Neskromnost.

Obelhávání v drobnostech.

Chabá naděje.

Neupřímnost.

Netrpělivost.

Vychloubavost.

Vymýšlení malých lží a podvodů.

Nešlechetnost.

Neukázněnost všeho druhu.

3. Vědomí omylů

Omylem je zváno to, co je nemoudrou, nesprávnou domněnkou, představou, názorem, pohledem, postojem k sobě i ke všem, s čím přicházíme do styku, co vidíme, nalézáme, poznáváme a máme v životě osobním i všeobecném.

Omyly jsou zařazeny na třetí místo ve stupnici důležitosti a významu při porušenosti vnitřního i vnějšího života člověka. Za určitých okolností však mohou způsobit větší škody jeho vývoji k dokonalosti než některé z velkých vin či chyb.

Omyly vznikají malým věděním, nedostatečným poznáním příčin dění i veškerých složitých osudů jednotlivce, malých i velkých národů, za nimiž vždy stojí skrytá účelovost přesahující rámec Země a jdoucí svými souvislostmi do hloubek kosmického hmotného i duchovního života.

Omyly také plynou z vývojové zaostalosti, jíž se ztrácejí pevné nitky vnitřní intuitivní moudrosti vázané na živé spojení s Všemohoucím. Zaostalost je živnou půdou omezenosti, úzkoprsosti, nepružnosti myšlení, nepřizpůsobivosti, tvrdohlavosti, umíněnosti, neplodného konzervatismu, v němž se daří všemu názorovému býlí i myšlenkovým plevelům.

Omyly se tvoří i z vlažnosti veškerých postojů k věcem a životu vůbec i následkem lenivosti myšlení, ochablosti vůle, netečnosti, do nichž se upadá, když duše je na mravním i charakterovém scestí.

Omyly mohou být i projevem celkové oslabenosti, kdy myslivé složky nejsou schopny rozvíjet inteligenci, cit nedokáže v sobě zrodit touhu po dokonalém. Příčiny tohoto nebezpečného stavu jsou složité a různé. Ponejvíce tkví v dlouhotrvajícím odtržení lidské bytosti od pramenů Božství, protože si vlastní nedbalostí nebo dokonce těžkým proviněním zastavila jejich proud, zanesla cestu k němu těžko zdolatelnými překážkami.

Omyly jsou jednou z hlavních příčin zmatků, rozporů a neutěšených obrazů života Země a člověka.

Můžeme je v jejich škodlivém až zhoubném vlivu rozdělit na tři stupně:

a) Omyly prvořadé.

b) Omyly vedlejší.

c) Omyly všeobecné.

I když jejich nepříznivost takto odstupňujeme, přece každý z nich nám nese překážku do duchovní cesty, zadržení a někdy i zastavení, uvíznutí v lidských slabostech a nedokonalostech, a tím i oddálení cíle, další zápas na bojišti dobrého se zlým v sobě i na celém světě.

a) Omyly prvořadé

Na nejpřednější místo patří myšlenka nebo představa:

Není Boha!

Dále:

Člověk je sám od sebe a sám sebou.

Člověk je přechodně, krátce žijící smrtelný tvor.

Člověk je svým bytím závislý na hmotě, je jejím produktem, projevem.

Bůh je nespravedlivý.

Bůh se hněvá a sám neustále trestá.

Bůh způsobuje pohromy, neštěstí, zkázu a smrt lidí.

Utrpení vzniká bez příčiny, z neblahé náhody.

Život člověka končí smrtí těla.

Kromě tělesného života není života.

Kromě člověka není jiných bytostí.

Člověk je ve své podstatě zlý.

Zlo je věčným stínem života.

Zlo je absolutní ve své moci a trvání.

Smrt je zjev nevyhnutelný a neměnný.

Věci života a formy projevu víry nepřipouštějí změn, jsou statické, stačí jednou provždy.

Pozemský život nemá zvláštní důležitosti a ceny nebo jen malou.

Člověk může jednat podle vlastní libovůle a názoru.

Člověk může kdy chce a jak chce ze světa odejít.

Člověk je pánem svého osudu i života.

Život je projevem hmoty a výslednicí náhod.

Všechno pozemské dění je vedeno jen lidmi.

Hříšnost člověka je trvalý jev.

Není třeba usilovat o dokonalost.

Není důležité a nezbytné být dobrým.

Není třeba duchovního vědění.

Bůh se nemůže projevit.

Není třeba modlitby a pokory.

Je možno splácet zlé zlým, mstít se za křivdy a ublížení.

Nepomáhat tam, kde se k pomoci nevolá.

Nevšímat si, co se děje kolem i ve vlastním nitru.

Nestarat se o trpící a bloudící duše.

Žít jen pro vlastní věci a osobní pohodlí.

Myslet si, že dost vím a znám.

Jsem dost věřící, doufající a zbožný.

Jsem soběstačný a samostatný.

Povede se mi tak, jak budu chtít.

Domnívat se, že žiji dobře a dělám dost.

Myslet si, že můj osud a cesta životem je ze všech nejtěžší.

Litovat se a vidět se jako zbytečně a bezdůvodně trestaného chudáka.

Představovat si, že jsem opuštěn a Bohem zapomínán.

Vidět všechno v tragice a beznadějnosti.

Z neustálých situací vždy obviňovat jiné.

Nápravu čekat od jiných, nezačít u sebe.

Hledat u druhých chyby, u sebe dokonalost.

Neustále žádat pomoc od Boha, ale sám předstupovat před každého s prázdnou dlaní a srdcem bez lásky.

b) Omyly vedlejší

Všechno ostře nahrocené.

Všechno příliš úzkostlivé.

Všechno omezeně osobní.

Všechno přehnaně horlivé.

Všechno úzce zaměřené.

Všechno bez míry a kázně.

Všechno lehkovážně optimistické.

Všechno velmi pesimistické.

Všechno vyhraněně jednostranné.

Všechno krajně fanatické.

Všechno vyhrocené a extrémní posuzování a odsuzování situací, jevů a úkazů, jak je přináší doba, její vývojová linie.

Všechna kritika jen pro kritiku a ne z věcné znalosti pravdy.

Všechno myšlení vyvozující závěry ukvapeně, impulzivně, předčasně, bez přihlédnutí k tomu, že život má nekonečně proměn a rozvíjení dokonalosti všude a ve všem.

Všechno přílišné ulpívání na tom, co není krajní nutností tělu i duševnímu životu, co je formou, tradicí, zvykem, způsobem, jímž se minulost uplatňovala v malosti a nezralosti myšlení i vědění, v přebujelosti osobních citů i pocitů, jimž imponuje sláva, moc i krása založená na hmotných věcech.

Všechno plané a liché mluvení o životě, o věcech a osudech, že neplní naše představy o tom i onom, že nemáme v klínu poklady tohoto světa, štěstí stále na dlani.

Všechno, co není konáno ve spojení s věčným a vpravdě Božským principem života - láskou.

Všechno žehrání, rozčilování, roztrpčení, reptání.

Těžký smutek a žal v srdci pro věci pocházející ze světa a jeho pomíjivých jevů.

Velké starosti a úzkosti.

Podléhání slabomyslnosti a nedůvěře.

Přílišné přecenění nebo podcenění sebe.

Silná váhavost, nerozhodnost, bázlivost, nestatečnost.

Sklon k opozičnosti s nádechem nesnášenlivosti.

Strach ze smrti.

Stálé obavy před budoucností.

Neustálé vyhledávání společnosti nebo přílišné samotaření a vyhýbání se druhým.

Neplodná melancholie.

Přebujelá veselost, která má vždy růžové brýle.

Přílišné rozumářství.

Silná přecitlivělost.

Stále zachmuřené čelo a neustálé výtky všem.

Touha být bohat, ctěn a slaven na Zemi.

c) Omyly všeobecné

Do této stupnice jsou zařazeny téměř všechny představy o Bohu, člověku, životě, Zemi, přírodě, o všem živém i neživém v ní. Vznikají na základě úsudku rozumu vycházejícího ze skutečnosti, o níž jej informují smysly vázané na nervovou a mozkovou činnost, která je položena do oblasti ryze hmotných jevů a tím velmi omezena.

Rozum, i když nepostradatelný a vůdčí v orientaci ve světě hmoty, nestačí k poznání složitých pochodů a procesů vnitřního života, v němž vlastně tkví hlavní jádro existence člověka. Představy rozumu jsou jednostranné, a proto mohou být mylné nezávisle na tom, jestli si to člověk uvědomuje nebo ne. Rozumová úvaha dovede zachytit jen dílčí úseky života.

Moudrost spočívá ve vědomí, že poznání je nikdy neuzavřenou cestou, že do ní lze jít od věčnosti do věčnosti souběžně s tvůrčími plány nejvyššího Tvůrce.

Buďme proto otevřenou knihou pro stále nové záznamy a zkušenosti ze své cesty životem. Buďme si vědomi svých omylů, buďme pozorní a skromní v cenění svého vědění o životě, svých postojů a vztahů, názorů a představ.

Z nesnášenlivosti, výbojnosti a fanatismu, tvrdošíjného lpění na vlastním, víceméně rozumovém, a proto omezeném názoru a představě, vzchází více škody než užitku věci pravdy. Žádný by přece nepřikládal důležitosti hlasu mravence, jenž by chtěl soudit vesmír.

4. Vědomí nedokonalosti

Jen nevědomý člověk může být pyšný.

Jen z nedostatku poznání věcí do jejich duchovních hloubek vyrůstá myšlení plodící viny, chyby a omyly.

Jen v omezenosti vědění o složitých skladbách života povstává všechen zmatek, spor a rozpor.

Jen proto, že člověk málo ví o Bohu i o sobě, je krajně nedokonalý, sláb, nemocen a umírá svým tělem.

Jen proto, že si neuvědomuje svůj počátek, původ a bytí v Bohu, stává se sám sobě otázkou, problémem i utrpením.

Jen tím, že málo myslí na svou duchovní podstatu, na duši, neví o ní, že existuje, že má v sobě sílu, moudrost a lásku, schopnost a možnost přímého spojení s Bohem.

Jen tím, že zapomíná na své poslání a nejpřednější úkol i přísně žádanou povinnost projevovat lásku k Bohu i bližnímu, je zraňován, klamán a všemožně trápen vším na Zemi i v sobě, vlastními myšlenkami, mocnými city, touhami a nesplněným přáním.

Jen proto, že se nenaučil milovat vyšší formou lásky, jež nečiní rozdílu mezi přítelem a nepřítelem, ale vždy a všude vidí obraz života, který od malého spěje k velkému, od seménka v bohatý strom dokonalosti podle plánů Tvůrce, je nitro člověka jak studna bez vody a pole ležící ladem.

Jen planým, chabým a silně sobeckým myšlením, citem nešlechtěným kázní a pevnou, dobrou vůlí žít v míru a sbratření, stává se člověk postrachem Země, že zničí její krásu, úrodnost i bohatství kultur a sebe pohřbí pod nánosy hmoty.

Jen cestami osobních žádostí, které nešetří život kolem, aby nebyl zraněn v těch, na jejichž úkor se jedinec zvedá, vyvyšuje a chce mít všechno a víc než jiní, jde se do zkázy duše, do propasti tragédií a katastrof.

Jen netečností k bolesti druhých, jejich strádání i k nutnosti pomoci zachránit, ochránit, utěšit a dovést na klidnější a bezpečnější cestu trpící, bloudící i ty, kdo se chovají jak nevědomé a pošetilé děcko, svět se ocitá na pokrajích srázu, nad hlubinou, kam padají potrestaní za pýchu a tvrdost srdce, za život promarněný, neužitečný a zlý.

Jen z nedokonalosti víry, naděje i lásky staví se slabost, omezenost, neschopnost, pošetilost a hříšnost člověka.

Z nedokonalosti vyrůstá planý strom myšlení, květ bez vůně a barvy.

Z nedokonalosti se rodí city nesoucí vlastnímu srdci neklid, muka žádostí, břímě vášní, nezhojitelné utrpení marnivosti i ctižádosti, namáhavou cestou za slávou světa.

Z nedokonalosti skutků vzchází těžkost posmrtných osudů.

Vlastní nedokonalost je pravým, jediným a největším nepřítelem člověka; je pro bolest tomu, v jehož duši se usídlila.

Vlastní nedokonalost je pro srdce ohněm, který nepřestane pálit, dokud jej neuhasí voda láskyplnosti myšlení, slova a činu.

Vlastní nedokonalost je překážkou nebetyčnou uzavírající vchod do království Božího.

Vlastní nedokonalost je znamením kříže nad lidským životem.

Vlastní nedokonalost svědčí o tom, že před člověkem je ještě přísná a tvrdá škola výchovy zkušenosti z vlastního poznání následků zlého, všech vin, chyb a omylů.

5. Vědomí následků zlého

Zákony života jsou přísné.

Zákony života vládnou všude a ve všem, jsou všudypřítomné jako vzduch, který dýchají všichni živí na Zemi.

Ani jediný prášek, jediná kapička vod, neznatelný pohyb tichého vánku, neproklouznou mimo proudy zákonitostí, které tvoří život oživený, naplněný, činný, bohatý jevy a děním.

Člověkem se tato zákonitost na Zemi naplňuje. On ji, jako inteligentní živá vědomá bytost, může postihovat, poznávat, chápat, začleňovat se do ní tak, aby její působnost mu nesla dobrodiní, vývoj a možnost uplatnění.

Šíře zákonů života je nesmírná jako je celé kosmické viditelné i zcela neznámé, rozumem nepoznatelné a nepochopitelné duchové bytí bytostí, věcí a jevů.

V této nekonečné šíři zákonitostí má každá věc své místo. Zákony života promlouvají ke každé zvlášť a vedou ji cestami účelností, užitku, dobra a krásna.

Člověk je postaven do zvlášť upravených zákonů, které mu umožňují poznávat dobré i zlé. Zlé je vše, co nese znaky vychýlenosti z proudu blahodárné působnosti životních sil a mocí lásky. Zlým je nazváno proto, že svými účinky, vlivy a důsledky přináší utrpení, zmatek, rozpor, rozklad a smrt.

Každé, i nepatrné vychýlení z cest přirozených řádů harmonie vztahů mezi bytostmi, věcmi a jevy, strhuje do vírů nepředvídaností, těžkostí, chaosů a komplikovaných situací. Tak každý má v ruce svůj osud, dobrý i zlý. Dobrý, když hledí na svou cestu pozorně, soustředěně, sleduje každý krok, aby byl prokonán s dobrem a láskou v srdci, s vytrvalou snahou po souladu i sjednocení s vůlí Boží, která klade v cestu všem jen osudy naplněné svatými účely, vznešenými příčinami. Nesnadný život a bolestné prožitky si připravuje ten, kdo se vymyká nejvyššímu, provždy platnému zákonu míru se vším, se všemi a všude.

Je nutno si uvědomit:

Každý čin nese ovoce.

Každá myšlenka kreslí obraz - čáru zářící, duhově krásnou, nebo temnou a hrozivě černou.

Každé slovo tomuto obrazu dává tvar.

Každý pohyb způsobuje rozvlnění sil života. Zvedá hladinu bytí do vln malých, lehkých, jež jsou podivuhodnou hrou, již sleduje každý rád a s potěšením. Způsobuje však i bouřlivé vlnobití, které se děsí přihlížející v blízkosti.

Každý krok na životní cestě se protiskuje nesmazatelně do prostoru se vším, co klade do jeho bezedna v dobru, lásce, míru a tvořivé, ušlechtile vedené činnosti - i co mu dává v hrubých a drsných zvucích neklidného, rozháraného, nemoudrostí i zlem naplněného života.

S těmito jasnými či potemnělými cestami, vytvořenými vlastním životem, se setkáváme každý tváří v tvář. Nejdříve když odcházíme z tohoto světa do jiných prostorů, do času, který je tvořen jen intenzitou prožitku radosti či bolesti. Vždy znovu se setkáváme se stopami svého myšlení, citu, slova, činu, když prožíváme následky svého dobra, nebo své, i jemné, jakoby neškodně vyhlížející nedokonalosti. To tehdy, když jsme v těžkostech, nesnázích, nemoci, bolesti, smrti těla; nebo také když nás blaží dobro od jiných, láska těch, jež milujeme - všechny milé věci, příjemné prožitky, vnitřní pohoda a jasný klid myšlení.

6. Projevy lítosti

Lítost jako projev vědomí, že cesta, po níž jsme dosud šli, byla scestná, točící se v kruhu následků nesprávných kroků, je prvým ohlašovatelem napravení.

Lítost jako probuzení touhy po lepším, krásnějším naplnění poslání člověka, je silným rozhýbáním nitra, rozvířením stojatých, zakalených vod mysli i citu.

Lítost jako poznání nedokonalosti vlastní i všeobecně lidské, je nutnou podmínkou pro toho, kdo chce vyjít ze zajetí vlivu zla.

Lítost je stav vnitřního zcitlivění, ztišení a zahledění do sebe do hloubky, jež při běžném myšlení je uzavřena starostmi všedních věcí života.

Lítost je rozdmýchání jiskry ušlechtilosti, položené do každého člověka.

Lítost je přehled minulosti a pohled do nové cesty, do krásnější budoucnosti.

Lítost uzavírá bolestnou kapitolu života, v níž božské světlo bylo vyňato a nahrazeno lidským, slabým, narušeným i zcela porušeným, hrubým, tvrdým i zcela zlým, jak je vyvinula duše ponechaná v omylu, nevědomosti a oddálení od lásky.

Lítost otvírá svatyně čistých jemných citů, chrám myšlení, v němž působí nejvyšší Moudrost, otvírá vonnou zahradu naděje v klid a mír srdce i celého života.

Lítost je bojovnice vyzbrojená silnou účastí Boha se vším, co začíná klíčit, růst a rozvíjet se jako květina blízké svatosti člověka.

Lítost je proud očistných vod, které plynou do života z pramenů věčné, slitovné, soucitné, pomocné a obrozující lásky Boha.

Lítost rozvazuje pouta duši pro její rychlý let do výšin Ducha, kde je pro ni připraven ráj a věčné sídlo.

Lítost je milost, jíž Bůh ohlašuje svou přítomnost v duši, již chce znovu posvětit, obnovit její krásu, uplatnit vlohy k životu míru a lásky, jež jí ze sebe dal.

Když se v nás ozve lítost a zaťuká na vědomí, otevřeme jí rychle dveře do sebe. Zůstaňme s ní tiše o samotě. Věnujme jí pozornost, zájem, čas i místo co největší. Učiňme si ji dobře vybroušeným zrcadlem, v němž můžeme vidět nezastřeně a nezkresleně tvář svého vnitřního života. Podívejme se, jak se vše prožité a poznané odráželo v naší mysli, citu, slovu i činu. Zamysleme se, jak jsme prudce, hněvivě, tvrdě i sobecky odpovídali v sobě i navenek, jaké byly naše reakce na životní dění v mysli i ve skutku. Hledejme i kladné stránky, které se v nás ozvaly a uplatnily. Poznejme se a buďme k sobě co nejupřímnější. Nepodceňujme, ale ani nepřeceňujme vykonané, prožité, poznané, pochopené.

Prožijme stav lítosti nade vším, čím jsme zklamali očekávání Boha, že budeme statečnější, trpělivější, mírnější, laskavější, lepší, mírumilovnější, moudřejší a věrnější cestě boží.

Lítostí nade vším, co bylo k naší haně a ne ke cti, vytvořme předpoklady pro konečný obrat věcí v sobě i v těch, s nimiž náš život úzce souvisí.

Lítost jako počátek nového života v Bohu nás naučí pokoře a skromnosti - vlastnostem, jimiž jedině se vchází do vývoje k dokonalosti. Naučme se velkému umění - rozlišovat cesty pravé a nejkratší od těch, které vedou oklikami, jež prodlužují náš těžký život, náš zápas se vší provokací, jíž nás zaplavuje svět ponořený do zlého.

Poznejme, co je dobré a co zlé, abychom dobrým žili, zlého se co nejdříve vyvarovali, a nakonec se stali vůči němu tak silnými a odolnými, pevnými a harmonickými, dobrými a láskyplnými, že ono ztratí pro nás význam, přestane být překážkou, svodem, pokušením, neboť staré pro nás pomine a nové bude jedinou skutečností: nový člověk v nás námi zjeví svůj obraz naším životem.

7. Stav kajícnosti

Kající rozjímá o všem, co nevykonal a měl vykonat v dobru, lásce, v povinnosti věřícího, v naději doufajícího, v moudrosti, kterou Bůh dává těm, kdo Jej hledají, volají, od Něho očekávají a Jemu projevují vděčnost.

Kající rozšiřuje a prohlubuje vědomou lítost nade vším, co způsobil jiným i sobě jako škodu, trápení duše i těla.

Kající rozvíjí a zesiluje přání být dokonalým.

Kající prohlubuje a zušlechťuje cit jako prvý stupeň lásky k Bohu i bližním.

Kající je nemilosrdný a přísný soudce sebe, shovívavý k jiným.

Kající se snaží o vnitřní kázeň, zpevnění vůle k dobrému za všech okolností a ve všech situacích.

Kající je ten, kdo vytrvale hledá cestu ze zmatků, nejistot, nevědomosti - od slabé víry k silné a pevné, od malé lidské lásky k lásce boží, jediné.

Kající odkládá zlé a nabírá dobré čím dál většími nádobami z živých studnic Božství.

Kající neustále myslí na své příští cesty, aby měly světlo Boha, přímý směr a před sebou co nejdříve kýžený a vytoužený cíl.

Kající rodí v srdci pokoru, aby lidské mohl proměňovat v andělské a tak vejít v pokoj do věčného míru.

Kající prosí, aby mu bylo odpuštěno na Zemi i na nebi, u lidí i u Boha.

Kající děkuje a dobrořečí Pánu, protože ví, že Jeho láska jej předurčila ke znovuzrození svou neskonalou a tajemnou milostí.

8. Touha po napravení

Dlouho jsem na cestách lidských, dlouho jsem stále jen pozemským člověkem - proto mne život neustále mučí, proto jsem neklidný, žehrám na osud, vytýkám lidem a světu klam, zradu a tisíce vin, viním vše malé a všední, nehodné obdivu, úcty i lásky. Hlas můj je v reptání nejvíce silný a vždy bez únavy, v nitru jsem však dítětem s neznalostí věcí a slabýma ručkama, že ani květinu neudrží, se srdcem, myslí a vědomím, jež nepoznají mír, nevědí, kde sídlí láska.

Nelze však točit se v kruhu, který těžce svírá ruce i nohy a drtí ramena, na čelo neustále klade trny bez růží. Jednou se musí vyrůst z dětských šatů, odejít z míst, kde je tma a nebezpečí, že se od základu zachvěje a snad i zhroutí ona divuplná stavba - vysoká věž Davidova - duše lidská - duše má . . .

9. Snaha činit dobré

Dobrá snaha obrací cesty z hlubiny do výšiny, od hmoty k duchu, ze stínu či tmy do zářivosti světla Božství.

Kdo zrodí snahu žít v Bohu, naplňovat Jeho zákony a řády života, vstupuje do blízkosti božských duchů, kteří chrání, opatrují a vedou spletitými osudy lidství k osvobození od procesů smrtí.

Kdo chce a přeje si, aby byl vychováván a vyučen jako člověk duchovní, nachází vždy pomocnou ruku, dostává učitele, rádce a pomocníka ve škole života zde na Zemi i jinde, kam je Božím soudem poslán žít.

Dobré snahy jsou vítány jako věk dospívání, kdy se odkládá malý lidský šat a obléká se ten, co dělá člověka člověkem, věřícího věřícím, milujícího bytostí podle obrazu Boha.

Snažit se být dobrým je počátek dokonalosti, první silný, pevný a navždy již prokonaný krok na cestě k Bohu, krok mílový, který přiblíží duši ke všemu krásnému, co si přeje vidět, slyšet, mít a prožívat.

Usilovat o dokonalost je povinným úkolem, ale když jej člověk na Zemi plní za obtížných podmínek, nepříznivých okolností, jaké charakterizují pozemský život, stává se takováto snaha zásluhou, pro niž Bůh udílí mimořádné dary lidské duši.

Snaživému Bůh žehná, všestranně podporuje jeho dílo, má-li za cíl vytvářet mír, bratrské vztahy a blaho všech.

Každému, kdo se snaží žít ve ztotožňování s vůlí Všemohoucího, je dána moudrost pro správné rozhodování, pro umění rozlišit dobré od nedobrého, plevy od zrní pravdy.

Pro úsilí činit dobré vychází zářivé slunce osvícení do života toho, kdo se takto namáhá. To proto, aby bylo dobře vidět na všechny strany, aby se vědělo, kde je propast či vysoká hora jako překážky, které je možno obejít a tak se nezdržovat na cestě k Bohu.

Pro všechno, co člověk činí z dobré vůle, že chce být služebníkem Páně a jít tam, kde je třeba pomoci, útěchy i projevu lásky, Bůh odpouští i těm, k nimž tento dobrý, ochotný a laskavý služebník spěchá.

V dobré snaze spočívá nepřeberný poklad možností ukázat sebezapření, kázeň, obětavost a lásku k Bohu.

V úsilí o dokonalost vlastní i všech lidí je již sama vysoká dokonalost.

10. Přání žít v míru

Všechny viny, veškeré chybné jednání, každý omyl, uvádí do cesty následky.

Všechny osudy vyvstávají z příčin, které vytvořilo myšlení, city, slova, činy, touhy, přání, představy a silná chtění.

Jsou osudy šťastné a nešťastné; nesou radost, bolest, narození i smrt. Žiji-li osudem, který přináší utrpení, vím, že já sám jsem jeho hlavní příčinou.

Jako jsem se zrodil z matky, tak se můj osud zrodil ze mne.

Jsem jeho otcem i matkou tím, že jsem nosil v sobě nesprávné myšlenky, mělké a chabé city, přání po pozemských, tělesných, nízkých i všedních věcech, působících druhým utrpení a mně vinu i chybné cesty plné utrpení.

Žiji ve smutku a nejistotě, protože jsem nehledal mír v sobě a se všemi.

Lidé mě opouštějí, klamou a zrazují, rmoutí a ubližují různým způsobem, protože jsem dříve než oni mně já jim činil podobně i hůře.

Východisko z nešťastného osudu, z těžké cesty, ze zmatků a nejistot, úzkostí a starostí, z namáhání a stesků, je jen jedno jediné:

Milovat vše - všem činit dobré - se všemi žít v míru - mít vlastní vnitřní mír.

11. Myšlenky kající

Kladu své srdce do rukou kajícnosti, ať ona je obrátí na všechny strany, prohlédne každý jeho kout, všechny cesty citu, dveře i prahy, po nichž do vědomí vcházejí myšlenky člověka na Zemi, nohy toho, jenž je zapleten v soudy Země, jejíž trápení je mu údělem, protože váhá jít tam, kde sídlí tiché blaho v Bohu.

Posílám svou mysl do cesty úvahy o životě lidí, abych vstoupil do poznání, jak jsem žil a jak žít mám.

Dávám se Spravedlivému, jenž všechno ví a zná, abych byl zvážen a změřen mírami Nejvyššího, který nejlépe chápe, proč růže je růží a plané stromy na překážku všem.

Jak dlouho jsem nepochopil život - zdál se mi nespravedlivým, tvrdým a krutým pánem, jenž pro sebe si hraje se všemi, jak se mu kdy zlíbí, dobré opouští a zlým dává místo na vysokých horách trůnech moci.

Jak dlouho jsem váhal, kudy jít za štěstím a za krásou, jak mysl obléknout, aby svět mne viděl a uznal za člověka, a ne toho, kdo v něm nemá zvučného jména nebo jen takové, na něž se lehce zapomíná.

Jak dlouho jsem žil v zapomnění na toho, kdo se mnou žije, odkud mne do svého domu přivedli mí rodiče, zda mne opravdu tento svět viděl poprvé živoucího jako tělo, jako duši - dítěte - člověka.

Jak dlouho trvala má pouť cestami stesků, jež se zrodily z nevědomí o Tobě, můj Bože, z pošetilosti bláhového, jenž chce být sám bez Tebe šťasten, provždy moudrý, všeho znalý, čím je naplněn vesmír nyní i na věky.

Jak dlouho bych bloudil krajinami stínů, kde slunce má mraky zastřenou tvář, hvězdy pro tmu noci jsou mdlého lesku a jejich počet se dá lehce spočítat jak ruce jediného člověka.

Jak dlouho bych nevěděl o Tobě, kdybys Ty sám mne neuvedl před majestát Tvůrce, nepoložil do mne ohněm nakreslený otazník: Kdo jsi Ty a já? -

Myslím na svůj život, který znám a žiji, myslím na všechno, co jsem v něm viděl, slyšel, poznal - myslím na svůj rozum, cit a vůli, co jsem jimi na Zemi vykonal - myslím na každý krok, který mne uváděl na slunečné hory nadějí i do propastí nejistoty, kdy je ztracen klíč k pochopení smyslu sebe i života - myslím na to, jak jsem byl nešťasten nad jinými a oni nade mnou - myslím na dobro, které jsem neměl a nedal - myslím na to, aby mi Bůh odpustil.

Hledím na svou prokonanou cestu, těžko ji poznávám ve spleti všedních cest lidí. Není zářivá, jasná, přímá, nesvítí světlem zdaleka, nejsou na ní zbudované svatyně a domy úcty hodné - jen domeček malého já s okny nízko u země, bez výhledů do širosti, vysokosti, všednosti bytí.

Do malého nelze vejít vysokému - do nízkostí nepřichází Vznešený - vodě velmi zkalené se vyhýbá, kdo pere bílý šat.

Koho hledám u sebe - koho chci vidět v obrazu své tváře, s kým jít pozemským životem ruku v ruce? Jsem ještě dítě, chudý pocestný bez vody a chleba ze své vlastní práce na duchovním poli. Ještě nemám dům připravený pro nebeské hody, jimiž je láska a mír předcházející svého Tvůrce a Pána, jenž chce být všude, kde jsem já, člověk, bytost božská svým prvým zrozením.

Kajícnost má silný hlas, celým nitrem volá, usvědčuje mne z pobloudilého lidství, nedá slova obhajobě stojící mlčenlivě u mého rozumu, který tiše zpokorněl, protože poznal své chyby, který přišel napravit jediný Pán mé duše - Bůh sám . . .

Bože - Bože - Bože - nejvyšší Spravedlnosti, nejvyšší Moudrosti, nejvyšší Lásko - život je z Tebe, je Tvůj - a Tvé je všechno.

V rozechvění duše, v hlubokém dojetí, ve velké pokoře, úzkosti srdce, v obavách rozumu, ve starosti myšlení na svůj lidský stav, v silném citu, celým nitrem, slovem člověka - ptám se Tě:

Jsem Tvým a z Tvého života i já, ten, který Tě málo zná, málo v Tebe věří, málo má důvěry i naděje, málo na Tebe myslí, málo o Tobě mluví, málo Tě hledá, volá, prosí a děkuje, málo se snaží být dobrým, laskavým a moudrým - neví, co je Boha milovat nade vše, bližního jako sebe sama - přát všem blaho, pokoj a mír, dávat radost druhým, pracovat ochotně a rád - všechny smiřovat, všem odpouštět - být soucitným, vždy dobrotivým - obětovat, co je možno a nutno - sloužit, jak je třeba - být šťasten v Bohu, že je se mnou vždy a všude - radovat se ze života, že je dán, že je bohatý a krásný, protože vše v něm je obrazem zjevujícím Tebe - krásného, dobrotivého, milujícího Otce a Matku všech?

Smím věřit, doufat, očekávat od Tebe milost - odpuštění největší, plné, vysvobozující, dávající duši klid, cestám osvícení a mír osudům, přijetí do života, jenž není porušen, je nevinný a čistý jak probuzené jitro po večerní rose - je světlem, dokonalostí Tvou jedinou, která je? -

Jsi - a protože jsi, doufám v Tebe - očekávám od Tebe všechno, že velkou silou pohneš mnou, stromem křivě rostlým, napřímíš jej a urovnáš i s kořeny rozrostlými do nežádoucí šíře, protože obemkla svět a jeho věci nedobré pevnou náručí.

Věřím, že mne naučíš žít jako otec svého syna, dáš mi v nitru výstrahy, přísná i stálá kárání při chybném kroku a váhavosti k dobrému, v neochotě ke službám lásky v myšlence, slovu, skutku - že mne pošleš tam, kam nejdu rád, zadržíš mne na cestě za tím, co mne láká a vede do nízkostí a všedností, i co sám vyhledávám, protože srdce přilnulo ke světu a chce se těšit jeho věcmi jako dítě hračkou, utratit čas maličkostmi a velké odbýt minutou.

Bože - Bože - Bože - buď mi milostiv, buď mi vším, v co doufám - buď Životem svým v životě mém!

12. Myšlenky prosebné

Až do úst mi vstoupila hořkost a trpkost lidského myšlení - srdce se vylilo ze sebe, aby vyprázdnilo nádoby, vyklidilo světničky pro život, který dá Bůh.

Potýkám se s hořkostí, protože ji chci proměňovat ve sladkost - přemáhám trpkost, aby navždy odešla z mého vědomí; není pro ni místa tam, kam vstoupila víra, naděje a jistota: Bůh je mír, láska, život nádherný . . .

Bože, odpusť - jdu k Tobě kajícně, prosebně, s rukou vztaženou, otevřenou, dychtivou, čekající, že do ní položíš chléb sytící duši, po němž ona velmi úpěnlivě volá, upomíná mne neustále, abych slovem syna k Otci, prosbou dítěte k Matce pro ni tu sílu života vyprosil, zabezpečil již až do dnů skončení života v těle i pak na pouť do neznáma k Tobě blíž a blíž.

Odpusť mi všechno - je toho mnoho, že jen Tvá láska nebetyčná to může prominout, nevidět ve mně pobloudilce, pošetilce, bláhového, jenž pro vlastní nevědomost nevidí Tvou moudrost - pro tvrdost srdce necítí Tvé něžné pohlazení, jímž hojíš rány, které on sám sobě způsobil; a byly hluboké, že mohl jimi vykrvácet - ale že v Tebe doufal, je uzdraven.

Prosím Tě, Bože, veď mne k sobě - a pomoz mi vůbec jít; vždyť nevím, jak daleká je cesta, jež k Tobě vede, či jsem ji ukončil Tvou láskou ke mně, odpuštěním Otce synu, které očekávám a nesmírně jsem dychtiv jíst jeho ovoce, pít to přelahodné víno vinic lásky k člověku.

Prosím Tě, mluv na mne velmi citlivým slovem a připomínej se mi, čím Ty sám chceš - ať vzpomínám a myslím na Tvé přání být ve vědomí Tebe, spočívat v jistotě, že jsem opravdu život ze Života Tvého a jen jako takový jsem živ a jsem.

Prosím Tě, vezmi má slova do rukou jako dobrý Hospodář zrno k zasetí - prohlížej a uvažuj, jak je upřímností těžké a zlaté touhou mou být dokonalým, a tak mne svou Moudrostí rozsuzuj, posílej tam, kam patřím jako člověk, a nejsem-li tam ještě nyní, ať příští hodina mne tam uvidí, jak orám brázdy hluboké, a sebe, jak pravé zrno do božího pole zasévám.

Prosím Tě, pomoz mi - stokrát Tě prosím a stále umlouvám všemi slovy, které člověk má - i myšlenkami bouřícími jak vodopády, jejichž zvuk se nedá umlčet a nezmírní své proudy, jež silně a prudce chtějí plynout rychle dál a dál.

Prosím Tě - a lituji velmi svých chyb a omylů, že není pro to slov, že ústa malá jsou, aby přes ně přešla vlna mých proseb - o milost Tvou však prosím, o tu největší, jež z hříšníka činí světce.

Prosím Tě - a činím tak z velké touhy po životě, jenž by Tebe zrcadlil a zjevil jasnou řečí skutků, kdo je člověk boží - prosím Tě, Bože můj, o Tvou odpověď, žes mne uslyšel, abych já mohl slyšet Tebe a Tvé Slovo mi bylo novým životem.

Odpusť mi mé bloudění, cesty bez vysokých cílů, vedoucí do propastí a slepých uliček, po úhorech, kde nekvetly růže, nezrál bohatý klas, kde stromy byly nízké a měly plané ovoce.

Odpusť, že jsem Ti nebyl synem, paprskem Tvého světla na Zemi, jiskrou mocné zápalnosti, jíž hoří do živých ohňů vše v její blízkosti - že jsem živořil, ač jsem měl růst a kvést, vonět širému okolí, být každému milým, žádoucím přítelem, bratrem ve skutku.

Odpusť, že jsem miloval víc hmotu než světlo a tak žil ve stínu - byl výhonkem života, slabým peříčkem, tenkým jak dětský vlásek, malou kapičkou vody bez studánky, že se v ní nebe nemohlo zrcadlit - jen malý lidský svět a ještě pokřivený jako věc, již dítě bere často do rukou.

Odpusť - byl jsem oblázkem místo pravé perly, hodnotu jsem nevytvořil - snad jsem i překážel onomu proudu vody, který chtěl spěchat dál a nemusel se se mnou zdržovat, přes mou tvrdost si razil cesty do volnosti a nedostal se včas do řeky, která na něj čekala pro společné putování do moře.

Odpusť - srdce mě bolí nad sebou, a pro tu bolest, pro tu lítost, že není ještě plně v Tobě položené - smiluj se nade mnou a zvedni maličkého umouněnce, jenž si stále hraje s malými věcmi, na písku si staví domečky - umyj jej a dej mu košilku jemnou a oslnivě bílou, aby mohl do Tvé náruče, do domu synů.

Doufání v Tebe, Bože, usídlilo se mi v nitru, hluboce zapustilo pevné kořeny, svědčící, že vyroste ve mně ve vysoký, vznešený strom - bouře mu neublíží, nestrhne mu korunu, neulomí větve, i listy zůstanou zelené a svěží, jakoby stále bylo jaro - všude ticho a mír.

Doufání v Tebe stalo se mi kotvou držící loď mého osudu v přístavu ochrany a pomoci v Moci Tvé, jíž jsem jak peříčkem na dlani; ona mne lehounce přenese tam, kde nevanou větry, kde i malý lupének květu smí spadnout na zem kdy se mu zlíbí nebo zůstat a být stále svěží.

V doufání v Tebe, Bože, nezemdlí na cestě pálící výhní bosé nohy mysli a citu člověka, protože Tys chladícím vánkem, Tys nápojem lahodným a jemně sladkým, Tys chlebem z věčně živých zrn, Tys oděvem, který slunce nespálí, voda nepromočí, čas mu nevezme novost, z níž je utkán.

Bože života mého, můj Živote jediný - kudy jsem šel a jak jsem šel, že mi nohy zemdlely jako při chůzi do vysokých hor a strmých strání, že se mi srdce roztesknilo jak malý sirotek, že se mysl naplnila stále se zvětšující propastí zmatků a nejistoty, úzkosti a starosti, bázní o osudy mé, všech i celé Země - že jsem zapomněl na to, čím jsem a kdo jsem - že jsem člověkem z Boha a boží, že jsem duší, kterou svět nezrodil, není jejím otcem, matkou ani rodným domovem - že jsem bytostí, jež smí věčně u Boha žít - že jsem životem, který v sobě nese obraz Boha.

V doufání v Tebe, Bože, je má velká síla, kterou přemáhám sebe i svět tlačící na mě jak vysoká bortící se zeď, jako skála, kterou ukrytý vulkán drtí v prach.

V doufání v Tebe, Bože, skryl jsem se jako dítě do matčiny náruče pro utišení pláče duše, v naříkání těla, v úzkosti před nebezpečím, jímž hrozí svět.

Doufání v Tebe, Bože, stalo se mi silným, vroucím, prostým i nadevše slavným vyznáním Tebe nade vším, co slábne, je nedozrálé, maličké, lidské.

Doufání v tebe, Bože, naplnilo mé srdce radostí, že jdu krásnou cestou nemající skončení, protože ona je život - a život jsi Ty - můj Bůh . . .

další