Ptám se tě, mé lidství, jak dlouho
chceš snášet tento podivný, jak do zla zakletý svět? Odstup již, prosím tě, z
cesty zapadlé až kdesi v propasti; za ní je ono, co ve dne trápí a v noci nedá
spát, protože z duše až do těla pronikly rozpory světa, bolest, neklid a svár.
Mé lidství, pojď - půjdeme v
život krásný, v pokojný svět. Prozatím nesměle a jakoby po špičkách, tiše jak
myšlenky, jemně jak cit, abychom přešli hrůzy a bolesti číhající za každým rohem
na chodce Země mimo jediné místo, kde je Bůh - Pokoj a Láska všech. I
první malý krůček v onu stranu je velkým počátkem věcí největších. Věřím a
doufám, že jich bude sto a tisíc a další tisíce, a pak - pak bude mír a
Bůh s tebou, mé lidství, a budeme - člověk!
1. Kdo jsem
Jsem živ a jsem člověk, mysterium těla a duchovního já - tajemství
stvoření z Boha.
Jsem naplněn životem, jej projevuji a jím jsem
naplněn jak slunce světlem, květ krásou, matka dítětem.
Jsem v oceánu bytí vlnou z mnoha vln i jeho
studnou, jezerem, řekou i pramenem jediným, životem tichým myšlenkou lásky a
něhy, bouřlivým příbojem vesmírného dění.
Jsem postaven v prostoru hvězd - kruh
Slunce mě poutá s osudem světla a stínu; jdu z neznáma a spěchám někam v dálky
neustále kreslit tajemné spirály cest, propastí, rovinou i nebetyčnou horou.
Jsem obrazem života pro nebe i Zemi, v
pohádkových barvách nakreslený pro maličké, kteří ještě neumějí myslet -
božsky veliký a krásný pro ty, kdo jsou moudří jako cherubíni, znalí věcí.
Jsem onou těžkou cestou, kterou Bůh dal pro
poznání malosti, slabosti, smrtelného v nesmrtelném.
Jsem člověk - zvláštní podivuhodné
stvoření, protože malé i velké v jednom - myslitel, tvůrce, pracovník i
děťátko nevinné, něžné a krásné Bohem.
Jsem člověk z Boha - jako kmen z vinného
keře, z oblaků hojný déšť.
Jsem bytost lidská - proto Boží dílo
zázračné, dobré na věky.
Jsem duše - v Bohu sestra andělů, matka
květů, družka hvězd.
Jsem já - a proto živ!
2. Proč jsem
Jsem, protože je Bůh,
život a člověk.
Jsem, abych projevil člověka v Bohu a Boha v
člověku.
Jsem, protože život žádá službu člověka, lásku
jeho duše.
Jsem, neboť Bůh mne k životu povolal, sebou mi
dal skutečnost a klíče k nesmrtelnosti.
Jsem, protože co vytváří Bůh, je živé,
protiskne stopu do vesmíru, již nepohltí prostor, nesetře čas.
Jsem, protože semeno jednou vložené do půdy
života má možnost růst, zvedat se vzhůru i do šíře jak koruna vznešeného stromu
v pohodě i za bouří.
Jsem, protože mysterium života mi utkalo šat z
nepomíjivého bytí, vložilo do výhní, v nichž se spaluje smrtelnost.
Jsem, abych cestě životem Země dal jméno
boholidská.
Jsem, protože tak chce Bůh.
3. Odkud jsem
Jsem z Boha -
zrodil jsem se na Zemi, ale má pravá vlast je v říši Ducha, v nebeských
zahradách je můj krásný příbytek, ve světle je mé všechno.
Vstoupil jsem na hladinu života z hlubin
věčnosti - mocí Boha jsem.
Vyšel jsem z tvůrčí dílny velikého Loga -
jsem vydechnut do prostoru Božím dechem, vůle Všemohoucího mi dala žít, činit a
tvořit.
Pohybem tvůrčích Božích sil jsem v život
uveden, doprovázen Moudrostí, střežen Láskou jdu od Boha žít svou duší v
lidském já.
Přicházím z krás a blahého vědomí duchovního
bytí, abych na Zemi v odloučení od něho jeho ztrátu si bolestně uvědomoval, po
něm toužil, jeho požehnání silně svolával - i hmotu s ním spojil.
Přicházím z Božího míru a ticha velebnosti,
abych je nesl svým nitrem tam, kde je neklid, chaos i krutý zmar.
Jsem z domova synů božích, mým Otcem i Matkou
je Bůh.
4. Kam jdu
Život je nádherný bílý a zlatý kruh, nelze z něho vybočit, odejít; mocí
svých sil přitahuje v sebe, v dráhy a cesty, v centra svých živých projevů.
Jdu ze Života k životu; putuji za poznáním a s
ním pak ještě dál a dál - jdu k činům vyvíjejícím lidství jako slunce a
vlahý déšť zasetá zrna.
Spěchám tam, kam mě ve vesmíru vede Boží
moudrost a láska k účasti a spolupráci se všemi.
Spěji v náruč vševědomí,
které s rozvojem života neustále roste a šíří, že je k neobsáhnutí, že není
hranic v dohledu.
Jdu k Bohu, abych to, co v Zemi tíží, u Něho
odložil, co lidstvo zastínilo, odstranil, proměnil v čistý duchový jas.
Jsem na schodišti vesmíru - proto mám kam
jít, k čemu dojít a kde žít.
Vnímám sebe.
Mám živé vědomí svého já, svého života, své
duševní i tělesné existence.
Myslím - cítím - mluvím -
jednám.
Vidím - slyším - hmatám -
chutnám - dotýkám se věcí - sebe.
Postřehuji světlo - barvu - tvar.
Pociťuji teplo - vůni - pohyb -
život těla - jeho podobu - sílu - svou lidskou tvář.
Vnímám rytmus dechu - tep srdce.
Uvědomuji si tichý koloběh krve tělem.
Cítím, jak celé tělo prolíná proud životních
sil.
Uvědomuji si:
Mozek mi tiše spřádá vazby energií, pevně
vládne tělem, přijímá z duše vlny energií - vkládá je do paměti jak lidská
ruka slova na papír, aby je nezapomněl čas.
Cit se mi rozehrává v nitru, dojmy jej ladí na
sto strun, zní jemně i silně nebo si hraje melodii pro vlastní srdce a tak
tiše, aby ji slyšel jen Bůh.
Rozum mi podá světlo, když přicházím na
rozcestí a nevím kudy kam, hledám směr a snadnou cestu, vyhlížím cíl pro tělo i
pro duši.
Představy se někde v mysli lehce rodí jak z
poupěte kvítek, jiskry z ohně.
Tajemství vnitřní vůle mě řídí, vede různými
cestami osudu. Vnitřní moc mě k sobě přitahuje, váže mě s tělem a duší v jediný
pevný zjev.
Moudrost Boží mě pevně vede životem a mne
často i bolí silný stisk vedoucí ruky přísně vychovávající pro vesmírné činy,
tvůrčí vzhled, i k lásce holubice a mírnosti ovečky.
Oči hledí, vidí, jak země je krásná květinami,
mlčícími stromy, mládím těl.
Ústa mluví - slovo je lehounké na rtech
jak v oblacích pták, i těžké, daleko těžší než mrak plný deště.
Ruce se zvedají k práci, spínají k modlitbám.
Nohy chodí - jdou někým zavolány vždy
tam, kde je Bůh a člověk, vesmírná rodina - cesty těžké, krásné a věčné
koloběhem života.
Zrodil jsem se - v těle matky
jsem dostal tělesný zjev, abych začal cestu života jako duše vtělená -
člověk Země.
Žiji v kruhu lidí a dění, jehož jsem
jedním článkem řetězu, který spojil lidstvo s vesmírem, člověka s Bohem.
Mám cestu Zemí otevřenou i
zavřenou hranicemi hmoty - vůli volnou i spoutanou představami lidství,
které již zrozením umírá, padá nízko jak ze stromu list.
Myšlení mě zvedá do náruče
radosti, sráží však i do propastí muk; duše odmítá bolest, nechce být sevřena
starostí - přeje si, aby život ji vodil nebem, domem dětských her a
blahého snění, krásou vesmírnou.
Země však ukládá odříkání i přísné
posty, kázeň a namáhání, službu, povinnost - zdráhám se, vymykám, nechce.
Vymýšlím cesty z lidské slabosti, únavy a smrti, nevím kdy, jak a kam. Tíží mě
otázky, na které Země neodpovídá, ale sama je množí, kupí v hory a na cesty
všem.
Obzor se točí jen kolem mne nebo
hmoty, v níž jsem jak vězeň hledící za mříže úzkých oken a ještě místo slunce
má před zrakem chmurný mrak.
Nelze vykouzlit jas modré oblohy,
dokořán otevřít dveře k Bohu, vstoupit na zářící práh. Ptám se sebe, proč to
neumím, když mám rozum a jsem myslitel, mám vůli, cit a ruce, schopnost a sílu
jít, činit, konat, tvořit.
Mnoho hlasů již dlouho mluví o
tajemných věcech, pravda je však stále na vysoké hoře, nedostupná smrtelným.
Slova jsou jako voda, jež rychle běží v dál, jsou horským pramenem průhledným i
zakaleným hlínou. Pro sebe hledám nejčistší, ale ježto nejsem čistý a jasný
sám, on se mi zřejmě vyhýbá, ale skrytě na mě volá: Pojď a hledej mě, člověče,
ať se umyješ a ještě občerstvíš, ať jsi živ a v duši na věky zdráv!
Jsem v lidství jak v Bohem
zapomenutém kraji, kde je šeď, prach, úhor a kamení; dobré osudy nepřicházejí
do jeho cest, blahé chvíle se mu vyhnuly.
Touhy mě zavedly do těsného kruhu
a nelítostného sevření; nechtěly vidět na čele trní bez růží, nohy zabořené do
hlíny.
Touhy mě vedly světem, abych v něm
nalezl ono blaho a štěstí, bez nichž duše nechce žít - ještě se však
nenašlo místo, kde by duše byla na Zemi šťastna, jiné krásy nehledala,
netoužila jít dál v nadějích, že najde hledané, žádané, známé i neznámé, od
čeho chce pro sebe dar dnů pokojných jako ničím nerušené jezero ve vysokých
horách ticha a mlčení.
Touhy mě nutily být pozemsky
šťastným člověkem. Myslel jsem, že jiného štěstí na Zemi není, že svět je onen
ráj, v němž je vše, co uspokojí, všechno duši dá. Nevěděl jsem, že jsou krásy na
Zemi nevídané, bytí závratné jak pohled do hlubin, štěstí nadlidské, říše
andělské.
Touhy mě mučily, chtěly víc než
mnoho. Protože duše byla v mysli prázdná, v citu chudá, s myšlenkami
dítěte - cítila se ve vesmíru malá jak na poušti slabé kapičky deště.
Touhy mi nedaly usnout v pokoji.
Sterými hlasy mě volaly, vytýkaly a žalovaly, že mnoho nemilého je a dobrého
není, jako bych já, člověk, měl mít poklad věcí a z nich každou zvlášť za
těšitelku srdce, sestru blažených.
Touhy mají i velmi tvrdé ruce;
chci však jen ty, které jsou hebkosti andělské a srdce mi marností nezraní;
touhy mají mnohé tváře - já hledám již jen tu nejkrásnější.
Touhy jsou cesty za dalekým
cílem - ale protože chci a přeji si být již člověkem dokonalým, staly se
kratičkými, že takřka již vcházejí do vnitřních svatyní.
Vedla mě přání trhat květy
pozemskosti, ale ty rostly nad propastmi zla, na skalách tvrdosti - v
zahradách lidství zanedbaného tisíce let.
Duše chodila neschůdnostmi Země a
velmi si přála již odpočinout v zátiší víry a jistoty, v bezpečí naděje, že
bude lépe a Bohu blíž - chce vstoupit do domu pokoje, do cesty ticha, na
pole klidné práce.
Těžce se prodírám houštím zmatku a
neklidu Země, oslaben zápasem s osudem, unaven napětím času. Proto si již velmi
přeji cestu volnou, dny jako jaro a dětský věk.
Mému myšlení svět otevřel brány,
avšak zatarasil mu cesty do nebes. Co však je platno
rozbíhat se za věcmi života, když dnes jsou a zítra ne.
Chci zítřky jasné, oblohu lidství
bez mraků, osud bez nebezpečných blesků i hromů vzdálených. Chci tam, kde je
stále světlo, kde je vidět i malý stín na tváři pravdy. Dost již je soumraků a
hodin před východem slunce, dost klopýtání a chůze po bludných cestách k ráji
odbíhajících do dálek, které staletí nepřekročí.
Přeji si život volný vzletem
silného myšlení.
Přeji si svět bez hrozby tělesné
bezmocnosti, beze strachu, že zemře, kdo se narodí.
Přeji dobré a krásné sobě i
všem - nelze, aby strom rostl bez kořene, růže voněla v silném stínu a půdě
vyprahlé.
Nechci být ohlušen světem a
ztratit tak jemný sluch pro harmonii Boží - proto si přeji, proto prosím a
k Bohu volám:
Bože, dej mír, pokoj, lásku, jak
náleží důstojnosti lidství, obrazu člověka, který je postavený k Tvému
nejvyššímu, jedinému pravzoru!
1. Čemu jsem
zasvětil život, čemu věnuji čas?
2. Uvědomuji si svůj život plně,
uvědomuji si rozum, cit, vůli, myšlení?
3. Chápu hloubku, dosah, úkol a poslání
člověka?
4. Jaký je můj vnitřní stav, čím jej
projevuji v sobě i navenek?
5. Jak silná je má víra, jaké hloubky a
intenzity, vědomí a moudrosti?
6. Přemýšlím o sobě, zkoumám sebe?
7. Jsem takový, jak si přeji vidět druhé?
8. Na jaký stupeň lidství se zařazuji,
jak se cením, jakou inteligenci si
přisuzuji, jaký charakter?
9. Všímám si životních jevů - s
jakou pozorností je sleduji - dávám jim význam, hodnotím je?
10. Vím, že Boží řády života jsou přísné
i nesmírně moudré?
11. Jak si cením dobro a kam je zařazuji
ve stupnici hodnot?
12. Jakým mám vztah k lidem všeobecně,
jak je ctím a čím jim prospívám?
13. Pracuji rád pro dobro neosobní, nebo
myslím jen na své?
14. Plním své úkoly rád nebo neochotně, s
odporem?
15. Jsem spokojen se sebou, svým
postavením, chci je měnit, zlepšit?
16. Hněvám se při malých nezdarech, dávám
najevo nelibost, prudkou nebo mírnou nevoli?
17. Jsem neochotný pomáhat, posloužit,
ulehčit, nebo mám pohotově vlídnost a
úsměv pro všechny, účast i radu?
18. Myslím si, že je mou záležitostí, co
činím a jak?
19. Snažím se být dobrý, nebo je mi to
přirozeným, samozřejmým projevem?
20. Záleží mi na úctě lidí, vědomě si jí
dobývám?
21. Uvědomuji si, jak málo vím o sobě, o
životě, o Bohu?
22. Toužím po duchovním poznání,
vyhledávám je, mám je za cíl?
23. Zkoumám příčiny svých depresí i
vnitřní pohody a klidu?
24. Překonávám vnitřní reptání,
nespokojenost, nebo se poddávám každému přání, žádosti a živím je v sobě, jsem
pro ně nešťastný?
25. Uvažuji o tom, proč život je plný
rozporů a protikladů?
26. Hledám jejich příčiny a zkoumám, zda
je sám sebou nešířím a nenásobím?
27. Přemýšlím o neznámu duchovního bytí,
o věcech Božích?
28. Sleduji myšlenkové proudy, nechávám
jim volné cesty, nebo je usměrňuji,
poutám, klidním a vědomě měním?
29. Jsou mé city jak vlažná voda, kterou
nikdo nemá rád, či jsou vřelé, hluboké, upřímné, ryzí, jaké rodí láska?
30. Převládá rozum nad citem, nebo jdou
nitrem ruku v ruce pracovat na zušlechtění a obrodě?
31. Je má řeč podanou květinou, nebo
kamenem, je ozvěnou upřímnosti srdce, přímým
pohledem čestného?
32. Čemu věnuji den, volné chvíle, zájem,
zálibu?
33. Co mám za nejpotřebnější sobě a vůbec
člověku?
34. Mám soucit s trpícími, nebo je
netečně míjím zaujat svou těžkostí a problematikou?
35. Hledám formu pomoci potřebným, kteří
přímo o pomoc neprosí pro svou tichou
pokoru a sílu v odříkání?
36. Uvědomuji si potřebu duchovní pomoci
druhým, snažím se ji dát nebo dovést
tam, kde je taková pomoc možná?
37. Mám lásku v srdci, cítím ji, vnímám,
dovedu ji projevit, dát?
38. Miluji dobro?
39. Toužím nahlédnout do tajů duchovního
života, nebo se obávám jeho hloubky,
odpovědnosti z poznání i přísného Božího hlasu, který na člověku žádá
dokonalost?
40. Uvědomuji si, že mé lidství má malá
křídla, že se nemůže vznést do výšin,
jestliže je nerozvíjí, nerozpřahá do šíře touha po Božském?
41. Chodívám vnitřním suchopárem místo
kvetoucím sadem myšlení na věci posvátné, vznešené, krásné?
42. Cítím se silným, nebo slabým
člověkem, dobrým, či provinilým?
43. Koho obviňuji ze svých těžkostí,
které má lidstvo a Země?
44. Přijmu kritiku od druhých a uznám
vinu?
45. Snesu oprávněné i neoprávněné výtky i
křivdu?
46. Jak se chovám k lidem, kteří mně
ubližují?
47. Odpouštím rád, nebo po čase, mám v
sobě stále hněv, roztrpčení a hořkost
vzpomínky na utrpení?
48. Vyhovuji rád a ochotně přáním i
prosbám druhých, nebo je odmítám tvrdě či
s omluvami?
49. Vím, že sám jsem příčinou mnoha
komplikací osudu, jeho nepříznivostí a
neutěšených situací?
50. Namáhám se pro druhé, obětuji se,
dávám skutkem i projevem lásku?
51. Vyvíjím vědomě trpělivost,
statečnost, sebezapření, vnitřní klid a jistotu důvěry v Boha?
52. Chci být dokonalý?
53. Jsem si vědom svých chyb, nedostatků,
omylů?
54. Zkoumám se neustále, zda nemám nízký
stav nezušlechtěného lidství?
55. Jsem dobrým příkladem jiným v práci,
ve víře i v lásce?
56. Dovedu klidně a trpělivě poučovat,
vysvětlovat, mírně hájit sebe, omlouvat a obhajovat jiné?
57. Jsem věrným přítelem, laskavým
bratrem, pravým bližním svému bližnímu?
58. Jaké mám představy o sobě, o druhých,
o životě, o povinnostech člověka?
59. Jaký mám vztah k Bohu?
60. Jak často myslím na Boha, na svůj
odchod do jiného světa, na přípravu k
němu?
61. Je mi Bůh útěchou, radostí, touhou,
nebo se bojím Jeho soudu?
62. Co mě vede k modlitbě, jak ji
prožívám, konám, co do ní vkládám?
63. Zklidňuji se vědomím neustálé ochrany
Boží, spoléhám na ni vždy?
64. Zpevňuji naději, vyvíjím důvěru,
překonávám jimi strach, tíseň, obavy?
65. Hledám spokojenost a štěstí ve
vnějším světě, nebo u Boha a ve svém nitru?
66. Co mě těší, nad čím se rmoutím, co si
přeji, co očekávám s radostí nebo s
úzkostí?
67. Myslívám na svou vůli, že potřebuje
zpevnění, prohloubení, snahu, cvičení v
úsilí být dobrým a moudrým, rozhodným v činu, jemným v lásce?
68. Přemáhám pocity skleslosti, nechuti,
slabosti a nemoci?
69. Mám rád přírodu a vidím v ní obraz
krásy a moudrosti Boží?
70. Rmoutí mě krátký a těžký život lidí,
utrpení zvířat, smrt všech?
71. Chtěl bych pro lidstvo něco vykonat,
ulehčit, usnadnit jeho vývoj?
72. Toužím po širším uplatnění sebe,
vyniknutí nad jiné?
73. Zbavuji se sobectví, osobních
hledisek, nebo je rozvíjím, podporuji myšlením?
74. Jsem ochoten obětovat, dát bez čekání
na odměnu a vděčnost?
75. Jsem spokojen se svým tělesným
zjevem, nebo skrytě reptám a jiným závidím
lepší vzhled, vyšší postavení?
76. Jsem nepřející, úzkostlivý o své, bez
ohledu k jiným?
77. Jsem ústupný, nenáročný, smířlivý,
bratrský?
78. Znám význam pokory, skromnosti, hodnotu
lásky?
79. Reptám a projevuji tiše nespokojenost
v sobě nebo hlasitě a před lidmi?
80. Jsem si vědom odpovědnosti za svůj
vnitřní i vnější svět?
81. Rozlišuji dobré od zlého, prospěšné
od škodlivého člověku, jeho cestě k
Bohu?
82. Mám účast s těžkostí lidí i
postavením tvorů Země, se vším živým a trpícím?
83. Přispívám k míru rodiny, národa,
světa?
84. Přeji si dlouho na Zemi žít?
85. Spoléhám na sílu svou nebo o ni
prosím Boha?
86. Pokládám se za samostatného,
schopného, nebo mě trápí komplexy méněcennosti, slabosti?
87. Rozjímám nad Písmem, uznávám jeho
autoritu, projev inspirace Boží, Slovo
přímé?
88. Rozvíjím dobro vědomě a za všech
okolností?
89. Kterou cestu k Bohu mám za nejlepší,
nejkratší, jedinou?
90. Jaká je má láska, komu je věnována?
91. Chválím Boha a děkuji Mu?
92. Jak projevuji prosbu, jak hluboký a
vroucí je můj dík?
93. Jsem člověk vděčný a umím dát
vděčnost najevo?
94. Myslím na Boha z lásky, nebo si z
Něho činím služebníka a vykonavatele
svých přání?
95. Cítím ve svém nitru blízkost Boží,
jsem v ní a s ní šťasten a pokojný?
96. Naslouchám hlasu svého srdce, který
tiší a konejší nadějí v Boha?
97. Kladu svůj osud vědomě do rukou Bohu
k vedení a naplnění?
98. Spěchám k nejvyššímu cíli po stupních
dokonalosti?
99. Jsem živ jako člověk boží?
100. Myslím na den soudu?
Zapomněl jsem na své jméno člověk,
co má Zemi dát - jinak bych mu nezůstával stále dlužen posvěcení a navždy
bych se s ním už vyrovnal.
Svět mě vodí cestami neklidu a
zmatku a já se nechávám vést jako bych šel krajinami rájů: povolně se poddám,
nevymaním se z ruky nemoudrého vůdce, jdu a nevím kam, protože dům lásky na
Zemi je uzavřený nebo velmi malý, že není možno v něm pracovat ani spát.
Mnoha věcí se dotýkám a mnohé
nosím v dlaních, ruce mám však prázdné, kdykoli si myslím, že svět mi něco
pěkného dal.
Přijímám svůj život jako
samozřejmý - nezamýšlím se, proč vyvstal, zdali se hodinou smrti změní,
kam se přenese, jak se mnou bude dál a před očima soudu.
Poznávám utrpení, protože jsem
rmoutil jiné, málo je miloval, nezasvětil se božím cestám.
Dívám se na svět očima zastřenýma
clonou sporů světa - proto jsem neklidný a zmaten sám, ze všech stran
obcházím lásku a dělám, že ji nevidím ani neznám.
Protože jsem dosud nevyvíjel mír v
sobě a se všemi, červ obav, starostí a nejistot ve mně hlodá, trápí mě
pochybnostmi; tíží mě příští den.
Chtěl jsem být významný světským
postavením, okusit ze slávy světa, a opomenul, že Bůh nejvíc cení skryté oběti,
šlechetná jednání, soucit a pokoru, odříkání, posty duše.
Mnoho chci, mnoho si přeji a
žádám - sám však neumím dát, obětovat v hloubce a šíři, jakou Bůh od
člověka žádá.
Prosím o pomoc Boha - sám
však Jeho dílo lásky silně narušuji, výchovu v božího syna činím nesnadnou.
Myslím, mluvím, slyším -
dosud jsem však nedal tyto schopnosti do služeb Bohu, aby jimi ve mně projevil
sebe.
Zdá se mi, že modlitba nemění můj
osud, jak bych si přál, avšak nevím, není-li zvadlým nevonícím květem, jaký Bůh
od nikoho nepřijímá, nezvedá od Země k nebi.
Rád naslouchám, když jsem chválen,
sám však jiné nechválím, soudím jejich chyby a přísně na ně poukazuji; své si
odpouštím, je i před sebou skrývám.
Málo přispívám ke svornosti národů
a rodin, protože nejsem na vyšším stupni lásky, pro niž není otázky, kdo je jí
hoden, kdy se má dát.
Nehojil jsem rány druhých, netišil
jejich bolesti, sám však žádám mnoho léků od Boha na bolest svou.
Ještě ve mně nevzrostla seménka
moudrosti boží v plný pěkný květ - a pak se divím, reptám i rmoutím se, že
jsem jak od slunce vysušená tráva, po níž se šlape nebo hází do ohně.
Poznal jsem nespravedlnost a
křivdy, sám jimi trpěl, protože křivdím na každém kroku v neznalosti skrytých
příčin dění v zápase dobrého se zlým.
Svod světa mě odvedl od tichého
rozjímání i tehdy, když jsem si je velmi přál; duchovní cestě vedoucí nitrem
jsem se vyhýbal jako velkému namáhání.
Všednost mi zavřela mysl do malého
kruhu, vložila cit do mělkých vod neschopných proudit a rozlévat se, dát
zrcadlení lásce Boží v lásce mé.
Myšlenky mé slouží více tělu než
duši pro vedení Zemí, kde je tolik křižovatek, rozcestí i propastí a tak málo
východisek z nesnází osobních i všelidských.
Vědomí takřka pohlcují věci světa,
hmota je přeplní, že není v něm místa pro vztahy k Bohu, otázky víry a problémy
spásy, pro duchovní cit a myšlení.
Vytvořil jsem si dětské představy
o životě a tím jej vložil do malého uzlíčku, nedal mu velikost Boha,
nekonečnost tajemství, bezedno Božství, hlubinu boží
lásky.
Svázal jsem se s prachem Země a v
něm se pak cítil malý a jako jedna kapka v moři, sláb na to, abych své lidství
postavil jako vysokou horu.
Nepřekonal jsem přitažlivost
hmoty, ale velmi jsem jí podléhal; Boží věci zůstaly vyhoštěny za branami
vědomí - byly nevítané pro svou žádost, abych opustil místo, kde jsem se
zabydlel, abych odešel z lidství k životu anděla.
Řeka myšlenek zesiluje svůj tok,
stává se prudkou; jak po bouři se její vody kalí, hučí s vzdouvají - je
potřebí postavit jí pevné břehy, aby nerozryla onu půdu ve mně, kde se musí
vypěstovat vzácné květiny, i když je nedbalostí neúrodná a ještě je v ní mnoho
kamení.
Dosud jsem dovedl soudit jen
druhé - vše, co je kolem mne a mimo mne; neznal jsem sebe a nechtěl ani
znát - nemyslel jsem na to, zda sám nezasloužím přísný soud.
Pravda však čeká na můj pohled do
jejích očí, abych ji učinil zrcadlem pro svou vnitřní tvář - pravda mě
vábí, volá a praví: Pojď blíže, nahlédni a poznej se, posuď, zda jsi dobrý a
láskou krásný; uvědom si, co v nitru máš. -
Jdu k tobě, pravdo, spravedlnosti
Božská - zjev mi obraz, jaký mou duší stvořil Bůh. Ukaž mi i ten, který
mám v sobě dnes - chci vidět i tenounké stíny ve své mysli, všechny
podivné barvy citu a představy, z nichž jsem si tvořil svůj šedý i temný
vnitřní svět.
Budu se zpovídat tobě i
sobě - budu soudcem svých dnů a let.
1. Vědomí vin
Vinou je:
Znesvěcení Božích tajemství života
všemi formami rouhání: pohrdáním, posměchem, hanlivou, provokativní výsměšnou
řečí, jíž se znevažuje a vyvrací jsoucnost Boha.
Myšlení plné odporu vůči Bohu.
Přímé rouhání, jímž je posměch a
pohrdání Bohem v myšlení, v tichém i hlasitém slovu, skutku, kterým je odvádění
druhých z cesty víry k neblahým postojům a projevům nevěřícího, skeptika,
rouhače i posmívajícího se.
Popírání skutečnosti Boha, tvrdé,
absolutní.
Znevažování, zlehčování posvátných
úkonů i svatých jmen, jimiž je Bůh projeven a v nich uctíván.
Neuctivé vyslovování svatých jmen,
jimiž je Bůh projeven a v nich ctěn na Zemi.
Chladná lhostejnost k Bohu, k Jeho
tajemstvím a pravdám, dobru a lásce, k otázkám spásy a duchovního vzestupu duše
vlastní i celého lidstva.
Neúcta k životu svému i každému.
Posuzování a odsuzování životních
jevů zlou vůlí bez snahy hledat a poznat jeho řády, skryté souvislosti, vztahy
věcí a bytostí, hluboké příčiny jejich existencí.
Odmítání, snižování a
pronásledování těch, kdo jsou duchovními učiteli a kazateli, kněžími, prostými
i osvícenými, malými i velkými apoštoly, proroky.
Neúcta k rodičům, nelaskavé,
příkré jednání s nimi i blízkými v rodině blízké i vzdálené.
Opomíjení i vědomé nedbání povinné
péče o jejich život, duchovní stav i hmotné zabezpečení v rámci vlastních
možností.
Narušování bratrských vztahů.
Rozvracení rodinného soužití svého
i jiných, také národního společenství, jeho svornosti a míru.
Vyhledávání sporů, jejich začínání
od sebe a úmyslně prodlužované.
Odmítání smíru a přátelských
vztahů.
Nepravdivé svědectví škodící
úmyslně i pod vlivem okolností.
Odvržení i zavržení.
Zřeknutí se, odvrhnutí i
lehkovážné opuštění bytostí postavených osudově do dané blízkosti, vztahu
lásky, přátelství i rodinného soužití, nebo potřebných různého přispění
tělesného, duševního i hmotného.
Vážnými, prokazatelnými příčinami nezdůvodněné
rozvazování manželských svazků nebo jejich uvolňování lehkovážným ujednáním,
zvůlí, vášněmi, necitelností, sobeckými nízkými žádostmi a bez smyslu pro
povinnost, službu a pomoc spolužijících.
Zrušení početí nemající osudově
předem dané důvody nemocí matky, zatížením zúčastněných rodů psychickými
úchylkami nebo těžce léčitelnými poruchami mozku či nervového ústrojí; zrušení
nese tyto stupně viny: je-li starší tří měsíců, rovná se vině zabití těla,
je-li mladší, rovná se vině těžkého ublížení na těle.
Přerušení začátků početí stává se
velkým dluhem oné bytosti, žádající vysoce záslužné a cenné služby mateřství a
otcovství, protože pro svůj vývoj a postup potřebuje pozemské možnosti života.
Jejich odřeknutí nese do budoucna nutnost vyvažovat žádané služby jinými
formami pomoci. Mohou se naplnit za příznivých okolností již zde, ale také se
nesou, nelze-li jinak, až na onen svět. Zrození lidské bytosti je nesmírně
závažnou záležitostí její i dílem Boha. Jako takové je v řádu věcí i přísných
zákonitostech souvislostí.
Každé odmítání početí zavazuje
zúčastněné k povinnosti osobním údělem přispívat k neosobnímu blahu, zahrnovat
do své pozornosti, péče a služby celý lidský svět, zvláště děti, nemocné,
hmotně strádající, duševně zaostalé a trpící bytosti. Kdo opomíjí, nedbá,
nechce pracovat pro blaho všech, posloužit svou vlohou v rámci možností a
daných okolností, a přitom odmítá příchod nového člověka, který by třeba více a
lépe pomáhal lidem než ten, kdo žádá o službu rodičovskou, uzavírá si cestu do
vlastního života míru a blaha na dlouhý čas. Vstupuje do následků vin.
Všechny formy krutosti, tvrdosti a
bezohlednosti.
Násilný čin usmrcující nebo
zmrzačující tělo, působící bolest, neschopnost práce a normálního pohybu.
Týrání slabšího či jinak
nemohoucího člověka i každého živého tvora.
Tichý myšlenkový nebo slovem
pronesený souhlas s tvrdými činy, z nichž plyne tělesné nebo duševní utrpení,
odnětí důstojnosti lidství.
Necitelnost k prosbám a potřebám
žádajících, potřebujících pomoci a přispění slovem i skutkem.
Vyhrožování zlými činy.
Hrubé využívání slabých a tělesně
méněcenných.
Vnitřní i zjevné pohrdání jinými,
jejich zjevné ponižování a zesměšňování.
Osočování skryté, záludné.
Vlastní vyvyšování se z pýchy a
samolibosti.
Úmyslná lež z nízkých pohnutek.
Zneužívání důvěry, přátelství a
lásky pro úzce osobní výhody.
Netečnost nebo přitakání zjevné a
prokázané nespravedlnosti.
Přitakání ke zjevné křivdě a
nespravedlnosti.
Útisk z moci dané, zděděné nebo
získané násilným způsobem.
Přísahy vědomě křivé, lživé.
Zákeřnost s úmyslem poškodit nebo
zarmoutit druhé.
Nízká hrubá neřestnost.
Vědomé klamání z pohnutek
ziskuchtivosti a ctižádosti.
Předstírání lásky, její klam.
Zrada přátelství, člověka, národa.
Prozrazení svěřených závažných
tajemství.
Zneužívání rozumu pro spekulace.
Chytračení se zlým úmyslem.
Nadměrný blahobyt a užívání
hmotného bohatství v blízkosti těch, kdo strádají a mají nedostatek
potřebností.
Radost z utrpení druhých.
Nepřiměřené a špatné odměňování
prokázaných služeb a práce všeho druhu.
Využívání a zneužívání slabosti a
nevědomosti druhých.
Lhostejnost ke strádání lidí, k
povinnostem křesťana.
Zotročování jakýmkoli způsobem.
Pyšné a panovačné jednání,
chování, řeč.
Násilné vydobývání a vymáhání si
tělesných rozkoší.
Všechny formy neukázněných vášní a
nenormalit.
Snižování důstojnosti a jména
člověka u jiných i vlastním špatným příkladem.
Násilné vydobývání si moci a vlády
nad druhými.
Všechny formy lakoty, její projevy
ve vlastním myšlenkovém světě a ve slovech a skutcích zjevných.
Lichvaření všech způsobů s
hmotnými věcmi i kulturními hodnotami.
Zmocňování se majetku nečestností
nebo násilím.
Všechny intriky k oklamání nebo
ublížení.
Nesplnění závažných slibů a úmluv,
jež jsou zárukou dobrého vztahu věcí i lidí.
Tvrdé odmítnutí možné pomoci
potřebným nemocným, starým a dětem; jsou-li sirotci, je to zvlášť silně
přitěžující okolnost.
Myšlenky a slova vyhrocené
závisti.
Vymýšlení zlého slova a činu.
Přání zlého druhým.
Zatvrzelost v nepřátelství,
neschopnost odpuštění.
Všechny projevy nenávisti a hněvu.
Hrubé pomluvy.
Příkrá odsuzování, vyhledávání
chyb na druhých.
Radost z neštěstí druhých a
přispívání k němu.
Postranní cesty, úmysly nečestné a
velmi sobecké.
Jakékoli vydírání.
Pronásledování z nepřátelství, ze
zlého přání ublížit.
Pomstychtivost v myšlenkách,
slovech i skutcích.
Sobectví v malém i velkém měřítku.
Lstivé, úskočné jednání a dvojí
tvář, zjevné i těžko postřehnutelné za maskou zdánlivé vlídnosti.
Bezcitnost ve všech projevech a
formách.
Proklínání.
Všechna slova i skutky křivdy.
Všechny činy válek.
Všechno, co druhým způsobuje těžké
utrpení, bere jim dobré jméno, čest, nezbytnou obživu, uplatnění, schopností i
možnosti poučení a duchovního růstu.
Přivlastnění si neprávem
jakýchkoli hodnot vyšlých z duševní práce a inteligence druhých v umění, vědě,
technice.
Využívání nevědomostí, vnitřní i
zjevné slabosti druhých.
Vnášení rozkolu do lidských
vztahů.
Nesvornost.
Nenávist.
Násilné činy.
Příkré zneuznání schopností
druhých lidí, jejich snížení, zlehčení a posměch z nich.
Odmítání potřebné služby lidem z
lenivosti a pohodlí vlastního těla, z lehkomyslnosti nebo nesprávné hrdosti.
Lehkovážné vydávání do nebezpečí
života svého i druhých.
Sebevraždy ve skutku i v jejich
pokusech a úmyslech.
Vědomé odnětí cti bližním pro
vlastní vyvýšení nebo z hněvu a touhy po pomstě.
Řeč utrhačná, nízká a nemravná.
Nízká a útočná ctižádost, z níž
jiných vzcházejí nesnáze a bolesti.
Vědomá snaha druhé ponížit, sebe
vyvýšit.
Vědomá vůle škodit a ubližovat.
Pustošení hodnot vydobytých prací
jedince i lidstva.
Úmyslné a bezpříčinné trápení
zvířat, ptactva a všech drobných tvorů Země.
Lehkovážné ničení přírody.
Posměch z chyb a vad nebo tělesné
nemohoucnosti či stáří lidí.
Příkré a hrubé jednání.
Tvrdá a zraňující slova.
Zlé smýšlení a mluvení o druhých.
Řeč zlehčující a snižující
mateřštinu.
Opomíjení konání dobrých skutků.
Každé včas neopravené vybočení z
cest míru se všemi a lásky ke všem.
Každá z uvedených vin vylučuje
člověka z duchovní cesty, i kdyby měl sebevětší teoretické duchovní vědění a
chtěl nést označení duchovní člověk, jako takový se cítil a domníval se jím
být.
2. Vědomí chyb
Chybami rozumíme skutky, které
jsou nesprávně a nemoudře konány, ale nemají přímého zlého úmyslu, nevycházejí
z nízce zaměřené pohnutky sobeckého, hrubě tvrdého a lstivého myšlení. Jsou to
nedostatky dokonalosti, větší či menší úchylky od člověku vytýčené zákonitosti
vysoce mravního řádu života, který rozvinut a uskutečněn nese všeobecnou
harmonii vztahů uvnitř i vně věcí a jevů. Chyby nejsou skutky zla. Jejich vliv
je však škodlivý tomu, kdo je koná. Znevažují jeho život a odnímají mu právo na
důstojnost, ušlechtilost a moudrost člověka. Jsou to:
Myšlení příliš zaměřené na věci
osobní a hmotné, tělesné.
City, které mají velmi malý okruh
zájmů, chtějí jen blaho vlastní.
Mluva, jejíž jedinou náplní jsou
běžné všední záležitosti, chyby druhých, neplodné posuzování.
Drobné pomluvy.
Nevhodná, nevěcná, zbytečná
mnohomluvnost.
Hrubé vyjadřování.
Přílišné mluvení o sobě, svých
schopnostech, možnostech, postavení a majetku.
Slabý zájem, lhostejnost k
potřebám a utrpení bližních i celého lidstva v jeho těžkostech, nesnadném
vývoji k obrodě a zušlechťování.
Nevšímavost k povinnostem
plynoucím z postavení v rodině, na pracovišti a v celé národní i všesvětové
společnosti.
Lpění na malichernostech a
pomíjivých hodnotách i zevnějšku.
Přílišná a zbytečná péče o hmotný
blahobyt a tělesné pohodlí.
Malý zájem a snaha o vyšší poznání
a o duchovní život.
Velká nestřídmost v jídle a pití.
Velké hovění smyslovým žádostem.
Silná touha po vyniknutí zjevem
nad jiné.
Malá snaha konat dobré, zapuzovat
zlé, překonávat vnitřní slabost a malé vědění.
Labilita charakteru.
Velká žádostivost věcí.
Příliš mnoho přání.
Nedodržování závazků.
Neukázněná rozmarnost.
Přebujelá veselost.
Nedůstojné chování.
Prázdné žerty a vtipkování.
Neodpovědná a polovičatá práce.
Neustálé kritizování bez vážných a
věcných důvodů.
Nevhodné žertování na účet
druhých.
Neupřímnost v chování - jiné
na jazyku, jiné v srdci.
Takzvané slabůstky a libůstky.
Předstíraná láska.
Láska malá a mdlá jak světélko
svíčičky.
Slabá vytrvalost.
Nestálá věrnost a oddanost v
přátelství.
Neuvědomělý,nerozvinutý vztah k
Bohu.
Víra v srdci nezakotvená -
jen ve slovech.
Bezdůvodná domýšlivost.
Neocenění práce, služby, námahy a
dobra jiných.
Nevděčnost.
Neochota.
Nevlídnost.