Člověk má i svou svobodnou vůli, avšak v rámci plánu Božího s jeho životem. Podpírá, sebou uplatňuje i šíří činnost nejvyššího Tvůrce, je však schopen působit samostatně v prostoru, který je mu dán i s materiálem jeho sil.

Člověk je schopen činnosti na všech úrovních. V tom je jeho vesmírná originalita.

Člověk vede k vytčeným cílům vývoje méně vědomé bytosti, rýsuje jim cesty svým vzorem.

Člověk je vedoucí inteligencí, usměrňující dění velmi širokých oblastí vesmíru.

Člověk zrcadlí obtíže, problémy, překážky, nesnadnost činnosti ve hmotě a s její účastí.

Člověk přichází na svět jako malý neschopný tvor, ale i v jeho tělíčku je přítomna celá mohutná individualita, duše, já.

Člověk skrývá v sobě tajemství záměrů Boha se Zemí i nebem, kosmem hmotným i duchovním.

Člověk má velikou moc, je-li si vědom svého poslání spolupracovníka, účastníka života Boha v jeho tvůrčím díle; za pobytu na Zemi vyvstává v něm však i těžko zvladatelná síla naplňující hmotu, která se mu stává překážkou v nazírání na Boží skutečnost.

Člověk je zrcadlem stavu jsoucna. Jeho spokojenost a vědomí štěstí naznačuje, že celková situace vesmírného vývoje je dobrá, že jsou volné cesty k novým rozmachům kladných tvůrčích sil za účasti lásky a v blízkosti krásy vnitřní i zevní. V utrpení člověka je obraz porušené rovnováhy kosmických sil, výkyvů v souhře jevů, situací mezních a krizových z příčin silných negativních reakcí v tajemných strukturách věcí.

Člověk svým dílem naplňuje čas; z lidské činnosti lze soudit, jaké jsou záměry Boží.

Člověk má několik složek své existence, z nichž každou může samostatně rozvinout a v širokém měřítku uplatnit na různých úrovních.

Člověk prožívá zápas s opozicí a protikladem dobra v oblasti hmoty, přemáhá její negativní vlivy, aby i ji pronikla láska a vytvořila z ní sféry jasné a krásné pro volný pohyb vyššího života.

Člověk zjevuje na Zemi Boha, dává-li svému životu božský charakter, prokazuje-li služby všem, má hlubokou moudrost a je schopen oběti.

Člověk se pohybuje vnitřní silou, nikoli jen energií těla. Ochabne-li vnitřní síla z určitých důvodů (vše je hluboce příčinné), ani nejlépe hmotnou energií vybavené tělo neudrží svůj chod, hroutí se.

Člověk má svůj osud v rukou jen za předpokladu vnitřní ušlechtilosti, kdy není překážkou Božímu záměru naplnit život láskou a mírem. Pokud takovou překážkou je, podléhá následkům svého stavu, je skořápkou zmítanou vlnobitím zla, které uvrhne každého do temné propasti zmatků, vnitřních i vnějších hrůz.

Člověk je světlem ze Světla a má za úkol toto světlo učinit viditelným všude, kde působí, ozářit jím cesty své i všech účastníků svého života. Nedokáže-li to, je povinen jít ve stopách těch, kteří již světlem své duše působí. Jestliže vůbec po světle netouží, nesnaží se je sám mít ani od jiných přijmout, vymkne se svému určení a Bůh jej dává za nástroj tmy. I toto je možná cesta člověka, avšak kdo na ni vstoupí, je níže než sám duch temnoty; má třikrát horší životní postavení než on.

V člověku sídlí na Zemi mocný vládce nad hmotou. Neovládne-li ji však, pozice se mění: z toho, kdo má být člověkem ovládnut, stává se vládce. Za tohoto stavu věcí hmota panuje nad člověkem a tak jej vtáhne do slabosti, hrubosti a smrti. Znesnadní mu vývoj k dokonalosti, prodlouží jeho utrpení.

c) O hmotě

Hmota je jevem vznikajícím seskupením sil vychýlených z normálních drah jejich pohybů, jimž Tvůrce určil řád lásky, harmonické plynutí a jednotu s idejí tvořit nepomíjivé krásno, nesmrtelnost, jemné struktury životních obrazů, které vědomí netísní, neomezují.

Hmota je přechodným stavem určitého jsoucna, jedním mezi mnoha stupni vývoje vesmíru, možnostmi projevu životních sil.

Hmota je činností pronikající jsoucnem za působnosti protikladů přetínajících láskyplné vztahy bytostí, souměrnou vazbu věcí.

Hmota prolíná cesty života stínem tlumícím rozpětí ducha do nekonečnosti, do příliš vysokých obzorů vědomí neznámého jsoucna.

Hmota tvoří překážku vůli, která chce neomezeně tvořit, volně chtít a všeho dosahovat sama sebou.

Hmota činí cestu životem nesnadnou, ale podivuhodnou a vysoce zajímavou, proměňuje ji ve školu zkušeností s vlivy a reakcemi negací.

Hmota nutí k pomalému kroku všechny slabé poutníky k vysokým cílům, tvoří jim malé prostory, ohraničená centra působnosti, které může jejich slabé vědomí obsáhnout.

Hmota vnáší do souhry rozpor, do souladu neklid, do míru a ticha hluk a zmatek, jsoucnu nesmrtelných jevy smrti.

Hmota vyvolává v myslivém principu zesílenou činnost, vede ke hledání zdrojů inspirací pro tvůrčí výboje ve vlastních oblastech a v nesnadných podmínkách.

Hmota nutí cit k zápasu s jeho touhou po blažené nečinnosti.

Hmota působí jako rušitel, ale také jako ten, kdo učí ctít a milovat mír, protože v neklidu se stává nejvýš žádoucím.

Hmota vytváří tísnivou sféru nemožnosti širokého rozhledu prožitky vyvolanými nedostatkem lásky i nestálostí viděného, slyšeného i neseného vlastní myslí, protože v těle nelze držet dlouho silný vjem, myšlenky blaha, stav ticha a klidu.

Hmota je clonou ukrývající vyšší skutečnost, stálým mrakem na čisté obloze života.

Hmota zastírá absolutní krásu, nesmrtelnost duchovních principů.

Hmota brání radosti v jejích nádherných stavech plynoucích z Boha každému vědomí, které není spoutáno omezenou výkonností mozku.

Hmota staví přehrady mezi bytostmi, aby se viděly oddělené a rozdělené, aby vznikala vzájemná nedůvěra, základ dalších negací.

Hmota přináší bolest na scénu života rozlučováním bytostí, které dělí od sebe dva rozdílné světy: duchovní a hmotný.

Hmota je tmavým bodem na zářící ploše duchovního jsoucna, aby byl znám protiklad světla - tma.

d) O duši

Duše je výrazné mentální a citové jsoucno všech úrovní činnosti. Je ohraničené i volné a jako citový prostor pro vyvíjející se bytosti s vlohami myšlení a citu.

Duševní jsoucno ohraničené je pro uplatnění jedince a individuality, vytvoření osobnosti s určitým úkolem, které splývá s univerzálními úkoly ve vesmíru, avšak zachovává si svou specifičnost.

Duševní jsoucno volné a bez zřejmých hranic je určitými silami a mocí životních podstat, rozprostřenými do tvarových sfér uzpůsobených bytostnému životu v jeho rozsáhlé činnosti a splývající svými nejvyššími úrovněmi se jsoucnem duchovým, plně prostoupeným nejvyšším Světlem.

Duše má činnost samostatnou i závislou a omezenou. Čím víc se dává vědomě do služeb Božích vesmírných plánů - když člověk volá: Buď vůle Tvá - tím plněji působí, šířeji se rozbíhá po cestách Božího díla osvobozujíc se od pout hmoty.

Duše sídlí všude, kam spěje a dojde její myšlenka a cit, kam ji vede přání lásky, vnitřní touha být a činit, projevit se.

Duše není omezena a připoutána na jediné místo. Cítí-li se připoutána, zaviňuje to její vlastní stav lpění na hmotných věcech a hrubší mentalitě. Je-li zjemnělá a uzpůsobená vyšším nárokům a kvalitám duchovních sfér, je volná jako pták všude, kde je tvůrčí Boží činnost.

Duše je souhrnem božích vloh a schopností člověka pro službu vesmírnému životu.

Duše není zcela samostatnou složkou člověka, ale za určitého seskupení okolností může se jako taková projevit.

Duše je krásné, vysoce nadané dítě boží, potřebující však pevné a moudré vedení vyššího duchovního principu člověka.

Duše je nesmrtelná duchem, který v ní sídlí a spojuje ji s věčností a Všemohoucím.

Vyhraněnou individualitu duše si tvoří nejvyšší princip člověka, jeho duch. Tvoří ji z toho, co je mu Bohem dáno ze sil a mocí duchovního jsoucna. Dostává tak do rukou vzácný a tvárný materiál, který může formovat v určitou originalitu, osobnost. Ztvární-li ji do určité dokonalosti, vytvoří silnou osobnost výrazného a širokého uplatnění.

Úkoly ve hmotném těle váží duši na tělo. Pokud je nenaplní, je tělem omezena v myšlenkovém rozletu, citové hloubce i veškeré činnosti; avšak ve vědomí, že pobytem ve hmotě slouží hmota Božím záměrům s osudem člověka, že zápasem s hmotou se celá její mentalita vyvíjí, cit sílí a zušlechťuje se, nahradí jí ono vědomí blaha, které prožívá ve vyšších sférách jako volně se vznášející nespoutaná bílá holubice.

I když Bůh vede duši bezpečnými cestami, moudrými zákony, přece člověk za její stav, prokonání i průběh těchto cest Bohu plně odpovídá.

e) O duchu

Duch je duchovní formou člověka, jeho nejvyšším, s Bohem spojeným jsoucnem, nesmrtelnou existencí v Bohu, božskou jiskrou člověka, jeho nejvyšším já.

Duch je možností i schopností žít, mít vědomí, myslet a tvořit.

Duch je moudrostí z Boha oddělenou i s ní jednotnou.

Duch je láskou z Boha s určitým posláním.

Duch je vůlí z Vůle nejvyšší.

Duch je nositelem původu člověka z Boha.

Duch je silou z Boží tvůrčí síly.

Duch je paprskem věčného Světla.

Duch je poutníkem před Pánem jdoucím připravit mu cestu.

Duch je stálým služebníkem Pána.

Duch je mocí z moci Boha, vázanou však na cestu hmotnou, kterou produchovňuje.

Duch je účastníkem života Všemohoucího.

Duch je jedinou svatostí života.

Duch je vládcem hmoty ve jménu člověk.

Duch vede duši k činnosti, ji umožňuje, řídí a inspiruje. Jako duše na Zemi působí přes tělo, duch působí přes duši a skrze ni. Za tělesného života je skrytým činitelem stojícím v pozadí všeho zevního i vnitřního dění. K silnějšímu projevu přichází teprve na vyšších stupních víry, naděje a lásky, kdy vede k vnitřnímu spojení s Bohem, dává mystické prožitky, živé vědomí existence Boží, přímé nazírání pravd a mysterií. Rozvíjí duševní jemnocit, citovou hloubku, tvůrčí fantazii, zprostředkuje osvícení rozumu Duchem svatým, inspiruje vnitřní impulzy.

Inspirace ducha, vědomím duše vnímané vedení, je zachytitelné jako slovo vnitřní s lidskou formulací, která operuje se známými pojmy, avšak učí vyšším vědám, zasvěcuje do mysterií. Na vyšším stupni vnitřního života i toto lidské mizí a nastupuje bezeslovná i bezmyšlenková intuice nesoucí vševědění.

Duch, ač sám je inteligencí člověka, tuto inteligenci do zevního světa vždy neprojevuje. Složité vazby vztahů a souvislostí váží jeho projev na celou řadu podmínek. Stav a činnost duše i její pozemské úkoly zde hrají rozhodující roli. Jsou-li její myslivé i citové složky nerozvinuté, celkový vztah člověka je tím značně poznamenán. Duch vedoucí, řídící a kontrolní princip, je ponořen v nečinnost nebo působí slabě.

Jako mlha brání slunci v plnosti zazářit nad krajinou, tak hrubé, hmotou omezené myšlení a cítění znemožní vlivnější působnost vnitřního činitele, jímž je duch člověka, ve svém neustálém, ničím nezrušitelném spojení s Bohem ve vztahu Otce a syna.

f) O vědomí

Vědomí je nepředstavitelným aspektem života stojícím nad myslí, citem i vůlí.

Vědomí je vrcholným jevem života ze všech nejtajemnějších mocí.

Vědomí vychází z Boha a je Jeho výsostným znakem, který částečně propůjčuje bytostem a z nich zvláště člověku, protože jeho poslání je nadprůměrné a originální, připodobněné v mnohém činnosti Boží.

Vědomí přímo souvisí s bytím, se životem a jeho centrálním vedením.

Vědomí je rozloženo v nekonečno jsoucna, ve vrcholných bodech jeho existence s ním splývá a je jím samým. Bez vědomí není jsoucna ani života, není žádný jev. Co přijme vědomí a z něho vyjde, je - existuje jako skutečnost.

Vědomí je jak bezbřehý oceán.

Vědomí jako všechno konkrétní zrcadlí abstraktní. Protože je jeho realizací, poněkud hrubším obrazem, tak i zemský oceán nám kreslí situace věcí Božích. Jeho vody, ač slity v jeden mohutný tok, obsahují bezpočet drobných kapiček. I ty se však ještě dělí ve svých tajemných skladbách na menší a menší částice.

Nekonečné vědomí má také své vnitřní tajemné dělení. Každý jev, každá věc i bytost má z něj svou částečku.

V člověku je vědomí velmi silně a výrazně živé, bystré a pozorné. Rozšiřuje se i prohlubuje souběžně s rostoucí moudrostí, vývinem vůle a zušlechtěním citu. Úměrně k tomu, jak se duch chápe celého projevu člověka, vědomí nabývá senzitivnosti umožňující konstatování jsoucna ideálního i tvarového i jejich rozlišení a jednotu.

g) O dobru

Dobro je činností lásky, jejími mírumilovnými vztahy, harmonizujícími skladbu života.

Dobro je určeno Všemohoucím za cestu člověka životem.

Dobro je blahodárnou působností životních sil tvořících vše pro spokojenost a nadšený vlet duše rozvíjením touhy po dokonalém.

Dobro nese oblažení a mír, věci potřebné a krásné.

Dobro projevuje Boha jako věčného Tvůrce, poklad lásky nevyčerpatelný na věky.

Dobrem mluví Bůh ke všemu a vším je zrcadlí, protože všechno nese v sobě nádhernou ideji radostní služby životu za každým okolností.

Dobro je podstatou moudrosti, dává jí směr a cíle tvoření ve velikosti i v detailu.

Dobro rozvíjí člověka jako skrytá síla Země přírodu.

Dobro je odvěkým zákonem života bytostí.

Dobro dává krásné myšlenky, slova i city, činí život žádoucím všem.

Dobro je setbou vždy přebohatou, nesoucí úrodu rozsévači i za každých vnějších nepříznivostí.

Dobro nemá hranic ani míry svého projevu.

Dobro je studnou bezednou, vždy plnou moci Boží.

Dobru je zasvěceno vesmírné tvarové jsoucno jako sjednotiteli nestejností, rozděleností, jimiž se toto jsoucno zvlášť vyznačuje.

K dobru všechno spěje a je hledá jak unavený poutník bezpečné přístřeší. promítá se různě, avšak vždy v jednotě s pohnutkami dávat a oblažovat.

Dobrem žít znamená vědomě spočívat v Bohu, tlumočit Jeho záměry, činit všechny šťastnými, pokojnými, v míru a dostatku radosti.

Být dobrým znamená být člověkem, a být člověkem znamená konat dobro.

h) O zlu

Člověk hledá zlo mimo sebe, jakoby bylo výplodem světa. Ono je však produktem duševní slabosti a neschopnosti řídit myšlení a city, zachovat jim linii lásky, jak ji rýsuje Boží řád vztahů.

Kořeny zla jsou nedokonalé poznání, labilní vůle, slabá citovost, neukázněná pohybová síla, rozvolněné vztahy a skladby vnitřního uspořádání životních inpulzů, narušená funkce instinktů, které jsou skrytými spontánními reakcemi na hnutí života.

Kořeny zla jsou skryté vnějšímu rozumovému postřehu i chápání. Jejich původ je ve světě mentalit a citových vzruchů, které nejsou obvyklým vědomím zaznamenány.

Příčiny zla vyvstaly představou věcí neodpovídající jejich postavení v životě.

Příčiny zla vznikly porušením pravdy, vytvořením odporu k plánu Tvůrce, vzepřením se proudům dění při tvorbě životních situací vydávajících lásku a mír.

Příčiny zla nově vznikají s každým vychýlením cest vykázaných Bohem inteligencí a činnosti člověka.

Zlo vyrůstá z půdy života jako plevel a býlí ze zanedbaného nebo nedobře obdělaného pole, kdy člověk nepečuje o svěřené věci jak má.

Zlo je následkem lidského počínání; netkví v podstatě věcí, jejich složení a poslání. Všechny podstaty života jsou tvárněny a naplněny dobrem, korunovány dokonalostí lásky.

Zlo je nenormálním stavem bytí.

Zlo je velkým uzlíkem na zlaté, krásné, rovné niti života; nikdy však tak velkým, aby se nedal rozplést a zcela odstranit. Bez námahy však nezmizí. Potřebuje dovednou ruku a bystrý pohled toho, kdo má za úkol jeho rozpletení. Je-li člověk postaven před takové situace, má v sobě schopnosti toto nesnadné vykonat.

Zlo je nebezpečnou nemocí dětského stavu člověka.

Zlo svědčí o silné narušenosti vnitřních složek člověka, mylných představách nebo velmi opožděném vývoji celé duševnosti.

Zlo je klopýtáním o překážky, které má každá vývojová cesta, výstupem na vysoké hory Božství.

Zlo přináší utrpení jako černé mraky vichřici a bouře.

Ke zlu nelze být lhostejným. Není však moudré vidět a chápat je jako stav absolutní, hrozivý a tragický. Otřesný a strašný je jen svými následky.

i) O lásce

Láska je nejvyšším stupněm dobra.

Láska je příčinou vesmírné krásy tvaru, barvy, vůně a zářivých éterů.

Láska je jásavým vzrušením vědomí i nesmírným zklidněním jeho hladin.

Láska je nejzazší představou člověka, jakou může mít o dokonalosti.

Láska je jemným kouzelným proutkem svazujícím vše se vším.

Láska je jedinou možností lidského vyjádření definice života.

Láska je jediným obrazem, který smí představit Boha očím Země.

Láska je věčným zdrojem světla, skutečnou radostí mezi všemi radostmi.

Láska je vznešeností a velebností tajemství Boha i člověka.

Láska je matkou i sestrou všech ctností, vlastností božských, vloh anděla.

Láska je nesmrtelnou tvůrčí mocí, základem i korunou života, silou nejtajemnější.

Láska je všechno dobrovolné, ochotné, pokorné konání, i oběť a z ní plynoucí strasti duše i těla. Má mnoho vyjádření, má nejrozsáhlejší činnost i nejhlubší ticho.

Láskou je člověk bytostí silných tvůrčích vznětů i citlivou něžnou duší.

Láskou člověk slouží všem a sobě dává poklad největší - Boha.

Láskou na Zemi prožitou a plně projevenou se člověk stává miláčkem Páně, andělem Země s mocí chránit a zachránit ty, jimž tuto službu věnuje.

K lásce se uchýlit o radu v každé situaci je postojem dokonalých; žít vědomě láskou je účelem zkoušet člověka v ohních protikladů.

Láska projevená uprostřed sporů a hněvů zvedá mocnou pravici Krista k utišení rozpoutaných bouří zla.

Láska vydaná v plné upřímnosti a jako neodvážený chléb, nepočítaný dar, věnovaný bez touhy po vděčnosti a odměně, je skutkem božské hodnoty, jemuž se nic na Zemi z lidské činnosti nevyrovná.

Láska je světlem, teplem i závlahou lidství pro jeho rozkvět do krásy a růstu do velikosti.

j) O Bohu

Bůh je nepochopitelnou skutečností.

Bůh je neznámým a skrytým činitelem všeho.

Bůh je věčným tajemstvím.

Bůh je nevyčerpatelnou životodárností.

Bůh je podstatou sil.

Bůh je mocí mocí.

Bůh je vyjádřeným i nevyjádřeným jsoucnem.

Bůh je pojmem nekonečného obsahu.

Bůh je tvůrcem souvislostí.

Bůh je jediným vrcholem života.

Bůh je nekonečným pramenem moudrosti a lásky.

Bůh je věčným pokladem dobra.

Bůh je stálou záhadou jevů.

Bůh je počátkem kosmu.

Bůh je nejvyšší vedoucí Inteligencí.

Bůh je vládou nade vším.

Bůh je krásou tajnou i zjevnou.

Bůh je neviditelným viditelného.

Bůh je nepojmenovatelnou Existencí.

Bůh je neobsáhlou nejvyšší Myslí.

Bůh je Duch nade vším a všeho.

Bůh je Světlo světa.

Bůh je zákonem i milostí.

Bůh je příčinou první a jedinou.

Bůh je nezrušitelným Bytím.

Bůh je Duší vesmíru.

Bůh je neznámem věcí.

Bůh je nepojmenovatelným vedením.

Bůh je jsoucnem ticha a míru.

Bůh je překrásnou harmonií.

Bůh je kouzlem tvaru.

Bůh je tvůrčí Dech.

Bůh je nejvyšším vedením všemohoucnosti i vševědoucnosti.

Bůh je Bytost nad bytostmi.

Bůh je slavné Logos.

V Bohu je, co je.

V Bohu vše trvá, rozvíjí se, má svůj pohyb, poslání, osud, prostor i čas, svou krásu, světlo, tvar, barvitost, mnohost i jedinost, opakující se i neopakovatelné jevy.

V Bohu se člověk vyvíjí jak ze seménka nádherný strom.

V Bohu se všechno zrcadlí a On je vším projevován v síle, moci, tvůrčím umění, v něze a jemnosti lásky i v podivuhodné skladbě příčinností.

V Bohu je neomezená činnost všech úrovní.

V Bohu je položen vesmír jako oko do hlavy a tvář do zjevu člověka k částečnému odkrytí toho, co se odehrává v mysteriích duchového bytí.

V Bohu žít a mít o tom plné vědomí je vrcholným prožitkem živoucího, jsoucího.

V Bohu se odehrává, co člověk prožívá na Zemi i na nebi, v utrpení i slávě syna božího.

V Bohu je zabezpečení života jako maličkého děťátka péčí výborné matky. Není jediného místa, nejmenší skuliny, jíž by mohl proniknout nečekaný otřes a zmar.

V Bohu každý nachází svůj bohatý život, cestu od jiných odlišnou, ale spojenou se všemi v cestu jedinou.

V Bohu žít znamená ž í t   - být v plnosti skutečnosti.

V Bohu nalézt sebe a v sobě Boha je dokonalostí poznání.

k) O lidském a Božím

Co je Boží, je dokonalé.

Boží je vše, a proto ono vše má v sobě dokonalost jako překrásnou perlu položenou pod množství vod různých zákonů pohybu a souhry okolností v souvislostech podivuhodných osudů kosmu.

Boží rozlišujeme od lidského jen šíří úkolů, možnostmi projevu, kvalitou činu.

Lidství je částí kosmického života, jedním stupněm jeho široce rozložených činností. Je zajímavé a od jiných odlišné tím, že je prolnuto zápornými elementy vyvolávajícími rozvrat, rozkol, zmatek, aniž však pohnou základní strukturou jeho života.

Boží znaky jsou protisknuty do všeho lidského, protože ono je do značné míry experimentem působnosti protikladu. Tím i jeho negativní rysy dostávají úlohu služeb, kryjí záměr Tvůrce, který proťal světlo stíny, vody zavřel břehy, všemu odpočítal čas naplnění sebe Bohem v zápase s překážkami.

Lidské cesty se položily velmi nízko, kde lidství je jiskrou stěží doutnající v popelu zničených krás a velikostí života. O to slavnější a celým vesmírem sledované je jejich zvednutí se k výšinám cest Dokonalého.

Boží milost není darem náhody a chvilkové vlídnosti Nejvyššího. Je výsledkem zdařilých pokusů v díle všeobecné spásy na straně, do níž se v pozemskosti nevidí.

Lidská snaha je korunována úspěchem, když se dovolává spojení s vůlí Boha, která stejně přeje všem, rovně všem dává, všechno miluje a každého zvlášť oblévá přízní, jakoby byl jediným a ve vesmíru sám.

Do lidství vstupuje člověk, když u něj nastává závratně rychlá cesta ku pravici Otce k úkolům vytvořit nové věci mocí a uměním lásky. Proto žije svůj pozemský život ve znamení plození nových těl, jimiž se rozdmychávají a mohutnějí tvůrčí síly.

K lidství se Božství přidružuje a s ním posléze splývá až ve vrcholných fázích vývoje, kdy člověk překročí hranice své osobnosti a žije jako společenství všech v Bohu, jako služebník všech, avšak pán nad sebou i v nejmenších podrobnostech projevů.

Lidské slabosti jsou znakem dětinských stavů vědomí, kdy je zúženo, má slabé prostředky a je jako travička pod kamenem bez barvy a vzrůstu.

Lidství pomíjí jako noc při východu slunce. Láskou je proměněno v krásné člověčenství, a to se pak stává skvělým andělem svým zmoudřením, láskou, která se v něm usídlí, protože se jí plně otevřel a dal.

Boží a lidské jdou ruku v ruce Zemí a nerozlučují se ani když mezi nimi zlo světa vytvoří propasti. Kdyby se jen na okamžik Boží od lidského zcela oddělilo, byl by konec Země i člověka.

IV. Zušlechtění mysli a citu

1. Mysl a rozum

Mysl je široké pole působnosti člověka. Jí vstupuje do oblastí hmoty a ducha, prochází všemi stupni, které se navzájem váží, rozdvojují i rozlišují.

Mysl spojuje člověka s Bohem; také však se světem a všemi jeho protiklady, problémy i poznáním, čerpaným ze zkušeností rozsáhlé činnosti lidstva.

Mysl je oblastí zákonitých pohybů, daných řádem vývoje od lidství k božství. Zrcadlí činnost inteligence v úrovních, kde se tvoří formy života, tvar krásna, realizace idejí.

Každá činnost má svůj počátek ve zrodu určitého záměru, přání, touhy, lásky, naděje i víry. Mysl je sídlem těchto tajemných projevů života. Je jednou z možností vyjádření existence inteligencí tvůrčí i tichou podstatou bytí.

Mysl je vnitřním okem, jímž člověk poznává oblast danou mu k projevu a činnosti, úkolu a poslání v kosmickém jsoucnu. Je jemným tykadlem rozprostřeným do šíře věcí a jevů, které má poznat a spoluvytvářet s jinými složkami života, zaznamenávat v sobě, informovat o nich vědomí; současně je hodnotit, zařadit do strany kladu či záporu, podle výsledků, které nesou význam jejich úlohy ve světě vnějším i vnitřním.

Mysl má rozsáhlé a všestranně významné úkoly:

Poznávat, chápat, rozlišovat, vytyčovat záměry a cíle, tvořit mosty souvislostí, volit nejlepší z možností.

Být kritikem a soudcem svých projevů.

Přesně formulovat souhlas, nesouhlas, obhájit jejich volbu.

Vyjadřovat vnitřní i vnější stavy každého okamžiku.

Usměrňovat cit a sjednocovat s vůlí všechna vnitřní hnutí.

Tlumočit moudrost a lásku. Vést je k činům v rámci možností známých i v tvůrčích experimentech smělých novot; jimi odhalovat neznámé tajemství, pronikat jejich skladbou a tak se zúčastnit jejich procesů až k mysterijním hloubkám.

Mysl ve vyšších, složitěji umocněných schopnostech přechází do funkce rozumu. V hmotném světě rozum zastupuje a vyjadřuje nejvyšší řídící a kontrolní princip člověka, zakotvený od věčnosti v čisté beztvaré duchové podstatě, vycházející z Boha jako světlo ze Světla.

Hmota má své omezení i konečnost. Nemůže v sebe pojmout ono božsky nekonečné, co je duchovní podstatou člověka. Proto on v dočasném rámci svého působení ve hmotě má k dispozici pro řízení svých věcí ony mnohotvárné schopnosti mysli, jejichž vrcholem je rozum. Ten je na Zemi nejvyšším činitelem člověka, pokud on nepřekročí rámec pozemského chápání věcí i všeho smyslu života, pokud v sobě nehledá a nenalezne vyšší složky, hluboce skryté pod průměrným vědomím, pod hladinou prostého lidského citu.

Mysl a rozum splývají svou činností v celém rámci projevu. Jejich rozlišení a oddělení vstupuje jen v rozhodujících okamžicích, kdy je nutno nalézt řešení, východisko z obtížných situací nebo vnitřních zmatků, zaujmout přesná stanoviska, pochopit složité dění světa. Tehdy mysl předkládá šíři možností. Rozum rozhodne, která alternativa zvítězí, jak a kdy bude realizována.

2. Stupně myšlení

K různým životním problémům a situacím je možno zaujmout různá stanoviska, chápat je různým pojetím. Jejich dokonalost či nesprávnost závisí na schopnosti mysli rozložit problematiku i všechny otázky s ní související do náležité šíře a hloubky, osvětlit je ze všech stran a předložit je své inteligenci - nebo jinak rozumu - k posouzení, nalezení pravdy, jasného východiska, moudrého řešení.

Rozum svou úlohou je vázán na celkový vnitřní stav člověka, v němž působí i jiní činitelé než mysl. Především vyspělost citu umožňuje vnímání hluboce vnitřních hnutí, které jsou reakcí na dojmy života. Stupně jejich síly a intenzity umožňuje mysli zaměření na důležité jevy, co je nebo má být poznáno, pochopeno, hodnoceno či konáno jako člověku dobré, všem blahodárné. Je-li cit chabý a slabě reagující na životní pochody vnější i vnitřní, inteligence rozumu kolísá. Nemá silných projevů, nestačí v sobě zpracovat vjemy a dojmy ze silných a otřesných životních procesů odehrávajících se v osudu osobním i světovém.

Je-li inteligence soustředěna ponejvíce na myšlenková vyjádření a jen ony jsou jí uznány za jediné vnitřní mluvčí, pak se člověk nedokáže projevit moudře a ušlechtile. Jeho řeč, chování i city jsou poznamenány strohostí, jednostranností, úzkými zájmy, sobeckými žádostmi, schopnostmi, jež více škodí než prospívají souhře lidského života ve společenství.

Myšlení je vynikající schopnost člověka jen v součinnosti s citem, od něhož bere hloubku, jemnost a geniální nazírání pravd, osvícení rozumu, zvládnutí obtížných úkolů, problémů a řešení otázek, důstojnost a ušlechtilost vyššího stupně lidství.

Člověk myslí několika stupni myšlení možného zde na Zemi. Jeho mysl zpracovává a vědomí předkládá:

Poznatky týkající se vnějších věcí, Země, její přírody, živých tvorů a lidských bytostí po stránce známé a vůbec poznatelné zákonitosti.

Záležitosti svého těla, všech nutných prací k jeho udržování výživou, oblékáním i bydlením.

Dění osobního osudu v rámci rodinného i národního soužití.

Věci povolání a postavení mezi lidmi.

Problémy lidské činnosti technické a kulturní.

Obtíže v kolísání a celkové labilitě těla, nesoucí bolest a smrt.

Stavy vnitřního života.

Vztahy k lidem.

Rozpory, zmatky světa.

Problémy lidství.

Otázky víry.

Úsilí o duchovní život, vyšší nazírání.

Lásku k Bohu.

Celou šíři krátce zde načrtnuté činnosti mysli nevyvíjí a neprojevuje člověk každý. Dokáže-li ji i takto rozprostřít, tu z každé části zpracuje určitý menší díl. Některého oboru myšlení se jen dotkne, jen co je nezbytností k uhájení postavení člověka. Čím širší a hlubší je však myšlení o životě, tím rychlejší růst je jeho moudrostí, snadnější cesta ke zušlechtění.

Poznáváním šíře a hloubky jevů, hledání příčin a následků, chápáním souvislostí objevuje člověk sebe jako tajemnou součást vesmíru a život jeho jako projev všemohoucích, všemocných sil mocí Tvůrce - Boha - nekonečné, velebné, neobsáhlé Inteligence věků.

3. Rozvíjení myšlení

Mysl člověka jako pořadatel věcí a informátor vědomí je nesmírně cennou schopností člověka vzhledem k rozsáhlé činnosti, která je jeho úkolem v trvání určitých forem kosmu, k nimž ona přispívá, je doplňuje specifickými prvky, rozšiřuje jejich vliv a účiny na všeobecný život.

Pro široký a rychlý vývoj mysli přichází člověk do zemské sféry. Je složitě formován protiklady, aby se myšlení stupňovalo, byla pohotovost úsudku, potřebná stabilita, pevná vůle, kterou je nutno vkládat do myšlenek, slov i citů, aby projev byl silný, vlivný a vysoce kvalitní. Šíře věcí a jevů vtahuje mysl do sebe, aby ona jí pronikala, zkoumala a prohlížela všechno ze všech stran, z výše i hloubky, z hledisek hmoty i ducha.

Průnik životem lidí činí mysl pevnou a mohutnou, podobnou tělu atleta podrobenému neustálému vypětí sil a námaze. Z mysli se stává mohutný pracovník, schopný výkonů, jakých je třeba pro zvládnutí problému současných i k přípravě na další pronikání člověka životem vyšších úrovní v širší a náročnější činnosti budoucích věků, které odhalí dnes ještě na Zemi neznámou krásu kosmu.

Rozvíjení, zpevňování a zesilování mysli pozemskými způsoby myšlení nese však v sobě určité nebezpečí. Věci Země jsou postaveny v rozporu, mnohé nesou pečeť nedokonalosti, stíny zla. Mysl, která je poznává nebo je okolnostmi dovedena k jejich poznání, nutně musí s nimi navázat určitý kontakt, třeba neviditelný. Již tím, že na jevy a věci myslí, proniká jejich skladbou, dotýká se jí jemnými tykadly svých skrytých sil. Tyto doteky zanechávají v ní odlesky a stopy. Jako na rukou ulpí částice látek, s nimiž přišly do styku, tak i myšlenky zabývající se rozpory a negací jsou úměrně zastíněny hrubostí a tvrdostí nedokonalostí, které poznávají a s nimi jednají.

Má-li myšlení nést klad a být cenným vývoji člověka i obecně, musí obezřetně operovat svou schopností poznávat, zkoumat a se vším neustále konfrontovat, potýkat se s rozpory a přinášet skladbám i významům věcí osobitý vklad kvalit.

4. Rozlišení věcí

Nemá-li člověk zapadnout do vlastních konfliktních rozporů, nejasností a zmatků, musí se hned od počátku poznávání věcí učit rozlišovat jejich poslání a postavení vzhledem k sobě i celku včetně přírody. Musí věci sledovat, zkoumat, hledat řád, z něhož vzešly, jímž jsou vedeny ke službám životu i člověka v něm.

Všechno je zaměřeno k jednomu cíli, jímž je vývoj, rozmach života v nekonečných variantách. Vývoji slouží i věci nesoucí zřejmé stopy negace. Tyto věci jsou však složitě vázané, že jim nelze porozumět z průměrných hledisek Bohem neosvíceného rozumu. Některé z nich jsou jen výstražnými mementy. Jiné jsou záměrně vytýčenými překážkami nutícími rozvíjet rozumovou inteligenci, intenzivnější cit a mohutnost vůle; také ovšem skrytou duchovní sílu, která nejdříve intuicí a pak přímo se chápe vlády nad celým člověkem, aby ve vyšších fázích jeho vývoje jej projevila jako bytost božskou.

Člověk stojí uprostřed proudu jevů. V jejich množství se těžko orientuje. Někomu to trvá krátce, jinému velmi dlouho, než najde pevnou základnu, v níž by začal svůj další úsek vývoje k vnitřní ušlechtilosti a moudrosti. Myšlení je mu velkým pomocníkem. Nemá-li však vnitřní síly, vše usměrňující a přísně káznící získaným poznáním, snahou jít ve všem dál a výš, stává se ono prvkem brzdícím, ne-li přímo překážkou zušlechtění.

Naučí-li se člověk rozlišovat a tak i poznávat skrytá nebezpečí, ví-li, která věc života jej povznáší a která táhne dolů, nastává mu další nesnadný úkol: využít poznaného k vedení cest svého myšlení a citu. Rozvinuté a současně pevně zvládnuté myšlení je již samo o sobě vyšším stupněm života člověka, znakem vnitřního zušlechtění.

5. Mysl činná

Činnost mysli je protikladná. Povznáší i stahuje k nejnižším stupňům. Téměř každý člověk svým myšlením zrcadlí tyto protiklady. Tak je tomu od chvíle, kdy v něm začne proces proměny tohoto stavu působením víry ze strany jeho i vlivem Božím.

Poznáním vyššího smyslu života, navazováním spojení s duchovním principem v sobě a přes něj s Bohem, dostává myšlení člověka zcela jiný význam a vliv. Ubírá se jinými cestami. I když vnější rámec života se nemění a člověk zůstává dál uprostřed lidí, jevů a věcí, s nimiž se spojuje svou myslí, jeho myšlení ztrácí svou protikladnost a vyhraňuje se k dobrému. To ovšem za předpokladu, že si je plně vědom, čemu mysl i cit slouží, co mohou přijmout za dobré, moudré, k čemu upřít pozornost, dát zájem a věnovat účast.

Mysl poučená, dobře rozlišující, vědomě poutaná k vyššímu životu, odmítající nízké a zlé, sjednocovaná s citem, prolnutá láskou, svou činností nesmírně slouží Zemi. Odstraňuje překážky vývoje všech lidí k duchovnímu životu nesoucímu mír a blaho příštímu věku. To proto, že se ztotožňuje se vším, co činí Bůh, stává se Jeho nástrojem, jeho až do Země a hmoty prodlouženou pravicí tvořící dobré a krásné vším a všude.

6. Mysl tichá

Tento nezvyklý pojem přichází v úvahu a k uplatnění za nadprůměrných okolností. Člověk k nim může být doveden souhrou situací, jinak řečeno vedením Božím, nebo k nim může dospět po určitém úsilí sám.

Zemský život je charakterizován rozsáhlou činností. Vytváří ji celý řetěz drobných článků, z nichž každý má svou osobitou důležitost. Vypadnutí toho či onoho by neslo zastavení nebo citelné zpomalení cyklu dění, jež se má vytvořit v experimentu i obraze určení.

Člověk sám neřídí složitý chod zemské činnosti. Je vsunován do jejího rytmu v určitý čas, s určitou schopností přesně odpovídající souhře dění. Vyšší vedení řídí příchod i odchod ze světa, zařazení na úseku díla, jehož prostředky rozhodují, kdy který člověk je nepostradatelný jako myslitel určitého typu, charakteru a šíře formátu nebo pracovník technický. Protože každou činnost předchází myšlení lidí, není lhostejné, kdy, kde a jak někdo z lidí myslí, v jaké intenzitě a na jaké úrovni lidství.

Všem lidem je dáno myšlení jako hlavní předpoklad tvůrčího života, nejsilnější projev osobnosti. U jedinců, kteří dosahují vyššího stupně života, se obvyklý řád věci mění. Mohou volněji disponovat osobní cestou. Mohou se zúčastnit známého chodu lidského života nebo jej vytvářet odlišně - přijmout život jak je na Zemi formován, jak nese utrpení bytosti jemné, zušlechtěné až do stavu univerzální lásky. Proto zřídkakdy takovéto bytosti se vsunou plně do běžných forem lidství. Odstupují od nich buď přímo nebo jen vnitřně. Volí společenství stejných vstupem do řeholí nebo úplné samoty.

Tito výjimeční mají své formy projevu. Žijíce jen vnitřní duchovní silou, nemusí plně používat způsobů lidí. Jejich myšlenkové síly jsou buď již tak koncentrovány a zmohutněny, že působí bezprostředně tam, kde působit mají nebo chtějí, a to přímou funkcí vůle, nebo jsou ještě nerozvinuty vůbec, protože ona bytost přichází z oblastí života, kde formy činnosti a působnosti jsou jiné než zde. Jestliže jejím posláním na Zemi je třeba jen snést do ní duchovní síly vyšší sféry a sebou je vetknout na určité místo v prostoru, kde ony vlastní iniciativou působí, pak onen člověk může zůstat jinak bez vnější činnosti nebo ji projevit jen slabě a nevýrazně. Mysl takového člověka se může nazvat myslí tichou, protože vystoupila z poslání silné tvůrčí myšlenkové činnosti. Význam a zrození takového člověka i jeho poslání tkví jinde; může se jím prokonávat oběť nebo příprava k duchovní misi.

Nelze říkat, který způsob života je lepší. Ke svému místu i poslání na něm, službě a veškeré činnosti jsme jako lidé osudově dovedeni. Vnitřní impulzy neslyšně, ale důrazně mluví, kam, kudy, kdy je třeba jít, co konat, do jaké hloubky a intenzity rozvinout myšlení. Má-li člověk touhu a snahu jít cestou nejlepší, konat dobro, tu na každém místě a každou formou slouží Bohu, Jeho dílu, sobě i jiným v současnosti i pro věčnost.

7. Cesty myšlení

Cesty myšlení se rozbíhají životem za vším a ke všemu, co jej vytváří. Jsou široké i zcela úzké. Mnoho lidí po nich chodilo a chodí, protože všichni prožívají radost, bolest, námahu, problémy, starosti a pak i smrt. Cesty široké se otevřely poznáním a zkušeností lidstva i vlastní moudrostí a kulturou světa. Cesty úzké jsou ryze vnitřní, po nichž každý jde za svou dokonalostí ruku v ruce s nedokonalostí, s níž je spojen, když prožívá vývoj lidství k božskému stavu člověka.

Na obou cestách jsou překážky, nesnáze, zápas na každém kroku, protože Boží řád vede vývoj nesnadnostmi, aby zářily a svítily do širokých prostorů překrásné perly vlastností, schopností a vloh člověka tvořit, trpět, milovat, obětovat, sloužit, pomáhat, měnit a upravovat, žít za všech podmínek dobrého i zlého.

Myšlení je předvojem předcházejícím na všech cestách všechno, co je u člověka v činnosti po čas jeho strádání, úporného snažení jít dál a výš, jak je mu uloženo a jak také nalézá ve své duši k tomu pohnutky a naléhavé popudy. Co je v popředí, je nejvíc viditelné, stahuje k sobě pozornost. Proto i mysl je podrobena neustálé pozornosti a kontrole duchovního vedení, které každý člověk má jako pomoc a ochranu vyššího světa při své těžké pouti úskalím a překážkami vzestupu.

Obraz myšlení dává důkaz o vnitřním stavu. Ti, kteří v něm umějí číst a znají zákony příčin a následků, vědí, co lze očekávat v budoucnosti blízké i vzdálené jako nové komplikace, těžkosti nebo uklidnění a dobrý osud člověka, jeho vzestup a pak i vstup do vyšších úrovní.

Člověk na Zemi nevidí svůj obraz, jak jej tvoří jeho myšlenky a city. Kdyby do něho uměl nahlédnout, měl by velmi usnadněnou práci se sebou. Věděl by, kdy mu byly myšlenky ke cti a pro krásu, kdy jej zatemnily jako tmavé mraky věčně modrou a zářící oblohu. Varoval by se těch, které jej snižují, vyhledával by v sobě ty, které jej zušlechťují.

Tato vlastnost by mu však vzala ono cenné, pro co vlastně podstupuje své zápasy: vlastní díl přičinění na svém zápase a z toho plynoucí úctu celého Božího světa. Proto zůstávají cesty uzoučké s velkými překážkami a nejednou uzavřenou branou nesnadně se otvírající.

Na širokých cestách myšlení obíhajících svět a vnější lidské záležitosti, i na úzkých, krajně nesnadných, vinoucích se vnitřními stavy, osobními zápasy v přemáhání zlého, je nutno být krajně bdělým, soustředěným, pozorným ke každému hnutí, pevně odhodlaným vytvořit svůj myšlenkový svět do jasného obrazu ušlechtilosti i moudrosti člověka. Jen takový je zabezpečením všech cest jeho života zde i všude jinde, jejich mírem i krásou.

8. Moudré myšlení

Moudré myšlení žádá:

Sledování jeho cest od věci k věci, od milého k nemilému, mít jasno v otázce, o čem je třeba přemýšlet, co vyžaduje úvahy před rozhodnutím, co je možné řešit vůlí, co jen rozumem i citem, čeho si pozorně všimnout, co minout a nezdržovat se výklady věcí.

Pevný úmysl vytvořit svou myslí a na její straně jejími možnostmi předpoklad i pomoc svému duchovnímu vývoji.

Vytrvalé úsilí znovu a znovu se chápat možností daných myšlení, aby jimi bylo vytvořeno dobro v sobě i na Zemi, zušlechtění své i jiných.

Přísnou kázeň myšlenkových postupů.

Stálý dohled nad myšlením, aby ho nebylo příliš velké množství, myšlenky nebyly rychle přerušované, útržkovité, roztříštěné, silně neklidné, příliš rozjitřené a vzrušené, nebo naopak chudé, nic nedávající, jako větrem zmítaný, uvadlý, k zemi padající list stromu.

Zásahy vůle do chodu a obsahu myšlenek; jsou-li překážkou k uklidnění, vůlí je přimět k tichu.

Tvoření potřebných představ nebo vyvolání vzpomínky na to, co je třeba znovu promýšlet a definovat, opravit aspoň v duchu.

Vnést přísný řád i vnitřní sílu do myšlení, aby mělo pohotovost, soustředěnost, bystrost a neúnavnost v čase, kdy to okolnosti žádají, protože prožíváme tělesnou námahu, obtížné řešení problému a těžkostí, vnitřních zmatků, nejistot i hledání pomoci Boží modlitbou.

Věnovat pozornost myšlenkám každý den a možno-li v přesný čas, aby v káznění spolupracovala vůle a rozhodování se zúčastňoval i cit.

Často dát vědomě mysli oddech, uvolnění napětí představou ticha a klidu.

Nenásilně, ale záměrně mírnit intenzitu myšlení, zmenšovat jeho proud, zpomalovat pohyb myšlenek, když odstupujeme od nutné práce nebo duševní činnosti a toužíme po odpočinku a spánku pro osvěžení.

Zastavovat příliš silný tlak myšlenek; uvědomovat si jejich přítomnost i naplnění, které nesou vědomí, jejich příchod i odchod.

Vědomě se zúčastňovat procesů myšlení, je řídit a tak vyvíjet sebeovládání, sebezápor, vnitřní jistotu a pevnou víru za každým okolností.

Vytyčovat myšlenkám zájmy, aby mysl nebyla přeplněna dojmy z jevů, které zneklidňují, rmoutí nebo stahují do nízkých vášní a zálib.

Soustavně a vytrvale odvádět pozornost od všeho, co kalí vnitřní mír, rmoutí či silně komplikuje život, nahrocuje situace nežádoucí problematikou.

Pevně a plně odsunout i zcela potlačit všechny nižší a všední myšlenky, když je chvíle pro modlitbu a vnitřní rozjímání, pro povznesení duše k Bohu v hledání i nalezení spojení.

Naplňovat myšlenky touhou po dokonalém, touhou po Bohu.

Z myšlenek tvořit posly lásky ke všem bytostem, životu a Bohu; lásku jimi dát a rozprostřít Zemí, svým celým já.

další