou malého
ptáčka, motýla či červíčka v
hlíně. Mine je bez povšimnutí, protože jeho
vědomí je otupeno a nezachycuje jemné dojmy, nedbá
tichých jemných slov. Moudrost řídí mé
Slovo k člověku. Ta ví, kdy je třeba
pokárání, povzbuzení a kdy je možné
člověku říci: Já tě miluji.
Pokoj
miluji a pokoj přeji všem. Rád bych uklidnil lidský
život, aby v něm nebylo tolik soužení a
obtíží. Avšak dokud lidé sami nepoznají
příčinu svých obtíží a ji
neodstraní, nebude klidu v jejich životě. Jejich
obtíže jsou proto, aby se vzpamatovali, začali
přemýšlet, vybavovat se ze strnulého stavu ducha, do
něhož je uvedl dlouhý pobyt v temných světech
hmotných, zastírajících pohled do mého
světa Světla a krásy, jenž se rozprostírá
nad hmotným vesmírem. Bez obtíží nedovedli by
si udržet vědomí o Bohu. Tím by se připodobnili k
životu zvířat, neoživenému myšlením a
slovem. Hověli by si v zahálce a nepravostech.
Není-li
člověk vyvinut a vnitřně oživen jak
náleží, aby se udržoval v dobrovolné
kázni, čistém a jemném stavu, nemohou mu být
odňaty obtíže; nelze jeho životu dát svatý,
věčný pokoj a mír. Klid by byl jeho zkázou,
novým duchovním úpadkem a hrubost vnitřního stavu
pokojným životem by se neodstranila. Naopak, duše by
ztrácela i to málo, co si již vyvinula ve vlivu obtížných
podmínek života, ona troška světla, kterou již
má v sobě, by se ještě více ztlumila.
V
každém člověku je skryta velká touha po
životě. Chce-li žít a je-li mu postavena
překážka do cesty, pak aby nezahynul, snaží se ji
odstranit. Při jejím odstraňování se velmi
namáhá, přemýšlí a pracuje. Jakmile
člověk přemýšlí, duše oživuje,
sílí, je schopna překonat obtíže. Proto těžké
podmínky života chrání duši před
úpadkem a zkázou, před otupělým stavem v
polovědomí, v němž by se mohla dopouštět velmi
těžkých poklesků i hrubého porušení
zákonů života.
Až se
lidé vnitřně vyvinou do stavů
dávajících velké schopnosti, hlubokou moudrost
duchu, až se dostatečně zjemní a budou vědomě
se mnou spolupracovat a vědomě se mnou se spojovat, pak bude v jejich
životě věčný svatý mír. Pak se
naplní i jejich touha po životě, protože nebudou
více okoušet smrt těla, ale budou žít v
neumírajícím těle, v němž duše může,
sama stále mladá, věčně žít.
Pro
vás, lidé, pro vás pracuji a namáhám se,
abyste měli vše potřebné pro život, jeho
práci, jeho lásku a stálé trvání.
Moje práce je zvláštní, ne taková, jakou
znáte na Zemi. Je vydáváním Lásky a
Moudrosti životu, Vůle k činům, Síly, z
níž se budují těla vám neviditelná i
viditelná.
Odkud
myslíte, že je vaše schopnost myslet a vytvářet v
mysli plány nové práce a činů? Myslíte,
že je to váš vlastní um? Ano, mnozí si
myslí, že svou vlastní schopností dovedou pracovat a
myslet. Jak jsou bláhoví, jak zaslepení,
nevědomí. Tělo samo nemá sílu k pohybu,
myšlení a cítění. Kdo hýbe tělem,
myslí, mluví, je lidský duch. Ten se obalí
tělem, aby mohl na Zemi viditelně žít a pracovat, aby mu
bylo rozuměno.
Duch
lidský je z mého Ducha. Má schopnost myslet a
cítit, vnímat život, protože je stále spojen se
mnou neviditelnou páskou, po níž přechází
ode mne k němu všechno, co umožňuje projev v těle.
Kdyby tato páska byla přerušena, lidský duch by ztratil
příliv síly a byl by brzy hotov se svým rozumem i
důvtipným přemýšlením. Kdyby toto
přerušení se mnou trvalo delší čas,
lidský duch by ztratil vědomí života. Hýbal by
tělem, ale nemluvil, ani by nemyslel. Když nemyslí,
neuvědomuje si, že žije. Tento stav je stavem
těžkým. Trvá-li delší dobu,
přestává vědomý život člověka a
nastává život němé tváře.
Tento
těžký stav nastal u člověka odtržením
ode mne, porušením Otcova ustanovení o jeho životě
a díle. Od tohoto porušení jde zkáza za
zkázou. Když se jedna stěna domu hroutí,
následuje pád celého domu. Dnes jsou lidské
duše v nebezpečí, že jejich odtržení ode mne
jim přivodí nízký stav života, že upadnou
do života nevědomého a začnou opět dlouhý a
těžký proces vlastního probouzení a
oživování, který již prodělali.
Dosáhne-li
lidský duch oživení určitého stupně a na
tomto stupni setrvá aniž by se vědomě se mnou spojoval,
nejde ke mně, ale zcela se ode mne odvrací. Pak se i
nejchytřejší duch sesune zpět na místo, odkud
vyšel, do stavu naprostého nevědomí. Vyřadí
se z řad duchů čekajících na spasení. Tím
je před ním řada nových obtíží,
zápas ze strany vnitřní i vnější o novou
vzestupnou cestu.
Já
přímo pracuji pro toho člověka, který je se mnou
spojen a neporušil pásku mezi mnou a sebou. Tomu
dávám proudy vědění, síly, dar moudrosti
i citu, vůli žít pro dobro.
Kdo
porušuje svazek se mnou, je ve velkém nebezpečí
pádu do němoty nebo do ztráty rozumu.
Kdo zcela
přeruší vztah ke mně a pásku vížící
nás rozvolní, jeví se jako šelma v lidském
těle, člověk posedlý ďábelským duchem
konajícím na Zemi nejhroznější zločin.
Vidíte-li takového člověka, vyhněte se mu. Jeho
činy jsou náhlé jako blesk a smrtelně
zraňují tělo i duši. Zlo se v něm
usídlí a odtud bojuje proti mně i každému, kdo
se mnou je spojen, kdo dal svou duši dobru k
přebývání.
Běda
však tomu, kdo se propůjčil zlu! Ponese osudy zla od
počátku až do konce, kdy ono bude napravovat a nahrazovat
všechny škody způsobené životu.
Domov
můj je mezi těmi, kteří mě milují. K těm
přicházím potají, když mě
nečekají a nevidí. Zasednu s nimi v kruhu těch,
které oni sami milují jako přátele, jako svou rodinu.
I rozroste se jejich láska, že nebudou ani vědět,
proč se tolik milují, proč jsou u nich chvíle
milé a tiché.
Já
rozmnožuji lásku, vidím-li, že vstoupila do duše.
Pak nelením a přispěchám k onomu člověku a
přidám mu vrchovatou náruč k tomu, co již
má v duši. Vytvořím milé místečko
pro přebývání lásky v člověku.
Přebývá-li láska v člověku,
přebývám v ní a s ní u člověka. Jeho
dům je pak domovem mým, jeho stůl stolem mým, jeho
přátelé jsou mými přáteli, protože
ten, kdo miluje mne, se nepřátelí se zlými, ale
vyhledává si sobě rovné, kteří
také milují. Hle, splněná podmínka pro
mé přebývání mezi lidmi, které
má již brzy začít, aby se včas naplnilo
všechno předpovězené o
lidském životě, že on zvítězí nad zlem
a na věky se spojí s dobrem.
Chcete-li
svůj domov učinit milým, v němž nebude
svárů a neporozumění, čekejte ode mne
vyplnění svého přání. Není ve
vaší moci vkládat lásku jiným do srdce,
rozmnožovat ji u těch, kdo jsou kolem vás jako
přátelé a rodina. Z našeho
přátelství vzroste přátelství s
těmi, kteří vás rádi vidí, s vámi
mluví, rádi navštěvují váš
příbytek.
Budete-li
obklopeni lidmi milými, upřímnými, budete
přijímat mnoho lásky a mnoho jí vydávat jim.
Nebude to život krásný, hodný toho, abych jej s
vámi sdílel ve všem, vždy a všude? Z
takového života vzejde světlo, k němuž budou
přicházet mnozí duchové vám neviditelní,
aby ze světla a tepla vaší lásky zahřáli
svá srdce dosud chladná a lhostejná ke všemu, co
vydává, vyzařuje vnitřní teplo, klid a
mír. I stanete se učiteli lásky pro mnohé duše
již zde na Zemi. Život váš sám bude školou a
vaše skutky, myšlenky, city i láskyplná,
vlídná a milá slova budou učiteli těch, kdo
promarnili svůj život v činech sobeckých,
nedobrých i zlých, a nyní chodí od domu k domu,
neviditelní lidem, a hledají to, co ztratili – lásku
a moudrost ducha.
Proto znovu
pravím: Bratr bratra povede, bratr bratra vyučí podle toho,
jak sám bude ode mne vyučen ve svém duchu v
člověka moudrého, laskavého, v pomocníka
slabých, dosud bloudících tvorů.
Nemůžete
si uvědomit, kdo jste byli a co dělali, než jste vstoupili jako
nemluvňátka na tento svět. Nikdo z lidí neví,
kdo byl a odkud přišel, žil-li dříve nebo teprve od
chvíle, kdy spatřil zemské světlo a stal se
živým tělem. Vy nevíte, ale já vím. Chci
vám o tom říci, abyste nebyli v pochybnostech a dohadech,
kde se váš život pojednou vzal, jak se stalo, že jste na
Zemi, zda jste tomu chtěli, či si to nepřáli a
zdráhali se, nebo proto, že vaše rodiče chtěli
mít děti, které by je milovali a byli jim pro radost.
Těžká
odpověď pro toho, kdo nezná tajemství lidského
života. Kdo z lidí však je zná? Neznají je ani
ti, kdo se domnívají, že vědí, kdo je Kristus.
Neznají-li sebe, jak by mohli znát mne? Nevědí ani,
co sami jsou a zda umírá tělo bez duše nebo duše s
tělem, a kdo je to duch člověka, jak se projevuje a
čím působí.
Dosud jsem
člověku na Zemi neřekl: Jsi ten a ten – jsi jen duch
– jsi jen duše – jsi obojí – jsi můj syn
– jsi syn Otcův – jsi zplozenec hmoty – jsi bytost
duchovní…
Otcové
učili, že Bůh stvořil člověka. Ale což Otec
stvořil hříšníky, duchy lidské
nenávidějící, hubící jeden
druhého, nepřející si života na Zemi? Kdo dal
člověku cit nenávisti, když Bůh nenávist
nezná, v sobě ji nemá? Odpovíte mi podle svého
poučení: Ďábel vnukl člověku zlo a on je do
sebe přijal, začal jím žít a konat.
To je
pravda. Dobrým byl člověk učiněn, ale dobrým
nezůstal. Je jiným tvorům pro pohoršení, je i
pokušením ke zlu, špatným příkladem
života. Jak z dobrého se mohl stát zlým? Stal se
takovým, neboť šel za špatným
příkladem života, nešel Světlem, ale dal se cestou
tmy. Otec postavil člověka do Světla, ale on šel
raději tmou, protože mu byla dána velká svoboda v
jednání, měl možnost vidět všechno, co
život dává k prožívání. A tak
když uviděl špatnost, oblíbil si ji, napodoboval a
vytvořil z ní způsob života.
Cesta
nesprávného, špatného života je naplněna
tmou, a proto nebezpečím pro každý krok. Jsou na
ní jen špatně se chovající, kteří
nesmýšlejí dobře s člověkem a
připravují mu nehody a léčky. Jde-li člověk
tmou, potkává takovéto pocestné. nedaří
se mu mezi nimi dobře, a tak bude, dokud nevstoupí do cesty
Světla. Lépe se mu nepovede ani v budoucnu,
neodvrátí-li se od temné cesty a nepůjde-li ke
Světlu, v němž není záludnosti, všechno je
zdaleka viditelné, že lze každému nebezpečí
se zdaleka vyhnout.
Cesta ze
tmy ke Světlu není snadná. Říše temna
nerada propouští své zajatce, nechce ztratit
služebníky, nástroje k práci rušitelů
všeho krásného v životě. Chce-li někdo ze tmy
ke Světlu s dobrým, upřímným úmyslem, pak
první jeho kroky vedou k zemskému životu. Země je
místem obrácení cesty člověka od tmy ke
Světlu, od zla k dobru, ze zahálky k práci, od
pokažení k napravení, od smrti k Životu.
Každý,
kdo se do Země zrodí jako nemluvňátko, je lidský
duch hledající Světlo, toužící se
očistit a napravit, zdokonalit a zušlechtit,
toužící po Bohu, po Otci, Jeho krásných,
čistých příbytcích, po všem
krásném a radostném, po věčném pokoji a
míru. Země nemá věčný mír ani
nepomíjející krásu. Avšak cesta k těmto
vrcholům života vede Zemí, přes její
bolestný život v těle.
Proto
není lidský život, který by nebyl dříve
žit než se objevil na Zemi. Země není
počátkem života člověka, ani jeho koncem. Je jenom
počátkem napravování se toho ducha, který
hřešil proti svému Bohu a před svým Bohem, a jde
do Země prokonat pokání – utrpením a
nesnázemi, které podstupuje, získat
odpuštění a smír.
Na
Zemi nežijí duchové dokonalí, ale vždy
takoví, kteří se teprve dokonalosti učí.
Učit se dokonalosti znamená žít mezi trním,
být mezi vlky a hady, stát mezi nepřáteli,
kteří nemají slitování se zajatým,
žít v ohních, jejichž každá jiskra
duši pálí a probodává až do
kořenů bytí.
Zajisté
se suché a neužitečné stromy a keře
házejí na oheň, aby nerušily pěkný vzhled
polí, zahrad i lesa. Má-li člověk v duši věci
neužitečné, také je vydává
ohňům ke spálení. To, co je potravou pro oheň,
shoří do prachu, nespalitelné se uchová.
Oddělí se tedy v člověku užitečné od
neužitečného jako zrní od plev a objeví se
člověk, jaký vpravdě je.
Toto
shledávání užitečnosti člověka se
děje, když člověk opustí Zemi a odloučí
se od těla. Tento den je uhasnutím ohně, v němž
žil. Tento den soudí jeho popel i to, co se v duši
nespálilo, bylo v ní ryzím stříbrem i zlatem.
Zůstane-li hodně popela i mnoho ryzích kovů, pak
člověk ten žil na Zemi tak, jak měl žít. Pak je
zřejmé, že zlo v sobě přemáhal, je již
docela přemohl, vyvíjel v sobě dobro, že vyšel ze
tmy do zářivého Světla.
Dobro je
světlo, a kdo si je v duši rozvinul a jím žil na Zemi, je
volán ze tmy do Světla, když přijde chvíle jeho
rozloučení se Zemí.
Utrpení
je oheň pekelný. Vidíte-li člověka velmi
trpícího v duši i v těle, pak vězte, že byl
vržen do pekel, aby v nich poznal život
hříšníků, provinilých proti
zákonům života. Kdo ruší zákon,
propadá trestům, aniž bych mu přímo řekl: Jdi
do pekel!
Porušením
Zákona Lásky vstupuje člověk sám mezi ty,
kteří jako on jej ruší. Vstupuje do
říší duchů temnoty. Avšak nevstupuje v
ně jako pán těchto říší, ale jako
jejich služebník. Je-li někdo služebníkem u pána,
který nezná pojem láska, jak se může mít?
Může být zahrnován laskavostí? Může se
nadít milého jednání a laskavých slov?
Taková slova má jen láska. Ta je ze sebe stále
vydává. Není-li lásky, není vlídnosti
ani mírnosti, není milých slov
těšících toho, k němuž jsou
promlouvána. Vstoupí-li člověk do
říše, do světa a života, v němž
není láska, co může očekávat? Pán
těchto říší se ještě neprokázal
jako duch lásky a pokoje. On je pánem Země, tohoto
světa. Vy, jste-li na Zemi, jste v jeho moci a vlivu. Jak se chcete
mít?
Nereptejte
nikdy na utrpení. Okamžikem vstupu do těla jste utrpení
propadli jako pekelnému ohni, který člověka zcela
propálí, přetaví jej v ryzí kov, aby se
vnitřně zpevnil a bylo opravdu spolehnutí na jeho slovo,
řekne-li: Pane, odpusť mi, prosím Tě, odpusť mi,
já se polepším a budu žít tak, jak Ty
žádáš a člověku stanovíš.
Nereptejte. Vždyť člověk sám se odsoudil k
utrpení v tu hodinu, kdy začal žít
ďábelským způsobem a v něm setrval po tak dlouhou
dobu, po jakou koná zlo a svým životem se
připodobňuje padlým duchům, jimž jsem řekl:
Odejděte ode mne.
Jsou i
takoví, kteří nečiní zlo, a přece na Zemi
trpí, kteří dobro činí, dobrem žijí,
ale doposud se neradují a nežijí v pokoji. To jsou
miláčkové moji, kteří přišli do
Země, aby pomáhali bratrům ke spasení. Opustili Nebesa
pro dobrovolné služby lásky těm, kteří
lásku nemají, ji neznají a žijí proto
všude tam, kde jsou rušitelé mého pokoje i
veškeré lásky života. Proto i oni často
sestupují do pekel.
Jsou i
takoví, kteří, ač nečiní zlo,
nekonají ani dobro. I tito trpí, aby se dobro konat naučili.
I
takoví trpí, kteří nečiní zlé a
konají dobré, ale jejich dobro je
nedostačující, malé a slabé přede mnou
jako novorozeně sotva hýbající rukama.
Ti,
kteří dříve byli nedokonalí a nyní se
zdokonalují do vysokých stupňů, trpí
nejvíce, aby získali korunu slávy svatých.
Naléhám
stále: Nežijte na Zemi marně. Nežijte jen pro tělo,
žijte pro duši, pro její budoucí život. Jak budete
žít na Zemi, tak budete žít mimo ni. Budete-li
včas pamatovat na to, proč jste přišli žít na Zemi,
budete se snažit ze života na Zemi vytvořit si duchovní
poklad.
I v
utrpení je nutno pamatovat na jeho příčinu, poznat ji,
pochopit a neprotivit se, přichází-li zas a zas v
jiných a jiných podobách, ale čelit všemu pevnou
vnitřní jistotou, že ono vám vždycky přinese
rozkvět duše, zušlechtění a tím
přístup ke mně. Záslužné utrpení
není to, které se trpí za hřích, ale jen to,
které vychovává, učí, vede ke Světlu,
dává jiným krásný příklad,
ukazuje nejkratší cestu do Otcovy milosti a je i
připočteno k utrpení mému v oběti za
hříšný svět.
Prožijete-li
svůj život na Zemi dobře, pak čekejte den smrti těla
ne s obavou, ale jako toho, kdo přichází vás
vysvobodit a dát volnost duši, aby nebyla jako pták v kleci
vězněný, ale vzlétající každé
chvíle do výšin světla.
Nedobrý
život nese po smrti tělesné těžkosti. Nová
porušování Zákona Lásky, jichž se člověk
dopouští na Zemi, přivádějí duši do
blízkosti duchů temnoty, avšak v horším
jejím prožívání. Pokud duše byla v
těle, neviděla je. Jakmile z těla vystoupí,
dívá se na ně přímo tváří v
tvář. Zajisté pak nemá radost,
odpočinutí, pokoj ani světlo, ale jde vstříc
novým utrpením pro svou nenapravitelnou nedokonalost.
Toužíte-li
po odpočinutí, které nese klid a mír duši i
pokojné cesty po odchodu ze Země, pak nyní, kdy jste v
těle na Zemi, pracujte co nejpilněji na své
duševním zušlechťování,
zjemňování a vývinu vnitřní skryté
krásy.
Duše
lidská je jako seménko překrásné květiny,
krásnější než lilie, vonnější
než růže. Kdo se o toto vzácné seménko
stará, je ošetřuje každý den, zalévá
a pečlivě vytrhává všechen plevel kolem ní
se rozrůstající, brzy se dočká, že ze
seménka vzroste krásný, vzácný květ,
že se člověk rozvine do krásné
zářící bytosti, která všude
šíří světlo a jas. Nestalo se ještě, aby
pole samo sobě ponechané vydávalo dobrou úrodu,
velký užitek. Nestalo se ještě, že by zahrada
nepěstovaná, nezalévaná, byla krásným
obrazem na pohled. Všude je třeba přiložit ruce k
dílu, má-li život mít svůj
náležitý tvar, krásu i užitek. I z nejhrubších
kamenů lze vytvořit stavbu, z prostého písku a
hlíny užitečnou věc.
Jen pracuj,
člověče, namáhej si mysl, namáhej si cit a
poznáš, kdo jsi a co je v tobě za skryté vlohy a
přepodivné krásy. Já, Bůh tvůj, mnoho jsem
ti dal. Ale ty to necháváš bez povšimnutí ležet
v nitru, aniž by ses staral o to, jak je v tobě a co je v tobě;
je-li jen hmota, či zda jsi velký mocný duch, schopný
úžasného rozmachu i tvůrčí práce,
zda dáváš životu lidí i Země světlo i
krásu, nebo nemáš v sobě nic, co by mé oči
na tobě nalézaly k potěšení. Pracuj, pravím
ti, pracuj, abys nalezl odpočinutí ve chvíli, kdy ti
řeknu: Vyjdi z těla a vstup před můj soud, abych
odměnil tvé namáhání odhalením
tvého vnitřního světla, tvé vnitřní
krásy, již jsi v sobě sám zbudoval za mé pomoci.
Budeš-li
krásný, řeknu ti: Synu, pojď ke mně. Najez se,
napij a odpočiň.
Budeš-li
ošklivý, řeknu: Odejdi k těm, kteří jsou
stejně oškliví.
A
nebudeš-li ani krásný ani ošklivý, ale
budeš mezi těmi dvěma jako dítě s jednou
tváří umazanou a s druhou bílou, řeknu
tobě: Jdi se umývat tam, kde se umývá nečistota
duše. I budeš velmi zarmoucen sám nad sebou, žes tak
nepozorně sám sebe umýval, nepečoval o svou
vnitřní krásu. Těžkosti tvé se tím
opět prodlouží.
Duch
můj jsou výšiny nedozírné, jejich vrcholky
nespatří, kdo je jako tělo umírající,
jako tělo ze Země. A přece člověk musí ke
mně putovat, snažit se hledět na vrcholy, vždy vzhůru
k výšinám. Dokud bude v těle, neuvidí mé
Světlo v celé jeho síle, plnosti a kráse. Nebude
mě vidět.
Právě
to, že jsem nedostupný člověku v těle,
odvrací člověka od úsilí získat si
vnitřní krásu a učit se mým věcem.
Učí-li se mým věcem, z nichž je složen
život těla i celá Země, dočká se brzy
výsledků. Přesvědčí se o těch
věcech a pochopí, že opravdu jsou a vázány k
sobě poznatelným a zjistitelným řádem.
Člověk se nepřesvědčí o mně, pokud
žije v těle. Do konce svého tělesného života
si není jist, zda to, čemu věří, je pravá
skutečnost. Pro nemožnost přesvědčení se
odvracejí se lidé od duchovní práce; zdá se
jim bezvýsledná.
Proto
říkám, že duchovní práce vyžaduje
velký sebezápor rozumu. Ten si
vždy žádá jistotu o věcech. Takový je,
takovým byl učiněn, aby byla ztížena cesta
lidí ke mně i poznání mne. Tělo
brání duchu, aby mne poznal. Pro tělo mne lidský duch
nevidí ani neslyší. Jak má uvěřit, že
jsem? I když však nevidí, neslyší a
nemůže se přesvědčit o mně jako o Kristu
živém, skutečném, i když nedohlédá
na vrcholy života, kde žiji a pracuji, přece se musí
poddat víře ve mne celým srdcem a žít tak,
jakoby se sám, vlastní zkušeností o mém životě
přesvědčil.
Život
v těle je velká zkouška víry ve mne, avšak ten,
kdo v ní obstojí se zdarem a žije jakoby se
přesvědčil, že jsem, a proto se snaží ze
všech sil učinit všechno, aby mohl ke mně
přijít a se mnou žít po odchodu ze Země, je mi
velmi vzácný. Toho vítám s radostí a
řeknu mu: Vstup na horu svatosti mé, tam, kde je Světlo, abys
viděl a přesvědčil se o mně. Až se
přesvědčíš, potvrdí se tvá víra
a tobě se ulehčí, protože tě nepošlu
žít tam, kde se víra zkouší, ale kde je zjevný
život ducha. Jdi žít ve svém duchu a ne již v
těle. Jsi již dostatečně vyzkoušený, že
jsi ve mne věřil, protože tvůj život byl samé
úsilí o svatost duše.
Mými
slovy se v něm probudí radost, že žil v
těžkých zkouškách víry a dobře v nich
obstál, že žil, jakoby se sám přesvědčil
o životě svého ducha i o mé skutečnosti.
Žít, jakoby se přesvědčil o mně, je
žít svatě, protože ten, kdo se přesvědčuje
o mně, pozná velkou svatost. Vidí-li někdo svatost,
touží, velmi touží sám ji mít, aby mohl
žít v onom krásném světě, kde žiji
já se všemi svatými duchy. Když touží, tedy
se snaží, usiluje a pracuje pro duši, aby se mi
zalíbila a já si ji u sebe již navždy ponechal.
I
poznán je každý ve mne věřící.
Plná, pevná víra vede ke svatosti života, je-li o ni
náležitě pečováno, pro ni usilovně
pracováno v celém zemském životě. Takový
je poznán a po zásluze odměněn.
Komu
zjevím sebe v den smrti těla? Jen tomu se zjevím já,
Kristus, Bůh Lásky a Dobra, kdo na mě jako na Boha
Lásky a dobra myslel, ve mne věřil a podle mne žil.
Mnozí věří ve mne jako v Boha Lásky a Dobra, ale
sami dobro a lásku dosud nepovýšili na jediný
nejvyšší zákon svého života.
Zaslouží si, aby je Láska oslovila a zjevila se jim v
té době, kdy končí život na Zemi a vstupují
svou duší do jiného světa?
Já
jsem zákon Lásky a Dobra. Kdo tento zákon
neuznává, ani mne neuznává, byť stále
říkal: Kristus je… Zákon Lásky
uznává ten, kdo jej ctí, komu je nedotknutelný,
svatý, a jemuž je příkazem života dobrovolně
a radostně přijatým. Kdyby člověk stokrát
řekl, že Kristus je a věřil v to pevně – dokud
nenaplní Zákon, jímž je i můj život veden,
potud Bůh Dobra a Lásky je mu vzdálený, neukáže
sebe sama, neřekne člověku: Člověče, zde jsem
já, Bůh tvůj…
Může
se sice omlouvat, že mne ctí, ale já mu řeknu:
Nevíš, že Kristus je Láska a ctít Krista
znamená ctít lásku, dobro, pokoj a mír? Ctil jsi
tyto věci ve svém životě a dával jsi jim
nejlepší místa v srdci, pomáhal jsi jim vstoupit do
života lidí na Zemi?
Začnu-li
takto mluvit k člověku, pak s ním nemluvím jako
Láska, ale jako Soudce přísně
střežící zákon pro ochranu života a na
pomoc všem.
Zjevuji se
tomu, kdo ve mne uvěřil, avšak tak, jak si zaslouží
mne spatřit. Miluje-li mne i jiné, uvidí mne jako
Lásku. Je-li dobrý a čistý, pozná mne jako
dobro. K pokojnému přijde Pokojný, ale k tomu, kdo
všechny tyto svatosti nemá, přijde Soudce. Samolibý
nebo pyšný na svou víru bude překvapen. Bude zarmoucen
lenivý a vlažný, který se
nepřičiňoval, aby měl svatost v duši. Ustrašen
bude ten, kdo se velmi prohřešoval proti lásce, dobru, pokoji
a míru. S ním započne soud.
Kde
je ona zaslíbená země, do níž se putuje
přes moře a poušť? Moře – to je život
prožívaný ve tmě ducha. Tma ducha je stav, kdy duch
žije jen pro tělo, nevěda nic o mně ani o životě
vyšším, o životě bez utrpení a smrti.
Poušť v mé obrazné mluvě je stav bezmocnosti
člověka, který pro svou vzdálenost ode mne je
ponořen do těžkého stavu bolesti duše i těla, z
něhož mu nikdo nepomáhá, který musí
prožívat sám a sám.
Každý,
kdo nastupuje svou cestu do země zaslíbené, musí
prožívat tyto stavy. Musí projít tmou, velkými
mukami. Odtržením ode mne vstoupí do tmy. Tma, do níž
vstoupil, je jeden velký svět, v němž pracuje zlo. Tento
svět zajme člověka a dlouhý čas jej v sobě
drží jako zajatce. Kdo chce z tohoto světa odejít,
musí prodělat těžké boje s duchy temnoty,
kteří střeží každý jeho krok,
každé hnutí. Spatří-li u člověka
– svého zajatce – unikání, touhu po
životě krásném a čistém, postaví se
mu do cesty a nastane velké potýkání, velký
boj.
Cesta
přes moře je cesta ze tmy, dlouhá, předlouhá. Ta
není hotova za jeden den ani za jeden rok; trvá celý
lidský život. Kdo přejde šťastně hranici tmy,
vstoupí na břeh jiného světa, jiného
života, v němž mu svitne na cestu jméno Bůh.
Ještě však není zdaleka hotov se svým
namáháním a putováním do země
zaslíbené. Na břehu moře jej čeká
poušť, dlouhé období
očišťování duše v utrpení. Teprve potom,
až duše se nechá vést mým Slovem a počne
žít životem čistým a dobrým, má
naději, že vstoupí na místa posvěcená, do
země zaslíbené.
Země
zaslíbená člověku je Láska Otcova. Do ní
vejít a v ní žít je cíl putování
člověka přes moře a poušť, bojem a
namáháním, vyprahlostí a žízní
duše, která je jako půda nezalévaná,
nekypřená, neoživená vzešlými semeny bylin,
květin, stromů a obilí.
Dívám-li
se, lidé, na vaše putování, líto je mi
vás všech.
Lituji
vás, kteří jste dosud v širém, velkém
světě tmy,
v zajetí ducha temnoty.
Lituji
vás, kteří z něho vycházíte, protože
vás čeká cesta
mořem, vodami hříchu a zla, bojem s obyvateli temného
světa,
kteří vás nechtějí propustit přes jeho
hranice.
Lituji
vás, kteří jste již z moře vyšli a vstupujete
na poušť,
ve stav utrpení duše i těla.
Lituji
vás, kteří z pouště vycházíte,
protože poslední kroky z ní jsou
nejtěžší.
Lituji
vás všech.
Kdybyste
však měli ještě větší
namáhání a obtížnější
putování do země zaslíbené, do Lásky
Otcovy, přece je to všechno málo. Kdo do ní
vstoupí, nikdy se neohlédne zpět po místu, kde
trpěl a namáhal se, bojoval s protivenstvím, kde plakal a
úpěnlivě prosil o pomoc. Neohlédne se.
Každá vzpomínka na prožitá utrpení
přináší mu zahanbení, že tak nepatrně,
tak málo se zasloužil o svůj nový ráj.
Překážky
jsem dal na cestu k ráji vám, kteří jste z něho
odešli svou vinou. Kdo se jednou Lásce zpronevěří,
ji zradí, od sebe lehkovážně odhodí, těžko
ji získává zpět jako oblažovatelku života,
krásu své vlastní duše. Láska je
příliš svatá, krásná a
vzácná než aby se s ní zacházelo jako s
hračkou či předmětem málo
užitečným.
Bojujete o
lásku již dlouhý čas, abyste věděli, že
není lehké a snadné znovu získat ráj,
žít v Lásce a nesmírném
štěstí. Protože vím, že ráj se
vydobývá v úporném boji s temnotou, že i
láska již v srdci zrozená prochází
přísnou zkouškou věrnosti a stálosti, znovu
vám říkám: Bojujte, pracujte, snažte se,
vytrvejte, vydávejte ze sebe city krásné, dobré a
vzácné na znamení, že jste se naučili
lásku ctít, ji vyzvedat z nízkého místa, kam
jste ji odložili, odhodili tenkrát, kdy jste opouštěli
ráj.
Projevte
pevnou a stálou věrnost, dejte plně lásku Lásce.
Veďte dobrý, vytrvalý boj o vydobytí si mé i
Otcovy Lásky, o získání lásky všech
bratrů vám známých i neznámých,
kteří, až vstoupíte ke mně, budou vás velmi
milovat. Váš boj není bojem zbraní, jaký
zná svět. Je to přemáhání zlého a
všeho pokušení odvádějícího z
pravých cest na cesty nepravé, které nekončí
rájem, ale oklikou se vracejí zpět, odkud vyšly –
ze světa, v němž panuje duch temnoty. Váš boj je
také probuzením života, který je ve vás jakoby
mrtev, uváděním v něj dobra a lásky,
krásy duše, moudrosti ducha, světla jich všech.
Tento boj
svatých věcí Lásky se odehrává již
na hranicích samého ráje, protože vstup lásky
do vaší duše je vaším příchodem na
práh jeho svatých zářících
skutečností. Vězte: Až ke hranici ráje sahá
moc nepřítele. Pokud budete jen na hranici, vždy bude ve
vaší duši ještě boj.
Já
jsem práh ráje i on sám. Jen plné
spočinutí ve mně uvede vás do ráje, kde
přebývají všichni milující, všichni
svatí synové Boží. Kdo však ve mně
spočine? Jen vítěz nade vším zlým, nad
nepravostí i nedokonalostí duše, nad
překážkami její cesty do ráje.
Mnoho
radosti dávám těm, kteří mi působí
radost. Avšak to, co dávám já, nemá podobu
světa. I radosti, které dávám já, jsou
jiné než má svět. Učte se je vidět a
znát vy, čekající na jejich příchod.
Radosti, které jsou ode mne, působí jako balzám na
rány, vše v duši i v těle hojí.
Dávají ony tiché chvíle, kdy vaše
myšlenka ke mně zaletí, dotkne se věcí
svatých, které nosím ve svém srdci jako
převzácné perly.
Nemám
je tam pro sebe, ale pro všechny toužící a
hledající Světlo, Krásu, Lásku, Moudrost i
krásné bytí v míru a pokoji. Těm je
rozdávám a vkládám na skrytá místa,
jež lidské oko nevidí. Vkládám je až na
dno duše. V okamžiku tiché vroucí myšlenky na mne
otvírám pro vás náruč a vycházím
k vám se vzácnými dary. Do mysli vám
vložím tichý mír, na rty jemné,
vlídné slovo, do srdce láskyplný cit. V nitru se
neslyšně ozve dobrá rada, povzbuzení i
útěcha. Tichá radost se vás dotkne a vy
uklidněni vnímáte sílu k uloženým
úkolům. Jdete dál a blíže ke mně,
vystupujete výš a výš.
Svůj
výstup nevidíte, ale já ano a velmi se z něho raduji.
Z mé radosti vzchází radost vašeho srdce i
vědomí, že váš život má velký
cíl, že pracujete se mnou na sobě a společně
stavíme nového člověka – obraz mne. Toto
vědomí stačí k naplnění vašich pozemských
dnů až po okraj jasnou nadějí, pokojnou, avšak velmi
pilnou duchovní prací.
Vy,
kteří mne upřímně, vytrvale a vroucně
voláte: Pane, přijď k nám a uveď nás do
místa pokoje a Lásky – vy se dočkáte
mého příchodu a svého vstupu do ráje.
Vy,
kteří voláte vroucně a s touhou v srdci po
svatých věcech života, aby již přišly k
vám, daly spočinutí ve mně – vy jste již na
samé hranici ráje, protože končí váš
boj.
Avšak
vrcholící boj je nejtěžší. Ten s
konečnou platností rozhodne o vás, jste-li synové
hříšní, nebo synové svatí – moji,
nebo ducha temnoty. Rozhoduje-li se o tak vážných a
důležitých věcech, nelze, abyste žili klidně,
neprožívali velká protivenství. Ten, který
vás navždy opouští, ztrácí vládu
nad vámi. Vidí-li vás blízké mé
otevřené náruče nebo již spěchat rychle na
cestě k ní, snaží se znesnadnit, prodloužit
vám poslední chvíle zápasu s ním. Dokud jste
v jeho světě, stále vás zdržuje, tvoří
překážky a spojení se mnou oddaluje do
nejzazší meze. Tak je tomu až do poslední chvíle
pozemského života. Pokud je duše v těle,
zápasí se o čas, o každý den i hodinu
oddělující vás ode mne.
Čím
dříve se člověk spojí se mnou, tím
lépe pro něho, protože se mnou je silný a
statečný v každé hodině zápasu,
stojí pevně a vítězí. Nezajišťuji
však předem nikomu místo u mne. Vyvýšení
nebo snížení své má každý ve
svých rukou. Podle přičinění, výsledků
práce, zdaru konání a hloubky svého
zušlechtění dostává člověk ode mne
odměnu. Jako každý pracovník na Zemi u
přiděleného díla ukazuje svou dovednost a tím
právo na výši mzdy, tak si člověk čestně
a nesnadně dobývá své duchovní kvality,
postavení a uznání, místo po mém boku,
život v krásných příbytcích
duchovních.
Vnitřní
stav člověka zařazuje jej na místa působnosti v
době současné i pro budoucí věk. Toto
ustanovení je pevným rozhodnutím, které
přetrvá i život Země a dál bude řídit
věci člověka i postaveného před mou tvář
a k mé pravici. Hodnoty života střežím
přísně a stavím je vysoko, aby je všichni jako
já uznávali za určovatele významu věcí i
živých duchů.
Čas
je velmi vážný činitel ve vašem
spojování se se mnou na cestě ke
mně a se mnou k Otci. Nemůže vám být
lhostejné, kdy přijdete ke mně, kdy se mnou k Otci. Strachujte
se, abyste nezmeškali hodinu, kdy vydávám
zvlášť velké milosti ke snadnější
cestě, k rychlejšímu postupu a rozvinutí vnitřních
sil pro včasné a vítězné skončení
boje se zlem. Neznáte hodinu, v níž se otevře svatyně
svatých, stánek Lásky, aby ona z něho vyšla na
pomoc těm, kteří na ni neustále myslí, po
ní celým srdcem touží, jí dávají
nejpřednější místo v řadě hodnot a
krás života.
Láska
je nejsvětější svatost Boha, která vstupuje do
životních dění v čase nejtěžších
zkoušek mně věrných, aby jim dala ze sebe
část své tajemné moci
umožňující dosáhnout spojení se mnou a
tak vstoupit do řad moudrých a svatých duchů,
kteří slyší mé Slovo a nazírají do
hlubokých pravd a vědomě vnímají mou
skutečnost v činu i Lásce nejvyšší.
Je doba
nejtěžších zkoušek, kterým jsou moji
věrní podrobeni, aby osvědčili svou vyspělost. V
těchto krutých chvílích je vám blízko
má Láska spěchající na pomoc. Tato pomoc je
očím neviditelná, ale duše ji vnímá a
přijímá jako Boží zázrak. V ní se
rozroste víra a v srdci láska ke mně do velké
síly a krásy. To duši umožní vstup do
nebeských bran, do mé blízkosti. Ze spojení se mnou
vzejde duši život po mé pravici na místě
nejsvětějším.
Láska
nevychází na pomoc člověku vždy, pouze čas od
času, jak se člověk rozvíjí a vnitřně
vyspívá z nemluvňátka v dospělého,
vždy v čase vážném, kdy končí jeden
den tvoření, začíná nový a z
člověka se stává syn Boží. I nyní je
čas hodnocení lidské vyspělosti. Láska
vychází vám na pomoc, protože člověk prochází
velkou bouří; nejen člověk v těle Země, ale i
žijící mimo ni jako bloudící i
navracející se do pravého otcovského domu.
Všichni,
všichni jsou zkoušeni. Ti, jimž Láska
nepomáhá a pomoci nemůže, protože jsou
příliš zaujati světem nebo příliš
hřešili tělem či byli chladní a vlažní,
jsou v nebezpečí, že zmeškají
příhodnou hodinu, kdy mluvím laskavě, otcovsky a
Láskou dávám svou pomoc. Bez mé pomoci
Láskou bude těžký krok dál, bude i
oddálený příchod k Otci; tím i místa,
na nichž jsou svatí láskyplní duchové ve
věčném Světle.
Toužíte-li
a voláte: Pane, uveď nás do pokoje a míru. Pane,
přijď již k nám – pak pospěšte k
Lásce, abyste od ní obdrželi pomoc a včas vešli do
mého Království.
Nebudete
již sami v těžkostech na cestách životem, vy,
kteří jste prokázali věrnost dobru a lásce i v
podmínkách těžkých a v čase, kdy
láska byla odhozena, snížena, a nenávist
vyvýšena, nastolena na Zemi.
Vyslal jsem
anděle, aby s věrnými žili po tu dobu, kdy budou v
posledních ohních zkoušet ryzost své zbožnosti,
oddanosti Bohu v Kristu. Vyšli jako strážci dobrých
čistých duší a jdou tam, kde na Zemi
září světlo. Září jen v
lidských srdcích naplněných láskou.