b) Očista skutků

Nedobrý, zlý skutek zanechává na člověku stopy tak hluboké, že je nelze zcela vyrovnat za jeden pozemský život. Nesou se s člověkem přes hranice tohoto světa. I tam však stahují jeho vědomí neustále do místa jeho vykonání. nebyl-li ještě na tomto světě učiněn pokus o napravení a toto alespoň zpoloviny uskutečněno, zastavuje se další postup člověka v jiných úrovních. On pak musí prokonávat stavy lítostné kajícnosti, kdy se v duchu vrací zpět do času a místa, kde jeho skutek porušil zákony dobra a lásky a začal rozprostírat své neblahé vlivy. Ty jej pronásledují, zjevujíce mu v plastických obrazech všechny bytosti v bolesti či nesnázi postižené jeho zlým skutkem.

Tento stav může trvat i století nebo aspoň potud, než oni postižení také odejdou na onen svět zrcadlení pozemského života v obrazném éteru, který nemilosrdně odkryje každý stín zlého myšlení, slova i skutků projevených na Zemi. I tam může dojít k usmíření a vyrovnání neblahého skutku, avšak jen tehdy, když zúčastněné bytosti se sejdou, poznají se a v důsledku poučenosti, jež jim byla poskytnuta na onom světě, si odpustí a vytvoří dobré vazby dalších vztahů.

Život člověka se totiž smrtí těla přesune do jiných oblastí jsoucna a rozprostírá své cesty dál a dál. Neztrácejí se myšlenky, ale svými účinky působí v koloběhu sil a působností. Nezanikají slova na Zemi doznělá. Jejich vliv zrcadlí v prostoru své specifické obrazy a ty zase svým složením harmonizují nebo rozrušují další stupně rozvlněného tvarového a jevového jsoucna. Skutky jsou pak vytvořeným nebem nebo peklem. Jedná-li se o činy zla s jeho útočnou agresí, stanou se obrazně viděným i skutečně prožívaným vězením, samovazbou, světem plným hrotů a zabarikádovaných cest. V opačném případě mohou ovšem otevřít svět nádherných zahrad s kouzelně krásnými stromy, květy, příbytky, i jasnými, velebnými chrámy.

Skutek je tvůrcem věcí života nejen na Zemi, ale i na onom světě. Tam ovšem v jiném působení a obrazu, protože jej tvoří jiná, na tomto světě neznámá zákonitost duchových podstat všech věcí. Mezi oběma světy existuje tajemná pevná vazba, svérázná souvislost. Dění na onom světě je příčinou jevů pozemských. Ty zase působí zpětně, tvoříce nové příčiny na původní základně - vracejí, co obdržely a z čeho vznikaly, do říší prvopříčin. Vše ovšem nově zpracované, hmotou zatížené a zkomplikované jejími působnostmi i deformacemi.

Víme-li alespoň částečně o tajemné podivuhodné hře souvislostí života, o neúprosných zákonech příčin a následků, díváme se na ně velmi pozorně. Nestačí však se jen dívat a divit. Je nutné uzpůsobovat se, přetvářet a dotvářet, aby nedocházelo k chaosům v našem vývoji v dokonalou bytost. Dohled nad sebou je nutný, pokud se naše vnitřní božská podstata sama nezmocní mysli, citu, vůle a slova a jejich projevy tak se sebou neztotožní. Pak není třeba kontroly a sebekritiky, bdění nad každým sloven i skutkem; jsou v záři plné lásky.

a) Následky skutků

Následky skutků se projevují z největší části až na onom světě. Proto se dosud až tam docházelo k poznání jejich hodnot nebo škod. Protože však byly konány zde a ne tam, jejich opravy, vyrovnání a plná očista byla velmi ztížena, ne-li zcela nemožná. Tak se vstupovalo v procesy, vůči nimž byly obtíže života pozemského jen po0hou dětskou záležitostí. Vývoj k dobrému se nesmírně zkomplikoval, prodlužovala se cesta k míru a blahu duší.

Je-li dáno poznání již zde na Zemi, situace se mění. Následkům chybných i zlých skutků se lze vyhnout, je možno jim předejít. Absolutním únikem je samozřejmě jen pevné zakotvení v dobru, jehož každý skutek nese budoucí příjemné zážitky, život všestranně krásný. Ne však každý člověk je tak vnitřně vybaven božskými ctnostmi a vyvinut do ušlechtilosti, že mu není těžké žít ideálními bratrskými vztahy. Většina lidí teprve cestu dobra hledá nebo je na jeho počátku. Aby se urychlil proces zrodu dobra v nitru a vstoupil do něj nejen cit, ale i rozum, vůle a celé vědomí, konáme vědomou očistu. Jí si důrazně připomínáme svůj stav, jí jej měníme v dokonalý.

Skutek jako koruna projevu člověka musí být v popředí naší pozornosti a zájmu. Nestačí jen kontrolovat nebo konstatovat určitý přestupek, nestačí ani slovní prohlašování o snaze vyvarovat se zlého činu. Je třeba skutku. Projevený nedobrý čin se nutně musí nahrazovat dobrým. Neplatí zde omluvy, lítosti, kajícnosti, i když jsou také určitou náhradou, a navrší-li stanovenou míru, jsou přijaty jako ospravedlnění.

Jestliže jednou zlý skutek uvedl na určité místo zmatek, nesoulad, tíseň a bolest, hrůzu a utrpení, a dal tak do pohybu škodlivé, ničivé, rušivé, zkázonosné a smrtonosné reakce, nelze tento vír zadržet a zrušit žádným z nám známých duševních úkonů. Zlo vyvstalé zlým činem se ruší jen dobrem, činem ušlechtilého člověka jako jedince i celé skupiny, rodu i celého národa.

b) Vědomé očišťování

Vědomé očišťování se skládá ze dvou částí:

1. Jednou je působnost Boží, která nečeká na pochopení člověka, až on sám se uvědomí, jak se vychýlil z řádů dobra, kolik škod způsobil na známých i neznámých místech.

2. Druhou částí je naše vlastní práce na sobě a v sobě.

Ad 1.: Zásahy Boží do nenormálností a vychýlenosti jsou tzv. těžké a otřesné události života člověka, které jej burcují z netečnosti a vnitřní ochablosti, nutí myslet, rozvíjet citovost, vnímavost, smysl pro čest, právo a spravedlnost, rozlišovat dobré od zlého, hodnotit obojí a volit cesty pro své názory, vztahy a postoje. Jako se malé dítě vzpírá rukám matky, když je myje, obléká nebo dává jíst, tak člověk ve své nevědomosti se urputně brání všem nepříjemným procesům, do nichž je osudově postaven. Nic však nestojí v tomto dění světa bez příčiny. I za těžkým lidským údělem, za každou nemocí, zrozením i smrtí, za každou životní tragikou a komplikací jsou dalekosáhlé příčiny.

Nahlédnout do nich nelze nikomu, pokud trvá stav vývojové zaostalosti a duše je sevřena tíhou hmoty, do níž ji uzavírá pozemský život ploužící se nízko u věcí materiálních - nemůže čerpat ze zdrojů svého nitra spojeného s nejvyšší Moudrostí. I když příčina našich těžkostí je utajena našemu zevnímu chápání, je nutno dívat se na všechno dění z hlediska víry; chápat těžkosti jako složitý očišťovací proces, obrozovací dění, jemuž je každý podroben; vidět a nalézat v něm záchranné pásy při ztroskotání lodi, kdy břeh je daleký a život každému drahý.Vzpírat se nepříjemnostem, těžkostem a utrpením je přirozenou reakcí každé vědomé bytosti. Bůh také nežádá, abychom nadšeně volali hosana své nemoci, usmívali se šťastně, když srdce nás k smrti bolí a situace lidstva se komplikují k tragédiím. Žádá však naše porozumění, vážné úvahy, vědomí, že to, co se děje, není záležitostí náhod, samoúčelnosti, neopodstatněným trestem. Žádá pokorné a pokojné přijetí nesnází, protože jen to otvírá cesty i proudy sil a mocí Všemohoucího, které klidní, těší i zcela odvrátí bouře nad našimi hlavami. Žádá úsilí v rámci našich možností ve věcech našeho života i záležitostí blízkých rodin, národa a světa - abychom napomáhali uklidnění a nesli díl pomoci Boží všem.

Pochopíme-li nesnáze a těžkosti své i všeobecné jako očišťující i obrozující proces, jimiž se dává možnost vnitřního zušlechtění a rozvinutí myslivých schopností i rychlého vývoje k vyšším stupňům a formám života, nesmírně ulehčíme svou situaci; přispějeme tak vědomě k dílu naší záchrany, kterou Bůh u nás koná.

Ad 2. Druhou částí vědomé očisty skutků je naše vlastní práce na sobě a v sobě. Žádá nelítostný boj se všemi chybami a nedokonalostmi. Začíná u myšlenky, pokračuje ve slovu a skutkem vrcholí. Žádá bdělost nad sebou a neúprosnou kritiku z hledisek vědění, jaký má být člověk věřící v činnosti dobra a působnosti lásky. Žádá opravu každého nedobrého činu, náhrady skutků nešlechetných.

Jak nahrazovat, jak opravovat, shledáme-li ve svém jednání, chování nebo skutku závady? Začneme ihned obrodný proces:

Obnovíme si v živé představě celou situaci, necháme v ní zaznít svůj hlas v přibližně stejném rozrušení, hněvu apod. Obnovíme si tak celkové jednání i čin, který z něho vzešel a uvědomíme si jeho nesprávnost.

Zalitujeme všeho a poprosíme v duchu za prominutí a odpuštění Boha i toho, jemuž jsme ublížili. Je dobré pronést tyto prosby hlasitými slovy.

Vrátíme se znovu ke všemu a opravujeme v duchu vše na správný postup, dobrý čin. Zlé slovo v duchu nahrazujeme dobrým a zaujmeme postoje, jaké jsou v Božím řádu soužití.

Tato práce se konává v posmrtném stavu při studiu a znovuprožívání uplynulého života, ale je-li konána aspoň zčásti zde, ulehčuje a urychluje postup do vyšších úrovní a spočinutí v pokojném oddechu po namáhavých zemských cestách.

Mimo tuto tichou, neviditelnou, ryze duševní práci na opravě svého chování je třeba i viditelným způsobem projevit lítost nad nedobrými skutky, i úsilí a snahu o napravení, tj. vyrovnat, nahradit slovem všechno zlé; dále pokusy o smír se všemi, k nimž jsme nebyli laskaví a dobří nebo kteří sami jsou k nám nepřátelští, a konečně prosby za prominutí a odpuštění, pokorně a smírně formulované a řečené.

Stane-li se, že ten, jemuž jsme ublížili, je mimo náš dosah a přímé osobní spojení s ním je ztíženo nebo znemožněno, pak aspoň v duchu se k němu obracejme s láskou a touhou po odpuštění a smíru s ním. Vysílejme k němu myšlenky míru a lásky, přání dobra a blaha. Pomoc, úsluhu, účast, službu i dary hmotné, jež jsme mu povinni poskytovat jako náhradní skutky, věnujeme jiným, nám blízkým i neznámým lidem. Pomáhejme všude ochotně duchovně i hmotně. Nikdy nevíme, kde a jak velké dluhy máme před nejvyšší Spravedlností. Dobra není nikdy dost.

c) Desatero o skutcích

1. Skutky povinné charakterizují lidskou činnost na Zemi. Je to životní povolání, do něhož je již předem zahrnuta určitá víceméně ohraničená činnost. Spadá do činnosti tzv. osudové, za niž nenese absolutní odpovědnost. Jen v případě hrubého zneužití svého postavení a práce pro osobní cíle na úkor druhých, při jejich úmyslném ponižování a ubližování, přebírá odpovědnost. Z toho pak plynoucí následky vytvoří osud, který se mu protiskne do jeho budoucí cesty. Tak vstoupí pod zákony trestných účinů.

2. Skutky dobrovolné tvoří osobní životní cestu. Jsou pravým jádrem činnosti člověka, která jej teprve plně charakterizuje a zařazuje do stupnice vyspělosti. Je to život v rodině, mezi přáteli, v odpočinku i drobné osobní činnosti, ve vlastních úvahách, představách, myšlenkách, citech i slovech i ve vztazích k jiným. nespoután tvrdou povinností, uvolňuje proudy vnitřního života. Vydává je ovšem navenek svým chováním, jednáním, řečí, skutkem - projevuje se jako člověk. Vstupuje do kontaktů s věcmi, zaujímá postoje. Je ochotný nebo lhostejný, tichý a pokojný nebo tvrdý a prudký. Projevuje lásku, zlobu nebo obojí. V osobním životě je takový, jaký je vnitřně. Tam se proto soustřeďuje zkouška jeho vyspělosti i soud bez viditelných žalobců, soudců a svědků. Je jimi jeho skutkový projev. Nejdříve je zhodnocen jeho mravní profil a na základě toho je určen postup dalšího vývoje, dalších prožitků a situací.

3. Skutkem - a tím je i slovo - tvoří si člověk příští život. Čím častěji je opakovaný, dobrý či zlý, tím mocnější a vlivnější je jeho průtisk do nám dosud neznámých úrovní a sfér života, které zrcadlí jevy psychických sil. Co si tam člověk protiskne, to nalezne, v tom žije, s tím někdy těžce zápasí jako chodec vystavený bouři na cestě bez přístřeší.

4. Skutek je jako světlo a stín, které zde člověka všude provázejí. Není uniknutí.

5. Zastíní-li zlé skutky příliš cesty člověka, pak tento člověk žije ve tmě nebo teskném zášeří při svém vstupu na onen svět.

6. Naplní-li člověk dobré skutky světlem lásky, může očekávat zářivou sféru pro další žití; cit lásky ve vyšších sférách září a oslňuje jako broušené drahokamy a krystaly.

7. Podivuhodná, tajemná skladba zákonitostí psychických jevů určuje každému skutku nesmírně důležitou roli a postavení v kosmu, protože dává přesnou realitu idejím jeho mentálního jsoucna.

8. Skutky hýbou nejen životem člověka, ale zasahují i do vývoje jiných forem a způsobů činnosti, protože vazby vztahů jsou úzce a pevně poutány plánem tvůrčího díla v kosmu, jenž vše se vším spojuje i při zachování vnějších odlišností, širokých rámců vývoje individualit, zdánlivě samostatných cest.

9. Skutky proniká tvůrčí moc života. Začíná svou cestu myšlenkou, zesiluje se slovem a skutkem již proniká do prostoru silou, již lze přirovnat k energii silných blesků za nejprudších bouří. Tak mocně pronikající síla je ponechána i skutkům zlým - proto jejich účiny jsou ničivé, strašné.

10. Skutky má člověk v rukou sílu a moc život rozvíjet i ničit. Nejdříve svůj - jako vykonavatel stojí nejblíže jejich účinkům - a pak všech. Tak má možnost znovuzrození sebe i všeho, čeho se dotýká až do nejvyšších kvalit - Božskosti - nebo svržení se vlastní silou na dna strašných pádů lidskosti, kde už přestává být lidskou bytostí a je výronem nezvládnutelných chaosů až ke kořenu podstaty narušené bytostné existence. Bůh dal člověku ze sebe tvůrčí schopnosti. Běda však, jsou-li použity ke zlému.

d) Hodnocení skutků

Skutky dobra jsou:

Všechna dobrá, smírná a vlídná slova vyjadřující šlechetnost, moudrost, pokoru a skromnost, porozumění, pochopení, účast, vřelý cit, mírnost srdce a pevnou vůli žít v míru se všemi.

Služby nemocným, trpícím, opuštěným, umírajícím i rodícím se, poníženým, uvězněným, potřebným, malým dětem, starým, slabým a neschopným.

Péče o zvířata, soucit s nimi a úprava podmínek pro jejich život na Zemi, protože ony jen v blízkosti člověka nabývají možnosti budoucího vzestupného vývoje k vědomému životu.

Projevená víra a láska k Bohu.

Každá modlitba.

Každá vědomá snaha po napravení zlého, zachránění mravně bloudícího, obrácení nevěřícího, poučení nevědomého.

Každá pomoc v potřebách a nouzi, zvlášť pomoc nevolaná, nežádaná.

Práce pro klid a blaho rodiny, národa, lidstva a všech bytostí na onom světě.

Dobré a moudré vedení mládeže, usměrnění jeho cest.

Záchrana života ohroženého smrtí nebo nehodami.

Zvelebování přírody - dát možnost rozvinutí jejím úkazům, uplatnění jejich krás, zvýšení užitečnosti všem rostlinám, semenům a zrnům.

Zabezpečování hmotné potřeby - nesmí přesáhnout míru - i nezbytných věcí pro tělesný život lidí, jejich obydlí a výživu.

Úsilí o mír v rodinách, národě, ve světě, o bratrské vztahy lidí.

Štědrost a pohostinnost, srdečnost, vřelost a upřímnost v chování.

Projevy důvěry a oddanosti, zachování věrného přátelství.

Všechny stupně obětavosti i všechny formy oběti.

Práce lékařů, ošetřovatelů, pečovatelů.

Ušlechtilá umělecká činnost věnovaná osvícení lidstva.

Vědecká činnost sloužící poznání života v jeho zákonech, procesech a rozvíjení pro dobré, blahodárné cíle.

Činnost myslitelská, meditativní i aktivně zúčastněna na uvědomování a vzdělávání lidstva, jako činnost učitelská, kazatelská, kněžská.

e) Skutky náhrady

Skutky vyplynulé z hněvu, nenávisti, hrubosti, pomstychtivosti, se nahrazují obětavou službou nemocným, malým dětem, lidem, kteří jsou postiženi ztrátou rozumu či jinou nemohoucností vrozenou nebo získanou.

Skutky pýchy se nahrazují vytrváním na místě, v okolnostech a situacích, které vyžadují velkou trpělivost, pokoru, skromnost a odříkání.

Skutky lakoty se vyrovnávají dobročinností, štědrostí, pohostinnou vlídností a laskavostí, všestrannou pomocí v různých tísních lidí, zvláště v osiřelosti a opuštěnosti.

Skutky těžšího ubližování na těle, úklady o život nebo vědomé zavinění tělesné smrti se nahradí jen položením vlastního života pro záchranu jiných; také mimořádným hrdinstvím v těžkých situacích, v zápase s přesilou nepřátelství nebo za vítězství ušlechtilých idejí.

Skutky ponižování, osočování, tvrdého odmítání, hrubého jednání lze nahradit jen vystavením sebe podobnému zacházení s pevným odhodláním nesplácet stejným, ale nést křivdy a splatit je opakem: dobrem a láskou.

Skutky zrady se nahrazují službou národu, vlasti, rodu, rodině a také námahou v obtížném povolání, které je nutné pro úspěšnou práci ve hmotě a tělesném bytí.

Skutky vědomé nespravedlnosti se vyrovnají ztíženou obhajobou věcí dobrých, činy smíru a úsilím osvobozovat uvězněné, umožňovat napravení křivd.

Skutky lží a podvodů je možno nahradit těžkou a namáhavou službou v krajně nepříznivých podmínkách, kdy tělo je vystaveno horku nebo chladu, přírodním živlům nebo jiným nebezpečím.

Skutky sobectví se nahrazují úsluhami lidem neznámým, věrností v přátelství, prací učitelskou a vychovatelskou.

Skutky neukázněné a přebujelé vášně je možno vyrovnat bolestnou tělesnou chorobou nebo utrpením při zranění, ztrátou plodnosti, a při zvlášť vyhrocené vášnivosti přecházející ve zvrhlost, i naprostou ztrátou inteligence, osudem vyhoštěnce a tuláka, opuštěného sirotka nebo mrzáka od narození, odkázaného jen na soucit a milosrdenství.

Skutky nevěry, jejichž plodem je vědomé rouhání a posměch z Boha, nelze nahradit ničím z průměrných věcí a prací lidského života. Dojde-li vůbec k poznání a pochopení omylu zde či na onom světě, může situaci ulehčit a cestu k pokání otevřít jen život askety, mnicha, nebo trojnásobná mučednická smrt.

Skutky všech nedokonalostí, jichž se každý pozemský člověk dopouští buď z nevědomosti nebo zaostalosti citu, vývojové zanedbanosti a opozdilosti, se nahrazují skutky víry a lásky těch, kteří již umí plně věřit a učí se milovat boží láskou, jež vše osvěcuje a činí spravedlivým, moudrým a dobrotivým - jako vše v Bohu.

Uvedené skutky náhrady jsou řečí Božího soudu. Jsou proto do značné míry procesem trestním. Počínají svou působnost, když původce zlých činů odchází na druhý svět bez vědomí viny, lítosti a pokání, do nějž nutně patří prosba za odpuštění Boha i těch, jimž je ublíženo.

Zlé činy se nahrazují v říších posmrtných nebo se provinilec vrací na místo svých činů. Byla-li tato místa na tomto světě, návrat se děje v několika formách:

Může zde být přítomen v těle pro nás neviditelném (v němž přešel do jiného života) a dále se zúčastňovat pozemské činnosti. V rámci nových možností, podle své snahy a hloubky poznání omylů, chyb a vin, může se napravovat a zdokonalovat, projevovat dobrem i určitým stupněm lásky - dokáže-li. To je nejlehčí forma odčiňování a náhrady.

Těžší, nesnadná forma je návrat viníka do pozemského života, tj. do těla, jaké je nám zde známo. Znamená to ovšem začínat znovu, od počátku, jako malé dětské tělo. To, co předchází tomuto návratu, je složitý proces, daleko obtížnější než opuštění tělesné schrány při tzv. smrti. Je to však možné i nutné, jde-li o případ těžko napravitelného viníka. Bůh v nekonečnosti svých možností poskytuje životu člověka pro jeho zdokonalení široký rámec cest ke spáse.

Mimo zde uvedené formy napravení jsou ještě jiné, ale ty jsou záležitostí jiných říší a způsobů výchovy člověka i jeho poučení o absolutní závažnosti životních řádů, jež musí být dodržovány. Ani ty však neruší pouta života se Zemí, pokud je v ní jeho neblahá stopa, cesta zavalená neodčiněnými vinami. Ty jsou dluhem, který žádá splacení do posledního haléře.

Právě pro tyto nesplacené dluhy minulosti vývoj lidstva prodlévá na jednom bodu a neplyne výš, jak žádá kosmický plán jeho života. Jimi se hmotný život zemský komplikuje a nabývá hrozivých obrazů, těžko řešitelných krizí.

c) Očista těla

Tělo je důležitou složkou našeho činného života. I když není samostatným a soběstačným činitelem, přece se živě dotýká celého vývoje v procesu naší obrody a z ní plynoucího zdokonalení. Tvoří ve vývoji odrazový můstek, důležitou hranici, od níž se vystupuje výš až k počátečním úrovním sebevědomí jako činného života.

a) Funkce těla

Tělo má složitou úlohu vycházející z jiných úrovní, kde vznikají ideové příčiny jeho vzniku a potřebnosti.

Tělo je dílnou duševní inteligence vyvíjející úžasnou činnost.

Tělo je cestou k dokonalosti, protože dává možnost setkání s následky zla a tak i výstrahou před ním.

Tělo je ukázkou tvůrčí dokonalosti, protože jeho skladba je nejvýš důmyslným nástrojem k reprodukci vnitřních schopností duševního života.

Tělo je spojovacím článkem hmoty duchovními principy.

Tělo je východiskem z nouze ve velké oslabenosti a pokleslosti duše jako nositelky vědomí života tehdy, když ona před svým vstupem na tento svět žije na silně vychýlených cestách jiných životních říší v těle jim uzpůsobeným a z nich vzešlým. Pozemské hmotné tělo dává totiž možnost rychlého rozvinutí a posílení myslivých schopností, rozšíření a zbystření vědomí. Také však nese procesy utrpení burcující z otupělosti k vnímání zájmu o život.

Tělo je prolnuto složitými životními látkami naplněnými energiemi vyšších úrovní, které umožňují spojení těla s duší a celý proces jejího uplatnění v něm. Tyto skryté síly zušlechťují hmotné prvky, z nichž je tělo složeno a ono pak vyzařuje do celého hmotného prostoru působnosti a vlivy duchových principů. Proto v procesu produchovnění hmoty má lidské tělo nesmírnou důležitost.

Je však také, z jiné strany vzato, zatížením pro jemný duchovní život, do značné míry i překážkou jeho zdokonalení, převládne-li jeho hrubá struktury a ztíží vnitřní projev citu.

Duše působí na tělo a tělo na duši. Procesy v těle se odrážejí v duševním životě a jeho stavy opět způsobují tělu svěžest, ochablost, únavu a nemoci.

Zlé myšlenky, hněvivá a hrubá slova, prudké, nenávistné a pomstychtivé výbuchy citu vnášejí do těla zastínění, vytvářejí kolem každé buňky jakýsi krunýř, temný a tvrdý obal ze zvláštních fluidních látek. Tím se znesnadní normální pohyb buněk v jejich funkcích udržovatelů živosti a pohyblivosti celého těla, zvláště vnitřních orgánů. Posléze je i zcela znemožní. Duševní život pak poznamenává tělo, protiskuje do něho neklamné znaky dobra i zla. Dobrem září, zlem nabývá temného vzhledu.

Duše je odpovědna za tělo. Má je naplňovat světlem, krásou i božskostí sebe. Má nad ním vládnout, nedopustit, aby ji přemohlo svou hmotou a stalo se hlavním činitelem v životě a tím stáhlo duševní projev na nižší hmotné úrovně.

Není-li duše schopná projevit se v těle jako rozumová a citová bytost, má to vždy nejvýš závažné příčiny. Buď je vnitřně nadmíru oslabená, ochablá až netečná, nebo je to následek těžkých provinění, neodčiněných, nenahrazených zlých skutků - tedy velký trest. Také to ovšem může být příznak počátečního vývoje k vědomé individualitě, nebo velká oběť.

b) Význam těla

Význam těla je pro nás nepředstavitelný. Nemáme potuchy, co předcházelo a provázelo jeho tvorbu, jak velké je to dílo Stvořitele a jak předlouhá vývojová epocha mu byla věnována a zasvěcena.

Význam těla daleko přesahuje rámec Země a život lidstva jako určité skupiny bytostí svérázného charakteru a kosmického poslání.

Tělo je tvar a forma, do níž se vlévá myslivý duchový princip při procesu rozdělování a individualizování na samostatné jednotky bytí. S tvorbou těla takto pojatého jde život v život jako takový, začíná a rozvíjí se představa prostoru a času.

Do těla se ukládají a koncentrují silné energie kosmu. Jsou to přímo rezervace životních sil a mocí. Proto také život v těle může dopomáhat vlivně vývoji myslivých schopností i celkové vyspělosti duševního života.

Tělo je nositelem zvláštních éterických substancí, které do sebe protiskují každý pohyb myšlenek, každý obraz světla a stínu, pocity, vjemy a dojmy životního dění. Tělesný život tak tvoří knihu pamětí. Rozkladem těla do hmotných prvků se ony tajemné étery uvolní ze své vazby k určenému místu a vznesou se do oblastí nadhmotných, kde zrcadlí život v originalitě a neopakovatelnosti, do jakých je dán každý jednotlivý osud člověka na Zemi. Tam se pak z těla vysunutá lidská bytost setká tváří v tvář sama se sebou, se svou podobou, jak ji vytvářel její vnitřní i skutkový život na Zemi.

Smrt těla nic nestírá z významu jeho poslání a funkce. Ani jeho do prachu rozložené prvky se neztrácejí v prostoru. Mezi celkovou hmotou Země tvoří výlučnost, jakou má Slunce mezi planetami.

Každé místo Země, kde spočinulo tzv. mrtvé tělo, kde se nachází jeho prach, je poznamenáno určitými úkazy a jevy. Září, svítí, má své odlišné vibrace a působí na své okolí i na lidi.

Vytvoření nového těla, tzv. narození nového člověka, předchází něco neobyčejného a tajemného. Duše přicházející na tento svět prochází místy této posvěcené, přímo posvátné hmoty, kterou tvoří prach a popel lidských těl. Hřbitovy opravdu jsou svatými poli. Žádají od nás úctu, ne však bázeň. Jsou to mj. i velké, tajemné dílny proměn, kde Bůh zasahuje jako Tvůrce přelévající život z nádoby do nádoby, kterou sám formuje vždy v podivuhodnou, životnou, účelnou a krásnou.

Z těchto sil, udržovaných v oddělenosti od ostatní zemské hmoty, označených a pro vyšší svět a jeho bytosti viditelně odlišných, vyzvedá se určitá část a dává k dispozici pro tvorbu těla nového. Ke spolupráci při těchto tvůrčích aktech a proměnách jsou volány bytosti jiných sfér, jež vidí věci jinýma očima než lidé a umějí proto s nimi dovedněji zacházet. Dotýkají se sil a mocí za hmotou a operují s nimi podle nám neznámých dispozic a zákonů.

c) O smrtelnosti a nesmrtelnosti těla

Nejen duše, ale i tělo má své nejhlubší a první bytí v nesmrtelnosti Boha. Možno použít příměru stromu a listí, jež opadává v určený čas, aby se znovu zrodilo nové ze sil života stromu. Má opět tentýž tvar a zabarvení. Strom je duše a listí tělo, jímž zde projevuje svůj nový život. Odkládá je, když přijde stanovený čas a tělo pozemské ochabne a je neschopno projevovat duši v žádoucí síle a intenzitě pohybu. Nežli je však odloží, vytváří si pro nás neznámým, tajemným a neviditelným způsobem nové tělo ze sil daných pro tento účel duši i místu jejího života. To ovšem má v sobě jiné látky a substance, řídí se jinými zákony. Je schopno činnosti v oblastech, kam duše vstoupí po odložení hmotného těla.

Čím je tělesný život oduševnělejší, spojený myšlenkami víry a duchovým bytím, tu je tvorba jeho vnitřního těla snadnější i zcela zabezpečena. Proto je i pro další život člověka jeho pozemské tělo svrchovaně důležité. Mnoho z energií hmotného těla přechází do těla posmrtného. To, co nosí hmotné tělo v sobě jako průtisk vnitřního života, přenáší se i do onoho nově tvořeného těla namáhavou pozemskou činností v těle hmotném den ze dne ochabujícím jako květ, který vydal vůni, krásu, a odkvétá.

Záleží především na tom, do jaké míry duše ovládá tělo, jak dovede odolávat a přizpůsobovat se jeho silnému tlaku, jímž na ni jeho hmota působí, nedá-li se jím příliš oslabovat. Také je důležité, zda jsme si vědomi nutnosti něco s tělem činit, nenechat je žít jeho libovůlí, nezaměřovat jeho myšlení a schopnosti k vytváření hmotných podmínek pro vlastní tělesný blahobyt. O tělo je nutno všestranně pečovat, dohlížet na jeho chod a dobrou funkční stabilitu. Těla je třeba velmi si vážit jako drahocenného Božího daru duši, jenž je dán pro její rychlou cestu k dokonalosti i pro rozvinutí jejích schopností, skrytých sil i mocí, jež teprve za tělesného života nacházejí své uplatnění i jedinečnou tvůrčí působnost.

I to je třeba vědět, že síly oživující a uschopňující tělo k činnosti nezanikají, neztrácejí se, neumírají zcela. Po určitém čase se zvláštním způsobem koncentrují a vtahují do svých duchovních podstat a základen podobně jako síly jabloně do jader, obilí do zrna, květiny do semen. Tento proces začne již dlouho před tzv. tělesnou smrtí. Během stavů smrti se děje ona tajemná proměna energií. Část se přeskupí do jiných řádovostí a zákonitostí - nové, tzv. posmrtné tělo je absorbuje - ostatní přejdou do stavu jakéhosi klidu, v němž však i nadále pokračuje existence toho, z čeho tělo povstalo k životu. Dále zůstávají v jeho prvcích živé duchové jiskry, které mohou za nových okolností znovu rozhořet plamen životních ohňů a dát si formu, tvar, tělo, které určuje všemohoucí Tvůrce.

O ničem nelze mluvit jako o smrtelném, tím méně o těle. Je příliš drahocenným nástrojem, než aby je Tvůrce nechal za krátký čas padnout a zničit. Odnímá jen jeho dosavadní formu a funkci zde na Zemi. Síly a energie, které jsou jejich nositeli, rozloží a pak složí jinak. Mají netušené možnosti a schopnosti proměn do různých forem uplatnění - až na to, že pojem "z mrtvých" je dán lidským rozumem neznalým věcí. Vpravdě však se s těmito pojmy operovat nedá a ani nemá. Je nesprávné, nemoudré, až pošetilé pro věřícího člověka, aspoň zčásti zasvěceného do skrytých procesů a zákonů života, aby používal pojmu smrt; ani v souvislosti s tělem.

Víme-li, jaké účinky má slovo vyřčené přesvědčivě, důrazně a za plné účasti vědomí, myšlení, citu a vůle, můžeme si představit, jak neblaze působí nekonečné řeči o zemřelém a o smrti na celý proces uvolnění člověka z těla i na skryté pochody a proměny jej provázející. Vycházejí-li tyto řeči od lidí nevědomých či nevěřících, má to jakési oprávnění, byť pochybné. Věřící člověk je však povinen podle své víry činit skutky a zaujímat správná, moudrá stanoviska a na jejich základě pak formulovat své výroky o věcech a jevech života. Jestliže tak nečiní, velmi škodí sobě, celkovému vývoji i tvůrčímu záměru Božího díla, rozpracovaného do úžasných perspektiv věčností, v nichž každá zdánlivá nepatrnost je všeobecnou kosmickou záležitostí tvořící pevné pilíře vesmíru.

d) Vláda nad tělem

Vláda nad tělem je nutností pro toho, kdo vidí vyšší cíle na své životní cestě a k nim spěchá.

Vláda nad tělem je povinností věřícího, protože má ukázat vnitřní síly duše, o níž ví, že je od Boha.

Vláda nad tělem je nesnadná, ale možná, a proto Bohem žádaná.

Vláda nad tělem je záležitostí vůle, rozumu, mysli i citu.

Vláda nad tělem zmírňuje naše utrpení - odstraňuje z vědomí úzkost, bázeň, nedůvěru, zmatek a chaos, obavy z nemoci, těžkého stáří a smrti.

Vláda nad tělem usnadňuje lehké, rychlé proměny stavu vědomí, jeho přesuny do nové úrovně při přestupu do jiného světa.

Vláda nad tělem otvírá okna do výhledů ve vyšší formy žití ještě za plného pobytu zde, v tomto těle (= vědomé nazírání).

Vláda nad tělem umožňuje soustředěnou modlitbu, všechny stavy a stupně rozjímání, meditace a koncentrace, vnitřní zapojení na duchovní bytí spojené s Bohem.

Bez těchto duševních úkonů není myslitelná duchovní cesta, duchovní osvícení, rozvíjení vnitřních sil. Bez těchto věcí pak není pro člověka budoucnosti.

e) Dech

Dech si uchovává za každých okolností, za všech duševních stavů i vnějších podmínek neustálé zapojení na vnitřní princip života, jeho nejvyšší duchovní podstatu.

Dechem se dotýkáme Boha, jsme s Ním spojeni.

V dechu nám přichází životodárnost pro tělo i duchovní síla pro činnost mysli, citu a vůle.

Dech je naplněn zářivými étery, které nezastíní žádné zlo světa - jsou nedotknutelné jako všechno Božské.

Dech má samostatnou funkci, nezávislou na vůli a činnosti člověka.

V dechu kolují nejčistší látky kosmu, které se nespojují s hmotou, ač jsou s ní v neustálém kontaktu i částečné spolučinnosti.

Do dechu je vložena míra sil pro tělesný život, jeho délku a intenzitu, vliv na zdraví a schopnost pohybu.

Dech hojí a léčí tělo, harmonizuje jeho pochody a funkce.

Dech otvírá cestu nitrem, umožňuje vstup do vnitřního vědomí, kde sídlí moudrost boží.

Dech poutá tělo a činí je poddajným vůli, takže jím může konat i nadprůměrnou činnost.

Dech posiluje a klidní tělo i duši, je nesmírnou blahodárností, jíž se z věcí Země nic nevyrovná.

Dech koná své služby a poslání z vyšších pokynů, takže člověk zde k němu nemůže nic přidat ani ubrat z jeho významu.

Dech od nás nežádá pozornosti; je-li mu však věnována, znásobí své dobré jedinečné vlivy na náš celkový život.

Dech slouží zvláště tehdy, když vstupujeme vědomě a odpovědně na vyšší duchovní cestu a chceme na ní zdárně prospívat a rychle jít ještě dál a výš.

Dech úzce souvisí s vládou nad tělem, s celým očišťovacím procesem.

Má-li vydávat svůj dobrý vliv a napomáhat našemu úsilí o naši celkovou obrodu a proměnu k dokonalosti, je třeba:

Spojit s dechem vědomí - uvědomovat si, čím pro nás je a proč nás provází životem, s čím a s kým nás spojuje, co přináší tělu i duši.

Věnovat dechu zvýšený zájem a pozornost, vědomě od něho přijímat, co nám dává.

Zapojit mysl na jeho rytmus, soustředit se na jeho tichý pohyb v těle, tišit v něm mysl i srdce, vystavovat jeho vlivu celé tělo.

Sledovat jeho hloubku, rychlost, snadnost vdechů i výdechů, jsou-li stejnoměrné nebo rozdílné, osvěžují-i nebo unavují.

Otvírat cestu pro širší proudy dechových sil klidnících a posilujících.

Prohlubovat působnost jeho blahodárnosti vědomím, působením na něj myslí - úvahou o zdůvodnění této snahy, citem - touhou po dokonalé souhře a harmonii všeho vnitřního i vnějšího, vůlí - chtěním toho všeho dosáhnout.

Pak začít s realizací:

Vstoupit do dechu a plně si ho uvědomovat.

Dechem žít, v něm spočinout jako v tiché náruči.

S ním dýchat - plně klidně, hluboce, rytmicky, zdlouha a tiše.

Teprve po dokonalém uklidnění vsunovat vědomí výš, až ke skutečnosti Boha - Síle sil, Radosti radostí, Míru věčného.

Jen vytrvalému je odpovězeno na jeho snahu. Ten pak okouší jejich sladkého ovoce.

f) Pohyb těla

Pohyb těla je velmi potřebný a důležitý, protože na něm do značné míry závisí rozvádění životodárných látek do všech orgánů těla. Není samostatným činitelem, jemuž je nutno pomáhat, je výsledkem činnosti hmoty, a proto je vázán na její zákony, i když podléhá autoritě duše.

Pro upevnění tělesných sil a těsného kontaktu s vnitřním životem, který má pohyb zdůvodňovat, soustřeďujeme pozornost i na každý pohyb těla.

Nejen však se vědomě pohybujeme a uvědomujeme si každou tělesnou činnost. Podle svých možností pohyb znásobujeme, aby koloběh životních sil měl živý a rychlý spád, zaplavoval všechna místa těla a tak usnadňoval jeho rovnováhu i udržoval svěžest.

Mimo nutnou činnost těla během dne zařazujeme i činnost nepovinnou. Mohou to být procházky nebo rychlá chůze, různé dobrovolné tělesné práce i cvičení.

I bez nich je však možno na tělo působit, rovnat je a klidnit jeho bolesti. Myslíme-li na ně vědomě s tichým přáním i přísným příkazem, aby sloužilo a bylo služby schopno, aby naplňovalo statečně a trpělivě své úkoly, napomáháme všem procesům v něm se odehrávajícím, které tělo zpevňují, zklidňují, uzdravují a všestranně rozvíjejí jeho uplatnění. Dobrými a pevnými myšlenkami protiskujeme do něho duchovní principy, ovlivňujeme jeho stav vůlí. Za určitý čas takto pronikneme celou jeho skladbu, že se jeho oduševnění i posvěcení stane skutečností.

Tím splníme jeden z velkých a nesnadných úkolů tohoto života. Duše zvítězí nad hmotou a učiní z ní cennou služebnici v příštích tvůrčích epochách života.

Pak už nebude rozdvojenosti na duši a tělo. Bude to jen dokonalý člověk.

III. Prohloubení moudrosti

1. Co je moudrost

Moudrost vede vzestupnou cestu k dokonalosti člověka v rámci lidství i nadpozemsky.

Moudrost je vyšším stupněm inteligence, jejím rozvinutím a uplatněním v tvůrčím díle Božím i lidském.

Moudrost je zjevena vším, co v sobě a sebou zrcadlí kladné životní jevy, pozitivní prvky, harmonizující a stupňující kvalitu.

Moudrost jde životem v doprovodu lásky a dobra, v jejich vlivu a inspiraci.

Moudrost je přítomna v podstatě všech věcí, jevů a bytostí, protože ony jsou jí tím, čím jsou: obrazem dokonalé moudrosti Tvůrce.

Moudrost je činna jen dobrem; bez něho je chytrostí rozumu, který více škodí než prospívá.

Moudrost je silným tvůrčím principem, vysokou duchovní hodnotou, jíž se život stává podivuhodnou realitou i nejhlubším mysteriem.

Moudrost je nesmrtelným semenem v půdě života; jeho vzrůst má hlubokou vazbu s pohybem vesmírných věcí, který je jednou bouřlivě dynamický a jindy lehkým vánkem, jakým motýl rozvlní vzduch.

Moudrost je v člověku jako zápalná jiskra, z níž vyvstávají plaménky myšlenek, ohně citů v jejich ušlechtilých tužbách po kráse, rozletu ducha, po radostně tvůrčí práci.

Moudrost je mocí umožňující pozemskou i vesmírnou realizaci Božích idejí.

Moudrost prolíná každým vlákénkem bytí a určuje mu význam poslání v konkrétní činnosti i v abstraktním myšlení a představách.

Moudrost je poznáním a pochopením věcí a jevů v jejich složité vývojové vazbě, v účelnosti pozemské i vyšších úrovní.

Moudrost je znalostí nejlepší z možných alternativ v problematice dění

Moudrost je zárukou blaha všech, protože jen účelný a spravedlivý řád rozděluje všem stejnou mírou, měněnou jen různými stupni potřebnosti, ale vždy nejlepší a jedině možnou.

Moudrost je v duši toho, kdo myslí na jiné jako na sebe as sebe v nich ztrácí, aby se našel v Bohu.

Moudrost je duchovní vlohou člověka, kterou nic pozemského nesníží, neodejme jí božské jádro.

Moudrost je projevována i žvatláním dítěte, hukotem moře, bleskem i hromem, vší velebností i všedností Země. Zjevuje ji hmota i krása duchovních sfér.

Moudrost je vlastností dokonalosti Boží, nelze ji lidsky hodnotit ani definovat.

Moudrosti se klaní andělé, obdivují ji lidé, miluje ji Bůh jako matka své dítě a ono své rodiče.

Moudrost dává spočinutí v Boží vůli, v její vše chránící moci starající se o všechno.

Moudrost je nádherným životem, z něhož na Zemi je jen malá část jako jeden paprsek vesmírného Slunce.

Moudrost je darem Boha člověku; také však závazkem naplnit život, jeho činnost, nejvyšší ušlechtilostí.

Moudrost je břímě lehké i těžké odpovědnosti.

Moudrost zakotvuje loď osudu v mateřském přístavu Božího míru v cestách pokojných a krásných.

Moudrost klidní všechny bouře mentálních i citových hladin.

Moudrost dává řád věcem, svobodu lásce.

Moudrost je silným pramenem vnitřního života, který ji oživuje, vyrovnává s vůlí Boží.

Moudrost je posvátným stavem člověka.

Moudrost je službou míru, lásce i kráse, celému životu.

Moudrost udržuje harmonii vesmírných sil autoritou zákonů i něžnými pouty lásky.

Moudrým se rodí každý, kdo přichází na svět z pověření Boha něco dobrého vykonat, dát, obětovat se v poslání otce, matky, kněze, učitele i jako ochránce a pomocníka jako pracovník pokorný, ochotný, dobrý nade vše v každé práci, námaze i úkolu.

Být moudrým znamená být osvíceným a tak i dárcem moudrosti všem, kdo ji nemají i nehledají, cení i odmítají, nevědouce, jakou hodnotou je pro život, odkud přichází její inspirace, čemu slouží její vliv.

Nad moudrým není nikdo starostliv, že by bloudil nebo rušil mír či kazil dílo; láska je mu přirozeným zákonem, v němž žije jako květ sluncem, člověk Bohem.

Moudrý se nehněvá, nermoutí, nebojí, nehledá viditelné úspěchy ve světské moci a cti.

Moudrému je Bůh jistotou, láska nejvyšším cílem i stavem vlastního srdce i rozumu.

Moudrý je dítětem, které neočekává zlé. Těší se na nejlepší, že ono dříve či později přijde na každou cestu, protože od Boha život vychází, v Něm je a trvá, do jeho náruče se vracejí síly a moci, aby je z ní opět vzal, jimi byl životem vesmíru, člověkem i Všemohoucím.

2. Rozjímání moudrosti

a) O životě

Živote - jsi dechem Boha, tajemnou vlnou zářících éterů, předivem kouzelných čar, z nichž jsou utkány cesty vesmíru, tvořeny kaménky hladké i drsné, i perly oceánů.

Jsi zlatým rámem každého obrazu, prostorem pro myšlenky andělů, zahradou pro růže a jabloňové stromy. S každým ránem spěcháš dál do hlubiny času - jdeš od člověka k Bohu, od Boha k člověku sebou jím vytvořit jednotu, jakou má kořen s korunou stromu, kapička rosy s vodou Země, s vůní květiny . . .

Život je cesta bytím, poznáním existence, vědomím její skutečnosti.

Život je známo i neznámo v nepředstavitelné věčnosti.

Život je nevyzpytatelnou souvislostí pohybu v jeho vazbě s Bohem jako první příčinou.

Poznat plnost tajemství života není v možnostech pozemského člověka.

Životu nelze uniknout, je všude a vždy.

Život se nemůže nikomu vzít ani dát, protože jím výsostně disponuje Bůh, udržuje jeho ohně za každých okolností, uchovává jej i když tělo, kterým se projevuje, se ruší.

Život je silou a mocí schopnou vytvářet se a obnovovat, působit jednotně i diferencovaně, absolutně i relativně.

Život je bezednou životodárnou studnicí mající vše potřebné pro všechny své účastníky, pro jejich uplatnění a činnost v tvůrčích epochách i obdobích klidu.

Život je vůlí Všemohoucího, odpovědnou jen nejvyšší Lásce.

Život je pojmem závratného obsahu a dosahu, který tělesné vědomí neobsáhne ani plně nevnímá.

Život je na Zemi znám jako ohraničený, zjednodušený, nedokonalý obraz, který však v očích Tvůrce má svou velikost i absolutní význam.

Život je naplněn tajemně tvůrčí, přímo zázračnou mocí i láskou, která je nejvyšší svatostí i jeho dokonalou kvalitou.

Život se skládá z vnitřních představ a idejí obsahujících vždy plány tvůrčího Božího díla v prostoru a času i bez časové věčnosti, v různých zjevných formách bytí.

Život je děním mysli, citu a vůle, když se zúčastní procesů hmotného vesmíru i duchovních mysterií.

Život je naplněn jsoucnem věcí a každá je překrásnou nitkou, která s jinými tvoří podivuhodné obrazné i skutečné dění, neopakovatelné a jedinečné, i takové, které se periodicky opakuje jako jaro, léto, podzim a zima na Zemi.

Život je nekončící zajímavostí, účelnými vazbami, stálou novostí i různě tvárněným dělením na individuality, druhy a skupiny s vlastními závislými i samostatnými vývoji.

Život nesouvisí s tělesnou ani duševní slabostí člověka, není příčinou omezenosti jeho chápání; jen opravdoví svévolníci, vytrvalí odpůrci řádu míru a lásky jsou postiženi nepříjemnými důsledky vnitřního úpadku, dočasným vyřazením z harmonicky plynulého vývoje k vyšším stupňům.

Život nemá stálé utrpení; to vyvstává ve výjimečných situacích vývoje z nižších do vyšších forem, kdy tlak a vliv dosud vládnoucích hrubých sil překročí dovolené hranice, nepřizpůsobí se včas novým vlnám dění, opožděně a tím nesprávně na ně reaguje a vyvolává tak atmosféru zmatku až do krajních nesnází. Stále klade kámen tam, kde již měl vykvést první květ. S vyrovnáním vývojových úchylek, spojením s vyššími idejemi končí strach, bolest a smrt. Životní dění se zharmonizuje, vědomí vstoupí v tiché bytí.

Život probíhá za neustálých změn i tehdy, není-li přímých ohnisek neklidu.

Život je nezbadatelnou hlubinou i na jiných úrovních, i tam, kde jsou širší pohledy a větší možnost poznání.

Život nemožno obsáhnout pro jeho složitou stavbu, skladbu, nekonečné možnosti projevu hmoty i duchovních mocí.

Život je rozložen v nekonečno, ale ve hmotě je poután hranicí, aby dal představu konečnosti, relativity, pomíjivé krásy a nestálé hodnoty, aby vymezil pojmy omyl, vina, zrození i smrt.

Život probíhá jsoucnem jako krev tělem.

Život dává pohyb, zrozuje, proměňuje, obnovuje, předurčuje i experimentuje, vyvíjí tvar a prohlubuje i zdokonaluje formu, rozvíjí ideje a naplňuje jejich význam, ukončuje činnost určitého času, přesunuje centra svých sil, nové buduje.

Život žádá službu zvláště tam, kde jsou ve vývoji nové formy soužití individualit nestejně rozvinuté inteligence; také tam, kde je velmi porušen řád dobra a musí být obnoven, uplatněn a prohlouben jeho blahodárný vliv.

Život je naším prostorem a časem práce, dílem Božím nikdy neukončeným.

Život je, aby byl člověk a člověk aby byl obrazem božího života.

Život je podoben kruhové spirále třpytící se jak převzácný šperk na mocné i něžné pravici Boží, jíž je slavný Logos.

Život dává Bůh. Vše, co je životem, je v Bohu i v každém malém pohybu, ve zdánlivých nepatrnostech.

Bůh projevuje život mnoha formami, do každé však vkládá svou moudrost a lásku, vůli tvořit, konat, něco dát, něčím oblažit, zaujmout, naplnit krásnem a blahem.

Každý jev života je nesmírně důležitý. Pevná vazba souvislostí poutá všechny jevy do nedělitelného významu. I pozemský život hýbe kosmem a on zase v Zemi zrcadlí do značné míry své vývojové problematiky, tvůrčí možnosti, ideály i jejich protiklad jako předpoklad k chápání a vědomému rozlišení věcí.

Činnost života je různorodá, ale je stejně ceněna, protože každá je potřebná úrovni, která dává životní dění, pohyb věcí, uplatnění a soulad ve skladbě sil. Úměrně tomu se projevuje inteligence do ní vložená i jemnocit lásky dávající všemu konečnému pečeť díla Božího.

Do života se nepřichází ani se do něho nerodí. Ten, kdo život vnímá, žije, je v něm od počátku jeho formování představou Boží o životě, jeho věcech, jevech a bytostech; i kdyby neměl známý zjev pozemský, jeho existence má svou duchovou formu v Bohu.

b) O člověku

Člověku je dáno žít ve vědomí své existence, v poznání sebe jako individuality v rámci obecného lidství i v posvátnosti významu pojmu člověk, i ve své závislosti a souvislosti s inteligencí, vlohou lásky a tvůrčí činnosti.

Člověk je výsledkem formování životních podstat do podivuhodného kosmického jevu, do bytosti zrcadlící protikladné aspekty hmoty ve spojení s duchovním principem.

Člověk je mohutností nesmírné síly, která původně tvořila jediný celek. Ten se teprve postupně rozděloval na individuality, v nichž každá je obdařena všemi znaky původního celku.

Člověk existuje v Bohu, Boží vůle je mu jedinou možností projevu.

další