9. Cvičení mysli

(Malý příklad a návod)

Poutám myšlenky k práci, kterou konám od této chvíle - v této hodině - v tomto čase.

Poutám myšlenky k jednotné linii činnosti, aby se všechny soustředily k pozornosti a tak splnily své úkoly na určitém místě.

Poutám myšlenky k záměru a cíli, které jsou pohnutkou k činnosti, prací blahodárnou, službou potřebnou.

Poutám myšlenky ke snaze a úsilí vůle, aby vše konané mělo zřejmý zdar, i silou myšlení - jejím vlivem, skrytou tvůrčí mocí.

Soustřeďuji myšlenky na vůli, aby byly poddány jejímu vedení k dobrému, oddány tomu, co se koná rádo a z lásky i jako nutný úkon pro zdraví a svěžest těla, duševní vzdělání i nesnadný vývoj k duchovnímu životu.

Soustřeďuji myšlenky k pevné a stálé pozornosti na vše, co rozvíjí a zušlechťuje mysl i cit, vyzařuje mír, nese lásku, svorné a souladné vztahy.

Soustřeďuji myšlenky na svůj vnitřní život, abych jej poznával a zkoumal, kontroloval, káznil a obrozoval - vší silou mysli jím hýbal a činil jej živým světem božím, kde je láska a mír.

Soustřeďuji myšlenky až do hlubin duše, kde sídlí Bůh, abych se s Ním i myšlenkou dohovořil, prosil Jej o slovo, a Jemu s nesmírnou chválou, pokorou a láskou děkoval.

Myslí chci být bystrým, pohotovým, výkonným, tvůrčím pracovníkem, dobrým člověkem.

Myslí chci poznávat, sdělovat, chápat život jako dílo Boží, na něm být účasten a s ním spolupracovat.

Myslí chci vstoupit na cestu vyšších úrovní, myšlenkami vše Boží přibližovat, s Ním se sjednotit, a všem dávat - rozum naplnit osvícením, myšlení dát moudrost.

Myslí chci projevit lásku - myslí chci zjevit světlou krásu duše v Bohu - myslí chci být novým a duchovním člověkem.

10. Ukáznění citu

Kázním své city, aby nebyly nízkými instinkty, neužitečnými vzněty, hrubě žádostivým chtěním nebo slabými jiskrami, neschopnými rozsvítit duchovní světlo v duši do silné intenzity jasu.

Kázním silná vzrušení, nesoucí mysli zmatek, ochabnutí vůle, slabý proud dobré, moudré iniciativy k jednání.

Kázním rozběhlost citu na mnoho stran k maličkým květinám zálib, abych nenaplňoval vzácný čas hrami místo konáním veledůležitých úkolů soustředit cit k vydání lásky k Bohu a Jeho stvoření.

Kázním citový neklid, který cit tříští na mnoho úlomků, z nichž se nestaví cenný krásný vzor, i když jsou jemně zbarvené, i pěkně září odleskem přání dát dobré.

Kázním silnou lítost, aby mi nebrala duševní sílu k tělesné rovnováze, vnější i vnitřní stabilitě, moudrost rozhodnutí v problému, rychlé a dobré řešení situací.

Kázním prudký, příliš silný projev citu; stíní kráse i lásce, která je v jemných závojích mírnosti, něhy i ticha.

Kázním silné pocity jakékoli nevole, protože jsou vichřicí, bořící i velmi pevné sloupy víry a lásky, každou krásu duše tvořenou úsilím o dokonalost.

Kázním cit, který chce být milován a hýčkán od druhých v loktech laskavosti k němu; je malým přínosem lásky do života, protože za dané chce vzápětí brát.

Kázním přání a touhu po věcech, které duši lahodí, tělu hoví; obtížnost putování k nejvyššímu cíli je zárukou jeho nejrychlejšího a trvalého dosažení.

11. Zušlechtění citu

Zušlechťuji cit:

Myšlenkou na Boha.

Mírnou jemnou mluvou.

Vůlí, která chce sloužit dobru i v nepříjemných podmínkách a bouřích zla.

Prací konanou ochotně, pozorně a dobře.

Činem žádajícím dobrovolnost, nepočítaný čas ani nesnáze s ním spojené.

Laskavou radou, je-li žádána okolnostmi.

Pomocí tam, kde se nerado chodí a neradostně pomáhá.

Předáním poznatků a vědění druhým.

Čistotou úmyslů a pohnutek.

Studiem a poučováním se.

Pevnou vírou a stálou nadějí.

Něžností, vřelostí a láskou.

Tlumením nespokojenosti své i druhých.

Tlumením přání.

Překonáváním těžkostí.

Živým přáním míru všem.

Vnitřním klidem.

Každým projevem lásky.

Soucitem.

Oddaností Bohu.

V. Rozvinutí dobra

1. Poznání dobra

Dobro nemá hranic.

Dobro není spoutáno mírou.

Dobro nemá určenou cestu.

Dobro je prostorem pro život.

Dobro je potřebnou životní silou jako je lidem vzduch, květině voda, kruhu souhvězdí Slunce.

Dobro je první vlastností člověka, jeho základem i stálými sloupy jeho existence.

Dobro je člověku počátkem jeho bytí; protože on je počat v Bohu, dobro a Bůh mu splývají v jedno a takto jsou mu pochopitelní a blízcí, jako je mu na světě jeho vlast, domov a rodiče.

Dobro je trvalé, věčné.

Dobro je ve všem, co je.

Dobro jako silná a výrazná vlastnost Boha je nade vším jiným, co tvoří život a jej projevuje.

Dobro je všem dostupné jako světlo na Zemi, protože jeho službou je tvořit základní podmínku existence všeho živého.

Dobro ve své absolutní jsoucnosti je nedostupné, protože je tajemstvím Boha.

Do představy člověka dobro vstupuje teprve v projevu své činnosti, svých vlivů a blahodárností.

Dobro je i jsoucností nečinnou, avšak jako takové je nepochopitelné těm, kdo jsou v proudech pohybu a dění na Zemi.

2. Dobro činné

Dobro činné je pohybem života umožňujícím vývoj, spění výš, dál a hlouběji jsoucnem v promítání lásky a krásy Boha.

Dobro činné je neustálým podnětem ke konání a tvoření.

Dobro činné je svatou trpělivostí tvárnící síly do blahodárných vlivů, do kouzelné tvůrčí moci.

Dobro činné je živým děním, složitou, ale vždy harmonickou vazbou všeho stvoření. Svými funkcemi je hodno jména, jímž se označují nejvyšší hodnoty, bez nichž by život neměl světla, barev, zvuků, tvarů, příčin své existence, svých krásných skutečností.

V působnosti činného dobra se pohybuje člověk. není však do něj postaven jako pasivní pozorovatel, aby sebe, vesmír, Zemi - podivuhodnost díla Božího - jen konstatoval. Je uveden do proudů činného dobra, aby jím dal sebou určitý obraz a promítal jej před sebe do prostoru formou, jakou je v dané situaci schopen vytvářet.

Dobro činné může mít nesčetné vyjádření. Bůh neurčil stejné všem, i když dal z jednoho proudu, z jedné silné podstaty každému člověku. Činnost dobra ponechal jeho samostatné schopnosti vzhledem k úloze, kterou má v kosmu a v místě, v němž se forma dobra člověkem uskutečňuje. Nelze žádat, aby člověk dal dobru vyjádření nelišící se od formy, jakou vytváří anděl nebo jiná kosmická bytost. Bůh zná možnosti všech. Ví, kdy a jak lze se jich chápat a jimi život formovat. Pokud ponechá člověka na úrovni lidství, nečeká od něj dobro andělské. Každá úroveň má svůj základ i vrchol. Lidství začíná i končí - přechází do vyšších stavů. Každý jejich stupeň má však svůj přísný řád a každý je zavázán se jím řídit.

Věřící člověk má vyšší a složitější povinnosti než ten, kdo se spojuje jen s hmotou. Musí mít aspoň takové znalosti věcí, že ví o činnosti Boha v člověku a vesmíru, o dobru, z něhož povstává život, jej rozvíjí a formuje. Pro něj zvlášť platí řád dobra činného, především nutnost nejen dobro přijmout, ale přijaté vydávat, dávat mu krásnou a účelnou formu. Jen takové je schopno účinné věci urovnávat a harmonizovat.

Činné, mnohotvárně formované dobro, je hlavním dílem pozemského života. Na tomto Božím záměru nic nemění rozporné situace světa ani výskyt jevů zla.

V protikladech má činné dobro jedinečnou příležitost projevit svou blahodárnost, životodárnost, sílu a moc.

3. Dobro konkrétní a zřejmé

Dobro konkrétní a zřejmé spočívá v konání, které:

Pomáhá a zachraňuje.

Utěšuje, povzbuzuje, uzdravuje.

Povznáší, klidní, smiřuje.

Nese soulad, mír a blaho.

Nese bratrství a přátelství.

Nese rodinnou lásku, sjednocení rozdělených.

Nese přemožení násilí, odstranění zla.

Nese zpevnění víry, jistotu skutečnosti Boží.

Nese ušlechtilost, moudrost, hloubku vědění a poznání.

Nese schopnost všestranné služby a práce.

Nese rozvíjení dokonalosti, vývoj k duchovnímu životu.

Nese činnost lásky.

Nese obdiv, uznání a vděčnost dílu Krista.

4. Dobro skryté

Dobro skryté je:

V radosti čisté, nesobecké.

V pokoře, odevzdanosti a věrnosti.

V každé vědomé i nevědomé oběti.

V myšlenkách i slovech soucitu.

V přání dobra a míru všem.

Ve shovívavosti a trpělivosti.

Ve smíru a odpuštění.

V přehlédnutí každého projevu nepřátelství.

V laskavém a dobrotivém úsměvu.

V porozumění a pochopení.

V upřímnosti, bezelstnosti a důvěře.

V rozjímání o Bohu a v modlitbě.

V tichu duchovního soustředění.

5. Dobro rozvinuté

Formy dobra jsou u člověka v pouhých začátcích uplatnění a rozvoje. Otázkou je, zda za daných pozemských podmínek a okolností je možné jejich plné uskutečnění. Nelze se však ohlížet na okolnosti, omlouvat se překážkami, vidět jen nesnadnost pozemského postavení člověka. Nikde z Boží strany není řečeno, že dobro je možno uplatnit jen v dobru, v situacích jemu odpovídajících a rovných. Takto by nebylo nutností o dobru mluvit, vyzdvihovat jeho nepostradatelnost, vysokou hodnotu. Bylo by naprostou samozřejmostí. Rozvinutí a uplatnění dobra je naprostou nutností, požadavkem, který Bůh nikdy neodvolá.

Proto rozvíjíme:

Každý záblesk ušlechtilosti.

Každou dobrou myšlenku.

Zjemnění citu i slova.

Zklidnění mysli.

Vyrovnanost nitra.

Naději v život vyšší a krásnější z milosti Boží i vlastním úsilím.

Lásku k Bohu od prvních projevů úcty až k vrcholící oddanosti.

Malý skutek pomoci v rozsáhlou činnost pro blaho všech.

Chabou víru v jistotu.

Slabou schopnost odpuštění v hluboký smír se všemi, všude a vždy.

Malé sebezapření v první vědomé oběti v obětavost neznající mezí; Bůh určí její hranice.

Slabý projev pokory v silné upřímné zpokornění.

Každý počátek trpělivosti v horu stále vyšší.

Malé služby v úzké rodině ve služby velké na všech místech a všem.

Rozvíjením dobra je také potlačení a plné odstranění:

Nespokojenosti a žehrání.

Reptání a lítosti nad sebou.

Vědomí křivdy a ponížení.

Vzpomínky na zlé, smutné a bolestné, co bylo prožito.

Ohlížení se do minulosti na lepší, co snad bylo.

Nedůvěry v sebe i k jiným.

Podezřívání, že je s námi špatně nakládáno, stále ubližováno, že jsme ohrožováni a osočováni.

Úzkosti a strachu.

Nezdůvodněných pochybností.

Rozvíjením dobra je i vývin vnitřní síly:

Ke konání šlechetnosti, jakou máme projevit a jaké je nejvýš třeba.

Ke skutkům lásky pro ty, kdo nám ubližují a nás rmoutí.

K úkonům modlitby a hluboké zbožnosti.

K projevům dobra ve zlu.

Ke službám, jaké jsou žádány i konány dobrovolně.

K veškeré práci duše i těla.

K duchovní cestě mezi světskými cestami, příliš poutajícími a zaměstnávajícími.

K překonání i plnému odstranění překážek k duchovnímu životu.

VI. Odevzdání osobní vůle Bohu

1. Vůle Boží

Vůle Boží je současně mocí, uměním i silou činit - tvořit.

Vůle Boží je nejvyšší vládou nad životem.

Vůle Boží je zjevením Boha v činu.

Vůlí Boží je učiněn člověk.

Vůlí Boží započal velký tvůrčí akt nesmírné obsažnosti i dosažnosti.

Z vůle Boží vzešel vesmír.

Co z vůle Boží vzchází, nese v sobě odlesk jejích mohutností, díl jejích schopností.

I člověk dostal tvůrčí vlohu vůle Boží. Dosud ji však plně nepoužil, protože vstoupil do procesu, který mu vzal z vědomí tajemství tvoření mocí Boží vůle.

Ztráta duchovní moci člověka má své hluboké zdůvodnění. Vůle Boží mu vytýčila cestu, která je ojedinělá. Tato cesta ze slávy a krásy vede do nízkých stupňů života a odtud zase vzhůru do Božství.

Nyní člověk je na konci sestupu a na počátku vzestupu. Kdyby mu byla ponechána moc Boží vůle při sestupu, nebyl by schopen přizpůsobit se nižším sférám. Mocí, jíž by disponoval, rozložil by jejich skladbu, narušil podmínky dané věcem a bytostem, které Boží vůle teprve počíná uvádět na scénu života, vdechujíc jim živý pohyb a schopnost vývoje.

Mezi maličké musel přijít jako maličký a přizpůsobit se jim. I když se však přizpůsoboval, přece s nimi nesplynul. Zachoval si stopy svého vysokého postavení mezi živými, své odlišení od nízkých bytostí. Avšak cesta jejich sférami je krajním a nebezpečným experimentem. Zdržení a prodlévání v nich déle, než stanoví Boží vůle, může ohrozit proces návratu v původní úroveň.

Je zde však strážce a ochránce nebezpečné pouti člověka. Je zde Boží vůle, bdící nad časem, místem, kde se naplňuje problém člověka i jeho řešení.

Boží vůle, ač je absolutní mocí, toto v sobě zadržuje, tlumí i odkládá, chce-li uskutečnit svůj záměr s určitými bytostmi v kosmu. U člověka je to zvlášť výrazné a podivuhodné. Ač bez jejího vědomí se nepohne jediný atom, nepřelétne myšlenka myslí, slovo ze rtů nesplyne, ona silně a zřejmě nevystoupí v žádném složitém závažném případu. Ponechává věci jejich řádům: život dobru, bytosti lásce, aby působily a měly prožitky krásné i otřesné, ale vždy účelně využité pro vývoj, zkušenost a poznání.

Vůle Boží nezasáhla, nezadržela člověka při jeho klesání. V jeho případu nepoužila moci. Nechala projít proces beze změn a zvratů, zabezpečujíc jej jen ze stran neviditelných, někdy hluboce mysterijních. Čekala, až se věci naplní a ukáží světla i stíny a prožije se nezbytné pro zkušenost, s níž se půjde jednou dál do nových experimentů i předurčených dění. Jen proto se člověk mohl naplnit negací bez okamžitého zavržení, katastrofálních, nevyrovnaných následků.

Avšak při úžasné blahovolnosti a shovívavosti vydala Boží vůle přísná ustanovení, do nichž zahrnula prostor a čas. V tomto příkaze je žádáno očištění člověka v místě pro ten účel daném a v čase vykázaném. Je tedy dáno místo i vymezen čas očistného i nápravného procesu. Země je místem očistným i nápravným. Co v ní je konáno, má platnost vesmírnou. V ní zastavuje člověk své klesání a začíná se zvedat. Další fáze jeho vzestupu se odehrávají jinde.

K Zemi je proto soustředěna pozornost lidská i Boží. Proto je naplněna zápasy protikladů. Vůle Boží do ní postavila hodiny měřící člověku čas k nutným úkolům; také různá znamení svědčící o naplnění či opomíjení očistné a obrodné práce.

2. Vůle lidská

Pokud člověk neví, co v sobě má a co znamená jeho život, dopouští se velkých chyb. Někdy jde i opačnou cestou. Dává do popředí svá chtění, řídí se svou vůlí. Domnívá se, že má svobodu rozhodování nebo otevřené steré možnosti. Jeho vůle je však vyvrácena z půdy pravdy, proto se mýlí v odhadu věcí. Jeho úzké představy ho odvádějí daleko od skutečnosti. Síla vůle, kterou má ještě v činnosti po jejím útlumu během sestupu do nízkých úrovní, vytváří životní obraz, který je protikladem Boží vůle. Tak se vůle lidská dostává do opozice s vůlí Boží, stává se i jejím odpůrcem a škůdcem.

Boží a lidská vůle, postavené proti sobě, vytvářejí napětí v prostoru, tíživou situaci. Ta má své reflexy v osudech lidstva, komplikuje je a nesnesitelně nahrocuje.

Každé odchýlení lidské vůle od Boží odsunuje člověka do pozadí kosmického dění, prodlužuje utrpení z pobytu ve zvráceném řádu Země. Avšak toto prodlužování nesmí přesáhnout určitou hranici. Jakmile se k ní nebezpečně přiblíží, vyvstanou protiopatření na záchranu lidstva, jeho situace. Přijde vlna zvýšených nesnází, které krotí výbojnost útočné, zlem narušené lidské vůle, jež se chce uplatňovat po svém.

Čas jde zákonitou šíří kroků. Neúprosně žádá, co mu člověk má dát.

3. Vůle aktivní, dobrá

Aktivní, dobrá vůle má tyto znaky:

Zesiluje snahu.

Usměrňuje chtění.

Tlumí nedobré žádosti.

Probouzí touhu po dokonalém.

Řídí myšlení.

Spojuje city s rozumem.

Usměrňuje soustředění.

Zesiluje modlitbu.

Kárá vlastní nedbalost.

Bystří vědomí.

Klidní nitro.

Vytyčuje duchovní úkoly.

Dává pevnost víře, vytrvalost naději, intenzitu citu.

Dává mysli pozornost, rozumu bdělost a pohotovost.

Nese duši rovnováhu, tělu zdraví.

4. Vůle odevzdaná

Vůle odevzdaná vstupuje do své rodné vlasti, náruče Boha - do vůle věčné, jediné.

Vůle odevzdaná nese s sebou celého člověka i s jeho bytostným zjevem, složkami jeho duše, všemi projevy já.

Vůle odevzdaná klade osud člověka do rukou věčně laskavých i nejsilnějších, které jej obrátí ke světlu a kráse, aby je zrcadlil sebou.

Vůle odevzdaná naplňuje nitro jistotou, že je v nebezpečí i nejmocnější ochraně.

Vůle odevzdaná dává něhu srdci, moudrost rozumu, krásu duši.

Vůle odevzdaná otvírá možnosti činnosti v rámci nadpozemském.

Vůle odevzdaná uvolňuje cesty ke hvězdám, které se dosahují inteligencí a láskou.

Vůle odevzdaná vrací člověku jméno syn boží.

Vůle odevzdaná přináší prožitky, které se smějí jmenovat božské.

Vůle odevzdaná je účastna Božího díla na úrovni andělů.

Vůle odevzdaná je dokonalostí člověka, která není jeho, ale Boží, a proto stálá.

Vůle odevzdaná spojuje pomíjivé lidství s věčným bytím.

Vůle odevzdaná činí z člověka projevenou vůli Boží v činu na Zemi i výše.

Vůle odevzdaná dává sílu i moc nadlidskou.

Vůle odevzdaná mění člověka v bytost božskou se vším, co jí náleží a čím je boží.

VII. Sjednocení s Boží láskou

1. Kdy je možné

Láska a Bůh jsou jednota, splynutí naprosté. Mluvíme-li o Bohu, mluvíme o lásce. Myslíme-li na lásku, vystoupíme myšlenkami k Bohu. Jednáme-li s láskou, projevujeme Boha i v nejmenším činu, nejprostším skutku, úkonu nejvýš jednoduchém.

Avšak to, co se nám jeví malým, prostým, jednoduchým, není takovým absolutně. Naše měřítka jsou nedokonalá, nesou znaky zemské omezenosti vědění o životě. Všechno je velké a významné jen Bohem, Jeho účastí na věcech, na dění, na životě člověka. Velikost dodává Jeho svrchované dobro, nesmírná, nepředstavitelná láska. Voláme-li ji ke svým činům, bereme-li dobro k účasti na myšlení a jednání, žádáme tím účast Boha, Jeho přítomnost. Touto předpokládanou i skutečnou přítomností posvěcujeme nejen čin konaný v lásce, ale i místo jeho konání, čas tomu věnovaný a také ty, jimž je čin adresován, i to, co z něj plyne jako určitá reálně viděná a zažitá hodnota.

Láska má nesmírný očišťující a posvěcující vliv. Umocňuje toho, kdo ji koná, k netušeným zásahům do správné i nesprávné skladby věcí i jevů. Nesprávné napravuje, správné klade ještě hlouběji do dokonalosti Boží. V těchto tajemných operacích má nejdůležitější roli stupeň lásky a její intenzita. Čím výše je postavena, vřeleji vydána, tím silnější jsou její vlivy a výsledky.

Výše lásky je měřena čistotou pohnutek k ní a jejím činům. Výši jí určují neosobní záměr a podnět. Jsou-li zaměřeny mimo sebe, jen k radosti a blahu jiných nebo života obecně, pak se tento krásný, božsky laděný cit vznese do serafínské úrovně. Odtud je již možno něco velkého a silného dát, změnit situaci k dobrému, třeba i okamžitě ulehčit tam, kam je zaměřena láskyplná pomoc, kde je žádaná a potřebná.

I nejpřísnější řády, do nichž je vsunut proces člověka, mají svá bílá místa, vrcholná pole pro působnost Boží lásky k člověku a člověka k Bohu. Na nich se také pracuje, působí, jedná. Vstoupit na ně však nelze každému, kdo by rád pomohl sobě i jiným. I když přání pomáhat je počátkem oduševnění, zjemnění, prvním paprskem lásky, přece tento stav je nedostačující. Jím se nevstoupí na ony úrovně, kde jsou v činnosti vlivy a moci - milosti tišící utrpení lidstva, dávající pomoc a sílu k nastoupení duchovní cesty. Každá přímluva, každá ochota k pomoci je vítána nejen jako neklamný projev zjemnění a probuzení lásky, ale i jako cenný příspěvek k ulehčení a uklidnění těžkostí lidstva. Avšak jen ten, kdo žádá lásku Boží a je pln soucitu, vřelosti i touhy pomáhat, dostává žádané, předává obdržené dary v různých formách jedincům i celku.

Láska je vázána na lásku, i když její činnost je univerzální, nerozdílná pro všechny. Nikoho si neprotiví, nikoho nevyvyšuje, nikomu nedává přednost. Obklopí-li někoho silnějším vlivem, pak jen za podmínek, že splnil vrchovatě úlohu lásky, v ní a jí vstoupil k Bohu, aby boží snesl na své cestě zpět do lidských strastí k jejich umenšení.

2. Kdy je nutné

Kdo vystoupí z dobrovolnosti, protože opustil cestu lásky vždy pomáhající, ochotnou, vlídnou, obětavou, vsunuje se do celé řady nutností. Pak koná, co je mu nepříjemné, nemilé i odporné. Žije, jak si nepřeje žít, protože každý hledá blaho a štěstí. Jsou to přirozená přání. Plynou ze vzpomínky uchované na dně vědomí na život v Bohu v plnosti blaha. Avšak blaho je účin lásky. Bez ní je nelze prožívat, vůbec je znát. Blaho, které cítí, vnímá, prožívá duševní vědomí, je závislé na schopnosti jemně chápat, jemně prožívat, být citlivým a něžným.

Tyto stavy jsou projevem vnitřní lásky. Kde ji není, je smutek, nespokojenost, zoufalství. Tak se ocitáme v bludném kruhu příčin a následků. Příčinou je nedostatek lásky, následkem vnitřní vyprahlost a bolest.

Kdo má živou vnitřní lásku, netouží, aby mu byla dávána od lidí. Zaměstnává jej tak, že nemá volné chvíle k nářkům v sobě a nad sebou. Naopak. V jejím rozdávání je šťasten vyšším štěstím plynoucím z radosti, že může pomáhat jak možno - po lidsku lidem, i boží láskou samou všem.

Šťastný život je láska. Kdo ji nehledá, je postaven před nutnost lásku si vyvinout, jí se spojit s Bohem a tak vstoupit do života tichého vnitřního klidu a blaha, jaké je dostupné jen na nebi - v Bohu.

3. Kdy je dokonalé

Dokonalost je pojem rozsáhlý, pro lásku zvlášť. Zde na Zemi si to ovšem zjednodušujeme. Za lásku máme všechny vztahy rodinné, osobní, národní, obecně lidské. Mnohé z nich však nejsou projevem pravé lásky, ale vazby tělesných spojení, které život více komplikují než harmonizují.

Ze všech forem lásky na Zemi je Boží lásce nejblíže mateřství, i když má v sobě prvky sobectví a úzké zaměření na dobro jen mála bytostí. Hledáme-li však příměr k lásce Boží, můžeme jej nalézt jedině v lásce matky. I když ona pravý život dítěti nedává a je jen místem pro tajemné mysterium početí a zrození moci Boží, přece v ní je zobrazena určitá dokonalost lásky.

Člověk touží po sjednocení s láskou tak vysoké kvality, že ji lze nazvat boží - musí ovšem vstoupit do vnitřního mateřství, do stavu, v němž je tolik něhy, pozornosti, laskavosti, trpělivosti, ochoty ke službě, práci a oběti, zřeknutí se osobních potřeb a přání, jaké dovede vyvinout a projevit jen dobrá matka.

Dokonalé lásce je celý svět malým dítětem potřebným péče, pomoci, ochrany. Za bytostmi stojí němí tvorové a za nimi živá příroda. Všichni a všechno tvoří rodinu Boží, vyhoštěnou za prahy míru a pokojného osudu. Uvádět zpět do Božího domova pobloudilá zimomřivá ptáčata vypadlá z měkkého klínu Božství, znovu nad nimi rozprostřít široká, jemná a hebká mateřská křídla, je činem lásky, o níž není pochyb, že je sjednocená s láskou Boha. Jen jí může být dokonalá a tím matkou všech.

4. Znaky sjednocení s Boží láskou

Sjednocení s Boží láskou se projevuje:

V důvěře k Bohu ve vyhrocených, velmi tísnivých a neutěšených poměrech.

V obtížích a množství práce za nepříznivých podmínek

V trpělivosti v okolnostech žádajících zvýšení problémů a nesnází.

V ochotě v namáhavé a časté službě jakékoli formy.

Ve štědrosti, je-li potřebná pro různé nedostatky jiných.

V soucitu v těžkostech a utrpení postižených.

Ve smíru - vždy, všude a okamžitě po každém konfliktu a nedorozumění.

V oběti, když k ní okolnosti dovedou.

V odpuštění za každý čin zraňující duši i tělo.

V moudrosti, je-li třeba urovnat situace do souladu a klidu.

V ustoupení nebo i obhájení dobré věci.

Ve vážnosti a odpovědnosti v úkolech, na nichž záleží a jsou nevyhnutelné.

V pomoci, která je dobrovolná, pohotová, stále v duši připravená a s dobrým úmyslem konaná.

V oddanosti Bohu v modlitbách a skutcích.

Ve zbožnosti pokorné, vroucí a stálé.

Část třetí: Vstup do duchovního života

I. Od víry k jistotě

1. Víra jako vědomí Boha

Víra je cesta pokorných, kteří přijali pevný a přísný řád života jako dílo Boha a toto uznali za svrchovaně moudré, dokonale vyhovující bytostným vztahům, dobře sloužící vývoji hmotného vesmíru i neohraničených duchových oblastí.

Ti, kdo se do Božího díla zapojili a přijali Jeho dílo i zákonitosti dobrovolně, s porozuměním a ochotou, jsou postaveni do vesmírného dění a na místa, kde se soustřeďuje Boží tvůrčí síla k vytváření harmonicky složených forem, tvarů a jevů života. Na těchto místech jsou konateli a strážci, šiřiteli Božího díla. Nesou v sobě silné vědomí Boha jako nejvyššího duchového činitele, Pána sil a mocí života. Jejich vědomí Boha je z hlediska hmoty zdánlivě nezdůvodněné, protože hmotné tvary Jej neprojevují bezprostředně a viditelně. Teprve vyšší nadhmotné oblasti Jej zrcadlí, zjevují Jeho skutečnost.

Víra má své zdůvodnění v hlubině proudu života. Ti, kdo zůstávají na jeho okrajích - buď z vnitřní slabosti, že jejich duchovní principy jsou v určité pasivitě, latenci, nebo proto, že jsou v řadách negativních inteligencí - nemohou dospět k víře pevné, hluboké a stálé. Tím méně mohou vejít v jistotu Boha. K těm nelze přistoupit ze žádné strany s poučením o Bohu, s výkladem hlubokých pravd života. Nepřijmou víru jako přirozené nazírání na záhadu věcí. Ať jakkoli se jeví lidmi schopnými i s jistou mírou rozumového zušlechtění, jejich nevědomí o Bohu svědčí o nižším, dosud okrajovém postavení ve vesmírném kruhu života. Mají před sebou dlouhou cestu vnitřního vývoje, nesnadnou a namáhavou oživováním duchovních principů, pohaslých ve svém hlubinném světle z různých svrchovaně závažných příčin.

2. Úrovně víry

Víra má své stupně odkrývající do značné míry celkový vnitřní stav. Zjemnění a celkové oživení vnitřního života umožní vědomí vystupovat nad obzor Země až do duchovních úrovní a hluboce se vnořit do pravdy o věcech. Proto víra částečně nebo i zcela oduševnělého člověka daleko převýší prvé stupně, průměr, a může vytvořit i jedinečnou kvalitu.

Víra je pasivním i silně aktivním činitelem, vzhledem k tomu, jak dovede použít prostředku svého projevu v nitru i navenek, jak operuje s poznaným věděním o životě a Bohu. Jsou věřící jako jen věřící a nic více. Jsou však i jedinci, kteří proměnili víru v jistotu a tímto stavem vstoupili do vědomého spojení s Bohem, stali se mystiky.

Mezi prvním a nejvyšším stupněm na Zemi možným je několik úrovní víry víceméně dobrých i málo prospěšných. Každá z nich nalézá odezvu tam, kam se obrací myšlení a probuzený duchovní cit. Tato odezva odpovídá chápání vyššího života. Jaká intenzita víry a míra její kvality, taková je na ně reakce v duchovním světě. Čím vyšší úroveň víry, tím silnější je vliv jejích blahodárností na život tento i posmrtný - na ten především.

Na Zemi může žít i nevěřící bez vážných nebo otřesně zřejmých poruch. Na onom světě však bez víry není klidu, uplatnění nemá sil. Ten, jehož víra vyšší svět a život nepředpokládá, ocitá se ve chvíli odloučení od těla v nepříjemné situaci. Lze ji poněkud přirovnat k nesnázi člověka donuceného okolnostmi vystoupit na vysokou horu nebo přejít velmi dlouhý úsek cesty ve slabosti těžce nemocného či sotva ročního dítěte. V oné situaci nemá nezbytných duševních sil, které v nitru probouzí a rozvíjí víru v Boha, a tím v nesmrtelnost existence.

Vyšší svět je zrcadlením nitra věcí, které zemský život naopak zastírá. Není-li v nitru rozhořené světlo víry již zde na Zemi, pak se onen vnitřně neosvícený ocitne při vstupu na jiný svět jako v nedostatečně osvětleném prostoru. Pohyb v přítmí je ztížen i zde na Zemi; rovněž tak i celková orientace a každá cesta. Úroveň víry vyvinuté zde na Zemi zařazuje každého na odpovídající úrovně dalšího života v přísné zákonité přesnosti a se spontánní samozřejmostí. Zvláštní milosti, dovolující obejít tyto přísné zákony, se udílejí jen za mimořádných okolností a jen v řídkých případech.

3. Víra pasivní

Víra pasivní má tyto znaky:

Nemá sílu, schopnost a možnost, ani se neodvažuje vstoupit ve vědomé boholidské vztahy. Zůstává na jejich okraji, v mělčině poznání, ve stojatých vodách nesmírné řeky tajemství života, jehož velikosti se až leká.

Vytváří jednoduché představy o věcech, úzký rámec vnitřní činnosti.

Neptá se na příčiny skryté za oponou viditelného dění v oblastech dosud utajených působností kladného i negativního myšlení, kde jsou protisknuty činy lidí v celé plnosti jejich významů a ve stroze holém obraze pravdy v neúprosném odkrytí.

Nechápe souvislost věcí a jevů ani vázanost bytostí na pevný řád vzájemných služeb.

Život vnímá jen chabě a slabě, neuvědomuje si hloubku svých problematik, závažnost otázek po smyslu dění a osudu člověka.

Nemá schopnost kontroly, sebekritiky ani vědomého řízení každého projevu v řeči a konání.

Vydává se na dalekou cestu za vysokým cílem s nedostatečným vnitřním vybavením moudrostí a láskou, které jsou hybnými silami duchovního vývoje, nezbytným předpokladem zdaru díla člověka, naplněním jeho poslání na Zemi i dále.

Je zasetým polem, ale bez další náležité péče zajišťující dobrou úrodu pro čas, kdy duše potřebuje síly na posmrtné cestě.

Je počátkem velkých věcí, o nichž ani neví, že takovými jsou a tak hlubokých významů.

Je první třídou v duchovní škole života, žádající neustálé studium, mnoho zkoušek a velkého úsilí jako každá škola pozemská.

Přináší první paprsky světla do cesty lidstvím pro orientaci a nalezení východisek z neutěšeností; také poznáním správných směrů, cílů nejbližších, dalekých i přiznáním osobní nedokonalosti.

e znakem vnitřního oživení, povstání člověka z pádu do nevědomosti o Bohu a skladbě života, dává duši sílu k povstání.

Vrací člověka významům kosmických šíří, protože znovu spojuje úzce s Bohem.

Předpokládanou a důvěřivě očekávanou pomocí Boha v Jeho péči o každý život je nadějí v každé těžké chvíli i mezní situaci.

Víra pasivní je pomalou cestou k cíli nejvyššímu, nikdy však cíl sám.

4. Víra živá

Víra živá má tyto znaky:

Je vědomou intenzivní snahou vnitřně dospět k Bohu, prožít Jeho skutečnost v sobě a postupně ve všem, co je životem konkrétním i nadpozemskou krásou, nejvyšší idejí i její realizovanou hmotnou formou.

Je duševní činností vnášející do zmatků a rozporů světa duchovní myšlenky dávající smysl všemu konání, význam utrpení i oběti.

Je počátkem jistoty o Bohu, a proto přesvědčením, že život je veden, střežen, chráněn, moudře a účelně sestaven ve svých vazbách bytostných i jevových, v prvotních příčinách i zákonech následků.

Je schopností vědomě dávat, obětovat bez osobní ctižádosti.

Je vyšším stupněm lidství navazujícím součinnost s vesmírnými bytostmi velké moudrosti, lásky i tvůrčího umění.

Je projevem vnitřní síly, zušlechtěním mysli, prohloubením a zjemněním citu, otevřením se vlivům Boha na všechno vnitřní i vnější člověka.

Je cílevědomou duchovní prací na obrodě člověka i pro boží mír na Zemi i pro uznání a poznání Boha celým lidstvem.

Je vzácnou lidskou snahou žít s myšlenkou lásky a v zapojení na Boží záměr dát životu růže i chléb, moudrost i krásu, lásku i věčnost existence jsoucího.

Je rychlým postupem vývoje k duchovně chápanému a takto projevenému člověku.

Je prvním silným uchopením vnitřních sil i schopností k mohutnému mentálnímu rozsahu, rychlému duševnímu vzestupu, který překonává hranice hmoty a Země, otvírá duchovní úrovně života a na ně již člověka staví.

Je výbornou přípravou na krásný tvůrčí život budoucího času a v něm i na mysteria lásky v duchovním bytí.

Je navršujícím se vítězstvím nad vlastní skrytou i zjevnou negací.

Je překonáním osobního a vstupem do univerzálního myšlení i činů.

5. Víra v projevu jistoty

Vírou v projevu jistoty je:

Pevné zakotvení v duchovním citu.

Živá vnímavost všeho vyššího.

Soustředění na duchovní pojmy, úkony, otázky a problémy spásy osobní i všelidské.

Pozornost věnovaná vnitřnímu životu i všem jevům zasahujícím do myšlení osobního i světového.

Všestranný zájem o poznání věcí Božích a studium duchovních věcí.

Moudrost rozvinutá vlastním úsilím, modlitbou a milostí Boží, získanou konáním dobra.

Jasné vědomí existence Boží a z ní plynoucí i existence osobní.

Chápání základní jednoty života všech v Bohu.

Rovnováha rozumu i citu spojená pro dobrou a potřebnou službu.

Nazírání na bolest a všechny těžké cesty z duchovních hledisek.

Vědomí absolutního zabezpečení života mocí, moudrostí a láskou Boha.

Vědomí účelnosti a příčinnosti všeho dění i každého pohybu viditelného i neviditelného uvnitř věcí.

Vědomí Boží ochrany každého, kdo jednou vyvstal na Zemi jako živý.

Vědomí nesmrtelnosti duše v jejím vyšším principu.

Vědomí vnitřních sil a neustálé možnosti vývoje k vysokým úrovním božího člověka.

Pochopením lidského osudu, jeho výchovou k chápání a vědomému přepracování zlého v dobré, k širokému uplatnění rozumu a citu, vůle v činu.

Neochvějná důvěra v Boha osobní statečností, přísností a čestností nejvyšší lidské úrovně.

Klid v každé vyhrocené situaci a všeobecné nejistotě.

Hluboká znalost zákonitostí vytýčených vzestupné cestě z nižšího lidství ke stavům adělským.

Prokonání životních zkoušek bez otřesů a vychýlení z cesty dokonalých.

Věrnost a oddanost Bohu nade vše a vždy.

Absolutní pokora a úcta ve vztahu k Bohu.

Univerzální láska ke všem a nejvyšší k Bohu.

II. Vnitřní život

1. Cesta k nitru

Cesta k nitru je ještě neznámá vnějšímu vědomí člověka. Aby ji vůbec mohl nastoupit, musí si být plně vědom existence nehmotné, která je jádrem lidského bytí. Musí vědět, že tělo skrývá velká tajemství vazby s duševním i duchovním principem. Musí si uvědomovat myšlení, projevy rozumu a citu, protože ony jsou vchodem do neznámých oblastí života souvisejících s jeho duchovní podstatou.

Nitro má několik úrovní. Některé jsou poznatelné vnímáním, rozumem i citem, protože se v nich odehrává běžný duševní život s celou stupnicí vjemů a dojmů z prožitků pozemského života. Za ním však je ono neznámo člověka, jeho pravé nitro, hlubina zatím nezbadatelná pro své tajemné spojení s Bohem. Pokud se žije jen pro hmotné věci, zůstává hlubinné nitro uzavřeno jako dveře domu, v němž nikdo nebydlí. Jakmile však člověk zatouží po věcech Božích, začne o ně usilovat, je vyhledávat a s nimi navazovat kontakty, situace se od základu mění.

Ona duševní oblast, v níž se žije světsky, nestačí a ani nemůže pojmout představy a myšlení o věcech vyšších. Pro ně je třeba hledat nový prostor, otvírat zavřené dveře duchovní úrovně nitra, kde působí síly a moci Boží. Cesta k těmto skrytým mohutnostem člověka se nastupuje s jeho zařazením se do Božích řádů života ukládajících povinné i dobrovolné služby, které jsou zákonitou podmínkou k získání skryté moci otevírající cestu k hlubině bytí, k tajemství života v Bohu. Není jiného přístupu, ať cokoli člověk hledá nebo se chápe magických klíčů k otevření bran k duchovní moci a síle. Bez předchozí průpravy a přípravy spočívající v proměně celého životního projevu v obraz ušlechtilého lidství proniknutého láskou, nelze získat a trvale mít vnitřní duchovní síly, vyšší moudrost, Boží vedení a vše velké a posvátné z toho plynoucí.

Duchovní láska však, ač je absolutní kvalitou života, nepřichází do nitra jako déšť na pole. Je záležitostí vnitřního života a ten je také vložen do řádů jevů a věcí. Co je jednou svěřeno rukám člověka k vlastní manipulaci, není z nich vzato nátlakem Boží vůle a nejvyšší moci. Osobní vnitřní život má v moci člověk. Může jej zastřít tmou nebo rozzářit božským světlem do překrásného jasu, avšak v mezích zákonné vazby duševních sil s mocí a vůlí Boží. Nitro skrývá tajemství uplatnění, obrácení a zušlechtění člověka. V těle se tyto možnosti pro ně nenacházejí. Jeho zájem a pozornost musí proto směřovat k centru jeho existence, k vnitřnímu životu. Tam je jediná možnost proměnit život v radostné dílo v rámci krásy a lásky. Proměna tak velké dosažnosti není záležitostí několika roků. Je dlouhodobým procesem. Každý den však, zvláště nesnadného pozemského života, tuto proměnu uskutečňuje. Zvláště rychle tehdy, je-li člověk pamětliv, čím je, co dal a má dát sobě, životu, Bohu.

2. Otevření nitra

Otevření nitra je nesnadné, protože během života na Zemi je člověk obrácen k tělu a světu, uzavřen duchovním skutečnostem. Je záležitostí duchovního vývoje, jemuž je nutno věnovat největší pozornost, mnoho času, úsilí a celou inteligenci. Je vnitřním procesem zrodu moudrosti a lásky, v němž působí člověk i Bůh.

Stává se však, že člověk v něm je příliš pasivní, nevychází vstříc Božím vlivům, které svou mocí otvírají jeho srdce. Tím se ovšem ztíží stanovený postup žádající účast i spolupráci člověka s Bohem. Nedokáže-li však ji člověk navázat a rozvíjet, celý proces se ztíží, ba i znemožní. Po určitém čase nesnází člověk pozná svůj nesprávný přístup k záležitostem svého duchovního vývoje. Uvědomí si své chyby a omyly. Toto poznávání nesprávné cesty je časem jeho utrpení. Jeho působením se nitro nejrychleji otvírá.

další