Mnozí z mých
vyznavačů se oblékli do víry ve mne. Myslí,
že tím zabezpečí místo po mé pravici.
Ukryli se pod plášť víry, abych já byl tímto
pěkným šatem uspokojený a nehleděl jim do srdce.
Bláhoví.
Zač mne mají? Za toho, který se dá oklamat
pozlátkem v domnění, že má v rukou pravé
zlato? Za toho, který se zhlíží ve
vnější nádheře, klaní se zloději i
vrahu, má-li bohatství a světskou čest,
úřad a moc?
Mé oči vidí až
k samým zdrojům, ke kořenům života. I
nejvýš zbožné chování,
sebevětší klanění, velmi hlučné
projevy víry, její obhajoba silnými slovy,
návštěvy chrámů, prozpěvování žalmů,
svaté zpěvy i obřadné oslavování
památných dní, v nichž Otec projevil svou milost
lidu, neodvrátí mé oči od vnitřního stavu
těch, kteří toto všechno konají: od srdce, v
němž sídlí pravý člověk v pravé
podobě.
Jestliže
srdce nezáří – ústa se marně modlí
a prozpěvují. Marně člověk staví mi svou
víru před oči, abych jej posoudil podle ní a nikoli
podle jeho skutků a celého projevu v životě
lidském. Nad srdcem a v jeho srdci mám svůj
stálý soud.
Má měřítka
jsou jiná než měřítka lidí.
Člověk se dá oklamat vnějším projevem a
soudí podle něj. Já se dívám vždy do
nitra, co prožívá srdce při modlitbě a
každém projevu zbožnosti, jaké myšlenky se v
něm zrcadlí.
V
srdci žije víra. Komu víra nežije v srdci, u koho je v
ústech nebo jen v rozumu, ten projevuje nepravou zbožnost. Klame
lidi. Ale přede mnou nelze nic zastřít zbožností
nepravou. Kdyby měl pravou zbožnost vycházející
ze srdce, měl by v srdci lásku, jeho srdce by zářilo.
Nemluvil by to, co necítí, ale projevoval, čím v
nitru překypuje.
Když
srdce překypuje jemnými city, pak i všechna slova jsou
jemná, myšlení čisté a skutky dobré.
Není-li čistých, jemných citů, ani lásky
ke mně, a přece o ní ústa mluví, o ní
zpívají – neklame takový člověk mne i
všechny kolem sebe? Jako takový má vinu, kterou i má
Láska k člověku těžko promíjí.
Lež a klam jsou
těžká provinění. Mnozí moji vyznavači
se jich dopouštějí aniž si uvědomují, že
činí zlo a sobě velmi škodí. Kdybych jim
řekl: vy klamete mne i své bližní – jistě by
se divili, čím klamou mne i své bližní.
Netuší,
jak hřích je záludný a přečasto zavinut do
nevinných, na pohled nezávadných slov či skutků.
Nevědí, jak velkým proviněním je mne vzývat,
modlit se k Otci a v srdci být tvrdý a sobecký, nemilovat,
neusilovat o život vpravdě boží, čistý,
bezúhonný, plný šlechetnosti, Bohu se klanět a
nectít Jeho zákony, je nedodržovat, jimi se
neřídit v každém hnutí myšlenky i citu.
Proto
ten, kdo víru a její zbožnost neprožívá v
srdci, ale dělá jakoby ji prožíval, velice
hřeší svým klamem a sám sobě určuje
osud bezbožníka, neboť takovému dar víry za
čas odnímám a on dlouho žije v trestu, nesoucím
bloudění bez pevného cíle a jistoty.
Projevuje-li vlažný a
chladný vyznavač chabou zbožnost, je
upřímný. Hůře je, když
předstírá velkou zbožnost a staví ji na odiv. Je
neupřímný, klame mne.
Mohu
já být nakloněn tomu, kdo mne klame? Váží
si lidé lháře? Oni si jich nejen neváží,
ale oni se jim vyhýbají, od nich se s pohrdáním
odvracejí. Na mně by pak žádali, abych jim byl
nakloněn, zahrnoval je svou přízní i pomocí a
volal je ke své pravici? Kdybych tak činil, nerozvracel bych
Boží řád?
Nuže,
řekněte sami – jak se k nim mám zachovat?
Věc víry je
příliš vážná, příliš
důležitá pro člověka. Všechno, co s ní
souvisí, je ještě důležitější,
neboť s vírou je spojena spása člověka.
Spása člověka je jeho budoucí život s prací
a úkoly, cestami a osudy. Zajisté jsou to věci
nejpotřebnější, které má člověk
mít neustále na mysli.
Lidé
na Zemi se velmi rádi zabezpečují, jedná-li se o
věci hmotné. Ve věcech duchovního života jsou
liknaví, málo starostliví. Nestarají se,
jaká bude jejich další cesta a celá budoucnost,
až odloží tělo. U těch, kteří
nevěří, je to přirozené. U
věřících je to hříšné, ba
přímo nebezpečné, neboť víra
ukládá člověku mnohé povinnosti. Když je
zcela zanedbá, je možné jej omluvit?
Kdo nemá víru, má
omluvu, že nevěřil, a proto nepečoval, nemyslel na
věci ducha a jeho budoucí život. Ale kdo má víru
– na co se vymluví přede mnou? On se nikdy nevymluví!
On
se ani neomlouvá, protože si povětšině myslí,
že omluvy není třeba, že plnil předepsané
úkony zbožnosti ukládané církví, k
níž přísluší.
Je
udivený, když přijde ke mně pro posouzení, že
mu řeknu:
Příteli,
nač jsi žil a proč? Proto, abys uspokojil lidi, svět, nebo
mne? Aby ses cítil zbožným věřícím a
tak byl spokojen sám se sebou a jiní lidé s tebou? Myslel
jsi na to, jak budu spokojen s tvým myšlením,
řečí i jednáním? Mohu schválit tvůj
život a říci: žil jsi podle mne, a proto žij
nyní vedle mne – vždy mladý, zdravý,
krásný láskou, šťastný mnou…?
Neuznávám zbožnost
lidí nevyvěrající ze srdce.
Nepočítám ji k dobru. A nejen to, ale dám ji na
váhy Otcovy spravedlnosti. On pak jako já si protiví
neupřímnost, lež a klam, nad nimi se velice rmoutí, a
člověka, který je činí, nepozve ke své
pravici.
Nepošle
jej však ani ke své levici jako odsouzeného, ale pošle
jej znovu tam, kde špatně žil, napravovat chyby, učit se
upřímnosti a lásce k Bohu i k lidem, zbožnosti
vycházející ze srdce, které si mne vroucně
zamilovalo, mne hledá, ke mně volá slovem touhy a
lásky, protože je opravdu v sobě nosí a v sobě
trvale má. Jsou naplněním jeho života, který je
již čistý, bez hrubých provinění.
Takový
život má projevit, kdo má víru, jinak ona není
zásluhou, ale zatížením vinou, že ji
zlehčil v očích všech, kteří vidí jeho
nedokonalý život křesťana.
Buďte
ke mně upřímní. Neříkejte ústy, co
není v srdci, co plyne duší jako mělká voda beze
stop. Víra je svatá věc, je nutně s ní
svatě zacházet a pečlivě dbát, aby život byl
žit podle ní. Kdo nebude podle ní žít,
nemá jistoty spasení, nemá ani naděje, že ho dosáhne.
Vnější
zbožnost nenaplní život svatostí, ani životu
nedodá, co on potřebuje, aby byl obnoven, znovuzrozen, zařazen
do životů spojených s mým. Jen ten život,
který bude spojen s mým, bude životem nehynoucím,
neumírajícím s tělem.
S
jakým životem se spojí můj život? Jen s
takovým, který bude svatý. Svatý je ten, v
němž víra je naplněna skutky, zbožnost je srdcem
žitá, a proto upřímně projevená, a to, co
ústa mluví slovy úcty ke mně, je stvrzeno
životem zobrazujícím Dobro a Lásku i Moudrost mou.
Vírou je možné
dosáhnout svatosti. Nelze ji však mít za krásnou
myšlenku dávající životu smysl, aby se žilo
lehčeji, radostněji. Víra dává smysl
životu, že se rázem stane velmi významným. Komu
však víra naplňuje život svatostí? Kolik je mimo
ni věcí, které člověka zaujmou, pro něž
se namáhá a jim věnuje všechen čas?
Zajisté
vím, že je třeba si všímat i věcí
světa, aby se v něm mohlo žít, zachovat tělo. Ale
nade všechno je nutné věnovat pozornost tomu, aby se duše
připravila pro duchovní život, jej dosáhla a
zůstala v něm trvale.
Aby
splnila toto určené a žádané, musí se
naplnit láskou. Láska je ovocem víry, je jejím
naplněním. Kdo má víru naplněnou láskou,
stává se svatým člověkem. kdo víru
nenaplní láskou, má víru nedokonalou,
neupřímnou.
Taková
víra je jako víra žádná. Jen dokonalá
víra dá jistotu spasení, že člověk v
ní žijící bude mnou a ve mně navrácen
Otci jako jeho syn. Nedokonalá víra nejenže spasení
nedá, ale ona z něho člověka vyřazuje pro
nedokonalé plnění příkazů lásky,
které jsem tlumočil všemu lidu a jasně jej před
jejich nedodržením varoval.
Doufají-li ve mne moji
vyznavači, dobře činí. Avšak doufat, že pro mne
je všechno dobré, že se spokojím s drobty z jejich
času i s drobty jejich myšlení a cítění,
že zavírám oči nad jejich nedokonalostí a
že je vítám s otevřenou náručí,
dávaje jim rozhřešení i odpuštění
hříchů za to, že ve mně věřili, chodili do
chrámů a společně se modlili, není
doufání správné ani dokonalé.
Takto
doufat není doufáním. Je to lehkovážnost,
zpozdilost, svědčící o tom, jak málo mne
takoví vyznavači znají a že jsou nedostatečně
poučeni a duchovně vyučeni. Nemají moudrost a
poznání správných činů, jaké
já požaduji na těch, kteří se hlásí
ke mně a říkají: věřím v Tebe.
Znovu a znovu opakuji: Svatý
život žádám od těch, kteří
věří ve mne, život bezúhonný,
příkladný, jaký má žít
člověk. Nespokojím se s vlažnou vírou,
nespokojím se s životem stojícím na hranici mezi
dobrem a zlem, kymáceje se jednou na tu, podruhé na jinou stranu.
Žádám celého člověka.
Kdo
se mi neodevzdá celý, jakoby nebyl ani můj vyznavač.
Nedá-li se mi cele, komu dává onu část, kterou
mi nedává? Světu ji dává. Dává-li
ji světu, on po něm žádá, aby mu sloužil a
jej zveleboval. Nemůže pak zvelebovat dva světy. Na to
nemá dost sil; buď svět hmotný, nebo svět
duše. Dává-li každému kousek,
nepřispívá tu ani tam. Je stále
rozháraný a ve starostech tísnících a
zatěžujících život, že neví kudy kam.
Často mě pak obviňuje a říká: Pane, proč
mi dáváš tak těžký život?
Odpovídám:
Já ti nedávám takový život, ale ty sám
sloužíš dvěma pánům a tím si
život ztěžuješ. Kdybys sloužil jen mně, byl by ve
tvém srdci mír, konal bys skutky lásky a ty by ti
přinášely již na Zemi oblažení, jistotu o
mně a tvé spáse.
Ti, kdo jen světu
slouží, slouží zajisté platně a
účinně, takže je z toho užitek pro
tělesný život. Alespoň něco vyzískají,
i když to nemá takovou hodnotu jako práce pro život
duchovní, protože Země pomine, ale duchovní život
bude i bez ní. Proto práce pro onen další život
je nejcennější.
Jak
pro něj pracuje ten, kdo pro něj pracovat má, komu je tato
práce zvlášť vyhrazena, určena? Jak pro něj
pracuje člověk věřící ve mne, spojující
se s mým jménem?
Jemu
je vyhrazena, přímo určena duchovní služba. On
má vést i jiné k tomu, aby pracovali a žili nejen pro
tělo a svět, ale aby si oblíbili i práci pro život
duchovní, ve kterém jednou budou žít. Jak má
plnit svůj úkol a jiné o duchovním životě
poučovat, když sám o něj dostatečně
nepečuje, o něj málo dbá, jej zanedbává
nebo práci pro něj koná neuměle, nedostatečně
a chabě?
Nekoná-li
dobře úkoly a uložené práce, jaká
odměna jej čeká? Poloviční, nebo také
žádná. Někdy pak i kárání a tresty
– podle výše jeho nedbalosti.
Nejvíce je těch,
kteří stojí mezi mnou a světem a nemohou se rozhodnout,
pro koho žít, komu sloužit, s kým se spojovat.
Chtějí mne i chtějí svět. Nejraději by dali
do srdce obojí, aby si zabezpečili obě místa: na Zemi i
u mne po smrti těla. Od světa se odloučit nechtějí,
ale protože se bojí posmrtného soudu, nechtějí
zcela ustoupit ode mne. Tak žijí jednou tomu, podruhé onomu.
Protože
světu plně neslouží, on jim nedává plnou
odměnu v blahobytu a cti. Já jim však nedám odměny
víc, než si zaslouží. Jsou potom duchovně
chudí. Takoví nemohou ani světu platně sloužit
tvořivou prací. Ač touží mít mnoho,
mají pak málo od obou stran. Není takové
jednání pošetilé?
Pošetilost je bláhovost
člověka. Z čeho vyplývá? Z toho, že
člověk je dosud neuvědomělý, že neví,
jak já naléhám, žádám, přikazuji,
aby ten, kdo si říká věřící,
žil čistě a svatě. Kdyby věděl, jak má
jednat a žít, snažil by se o to a vyvaroval se chyb.
Mnozí
věřící však vědí, jak mají
jednat, a přece nejednají dobře a správně, jak je
žádám. To však již není bláhovost,
ale velký hřích, vědomá nedbalost zákona
a řádu, který je dán proto, aby lidský
život byl nejen krásný, ale aby z něho plynul
užitek pro život i jiných tvorů a oni byli
pozvedáni na vyšší stupeň života.
Lidský
život, který nedbá přikázání
lásky, není k užitku, ale ke škodě,
vyvolává nesoulad a obtíže a tím
ztěžuje jiným tvorům cestu i život a
špatným příkladem je uvádí v
pokušení následovat jeho nesprávný život.
Je tedy člověk za svůj život dvojnásob
odpovědný.
Ti, kteří vědomě
ruší řád života, škodí sobě i
jiným. Kdo však vědomě ruší řád
života, ten je mi již zjevným nepřítelem,
stojí přímo proti mně. Je-li člověk
nevěřící ve mne, má omluvu, neboť je
odtržen ode mne a není počítán mezi mé
přátele.
Jestliže
však duchovní člověk, znalý duchovních
zákonů, se postaví svým jednáním proti
mně do řad nepřátel, co si o něm mám myslet?
Mohu jej zvát přítelem? Mám jej nazvat
nepřítelem? Jak by se podivil, kdybych mu řekl: jsi můj
nepřítel. Jak by se ohrazoval proti tomuto názvu, jak by
poukazoval na svou víru ve mne, příslušnost ke sboru
křesťanů!
Já
mu řeknu: Svědectví o přátelství či
nepřátelství ke mně vydává život
člověka. Tvůj život vydal svědectví. Tvé
skutky i všechno myšlení a cítění
tvé nebylo naplněno láskou a dobrotou. Naopak, bylo v
něm mnoho nešlechetnosti. Kdo je naplněn
nešlechetností místo láskou, byť i ve mne
věřil, je mi cizí, je mi nepřítelem, neboť
činí skutky, proti nimž jsem vyšel bojovat,
přemáhat je a přeměňovat. S takovým bojuji a
ne mu pomáhám.
Kdybych
mu pomáhal, on by mé síly využíval pro
posílení zlých citů i myšlení a
tím by můj těžký boj prodloužil a ne jej
ukrátil, jak je úkolem těch, kteří ve mne
věří.
Řád života,
který byl Otcem na počátku dán, je milovat jeden
druhého.
Každý
člověk, který nemiluje, ruší tento
řád, nejvyšší svatý zákon. Jakmile
jej ruší, přestává být se mnou v
jednotě. Odtrhne se nejen ode mne, ale i od všech svých
bratrů. Když je odtržen ode mne, kterak má
přijímat životodárnou sílu Lásky?
Láskou pohrdl, ze srdce ji vypudil, a proto mu ona přestane
dávat své síly.
Řekl
jsem, že Láska je Světlo a Světlo je základ
života. Není-li Lásky, není Světla.
Není-li Světla, kdo dodá životu potřebné
síly jej udržující a
rozvíjející?
Proto
ten, kdo lásky nemá, zvolna hyne. Jeho život je jen
živoření. To je následek porušení
Božího Zákona. Je-li mnoho takových,
kteří ruší tento řád vzájemné
lásky, jaký z toho plyne život? Čím více
těch, kteří nemilují, tím více
těžkostí a tísní života všech
tvorů.
Snahou každého
člověka má být, aby ubývalo těch,
kteří nemilují, aby jich bylo co nejméně.
Čím méně jich bude, tím rychleji se
přemění lidský život v život pokojný a
radostný. Lidé však tuto
nejdůležitější práci opomíjejí
a o ni se nestarají. Ale nejenže se nestarají,
nesnaží, ale dělají pravý opak. Oni
rozšiřují počet rušitelů zákona
lásky.
Činí-li
tak nevěřící ve mne, jaký div?
Činí-li tak věřící ve mne, lásku
nerozšiřují, o ni se nestarají, na ni nemyslí a
tak zanedbávají svou povinnost milovat všechny vždy a
všude, a naopak vyvolávají půtky a neshody, pak nemohu
prominout tak hrubé a těžké,
lehkovážné i neodpovědné jednání.
Nemohu to prominout, vždyť kam by došel svět, kam by
došli lidé, když ani ti, jimž jsem výslovně
přikázal milovat, příkaz neplní, jej
stále pod různými záminkami obcházejí i
zlehčují?
Přestupování
zákona lásky velmi kárám. Co je platné
však kárat slovem, když slovo se slyší a brzy
zapomene? Je potřeba silnější pokárání,
které by se silně dotklo člověka, jej vzpamatovalo,
připomenulo mu, co je jeho svatou povinností.
Proto
ten, kdo lásku nevydává, o lásku nedbá,
musí okoušet ovoce takového života. Musí
jít na místa kárná, kde pozná život bez
lásky. V těžkostech života bez lásky začne po
ní toužit a hledat ji celým srdcem.
Žel
však, nalézt lásku není snadné. Beze mne se
marně hledá. Já pak lásku pomohu hledat jen tomu, kdo
si uvědomil, kde se nachází pravá Láska.
Uvědomí-li si, kde je její zdroj, začne se obracet ke
mně srdcem. Když se jeho srdce ke mně obrátí,
já mu pomohu nalézt pravou Lásku. Já však mu
ji pomohu nejen nalézt, já jeho srdce láskou
vrchovatě naplním.
Když ke mně srdce
volá, volá ke mně cit. Cit je již světlo v
duši. Proto poznám dobře, kdo ke mně volá v
člověku a z člověka.
Je-li
duše zastřená a temná, zda její
volání ke mně ji rozzáří? Volá-li
jen ústy, pak se v duši samé nic nepohne, nic
nerozzáří. Jestliže mě volá cit,
duší se rozleje velké světlo.
Je to volání a modlitba, která dává
duši silnou záři světla, je pravá,
krásná a tím účinná. Takovou
slyším, vzhůru k sobě zvedám, dám jí
žádané.
Raduji
se, že člověk ten se stává mým
přítelem a je na cestě ke mně, k dobru a
láskyplnosti, které ho pojí se mnou a dají mu po
mém boku krásný, šťastný život v
říši vesmírné.
Miluji světlo. Světlo je
můj život. Spěchám tam, kde je světlo. Světlo
mne přitahuje, volá. Nikdy neváhám jít tam,
kde je světlo. Kde je světlo? Světlo je tam, kde je
láska. Proto já, vidím-li v duši člověka světlo,
vím, že se v ní probudila, ožila, jedná a
činí láska.
To
je chvíle vzácná a slavná –
vzkříšení z mrtvých. To je okamžik,
jímž počíná sjednocení s velkou rodinou
láskyplných bratrů, jimž jsem Otcem i
důvěrným přítelem, s nimiž mám jednu
Vůli pracovat a milovat, vytvářet život k radosti a
věčné kráse.
Nedivte se, že stále
mluvím o srdci; vždyť srdce je pro mne místem
světla. Tam, kde je světlo, tam je můj příbytek. Tam
vstupuji, tam pracuji pro blaho člověka.
Chcete-li,
abych takto přišel k vám, připravujte mi místo u
sebe. Víte-li, že mým příbytkem je světlo,
pak v sobě světlo vzbuďte. Já do tohoto světla
vstoupím a budu s vámi žít na všech
místech, kde jste a kam přijdete, abyste tam žili, pracovali,
vydávali a rozšiřovali život pokojný a
svatý.
Vězte,
že on je jedním proudem Světla, z něhož i v
němž žije bezpočet tvorů. Já Světlem
všechny živím a sytím.
Proto
vy, dáte-li mi možnost vstupu do srdce, stanete se ve mně a se
mnou spoluživiteli těch, kdo jsou syceni
Světlem.
Ptáte se, jak máte v
sobě probudit světlo a mně tak připravit stánek k
přebývání?
Pravím
vám: Milujte a ve vaší duši bude světlo
velké a krásné, silně
zářící. Pak bude duše můj
krásný příbytek. Nebudu u vás
tísněn, přijdu-li k vám, ale bude mi dobře u
vás!
Bude-li
mi dobře u vás, bude dobře i vám v celém
životě, neboť já se budu starat s vámi o
všechno, s vámi pracovat, vás těšit. Budete-li
potřebovat útěchy, budu vás povzbuzovat, plnit
nadějí a radostí přímou, jaká je ve
vědomí andělů.
Povzbuzení
budete potřebovat vždycky, neboť velké úkoly
čekají toho, kdo se mnou spojí život; bude
žít láskou a šířit proudy světla,
které vydává každý její cit, do
všech prostorů, do celého nekonečného života.
Dívám se na
lidské duše a rmoutím se, že nemají světlo.
Nemají-li světlo, nemohu se k nim ani přiblížit.
Jak tedy jim mám pomáhat v jejich obtížích?
Nepomáhám-li
jim v jejich obtížích, jejich život je jako
začarovaný kruh, z něhož není možné
vyjít. Jsou-li lidé tísněni, reptají a
hněvají se – tím nastává v duši
tma. Čím více tmy, tím více se hromadí
těžkostí a zpomaluje se krok na cestě k
vyšším cílům člověka.
Člověk
musí dojít k vyššímu životu, k
vyššímu cíli. Čím více se
zdržuje a otálí, tím více prodlužuje
svá utrpení, muka čekání na radost a
štěstí člověka.
Tma
zdržuje člověka. Co je tma? Tma je život bez lásky.
Život bez lásky plodí hříšné skutky
a ty dovedou duši na místa kárná,
rozložená nedaleko Země v neviditelném prostoru. Tam je
život obtížný, protože má málo tepla
a světla. Což není k zármutku život těchto
zbloudivších duší?
Život bez lásky
nazývám tmou. Tato tma staví hráz mezi mne a
člověka a on k jejímu překonání nemá
sil. Neodstraní ji víra ani zbožnost. Ty ji jen
naruší, zmenší, ale neodstraní zcela.
Jedině život naplněný láskou může tuto
hráz zcela odstranit. V něm jsem já blízký, v
něm mluvím hlasité Slovo k člověku, že on mne
slyší jako dítě matku na jejím
klíně.
Slyší-li
mne. může zabloudit, pobloudit? Nemůže, protože
já k němu mluvím: Jdi tam a tam, konej to a to.
Takový člověk mě poslouchá a jde cestou
správnou, pravou, vedoucí do života Otcova. Otcův
život je jediná Láska, a ten, kdo do něho vstoupí,
okouší ji a je nesmírně oblažován.
Ach, jak mne rmoutí můj
vyznavač, který nemiluje; jak mne rmoutí.
Slyší-li
matka naříkání dítěte a nemůže
k němu, protože má ruce i nohy svázané či
ochrnuté, že jimi nemůže hnout, prožívá
velká muka. Jako je mučena tato matka, tak jsem i já nad
těmi, kteří žijí na Zemi v
obtížích a jsou mými vyznavači. Nemohu k nim,
nemohu, pokud v jejich duších není čisto, pokud tam sídlí
tma. Nemohu dát, co bych tak rád dal – vyvedení z
nesnází života. Oni sami mi nedovolí
přiblížit se. Oni však pomoc ode mne chtějí,
o ni žádají.
Žel
však. Jako matka nemůže vyprostit dítě z
nebezpečí, nemůže-li k němu, nemohu ani já
pomáhat, jsem-li od člověka vzdálený, je-li mezi
ním a mnou velká přehrada jeho nedokonalosti,
hříšnosti. Tma jeho duše se postaví vždy do
cesty mé pomoci, že ona k němu nemůže. Přijdou
jen malé její úlomky, které nemohou dokonale
takového člověka ochránit přede vším
zlým a obtížným.
Žádáte-li ode mne
pomoc, nehoršete se, že ona nepřichází. Zkoumejte
nejdříve sami sebe, zda jste mi blízcí a já
blízký vám. Shledáte-li, že váš
život je řízen podle světa a jemu přizpůsoben,
že je v něm mnoho věcí, které
zapovídám a pro něž se rmoutím nad vámi,
pak sami sobě pomáhejte. Vám já nemohu pomoci.
Marně prosíte o pokoj a mír pro svůj život.
Slyšeny jsou prosby jen těch a pokoj dám jen těm,
kteří sami milují pokoj a mír a jimi
žijí.
Pokoj
a mír plyne z lásky. Láska je počátek
všeho dobrého. Chtějíce dobro pro sebe, dávejte
nejdříve dobro jiným. Dáte-li dobro jiným,
bude to znamením, že již milujete. Pak budu
blízký vám a pomoc má vstoupí do vašeho
života v celé nekonečné plnosti.
Kdo neusiluje o lásku,
žije na Zemi marně. Vždyť proto člověk
přichází do Země, aby hledal a našel lásku.
Ne snad proto, že by Země byla místem, kde je mnoho
lásky, a proto se tam láska lehce najde. Právě proto,
že Země má lásky málo, ba ji skoro nemá,
proto ten, kdo do ní přijde, žije v jejím opaku, ve
hněvech a půtkách. Je tísněn, je
sužován. Začne se mu stýskat po dobru a lásce,
po jejich projevech.
Projevy
lásky jsou pokoj a mír. Právě, že na Zemi
není pokoj a mír, právě proto si člověk
uvědomuje jejich nedostatek a velmi si jich žádá. Zde
je důvod pro jeho pobyt na Zemi, totiž, aby si začal cenit
pokoje, míru a lásky.
Jak
začne lásku cenit, začne po ní toužit, ji hledat,
aby mu život usnadnila i zpříjemnila. Hledá-li
lásku, nežije marně. Ona oživí srdce,
rozzáří celou duši. Stane-li se tak, pak jsou předpoklady
pro to, abych toho člověka poslal na vyšší cestu, na
ni ho přímo zvedal.
Jen
lidé se světlem lásky v duši mohou vstupovat do
vyšších světů, kde není smrti a kde jsem
přímo projeven já.
Marné je
vzdychání, marné naříkání,
že na Zemi není lásky. Co to pomůže?
Snaž
se ty, člověče, snaž, abys ty ji měl v srdci. S
ní a v ní budu s tebou na Zemi já. Bude-li takto
naplněno naše spojení, vneseme do života Země velkou
lásku. Bude-li tak u každého, kdo ctí mé
jméno, zda se může říkat, že na Zemi
není láska? Paprsek po paprsku vytvoří velké,
zářící slunce, proud k proudu moře vod.
Slévejte
se, vody krásných citů, spojujte se, paprsky světla, do
velké záře láskyplnosti! Pak nebude Země
místem kárným, ale místem, kam vstoupí i
milující, jemuž hmota nebrání být
šťastným.
Přemnoho je lidí na Zemi.
Ne každý mne vyznává a ve mne věří.
Kdo ve mne věří, ten je mou nadějí a já
jeho. Jak je opravdu mezi námi?
On
je naděje má, protože s vírou přijal i
poznání, že já žádám lásku
na každém člověku. Ví-li, co
žádám, pak má všechno konat podle
příkazu a mého přání. Já se
vždycky raduji, uvěří-li někdo a řekne mi: Pane
můj, Bože můj! Doufám, že podle své
víry začne žít. Mám v něho naději.
Víra jej učí, že ode mne má člověk
dobré věci pro svůj život. Proto s vírou
přijme i naději, že se ode mne dočká mnohého
dobra.
Žel
však, žel. Přečasto zklameme jeden druhého. On
zklame mne, protože nežije jak žít má, podle
přikázání lásky. Pak všechno
dobré, co pro něj mám, neobdrží, jak by si
myslel a přál. Já tedy zklamu jeho naději v té
chvíli, kdy on, opustiv tělo, očekává ode mne
věci dobré, nejlepší, jako odměnu za svou
víru. Já mu je však nemohu dát, protože nesplnil
žádané podmínky.
Podmínkou
pro odměnu víry je život naplněný láskou.
Pak naděje má ani člověka není zklamána a
oba jsme šťastni.
Láska je příchod
dobrých věcí k vám. Proto vy, toužíte-li
po věcech dobrých, nejdříve se snažte sami
mít lásku. Ona vám pomůže ke všemu.
Přinese mu pomoc, přízeň i lásku. Jen láska
dává plnou naději. Jen láska umožní
uskutečnění toho, v co doufáte: že nastane
nový, lepší život po odložení těla.
Jen
ten, kdo má lásku, může mít naději a
smělé doufání, že bude vyveden z
obtíží života mou rukou a nazván synem
Božím, jemuž se široce otvírá ráj.
Naděje je posila života. Bez
ní zajisté není možné překonat
všechno těžké, co nese život na Zemi.
Každý věřící má naději, že
strasti života jsou přechodné, pokoj a láska však
stálé a nikdy se neomrzí v nich žít.
Pokoj
a láska však nepřijdou do Země samy. Jejich sídlem
jsou Nebesa a z Nebe do Země nepřicházejí, leč
tehdy, snese-li je z Nebes do Země člověk sám. Jak je
člověk může sám snést?
Člověk
má v sobě mnoho věcí, které nejsou
viditelné očím těla. Má v sobě i Nebesa,
ale on o tom neví, neboť se skryla do nejhlubších
tajů nitra, kam žádné oko nevidí, kam
vidím jen já. Já pak neodkrývám
skryté věci lidem nedokonalým, hříšným.
Kdybyste vy byli dokonalí, poznali byste, co máte v sobě za
skryté věci, a jak krásné a podivuhodné.
Řekl
jsem, že máte seménka lásky v sobě
skrytá. Když ony ve vás vzrostou a rozkvetou, zjeví
se ve vás nový krásný svět. Tento svět
není spojen se světem hmotným. Je spojen s Nebesy a
sám je jejich částí. A tato část Nebes je
ukryta v každém člověku. Je skryta tak dlouho, dokud se
člověk nestane svatým. Až se stane svatým,
zjeví se jeho krásný vnitřní svět a
Nebesa. Zjeví se, že opravdu existují, že jsou
světlem, radostí a krásou – věčným
nádherným mírem.
V Nebesích je láska.
Láska ve vašem srdci je nebeským světlem
tajemným, nade vše krásným. Ten, kdo žije v
lásce a láskou, žije v Nebesích i když jeho tělo
je dosud na Zemi.
Žije-li
svým srdcem ve světě lásky, pak tuto lásku
vnáší do světa, v němž žije jeho
tělo, Snáší ji z Nebes do Země. Tím
plní svůj úkol a žije záslužně,
pomáhá světu a zachraňuje své bratry.
Zachraňuje je tím, že se svou láskou
přináší Zemi i Lásku mou.
Má
Láska přebývající na Zemi působí
neviditelné proměny zla v dobro. Proměna zla v dobro je
obrácení tmy ve Světlo. Světlo pak dává
Zemi i lidem život. Světlo je nutné, nezbytné pro trvání
světa.
Proto
ten, kdo skrytě dává Zemi lásku, spolupracuje se mnou
na záchraně přemnohých lidských
životů, jimž hrozí zahynutí pro nedostatek
duchovního světla, protože nemají v sobě
lásku, která je věčným životem mne i
člověka.
Čím více bude
těch, kdo vnášejí do Země lásku, tím
dříve bude hotovo dílo obnovení člověka i
celé Země. Proto se já znovu ujímám Slova a
učím lid, aby poznal své úkoly, svůj
největší nedostatek, aby sebe napravil a vyvinul v sobě
největší láskyplnost.
Mnozí
učitelé mluví lidu o lásce, že ji Bůh
přikazuje člověku. Který z nich však řekne,
proč ona musí být v člověku, proč musí
o ni usilovat, ji vytrvale a bez otálení vyvíjet, kdo
řekne, že láska je sám život, jeho podstata, jeho
činnost a trvání? Že právě proto Bůh
lásku přikazuje, neboť ona je pro lidský život
nepostradatelná, ničím jiným nenahraditelná,
takže bez ní hrozí lidské duši zahynutí?
Není-li
lásky – život hyne.
Víte-li,
že jsou lidé bez lásky, pak vězte, že tito
lidé jsou v nebezpečí zahynutí, neboť
nemají v sobě tu sílu, jíž trvá
život. A protože nemají tuto sílu nebo jí
mají maličko, je nutno volat:
Lidé, chcete-li žít, milujte –
láskou zachraňujte sebe i svět!
Toužíte-li po
životě a nechcete zemřít, snažte se, snažte se
v sobě vyvinout lásku. Ona není jen pro radost, pro
krásu a zpříjemnění života. Je vaše holé
bytí.
Lidé
se bojí smrti těla, ale smrti duše se nebojí.
Nevědí vůbec, že hrozí, že je
blízká každému, kdo opustil Otce. Otce opustil ten,
kdo opustil Jeho přikázání. Ti, kteří
opustili přikázání, nejsou s Otcem. On je
nemůže nazývat svými, neboť to, co Otec
dělá, co buduje, oni boří.
Který
zemský otec by dovolil synu, aby bořil krásný
rodinný dům ze svévole, z nedostatku moudrosti i proto,
že jeho vůle si to žádá nehledíc na
výsledky zhoubné práce? Zajisté by to nedovolil,
syna káral a kdyby neuposlechl, řekl by mu: Odejdi, rušiteli
dobrého, krásného díla. Poznej sám, jak
těžké je budování. Budeš mít
úctu ke všemu, co je postaveno a vytvořeno v potu
tváře v nesmírných těžkostech.
Otec ví, co je Láska.
Proto dává příkaz, že ona nesmí
být nikým rušena. Kdo ruší lásku,
ruší Otcovy příkazy, ruší a kazí to,
co buduje Otec. Ale potom sám okouší ovoce svého
zhoubného života a sám je rušen ve svém
díle. Nemá pokoje a nemůže pracovat, jak by si
přál. Jeho práce se stává marnou a on
odchází z těla, aniž co trvalého vykonal.
Ale
nejenže nic dobrého nebuduje, nevykoná, on
ztrácí postupně sílu pro práci a život
vůbec. Od Otce odtržen, nemá to, co má On, totiž
život věčný. Má život
vyměřený, odměřený jen natolik, na kolik mu
stačí zásoba sil, které dostal od Otce. Protože
tyto síly nejsou obnovovány, brzy se vyčerpají.
Proto
rušitelé Zákona Lásky jsou v nebezpečí
smrti duše. Nebude-li jim znovu dodána síla k životu,
zahynou.
Obnovující sílu
pro život rušitelů Zákona Lásky vložil Otec
do mých rukou. Ti, kteří potřebují obnovu,
musí se nejdříve spojit se mnou, aby své
obnovení mohli ode mne obdržet.
Ke
spojení se mnou je potřebí, aby člověk měl
lásku alespoň zčásti již vyvinutou. Alespoň
její základ si musí zbudovat sám. Až
dosáhne spojení se mnou pro svou víru a pro lásku
plynoucí z víry, pak ze své Lásky mu dodám
na míru vrchovatou, že bude pro budoucí život
náležitě vybaven.
Jen
vrchovatá míra lásky přinese člověku
spasení a záchranu života. Taková jej obnoví a
člověk bude znovu člověkem ne podle těla, ale podle
síly, moudrosti, lásky a jejich velikosti.
Mluvím-li stále o
lásce, je to důkazem, že ji stavím na místo
nejvyšší, že ji ukládám jako
přikázání nejvyšší,
nejpřednější ze všech;
přikázání pro ty, kteří
říkají, že věří ve mne.
Zajisté
přikázání lásky platí pro všechny,
ale ti, kteří se spojili s mým jménem, mají
být příkladem, vzorem. Mají nejdříve
začít se svou obnovou, s tím, aby se naplňovali
životodárným světlem, které je v lásce.
Mají přinést Zemi, všem jejím obyvatelům,
mou Lásku.
Neplní
dosud dobře tento svůj velký, svatý úkol. Je
však potřebí, aby jej začali plnit co
nejdříve a co nejrychleji. Ne zítra, ne v budoucnu, ale
již nyní, v této chvíli života na Zemi,
neboť každá chvíle oddálení má
nedozírně hrozné následky pro celý život
Země i pro život osobní.
Znovu opakuji a znovu pravím:
Otevřete mi srdce, vy, kteří mne
ctíte!
Přišel
čas našeho spojení, naší spolupráce,
našeho společného žití v Lásce,
jejího společného vydávání,
vyzařování všem.
Pospěšte
s otvíráním svého srdce, pokud v milosti
Otcově jsem vám nakloněn.
Zpozdíte-li se, budete připočteni k lenivým a
vlažným, i k těm, kdo ruší zákony
lásky
a s nimi budete sdílet jejich osudy.
Podle duchovní inspirace přijaté od
Krista napsala
ã
Božena Cibulková, 1952 – 1972.
Věřící,
kteří projevují úctu i lásku ke mně,
dostávají podle stavu svého srdce podíl ze
všeho, co dávám a budu v budoucnosti dávat člověku.
Tyto díly jsou tak velké, jak je kdo shledán silným
ve víře, důvěře i lásce ke mně, jakou
míru jich má v srdci.
Kdo
je již vrchovatě naplněn svatými city, dostane kolik
sám touží mít mé pomoci, ochrany, Síly,
Moudrosti a Lásky. Kdo ode mne málo žádá, je
sám proti sobě. Objeví-li se u někoho předpoklady
pro velký díl ze všeho, co mám a dávám,
raduji se, že jimi projevuje, jak mne hledal a volal, toužil
být se mnou a u mne. Takového obdaruji dary, jaké
nezná svět, protože jsou duchovní krásou a
vnitřním bohatstvím.
Proste
a žádejte, vy, kteří máte v srdci velkou
míru důvěry i lásky ke mně. Řekněte:
Pane, dej nám velký díl ze všeho, co máš
a dáváš. Dej duši dary, které by jí
otevřely zrak i sluch pro Tebe, srdce se rozzářilo, mysl
zmoudřela a tak byla cenným pomocníkem Tvého
díla.
Začněte
naléhavě prosit o dary duši, abych vám je mohl
dát a vy se jimi stali schopnými mne vidět a slyšet,
víc a více mne poznávat a tím se mi
přibližovat, vstupovat do velké láskyplnosti, jakou
žiji a v jejímž obraze se člověku zjevuji.
Poznáním mne pochopíte sebe i celý život, jeho
posvátné, věčné cíle, cesty a
vývoje stvoření. Uvědomíte si, co je ve
vás ještě nedokonalé, co je překážkou
vašeho poslání zobrazovat podobu mou.
V
zrcadle vlastní nedokonalosti uvidíte i nedostatky jiných,
začnete měřit jejich počet i hloubku, začnete
napravovat i urovnávat lidské cesty a měnit je na
duchovní. Budete učiteli sebe a posléze i jiných.
Přestane vaše marné a neužitečné
bědování nad nevědomostí i
hříšností lidu a vyptávání se, kdo
jej vyučí a dá poznání chyb, uvede na cestu ze
tmy do světla.
Až
si vyprosíte dary pro duši, zmoudříte, zušlechtíte
se a půjdete v mých šlépějích Spasitele
zachraňovat, učit a vychovávat další zástup
duší. Tak půjde světem záchrana člověka,
jejž miluji a otvírám mu sebe. Bude
předávána od srdce k srdci a všichni se
vyučí přes člověka, v němž budu
působit jako Učitel nejvyšší, inspirátor
vší Moudrosti a dárce vší Lásky.
Trpělivě i pokojně
snášejte své obtíže zápasu s
pokušením, s překážkami souladu, rovnováhy
a míru v duši své, v národě i na celé
Zemi. Příliš nad tím nebědujte myšlenkami ani
slovem. Kdybyste roztrpčeně a s reptáním nesli
své těžkosti, nebo ve hněvu, že jsou, a tak
velké, nemohl bych vás nazvat svými učedníky a
zastavil bych příliš milostí, jimiž se
stáváte čelem křesťanství, vzorem k
následování. Uvědomujte si, že vašimi
šlechetnostmi chci přikrývat velké viny i chyby
jiných. Přikrývat je znamená omlouvat před
Zákonem Božím jejich velikost a množství, aby
nebylo za ně žádáno dlouhé a těžké
pokání. Proto vašich šlechetností musí
být zvlášť velká míra, aby se z nich
dostalo všem, kteří neumí vydávat dobro
každou myšlenkou a skutkem.
Úzkostlivě
počítám každý váš dobrý
čin, každou myšlenku šířící
bratrskou lásku na Zemi, kde již dávno měla být
a zářit do všech vesmírných světů.
Víte-li, že je počítám, nebuďte na ně
skoupí; ať jsem potěšen jejich velkým počtem,
který dokáže zmenšit všechny lidské viny
před soudem Otcovým.
Přijmu
vás mezi duchy vyspělé a dám úřad
strážných andělů u všech
bloudících nebo stojících nad propastmi
zkázy duše upadající do temnoty. Pak bratr bratra
povede, bratr bratra bude učit. Tehdy bude splněno
přání mé i příkaz Otcův o
službě a pomoci bližnímu i o bratrském
soužití všech tvorů, kteří jsou Otcem
učiněni životem živým, činným,
krásným a slavným podle života mého.
Dal jsem vám víc
než můžete pochopit. Ale od vás jsem dosud nedostal to,
co mě opravňuje k darům: pevnost víry, pochopení a
naplnění vašeho poslání, hluboké
přilnutí ke všemu, co jsem vám dal jako Slovo
přímé i do Písma uložené. Uvědomujte
si stále, že k vám mluvím, že vás vedu a
toužím takto vést všechny v Duchu svém,
který je Učitelem všech.
Věřte
v toto vedení, spolehněte na jeho vliv, působnost i
přímou moc. Očekávejte od něho záchranu
sebe i celého lidského světa, který se ke mně
hlásí jako syn k Otci, i onoho, který je vám
neznámý, protože mezi ním a vámi leží
ono velké a tajemné dění, jemuž se
říká smrt a hrob.
Vaše malá důvěra
ke mně mne bolí víc než těžký
hřích nehodného člověka. Malá
důvěra ve mne brání příchodu mé pomoci
k vám, protože vaši duchovní ochránci,
kteří vám ji předávají,
váhají vložit vám ji do rukou pro vaši
nepřipravenost na dar milosti. Vaše nedůvěra také
uzavírá vaši duši, činí ji neschopnou
přijmout ode mne pomoc a útěchu.
Dávám-li
vám pomoc a vy ji nepřijímáte, zda se nemám
rmoutit a říkat: Zaslepení, kdy vám bude otevřen
vnitřní zrak, abyste mne viděli vždy laskavého,
ochotného k pomoci bloudícímu, trpícímu
člověku?
Kéž
byste mě již viděli a slyšeli, aby padla vaše
nedůvěra a vy se cítili zahanbeni svou pochybností o
Božím dobrodiní, které je vždy blízko
člověka dobře smýšlejícího a
jednajícího se všemi!
Nehledejte již ve starých
knihách duchovní vědění a poznání
skrytých dějů, protože se mnoho změnilo od
času, kdy jsem promluvil v Ježíši a zjevil, že Otec
je v Synu a Syn v Otci. Od toho času započalo
obnovování a nové posvěcování
všech porušených věcí,
vkládání do nich nových zákonů i
účelů.
Nebylo
dosud proroka, který by řekl lidem: Kristus činí ty a
ony velké věci, uskutečňuje, co přislíbil.
Lidé
nevědí, co se děje ve skrytu duchovního života,
jaké přípravy se dějí pro nový věk.
Proto nevložili do Písem záznamy věcí i
dějů nových, které dříve nebyly. Slovo
proroků se však dnes slyší a zítra se na ně
zapomene. Proto ten, kdo má nyní nové věci
prorokovat, musí jejich slova uložit do Písem, aby se
uchovala pro pozemský čas, kdy je budu naplňovat a
dávat pečeť skutečnosti a pravdy jejich
sdělením.
Zavřete
knihy staré. Jejich moudrost byla potřebná do tohoto
času, který je už minulostí. Na prahu vašeho
života již stojí budoucnost, a pro ni je nutno vědět
víc o mně i o člověku, o hmotě, Zemi i
vesmíru.
Čekejte
nová sdělení o Božích i lidských
věcech, nové mé Slovo i zjevení. Je
naléhavě třeba je na Zemi oznámit a tak vytvořit
prameny hlubokého vědění, cesty pro myšlení
do šíře života, kterou mu ze sebe a sebou
dávám, aby všechno stvoření v něm mohlo
volně a šťastně žít.
Věřící
mluví o Novém zákonu. Ale kdo z nich jej plně
chápe, ví, co životu dává a od něj
žádá? Zná jej onen starý hříšný
člověk žijící v trestu za své
pobloudění? K takovému mluvil jeho Soudce. Ten se
řídí spravedlností a přísně si
žádá cest zákona a pevných stanov pro
každý pohyb života.
Ke
starému člověku jsem přísně mluvíval a
přísně mluvím. Jen k lidu novému mluvím
laskavě, protože je člověkem čistým,
který respektuje a plní zákony dané jeho
cestám hmotou i Zemí. Novému člověku není
třeba hrozit trestem. Nemá zač být trestán.
neubližuje, nečiní násilí, ale
pomáhá, je v neustálých službách,
pracuje pro blaho všech a Boha svého miluje. Potřebuje
však povzbuzení, aby vytrval v dobru, dále je
rozvíjel a šířil vlastním životem.
Jen
nový člověk vstupuje pod Nový zákon,
kterým je láska Boha a člověka,
jejich spojení, jaké dává vztah Otce a syna i
přímá spolupráce na všech úkolech
pozemského i duchovního díla.
Nestupňujte své
tělesné i duševní utrpení obavami, nepřijde-li
větší ještě dnes či zítra. Netrapte se
pochybnostmi, bude-li lépe nebo ještě hůře.
Takové myšlení zvětšuje ve vašem těle i
duši všechny těžkosti a obtíže, velmi je
prodlužuje, činí vás slabými, bezmocnými
lidmi.
Pevná
víra, že já o každé tíži a bolesti
vím a vždy ji odstraním ve vhodnou chvíli,
zkrátí vaše utrpení víc, než si
myslíte. Ono jak přišlo, tak odejde, protože nenajde
živnou půdu pro svůj růst a působení ve
vašem vědomí, v němž je pevně zakotvena
jistota, že Bůh je s vámi, je vaší silou, pokojem
srdce i tělesnou schopností pro každý krok.
Nerad a s lítostí
dopouštím soužení, protože dosud není
účinnější prostředek k proměně
člověka ve svatého syna Božího. Vy, kteří
toužíte po tomto jménu, přijímejte
těžkosti s radostí jako toho, kdo vám nese
klíč od Otcova domu a dává vám jej do rukou.
Tím
se stáváte čekateli všech radostí,
vší slávy, která v tomto domě je připravena
a dána těm, kdo vstoupí. A tato radost a sláva je pro
ty, kdo mne následují, žijí v
sebezapření, jsou stateční a pevní ve
vlastním kříži.
Nebuďte
jako ti, kteří tonou ve své bolesti,
naříkají, že je bolí to či ono, že
mají soužení a starosti, mnoho práce, a proto nemohou
myslet na nic jiného, o ničem jiném mluvit, pokud to od nich
neodstoupí, aby byli volní a klidní a mohli mluvit k Otci
chvalozpěvem a modlitbou.
Já vám pravím:
Kdo
dovede na mne myslet i v bolesti a starosti a při mnohé
práci od rána do večera, má již v ruce
klíč od mého domu. Má i dveře
otevřené dokořán a já k němu
spěchám odejmout břemeno a učinit jeho život
pokojným v největším zmatku světa, pevným
vírou mezi nevěřícími a pochybovači,
silným uprostřed mnoha lidských pádů do temnoty
ducha, šťastným i v největším
nářku lidí.
Štěstí
člověka spočívá v mých rukou. A komu jej
dám, ten i v největší nouzi o radost nosí ve
svém srdci tichou blaženost, pokoj a mír.