3. Vstup do nitra

Vstup do nitra žádá:

Prokonané pokání.

Započetí, rozvíjení a posléze plné uskutečnění obrodného procesu, kterým se zcela odstraní starý způsob života v mravní pokleslosti, nedostatečném charakteru a chybném konání, a

vytvoří se nový, vysoce kladný vztah ke všemu: k lidem bratrský, k Bohu synovsky vřelý, poddajný i oddaný.

Vědomé, chtěné uvolnění svazků příliš poutajících k zemské hmotě, k záležitostem těla a světa i k osobním nižším žádostem.

Pevné odmítání zájmů odvádějících pozornost k hlučnému vnějšímu projevu, dění, k tříštění zájmů na mnoho stran, k oslabení vnitřní bdělosti a kázně.

Přemáhání a utišení touhy vyniknout a uplatnit se viditelně pro chvály lidí - uspokojené sobectví.

Ovládání se v každém rozjitření mysli i citu a zvláště v krajní nespokojenosti, odporu a netrpělivém čekání na cokoli důležitého a vítaného, nepostradatelného i nezbytného.

Hledání duchovních poučení.

Použití příležitosti každého dne k povznesení mysli k Bohu.

Soustředěný zájem o problémy osobního vnitřního vztahu v přísném hodnocení jeho úrovně, neúprosné kritice každé malé chyby.

Duchovní úvahy.

Tichá hluboká meditace.

Intenzivní, vytrvalý, neustále obnovovaný vroucí vztah k Bohu.

Myšlenkové i slovní modlitby hluboce podložené citem, touhou a láskou k Bohu.

Neustálé konfrontace úmyslu s jeho naplněním, které ukáží nedostatek v konání i odchýlení od dobrých předsevzetí nebo nedostatečnou vytrvalost na duchovní cestě.

Vyvíjení dokonalosti soustavně, cílevědomě, denně a v každé příležitosti, zvláště v nejméně vhodných podmínkách.

4. Vnitřní intuice

Vnitřní intuice má tyto znaky:

Je tajemným projevem Boha v lidské duši; Jím je inspirována k činům, myšlení i lásce.

Je skrytou cestou moudrosti Boží k vědomí člověka a informaci o složení života, o významu a skladbě věcí, zda jsou, kde a proč, jak kudy jít za posláním a s ním Zemí i kosmem.

Je neustálým kontaktem mezi lidským a Božím, který není přerušen ani rozpadem těla, vstupem kamkoli, ani pádem do nejnižšího stavu lidství.

Je Boží vůlí bez hlasu a zvuku, které znějí Zemí a jsou zachytitelné lidskému sluchu.

Je impulzem ke každému obratu věcí k dobrému, napravení a odčinění zlého.

Je božím věděním člověka; bez něho by nenašel východiska, nedokázal by přejít hory překážek, ohně zkoušek své vnitřní zralosti, ani bláhovost lidského dětství, všechny stupně nevědomosti.

Je tajemnou silou udržující bytostnou skladbu člověka v rámci Země a za určených významů i zákonů pro pobyt ve hmotě i ve sférických vlastech.

Je záchranou bloudících, vnitřní útěchou trpících, vyšším osvícením rozumu, krásnou tužbou citu, předpokladem činnosti dobra, silou k zápasům se zlem světa i osobní slabostí.

Je základem veškeré víry a naděje, podmínkou jejich rozvíjení, zvedání úrovně inteligence.

Je možností dosáhnout vědění ve velkém rozsahu a hloubce.

Je vnitřní duchovní činností silnou a nejvlivnější, o níž svět nic podstatného neví, ačkoli je nezbytná pro vytváření i trvání náboženské formy, pro díla kultury světské a každou tvůrčí práci.

Vnitřní intuice působí nezávisle na člověku; má svou iniciativu v Bohu s celou Jeho nevyčerpatelnou mocí. Naváže-li však člověk s ní vědomé spojení, na ni spoléhá jako na moudrého vůdce, její vedení očekává, o ně tiše v nitru žádá a prosí, pln pozornosti k vnitřnímu hnutí se jí poddává - přetváří člověka v bytost vesmírnou, univerzálně prospěšnou, zjevem krásnou.

Otevře-li jí člověk vědomě svůj rozum i cit s přáním, aby jimi i na vnějších stranách projevila duchovní znaky života, vývoj věcí postupuje velmi rychle určenou cestou. Naplní úkol staletí třeba za jediný den vnitřní i vnější činností člověka ve jménu lásky a Boha.

5. Vědomé spojení s intuicí

Vědomé spojení s intuicí má mnoho těžkých podmínek a složitou vazbu předpokladů, za nichž je možné. Nelze je uskutečnit naráz, bez předchozích příprav, snah a úsilí zjemnit a rozvinout vnitřní duchovní život, otevřít se vlivům Božím.

Vyžaduje hluboký cit přímo andělského ladění, jistotu o její existenci a velké moci nad vnitřním světem.

Vstupuje do silného vlivu jen v jasném klidu mysli, ve ztišení všech citových výkyvů, v soustředění a mlčení.

Vědomí ji silně vnímá, v sebe přijímá, je-li předem vycvičeno jednak v tichých meditacích a také v pohotových reakcích citu na každé hnutí nitra.

Prolíná vůlí poddajnou, zpokornělou vírou a láskou k Bohu, která dávno odložila tvrdé postupy, neúprosnost, neústupnou vládu rozumu.

Vychází z Božského a vchází do lidského a je mu do značné míry přizpůsobena, avšak tam, kde nalézá velké provinění, neodevzdává svůj dar a vedení, ať jakkoli naléhavé problémy člověk řeší a třeba se i dožaduje Boží pomoci.

Jejím posláním je dodat osvícení od Boha, ale jen snaživému, vytrvalému žadateli a prosebníku, který je otevřen poznání a připraven konat dobro; člověk ji dostává z lásky Boha, a proto má lásce sloužit, ji šířit a všude uplatňovat.

Vědomé spojení s intuicí se dosahuje i milostí Boží přímou - v mimořádných případech:

Je-li mu dán významný úkol pro duchovní vývoj lidstva, v němž je třeba prokonávat nebezpečné překážky, zápasit i bojovat za Božské ideje sjednocení, kdy se rodí statečnost, hrdinství a oběť.

V nebezpečí tělesného zahynutí jedince nebo i celé skupiny lidí za nepředvídaných katastrof, neštěstí a pohrom.

Ve válečných situacích, kdy Bůh zvlášť chrání ty, jimž nemá být život odňat, varuje je předtuchou, zvláštními instinkty je vede k příchodu a odchodu z určitých míst, kde hrozí nebezpečí.

V čase určeném k odhalení některého z četných tajemství hmoty, které má být lidstvu k dispozici.

Je-li třeba prokonat určité formy oběti zneškodňující příliš prudké a vysoké vlny následků zla lidí, dostávají k tomu určení jedinci silné proudy intuice, které je vedou na určitá místa a do situací, které oběť činí nevyhnutelnou a ji přímo navodí. Říkáme, že jsou vedeni Duchem svatým, Jím osvíceni a posilováni ve svém obětním životě, který nejednou vyústí i v mučednictví.

6. Duchovní myšlení

Duchovní myšlení má tyto znaky:

Je nezbytné k vývinu vnitřního života a také předpokladem jeho zdárného výsledku.

Jeho správné moudré projevy jsou úměrné chápání člověka jako tajemství Boha a vesmíru.

Nabývá správnou intenzitu, hloubku i šíři úvahami o životě, přemýšlením o Bohu, studiem Písma, přijetím Slova Božího v něm do celého rozumu i srdce.

Nabývá vyšší formy modlitbou i tichou vnitřní meditací.

Projevuje se zvýšenou aktivitou citů ve všech problémech vztahů milých i nemilých, kdy je třeba smíru, jemuž rozum brání.

Je žádoucím pro své vlivy, které umožňují proniknutí k vnitřním silám, nadprůměrným schopnostem činit nadlidské.

Zjemňuje obraz člověka až do vnitřní krásy a mystického kouzla.

Přetváří člověka v duchovního zasvěcence.

Přináší světlo prostoru, v němž se promítá jeho tělesný i duchovní život.

Je mostem pro rychlý a bezpečný přechod na druhý břeh života.

7. Význam duchovního myšlení

Duchovně myslící člověk je účasten vyššího života i když se pohybuje na Zemi. Jeho vnitřní svět je jím zvednut nad hmotu a spojen se vším Božím v celém kruhu života.

Z myšlenkového zapojení na Boha plyne duši i tělu velmi blahodárný vliv. Jím se rozvíjí vnitřní síly a k činnosti povstává skrytá moc duchovního principu. Ta přetváří slabého člověka v bytost vysoce výkonnou, schopnou všestranné činnosti, neustálé pohotové iniciativě ke konání i myšlení osobnímu a posléze i univerzálnímu.

Duchovní myšlení je prospěšné celé Zemi. Jím proudí zvlášť silné životní energie rozvíjející tvary a formy nejen lidského života, ale i přírody, její složité i krásné mnohotvárnosti.

Duchovní myšlení je zdrojem tělesných sil. Jimi každé tělo okřívá a omlazuje se. Zpomalí i zastaví jeho stárnutí a ochablost. Je lékem na každou chorobu.

Duchovním myšlením proniká tajemné světlo Boha. Proto se jeho nositel a šiřitel nazývá osvíceným.

8. Význačné rysy duchovního myšlení

Duchovní myšlení má tyto význačné rysy:

Je jako otec a matka všem věcem, protože na všechny s láskou myslí, v duchu je staví na nejlepší místo, protože je chápe jako Bohem dané a Jím tvořené i rozvíjené do krásy a bohaté účelnosti.

Všemu dává zdůvodnění duchovními zákony, jak je do vesmíru rozprostřela Boží moudrost a láska.

Zrcadlí člověka i v rámci hmoty duchovou krásu ušlechtilosti.

Je pečlivé a starostlivé, aby vlastní i všelidský život byl projeven jak Bůh v Kristu učí.

Je moudré vědomím, kdo je člověk a čím je povinen životu, svému Pánu i sobě v lidství, a pak jako anděl, služebník lásky Lásce.

Nese do života naději i pevnou rozhodnost stát neochvějně v dobru jako jeho ochránce, pokud je slabé a opomíjené na Zemi.

Zúčastňuje se Božího díla soustředěním na ně a pozorností ke všemu, co je míjí i v čem ono stojí jako zemský pracovník, co samo vytváří nebo společně s jinými pro obecné hodnoty i osobní blaho.

Vyznačuje se hloubkou úvah, širokým rozprostřením otázek života, na něž odpověď je i není pro nezbadatelné tajemství individuality i jednoty všech v jednom původu.

Proudí myslí jako klidné vody spoutané pevnými břehy, prosluněné zářícím, ale nepálícím sluncem jara.

Vytváří kladné představy v důvěře, že zlo je přechodná nemoc člověka a Země.

Vydává do prostoru líbeznou duchovní vůni jako sad kvetoucích růží, lípy v plném rozvití květu.

Člověk s duchovním myšlením přitahuje k sobě svět Boží, protože on jde tam, kde je světlo, krása a mír.

III. Svět představ

1. Postavení věcí

Postavení věcí je na Zemi promítáno světem vnějším, kde věci mají své přesně ohraničené formy a tvary, vyjadřující viditelně jejich poslání, neustále prověřované zkušenostmi.

Existence věcí je však vsunuta i do vnitřního světa mysli, sídla rozumové inteligence. V ní každá věc všední i člověku posvátná má svůj nadhmotný obraz, své vnitřní zrcadlení v jemných éterických látkách, nádherně spektrálních a přitom nepředstavitelně pružných, poddajných, schopných přizpůsobení se každému záchvěvu vibrace myšlenkových sil.

Je to svět neviditelný související s hmotným, ale odlišný vazbou zákonů i účiny působností životních sil. Je zrcadlením představ, tedy relativně skutečným. Jejich hodnocení vychází z hledisek, jimiž jsou konstatovány a poznávány jako vnitřní dění duševní různého, někdy velmi odlišného stupně intenzity, s malou či velkou odezvou v mysli a citu.

Tam, kde představy vznikají a vytvářejí své obrazy, jsou živou skutečností. Jako takovou ji poznává vnitřní inteligence, která jí současně dává i význam pro osobní i všeobecný život.

Z hlediska hmoty je myšlenkový i představový svět neskutečný. Protože se člověk pohybuje na úrovních duševních i tělesných, učí se je rozlišovat i sjednocovat.

2. Zrod představ

Představami člověk nosí v sobě velký svět, aniž si to uvědomuje. Tento svět však není vždy přesným obrazem hmotného světa. Je lepší nebo také horší. Může být i beztvarou abstraktní krásou vysokého ideálu, jaký by člověk na Zemi chtěl prožít a uskutečnit.

Z celého procesu zrodu představ je důležitým činitelem použití měřítka, jímž se hodnotí zemský život i každá známá věc. Zkušenost, z níž vychází úsudek, vytvoří jasnou nebo nejasnou představu a zvláštním způsobem použije psychických sil i vnitřní inspirace a pomocí tvůrčí fantazie kreslí v duši obraz, který, spojen s jiným, je vnitřním světem představ. Do něho se vsunuje i sídlo vědomí a duchovní paměť.

Vědomí protiskne dojmy ze své okružní cesty představovým světem do mysli. Ta na ně reaguje tím způsobem, že zrodí záplavy myšlenek radostných nebo tíživých, podle toho, jaký je svět představ v jejím pozadí.

Jsou-li ve vědomí trvale přítomny představy neutěšené, depresivní, jako reflex dojmů a bolestných prožitků života, lze očekávat zrod myšlenek stejného zabarvení. Tak se kupí jeden stín za druhým, obloha vědomí se zatahuje šedými i temnými mraky hrozivých rozměrů. Pod tíhou této vnitřní neutěšenosti ochabne duševní síla a tím i schopnost řídit a upravovat vnitřní stavy, pohotově zvládat složité situace, udržovat jas naděje, světlo víry, krásu jejího ideálu.

V ochabnutí vnitřních sil nelze konat žádné větší dílo, tím méně prospívat v duchovním vývoji.

3. Představy negativní

Představy negativní mohou projevovat:

Nízký a tím hrubý stav člověka.

Přítomnost zla v mysli i citu.

Nedostatek moudrosti.

Slabost vůle.

Vlažný vztah k povinnostem, lidem i sobě.

Nepochopení významu myšlení.

Opožděný rozumový vývoj.

Tělesnou slabost a poruchy organismu.

Únavu z přílišné námahy i přímou nemoc.

Nevědomost o tom, co je prospěšné, co škodlivé, jak a proč se má tvořit jasný svět myšlení a představ.

Negativní představy nesmírně ztěžují život, činí jej neradostnou cestou, po níž se jde s nutností, nerado a bez zájmů. Vytvářejí tíživou atmosféru ve vnitřním světě i mimo něj. Nejsou přínosem, ale zatížením. Život v nich se náležitě nerozvíjí. Promarňuje se drahocenný čas daný úkolům obrody a obnovy, celkovému zušlechtění. Člověk, který toho chce dosáhnout, musí negativní představy přepracovat, přetvořit, naplnit kladem.

4. Představy kladné

Představy kladné jsou velkým pomocníkem duchovního vývoje. Tvoří se a rozvíjejí samy přirozenou cestou, jíž je zjemnělý vnitřní život, čisté myšlení, pevný charakter, dobrota srdce, víra a naděje. Lze jimi vytvořit krásný obraz života a vnitřního světa, je-li na ně vědomě působeno.

Jak má člověk na ně působit?

Má chtít, aby jeho představy šířily celou duší jas a pohodu, rovnováhu a klid, jistotu o Bohu, skutečnost lásky.

Má kontrolovat obrazy svých představ, co do nitra vkládají, zda světlo, šeď nebo tmavé stíny.

Má stát svým vědomím na stráži a nepropustit nevítané hosty do nitra, nedovolit jim rušit vnitřní klid a jas chmurným obrazem.

Má opravovat a napravovat, co je představou zmatků, rozporů a z toho plynoucích starostí i strastí světa i osobní cesty, co se zrcadlí v myšlenkách, citech, dojmech a z nich se protiskuje do nitra v podobě stínů působících zpětně na vědomí tísněmi, úzkostí, odporem, hněvem.

Má hledat světlé stránky na všem, i na jevech, které se mu nelíbí, protože i negativními vlivy je člověk veden a vychováván - jejich odstrašujícím příkladem a hlavně následky, které neúprosně přinášejí.

Má brát na pomoc víru, vyvinutou jistotu o Bohu, Jeho ochraně, vedení i moci, měnící ve stanovený okamžik zlé v dobré.

Má statečně zápasit s vnitřní slabostí, která by nejraději složila člověku ruce v klín a nechala jej unášet proudy událostí až k utopení v beznaději i zoufalství nad špatným světem a těžkým životem.

Má zachovat rozvahu a klid, nechat je působit na myšlení, na tvorbu představ, aby nerušily, ale tišily, smiřovaly s nemilým.

Má očekávat i v nejtěžších chvílích pomoc Boží, o ni se vnitřně opírat jako o hlavní sloup, který za každé bouře udrží stavbu života osobního, všelidského i univerzálního.

Má snést útočnost a provokaci zla trpělivě a s odpuštěním v duši, protože každý jeho projev jej současně rozkládá, oslabí, není-li znovu do jeho ohně přilito zápalných látek hněvu zla napadeného a trápeného člověka.

Má si uvědomovat vše dobré, aby nemyslel na zlé a tak je vyhostil z vnitřního světa, zneškodnil je v sobě, vymazal z každé představy, aby jen klad jako silný most spojoval myšlenky a city, vědomí s představami a je s vůlí, člověka s člověkem, člověka s Bohem, život se vším krásným a posvátným, co je v Bohu.

IV. Dobré vztahy

1. Vztah k sobě

Vztah k sobě má tyto znaky:

Je ujasněním vlastní existence v rámci lidského života, i uvědoměním, co má představit, projevit, dát, čím přispět po stránce duchovní i hmotné, aby život byl touto existencí obohacen o cenné hodnoty Země - o mír a lásku.

Je sebepoznáním v šíři možností osobního uplatnění, i jakými schopnostmi se duše dovede projevit, které z nich jsou dosud nevyvinuté nebo se vůbec nehlásí k životu.

Je kontrolou sebe a neustálým kritikem vlastního poznání.

Je přísnou a tvrdou školou vlastní výchovy poučováním a poznáváním.

Je pozorným sledováním vlivů okolí, přátel i nepřátel, událostí i osobního osudu a světového dění na vlastní vnitřní i vnější život.

Je vytýčením cílů pro život hmotný i duchovní, aby se přibližně odhadla intenzita, snaha i délka času pro jejich dosažení nebo aspoň přiblížení.

Je uvědoměním si úkolů povinných od těch, které žádají dobrovolnost, zřeknutí se hmotných výhod nebo žádají oběť a sebezapření.

Je také pevným vedením sebe po liniích určených vztahem k Bohu a lidem, jak jej žádají zákony Boží.

2. Vztah k rodině

Vztah k rodině váže k řadě úkolů a pomocných služeb často velmi nepříjemných. Z druhé strany však dává možnost uplatnění celé řady vzácných vlastností, všestranné pohotovosti k práci a vývinu lásky.

Přináší různé obtíže, ale také radost a pohodu společenství blízkých bytostí.

Je zkouškou trpělivosti a mírnosti, vlastností velmi důležitých pro duchovní cestu.

Má mnoho úskalí, protože může omezit nebo odvést od duchovních zájmů, snížit všechny zájmy do průměru i ještě níže.

Žádá stálou bdělost, aby se našla východiska ze všech konfliktů, cesta ke zmírnění tlaků, usměrnění jednání druhých.

Rodinným vztahem se člověk učí neosobnímu životu, snášení nepříjemného, i blízkosti zlých; vnitřně citliví a jemní, stává se přizpůsobivým, poddajným, pokorným a obětavým.

3. Vztah k lidem

Vztah k lidem je celoživotní školou a nikdy neukončeným studiem lidství.

Je cestou trnitou, po níž klidně a ochotně jít je projevem statečnosti, vnitřní síly i hrdinství, které Bůh u člověka vítá a cení.

Je nezbytným poznáním života z různých stran světlých i stinných.

Vyvíjí rozum a vůli, protože lidské zmatky a rozpory kladou na ně nároky, je potřebují jako vůdce, který může nalézt cestu dál.

Přes svou komplikovanost a problémy je předpokladem vývoje k určení člověka do vesmírného společenství.

Je úvodem k rozsáhlé činnosti, která nekončí Zemí a nesetrvává jen na úrovni lidské.

Navazuje nitky spolupráce s bytostmi jiným jmen a poslání.

Vztah k lidem vyvíjí a prohlubuje vztah k Bohu, bez něhož nelze žít, trvat v uplatnění sebe jako člověka v šíři života božího.

4. Vztahy dobré

Vztahy dobré jsou ty, které navazují na Boží existenci, s níž se vědomě spojují v každém projevu vyjadřujícím dobrou vůli a lásku.

Patří sem všechny, které v osobním, rodinném i všelidském životě vytvářejí předpoklady pro ideové sjednocení a spolupráci na tvorbě věcí účelných, potřebných, i pro krásu života.

Vycházejí z vědomí, že život je dílo Boží a jako takové je hodno úcty, obdivu a vděčnosti Tvůrci.

Projevují krásnou vazbu bratrství a vytýčují šťastnou perspektivu budoucnosti.

5. Vztahy boholidské

Vztahy boholidské jsou velkým tajemstvím života v jeho posvátném svazku plynoucím z původu všeho živého z Boha.

Jsou přirozeným stavem věcí, avšak ne každý stupeň lidství je chápe a zjevuje, protože žádají příliš velkou úroveň moudrosti a lásky.

Čas jejich projevení lidským životem je záležitostí Boha. On teprve v průběhu svých tvůrčích dnů spojuje člověka plně se svým dílem různých obsahů, rozsahů, významů a skladby, uvědomuje jej o svých záměrech se životem na Zemi i výše.

Vztahy boholidské člověk může pouze promýšlet, o nich mluvit a stavět je jako stále otevřené otázky. Nemůže je však definovat; svou mysterijní hloubkou jsou nedostupné. Teprve až člověk vypracuje vyšší formu lidství, vnitřně zcitliví, zjemní se a ztiší, otevře se mu cesta k pochopení sebe v Bohu a k prožívání života v Bohu. Na těchto úrovních bude boholidský svazek živě žitou skutečností v nesmírném rozsahu všeho, co člověku může dát v kráse, blahu i vesmírné tvůrčí činnosti.

V. Cesta oddanosti

1. Znaky oddanosti

Oddanost je vzácný stav, kterým se vyznačuje jen vyšší úroveň života. Na Zemi a v podmínkách charakteristických pro její protikladnou činnost jen ojediněle září ono velké světlo, které ze sebe vydává člověk v oddanosti Bohu.

Pro svou vzácnost je duchovní hodnotou vyvažující negativní jevy světa.

Nese požehnání tam, kde se ozve svou vroucí řečí citu, kde se objeví její duhové záření.

Oddaností se přikrývá pošetilost, bloudění i mnohé zlo lidí jako bílou rouškou to, co má být čisté a krásné pro důstojné chvíle.

Oddaností je člověk Bohu nejblíž a sobě dává to nejlepší.

Oddanost možno postavit na několik stupňů, od nejvyšších, splývajících již se životem andělských úrovní, až po stupínky počátečního vývoje, kdy člověk se teprve zvedá ze Země a poprvé rozpřahuje náruč k výšinám.

2. Oddanost rozumová

Oddanost rozumová vychází více z mysli než ze srdce, je podpořena a k různým stranám poslána věcnými úsudky, které rády hledají a zkoumají jakékoli výhody.

Je výsledkem dobrých snah, ale nedostatečné hloubky citu, bez něhož každý vnější projev lásky je pouhou hrou slov, činem s poloviční hodnotou a pochybným výsledkem.

Nese nádech jemné, těžko postřehnutelné formy sobectví, protože za svůj projev chce dostat náhradu, odplatu nebo aspoň vděčnost a uznání ze strany, jíž byl věnován.

Je dávána najevo poněkud okázale, příliš zjevně a tím chtěně a nepřesvědčivě.

Oddanost rozumová se chce oddaností nazývat, chce být v očích druhých ceněna a chválena - chce se uplatnit zde na Zemi jako každý rozum.

3. Oddanost lidská

Oddanost lidská lne k věcem světa jako dítě ke svým hračkám.

Nalézá zalíbení ve vztazích nestálých, problematických, které vzrušují cit, chvíli oblaží, ale brzy zanechá po sobě hluché prázdno nebo bolestné zklamání.

Projev lidské oddanosti nemá harmonie:

Je něžný, ale dožaduje se tvrdě svého.

Má schopnost příchylnosti, ale nevytrvalé, prchavé, rodící žárlivost.

Chce lásku, ale sama v sobě pravou lásku neumí dát ani nalézt.

Mnoho slibuje, ale málo plní, protože přeceňuje sebe a vůbec možnosti nedokonalé lidské lásky.

Nezjasní trvale život těch, k nimž připoutala svůj cit.

Nemá sama dost světla, protože myslí víc na sebe než na jiné.

Její cesta je úzká, vejde se na ni jen několik nejbližších, ne však celý živý svět, rodina Boží na Zemi i na nebi.

4. Oddanost z lásky

Oddanost z lásky je vztah jemný a křehký jako vzácný skleníkový květ.

Vyvstává z vděčnosti, úcty, soucitu, z poznání lásky druhého, z oblažení jeho láskou, z vědomí lásky své a vroucího přilnutí ke krásnému, dobrému, milému, člověka povznášejícímu, co dává blaho a mír.

Plyne z důvěřivosti duše, která stále očekává dobré a nic ji neodradí od lásky a pokoje v bouřích života.

Je projevem silně vyvinuté, harmonicky laděné citovosti, vítězící vždy nad rozumem a vůlí, podrobujíc je úmyslu lásky.

Je touhou dát druhému nejlepší, po všech stránkách jej zabezpečit, upravit mu cestu ve schůdnou a příjemnou.

Je vlastní radostí nad podarováním druhého, který přijal a potěšil se.

Je čistým, rozumově nezdůvodněným citem vroucnosti, který se cele dává, aniž se ptá nebo obává, bude-li přijat a oceněn.

Je sladkým pocitem tichého mírného štěstí vnitřní hluboké lásky.

Je vnitřním pokladem jemnosti a něhy každé duše na vyšší úrovni.

5. Oddanost mystická

Oddanost mystická se nedá vyjádřit plně lidským slovem. Je tajemná a vzdálená těm, kdo neznají zvláštní, podivuhodnou krásu onoho plného odevzdání se náruči Boží, jež dává vědomí nádherné zážitky, nesmírný klid, ztišení i pocit nesmírné vnitřní síly, jasně vnímanou blízkost Boha.

Přes svou vzácnost a ojedinělost je stavem přirozeným, do kterého jedné chvíle vstoupí všichni věřící.

Je zákonitým vývojem života člověka, znakem jeho jedinečného naplnění až k vrcholným bodům určeným lidské úrovni. Jsou jedinci, kteří jich dosáhnou dříve než většina lidí. Uskutečňuje se to nejen jejich vlastní vytrvalou snahou umocněnou touhou po Bohu, ale také proto, že na ně působí Boží strana v úmyslu, aby oni před hmotným světem dosvědčili ony neuvěřitelné stavy spojení s Bohem a tím utvrdili víru a naději - aby vlastním životem dokázali, že lze dojít k vysokému cíli i jako člověk pozemský a uprostřed zla světa.

Oddanost mystická je vroucím vztahem k Bohu, jaký může vyvinout jen láska prolnutá poznáním a hloubkou moudrosti.

Je výsledkem vrcholné víry přecházející v absolutní jistotu.

Je spočinutím u cíle určeného vzestupné cestě duše.

Je i prvním krokem dál k cílům ještě vyšším, k nimž se již jde pod jiným jménem. K nim nastupuje cestu bytost andělská.

Oddanost mystická si zaslouží svého jména, protože překračuje rámec známé možnosti lidství, okruh věcí Země, malý prostor jsoucna.

Oddanost mystická se dotýká věcí dosud tajných - Božských. Uvádí je do přímého spojení s lidstvím. Vstupuje za práh smrtelnosti, aby se přesvědčila o existenci Boží a ji okoušela ještě v těle jako předkrmu hodu lásky nejvyšší, která je již mimo tělo a svět.

Oddanost mystická zvedá duši nad všechnu tíhu tělesnosti, když myšlenkový vzlet a vzněty citů ji činí lehkou jak obláček, krásnou vyzařováním nádherných barevných třpytů, jaké vydávají hvězdy na pozadí noci.

Plné položení se v náruč Boha mění člověka v celé jeho skladbě, nejdříve vnitřní, z tohoto světa neviditelné. V průběhu proměny vnitřní dochází k oživení a zbystření duševních smyslů, jimiž se vnímá život vyšších sfér. Jejich vývinem postupuje proměna člověka dál až k bytostnému tvaru. Duchovní světlo z nitra začne pronikat i k hrubším složkám bytostné podoby. Přetváří i tělo, produchovní je. Tak člověk celou svou podobou zrcadlí boholidské vztahy a vazby svého života.

VI. Vnitřní mír

1. Duševní příprava

Dosažení vnitřního míru je znesnadněno ze všech stran. Cesta k němu má velké a četné překážky, že se zdá nemožné jej uskutečnit. Překážky stojí na straně vnější i vnitřní, takže zápas o získání vnitřního míru je veden na široké frontě, kterou jen zřídkakdy některý mystik obsáhne a dobře prokoná.

Pokud člověk je vázán povinným úkolem práce a služby pro širší okruh lidí a věcí jejich života, jeho duševní život je zrcadlením všech situací světa nebo aspoň místa, kde působí. Nelze se tomu vyhnout jako se silnému větru nevyhne žádný strom ani prach cesty.

Mysl je průchodním domem všech vlivů světa, řečištěm pro každý pramen myšlení. Cit je ještě více otevřenou branou do duše než sama mysl. Jí projde vše, co je živou bytostí v blízkosti. S každou se setkává, něčím se jí dotkne nebo ji přímo v sobě příjemně nebo nepříjemně pocítí.

Cit jsou dlouhá tykadla dosahující někdy až na konec světa, i přes hranice národů a kontinentů. Soucitem a účastí, což jsou citové záležitosti, se člověk dotýká a vlastně spojuje i s lidmi tělesně velmi vzdálenými.

Tímto duševním spojováním s lidstvem nabírá člověk do určité míry odlesk jeho stavů, potřeb nebo i utrpení. Dokáže-li se vnitřně vyrovnat a zklidnit nadosobním životem a v něm, pak mu ještě zbývá překonání různých duševních stavů plynoucích z účasti na životě lidstva.

Pro toto nesnadné si musí vytvořit podmínky, předpoklady:

Klid duše není stavem samozřejmým, spontánním. Vypracovává se, vyvíjí se, prohlubuje a zpevňuje se během celého života. I do velmi dobré a dobře zpracované půdy vnáší vítr semena plevele. Kdyby tam byla bezstarostně ponechána, i ušlechtilé setby by byly znehodnoceny.

Pro vnitřní mír je nutno neúnavně pracovat na duševní úrovni. Je to práce nesnadná a dlouhá. Bez trpělivosti se nedosahuje výsledků a člověk je neustále jako rozvichřená krajina, rozvodněná řeka, v těžkých depresích a zmatcích nebo v prudkém hněvu, jímž se život ještě více komplikuje a znesnadní.

Práce na sobě samém a v sobě je obdobím duševní přípravy v uskutečnění klidu a pokoje v duši. Není to vnitřní mír sám. Ten je výsledkem velké kázně a moudrosti rozvinuté poznáním, jak jedinečné je každé hnutí života, jak účelné a příčinné láskou Boha i jevy nevyzpytatelných protikladů. Duševní příprava je překonáním četných negativních rysů a pak soustavnou výchovou k vnitřní pevnosti a stálosti v tom, co víra a naděje má jako pevné sloupy v Bohu zakotveného člověka.

2. Duševní práce

Duševní práce ukládá člověku:

Překonání roztěkanosti, nepozornosti, povrchnosti, zvědavosti, tříštění zájmů, hlučnosti projevu, nerozhodnosti a váhavosti, zdůvodněné i nezdůvodněné melancholie, stavů deprese, komplexů méněcennosti i silného sebevědomí.

Vyrovnání se s minulostí, aby jí nemuselo být bolestně nebo v zahanbení vzpomínáno - vyrovnání, které pokud možno křivdy a jakékoli ublížení jiným nahrazuje, na stejné od jiných zapomíná a zcela je odpustí.

Smír se všemi, ať je okolnostmi jakkoli nesnadný.

Vyvíjení rovnováhy rozumu i citu pro jejich jednotu chápání každé situace.

Pevnou rozvahu v tlaku konfliktů, problémů a rozporů.

Shovívavost ke slabostem i chybám druhých, i když se citelně dotknou.

Přísnost v sobě v každé chybičce.

Potlačení prudkých reakcí na nemilé a nečekané události.

Tvoření kladných představ o současném i budoucím.

Odmítání pocitu jakékoli slabosti, neschopnosti, nemohoucnosti, zhroucenosti.

Popření a zapuzení nelibosti, odporu, nechuti k čemukoli.

Porozumění pro každého člověka.

Osobní nenáročnost.

Sebevýchova k tichosti, umírněnosti, vážnosti a hloubce chápání.

Vědomé rozvíjení moudrosti jako pevné základny každého vyššího stavu.

Ujasněný cíl životní cesty.

Vyřešení otázky původu člověka i smyslu života na Zemi i příčin utrpení.

3. Nutné předpoklady vnitřního míru

Jde o tyto předpoklady:

Stav, v němž víra, naděje a láska tvoří jednotu a jsou vyjádřeny celkovým vnitřním duchovním životem.

Znalost duchovních věd i mystických zkušeností osvícených.

Uvědomění si vesmírného poslání člověka, na které se již v tomto pozemském životě připravuje.

Hluboké chápání nádherné smysluplnosti života lidí i přes jejich zjevnou slabost a přechodné jevy zla.

Myšlení na neustálou péči a ochranu lidí, její vedení a všestrannou pomoc přicházející vždy a na každé místo od Boha v Jeho Otcovství a Mateřství vůči člověku.

Ničím nezkalená vnitřní radost z krásy, jíž je naplněna Země a ještě ve větší míře krásné krajiny jiných vesmírných světů.

Vědomí nesmrtelnosti a věčnosti bytí.

Plná odevzdanost Nejvyššímu.

4. Působení vnitřního míru

Působení vnitřního míru je nesmírné. Daleko překračuje hranice osobnosti, své vlivy nese celé skladbě zemského života.

Za pevného vnitřního míru se rozzáří podstaty duše, vydají svůj mocný vliv, který mysli umožní vyšší činnost ve vědomých i nevědomých kontaktech s životem univerzálním.

S tímto podivuhodným spojením rodí se v člověku síla a schopnost působit blahodárně na celý vývoj lidstva, zvláště tam, kde je vírou otevřena cesta k duchovní moudrosti a lásce. V této působnosti člověk může pronikat i do oblastí dosud neozářených světlem víry, kde půda duší je planá, nezušlechtěná dobrem a duchovním poznáním.

Vnitřní mír je ústředním sloupem zdárného vývoje ke zduchovnění života. Je hlavní podmínkou mystiky každé formy. Je nalezením sebe v Bohu a Boha v sobě a tím realizací nejžádoucnější skutečnosti.

5. Zdánlivý protiklad

Pojmy mír, ticho a klid jsou v lidské představě těžko slučitelné s představou práce a činnosti. Avšak onen mír, který je vnitřní záležitostí a vyšším stavem člověka, není pouhou pasivitou. Je především vyrovnáním se s celou řadou lidských problémů, které těžce komplikovaly vztahy a mučily otázkami po smyslu života.

Jen ten, kdo v sobě nalezl duchovní odpovědi, pochopil život jako Boží dar moudrosti, lásky a krásy, poznal onu věčnou a povždy nejpevnější základnu všeho živého a jsoucího, nesoucí tajuplný název Božství - je uschopněn vyvinout nádhernou rovnováhu duše - vnitřní mír.

Ani jím však vývoj nekončí, ale na obzoru teprve vyvstává nová tvůrčí cesta s aktivní účastí Božských principů, které inteligenci člověka rozvinou do nepředstavitelné šíře. Z malého praménku jeho lásky vytvoří nesmírné moře, jehož vodami poplují bílé vznosné lodi tajemných životů vesmíru.

VII. Život v Bohu

1. Nesnadný úkol

Překonat nevědomost, s níž se člověk rodí na svět, je velmi nesnadný úkol, jemuž člověk věnuje čas svého pobytu na Zemi. Mnohost hmotných věcí a jevů dokáže zaplnit jeho vědomí tak, že je v nich cele ponořeno, jimi pohlceno, nebrání-li se a hmotě se poddá. I věřící dává své vědomí často bez výhrad do služeb hmoty a duchovním věcem ponechává místo malé nebo žádné.

Tento základní nesprávný postup má své následky, které se velmi nepříjemně prožívají při vstupu v jiný svět. Tehdy hmota, její věci a jevy, jimž člověk věnoval drahocenný čas, duševní sílu a téměř celé vědomí, ztrácejí se z dohledu a vnímání. Skutečností zůstává jen to, co bylo ve vědomí jako poznání a vědění věcí vyšších, co předpokládala a očekávala víra v Boha a v život duchovních úrovní.

Kdo však nepamatuje na tyto závažnosti, nesnaží se vědomí naplnit a trvale v ně vložit myšlenky a představy související s duchovním životem, zůstává při vstupu v něj dlouhou dobu v bezradnosti a chápání žáka prvních tříd. Nevstoupí do hlavního proudu nového života, který vyžaduje bdělé, velmi bystré, silným a pevným duchovním myšlením rozvinuté vědomí.

2. Rozvíjení vědomí

Rozvíjení vědomí je za daného stavu vývoje člověka bolestným procesem, jakým je jeho zrození na tento svět.

Vědomí jako projev duchovního principu člověka je ve hmotě, stejně jako onen princip sám, v určité spoutanosti a tím v nečinnosti. Má-li se tento stav změnit, je třeba pro to stanovených zásahů do skladby celého tělesného života člověka.

Přicházejí z několika stran:

Především jdou cestou poznávání věcí a jevů, jimiž je svět naplněn a člověk obklopen od dětského věku. Čím větší možnost poznání a studia, tím dříve a lépe je vědomí probuzeno a uváděno v činnost.

Nejsilnější vliv na vývoj vědomí mají všechny odstíny jakéhokoli utrpení duše i těla. Bolest je ostrým pluhem hluboce se zarývajícím do plané půdy duševního života. Přeskupuje v něm a na správné místo staví životní síly a vnitřní vlohy, aby mohly působit. Vše zákonité a hermeticky skryté pod vnější tvrdou horou hmotnosti obrací na světlo Boží, aby ono ozářilo svou blahodárností mysl, cit i vůli a duše začala svou činnost ve hmotě, rozvíjela své vnitřní i vnější vědomí jako hlavní předpoklad vědomého života, první podmínku svého individuálního i univerzálního uplatnění.

Rozvíjení vědomí učením ve škole života i utrpením v nesnadnostech úkolů a procesech duševního i tělesného zrání je všestranně strastiplné. Výsledky jsou však vpravdě božskou odměnou, jíž se nic pozemského nevyrovná.

3. Vědomí tělesné

Vědomí tělesné je prvním stupněm vnímání lidského života. Mají je všichni lidé schopní běžného způsobu myšlení a chápání smyslovými vjemy. Je vsunuto do obrazu viditelných věcí a částečně i do duševních pochodů. Zaznamenává události a dění související s tělesným životem.

Není však schopno postřehovat a silněji vnímat složitější, očím neznámé věci, hlubší citové vztahy, vnitřní problematiku a rozpory, konflikty rozumu a citu, vyšší souvislosti. Do otázek víry proniká jen okrajem jejich záhad a zvláštností.

Tím omezuje člověka na pracovníka úzkého rámce činnosti a jen pro blaho nestálé tělesnosti a hmotnosti. Pro pozemský život má však svou nepostradatelnost a cennost.

4. Vědomí duševní

Vědomí duševní má schopnost uvědomit si v menší i větší míře víru, naději, lásku, dobro i zlo.

Přenáší člověka na vyšší úroveň umožňující dokonalejší mravní hlediska, ušlechtilou činnost zaměřenou již na budoucnost.

Odráží v sobě celkové vnitřní probuzení, oživení, vyvíjející se inteligenci, počínající moudrost, určitou duchaplnost žádající složitější myšlení a pevnou stavbu představ.

Dává možnost bohaté duševní činnosti tím, že je schopno nést v sobě značnou šíři poznatků, zkušeností, zachytit z nitra proudící první záblesky nadsmyslových prožitků vycházejících již z duchovních skutečností života.

Vědomí duševní je vědomím vědců, filozofů, básníků a umělců, všech zjemnělých, oduševnělých lidí, kteří vytvářejí a rozvíjejí světskou kulturu mimo přímé duchovní cesty.

Je mostem spojujícím dva odlišné, ale vnější formou tělesnosti sblížené světy, dvě pojetí života: hmotné a duchovní.

Do duchovních podstat a přímých pramenů jejich přebohatých inspirací a tajemných krás mysterií vědomí duševní neproniká. Směle se však již rozbíhá cestou k nim vedoucí, překonává překážky a má blízko cíl, zachová-li člověk alespoň základní mravní zákony.

5. Vědomí duchovní

Vědomí duchovní má šíři i hloubku vždy úměrnou vnitřní zralosti chápání duchovního bytí člověka v síle a moci Boží i jí samou. Velmi záleží na tom, kolik člověk dopřává v sobě místa oněm posvátnostem, kolik úvah o nich projde jeho myslí, jak intenzivní je jeho vnitřní aktivita víry a lásky.

Se vzrůstajícím zájmem o duchovní poznání i touhou po vlastní duchovní zkušenosti, i rozvíjející se láskou k Bohu, se vědomí duchovní prohlubuje, jemní, sílí, nabývá bdělosti, pozornosti, schopnosti postřehu vyšších skutečností, a v této nadosobní, nadzemské formě přechází ve vědomí duchovní.

V dalším stadiu svého rozvinutí, kdy duše se vnitřně osvobodí z vlivů hmoty posledního osobně laděného cítění a myšlení, může duchovní vědomí vstoupit až na oslňující prahy tajemna života. Na této výši, přímo zaplavované bezprostřední milostí Boží, mocná působnost všemohoucnosti i vševědoucnosti Boha duchovní vědomí člověka noří v sebe a dává mu částečné, až i plné ztotožnění se svou závratnou, úžasnou nesmírností.

6. Vědomí v Bohu

Vědomí v Bohu je ničím lidským nezaslouženou milostí, i když na lidském staví, s jeho stavy počítá a jim dává. Tuto milost je možno pokládat za výsledek prokonaných obětí, velkých a četných jak hory Země, za božskou formu odměny za moře práce a služeb životu lidí, za prokonaná krvavá mučednictví, i za pokorně prožitá utrpení vnitřní.

Může být darováno za mimořádných okolností, a to pro úkoly, které nutně žádá čas a nelze je naplnit jen lidskou moudrostí a vnitřní silou i věřícího a s láskou činícího člověka.

Je dáno i pro poslání duchovních učitelů, vůdců na duchovních cestách, proroků i zakladatelů nových náboženských forem, jsou-li potřebné pro hlubší poznání a dokonalejší bohoslužbu, úměrnou vyššímu stupni vývoje lidstva.

Je účinem vytrvalé vroucí oddanosti Bohu, vnitřní neustálé modlitby, vědomého a plného odevzdávání se, zasvěcení a zaslíbení se Kristu.

Vědomím v Bohu končí cesty za spásou vlastní a začíná cesta za spásou všech a pro ni.

7. Zvláštní znaky vědomí v Bohu

Zvláštní znaky vědomí v Bohu jsou:

Spontánní působnost Božích sil a mocí, do nichž je člověk zahrnut a jimi obdarován, aniž si vědomě a chtěně je vydobývá způsobem Božím řádem dovoleným i nedovoleným, jako jsou magické úkony a různá kouzla s účastí nízkých sfér.

Překvapivě rychlý vývin zvláštních vnitřních schopností umožňujících poznávat a současně chápat ono neznámo za pozemským životem.

Schopnost konat apoštolát mimořádných účinů a kvalit.

Prorocké vize vysokých úrovní, zrcadlících pravdu bez stínů klamu.

Zvláštní moc posilovat, léčit i přímo uzdravovat těla.

Podmanivé, silně účinné kazatelství a výklady svatých nauk.

Projevy ničím nevyvratitelné pokory a sebeoběti.

Nazírání na věci skryté v hloubce jejich významů.

Posvátné mlčení ve stavu vnitřního ticha, které předchází vědomému přiblížení se Nejvyššímu.

Přirozená a nejvýš spontánní vnitřní koncentrace.

Extatický stav vzrušující, až jásavé radosti z krásy a lásky Boží, která se v určitých nepostižitelných chvílích představuje vědomí a rozlévá svou působnost v šíři celého života.

Vnitřní duchovní slovo, nesoucí poselství vyšších sfér v podivuhodných náznacích i přímém sdělení.

Tajemně přetiché, avšak jasně znějící promluvy s Bohem, vedené v dialogu tak, že se člověk někdy rozplyne - není oddělenosti a v duši mluví a jedná jen Bůh.

8. Život v Bohu

Život v Bohu je souhrnem dokonalých projevů, jaké lze člověku dát na jeho osobní cestě za nejvyššími cíli určenými Bohem, i všemu živému, s nímž je v kontaktu lásky, přátelství, bratrství nebo služby.

Je obrazem na Zemi převzácným, a když se někde objeví, je předmětem velké úcty duchovního světa a on jej zahrnuje přízní, ochranou i láskou, takže je zabezpečen vždy a v každé situaci jako dítě v matčině náručí.

Přináší pozemskému světu světlo Boží z výšin, na nichž stojí jako život Bohu připodobněný neustálým sebedáváním.

Jeho realizace je možná i na Zemi, avšak klade na člověka takové požadavky, že jen duše stokrát prošlá ohněm utrpení, devaterou horou pokušení zlého i jeho provokací, sedmi branami nástrah, úkladů a protivenství dobru, které koná - může život v Bohu jako takový žít a pod přísnou kritikou duchovního světa v něm být uznána a stvrzena.

Nejsilnější charakteristika života v Bohu je láska.

Největší krásou života v Bohu je oddanost Bohu.

Nejvýraznější činností života v Bohu je práce v ponížení, nevděku a krajní nesnadnosti.

Nejvlivnější působností života v Bohu je modlitba.

Nejvyšší ctností života v Bohu je pokora.

Nejčistším pramenem myšlení života v Bohu je přání pomáhat.

Volání duše

Volám tě, pokoro - volám tě, lásko - volám tě, moudrosti!

Prosím vás - sestry mé krásné, mé nejvzácnější přítelkyně, služebnice boží, učitelky všech dob, vůdkyně cest svatých:

Pojďte se mnou, kam jdu.

Proveďte mne, kam spěchám.

Jděte přede mnou i po mém boku mi blizoučko, abych vás slyšel, jak dokonalost mluví k Bohu - jak jedná i koná . . .