II. Očištění

1. Proces vnitřní

a) Očista mysli

Očista mysli žádá:

Soustředěnou, vytrvalou, pevnou pozornost ke každému hnutí mysli.

Sledování vzniku i zániku myšlenek v činnosti i v klidu.

Úvahy, rozmýšlení příčin každého procesu mysli.

Zkoumání jeho intenzity, délky prodlévání ve vědomí, síly dojmů a zážitků, které vzbuzují.

Zvlášť pečlivou pozornost věnovat myšlenkám nesoucím do vědomí podrážděnost, netrpělivost, prudké reakce citu, neukázněné výlevy hněvu a zloby v různých variacích.

Rozlišování myšlenek na dobré a nedobré, rušivé a uklidňující, kladné, tvořivé, učící nás být bytostí moudrou a všestranně činnou.

Poznání vlivu myšlenek na celkový vnitřní stav, kdy dávají pohodu, jas a statečnou víru, jež snese každou nepříznivou okolnost bez zachvění - kdy však dovedou obzory zachmuřit a vzít naději, vnést nespokojenost, žehrání, reptání, skepsi i bolest.

Uvědomění, jak konejšivé myšlenky jsou tiché, mírné, měkce se dotýkají mysli, jak zjemňují, zušlechťují, povzbuzují a oživují v duši všechno krásné.

Povšimnutí, zda vůbec jemně a tiše myslíme, nebo každá myšlenka je v nás malou bouří zvedající hladinu nitra do silných vln, dojmů, takže se překrývají navzájem, narůstá neklid, zmatek, chaos, kdy jistota se ztrácí jako krajina v mlze.

Neustálou pohotovost vůle k zásahům do myšlení, aby bylo urovnáno, dáván směr víry, naděje a lásky.

Nikdy nekončící kontrolu nad myšlením, bdělou i v odpočinku, protože neukázněná, nezušlechtěná mysl právě tehdy přichází se vším rušivým, ostře nahroceným i přímočaře negativním a tak brání vejít míru do vědomí, utěšit a posílit svými vlivy.

Uvědomíme si:

Mysl je základnou i pevným sloupem našeho vědomí a činného života, který jsme přišli žít, poznávat a prokonávat, jemu se naučit dobře až nejvýš dokonale.

Mysl je zrcadlem vnitřního života. Zjevuje nesmlouvavě pravdu o nás. Ukazuje vyspělost či omezenost, slabý průměr moudrosti, nedostatek lásky, malé i velké vychýlení z Božích řádů života.

Z mysli lze vyčíst příčiny našich činů. Z ní vedou souvislosti ke všem složkám našeho vnitřního i vnějšího života. Dovede ze všech utkat tkaniva jemná i hrubá i velmi drsné provazy poutající k nízkosti.

Z myšlenek dneška vyrůstá strom budoucnosti. Jaká semena sejeme, takový bude: plodný, krásný, ušlechtilý, vzácný - planý, nízký, chabě kvetoucí, pokřiveného kmene i větví.

Jako nelze dítě ponechat bez dozoru skotačit, nelze ani myšlenkám dát volnou cestu, nestarat se, jak mysl hospodaří s vlohami tvořit, rozvíjet, vymýšlet a komentovat jevy - nést iniciativu činnosti.

Mysl je naše první vysoce odpovědná činnost. Jí budujeme své rodiny, domovy, svět, jí také si můžeme vzít pevnou půdu pod nohama, stisknout sebe až k prachu.

Myšlení je silný a prudký pramen jako vody vodopádu; potřebuje řečiště s pevnými břehy, stále kontrolované, aby v nich nebylo nejmenší trhliny a nebylo tak víc škody než blahodárnosti.

Myšlenkami se duše krášlí jak tělo pěkným šatem. Nosí barvy jasné, nebo také tmavé jak bezhvězdná noc.

V myšlení se rodí radost i bolest. Tato sobě nepodobná dvojčátka čekají na vedení naší moudrosti a vůle, aby nás uvedla na stupně dokonalosti možné na Zemi.

Myšlenky jsou tvárné v pevné ruce vírou osvíceného rozumu. Lze jimi život zvednout na vysoké duchovní úrovně, sebe posvěcovat a všem bytostem pomáhat neviditelnými silami jejich duchovních podstat.

V mysli je tvůrčí síla duše; proto si myšlenky zaslouží úctu, pozornost i vědomé prožívání obsahu, který je do nich protisknut.

Výchova k moudrému, ukázněnému, duchovním cestám sloužícímu myšlení je nezbytná pro každého člověka.

a) Kdo myslí

Myšlení je složitý vnitřní děj. Zúčastňují se ho všechny složky vědomé a činné duše. Známe jich však jen málo, zůstávají utajeny za vnějším vědomím. Proto jsme sami sobě záhadou zdánlivě vnitřně slabé a omezené bytosti. Jsme odkázáni na to, co naše vědomí postřehne z vnitřního dění mysli a citu, z poznatků a zkušeností ve styku s vnějším světem a jeho jevy. Vědomí je však vázáno na celkový vnitřní stav, jak živá a výkonná je tajemná síla v nás, nositelka existence - duše člověka. Její život, výkonnost má své zákonitosti nám neznámé. Je řízena z Centra bytí univerzálního, začleněna do kosmického řádu života. Ten má své plány a cíle pro každou vědomou živou bytost i pro každou věc.

Do života přicházíme s určitým záměrem. Jemu je podřízena naše cesta i celý postup na ní po stránce duchovní i hmotné. Když se zde počneme uvědomovat, kontrolovat, konstatovat a přibližně odhadovat svůj vnitřní stupeň zralosti a celkové schopnosti, nastává nám úkol rozvíjet to vše v nás se rýsující, výkonné, činné. Stojíme před otázkou, jak. Máme něco samostatně ve svých rukou? Můžeme ovlivňovat své myšlení, cit, vůli, slovo, činy? Dovedeme rozlišovat a prohlubovat vědomí? Umíme je zcitlivovat, bystřit, činit z něj dokonalý nástroj k poznávání života? Kdo a co je naše mysl? Je to složka soběstačná, samostatná, nebo závislá na jiných, tvořících náš rozum, inteligenci, moudrost?

Myšlenky vyvstávají působením sil a mocí uvnitř duševna. Tyto však nejsou mocí hlavní a jedinou. Jsou výsledkem pohybu ve vyšších podstatách bytí, vyvěrajících z jádra duchového principu existence duše. V řadě tajných činitelů a působitelů v nitru, určujících v něm stálý živý pohyb rodící myšlenku, cit, slovo, vůli a vědomí, je jeden pověřen zvláštní rolí. Je jakoby vyňat z tvůrčích procesů, postaven mimo každé dění, ale zároveň do středu všeho pohybu, takže je účasten i nejmenšího hnutí v duši.

Je to složka vědomé duše, tajemná inteligence vnitřního života. Konstatuje, dohlíží, kontroluje, zkoumá, zaznamenává hnutí neviditelna i našeho viditelna. Obojí konfrontuje, srovnává výsledky, pokládá je do linií nejvyššího plánu s tím nebo oním jevem. Nekryjí-li se přesně se záměrem Nejvyššího, zaměřuje svou působnost na odstranění úchylek, vyrovnání a harmonizaci. Vsunout tuto vysoce důmyslnou a složitě činnou složku duše pod určitý pojem nelze. Můžeme o ní snad říci, že je to ideový vůdce vnitřního života, avšak není vůdcem odpovědným plně. Je výkonným orgánem kontrolních principů, které již podléhají bezprostředně Nejvyššímu. Jednou stránkou její funkce je činitel, jemuž říkáme svědomí.

Existence těchto úžasných mocí v nás můžeme postihovat. To ovšem jen člověk zkoumající vytrvale a hluboce sám sebe, přemýšlející a vyvozující. Ten postřehne v sobě zvláštní seskupení inteligence, podivuhodný jev její rozdělenosti na dva živé, silné a jedinečně působící principy. Jeden tvoří myšlenky a současně jimi je; druhý zůstává mimo myšlenky, netvoří, nemá zdánlivě žádnou činnost, ale je myšlenek účastný, zná je do nejmenších podrobností, sám je vkládá do vědomí již s určitým komentářem, kritikou, spokojeností či nespokojeností. Tak v nás vyvstává zvláštní situace: člověk o sobě mluví, o sobě myslí, ale současně je i naslouchajícím obojímu. Je kárán, je i jako káraný, je chválícím i chváleným. Sebe kontroluje a zároveň činí to, co kontrola žádá, protože není dokonalosti v jeho myšlence, slovu i činu a je nebezpečí zvratu v jeho cestách.

Ze skutečností těchto věcí nám zatím nepochopitelných vycházíme při svém zdokonalení. Spoléháme na onoho bdícího v duši, který k němu mluví v našem lidství hlasem kritika, karatele, žalobce i hodnotitele. Žádá na mysli myšlenky kladné, tvůrčí, jemné, čisté, světlé, zářící. Zastupuje v nás myšlenky boží, pokud je neumíme vnímat jako takové.

b) Úkony očisty mysli

Denně promlouvat k Bohu v myšlenkách i slovu o vnitřním stavu.

Denně promlouvat v sobě ke své mysli.

Denně kontrolovat vědomí.

Pevným odhodláním podepřeným vůlí dokonale se očistit od všeho zlého, vyrovnat neblahou minulost, vstoupit vnitřně do nového života.

Cvičit se v přísné kázni poutající myšlení k záměrům a cílům vnitřní očisty a obrody.

Podporovat mysl ke službám dobru, vyšším řádům soužití.

Rozjímáním, úvahami, přemýšlením o sobě, zkoumáním sebe rozvíjet schopnost myšlení, poznání i vědění.

Probouzet skryté duchovní moci mysli častým soustředěním se na věci posvátné, bohoslužby a modlitby.

Vědomě vypuzovat z mysli nízké, zlé a všední, uzavírat jim přístup do vědomí.

Věnovat mysl úkolům neosobním - zušlechtění a sjednocení lidstva ve víře, lásce a blahodárné činnosti.

Klidnit každé vzrušení mysli, uvádět je do stálé rovnováhy přísnou vůlí i stálými mírnými domluvami, jako když matka konejší dítě.

Utišit ji do velebnosti mlčení, když duše sklání čelo před Bohem a nechává mluvit své duchovní srdce.

c) Promluvy k Bohu

Bože, Pane, Otče můj - chci zvednout mysl svou z prachu země, postavit ji k jasným zrcadlům pravdy, odkrýt ji před Tebou - Nejčistším, sejmout z ní podobu nedokonalého, vykoupat ji v pramenech milosti, obléknout jí bílý šat z Tvé lásky.

Chci se umývat v kouzelně mocných vodách, jako krůpěj rosy zatřpytit se každé ráno, zavonět květem právě vykoupaným deštěm z nebe a zvednutým z hlíny země pod mocnou závlahou.

Chci zdobit mysl i věnečkem sedmikrás, jaký si pletou nevinné děti - s nimi se usmívat každý den důvěřivýma očima, že v něm bude slunce, chléb a voda - domov s dobrými rodiči.

Hledám cestu k očištění od slabosti lidství, ale není jiné než té, jež vede přes Tebe, protože vše je Tvé ve svém jádru a nejkrásnějším bytí.

Mysl mne vodí krajinami zmatků a tak vzdaluje od Tebe - jsi blízký jen v míru a jasu lásky; želím, že Tě dlouho ještě nenajdu. Obrátím však svou mysl jako nový list knihy a nová slova v ní začnu číst o sobě i o Tobě, že nás život sjednotil a tak nám dá mír v srdci i rozumu a mysli světlo osvícení.

Prosím Tě - mé ruce jsou dětsky krátké a nedosáhnou tam, kde v hlubině duše spočívá svatá čistota života - pomoz - pomoz - pomoz mi - omyj mne jako matka dítě v teplých vodách své lásky, oblékni mne v bílý šat, mysl přeorávej na úrodná pole, na cestičku, po níž chodíš sám nebem i Zemí, ve dne sluncem, v noci hvězdami zářit životu.

Chvím se, že víš, kdo jsem a znáš mou první i poslední tvář - před Tebou jsem ji nemohl ukrýt hmotou, prachem Země jsem první zář na svém čele nesmazal. Z mysli mi vypadly nitky moudrosti a lásky - proto jsem jemné tkanivo z nich dosud neutkal, ani dobrem stříbrné a zlaté srdce růžové mírem, moudré vznešeností Ducha.

Šedost a tma nabídly mi, abych si z nich utkal šaty pro den zrození i pro čas smrti - a tak byl nešťasten a brzy stár i sláb, jako chudý poutník s malou skývou chleba šel pomalu cestou kolem uzavřených rájů, odkud nikdo duši ani tělo nevolal.

Očisti mne Ty, který jsi Pramenem všech pramenů, všech sil - umyj mne milostí Boží a zvedni do zářivých jasů, protři můj zrak, ať vidím stíny a z nich vyjdu navždy do světla.

Očisti mne Nejsvětějším - sebou, Dokonalým - setři ze mne prach a temné barvy, vyjmi mne, malé jadérko, ze všech skořápek tvrdosti, rozpusť ledy v mém srdci, sejmi z hrudi hrubý krunýř hmoty, mé mysli otevři zdroje moudrosti, ať z nich plynou čisté a dobrem silné myšlenky k mému životu.

City svaté, průzračně čisté, živé, proudící z hory nejvyšší svatosti do ruše Bohu otevřené - do vás se vnořuji a smývám ze sebe všechny lidské chyby i nejmenší stopy vin: Bože - Bože - Bože - jen Tebou a v Tobě jsem čist.

Bože, jdu ke studánce Tvé lásky pro Tvé odpuštění - nevím, kdy a jak z nich nabírat čistou vodu, ani se neumím v ní koupat tak, abych byl čistý jako vykoupané nemluvňátko a jako ono v Tvé náruči měkce, tiše mohl spát i bezstarostně bdít.

Jsem ještě lidsky sláb a mám pomalý krok - neumím pospíchat tam, kde je neustále připravena koupel z Tvé milosti pro každého člověka. Pomoz mi nalézt silné prameny síly proměňující zlé v dobré - chci se rychle naučit onomu veledílu, jímž jsem Ti podoben láskou a Ty ve mně projeven myšlenkou, slovem i činem. Spoléhám na Tebe - jen na Tebe - vždyť Ty jsi jediný můj Bůh.

d) Promluvy k sobě

Mysli má, nechoď krajinami stínů a zášeří. Vyhledávej místa slunná, kde mohou kvést květiny luční i zahradní, i úhor zdaleka vonět mateřídouškou. Nechoď cestami lidí, kteří pro mělké říčky osobního i rodinného myšlení nevidí hloubku své duše a v ní tajemství Boha - vyhledávej cesty vedoucí za prahem Země do neznáma - nesmrtelna - věčna.

Spěj dál a dál k výšinám vědění a nezastavuj se ani když jsi přizvána ke stolu nejvšednější práce.

Naplň se čistotou, spolupracuj s dobrým úmyslem, rozmlouvej s přáním duše pokojně žít se všemi bytostmi v míru.

Naslouchej citu, který slovo lásky má za jedinou řeč.

Volej k sobě vůli, aby mě provázela posláním tvořit a činit dobré.

Uč mne myslet tiše a bez bouřlivých výlevů slov - nechť tvé myšlenky nesou blahodárné vlivy vnitřnímu životu, aby rozkvétal do krásy - nechť jsi požehnána Nejvyšším a dána ti koruna osvícení.

Buď klidna - buď ticha - buď otevřena pro návštěvy Božské moudrosti, která tě podaruje nejvyšším a nejkrásnějším.

Buď zdrženliva vždycky - jakkoli okolnosti provokují k odporu a nesouhlasu.

Buď pevná jako skála v obhajobě víry vůči svému osudu, když reptá na své strasti.

Buď chráněna dobrem jak dobře vychované dítě své duše.

Buď pomocnicí při obrodě všeho lidského ve mně.

Buď andělsky trpělivá - posílej mírné myšlenky tam, kde jsou bouřlivé vlny zla.

Vydávej ze sebe prameny sil, v nichž se očistíš sama a od tebe vše, čeho se dotýkáš.

b) Očista citu

Do citu je položena a s ním spojena víra, naděje a láska.

Cit je dílnou krásy a dobra i jejich plným uskutečněním.

V citu je obraz duše krásné, moudré, i zastíněné zlem, je-li vybočena z Božských řádů.

Z citu plyne dokonalost, ale také tvrdý úhoz slova i skutku.

Cit se pojí s myslí vždy, i když se zdá, že nejedná, nemyslí.

K citu nelze vejít tak bezprostředně jako k myšlenkám - ty jsou blíže vědomí, silněji protiskované do vjemu i paměti.

Cit má každá vědomá bytost, i když nemluví a nejedná s láskou.

Cit není jen láska, je to i část rozumu a vůle.

Cit zrcadlí celkovou vyvinutou inteligenci.

Cit je kořenem mysli, základnou vědomí, schopností vidět a slyšet, poznávat, tvořit.

V citu je přítomna duchová podstata existence duše.

Citem se projevuje, mluví a život vede tajemná inspirace a intuice - sama nejvyšší Moudrost a Láska - Moc a Síla života - tvůrčí Logos.

Cit nelze sledovat jako myšlenky; nemá určitou formu ani přesné slovo - je stálým různě projeveným vjemem bytí i myšlení: jsem!

Cit je krásno duše, oblast blaha a míru.

Cit je vnímáním i nadsmyslových skutečností, je však i nad rozumem a vším jeho věděním.

Cit je nadhmotný činitel, který se může hmoty dotýkat, ale s ní nesplývá ani při zrození těla, ani v jeho smrti. Uchovává si své nezávislé postavení jemné vnitřní složky spojené s duchovými principy života.

Cit vychází z mateřského těla lásky a jako její dítě je s ní spojen nezrušitelnou pevnou páskou, nitkou bytí, jeho pramenem i proudem Božských životodárností a blahodárností.

Cit je krásnou krajinou, kterou myšlení přikrývá svými stíny a množstvím věcí tohoto světa, takže člověku je málo známá i jako vzdálená - pokud neukázní myšlení, nevyjme z něho nepotřebnosti a zbytečnosti, neuvědomí si, že je v něm láska, dobro a mír - stavy nadhmotné.

Cit sám v sobě je čistým, svatým principem života. I když je vložen do každého člověka, přece v širší činnosti je uváděn jen se stoupající úrovní myšlení, s vírou v Boha a snahou žít jako člověk neubližující a milující.

V citu je skutečnost života. On ji registruje, definuje souběžně s dojmy, jež se v něm nacházejí.

Citem se lze spojit s nejvyššími úrovněmi bytí i v nejprostším, zcela všedním prostředí.

Cit je stálé spojení s Bohem.

Cit je třeba si uvědomovat a spojovat s myslí a vůlí pro harmonickou činnost a jednotu ducha, duše i těla za pobytu na Zemi.

Cit dodává smyslům jejich vjemy a funkce. Je na počátku všech zkušeností a prožitků. Jeho skrytými informacemi se řídí mysl, jeho impulzy se rodí myšlenky radosti i bolesti a také tvůrčí podněty.

Do citu je položena cesta k dokonalosti. Vine se celou duší, obepíná všechny její složky jak křehká rostlina peň stromu. Avšak tam, kde je ušlechtilost citu, spojuje se a sjednocuje s nejvyšším duchovým principem duše, s vnitřním božstvím, a tak pečetí boholidské svazky v myšlení, vůli i činu.

Cit je rozložen do široké škály projevu. Odpovídá za řeč hmoty i Boha, reaguje na každý záchvěv dojmu a bytí, ať je prožíván na Zemi či na nebi, v ponížení nebo slávě Boží.

Cit je životem rozeznělá struna, jíž naslouchá člověk i Bůh.

Cit prolíná nitrem, proudí jím jako spodní vody půdou Země, aniž to kdo pozoruje. Činí z člověka bytost živou, vnímavou a reagující na věci vnější i skryté myšlenkové pochody, které rozvádí do šíře a intenzity, nebo je zastavuje na prahu vědomí jako nevítané cizince.

Cit činí člověka člověkem.

Tajemství citu je tajemstvím božského původu člověka. Nelze je vystihnout, vyjádřit lidským pojmem ani představou. To, co si obvykle představujeme jako cit, je jen malá část jeho působnosti, jen jeho okrajové projevy.

Cit je složitě působící činitel i tím, že spojuje mysl s vůlí, slovo s inteligencí, sebe a vědomí se vším, co tvoří člověka jako živou tělesnou bytost. Nejhlubší pramen citu má svůj zdroj ve studnici věčnosti a nesmrtelnosti. Síly a moci Boha jej napájejí sebou. Tyto hlubiny však nevstupují do běžného vědomí, do činnosti duše v její působnosti na tělo a hmotu. Jsou skryty, neprojeveny, nezjeveny. Nejsou lidským poznáním. Protože jsou spojeny s Bohem, jsou jeho odleskem. nepotřebují opravovat a napravovat, obrozovat se či očišťovat. Do těchto procesů vstupují jen ony složky citu, které jsou položeny do vědomí lidí a oni je mohou chápat, mít pro ně určité pojmy. Cit vnímaný vědomím nese na sobě znaky tělesnosti a tím porušenosti oné Božské krásy, jíž je tvořen a dán jsoucnu jako nádherný dar života z Boha.

Čím víc se noří duše do tělesnosti a hmoty, tím ona část vnitřního citu, kterou má k dispozici k vyjadřování světla ze sebe, ztrácí svůj lesk drahokamu, krásu perly a hodnotu božskou. Hmota jako hrubý prvek působí na vše, s čím se stýká, rušivě a rozkladně. Tomuto procesu podléhá mysl, vůle, slovo, cit i celé vědomí. Proto ten, kdo je účasten tohoto procesu jako člověk, má uloženou povinnost pečovat o to, aby životem ve hmotě neztratil, nesetřel pel božských jemností a ušlechtilostí, neztlumil schopnosti citu žít láskou a milovat harmonii, mír a krásno jako věčné principy Boha i své nejhlubší duše.

Jako mysl je v neustálém nebezpečí, že se naplní hrubostí a tvrdostí myšlenek a představ, tak i cit je vystaven nárazům jako za bouře všechny křehké květiny, tráva, voda i prach Země.

Jako musíme nad myslí bdít, aby zůstala čistá i cestou lidským myšlením kolem věcí těla a veškeré hmoty Země, všech věcí prostých i rozporných, zmatených i zlých - tak i citu je nutno věnovat soustředěnou pozornost, chránit jej před nebezpečím zhrubnutí, otupění, netečností, odporu k lásce a míru i proti podrážděné hněvivosti, prudkosti a neukázněnosti.

Jako si umýváme tvář i ruce po styku s nečistými předměty, tak i vnitřně denně smýváme nánosy, které ulpěly na citu, když se spojoval se vším, co vyvolávalo jeho odpor, hněv, nelibost a podrážděnost.

a) Projevy citu

Vědomý cit se projevuje:

Vírou, nadějí a láskou.

Touhou a přáním.

Spokojeností a nespokojeností.

Bolestí, lítostí a smutkem.

Neklidem, úzkostí, obavami, starostmi, pochybnostmi s bázní.

Důvěrou i nedůvěrou k sobě i druhým.

Radostí, odvahou, statečností, nadšením, ochotou a snahou.

Soucitem, šlechetností a štědrostí.

Hledáním a konáním dobra.

Mírností a laskavostí.

Přirozenou pokorou, prostotou a skromností.

Zájmem a účastí se vším živým.

Bratrskými vztahy a přátelstvím.

Obětavostí.

Vážností, opravdovostí a čestností.

Smyslem pro spravedlnost a vyšší hodnoty života.

Čistými pohnutkami činu.

Oddaností, věrností, stálostí a vytrvalostí.

Pevným a rozvážným postojem i jednáním kladně rozvinutého charakteru.

Pod různými vlivy, v nepříznivých osudech i vlastní rozporností, nedbalostí a lehkovážností, také nevědomostí a celkovou vnitřní nezralostí a slabostí mění se cit v negativního činitele. Tak z dobrého se stává zlé. Negativně projevený cit je hlavní příčinou vin a chyb člověka.

Cit nevědomý:

Dává všechnu tvůrčí fantazii.

Dává inspiraci k činům v rámci míru a lásky.

Dává vnitřní jemnost, něhu, vědomí krásna.

Je nositelem vyšších idejí života, vědomí skutečnosti Boha i nesmrtelnosti duše.

Je spojujícím článkem člověka s Bohem se všemi vnitřními duchovými podstatami jáství.

b) Očista citu

Očista citu nás uvědomuje, kontroluje a hodnotí, snímá viny, navrací do cest zákonitostí Božských řádů života, vědomě obrací zlé v dobré, vyvíjí dokonalost, spojuje s Bohem.

Prokonávání očisty (malý příklad, jinak podle vlastních schopností):

Pondělí: Překonávání hněvu pevnou vědomou snahou. Odmítání každého prudkého vnitřního hnutí v nelaskavosti, neochotě, podrážděnosti, nevoli, nevlídnosti, přání zlého, pomstychtivosti a nenávisti.

Úterý: Překonávání nespokojenosti, reptání, žehrání. Překonávání ostrých kritik, odsuzování nebo výsměchu a pohrdání, ponižování druhého vlastním pyšným a příliš sebevědomým chováním.

Středa: Přemáhání vnitřního odporu k lidem, věcem, místu, práci. Překonávání lhostejnosti, netečnosti, povrchnosti, chladu, nezájmu o život potřebných, trpících, různě postižených lidí. Přemáhání neúčasti na prospěšném a dobrém díle konaném v blízkosti a dosažitelnosti pomoci.

Čtvrtek: Pevné odvrácení se od malicherností, nízkostí, hrubostí, tvrdostí vnitřního postoje, v chování. Odvrácení se od postranního nečestného jednání, vědomých lží a klamů.

Pátek: Naprosté vymýcení sobectví v malém i velkém, bezohlednosti i lakoty v závisti a nepřejícnosti.

Sobota: Cvičení se v sebezapření pod kázní pevné vůle.

Neděle: Vyvíjení vřelého vztahu k Bohu ve víře, naději a lásce.

c) Očista vůle

Vůle je duchový princip života. Její přímá plná odpovědnost je mimo hmotnou sféru. Stojí nad smyslovými stavy, mimo rozum nižší úrovně. Jen její malá část se vsunuje do mysli a citu. Z nich však se ztotožňuje jen s okrajovými vzněty a vede tak celkovou činnost tělesného člověka.

Je silou a intenzitou chtění a přání. Jen ve spojení s těmito lidskými projevy potřebuje, jako všechno lidské, očištění.

Přání a chtění mohou být někdy, buď zčásti nebo i zcela, proniknuty negativními prvky. Nejsou-li včas ukázněny a uvedeny do náležitých kolejí, mohou vyrůst do nenormality a strhnout ostatní složky duševního života do svého pádu.

Kde je cit naplněn vášněmi, bouřlivou prudkostí, neukázněnou libovůlí, tam je vůle v zajetí negace. Její vnitřní, harmonicky vyvážená působnost naráží při svém průniku proudy myšlení a cítění na překážku, která ji zastavuje jako skála pramének vyvěrající z hlubin Země. Takový pramének si za čas najde oklikové cestičky pro své pronikání a začne slabě prosakovat půdou kolem pramene. Jeho intenzita však je nadlouho ochromena.

Ani vnitřní vůle, jež nese do vědomí čistá, hmotnými pohnutkami nezkalená přání Boha vydávat, vyzařovat lásku a mír, tvořit dokonalá díla, nemůže plnit své poslání a zušlechťovat život toho, jemuž je dána. Příliš tvrdé myšlení ji přitiskne k zemi, sobecké cítění ji omezí na zcela malý okruh působností, uvězní ji v malosti jako ptáka klec.

a) Činnost vůle

Se šíří myšlení rozšiřuje se i pole působnosti vůle přicházející z duchové podstaty duše, kde sídlí její nejvyšší složka - vůle Boží. Se zušlechťováním citu otevře se cesta Boží vůli do lidského nitra ke konání činnosti člověka vysoké úrovně dobra.

S poznáním a věděním, znalostí řádů života a věcí zevně utajených, nabývá vůle svého výsostného postavení prvního tvůrčího činitele - hýbatele duše i těla, vydavatele sil k pohybu všeho dění v časnosti i věčnosti, do nichž je položen život člověka.

S vírou v Boha, a tím v život nesmrtelný, duchový, začíná vůle blahodárnou očišťovací a obrozovací činnost v nitru, která předchází každou cestu k Bohu.

Vědomým úsilím o dokonalý vnitřní i vnější projev vůle zesílí, nabude charakteru vůdce, který obezřetně a rychle vyvede ze slepých uliček slabosti, váhavosti, nerozhodnosti, lhostejnosti a vlažnosti.

Soustředěným zájmem o vnitřní život, jeho smysl a cíl, uplatní vůle svůj vliv, moc a sílu plynoucí z Boha, takže životní zápas je snadnější a vítězný.

Vědomým vyvíjením vůle k dobrému naplňuje člověk svou novou významnou roli: stává se ochráncem a otcovským pečovatelem o všechny tvory Země, vstupuje do kosmické činnosti, spojuje se s bytostmi vyšších sfér pro spolupráci tvůrčí i rozvíjející dílo již dané.

b) Vývin vůle

Vůli je třeba si uvědomovat všude, kde vzniká myšlenka, rodí se cit, plyne slovo - počítat s ní při duchovním studiu i celkovém vývoji jako s výborným pomocníkem, který je neustále v pohotovosti i schopný přispět k očistě, obrodě, obnově všeho božího v duši.

Vůli je třeba v sobě hledat a spěchat k ní v těžkých a kritických chvílích pro podporu snah setrvat na duchovní cestě, zasvětit všechnu činnost dobru.

Vůli je třeba vnímat, silně prožívat jako skutečnost, opírat se o ni a spoléhat na ni vždy, když máme před sebou obtížnou práci, řešení problému, zodpovězení závažné otázky, vyřízení nemilé záležitosti.

Je třeba soustřeďovat pozornost na důležité věci - jsme-li rozrušeni, roztěkaní, úzkostliví nebo pod silným tlakem chtění - aby vůle měla pevný cíl svého vlivu, vydala jej v silné intenzitě a tak usnadnila to, co potřebujeme konat, znát, mít v sobě i tam, kam směřujeme myšlenkami, úvahami a úsilím.

Je třeba spoléhat na vlastní vnitřní sílu, která je v mnohém s vůlí ztotožněna, takže podpírá jedna druhou a k vědomí tak plyne blahodárný vliv obou, který uklidní, utěší, posílí.

Je třeba usilovat za každých okolností o vnitřní klid, myšlenkovou i citovou rovnováhu, v níž vůle může teprve uplatnit svůj zásah do situací tím, že dává pevná rozhodnutí, jež moudře řeší naše otázky: jak, kdy, kudy, kam a co činit.

c) Cvičení vůle

Konat práce nepříjemné, zdlouhavé, všední, neradostné, namáhavé, k nimž máme nechuť a odpor.

Odříkat si milé, příjemné věci, oblíbené pokrmy a nápoje, co nás těší a co dychtivě očekáváme.

Káznit chtění a usměrňovat přání, tlumit tužby, omezovat postřehy, potlačit náročnost na nejmenší míru, zpokornit silné, vyhraněné já.

Řešit problémy, jimž se vyhýbáme pro jejich nesnadné řešení, nutit mysl k přemýšlení, úvahám a studiu zvláště duchovního života.

Rychle a pohotově se rozhodnout v komplikovaných situacích.

Formulovat myšlenky do přesných pojmů.

Vyjadřovat slova správně voleným tónem a důrazem, jasně a srozumitelně.

Bystřit pohotovost, prohlubovat zájem o důležité věci, hlavně o vlastní duševní stav, jeho vývin k dokonalosti.

Odvracet myšlenky od věcí, jevů a událostí, které působí silné rozrušení, neklid, úzkost, zmatek, hněv a velkou bolest.

Přemáhat pocity tělesné únavy, slabosti, neschopnosti z nemoci.

Vytvářet si kladné a povzbudivé představy, pocity svěžesti a schopnosti.

Soustřeďovat se na skutečnost Boha celou silou duše i těla.

Věnovat se vnitřní modlitbě a meditaci každý den - pevně, cele a soustředěně.

2. Proces vnější

a) Očista slova

Slovo je široce otevřenou oblastí projevu všech činných složek člověka. Stvrzuje skutečnost mysli, citu, vůle, rozumu, inteligence i vědomí.

Slovo je prvním stupněm zjevné činnosti. Zrcadlí obraz vnitřního stavu, jeho vyspělost i nedokonalost. Je pojítkem mezi vnějším a vnitřním, tělem a duší, světem a člověkem, celou lidskou společností a jedincem.

Slovo je činitelem sjednocujícím všechny známé složky v člověku v jediný projev, v jednotu hodnocení i kritiky, ve vjemech radosti a bolesti při inteligenci vyspělé či rozumu dosud nevyvinutém do moudrosti.

Slovo reprezentuje všechno dobro, zlo, víru, nevěru, naději, zoufalství, lásku nebo primitivní stav hrubosti, znalost i neznalost věcí.

Slovo soustřeďuje pozornost na složité, vnitřní i vnější věci života. Všeho se přímo dotýká, kreslí obrazy viděné i zcela v nitru skryté. Všechno vyjadřuje, o všem vydává svědectví. Je to silný, pozoruhodný a vysoce důležitý činitel života.

Slovo vkládá jevy, tvary a formy do přesných formulací a tak je přímo i nepřímo uzavírá do významů, staví na stupeň důležitosti, zjevuje jejich světlo či stín.

Slovo je zdůrazněnou myšlenkou, upřesněným citem, formulovanou vůlí, projeveným stavem vědomí - co v něm bylo, je a chce být vnitřní skutečností i vnějším rámcem bytí, činností kladnou a tvůrčí nebo pasivní lhostejností či přímým odporem.

a) Zrod slova

Zrod slova je tajemnou záležitostí duše i těla. Na rozdíl od myšlení, které je procesem vnitřním, skrytým, spadajícím jen do oblastí vlastního duševna, je slovo dáno životu pro všeobecný užitek. Patří světu, věcem, jevům, tvorům, bytostem - vše poutá k vnitřní integraci lidského duševna a jím pak přímo k moudrosti, která slovem vede, učí, zasvěcuje do zákonitostí, zprostředkuje dorozumění a vzájemné poznávání myšlení, citu a vůle, jejich bytostného osobitého projevu.

Zemská hmotná sféra nezrcadlí myšlenky, aby byly zjevné a bylo možno v nich číst. Proto je ale do ní vložena široká činnost rozumu i citu, bylo v dílně Tvůrce nezbytné vytvořit schopnost projevit je originálním způsobem - zněním zvuků, jež rozlišeny a odlišeny projeví obraz vložených významů, vnitřních skrytých skutečností.

Zvukové efekty, jichž bylo použito, jsou ze zákonitostí a působností hmoty. To však, co nesou ve svých vibracích, jsou duchové prvky života, nádherná bohatství ducha pronikajícího celé nekonečno hmotné i nekonečno bytí Boha.

Ve slovu se spojuje hmota a duch k činnosti, k přímé, téměř ideální spolupráci. Proto také slovo hmotou proniká, hýbe, ji přetváří, posvěcuje duchovními světly, působnosti nesmrtelnosti a dokonalosti, tkvícími v Božském vesmírném myšlení, v lásce a tvůrčí moci.

Slovo se rodí v nitru. Tam je tichou bezzvučnou myšlenkou, představou věcí, které ve vědomí již jsou nebo do něj chtějí vstoupit a ohlašují se předběžnými jevy. Jako takové by však slovo neproniklo do oblasti světla, nemělo by se čím zřetelně projevit.

A zde přichází ku pomoci tělo. Jeho sestava a skladba jsou důmyslným reproduktorem duševního dění. Na ně navazuje celá síť nervových buněk, přenáší je obdivuhodným tajným procesem do citlivých center tělesného chodu. Tam jsou ústrojí schopná rozehrát a rozezvučet ony skryté struny dávající přesné znění každému myšlenkovému i citovému záchvěvu, hýbajícího již nejen tělem, ale samou jeho podstatou - duševním a posléze i duchovním bytím jako nejvnitřnější základnou člověka.

Slovo spojuje duši s tělem nejvíce ze všech složek. Úměrně s vnitřní inteligencí jde souběžně schopnost připravit tělo pro tlumočení nitra, uzpůsobit je a pak zvládnout natolik, aby formulace myšlenek a citů byla konkrétní, přesná a pohotová. V některých případech se však tento proces nezdaří úměrně s vnitřní vyspělostí. Ale to má zase své hluboké kořeny osudové, jež přicházejí z oblastí nám neznámých, ze světů idejí, tvořících předběžné cesty člověka v kladu i záporu.

b) Moc slova

Pro svou výjimečnou úlohu má slovo nesmírný význam. Protože se jím projevují a do něj vkládají všechny činné vnitřní složky, je vrchovatě naplněno působnostmi duševních sil i mocí Boha jako jediného a nejvyššího Inspirátora všeho pohybu duševna v mysli, citu a vůli. Slovo je proto nejsilnějším projevem člověka. Je-li pronášeno, duše jím proniká jako vzduch prostorem, voda řečištěm. Vyzařuje, vydechuje skrytý vnitřní svět, nevyzpytatelno a tajemno života v jeho pobytu uvnitř těla v oné hlubině jeho existence, již nazýváme lidskou duší.

Vlivy těchto působností jsou nepředstavitelně účinné, mocné. Smyslovým postřehům vázaným na tělo však nejsou dostupné, takže vnitřní vědomí zaměřené na hmotné viditelno je nevnímá a nemůže proto ani informovat rozum. Rozum pak nedává impulzy k úvahám o těchto věcech. Tak člověk nezná pravou situaci. Žije v klamu sám o sobě, o své síle, schopnostech i působnostech na život i jím samým na sebe.

Člověk mluví. Domnívá se, že vyzněním slov skončila jeho myšlenková činnost, že dal průchod názorům, postřehům, že se jednoznačně projevil. To, co pokládá za projev slovní, je však jen částí velkého pohybu sil, které slovem pronikly do tohoto světa. Nejvyšší jejich intenzita zůstává skryta. Nenechává za sebou stopy, které by upozorňovaly na to, jaká síla pronikla do prostoru, jak rozvlnila jeho hladiny, co přinesla v kladu i záporu životu Země a lidstva.

Lidé si nejsou vědomi, co vytvářejí svou řečí, nevědí, jak mocná působnost se ve slovu skrývá. Proto si slova neváží, plýtvají jím nebo je používají pro konání zla. V tom pak spočívá velké nebezpečí. Pokud určité zlo trvá jen v myšlenkách, má jakési ohraničení, je vázáno na zákonitost mentálních sfér. I tam ovšem koná své zhoubné dílo rozkládající, rozvolňující, rušící skladby seskupení blahodárných a životodárných sil, z nichž se tvoří krásné tvarové jsoucno vyšších hvězdných světů pro velmi jemné bytosti. Myšlenkové moci jsou v užším okruhu působnosti, ovlivňují a ovládají světy své.

Cit je vázán na své oblasti. Slovo je však spojujícím mostem mezi všemi. Má přístup k myšlenkám, citům, je spojeno s vůlí, vstupuje do celého vědomí. Proto nese síly všech, působnost všech a moc všech. Ve zlém slovu je zlo myšlenek, citů i vůle. Proto je trojnásobné - třikrát silnější a mocnější. Je-li vysláno do života a do prostoru, koná zhoubné dílo, jež si nelze ani představit.

c) Působnost slova

Určitý přesný řád věcí vnáší do všeho složitosti tím, že je váže souvislostmi, jež jsou blahodárné, mají-li volnou cestu kolem každého pohybu v něm. Nakupí-li se překážky, pak nastávají těžké nesnáze, protože nelze jít jinudy než žádá řád. Nic nelze obcházet ani slevovat z cílů. V tom je Tvůrce díla nekompromisní. Tak myšlenka má svou cestu, cit okruhy působností a možností, vůle pevnou d dráhu vlivu.

Slovo ve své vázanosti na vnitřní dění vstupuje do zákonitostí každé ze zmíněných oblastí. Mimoto má ještě svůj samostatný řád, své vztahy k věcem i mimořádné souvislosti. Jeho působnost vytváří proměny. Buď dokresluje nehotové obrazy dění a dává jim náležité krásno i význam, nebo je deformuje, omezuje a stírá až do nejasností.

Slovo jednou promluvené se silným citovým zabarvením, ve vzrušení, je vytvořením pevného hradu z určitých sil - skály, která může v prostoru stát sto let. Tento hrad může být postaven z jemného křišťálu, může zářit světelnou krásou. Může však být také z nejhrubších kamenů, tvrdý a šedý, ponurý a hrozný. Záleží na tom, z jakých myšlenkových i citových látek je vytvořen.

Slovo dobré, jemné, laskavé, které vyslal cit čisté lásky, tvoří v prostoru nádherné útvary, zářící obrazce jemných struktur.

Slovo zlé zakalí prostor kolem toho, kdo je vyslovil, temnou mlhovinou, šerým příkrovem, mrakem věštícím bouři, který zcela ukryje slunce. Je-li opakované, uvězní člověka do pavučin temnoty, navalí do jeho cest balvany, přes které se nedostane dál ve svém postupu a vývoji v bytost božsky krásnou.

Mimo zpětnou působnost na svého vydavatele mají účinky slov otevřenou cestu ke každé věci, bytosti a jevu. Mohou působit obdobně jako krupobití na zrající úrodu. Mohou znemožnit souladné vztahy lidí blízkých i vzdálených. Mohou přispívat k chaosům, které již jsou nebo se teprve rodí z hrubého porušování řádu života, který ukládá povinnost služby dobrem.

d) Řád slova

Rovnováha věcí žádá neustálé vyvažování. Co kde chybí, musí se nahradit, kde přebývá, rozvážlivě ubírat. Jestliže člověk vybočí z vykázané cesty, vstoupí na jinou půdu, která se může sesunout až k propasti. Člověk má úžasné schopnosti. Má v rukou možnost tvoření i ničení, může své schopnosti dát do služeb kladu i záporu. Tím je na něj vložena velká odpovědnost.

Na slovo je položena odpovědnost nejvyšší, protože se dá nejlépe kontrolovat. Cit je velmi jemné, stěží postřehnutelné prostředí duševna. Myšlenky jsou při své bezzvučnosti a při svých neviditelných účincích na život vnitřní i vnější také obtížně, jen s krajní soustředěností zaznamenané vědomím. Zpravidla se nemyslí na to, co a jak se myslí. Chod a výrony myšlenek se zdají být do určité míry jakýmsi mechanismem. Slovo je však záležitostí víceméně vnější, i když má svůj vznik ve vnitřních skutečnostech. Proto také je možno je vědomě sledovat, dokonce částečně vidět, celkově smyslově zachytit. Při řeči nelze myšlenkami odbíhat a citově se poutat na něco jiného. Slyšitelné i tiše vyřčené slovo žádá celkovou soustředěnost a pozornost. Je zatím nejvyšší možnou plností člověka na Zemi.

Účinky slov se mohou projevit v reakcích těch, k nimž jsou promluveny. jejich radost či zármutek se může zrcadlit na jejich tváři, očích, odpovědích i celkovém chování. Proto dohled nad nimi i jejich kontrola jsou usnadněny. Tyto účinky jsou však nepatrné vůči jejich působnosti ve skrytých oblastech života, kde se zrcadlí každé hnutí myšlenky, každý zvuk slova určitým pohybem, rozvlnění jim vyhrazeného prostoru. Jsou to úrovně nehmotného charakteru, sférická oblast, kde hmotu zastupuje zvláštní, na Zemi neznámá životní látka, jemná sférická substance. Ta zachycuje a protiskuje do sebe výrony sil myšlenkových, citových i slovních.

Slova mají nejsilnější průnikovou intenzitu i schopnost hlubokého průtisku do jsoucna určitých životních látek. Vibrace skrytých sil slova vytvářejí útvarový svět, specifickou plastovou obraznost, jíž se na Zemi nic nevyrovná. Tyto sféry vracejí protisknutou působnost slova na její počátek. Vytvářejí jí vnitřní svět člověka svou myšlenkovou, citovou a slovní činností.

Slovo, které se ozve v prostoru, rozechví a rozehraje jeho neviditelno. To podle svých zákonů na to odpoví. Seskupí své síly a moci do různých jevů, zvedne své hladiny do rozmanitých vln a jimi zobrazí následky toho či onoho pohybu sil v člověku, jenž takto zasahuje do velké říše kosmického života. Dává podněty k tvoření věcí a jevů i mimo viditelnou pozemskou oblast.

Otázkou i problémem však je, co tvoří. Protože člověk je postaven mezi protiklady, jeho projev může také jen protiklady uvádět na scénu života. Vychází z něho dobré i zlé, kladné i záporné. Obojí pak může být jen lehce načrtnutými konturami nebo výrazovými obrazy, vždy úměrně s vydanou intenzitou svých vnitřních sil. Jde-li o člověka prosté myšlenkové úrovně, nevýrazného slovního projevu, bez silnějších citových vzruchů, tu jeho slova neobsahují moci, tvořící výraznější jevy. Když však slovo je protisknuto silným vnitřním impulzem, prožitkem, citovým zaujetím, jež je plné chtění i přání, jeho moc je úžasná. Vytváří pevně tvárněné obrazce, nádherné scenerie, ale také - je-li položeno do negace - groteskně zrůdné, strašné a děsivé. Tak každý si tvoří svět kolem sebe i v sobě, protože tyto jevy hmotou pronikají a ona jim nebrání v rozkládání a rozvíjení se kdekoli a jakkoli.

Člověk vstupuje do slov, je jimi obklopen. Působí na ně, slova opět na něho. Jde-li o věci a jevy krásné, vytvářené slovem moudrosti, dobra a lásky, je blaze pod jejich zpětným vlivem. V opačném případě však nedobrého tvůrce čekají zážitky strachu a utrpení, že se setká tváří v tvář se svým dílem, které si postavil ze svých slov naplněných negací a zlem. Toto setkání bývá ve chvílích kritických, kdy se odlučuje jeho duševní vědomí od umírajícího těla. Tehdy lze očekávat nepříjemné, někdy i krajně tísnivé zážitky, dojmy a stavy.

V obrazech neblaze působících, jimiž je obklopen, nemohl by dlouho setrvávat. Jeho vědomí by to neuneslo. Proto je veden k očišťující práci na všem a všude, kde si do cesty postavil sebe jako tvůrce světa hrůzy i temných, tísnivých stínů. Začne odstraňovat, smazávat tyto neblahé výtvory ze svého myšlenkového i slovního života. To je velmi nesnadné.

Účinky slova se dají odstranit a změnit jen cestou, jakou vznikaly. Za slovo zlé je třeba dát slovo dobré. Slovo deformující věci musí být nahrazeno slovem, jehož vlivy a účinky věci harmonizují a protiskují do nich krásno a dobro. Avšak myšlenková síla sama o sobě nestačí změnit a smazat, co vytvořilo slovo. I kdyby stokrát byla v srdci promítána jako opak toho, co bylo ve zlém úmyslu či neukázněné rozčilenosti vyřčeno, nemůže změnit slovem vyřčenou tísnivou atmosféru. Ublíží-li se někomu slovem, jen slovem lze vzít křivdu zpět.

e) Proces očištění

Slovo, ač svou povahou nehmotné, výrazně ovlivňuje hmotný svět, je jeho součástí. Napravujeme-li slovo, měníme tedy současně celý s ním související svět vnitřní o vnější. Změníme-li myšlenku, nikdo na světě o tom neví, je to naše vnitřní záležitost. Změna slovních projevů je však poznatelná ze strany lidí i světa. Má proto nesmírnou důležitost. Myšlenkami bez slovního vyjádření nemůžeme sebe projevit, nic vysvětlit, nikoho poučit, nemůžeme dávat vzor a příklad dobré cesty. Do myšlenek lidí vidí jen svět duchovní. Do slov vidí i lidé žijící na Zemi. Proto za slova jsme dvojnásob odpovědni.

Očistná práce slova je snadná i nesmírně těžká. Snadnost plyne z možnosti kontroly slova, těžkost vychází z řady nutných duševních úkonů.

Žádá:

Velkou rozvážnost a soustředěnost, pozornost a vážnost.

Ukázněnost, sebekontrolu, pevnou vládu nad proudy slov.

Přehled o tom, co, kdy a jak bylo řečeno.

Uvědomění si nesprávného i chybného mluvení v okamžiku jeho vyřčení.

Podtržení toho, co je třeba říci lépe, jak žádá řád lásky člověka k člověku i ke všemu živému.

Uvážlivé hodnocení každého rozhovoru o věcech důležitých i všedních. Koná-li se hovor ve spěchu, kdy mu nelze věnovat náležitou pozornost, promítnout si jej znovu v duchu ve volné chvíli.

Rozlišení dobrého slova od zlého, potřebného od zbytečného, kladně tvořivého od toho, jež jakkoli narušuje soulad a mír, moudrého od toho, jež utvrzuje naši bláhovost, nevědomost, nízkost, povrchnost i vyhrocení individuality v silném až agresivním uplatňování našeho já.

Znalost řádů soužití, jimž je člověk přísně podroben pro jejich dobro, uplatňování a budoucí slávu vesmírného Tvůrce.

Začlenění slova do působnosti lásky boží tím, že bude mírné, laskavé, moudré, k pomoci všem.

Vědomé pronášení dobrých slov pro útěchu, radu i povzbuzení, pro dobrý příklad dobrého slova, v němž je moc dávat blahodárnost všem, měnit zlé v dobré, naplňovat svět Bohem.

Pevné, citem podložené chtění slovem sloužit, chránit zachraňovat.

Vyrovnávat slovem odpuštění, usmíření, účasti, přátelství a bratrství vše, co bylo osobně i lidmi položeno do života jako zrada, křivda, úklady, zloba i nenávist, tvrdost a hrubost zlých slov, z nichž vzešlo utrpení i ztráta víry.

Odevzdání slova věčnému Slovu, aby Ono jím zde na Zemi a v člověku vydávalo světlo světu.

Slovem projevovat vnitřní život věřícího, doufajícího a milujícího.

další