zpět

Lidé ještě neznají pravou Lásku. Ona je proto nemůže upravit, zjemnit pro život v Nebesích. Je nemožné ponechat jen na člověku, aby došel sám. Předlouho by ještě putoval namáhavou cestou, zdržován rozumem světa, který jej velkou silou táhne k životu pozemskému. Proto začínám krátit tuto cestu člověka ke mně do Nebes i jeho boj s rozumem tělesnosti. Avšak ne tak, jak mnozí myslí, že člověka na svých rukou přenesu přímo do rajské brány bez jeho námahy. Nikoli. Dal jsem mu nohy a jim sílu, aby mohly putovat.

Nuže, putuj, člověče, ke mně, já tě budu podpírat, posilovat, ale cestu konej sám. Abys mohl jít rychleji než dříve šel člověk, říkám ti: miluj i nepřátele své! Dokážeš-li to, nebudeš putovat jako lidé, ale rozepneš křídla a dřív než se naděješ, vstoupíš do Nebes jako jejich trvalý obyvatel i budovatel.

57

Mnoho zármutku se nachází v mém srdci, avšak ten, který mi působí mnozí duchové šalbami lidí, je z největších. Pravdu máte, říkáte-li: Těžká je cesta k Bohu – neboť je na ní mnoho úskalí a svodů odívajících se do pěkných podob, aby lidé byli obelstěni a uvěřili, že dobré je to, co velmi duši škodí.

Mezi pobloudilými duchy jsou mnozí, kteří se postaví do cest člověka mne hledajícího a když spatří takového, hned mu kladou nástrahy, aby se stal posluchačem jejich výkladů o tom, co já činím přes duchy dobré i zlé, že Země není dílo mé, ale práce četných duchů, kteří sami spravují Zemi a jiné hvězdné světy vesmíru.

Jejich slova jsou však šalebná. Chtějí u člověka získat úctu, aby jim zajistila moc nad ním a oni se mohli zmocnit člověka po odložení těla a učinit z něj svého služebníka a ctitele, který by jim dodal velkou vážnost u jiných, stejně pobloudilých duchů.

Člověk má velkou moc, aniž o tom ví. Koho on ve své chvále a úctě vyzdvihne, je upevněn ve svém titulu a moci víc, než byste mysleli, a to i za takových okolností, že si některý duch tituly a moc přivlastňuje neprávem. Nevíte, jaké řády platí pro svět jiných duchů. Není ještě vhodný čas k tomuto vědění. Ale tolik vězte:

Komu člověk vzdá i nenáležející oslavu, úctu a čest, ten se stává jeho pánem a může zasahovat do jeho života více či méně podle toho, na jakém stupni vědomí a znalostí je onen člověk.

Duchové využívají i zneužívají možnosti ovlivňovat člověka. Snaží se jej získat pro sebe a pak tvrdě ovládat, jím upevnit svá místa a postavení ve světě duchů. Běda člověku, který upadl do moci duchů pobloudilých, mluvících lživě a šalebně, neboť na dlouhý věk je jejich služebníkem, aniž o tom ví.

Vy, kteří jste poznali klamy nepravých učitelů, mistrů a proroků, bděte nad každým, o němž víte, že se spojuje s duchy různých jmen a ne se mnou, a volejte mne na pomoc a proste Otce:

Prosíme Tě, Otče náš, zachraň a vyveď z moci temnoty, zbloudilé na cestách k Tobě. Otevři jim zrak, aby poznali, kde se nacházejí a vrátili se na místa svatá a čistá, kde Ty žiješ a kraluješ v Synu Svém Ježíši Kristu jako Bůh jediný a svatý, Pán všeho, co jest.

Stane se podle vaší prosby. Vaše modlitební služba je potřebná a cenná pro celý svět. Postup člověka je na ni přímo vázán. Bratrská pomoc má různé formy – přímluvná modlitba z nich ze všech má nejvyšší účinnost a vliv.

58

Není moudré strachovat se temných duchů, avšak také není dobré o ně se nestarat. Jestliže se jich strachujete, oni se pyšní svou mocí nad vámi a činí ještě více než je jim dovoleno činit pro zkoušky člověka, dávajíce tak najevo svou moc nad ním. Nedbáte-li jich, ztrácíte ostražitost nad svým životem a oni, využívajíce vaší nedbalosti a lhostejnosti, vrhají mnohé sítě na vaše myšlenky, slova i skutky, aby byly k vaší pohaně přede mnou, vás snižovaly a činily nehodnými mé velké přízně, již prokazuji tomu, kdo na mne myslí, důvěřuje mi, u mne vždycky hledá vše potřebné pro tělo i duši.

Proto se nestrachujte před nimi, ale buďte ostražití a bdělí v každé chvíli života, aby do vašeho vědomí nevcházely jejich myšlenky nesoucí nelibost, nesoulad, hněv či zármutky nad nehodami denního života v těle, zdržení od zbožných myšlenek, úkonů, nebo i různé zájmy tohoto světa. Neznáte cesty, kudy oni do vás vnikají vnášejíce tam své cítění i myšlenky, tak odlišné od toho, jak má člověk myslet a cítit, abych já se v něm a jím projevoval.

Proto pravím:

Hlídejte své nitro jako dobrý strážce vzácné poklady, aby do něho nevešel ten, který znečišťuje všechno, čeho se dotýká, především mysl, slovo i cit, k nimž nejčastěji míří jeho krok. Budete-li bdít a střežit se, nebude u vás a ve vás rušitel. On nemarní čas u toho, kdo jej vytrvale vyhání od sebe, od prahů své duše ve dne i v noci, při práci i odpočinku, v radosti i žalosti, i tehdy, obracíte-li se ke mně v modlitbách. Tisíckrát vás bude rušit, ale jednou se odvrátí, uvidí-li, že marně u vás plýtvá silou, mocí i chytrostí.

Vytrvejte – vytrvejte, a nebudete si stále stýskat na jeho všudypřítomné pokušení.

59

Naučte se práci, kterou od vás žádám nejdříve, přede vším jiným. Práce, kterou žádám, není ovšem lehká. Nedá se zhodnotit rozumem, neboť její výsledky jsou jenom mně známé a já vám je zjevím, jsou-li uznány Otcem.

Nepřikazuji: navštěvujte chrámy, držte posty těla, vyhýbejte se lidem, jak činili poustevníci, aby nevešli do pokušení od jejich jazyka, svou zbožnost ukazujte veřejně, aby každý věděl, že se modlíte, dbáte na čest a dobré jméno. Toto vše dělají slabí ve víře a lásce ke mně, kteří vnějšími způsoby zbožnosti zakrývají vnitřní chudobu citů pravé lásky ke mně.

Vy pracujte, abyste se líbili Otci, aby On uznal vaši námahu a ji odměnil. Pracujte stále v skrytu své duše na modlitbách.

Modlitba je namáhavá činnost duše tím, že se ona musí upínat k věcem neviditelným, o nichž neví, kde se nacházejí. Musí myslet silněji než myslívá na věci viditelné, protože to, co nosí ve své představě, co může vidět, slyšet, ohmatat, pocítit, usnadňuje jí pochod myšlení i soustředění; kdežto to, co v představě nemá, ji zneklidňuje, tísní i namáhá. Zvlášť v modlitbě je její cit vydán namáhání. Projevit lásku neznámému, neviditelnému, je těžké, téměř nemožné.

Nelze zazlívat a divit se, že lid je chabý v duchovních citech, nemá sílu změnit podobu své duše, obléci ji krásou svatosti, když se málo modlí, málo v duši namáhá. Duše je jako nevyživené dítě, stále slabá, nesamostatná a bázlivá.

Chcete-li svou duši obléci do svatebního roucha nevěsty, nemohou být ruce položeny do klína. Sousto ještě nikomu do úst samo nevešlo. Bez práce není zlepšení života v těle ani v duši.

Proto pracujte pilně, soustředěně, ve stálých modlitbách, jak jsem vám přikázal. Posílíte tím duši jako se prací posílí svaly těla, zpevní jeho stavba. Posilujte svou duši modlitbami, ať zesílí všechno, co je ve vás: vědomí, myšlenka i cit a z nich vycházející činy. Čiňte tak pro dobro vaše i bratrů, s nimiž jste ve mně a pro mně živi. Otec pak odmění tuto vaši tichou práci podle vlivu, který má a dá svou hloubkou, upřímností a vroucností.

Modlitbu jako práci duše vám přikazuji.

60

Vzácný je mi ten, kdo uvěří, že se opět přibližuji k člověku, abych pokračoval v započatém díle přemožení zlého a osvobození člověka z jeho moci, která se příliš pozvedla a zesílila lidskou slabostí. Vzácný je mi ten, kdo mě vítá a raduje se, že již jdu, abych zúčtoval a skoncoval s nepřítelem všeho dobra i s jeho pomocníky z řad lidí.

Každý, kdo je v těle, je v boji do posledního dechu svého těla. I nepřítel útočí ze všech stran na tělo i duši, aby člověku vzal, co je v něm bohatstvím a krásou duše. Jdu, abych skončil tento skrytý boj. Nebude však skončen u všech, kteří mě vyznávají a volají: Pane, Pane! Rychle dobojovat boj pomohu jen nejvěrnějším, hluboce oddaným, na mě plně spoléhajícím a očekávajícím ode mne veškerou pomoc, modlícím se v skrytu svého srdce v neustálé prosbě i díku a ve víře, že s Otcem tvořím jednotu v milosti, Lásce a pomoci člověku.

Ne u všech boj však bude skončen naráz tak, aby si všichni oddechli, žili již v pokoji a bez pokušení. Budu chodit od duše k duši, na každého zvlášť působit a pak celý svět pronikat. Podle síly víry, důvěry ve mne a vřelosti lásky, kterou si duše vyvinula v utrpení a tísni, podle jejího porozumění věcem, které zjevuji a velmi zdůrazňuji, budu ztišovat její boj a zásahy do jejího osudu celý zápas ukončím.

Pojďte ke mně, vy, kteří bojujete těžký boj s tělem, světem, vším zlem a přitom neustále myslíte na mne, plně spoléháte na mou pomoc. Váš boj chci již skončit, abyste konečně nalezli v sobě klid duše a pokojnou cestu životem s mou přímou účastí.

Pojďte, vy, kteří se ke mně upínáte s láskou větší a vyšší než je ona, které vás učil svět. Vám chci již dát vítězství plné a trvalé, aby nebylo toho, kdo by vás znepokojoval, sváděl na scestí, vás ode mne vzdaloval, vytyčoval mezi vás a mne hřích jako nepřekročitelnou přehradu. Přimkněte se ke mně více, než dosud se ke mně kdo z lidí přimkl. Jen ze spojení se mnou vzejde vaše dokonalé a trvalé vítězství nade vším zlem.

Jsem zarmoucen vším, co vás ode mne vzdaluje. Potěšte mne a já potěším vás. Dejte mi do rukou zbraň proti svému nepříteli a já za vás vybojuji všechno. Účinnou zbraní v mé ruce je vaše důvěra a láska ke mně. Dáte-li mi do rukou tuto svatou zbraň, budeme silni ve společném boji. Nebude nepřítele, který by se nevzdal boje, uvidí-li mezi námi silné, svaté spojení, jednotnou vůli činit vždy a všude dobro.

Duše ke mně přimknuté, důvěřivé a mně věrné, vaše vítězství nade vším zlem je blízké. Je-li ono blízké, je blízký i pokoj vašeho srdce, radost z našeho setkání i společné žití v krásách duchovního vesmíru.

61

Nemohu se zjevit světu tak, aby naráz každý poznal a uvěřil, že jsem. V zákonu stojí: Temnota obklopí člověka a hory těžkostí na něj padnou. I nebude si vědom Boha svého, pokud bude žít v trestu za svůj hřích, ani vědět, že není jen jako živé tělo, ale jeho duch je v něm pravým člověkem.

Nehoršete se nad nevěřícími, ale mějte s nimi soucit. Žijí ve velkém trestu za hřích, protože dosud nekonali za něj náležité pokání. Pokud není naplněno určené pokání a vyrovnání vin, je hřích jako temný stín na duši člověka. A tam, kde je stín, nemůže být světlo. Já jsem Světlo, a proto nemohu vejít do temnoty, pokud ona je v duši člověka.

Nevěří ve mne ti, v jejichž duši je tma a stíny hříchu. Kdyby zmizely všechny stíny, vešlo by do duše světlo a já s ním. I nevěřící by ve mne uvěřili, protože by pocítili můj přímý dotek i silné působení na ně a nezdráhali se říci: Bůh je! Protože se však náležitě nepřičiňovali, aby se z hříchu očistili, mají v duši tmu a mé Světlo je míjí. Proto mě neznají, nevědí, jak působím na nitro a říkají, že není Boha.

Nehoršete se, slyšíte-li tato slova. Mají svou pravdu. Pro tyto žijící v temnotě nejsem skutečností. Jsem Světlo a oni toto Světlo neznají, je nemají, a proto nevědí, že je. Jejich pravda je omezena na tělesný rozum a smysly těla, na vnější věci a potřeby a pozemské zákony života. Kdyby znali vyšší pravdu, uvědomili by si svůj omyl a káli by se z něho, hledali by mě dychtivě a nalezli jako vy.

Duch člověka mne poznává. Jejich duch však ještě neožil, nepovstal z těžké mrákoty ležící jako temný mrak na jeho vědomí. Kdo za to může? Zajisté ten duch sám. Líbí se mu, že nemusí dbát Božích zákonů a může žít v nespoutané libovůli, poslušný jen sebe. Nedbá, že volám k práci každého ducha na rozsáhlém díle stvoření, že i já na něm neustále pracuji, dokresluji jeho obrazy a naplňuji je novými jevy a tvary.

Není-li takový duch přede mnou živý a činný, nejsem ani já živý a činný před ním a pro něho. Proto ve mne nevěří, věřit nemůže. Tento stav nevědomí o mně trvá, dokud se neobrátí tak, abych snesl pohled na něj bez lítosti a zahanbení nad ním, že tak hluboko poklesl.

Tehdy jej povolám k soudu a řeknu mu, co má dále činit, po které cestě jít, aby se k Lásce vrátil, ve Světle žil. Od té chvíle se stane věřícím ve mne a vstoupí do úkolů svého spasení.

62

Ptáte se mne v skrytu svého srdce: Pane, bezbožníci proti Tobě mluví a rouhají se, hříšníci hřeší a jsou pro pohoršení. Proč na ně neuvalíš tresty, aby svět viděl Tvou spravedlnost, Moc i Sílu a všichni ve strachu činili pokání a napravili se?

Ptáte-li se mne na osudy hříšných a bezbožných, je to proto, že váš duch, vstoupiv do těla, ztratil vědění o životě, chápání jeho tajemství. Ztráta vyššího vědění je jen na čas, dokud si duch plně nepodmaní tělo, nezvládne smysly, nezkrotí rozum. Pokud duchu vládne tělo, je on slabý, omezený v činnosti, nezná a nechápe mne.

Až mu víra dá sílu a on povstane ke své duchovní všeřídící činnosti, získá plně všechno, co o mně věděl než se spojil s tělem. Začne poznávat skryté zákony a je naplňovat myšlením, činy, tím se ke mně přibližovat a se mnou se spojovat. Čím dokonaleji má přání i příkazy plní, tím více se zušlechťuje a jedné chvíle mě spatří tváří v tvář. Pozná, že jsem laskavý a mírný. Dal-li jsem životu Zákon, pak proto, aby měl vhodné rámce pro svá tvůrčí díla. Zákon mi však nebrání v Lásce, naopak, je jí naplněn. je vydán z Lásky, pro lásku a na její ochranu před úskalím života v prostoru kosmu, plném sil a různorodých pohybů.

Můžete namítnout, jak Láska může soudit a určovat tresty, když je plna soucitu, smíru, laskavosti a dobroty. Zákon vyšel ode mne, jsem jeho vydavatel, jsem i on sám. Zákon ve mně soudí všechno, i člověka. Protože člověk vyšel ode mne, má to, co mám já. Zákon je tedy i v člověku, protože v člověku je život a každý život sám o sobě je již zákonem v sobě určujícím rovnováhu věcí, aby v nich bylo všechno ve správném složení, nedošlo k vybočení z rovnováhy a účelu, pro něž tvořím.

Nesoudím člověka jen já sám. Soudí jej i jeho život, všechny činy z něho vzešlé. Jsou-li v souladu s určením, jak je dává zákon, člověk žije v pokoji a nezná bolesti. Není-li však souladu, je to znamením, že člověk žije již v následcích přestoupení zákona, k němuž došlo dávno předtím, než vstoupil do Země k životu jako člověk. Kdyby nebyl porušoval zákon, žil by v nebeských vlastech a nebyl by poslán do Země. Žije-li v ní, je to proto, že je v něm nerovnováha, je porušen v nejzákladnějším svém bytí, v duchu. Porušený duch nemůže být mezi těmi, kteří rovnováhu mají, aby nevnesl do jejich života neklid, chaos, těžkost a bolest, jaké má sám.

Neuvědomí-li si člověk žijící na Zemi, že přestupuje zákon a porušuje rovnováhu svého bytí, a proto má nesnáze a utrpení, pozná to, až odejde ze Země, z těla. Tělo zastírá poznání příčin těžkostí života, protože nenahlíží za hranice tohoto světa. Když duch opustí tělo, padají mnohé zábrany a člověk vidí, co dříve neznal, neuvědomil si. Především najde po odchodu z těla soud, který je před branou vyššího života. U soudu nad člověkem nejsem sám, ale vždy je u něho svědek. Jím je uplynulý život člověka. On je také žalobcem. Zjeví v pravé podobě každý čin člověka, protože je v něm vtisknut a je zřejmý.

Zemský život je jako kniha, do níž se vpisuje nesmazatelně každá myšlenka, slovo i čin.

Tento živý svědek je záznamem hnutí duše v mysli i citu i v každém tělesném pohybu. Člověk jej vezme s sebou na jiný svět. Přijde-li s ním k soudu, vypovídá o všem, co člověk konal, mluvil, myslil i cítil, co prožíval jako bolestné nebo radostné, klidné či neklidné roky, dny, hodiny, minuty a vteřiny, vypovídá i o tom, jaké byly jeho činy. Kniha zemského života člověka je pravdivá a spravedlivá. Nic nezamlčí, neomluví, nepřidá. Je zrcadlem zobrazujícím tělo, duši i ducha člověka do nejmenších podrobností.

Tento živý, pravdivý a spravedlivý svědek promlouvá a zjevuje člověka, aniž bych se já sám na něco ptal. Mluví a žaluje na člověka přede mnou i před ním, jemu samému tváří v tvář. Zardívá se, kdo nedobře činil, velice se hanbí přede mnou, když se ptám: Co jsi činil, člověče? Nemusím se ptát. Dříve než bych se otázal, již je to známo nejen mně, ale i všem kolem mne, mým služebníkům i jeho přátelům.

Živé svědectví začne samo mluvit před soudem na toho, kdo k němu přichází, je-li mnou k němu zavolán. V té chvíli ví o sobě to, co o něm vím já. Zná svá přestoupení i hříchy. Ony se mu zjevují před očima jako svědkové i žalobci, karatelé i soudci nad ním. Jestliže za života na Zemi nevěděl nebo nechtěl vědět, že by činil nešlechetnosti, bezbožnosti, nepravosti či hříšnosti a porušoval Boží zákon, bylo mu lehko, protože za to na Zemi trestán nebyl. Vstoupí do trestného procesu poznáním, co činil nedobrého, čím narušoval život lásky a pokoje, jaký jsem od počátku dal a žádám, aby byl zachován.

Vy, kteří jste nyní zasvěceni do tajemství soudu nad člověkem, nikdy neříkejte: Ten člověk hřeší a není za to Bohem trestán. Taková řeč je bláhová a viní vás z velké nevědomosti. Hřeší-li někdo a není na Zemi hned trestán, vězte, že jeho trest začne doléhat v té chvíli, kdy pozná svůj hřích. Nepozná-li jej na Zemi, pozná jej, až opustí tělo i Zemi a stane tváří zrcadlu svého života.

Buďte proto trpěliví s hříšníky a nežádejte tresty na ně. Přijdou tak neodvratně jako přichází chvíle smrti těla. Starejte se raději o svůj soud, aby nebylo svědectví hříchů proti vám a sami jste jimi nebyli trestáni. Žijte tak, aby nebylo obav z posmrtných trestů, ale byla naděje jasu a klidu mé náruče, která se otvírá tomu, kdo si nenese na onen svět stíny vin.

63

Prosíte mne: Pane, pomoz, Pane, dej nám…

Mám zajisté vše, čeho je lidem třeba. Mám Sílu, Vůli, Moudrost i Lásku, bez nichž nelze žít, a jestli přece, pak těžce a v utrpení duše i těla. Avšak mé dary jsou příliš vzácné, cenné, než aby mohly být dány každému, kdo si jich ode mne žádá. Víte, že lidé jsou hříšní, protože vidíte jejich skutky. Já však vidím i myšlenky lidí, které vám jsou utajeny.

Hrozíte-li se skutků lidí, co mám činit já, když vidím jejich původce – myšlenky? Než je skutek vykonán, musí být napřed promyšlen, procítěn, nesen dlouho v mysli i srdci. Toto je správný postup činů člověka. Stává se však, že je tomu naopak. Člověk něco promluví, a přitom na to předem nemyslí a neuvědomuje si, proč to řekl, z jaké pohnutky vzešlo slovo. Je-li skutek vykonán, člověk vidí své dílo, shledává na něm nedostatky. To proto, že nezachoval správný postup, jednal bez pomoci mysli. Skutky konané nepromyšleně nedají hodnoty. Jsou chabé, bez hlubokých stop v prožitém životě. Avšak čin, který prošel dlouhou cestou myslí, dotýkal se citu a spojil se s ním v dobré vůli, je ke cti člověku.

Jako jsou lidé uvyklí mluvit a jednat neuváženě a ledabyle, chovají se i ke mně. Jejich otcové je učili: Věřte v Boha a modlete se. Oni tedy věří a modlí se. Řekli jim: navštěvujte chrámy a konejte předepsané úkony zbožnosti – a oni tak činí proto, že to dělají jiní, jejich rodiče nebo i celý rod. Sepnou ruce, modlí se, navštěvují chrám.

Hle, skutky dobré a krásné – říká ten, kdo to vidí. Hle, zde duše zbožná, v Boha věřící – řekne opět jiný. Skutky, které člověk veřejně koná, jsou lidmi vždy přísně souzeny. Já také všechno soudím. Vidím však skrytá místa, vidím mysl jako kolébku všech lidských činů. Dívám se do ní pozorně a neustále. Zkoumám, jaké myšlenky se v ní rodí, čeho se mohu nadít od toho člověka za rok či delší čas.

Člověk se modlí a podle zvyku říká: Pane, pomoz, Pane, dej! Není-li modlitba zesílena myslí, prolnuta citem, málo ji slyším, vnímám ji slabě. Jak mám její slova uvážit a splnit vyslovená přání? Hlasitě projevená modlitba s pokleknutím není pro mne vždy pravou zbožností. Ani nejhorlivější a nejhlasitější modlitbu nemám za pravou, neví-li o ní srdce. Pravá zbožnost plyne z vroucnosti, z hlubokého svatého citu, z velké touhy projevit mi důvěru, úctu i lásku. Není-li silných vnitřních pohnutek k modlitbě, je ona mluvením úst a ne srdce. Není ani zapsána světlem v knize života jako vzácný čin, který je hodnotou i zásluhou člověka na Zemi.

Mnoho modliteb již lidé pronesli, a přece jejich život zůstává stále stejný, těžký a bolestný. Proč? Protože tyto modlitby nebyly silnou a vroucí řečí srdce, jaké se otvírám, ji vítám, protože mne volá k Zemi, k duši, k životu neutěšenému, abych mu vrátil radost a mír. Jedná-li se o tělesné potřeby a pomoc v nemoci, dovedou lidé modlitbu zesílit, protože mají úzkost před smrtí těla. Jde-li však o duši a její uzdravení, modlitba je slabá, nevýrazná. Lidé netuší, v čem je kořen jejich těžkostí. Jinak by prosili vroucně, celou silou mysli a z hloubi srdce: Pane, uzdrav duše, ať jsou opět silné, krásné a svaté, abys je přijal k sobě a ony nemusely již prožívat umírání těla, bolesti a starosti lidské. Oni však prosí: Pane, uzdrav mé tělo, abych mohl pracovat a žít na Zemi.

Bláhoví. Kdyby si uvědomili, že život na Zemi je pro pokušení i utrpení duše, neprosili by tolik o jeho prodloužení. Kdyby však přece prosili o tělesné věci a sílu tělu, mluvili by jinak. Prosili by: Pane, uzdrav mé tělo, aby v něm duše mohla žít a pracovat na svém obrození, těžkostmi a utrpením prokonat pokání, očistit se od zla, vyvinout dobro a v něm se upevnit, navždy zakotvit.

Takto proslovená prosba je správná a já k ní přihlédnu a dám, čeho je třeba, vidím-li, že vyšla z upřímnosti srdce toužícího již dobro konat vždycky, všude a všem. Vidím-li, že pomocí tělu je dáno prodloužení života na Zemi pro rychlý vývoj dobra v duši, dám, čeho ona žádá. Dám i jiné dary modlitbou vyprošované, ne však každému. Kdo slabě a jen ústy ke mně volá, chabě věří a nemá za sebou dobré skutky, lépe by učinil, kdyby nevolal svatými slovy modliteb a nebral mé jméno do úst marně. Kdo povrchně, nesprávně a marně se modlí a jméno mé volá, nejenže nedostane ode mne žádaného, ale svolává na sebe novou tíži, protože přestupuje zákon, který stanoví: Nevezmeš jméno Boha nadarmo, neboť ono je ti jediným a svatým, v němž je život tvůj i všechno dobré, co v něm máš.

Do modliteb vkládejte celou duši. Kdyby srdce při nich mlčelo a mysl byla vzdálena, marné jsou modlitby, prosby a všechny přímluvy. Prosíte-li, proste vždy srdcem a pak teprve do úst vložte slova. Všechny vaše modlitby pak budou vyslyšeny a dáno vám bude, co ony vyprošují pro vás, vaše bratry, přátele i pro celý svět.

64

Kdo zná mé jméno a věří v ně, je ctí a před světem vyznává jako jméno Boha, může z něho vzít i jméno pro sebe a říci: Já jsem Kristův, jsem křesťan…

Takto se nazývali moji učedníci i jejich žáci, všichni hlásící se k mému jménu proto, že od něho čekali svou spásu, s ním se chtěli spojit navždy a čerpat z něho všechnu milostiplnost Boží. přijali mé jméno, aby se odlišili od těch, kdo ve mně neuvěřili pro tvrdost srdce nebo ze strachu, aby nepřestupovali staré řády a zbožnosti svých otců. Nazvali se Kristovými – křesťany, a já se nehoršil, ale radoval se z toho, že pochopili můj záměr, aby mé jméno jim bylo vzorem, nejvyšším příkladem k následování.

Víra v mé jméno zapustila kořeny, avšak nenaplnila život člověka. Svět stůně na nedostatek lásky, protože mé jméno nevstoupilo plně do srdce křesťanů jako projevená velká Láska. Bůh miluje člověka. Jak bych jej nemiloval já, zjevená Boží Láska sestupující k člověku. Avšak ten, kdo mé jméno volá a od něho čeká pomoc a spasení, neuvědomuje si, že ono je Boží Láskou k člověku. Kdyby toho dbal, více by se Boží Lásky dožadoval; ona by k němu zajisté přišla a naplnila mu srdce. Dotkne-li se má Láska člověka, pak se on mění a na jeho životě je znát, že je můj a plně mně patří.

Jak se může projevit tato proměna. Tím, že žije láskou, dává ji každému, mně i lidem, je pokorný, pokojný a mírný, tichý, dobrotivý a obětavý. Má-li toto všechno v duši, má to, co mám já a čím je naplněna pravá Láska. Teprve tehdy má právo říci: jsem Kristův, jsem křesťan…

Pokud nežije jako já, neprávem si přivlastňuje mé jméno, nepravdivě mluví, říká-li, že je křesťan. I když si to o sobě myslí, neuznávám jej za křesťana já. Naopak, hanbím se za nepravého křesťana, rmoutím se, že mé jméno je bráno marně, že všechny klame, protože nevydává o mně pravé svědectví svým životem. Kdyby dosvědčoval sebou velkou láskou, projevoval by před světem mne, že jsem dobrý vždy, že nevkládám kříže, nesesílám utrpení.

Ze špatného života, slabé víry a malé lásky lidí vyvstávají jejich kříže jako následky nedokonalosti křesťanů. Kdyby žili podle mne, byli by pokojní a bez hříchu, protože já jej v sobě nemám. Žiji láskou, a proto mám v sobě Nebe. Láska dává život nebeský, pokojný a blažený. Kdyby lidé žili láskou, také by měli v sobě Nebe. Ale oni žijí ve svárech, půtkách, hněvu a zlobě. Jaký si tedy žádají život? Pokud žijí v nešlechetnostech, marně volají: Otče náš, přijď Království Tvé!

Jak může přijít mé Království tam, kde je království zla? Jedno v druhém nemůže být. Pokud život bude životem, jedno ustupuje druhému za hranice jeho působení i vlády. Praví-li křesťan ve své modlitbě: přijď Království Tvé – a sám ve svém srdci má království satana, je jeho modlitba marná a viní jej ze lži. Šel by člověk s čistýma rukama i nohama a v bílém neposkvrněném rouchu do místa, kde je nahromaděno bláto a velká nečistota? To nelze žádat – odpověděl by každý, kdo má rozum v těle. A přece tak nerozumné, nemožné věci na mně lidé neustále žádají a reptají, když neupravím jejich život jak si žádají, aby netrpěli, žili v hojnosti všeho, co svět poskytuje. Pak často mluví o nespravedlnosti mé i nespravedlnosti světa, svolávajíce soudy a tresty.

Bláhoví, nerozumní a zaslepení. Jak dlouho ještě budou chodit tmou a přitom si myslet, že žijí ve Světle se mnou a ve mně, jak dlouho budou mluvit: My jsme s Kristem, jsme Kristovi, jsme křesťané. – ? Jak dlouho budou klamat sebe i jiné, že bych se hlásil k těm, kteří mě svým životem zapřeli, žijíce jako můj nepřítel. Jak dlouho si budou hovět na zásluhách víry ve mne, která není pravá. Kdyby byla pravá, znali by dobře své povinnosti k lidem i sobě, věděli by, že mají žít jako já, hlásí-li se k mému jménu a říkají: Věříme v Krista, jako v Krista věřili naši otcové, že nám dal spásu.

Ale jejich víra je mdlá a proto nemůže řídit jejich život tak, aby uskutečnil mé přání i naplnil přísné zákony. Běda však, až prohlédnou svůj klam a poznají, že se k nim nehlásím jako ke svým. Moji jsou jen ti, kteří žijí podle mne, neberou jméno mé marně do svých úst, plní to, co jsem řekl, aby bylo plněno jako první, největší přikázání, dané člověku: Milovat budeš Boha svého ze sebe celého. Nejen ústy Jej budeš vyznávat, ale srdcem vyznáš Jej. Budeš-li Jej vyznávat srdcem, budeš Jej projevovat celým životem. Tehdy se tvůj život stane svatým, ty budeš Božím a Bůh bude tvým; Bůh se k tobě přizná, že jsi Jeho. Tehdy se vrátíš do ráje a budeš šťastný na věky…

Nenaplní-li člověk toto do posledního písmene – i kdyby myslel a mluvil: jsem člověk Boží, jsem Kristův – není Boží, není můj. Neřeknu-li já člověku: jsi můj – čí je ten člověk? Není-li můj, je satanův, a kdo jeho je, tomu běda ve věku tomto i v onom, který přijde po něm.

65

Horlím na ty, kdo jsou slabé víry, vlažné zbožnosti, a říkám: Varujte se všeho, co je člověku k pohaně, aby na vás nebylo nic, co by vás činilo nehodnými mé Lásky. Varujte se lhostejnosti k věcem duchovního života, neboť lhostejnost vyplývá z lenivosti ducha. Leniví jsou nejposlednější z posledních v mé přízni a Lásce. Jim platí slova: Běda vám.

Život na Zemi od vás vyžaduje, abyste pečovali o tělo, je sytili a oblékali, spravovali dům, v němž ono bydlí a konali různé práce, aby bylo co jíst, čím se oblékat, bylo místo i pro tělesný odpočinek pro vás i pro vaše rodiny. Avšak toto vše nesmí vyčerpávat všechny vaše síly, všechen čas daný vašemu životu na Zemi. Mnozí dávají práci, z níž je tělo živo, na místo nejpřednější ve strachu o ně, aby bylo dobře postaráno o všechny prostředky k životu. Nikdo se nemůže horšit, vidí-li takovéto starosti i snažení. Vždyť v těle je člověk na Zemi živ. Nemá-li tělo, není člověk viděn ani slyšen lidmi na Zemi.

Lidská mínění jsou jiná než moje. Lidé vidí tělo a nevidí duši, její příbytky a pokrmy, jimiž je sycena, ani její šat. Kdyby toto lidé viděli, lidský život na Zemi by se změnil. Oni však neví a jsou spokojeni sami se sebou, hrdí na svá díla i na to, co z nich plyne jako hmotné hodnoty a věci pro tělo. Bláhově si myslí, že toto u mne a přede mnou činí člověka dobrým a cenným.

Vy, kteří víte, že člověk je duch, můžete být spokojeni sami se sebou, s tím, co na Zemi činíte? Pracujete do umdlení, aby žilo a dobře se mělo tělo. Nevíte, že tělo je jen dočasná schrána ducha a podléhá zmaru? Myslíte-li na ně po celý jeho život, nač budete myslet, až ho nebude? Myslíte, že na onom světě skončí všechny vaše práce a bude věčný odpočinek?

Ano, smrtí těla skončí všechna pozemská práce a každý si od ní odpočine. Avšak vy přece budete žít. Jak? Nezaslouží si to vědět ten, kdo pečuje jen o tělo a ne o duši! I ona má své potřeby. I ona bydlí, je oblékána a sycena. Kdo o to pečuje a se namáhá? Myslíte snad, že já sám po smrti vašeho těla budou vaši duši oblékat a sytit a vy budete mít ruce složeny do klína? Jako člověk na Zemi pracuje a já mu dávám k jeho ruce potřeby pro život – jídlo, oděv i příbytek – tak je i po odchodu z těla, avšak s tím rozdílem, že nastane přímá péče o věci duše, které dříve neviděl, necítil a v sobě nevnímal. Těžkosti však spočívají v tom, že člověk zvyklý jen na práci pro tělo a hmotu, neumí svou duši oblékat a sytit, upravovat jí příbytek, neboť se tomu na Zemi nenaučil.

Co však s takovým člověkem? Co byste řekli o člověku, který by si nevěděl rady co a jak dělat, aby byl pokrm, nápoj i oděv pro tělo, a zmíral by hlady? Litovali byste jej, nebo se na něj horšili? Co mám říci já nezpůsobilému k práci pro svou duši? Mám jej litovat, nebo se horšit nad jeho lenivostí a neuvědomělostí? Kdybych jen litoval a jen se horšil, jak by mohl žít v novém světě, do něhož vstoupí svou duší?

Především pokárám nedbalého, lenivého člověka a řeknu mu: Co jsi dělal na Zemi po celý čas?

Snad řekne: Pane, pracoval jsem pilně od rána do večera, neměl jsem ani chvíli času, abych se veselil a odpočíval.

Odpovím mu: Čekáš ode mne pochvalu a odměnu za svou práci? Ano, bude ti dána podle zásluhy, a dovedeš-li také stejně horlivě bez odpočinku pracovat pro svou duši, aby měla všechno potřebné, budeš zde žít v klidu a bez nesnází. Nebudeš se rmoutit ani strachovat, ale brzy se přizpůsobíš novým úkolům a pracím. Já, vidím-li tvou pilnost a vyučenost, požehnám tvé práci a má pomoc ti bude vždy blízká; a nejen pomoc, ale i přízeň má i Láska, a budu ti nablízku jako tvůj Otec…

Jistě bude překvapený, že mu ukládám novou práci, i plný starostí v úzkosti a bázni kvůli své nedostatečnosti a nevědomosti. Začne se učit nové práci, protože ani ve světě ducha se neodpočívá s rukama založenýma do klína. Dlouho bude takový člověk žít ve velkých nesnázích. Nenaučí-li se nové práci brzo, stane se hladovým, slabým, žíznivým a bez příbytku. Trvá-li jeho neschopnost nově žít delší čas, je znovu poslán do Země. Vrátí se, protože v duchovním světě nedovedl ještě žít. Vstoupí do nových nesnází, aby v nich a jimi se naučil myslet na duši, její život, svět i všechny potřeby a více se neopakovala těžká bezradnost na onom světě, jakou prožil.

Varujte se lenivosti ducha. Z ní vycházejí velké nesnáze posmrtného života. Pečujte denně o duši. Vzdělávejte se ve věcech duchovního života. Syťte svou duši mým Slovem, chlebem živým. Myšlenkami, city víry a lásky šijte jí oděvy již na Zemi, aby měla do čeho se obléknout, až vystoupí z těla, jde před můj soud a dále podle jeho určení.

Učte se pracovat ve světě duše pokud jste na Zemi, abyste se nemuseli učit v něm pracovat teprve až do něho vstoupíte. Čekala by vás nová trápení a těžkosti. Cením a nejvíce odměňuji práci pro život duše. Jí dávám své nejvyšší požehnání.

66

Věříte-li, že máte duši, pak věřte, že ona to je, která dává sílu. Síla vaší duše vychází ode mne. Já duši živím sebou a naplňuji mocí, aby mohla předat život tělu a ono bylo schopno pohybu, úkonu i růstu.

Dosud jsem všechno duši dával bez vašeho vědomí a přičinění. Nyní však přichází nutnost vaší přímé účasti na všem, co je mnou konáno a dáváno duši člověka.

Posilujte svou duši duchovními pokrmy. Živte a syťte ji mým Slovem, které více než dosud vkládám mezi vás k duchovnímu pokrmu a vy mohli z něho žít po dobu, než plně vstoupíte do mé Duše a budete silní a moudří její Silou a Moudrostí mou. Proto dávám do vašich rukou své nové Slovo, které je má Láska, Vůle i Moudrost, všechno společné s Otcem.

Své nové Slovo vám dávám, abyste je proměnili ve svatý pokrm, který vaši duši nejen živí, dá sílu, ale i nově posvětí a dá znamení, že je to duše vyšlá z Duše mé, od ní stále udržovaná při životě až po tento čas, kdy jí říkám:

Duše z Duše mé, pojď k mému stolu, živ se vším, co na něm je tobě dáno za pokrm. Syť se mou Vůlí a Moudrostí, napájej se mou Láskou, v níž je Bůh, a živa budeš na věky věků.

67

Mnoho je utrpení na Zemi, že mnozí již úpěnlivě prosí: Pane, smiluj se nad námi!

Mé smilování je u člověka již od chvíle, kdy poklesl a stal se vyhnancem z ráje života. Bez něho by ke mně nevolal o smilování. Jeho pád by jej byl uvrhl do němoty a on by se stal kamenem na Zemi a ne bytostí živou, vidící, slyšící a mluvící, která mě může volat a prosit o pomoc. To, že člověk ke mně volá: Pane, smiluj se nade mnou – je důkazem, že jsem mu ponechal mnoho z jeho schopností i když porušil řád a spojil se s duchem temnoty.

Mezi velkými schopnostmi, jež člověku zůstaly po jeho pádu, je řeč, schopnost vyjadřovat vnitřní dění vnějšímu světu, v němž je živ. Ponechal jsem mu slovo, které je částí mne. Já sám jsem Slovo. Kdybych byl od člověka plně odstoupil, nebyl by člověkem, ale němou tváří. Slovo činí člověka člověkem, bytostí vědomě jednající. Teprve slovo oživuje tělo jak náleží, dodávajíc mu obraz lidského ducha. Ponechal jsem člověku tento svůj vzácný dar proto, že jsem se nad ním smiloval již v oné hrozné době jeho provinění. Věděl jsem, co jej čeká, jaká je před ním těžká budoucnost očišťování a napravování poskvrny. U vědomí všeho bolestného, čemu v této chvíli propadl, zaplakal jsem nad ním a smiloval se, když jsem viděl, že nehřešil sám od sebe, ale že byl ke hříchu sveden. Abych mu mohl v těžkých dobách pomoci, až nastoupí své pokání a bude velmi trpět, nechal jsem mu to nejvzácnější, co měl – slovo.

Kdyby je neměl, jak by mohl mluvit a volat: Pane, smiluj se nade mnou, pomoz mi. Kdyby mě nevolal a neprosil o smilování, nemohl bych mu pomáhat před očima duchů, znalých jeho provinění. Ti pronesli nad ním přísný soud, aby byl zbaven všeho a ponechán na pospas běsům. Byl jim dán. Aby se však mohl bránit, nepodlehl jim navždy, ponechal jsem mu slovo. Ono je silnou, pádnou zbraní proti těm, kteří se stali jeho vězniteli, jeho pány. Dovede-li jí dobře používat, brzy se vyprostí z jejich zajetí i vlivů a stane se vítězem nad nimi i nade vším zlem.

Slovem člověk hřeší a propadá duchům temna, ale slovem se také vykupuje z jejich zajetí.

Každé slovo vyvolávající hněvy, spory, nenávist, pláč a utiskování druhých, jejich ponížení a bídu, žal a zoufání, je slovo hříšné, jímž člověk propadá běsům, nízkým duchům temna.

Každé slovo nesoucí soulad, pokoj, radost, útěchu, povzbuzení, trpělivost, vděčnost a lásku jiným, je slovo vykupující. Čím je jich více, tím rychlejší je výstup z temna, z vlivů i zajetí duchů temnoty.

Mimo tato slova jsou ještě jiná, ještě cennější pro člověka. Jsou to slova modlitby i díků. V modlitbě jsou slova nepatřící člověku, ale mně. Proto jsou vzácná, svatá, vykupující člověka z jeho hříšnosti. Čím je jich více, tím lépe pro člověka. Dříve a snadněji vyjde ze všeho, co je mu poskvrnou a pohaněním před tváří mou i před celým nebeským světem.

Smiloval jsem se, aby mohla zaznít z úst člověka modlitba i slova svatá, vyslovující jméno Otcovo i mé, která by sama sebou jej očišťovala a povznášela. Ponechal jsem člověku svatý dar slova, aby měl zbraň proti nepříteli, nebyl mu vždycky poddán, ale osvobodil se a promlouváním slov lásky učinil ze svých úst můj chrám a tak se rázem vyvýšil mezi ty, kteří ve svých ústech pro mě zbudovali stánek, mluví svatě, láskyplně vždy a všude. Kdyby člověk nemohl použít svého slova na obranu v boji s nepřáteli, jak by nad nimi zvítězil? Nemůže jít proti nim se zbraní, jako se jde proti viditelnému nepříteli na Zemi. Nepřítele skrytého nevidí. Jak jej má tedy přemáhat a proti němu bojovat? Odhalím vám vaši zbraň, abyste jí od této chvíle mohli používat. Vy jste jí často používali, ale nevěděli jste o tom, protože jsem vám dosud neřekl, abyste jí používali. Nyní, podle mého poučení i vybídnutí, jí začnete používat vědomě. Tím ona ještě více nabude moci a bude vám vždy ochranou i obranou.

Ne každé slovo je zbraní proti zlu. Jsou slova, která zlo rozdmychávají, je přímo vyvolávají a posilují proti člověku. Jen slovo laskavé, vlídné, mírné a pokojné, čisté a svaté, které mluví k člověku i ke mně, je zbraní silnou, přemáhající nepřítele a vykupující vás z područí hříchu i z trestu za něj. Budete-li mít v ústech vždy jen takováto slova, pak se nebojte. Není již toho, kdo by vám ubližoval a vy byli trápeni v duši i v těle. Slovo modliteb pak dovrší vaše vítězství a nepřátelé odejdou od vás.

Žádám vás:

Mluvte s láskou i čistou dobrotivostí ke každému vždy a všude, ať není již vašich nepřátel, ale jsou jen vaši přátelé a vy jimi vždy a všude obklopeni. Jsou-li u vás andělé, nemohou být u vás duchové temna. Přidáte-li ke slovu lásky i slovo modlitby, zdvojnásobíte svou sílu, ochráníte sebe i všechny, které zahrnujete do své duchovní i rodinné péče. Pak bude mé smilování nejen nad vámi a s vámi, ale i nad celým světem a člověku nebude odňat dar slova. On zůstane člověkem svým životním posláním. Pokud je člověk člověkem, má vždy naději na svou spásu. Pokud je naděje, je svět v mé přízni, která dodá Sílu a Moudrost i tam, kde nestačí lidská snaha, práce a skutky, aby spása byla zabezpečena, dovršena a potvrzena Otcem.

68

Řekl jsem vám, že čekám na vaše modlitby. Jsou s vašimi dobrými slovy i skutky nejsilnější oporou proti tlaku zla rozsetého jako plevel na poli, koukol mezi obilím, jedovaté keře a byliny na všech místech Země.

Můžete mi říci: Pane, jak mohou naše modlitby pomáhat světu, když je tak velký, a nás modlících se je tak málo?

Ano, svět je velký. Znáte vy však velikost svou? Nemůžete znát, neboť jste lidmi v těle. A člověk v těle vidí opět jen těla a nic jiného u lidí nevidí. Protože těla jsou stejná, není možné rozeznat, kdo je větší a kdo menší podle svého ducha, kdo slabý a kdo silný v lásce.

Lidé zpravidla podle síly těla říkají o člověku: ten je silný, ten je slabý. Není však vždy silný ten, kdo se silným zdá. Jsou slabí duchové v silném těle, jsou i silní v těle slabém. Síla ducha se neměří tělem, jaké si člověk zbudoval pro svůj pobyt na Zemi. Velikost a síla těla se vytváří jinými zákony, ne však tak, že silný duch by si zbudoval silné tělo, slabý slabé. Opravdu silný je ten duch, který má dokonalé poznání všeho, co je třeba znát z tajemství lidského života, jeho příčin, vzniku i trvání, jeho cíle, smyslu i zvláštního poslání mezi životy jinými.

Jen hluboké poznání a pochopení pravých příčin i pravých cest života, pevné zakotvení lidského ducha ve mně, dává sílu. Tato síla však není silou hmotnou, jakou zná svět. Síla ducha spočívá v tom, že duch je pevný, neochvějný v konání dobra, že neváhá a nerozmýšlí se, kterou cestou se dát, aby došel ke mně, protože ví, že jediná cesta ke mně je cesta dobra a lásky. Jeho síla je i v tom, že dovede nejen sám dobře a správně volit cestu života na Zemi, ale že dovede vést i jiné.

Slabý duch je jako nalomená třtina a podesychající strom, pole nezorané, neplodné, květina, jejíž krásu sežehl mráz. Z jeho života vane chlad, sobectví i pýcha a vlažný vztah ke všemu, co je mé, nezájem o to i přímý odpor.

Co je dobrým před lidmi, není vždy takovým přede mnou. Mnohdy jsme v rozporech. Co lidé chválí, není chváleno mnou, ani co ho haní, nemusí být haněno ode mne. Oni však, jsou-li v těle, neslyší mou chválu ani mou hanu. Jsou ve svém úsudku zatvrzelí, protože nevědí, že je mylný a často křivdí…

Nehorším se na ně, soudí-li takto z nevědomosti, Soudí-li však druhé z pýchy a zatvrzelosti srdce, jsou-li nemilosrdní a zlí, dávám jejich soudy soudu svému. Ten je rozsoudí a oni pak trpí za svou nespravedlnost, tvrdost srdce, za zlou vůli s lidmi na Zemi, které nemilosrdně a tvrdě posuzovali a odsuzovali.

Často se lidem líbí jednání člověka, který se jeví silným a nikoho se nebojí, nikomu neuhýbá z cesty, vydobude si slávy a cti na Zemi. Dokonce i říkají: Jaký to chytrý člověk, umí si vždy a všude poradit. Z něho bychom si měli vzít příklad a žít jako on, dojít uznání před lidmi a získat jejich úctu.

To však já odmítám. Není přede mnou silný, velký, chytrý a statečný ten, kdo si vydobyl světské cti a slávy, spoléhá jen na sebe, nešetří osudy jiných, bere si ze života, co se mu zlíbí, nemilé ponechávaje jiným.

Zajisté ten, kdo pomáhá bližním a namáhá se pro druhé, kdo má ohledy na plačící, nemocné i jinak stísněné, kdo těší klesajícího, povzbuzuje zoufajícího, nedojde rychle světské cti a slávy, nenabude blahobytu ani úspěchu, svět jej neobdivuje.

Znám však jiný blahobyt, jiné radosti a štěstí než má svět. Pro ně vychovávám a připravuji ty, kteří jsou velcí, silní a moudří. Chválím tiché, skromné, pokorné, obětavé, milosrdné a vlídné. V těch ctnostech spočívá velikost a síla ducha. Jim dávám a pomáhám. Má pomoc a dary nejsou viditelné, nejsou ze světa, a proto on je nezná, necení. Kdo je dostává, zná jejich cenu, prosí mě o ně. Žádá-li je, je to důkaz, že je to duch, který má poznání života a usiluje o to, aby jeho život nebyl neužitečný.

Podle užitečnosti života posuzuji sílu ducha, moudrost i velikost člověka. Užitečný život se vždy a všude řídí mou Vůlí, protože chce dobro všech i očištění, vykoupení člověka a jeho vyzvednutí k Bohu. Ti, kteří tuto mou Vůli znají a naplňují životem, jsou silní a velcí v mých očích. Těmto svěřuji vážné i slavné úkoly, jaké nemohou konat duchové slabí, málo moudří, nezakotvení v dobru.

Jste-li vy zváni k úkolům vážným a slavným, jste velcí přede mnou. Proč se tedy strachovat zla a své malosti vůči němu na Zemi? Konejte, co je vám uloženo. Vykonáte-li dobře, bude v tom vaše velikost. Zlo ustoupí z místa, na němž budete stát, a více se tam nevrátí. V tom spočívá naplnění vám daného úkolu.

69

Stále k vám mluvím: Buďte dobrotiví. Nejste-li, nemůžete se hlásit ke mně a říkat mi: Pane, Pane…

Kdo tak ke mně volá přesto, že není dobrotivý, neozývám se na jeho volání. Neozývám-li se volajícímu, je to znamení, že ten, kdo mě volá: Pane, není můj služebník. Kdyby jím byl, pro mě pracoval a mně sloužil věrně a dobře, znal bych se k němu, jeho prosby bych slyšel a dal mu, co potřebuje. Protože však slouží jinému, nemohu se k němu hlásit jako jeho Pán.

Kdo mně slouží, koná dobro. Konat dobro přikazuji všem svým služebníkům. Já sám dobrem žiji a dobro konám. Ti, kteří jsou kolem mne i se mnou, konají dobro a jím zcela žijí. Proto je můj služebník již zdaleka poznán, protože jeho skutky jsou dobré, šlechetné.

K tomu, jenž dobře plní mé příkazy, se chovám jako jeho přítel. Proto jsou dobře k poznání i moji přátelé. Ti nejen dobro konají, ale oni je milují. Je jim tím, čím je mně: podstatou života, jeho účelem, cílem i jeho naplněním. Kdo si takto dobro zamiluje a má k němu živý, vřelý vztah, je mi velmi milý. Zamiluji si jej celým srdcem.

Kdo dobro nemiluje, není můj přítel. Kdo koná dobro jen proto, že já volím dobro jako způsob života, je ukládám jako nejpřednější úkol a povinnost svému služebníku, ten je opravdu jen služebníkem a ničím víc. Koná to, co nařizuje Pán. Slouží, poslušný příkazů.

Nechci z vás mít jen služebníky. Nabízím vám přátelství. Abych byl vaším přítelem, je potřebí, abyste vy byli mými přáteli. Moji přátelé činí víc než služebníci. Moji přátelé nejen konají dobro, protože já to ukládám, ale oni sami sobě dobro ukládají milujíce je; nacházejí v něm všechen smysl života.

Milujete-li dobro, jste moji přátelé a já přítel váš. Jedno přátelství se váže na druhé. Ani moje přátelství k vám, ani vaše ke mně nemůže stát osamoceně, jedno bez druhého, aniž by se po čase neproměnilo opět v chladný vzájemný vztah.

Kdo dobro nemiluje ani je nekoná, není můj přítel ani služebník. Je mi jako cizinec žijící v jiné zemi, v jiném království.

Světlo je dobro, zlo je tma. Ti, kteří nemají v sobě dobro, nejsou ve Světle, ale v temnotě. Temnota je ona říše, v níž nejsem. Kdybych já do této říše vstoupil, stala by se říší Světla. Ale já do ní nejdu, a proto je tmou. Protože v ní nejsem Pánem já, je jím ten, jenž je mým opakem. Ten ji spravuje podle svých zákonů, odporujících mým. On mé porušuje a způsobuje tak zmatky.

Člověk nemilující dobro a je nevydávající ve slovu a skutku lidem a světu, žije svým duchem v říši temna. Někdo je v ní hluboko ponořen, jiný stojí jen na okraji. Ti, kteří žijí na samé hranici říše temna, jsou lidé, kteří ve mne věří a k nimž začíná pronikat Světlo ode mne. Pokud stojí jen na hranici a nepřejdou do mého světa dobra a lásky, nemůže k nim plně pronikat mé Světlo a oni nevědí, jak mají žít. Neznají své chyby a omyly. V těchto nesnázích často volají ke mně: Pane, Pane…

Co však je platné jejich volání? Jsou-li ještě v říši nešlechetnosti, nejsem jejich Pánem a oni nejsou mým služebníky. Kdyby jimi byli, nebyli by tam, kde jsou, totiž v zajetí zla a temna. Pokud zlo vychází ze slov i skutků člověka, potud ten člověk slouží jinému pánu. Ten ho používá pro své záměry a cíle, přes něj uvádí do Země pohoršení a nešlechetnosti všeho druhu, je šíří a posiluje.

Úkolem mých služebníků a přátel na Zemi je šířit dobro slovem i činem, celým svým životem. Ti, kteří tak nečiní, jsou pro mě cizinci, i když své jméno zapsali do křesťanských sborů.

Chcete-li mě opravdu mít za svého Pána, konejte, co ukládám jako úkol svým služebníkům.

Chcete-li mě mít za Přítele, milujte dobro a dobrem žijte každým tepem svého srdce. Pak se nikdy nestane, abych mlčel k vašemu volání: Pane, Pane… Nestane se, abych se k vám nesklonil a vás neobjal jako váš Přítel, kdykoli trpíte a jste obtíženi, kdykoli si vyprošujete mou Lásku, pomoc i ochranu.

70

Pozvedněte se z temnoty ke Světlu, volám a přikazuji vám. Ti, kteří se nepozvednou do času, v němž přijde soud nad živým i mrtvým, navrátí se zpět na místa, kde stál Kain, a nové znamení jim bude dáno na čelo, znamení propadlých, jimž je vzata milost. Jsem milosrdný, velikost mého milosrdenství je větší než si člověk může představit. Avšak co je platné ustavičně dávat, když není toho, kdo by přijímal, nastavoval dlaň i srdce pro přijetí darů!

Kdo je ten, který nepřijímá dary, nepozvedá ruce, nevolá, neprosí: Pane, jsem duševně chudý a nemám nic, co by bylo mé… Dej mi, ať mohu žít, ať mám kde přebývat, čím duši živit a šatit, abych nebyl zahanben mezi duchovně bohatými…? Ten kdo mě nevolá a neprosí – neví, že nemá nic svého a že potřebuje příbytek, pokrm a oděv nejen pro tělo, ale i pro duši. Domnívá se, že má dost věcí, z nichž je člověk živ na Zemi: bydlí, jí a odívá se a není lidmi přehlížen jako méněcenný. Má však pouze tělesné – to s tělem umírá. Co je duší – to přetrvá tělesnou smrt.

Neví-li člověk, že má duši ode mne, nelze se divit, že se o ni nestará, netuší, že má o ni pečovat. Je spokojen na Zemi a já od něho nečekám ani nežádám prosby za věci duše. Jeho nevědomost je velká a je do ní uveden zákonem trestajícím nesprávný a velmi chybný život člověka.

Komu však jednou víra otevřela zrak i sluch pro mé věci a on, nedbaje toho, chová se jako slepý a hluchý ke mně i ke své duši, tomu běda. Kdo víru má a žije jakoby ji neměl, je velmi provinilý přede mnou, že dané svaté věci znesvěcuje víc než ten, kdo vírou pohrdá a odhazuje ji jako nepotřebnou a zbytečnou.

Kdo je v temnotě bezbožnosti, velmi hřeší. Avšak ten, kdo víru má a přesto v temnotě setrvává, nejenže hřeší, ale činí svatokrádež, protože spojuje mé jméno se životem nehodným, nečistým, s cestami, kudy chodí duchové temnot. Lépe by mu bylo, kdyby ve mne nevěřil. Nenesl by odpovědnost za život prožitý ve jménu mém. Ten, kdo se hlásí ke mně, ale nežije, jak já ukládám, rovná se bezbožníkům, ale hřeší víc než oni.

Láska a dobro vydávají světlo. Kdo je vydává, chodí světlem. Kdo je nevydává ve slovu ani činu, žije v temnotě a jeho život přímo škodí mému dílu a Lásce.

Varujte se, varujte nešlechetných skutků! Do hluboké temnoty vrhají ty, kteří je činí. Kdo v temnotě žijí, jsou pyšní. Jejich pýcha není jen povyšováním nad jiné. Je jiná, těžší než hluboké a velké viny. Vychází z toho, že onen člověk neví, že jeho život je mu k záhubě a ne ke cti. Nezamýšlí se nad sebou, protože ho obklopuje temnota a on v ní nevidí své skutky v pravé podobě. Myslí si, že činí dost a že je v mé milosti již proto, že ve mne uvěřil.

Ano, víra ve mne je počátek spasení. Víra je však věc svatá. Kdo s ní nezachází jako s takovou, kdo nepodřizuje jí celý svůj život vždy a ve všem, upadá do temnoty ještě větší než byla ta, v níž byl když ve mne nevěřil. Víra vznáší na člověka požadavek: člověče, miluj!

Propadlým ve zkouškách života jsem nazval člověka, jemuž jsem svěřil vzácný poklad a on s ním zacházel jako malé dítě s hračkou. Člověk, jemuž je dána víra, není malé dítě. Dar víry naznačuje, že jsem doufal nalézt u toho člověka vyspělost; avšak pokušení světa přemohlo i ty, kteří věřili, činili pokání a varovali se zla.

Je-li víra přemožena zlem a stlačena do pozadí, znamená to, že nestřežil svou duši jako oko v hlavě. Byl lehkovážný a tak propadl v uložené zkoušce. Je přede mnou jako bez víry a ještě hůře.

Ti, kteří víru vůbec nemají, mají aspoň naději, že ji mohou ještě obdržet, prokáží-li v životě platné služby bližnímu. Ale ten, kdo víru má a žije jakoby ji neměl, tomu bude odňata na dlouhý čas. Následky toho nelze si na Zemi představit.

71

Dlouho jsem nepromluvil k člověku, ani jsem jej sám nevyučoval, neposlal do Země proroky, aby učili lid pravému pokání a životu, z něhož by vycházela vůně svatosti, již jsem určil jako družku života člověka. Dlouho se neozvalo mé Slovo. Uzavřel jsem ústa svá v tu chvíli, kdy jsem vstoupil do neviditelna k pravici Otce, na místo Jeho Lásky a Vůle. Uzavřel jsem ústa, protože jsem čekal na slovo lidské, jak odpoví na čin mé oběti, jaké jméno mu dá. Čekal jsem, zda a jak je pochopí a začne láskou žít.

Lidé na mé činy odpovídali, avšak podle rozumu a ne podle srdce. Nemohli jinak. Neměli dosud to srdce, které je v duši. Odpověděli podle toho a jejich slova byla chladná a mdlá, nedošla k mému sluchu nebo jen jako slabý hlas dítěte. Proto se zdálo, že jsem zapomněl na svět a ponechal jej zlému osudu, nesoucímu samé tresty.

Lidé se nedovedli ke mně přimknout, nedovedli brát plnýma rukama duše z pokladu Moudrosti a Lásky, který jsem jim na Zemi zanechal. Stáli tak daleko ode mne, že má ruka je nemohla uchopit a pevně vést novou cestou, již jsem lidem ukázal a sám na ni prvně vešel, aby byl dán příklad života a člověk neměl výmluv, že neví kudy jít a co činit, aby dosáhl milosti odpuštění, smíření a návratu k Otci.

Jestliže lidé stáli daleko ode mne, jak by mě mohli slyšet, kdybych opět začal k nim promlouvat, je učit a vést? Když oni ke mně mluvili slabě nebo vůbec ne, nemohl jsem k nim mluvit já. Když jsem mlčel, slábl lidský hlas čím dál víc, že jej přestali slyšet i andělé stojící blízko lidí. Lidské prosby mi proto nepředkládali a člověku se proto vedlo čím dál hůře. Z jeho viny – protože si nedovedl zamilovat mé Slovo tak vroucně a plně, aby z jeho srdce nemohlo být žádným jiným slovem vytlačeno.

Nevložil lid mé Slovo do srdce. Přijímal do něj slova světa a pro mé Slovo nebylo místa. Proto je lidské srdce bez mého Slova chudé a život člověka je samý boj. Mé Slovo dává pokoj. Ten, kdo je nepřijímá, sám sobě určuje těžkou cestu a neklidné osudy.

Jsou však mnozí, kteří praví: Pane, my Tvé Slovo přijímáme a přece pokoj nemáme.

Přijímat mé Slovo neznamená rád o něm slyšet z úst kazatelů nebo o něm číst v Písmu. Přijímat mé Slovo znamená naplnit jím duši, aby ona žila podle něho svatě, jak ono žádá. Kdo takto nežije, nepřijímá mé Slovo, byť byl jeho nejhorlivějším obhájcem, vykladačem i hlasatelem. To vše je přede mnou bezcenné. Cenu této horlivosti dává jen snaha mým Slovem žít. Kdo nemá ani snahy žít podle mého Slova, lépe by učinil, kdyby odešel mezi nevěřící, aby nesnižoval jméno mého učedníka a vyznavače.

Přijímejte má slova srdcem a ne rozumem. Kdybyste je přijímali rozumem, čím byste byli světu? Nepomohli byste jedinému člověku, konajíce všechno jen podle víry a ne podle lásky, jak žádá mé Slovo. Nebyl by pak zastaven boj bratrů ani těžké utrpení lidu. Jen mé Slovo, jímž se duše naplní, může dát pokoj vám i světu. Slova má, jež do srdce vám nevejdou, budou vzata zpátky a zaslíbení jimi dané nedojde naplnění.

Kdo přijme mé Slovo do svého srdce, stane se požehnáním sobě i světu. Bude to čistý a svatý duch. Podle těchto znaků bude poznán mnou jako ten, který má právo na nebeský život v pokoji a Míru věčném.

72

Člověk v duchu oživený a probuzený touží poznat tajemství života i všechno, co je dáno jako jeho úkol a cíl, aby věděl, proč, čemu a čím žije, aby nalezl cestu z bludiště zmatků světa, v němž jeho život je zasunut jako kapka v moři.

Já sám jsem tajemství. Ten, kdo mě poznává, nahlíží do činů Božích, protože to, co činí Bůh, činím i já. Na vás samých záleží, jak brzy poznáte skryté věci života svého i mého:

Plňte mou Vůli.

Žijte, jak žádám.

Zjemňujte se.

Zušlechťujte se do čistých stavů.

Já sám budu u vás. Jedné chvíle na vás promluvím a sám vám řeknu všechno. Do té doby než já sám na vás promluvím a všechno sdělím, učte se svatému životu. Jen svatý život vám dá právo poznat tajemství mé i celého života. Dokud nebudete svatí, nepoznáte mne. Nepoznáte-li mne, nepoznáte ani sebe.

Chcete-li mnoho znát a najít plnou svatou Pravdu, žijte jako svatí v čistotě myšlenek, v lásce ke mně i k jiným. Čím více budete o to usilovat, tím více mne budete poznávat a vědět vše o mně, o sobě, o člověku. Začnete žít v radostném očekávání příštích dnů. Ony vám přinesou spojení se mnou, život naplněný mnou.

O takovém životě je psáno: Oko lidské nevidělo, ucho neslyšelo, do srdce nevstoupilo pomyšlení na věci tak krásné, jaké Bůh dává těm, kteří Jej milují.

Boha miluje ten, kdo má pravou lásku, ten žije již ve mně. Lidské srdce nemá pravé lásky, pokud ji nedostane ode mne. Není-li v srdci láska pravá, člověk žije neklidně a bolestně.

Pravá láska dává člověku pokoj. Pravá Láska je však mimo svět a žádný, kdo své srdce ponechá v náruči světa, nepozná pravou lásku ani pravý pokoj.

Láska je pokoj a mír, a kdo je ve mně, okouší je i plně dostává. Pak jeho srdce je srdcem mým a mé jeho. To je vrchol života člověka.

Dokážete-li vstoupit ve mne, do mého srdce a do mé Lásky, pak pravím:

další