Slovo k duši v postní čas

Průvodní slovo

Golgotské tajemství je tajemstvím života člověka v jeho vnitřní porušenosti a ve všem, co z ní vyplynulo pro něho i pro jeho Spasitele. Čas, v němž se toto tajemství připomíná a mysticky obnovuje, je dobou posvátností, jaké nelze minout bez hlubokého zamyšlení, rozjímání, vážných úvah a modlitby.

Běžný výklad vychází z dění líčeného evangelijním podáním zpráv o událostech vnějších, které svou tragickou dramatičností silně působí na každého myslícího a cítícího člověka. Jejich známý obsah má však ještě svá skrytá pozadí, do nichž nahlédnout znamená překročit hranice hmotných skutečností a vstoupit na málo známá pole duchovních pohledů na věci života.

Člověk je z těchto vyšších rovin takřka vyřazen, doslova vyhnán na okraje myšlení a chápání, odkud nelze vystihnout význam tak hlubokých posvátných mysterií, jak je připomíná velikonoční čas. Do této omezenosti a okrajů poznání jej uvedl jeho sesun do nízkých rovin myšlení a citu, kde láska je vyřazena ze své funkce dát projevu člověka vysokou kvalitu, jeho rozumu duchovní až božskou moudrost.

Tento stav stírá pečeť božského původu člověka, jeho zrození a pohyb v duchovní podstatě života v Bohu. Vyblednutím svatého znaku ocitá se člověk v nebezpečné situaci rozvratu a zkázy své duševní skladby. Jedinou záchranou v těchto kritických stavech je přenesení celého duševního života do rovin, z nichž vyšel a které jsou jeho kořenem a zároveň i půdou, v nichž on má svou existenci, protože mu dává životodárnost sil a mocí Boha.

Tento přesun je však velmi nesnadným procesem. O jeho rozvíjení a naplnění se zápasí s obtížemi a překážkami znemožňujícími jej nesmírně dlouhý čas. Byl by prodlužován donekonečna, protože hmota je takřka nepřekročitelnou překážkou pro člověka, chce-li se vědomě přenést do duchovních existencí, do myšlení a poznání života, jak je složen a postaven Bohem.

Dlouho a dlouho by ještě člověk na Zemi zápasil a tak prodlužoval své utrpení plynoucí z nevědomosti a nedokonalosti, kdyby se mu nedostalo velké, ba nesmírné pomoci ze strany Boha. Způsob, jímž ji realizoval, vymyká se lidskému pochopení. Člověk z něho vidí a částečně chápe jen zcela malou část. I ta však je nesmírně náročná na myšlení a cit, na schopnost vnímat vyšší jemné vazby života Božího s lidským. Člověk vnitřně tvrdý a tím netečný k mystické hloubce života, vyhýbá se myšlení a úvahám o sobě a smyslu všeho dění. Duchovní výklady jsou mu cizí a vzdálené. Život však je hluboký až k nevyčerpání pohledů do něho z bezpočtu stran, které má. Nelze obsáhnout vše. Avšak přece je nutno přibližovat se aspoň k těm stranám, k nimž již je přístup, i když ztížený a úzký.

Tyto přístupy otevřela víra v Ježíše Krista, Spasitele světa. I když její pohledy na tuto tajemnou Božskou Bytost jsou zatím velmi jednoduché a jen z rovin lidských běžných možností chápání, přece otvírají cestu k hloubkám podivuhodných mysterií života. Vedou člověka za hranice pozemské do oblastí skutečné Božské lásky a nebetyčné moudrosti. Vydávají o nich svědectví tím, že mluví o velké Oběti. Ta je možná jen na nejvyšší rovině lásky a moudrosti. Tyto dva hlavní nádherné principy Boha pronikly v Ježíši Kristu až do lidského života v pozemskosti, jehož úroveň je vzhledem k ideálu dokonalosti velice nízká. Proniknutím do Země vytvořily lidstvu průchod do vyšších až nejvyšších oblastí života v Bohu.

Již tento fakt je úžasným svědectvím nesmírné pomoci Boží člověku. Je prvním a vysokým projevem Oběti. Její realizace je však z největší části skryta poznání pozemského člověka. Odehrávala se v nepostižitelných skutečnostech vyšších prostorů života. Zde se představila jen tím, co mohlo efektivně zapůsobit na lidský svět: viditelným, zřejmým mučením, ukřižováním Ježíše Krista. Bez jeho promítnutí se na viditelné scéně života zde, stěží by se Jeho oběť obětí nazvala. Skrytá vnitřní utrpení jsou mimo dosah chápání a tím uznání ze stran přihlížejícího, i když třeba soucítícího pozorovatele.

Kříž Spasitele se stal viditelným znamením Jeho Oběti. Mysteria, která mu předcházela a jej doprovázela, jsou tajemným pozadím, k nimž se lze přiblížit jen výjimečně, a to jen hluboce vnitřním a již duchovním pohledem.

Komu jsou tyto pohledy dovoleny, umožněny a dány, má za úkol sdělit je a tak dosvědčit onu spasitelskou skutečnost, jak ji chápe a v ni věří křesťanský svět, avšak promítnutou do mystické hloubky; silně podtrhnout význam velikonočního času spjatého se jménem Kristus, Beránek Boží a Spasitel světa po všechny dny života Země a lidstva v ní; nově připomenout myšlenku spásy přicházející ne od člověka, ale přímo od Boha jako již do určité formy vložený akt lásky a moudrosti nejvyšší.

Tato forma je originálem, jaký do té doby vesmír nepoznal. Je činem, před nímž lze jen přehluboce se sklonit celou duší i tělem v pokorném úžasu i obdivu, ve vyznání nezměrné úcty, díků a chval, a vysoce vyzvednout dny, které jsou vzpomínkou na ony tajemné a posvátné události, jimiž se Bůh a člověk znovu spojují pro život v celém rozsahu bytí.

Pro toto spojení člověk sám mohl učinit jen málo. Je mu dáno milostí Spasitele. A tou je vrcholná láska . . .

Hloubka a šíře obětního díla Kristova je málo objasněna. Čas, jímž se začalo promítat na jeviště světa, zastihl lidstvo nepřipraveno na tak vysoké, složité a tajemné dění, jehož mělo být účastno, protože ono dílo bylo začato a rozvíjeno jen pro ně, pro jeho obrodu, zušlechtění a duchovní život. Čas pro tyto procesy stanovený nemohl však brát ohledy na zpoždění vývoje lidského myšlení a chápání. Nebylo lze zastavit dění, na něž měly navazovat kosmické situace a pohyb věcí v celé Zemi, jímž vše mělo být posunuto na vyšší vývojovou linii.

Mysterium Oběti žádalo zemský rámec pro svou zjevně projevenou úlohu. Ve hmotném světě jako těžišti očistných a zušlechťujících procesů lidstva, pro jejichž urychlený průběh a navršení vyvstalo, mělo se odehrát a dát žádoucí náležité účiny a vlivy celé Zemi. Každé dění ve hmotě se promítá hutnými, drsnými i drastickými obrazy za použití prostředků zjevných tělesným smyslům. Jako takové dává hluboký průtisk do prostoru reálného i mentálního.

Náboženský život v čase vstupu mysterií Oběti na půdu Země byl hluboce narušen prvky fanatismu a extrémních obětních kultů otupujících cit a vtahujících člověka do labyrintu předpisů a úkonů v rovinách nízkého průměru i holého primitivismu. Za těchto okolností bylo těžko řešit otázku formy, jíž se nejvyšší Oběť měla viditelně realizovat. Promítala se jak bylo lze v prostředí tvrdém, drsném a krajně fanatickém. Jen drastický obraz kříže se vším hrůzyplným, co přinášel Ukřižovanému i svědkům přihlížejícím zblízka i v pozadí strašného aktu, mohl otřást pevnou stavbou úzkých, fanatismem pokřivených představ o Bohu a poměru člověka k Němu.

Přesun náboženského myšlení do jiného pojetí boholidských vztahů, představ o Lásce totožné s Bohem, byl nejtěžším procesem promítaným na Zemi od potopy světa. Vstup lásky do myšlení o Bohu a člověku v jejich vazbách i obecně lidských, zvláště v její vrcholné ideji nejvyšší Oběti, jíž je Bůh účasten a je pouze Jeho záležitostí a nikoli člověka či zvířete, jak bylo tradiční a obvyklou představou, byl revoluční epochou lidstva, jíž se v jeho pozemské historii nic nevyrovná.

V úžasných a nepředstavitelných jejich problematikách rodilo se křesťanství. Ideové i reálné zápasy, kterými procházelo, nedovolovaly jeho prvním realizátorům do hloubky rozvést a zpracovat nové myšlenky, objasnit dokonale nesmírný význam mysterijní golgotské události jdoucí daleko za hranice Země až k problémům vesmíru. Výklady byly stručné a více věcné než mystické. Bezprostřední svědkové sami ještě neměli tak vysokou rovinu chápání, umožňující proniknutí do Božských skutečností aktu Oběti. Působily na ně vnější události, tajemný zjev samého Pána, Jeho zázračná vystoupení a neuvěřitelná konání i zvěstování Boha v obraze Otce, a proto blízkém člověku. Zastavení se na povrchu věcí, zdůrazňování méně důležitého a nejdůležitějšího se jen lehce dotknout, zůstalo charakteristickým rysem křesťanského výkladu života. Malé zdůraznění až opominutí funkce lásky v jejím prolnutí celého života, vyzdvižení věcí vnějších nad jejich vnitřní stránky, zůstalo neblahým dědictvím po starých náboženských způsobech myšlení a konání. Ovlivnilo všechna staletí křesťanství až do tohoto času. Tím ono nesplnilo své poslání převést lidstvo na vyšší cesty chápání lidských vztahů v řádu již božském, jemuž dominuje láska v univerzálním rozsahu a dosahu.

Tuto nedostatečnost i do značné míry provinění nezakrylo zavedení uctívání jména Ježíš Kristus a vložení Jej do významu úlohy Spasitele světa. Žádná forma uctívání a klanění, žádný i mysticky pojatý kult Krista nevyrovná onu velkou diferenci křesťanství se životem lásky, jak ji toto posvátné jméno vneslo do Země se žádostí i přísným příkazem ji realizovat.

Velký stín leží na cestě každého křesťana, který tuto realizaci neuskutečnil. Marně nebo bezvýsledně, neúspěšně, se dovolává své víry v Ježíše Krista a Jím zabezpečuje svou spásu. I když je toto jméno jediné a svrchované v procesu spásy člověka, neváže se k tomu, kdo nesplnil stanovenou podmínku.

Viditelný kříž Ježíše Krista dávno zmizel z půdy Země. Čas jej překryl jinými otřesnými událostmi, i když jen lidských významů a rozsahů. Jen jedno místo života Země jej dál vztyčuje do prostoru i když neviditelného tělesným očím. Tímto místem je myšlenkový a citový lidský svět. Tam ještě žije člověk starozákonní způsobem svého myšlení, představ, jednání a konání. V něm má hlavní slovo tvrdý rozum, lpící na malém prostoru myšlení a tradičních představ, v němž působí cit nezušlechtěný, nezbožštěný láskou, slovo úzkého rozhledu a chápání, a proto často ostře fanatické a tím zauzlující všechny situace k nerozřešení.

Takový člověk ještě v tomto čase vnitřně navozuje atmosféru, která kdysi vedla k ukřižování Ježíše Krista. Nejenže jí vytváří předpoklady, ale on svého Spasitele sám přímo křižuje. Celá škála nelaskavého jednání, tvrdého postoje a zlých slov či sobeckých činů je strašným dramatem ve vnitřním světě člověka. Je neustále opakovanou, obnovovanou Golgotou Ježíše Krista. Z toho plynou velká provinění, jejich hrozivý rozsah zvedá vykřičník i otazník nad život lidstva.

Tuto neutěšenou situaci nezachrání, nevyrovná běžné oslavování Velikonoc ani zažehování velkých svící jakožto symbolu vzkříšeného Krista. Nic vnějšího nemůže změnit vnitřní svět člověka, kde je těžiště problému velkých vin a vztahových lidských konfliktů v rámci osobním i světovém. Změna situací může vyjít jen z duše člověka. Avšak tato změna nepřichází sama sebou. Tu si musí každý vybojovat na okolnostech, za nepříznivosti situací, jak se navodily slabou láskou křesťanů, špatným zacházením s myšlením, slovem i nesprávným postupem v celkovém mezilidském jednání.

Úsilí o čistý duševní život, o vztahy lásky, má být součástí každodenního života. Jen ono může zrušit ony skryté Kristovy Golgoty v lidském srdci; vymazat jejich obraz z prostoru vnitřního, kam se přenesla pokračující mysteria obětí Spasitele; do tohoto prostoru vnést a vysoko vztyčit podobu Krista vzkříšeného, oslaveného, a proto působícího v síle a moci Boha, který v této vesmírné funkci teprve mění věci, život, člověka a celý jeho svět.

Kristus tohoto působení však se v člověku promítá, ozývá a jedná, zasahuje a mění, až on změní sebe, realizuje život do takové výše, hloubky a krásy křesťanství, jakou mu určuje sám jeho Pán před lidskýma očima se projevujícím vzorem života Ježíšova za časů dávných i nyní na věky. Každý lidsky prožitý den dává příležitost k následování tohoto vzoru, k vnitřnímu vstupu v něj. Velikonoční čas však má zvlášť vhodné dny a chvíle, jichž lze jedinečně použít pro vstup do osobního myšlenkového a citového prostoru k prohlédnutí jeho situací, zkoumání a konstatování dobrého i ještě velmi nedokonalého.

Celá velikonoční, tradicemi navozená atmosféra bolestného rozmýšlení o utrpení Páně, hluboce působí na cit. Proto on má příležitost k rozhýbání svých stojatých vod, ke zvednutí se do vyšších rovin jemnosti a posléze i láskyplnosti. I myšlení se může rozložit do větší šíře a hloubky, přejít z pole všedností do mystické zahrady, do skutečnosti Božské. Úvahy a meditace mohou na duši silně zapůsobit, dopomoci ke spojení s jejími duchovními složkami, které jsou již v přímé návaznosti na Boha a přenášejí do vědomí Jeho doteky, působení milostí.

Nelze proto ani dost dobře zdůraznit a připomenout význam každé chvíle velikonočního času. Význam se pohybuje na dvou rovinách: Jedna je ona osobní, na níž člověk sám hledá příležitost a možnost spojení s milostí a ji úměrně své snaze a vnitřní vyvinuté dispozici přijímá - druhá platí pro lidský prostor, protože je celý obléván a pronikán ze strany Krista Jeho Božským vlivem, kterému velikonoční čas vždy otvírá cestu a dveře ke každému srdci, není-li ve stavu příliš nízkém nebo temném velkými vinami.

Toto obecné a spontánní vylévání paprsků milosti je nezávislé na situaci lidstva, pokud v něm žijí věřící lidé a křesťané. Je-li na Zemi víra, Kristus je jejím Ochráncem a Spasitelem. Tuto svou úlohu bezvýhradně plní i když Mu ji nesmírně ztěžuje nedokonalý i velmi špatný život křesťanů.

Člověk, který vědomě usiluje o své zvednutí se výše, mění sebe k dokonalosti a hledá spojení s Kristem, dostává nejen milost a všechny formy pomoci pro svůj vnitřní život, ale přispívá značně k onomu vylití milosti, kterou přináší velikonoční čas lidstvu jako jarní déšť k umytí země od všech zimních příkrovů, oživení polí, a obnovu přírody do nové krásy.

Proto buď vítán, čase velikonoční. Jsi převzácným Božím darem, a proto člověku pozemskému vždy posvátný a milostivý.

Připomínej mysteria Velikonoc doby dávné a poprvé do Země uvedené, od nichž vzchází spása světa.

Projevuj i Velikonoce lidsky prožívané v uctění a oslavení těžké golgotské cesty Kristovy.

Otvírej lidské oči k pohledům k tajemným pozadím viditelné Oběti.

Veď mysl k vážnosti a hloubce přemýšlení o životě, o člověku, o Bohu a Spasiteli.

Posuň lidstvo o velký krok blíže k cíli . . .

Slovo k duši v postní čas

Opět se rozezněl svatopostní zvon tichým teskným zvukem. Opět se zastřela jasná Kristova tvář rouškou zjevného smutku. Neslyšným krokem přichází čas svatých velikonočních dnů, naplněných tajemstvím kříže. Mnohá modlitba se nese k nebesům. Hluboké dojetí je v lidské duši. Nejedna slza zaleskne se v oku lidí, rozjímajících nad obrazy golgotské cesty.

A co učiníš ty, lidská duše, ty, člověče, omilostněný tím, že ti je dovoleno vstoupit mezi nejoddanější a nejvěrnější vyznavače a učedníky Kristovy, do cesty svatých učedníků a apoštolů Páně? Zajisté si uvědomuješ toto své vysoké postavení. Zajisté se rmoutíš jako člověk nad sebou, že nejsi hoden slyšet Boží Slova, že nejsi schopen učinit sebe čistým, svatým a dokonalým.

Nermuť se však a nestrachuj. Slovo Boží znovu vychází tobě vstříc. Chce s tebou pohovořit o věcech tvých i Kristových, aby společně se prožil svatý čas velikonoční. Od chvíle, kdys uvěřil ve Slovo Boží, je Ono tobě blízké ve dnech všedních i svátečních, kdy se prožívají duchovní mysteria.

Jako Vánoce, tak i Velikonoce tě s Kristem spojují. Vánoce v radosti, Velikonoce v bolesti. Jako v čas vánoční promluvilo Slovo k tobě a řeklo, co máš činit ty a co pro tebe a celý svět činí Kristus, tak i nyní touží ti povědět, jaký duchovní úkol je v čase bolestném, kdy Ježíš Kristus prokonával svůj kříž.

Mnoho duchovní práce je před tebou v tomto posvátném čase. Proto musíš využívat každého dne a v něm vhodné příležitosti k plnému přijetí všeho, co je ti sdělováno Slovem k chápání i porozumění všemu tajemnému duchovnímu dění, jehož se stáváš tichým svědkem a účastníkem, i když tvé tělesné oči to nepostřehnou a tělesné vědomí nepostihne vnitřní hnutí tvé duše a dotek Kristův.

Mimo chápání Božích pravd o tajemném velikonočním dění myslí a vložení jich do paměti a duchovního vědomí, je nutno probouzet a oživovat, obnovovat city dávno pohaslé, které jen zřídka slabě zazáří ve chvílích dojetí. Tyto city, nyní ochablé a pohaslé, jsou nejvzácnější a nejpotřebnější. Jsou to pojítka s Bohem - Kristem. Jsou to vznosná andělská křídla vynášející duši ke Světlu Boží lásky při každém projevu touhy po Bohu ve víře, jistotě a naději.

Využij velikonočního času milosti, plynoucí k duši zvlášť mocným proudem. Oddanost svou Kristu naplň vroucím citem lásky a touhy po splynutí, sjednocení naprostém. Není ještě v tobě této silné touhy, není něhy, jemnosti a hloubky v tvé lásce k Bohu. Dovedeš se v modlitbě vnitřně rozechvět, avšak tvůj všední den, hodiny práce, tvůj oddech i únava, bolest těla i noční bdění, jsou ještě daleko, daleko od naplnění duchovním myšlením a láskou. Jen tu a tam si uvědomíš, že zase minul den bez tvé modlitby a projevu lásky. Tehdy vstoupíš do pokorného postoje a skloníš hlavu v zamyšlení nad svou slabostí a nedostatky.

Kristus, tvůj Pán, ti tímto Slovem říká, že chce být s tebou v každý čas i denní chvíli, a rmoutí se, že Jej v srdci opomíjíš, nesdílíš s Ním radost, nemluvíš s Ním o své slabosti ani duchovním úspěchu, dosáhneš-li jej, že v Něm nemáš lékaře, když tě souží bolest a zchvacuje tělo, že se s Ním neradíš, potřebuješ-li poradit se ve starosti o denní chléb.

Jste blízko u sebe duchem, daleko však tvou myslí. Kolik mraků přelétne denně přes tvé čelo, kolik povzdechů vyjde z hrudi a nelibých myšlenek mysli i slov nevlídných či prázdných ze rtů. Co citu marně dávaného a rozechvívaného pro ty na Zemi, kteří tvou lásku míjejí a jí si nepovšimnou.

Tak je tvůj život ponořen do Země a takřka utopen ve starostech, obavách, hořkostech, zklamáních a rmutech. Kolik chvil zbývá pak pro Toho, Jemuž se vroucně v modlitbách odevzdáváš? Maličko a narychlo s Ním jednáš, leckdy pokradmu nebo na sklonku dne, když únava se hlásí a oči zapadají v sen.

Ne tak, drahý člověče. Ne tehdy, když máš tělo již vyčerpané a duši rozteskněnou, potřebující útěchy a posily, a ona jen proto volá a prosí, prosí. Pamatuj po celý den, pamatuj, když nejvíce práce doléhá, je plno hovoru, ruch a shon bičuje tvé síly, když mnohé drsné slovo od jiných křižuje trpělivost duše a pohár těžkostí dne zalévá ústa.

Pán tvůj je vždy přítomný, čeká na tvou myšlenku, i kratičkou, je ochoten vyslechnout jako nejdůvěrnější zpovědník každičkou zprávu o všem, čím žiješ ten den ve své mysli, citu i v dění kolem. I kdybys prošla celý svět a našla si upřímné přátelství, nenahradí ti lásku a péči Pána ani velkou blaženost a mír ducha, který tě čeká, až projdeš branou smrti těla.

Ti, k nimž upíráš svůj cit na Zemi, rozejdou se každý v jiný směr, na místa určená jejich duchu na onom světě k pokračování života a rozvíjení schopností a vnitřních stavů. Nebude tam možností vyvíjet rodinné vztahy, malé lidské lásky ani přátelství. Tam každý sám v sobě bude prožívat mysteria ducha i duše v duchovním otcovství i mateřství, dětství i něžnostech vztahu snoubenců v mystickém splynutí duší s Ženichem nebes, Duchem Božím.

Snad tě zarmoutí myšlenka na prchavost pozemských lásek a nestálost rodinných vztahů. Snad povzdechneš nad tím, že ti, k nimž se nesou tvé lidské city, jsou jen dočasnou náhradou Boží lásky, která tě nemůže - pokud jsi v lidském těle - přímo oblažovat, jak touží tvá duše. Nermuť se však a nerozmýšlej, proč tak je. Věř, že je dobře všechno uspořádáno podle moudrosti Boží, která v sobě život chová, všechno prožívá, prociťuje a vnímá, a proto může na všech místech řídit a vést cesty a vztahy života na Zemi i v nebesích. Podřiď se klidně a pokojně všemu, co je ti dáno Bohem k prožívání. Vše směřuje k tvému dobru a spěje k vrcholům lidského blaha.

Tvůj lidský zrak hledí pátravě do všech stran po stopách onoho tajemného duchovního světa, o němž jsi poučována. Nikde však nebude náznaku, že duchovní svět je skutečností. Onen život nespočívá ve vnějším dění; je v tobě, je v tvé duši. Proto nelze duchovní svět poznávat způsobem obvyklým na Zemi. Zavírej oči a noř se do sebe. Tlum vnější vědomí, odmítej postřehy smyslové, uč se zachycovat vnitřně sdělení tvého ducha. Duch tvůj je vsunut do tajemných skutečností jemného zářivého bytí v Bohu. Může ti sdělovat své poznatky z vyššího světa.

Každá lidská duše v sobě nosí duchovní svět. Je jím prostoupena a vydává o něm svědectví svým vnitřním cítěním a vnímáním. Jak hluboce pronikne do sebe, do vnitřních duchovních stavů, takový svět se jí ozve a takový jednou nalezne v okamžiku odložení svého těla. Protože jsi člověkem hledajícím Krista, On k tobě v tomto čase přichází dát ti Slovem poučení a radu, jak se máš připravovat na duchovní život, jak do něho vnitřně vstupovat, zvláště v mystické dny velikonoční.

Očekává od tebe, že pevně půjdeš tobě otevřenou duchovní cestou, že za Jeho vedení začneš vnitřně oživovat a probouzet duchovní vlohy do té míry, aby ti mohl zjevit sebe samého a ty uslyšela jednou Jeho hlas v kritickém okamžiku, kdy se pohne Země.

Již v předvánoční čas ti bylo naznačeno, jak se máš připravovat pro mystické svaté dny. Byl to tvůj první pokus sestupu do nitra, první krůček na mystické cestě. I k velikonočnímu mysteriu je potřebí vnitřní přípravy, celkového ztišení, aby duše přijala mystický chléb přímo z ruky Krista v hlubokém vnitřním zvroucnění a zapojení na golgotské posvátné dění připodobnila se Matce Kristově, s Ní šla cestou ke kříži Kristovu, s Ní jej prožívala a stala se tak účastnicí Jeho Oběti.

Velký mystický úkol je před tebou v tento svatý čas postní. Prožij jej jako přípravu nejvyšší v modlitbě, rozjímání i ve svatém půstu duše. Takovou radu dává ti Slovo Boží, tvůj duchovní Učitel.

Pláč jeruzalémských žen

Pojď, duše lidská, pojď, ženo jeruzalémská, vyjdi před dveře svého příbytku k pohledu zaroseným zrakem na Toho, který se ubírá kolem tebe, obtížen křížem. Jde temnými uličkami svatého místa Božího tam, kde světlo jen spoře proniká. Jde, aby v nich zanechal navždy své Světlo a všichni obyvatelé temných uliček života mohli v něm trvale žít.

Dříve však, nežli po sobě zanechá Světlo, krví svou musí skropit půdu, na níž tolik kamení, prachu a nečistoty ulpělo, že žádný déšť slzí z lidských očí vylitý v pokání a kajícnosti, nemůže je smýt a očistit.

Ztiš se ty, rozvaděná ženo, duše lidská, ustaraná a ulopocená domácími starostmi o chléb, zdraví a blaho hmotné své i svých drahých, kteří žijí s tebou na Zemi. Umyj své ruce, znečištěné prací. Oblékni si čistý šat a vyjdi, abys aspoň pohledem, myšlenkou, vzpomínkou provázela svého Vysvoboditele, Dárce Světla, do tvé tmavé životní uličky, svatého Očišťovatele tvé půdy, znečištěné vším nedobrým, nelaskavým, co vychází z tvé duše do života Země.

Veliký Spasitel kráčí kolem mnohých domků svatého města, kolem mnohých žen, duší lidských, různého vnitřního ladění. Jednu přivede zvědavost přede dveře, jinou upřímná účast. Některou bolest a dojetí nad utrpením Páně. Všechny však, přihlížející a sledující bolestnou křížovou cestu, jsou účastny mystického děje, skrytého za vnějším zemským děním. Jejich účast a pláč jsou znamením, že jsou to duše přístupné, citlivé a soucitné.

Srdce Páně bylo potěšeno účastenstvím, soucitem i lítostí mnohých duší. Avšak Jeho kříž ještě tížeji dolehl na bedra: ti, kteří chtějí pomoci obtíženému a rmoutí se nad cizím utrpením, si zaslouží největší podíl z golgotské oběti. Proto za ty sledující Jeho křížovou cestu v zármutku nad utrpením Páně, On bere největší a nejtěžší břímě a jím zatíží sebe.

Proto vy, ženy jeruzalémské, duše plačící nad utrpením Krista, osušte svou tvář. Vám Pán z vašeho břímě ubírá v tento svatý čas milostí. Svou účastí těšíte Jeho sklíčené srdce, zraněné pohrdáním, nevšímavostí i nenávistí mnohých. Pro vaši účast s Ním On potěší vás a ulehčí i sejme kříž váš.

Jediného je však potřebí. Obraťte své oči od obrazu Jeho utrpení k sobě. Ponořte je do nitra a plačte nad hříchy svými. Odtud vyšel první šíp zraňující srdce Boží. Ve vaší duši skuly se hřeby a vyrostl strom pro Kristův kříž. Co jsou platny slzy vnějších očí tělesných, když vnitřní jsou uzavřeny k vidění příčin kříže Kristova, a strom, z něhož byl kříž vytesán, má pevný a silný kořen ve vašem srdci a svými haluzemi zastiňuje všechno krásné a čisté, co do ní vložil Bůh?

Vy, dojaté ženy, duše litující trpícího Spasitele, rozpomenete se někdy, že samy tolikrát denně zraňujete Pána a neustále obnovujete krvácející rány, kdysi viděné zjevným okem tělesných jeruzalémských žen?

Vezměte roušku, do níž utíráte slzy tělesných očí, a celou ji promočte slzami lítosti nad svou nedokonalostí, nade vším, co vytvořilo golgotskou cestu Kristovu. Jen takto ulehčíte Jeho kříži. Jen tak utřete Jeho pot. Jen tak ztišíte Jeho bolesti a rány uzavřete, aby již nově nekrvácely.

Tím se nejlépe připravíte ke svatému okamžiku, kdy z otevřeného srdce Kristova vyjde pramen krve vykupující lidstvo.

Do duše očištěné, připravené, vnitřně otevřené láskou a účastí s křížem Krista vstoupí pak milost odpuštění a spasení.

Konejte denní pokání. Naplňujte svaté dny dobrým skutkem, láskyplným slovem a pokojným myšlením, vroucím citem a hlubokou neustálou modlitbou.

Zpověď duše

Odlož, duše, myšlenky světa. Odlož šat světské krasavice, která pečuje o tělo a lidem se líbí. Oblékni roucho kajícnice Magdaleny. Dej se uchvátit nebeskou krásou Ježíše, láskyplností Jeho slov, zářivou mírností očí. Padni k Jeho nohám v nevidění a neslyšení světa a všeho kolem. Učiň Ježíše Krista rozsuzovatelem sebe, svých provinění. Učiň Jej skutečným a nejvyšším Zpovědníkem svého života minulého i budoucího. Obnaž srdce, obnaž mysl a ukaž se Mu ve svém lidství i svou duší. Dej Mu posoudit tě a pros, aby odpustil a omilostnil, očistil a smyl tvou nečistotu vnitřní a očištěnou a omilostněnou mohl tě vzít na Golgotu jako nejmilejší svou přítelkyni k prožití s Ním poslední hodiny života na Zemi.

Skloň svou hlavu níže a ještě níž. Kajícně prolévej slzy upřímné lítosti nade vším proviněním proti Bohu. Denně se Kristu duší odhaluj a vypovídej na sebe. Konej pokání, svatý půst duše.

Vyznávej se z nedostatku pokory. Uvědomuj si, jak ti bylo těžko, když jiný zlehčil tvé jméno, tvou práci, čest a snahu, když pohrdal tvým slovem nebo vůlí, moudrostí či dovedností. Vzpomeň si, jak naopak jsi byl dychtiv pochvaly, rád měl uctivé pozdravení a rád viděl své jméno postavené mezi jmény, kterým se lidé klaněli ne pro ušlechtilost a dobrotu duše, ale pro majetek, titul, pro pěkný šat nebo pro falešný jazyk, který dovedl lichotit neoprávněně a nezaslouženě. Takto pýcha zapustila do duše kořínek.

Vyznávej se, žes nedbal lidí chodících kolem tebe v utrpení, chudobě hmotné nebo duchovní. Přemýšlej, zda sousto, peníz nebo vlídné a láskyplné slovo nemohlo zachránit trpícího před zoufalstvím, reptáním a nevěrou v dobrotu Boha. Uvažuj, zda jsi učinil všechno pro utěšení trpících, jestli tvá ruka i srdce bylo k nim štědré, zdali jsi nebyl příliš úzkostlivý o svůj hmotný život a dovedl pouštět chléb po vodě, zda ti nelichotilo, že bohatým patří svět a zlatu se lidé klaní. Vzpomínej - nezatoužil jsi takovým se podobat? Hle, lakota. Hle, nedostatek štědrosti, soucitu a milosrdenství. Hle, sobectví - plody tvrdého srdce. Rostly i v tobě?

Vyznávej se, žes podléhal tělu. Byl jsi příliš poslušný každého jeho volání po jídle a lahodném nápoji, po odpočinku nebo objetí lásky, po obrazu, který lahodí zraku těla, po hudbě rozechvívající tělesné smysly, po teple a světle, oděvu tělu příjemným. Hle, nedostatek vnitřní síly: málo odříkání, slabá nebo žádná vnitřní kázeň. Co si počneš, až tělo odložíš?

Vyznávej, jak tě rmoutí, že jsi stále něčím obtížen, že utrpení tě svírá ze všech stran a mnohý povzdech vychází z hrudi, jímž dáváš najevo Pánu, že máš příliš mnoho soužení a práce, že tělo slábo a znaveno a duše teskní. Jdeš-li cestou se svým křížem, stále pozoruješ ty, kteří kráčejí veseleji. Tvá duše se stahuje do mraku, nedobrých myšlenek, a mysl velice reptá: Proč já trpím a jiný se raduje? Proč jsem sláb a jiný je silný? - Steré proč se dere na rty. Ruce tím slábnou a nemohou již unést břímě dnů. Hle, svatá trpělivost v duši dosud nekvete. Zato se tam nachází mnohé nedobré i jedovaté býlí nešlechetností.

Vyznávej dále, že nedovedeš snášet nepravosti jiných bez ostrého souzení. Posuzuješ slova i skutky jiných bez znalostí vnitřních jejich příčin. Provinění tvého jazyka jsou dojista u tebe největší. Čiň za to pokání.

Vyznávej, jak z tvé netrpělivosti vzešly mnohé hněvy, ze závisti vznikla nenávist, mnohý odpor. Srdce se zatvrzovalo čím dál více. Tvá mysl byla podrážděná, ústa nevážila slov a jiné zraňovala, vyvolávala kolem sebe neklid, napětí a zlou vůli.

Uvědomuj si, jak velice a často pečuješ o věci světa, kolik času věnuješ zemským úkolům. Kolik času však věnuješ práci pro budoucí život duchovní? Uléháš-li večer ke spánku, díváš se přísným okem na sebe, na uplynulý den, na myšlenky, táhnoucí tvou hlavou jako přelétaví ptáci z místa na místo, vzpomínáš na svá slova, kterými jsi vytvářel kolem sebe ovzduší jasné, tiché a pokojné, anebo bouřlivé, zlostné a plné tísně a snad i hněvu? Myslíváš na to, jaké pocity tě plnily, zda radostné či bolestné, povzbuzující, či byl chlad a lhostejnost v duši? Nebuď lhostejný, nebuď lenivý v práci pro svou duši, v práci na své obrodě, v neustálé péči o myšlenky čisté a dobré, milé Bohu.

Konečně si uvědomuj, že nejvíce jsi dlužen lásky v myšlence, slovu i skutku svému Bohu i lidem, celému životu stvoření Božího.

Prokonej dobře tuto práci zpytovnou a hodnotící sebe. Když ji dobře, silně a správně naplníš, celou duší prožiješ, odejdou ti ze srdce všichni Boží nepřátelé, kteří připravili Kristovu Golgotu.

Kéž odejdou již v této chvíli, kdy si silně uvědomuješ stav své duše. Kéž již v tomto velikonočním čase se plně očistíš a posvětíš modlitbou, láskou i vstupem v dokonalost duše v Bohu.

Svatý půst duše

Co je půst? Jistě to, člověče, víš, že tímto slovem se označuje odříkání se něčeho, co je příjemné duši i tělu.

Toužíš-li prožít mysticky Velikonoce, nelze jinak než začít v duši pilnou práci - v pevné vůli a sebezapření překonávat staré návyky, povrchnost a všední myšlení, cit obrácený ke světu a slovo položené do tvrdého znění. Čas Velikonoc volá. Kristovo utrpení tě vybízí, abys ulehčil Jeho oběti za lidstvo tím, že tvé viny a poklesky Jeho rámě neobtíží, ale balzámem do Jeho ran bude vědomí, že se našla lidská duše, chápající Jeho Golgotu a upřímně se snažící ulehčit tíži kříže.

Pohleď do nitra! Zrcadlo, které sis chvíli podržel před očima, ukázalo ti podobu duše, která přivedla Krista na Golgotu. Netušil jsi, že ony nešlechetné myšlenky, slova i skutky, sídlící v tvém nitru, jsou těmi katany bičujícími a křižujícími, že to jsou oni pyšní sebevědomí Židé, rouhající se a ponižující Kristovo Slovo lásky a pokoje.

Vezmi do rukou sílu své vůle, aby nemilosrdně vyhnala svatokrádežníky ze svatého Božího chrámu, jímž je duše člověka, duše tvá. Rozhorli se a přísným slovem vyžeň, vypuď navždy ze sebe myšlenky Krista mučící a křižující.

A když toto učiníš a vyčistíš chrám Boží, svou duši, od všeho nízkého, nešlechetného i zlého, postav ke vchodu strážného anděla. Postav tam svatý úmysl pevně chránit chrám duše a nepřipustit jedinou myšlenku, která by znesvětila svaté místo.

Doposud jsi nedovedl postavit se pevně a silně jako strážce svého nitra, do něhož chce již vstoupit Kristus. Avšak čas milosti Boží staví tě před tento úkol se vší naléhavostí. Svatý čas Velikonoc prožij ve bdění nad sebou, ve svaté kázni každého pocitu i záchvěvu myšlení.

Varuj se přísně myšlenek, slov a skutků, které jsou velmi nedokonalé, zlem zastíněné. Zapuď každý náznak vlastního sebevědomí, myšlenku pohoršení, souzení, hněvu, netrpělivosti, reptání, touhu po požitku a ukojení všeho, po čem tělo volá, aniž by to nutně potřebovalo pro svůj život a sílu. Zapuď i myšlenku, která ti zabraňuje v modlitbě a nutí k pohodlnosti, netečnosti, vlažnosti a lenivosti duchovně myslet a žít.

Nedokážeš-li myšlenky ovládnout a řídit jejich směr, soustřeď se na slova a nepropusť ze rtů slovo, které by nebylo mírné, souladné, pokojné, útěšné, povzbudivé a láskyplné. Dáš-li pozor na myšlenky, zadržíš-li slova nevhodná a promluvíš dobrá a moudrá, staneš se Šimonem, pomocníkem kříže Kristova ve dnech, kdy duchovně se obnovuje a prožívá Golgota.

Obtížným, avšak velice záslužným a významným postním cvičením, odříkáním se všeho, čím dosud libovolně tvá duše žila, vykonáš svůj první skutek lásky k Bohu a připravíš duši k mystickým prožitkům Velikonoc, k přijetí očištění, vykoupení a prvního silného paprsku vzkříšení.

Abys mohl dobře prokonávat půst své duše, denně ráno po probuzení vyvolej v mysli tuto myšlenku:

Ježíši Kriste, připravující se na Golgotu, toužím ulehčit břímě Tvého kříže svou vlastní duší. Přijmi mou upřímnou touhu i snahu. Podepři můj pevný úmysl duchovně myslet, láskyplně mluvit, obětavě pracovat pro duchovní dobro své i všech, pro upevnění a rozmnožení dobra, lásky a svatého božího pokoje na Zemi.

Od tohoto okamžiku se uzavírám všem nedobrým, duši znesvěcujícím a ji snižujícím myšlenkám, slovům a skutkům. Vypuzuji je z duše a provždy jim odmítám vstup do svého vědomí.

Pomoz mi, můj Spasiteli, naplnit život dokonalostí vnitřní čistoty a lásky. Díky Tobě, díky Ti na věky!

Svatý týden

Úvod

Když přišel velikonoční čas a duše vstupovala do rozjímání nad jeho mysteriem, tu před vnitřním zrakem se ukázala temná hora, Golgota, zahalená těžkou clonou, jako několika neprostupnými oponami. Opony se počaly zvolna jedna za druhou rozhrnovat. Objevil se kříž mezi nebem a Zemí, sahající do nedozírné výše i hloubky. V temnotě, jaká byla kolem, rozeznala jsem Božskou Bytost na kříži. Její ukřižování ji položilo do nehybnosti a hlubokého mlčení. Po delší chvíli ticha a mého zvyšujícího se soustředění nastal podivuhodný, až tajemně mystický pohyb.

Ukřižovaný se zachvěl, silná oživující vlna proběhla Jeho podstatami projevenými jako Tělo. Pohnul se a pomalu zvedl sklopená víčka. Vyzářil pohled plný nesmírné síly a touto silou pronikal mou duši a celé její duchovně lidské vědomí. Vyzdvihoval je do výše svých úst a ta stažená a sevřená bolestnou mukou se otevřela a z nich plynula Slova.

Co lze přetlumočit do lidských pojmů a myšlenkového vyjádření slovem člověka z onoho tajemného sdělování, je obsahem rozjímání Svatý týden.

Vstup do jeruzalémských bran

Pán mluví:

Následuj mne, člověče, cestou golgotské trýzně. Pozoruj cestu, poznávej činy, které vedla Láska. Upři svou mysl k obrazům a poučením, kterými budou ti přiblíženy a dány k úvahám.

Ach, Jeruzaléme, tys symbolem lidského nitra. Jeruzaléme, město zbudované na pokyn Hospodina, ty stalo ses zjevným příbytkem božího lidu, který vyveden byl z domů egyptských, aby si zbudoval tebe, obraz svého duchovního života, obraz své duchovní minulosti, přítomnosti i budoucnosti.

Ty stalo ses tajným, neviditelným a skrytým symbolem člověka, vedeného svým Stvořitelem. Bylo jsi stavěno a budováno Božím přáním, aby se projevila i tvá duchovní významnost. Když kladly se základy tvé zjevné výstavnosti a krásy, tvořily se i základy oné neviditelné, velkolepé stavby duchovního Jeruzaléma, který zobrazoval duchovní bytí člověka, jehož jsi měl být, zjevný Jeruzaléme, mystickým symbolem.

Duchovní Jeruzalém je sám člověk. Je vytvářen Božsky dovednou rukou. Jeho Stavitel jej vyzdobil nejlepšími věcmi a chtěl jej mít za radostný stánek svého přebývání, protože jej stavěl ku potěše své. Myslel i na jeho budoucí slávu, až se naplní čas a tento duchovní Jeruzalém v celé kráse ukáže se stvoření jako město veliké a krásné, v němž sloupy jsou z nejčistších alabastrů, svítících do daleka svou bělostí. Takto krásného zbudoval Hospodin, Pán zástupů, duchovního člověka, s tělem bílým, jemným, pevným jako sloupy z mramoru. Postavil jej uprostřed již stvořených divů k dovršení svého stvořitelského díla počátků . . .

Člověče, otevři knihu Písem a sleduj osudy zjevného města Jeruzaléma. Kolikrát nepřítel vtrhl do jeho bran, pustošil jeho krásy, kolikrát zrada i netečnost strážců otevřela přístup k jeho domům a nepřítel odcizoval jejich drahocennosti. A když najdeš dosvědčení v Písmu, zavři tělesné oči a podívej se vnitřním zrakem na Jeruzalém skrytý. Zachvěješ se nad ním a ustrneš. Jeruzalém duchovní, vnitřní život člověka, uvidíš ve stejném postavení.

Zpustošen od nepřítele, oloupen a znečištěn jeho rukou, který tak dlouho brány duchovního Jeruzaléma obléhal, až se mu podařilo jich dosáhnout a vyvrátit z veřejí, takže měl volný přístup do všech jeho příbytků.

Co udělal člověk na obranu?

Mnohý se uchýlil do chrámu k modlitbám v domnění, že prosí-li svého Hospodina, On za něj brány i dům ohlídá. Jiný zase s velkým křikem šel na svého nepřítele se zbraní, ale vysílen halasností a vychloubáním byl přemožen a padl docela pod ranou nepřítele. A ten opatrný, který každý den zabedňoval své okno a nevycházel, aby na sebe neupozornil, klopýtl ve tmě a poranil se o svůj vlastní práh. Ospalci a hýřiví, kteří v radovánkách nemysleli na konec noci ani dne, byli překvapeni uprostřed veselí a do jednoho byli pobiti. Nepřítel zvedl hrdě svůj prapor a sbíral zbytky obyvatel města, kteří se mu dobrovolně a rychle vzdali.

Díval se Hospodin na své město a byl smutný dlouhý čas. Našel se však odvážný, který neváhal jít do nepřátelského zajetí k přemožení jeho moci, k vyvedení zajatých.

Kdo jde do tábora nepřítele, bývá v zajetí týrán a mučen, aby pověděl o tom, který jej poslal, aby i on mohl být přemožen a zajat. Tak se stalo i v čase, kdy Obětovaný přišel přemoci nepřítele přímo v jeho hlavním sídle. A chtěl-li to učinit ne pro slávu Jeruzaléma zjevného, ale duchovního, stavěného rukou Boží stvořením člověka, pak musel tento Obětovaný nejdříve do něho vstoupit.

Když nadešel čas příhodný a určený k Jeho záchrannému konání, musel tento svůj úkol učinit zjevným před očima vykupovaných, i před nepřítelem. Dal přivést oslátko, symbol trpělivosti a pokorné mírnosti, vsedl na ně a vjel do bran zjevného Jeruzaléma. Tímto zjevně promítaným dějem počala golgotská oběť, mysterium vykoupení a spasení.

Právě v tuto chvíli vstoupil Kristus i do neviditelných bran duchovního Jeruzaléma, do lidského nitra, do duše člověka, k jeho mysli a srdci. Spatřil tam strašlivou zkázu, zpustošení, hrůzu a smrt, že nad ním zaplakal. Plakal nad vlastí pozemskou, Jeruzalémem, městem zjevným, i nad městem duchovním, jímž je sám člověk.

Mnozí Jej vítali a pod nohy kladli květy, ale On se z toho netěšil. Věděl, že ústa volající: hosana - za okamžik budou žádat Jeho smrt.

Jak bylo tehdy, je zas. V každý velikonoční čas oslavují lidé vstup Ježíšův do Jeruzaléma. Modlitby a zpěvy jako krásné květy a ratolesti Mu padají pod nohy, sterá volání: vítej - se ozývají z nejedné strany. Za slavným vjezdem do Jeruzaléma stojí Golgota. Ruce, které před chvíli měly v rukou květy, vedou Jej ke kříži. Zlé skutky kříž Kristův vztyčují nad Zemí, dávají mu velikost od Země k nebi. Každé Velikonoce Jej odhalují a opět obnovují v duchovním obraze mysterií Oběti. V ní vstupuje Kristus stále do bran jeruzalémských k přijetí chvály i ortelu smrti. Znovu se hrozí zpustošení v lidských duších a utrpení, které následuje jako strašný dopad hned vzápětí každého křižování lásky . . .

Až v chrámu se bude oslavovat den, připomínající vstup do bran jeruzalémských s voláním lidu: Požehnaný, jenž přichází - vstup do ticha přemýšlení a rozjímání.

Představ si, že Kristus, Beránek Boží, vjíždí do bran jeruzalémských s láskou, dobrotou, mírností a trpělivostí. V tu chvíli vstupuje i do tvé duše, člověče pozemský. Kéž nehrozí se Beránek Boží jeho spouště a zkázy. Kéž nezapláče nad ním. Kéž není veden v tobě k ukřižování . . .

Příprava k Velké noci

Člověče, vedu tě k důvěrnému nahlédnutí do obětí z utrpení Kristových. Soustřeď mysl a vnitřní zrak upři k duchovním obrazům, které budou ukázány.

Poznal jsi Beránka Božího, který sestoupil do zajetí lidského nepřítele, aby zbořil jeho pyšný hrad vystavěný v městě Božím - v člověku. Poznal jsi Ho ve chvíli pláče a smutku, kdy svým Božským vědomím a pohledem Otce Stvořitele viděl místo vybudované s tolikerou péčí a láskou. Tento pohled viděl věk minulý i budoucí.

Jeho vědomí, překypující soucitem a láskou k zajatým vězňům, bylo spalováno nezměrnou trýzní a nezměřitelnou touhou po vydání sebe do všech lidských životů, které propadaly zákonům zmaru a zániku. Bylo by však pro Boží lásku myslitelné, aby s nekonečnou trpělivostí čekala, až on vyjde z bloudění na návratnou cestu do ráje?

Již tehdy, když plamenný meč anděla odváděl člověka z duchovního ráje, láska Boha byla proniknuta soucitem s nešťastným člověkem, a potají, bez jeho vědomí, připravovala čas, kdy sestoupí za člověkem do temnoty, posílí a obnoví jej, a silou svého stvořitelského Slova jej vloží do boží podoby.

Tajný úmysl Boží lásky se stal zjevným Ježíšem Kristem. A tento Ježíš Kristus vstupem do Země postavil se tváří v tvář dílu, které toužil naplnit a dovršit, aby navždy stálo jako zjevný, poznatelný čin Boha na věčné časy před zrakem celého lidstva. A protože Země je důležitým zkušebním kamenem vesmírné stavby, jsou její děje zaznamenávány a zjevovány všem.

Bůh zatoužil právě v ní projevit čin své lásky, a proto do této podivné zemské vlasti sestoupil a projevoval se tak, jakoby sám byl jednou z jejích bytostí. Musel skrýt svou Božskou tajemnou tvář a zastřít ji podobou člověka, již bylo lze spatřit tesklivou a plačící, pod tíhou přetěžkou a přehroznou, nad lidským proviněním minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Nekonečné moře utrpení vyvolané proviněním člověkovým nachylovalo zastřenou Božskou tvář Ježíše Krista ke smutku, úzkosti a bolesti.

Jeho pláč byl pláčem celého lidstva, Jeho vzdechy byly vzdycháním lidstva, jeho pot byl smrtelným potem tisíců dobrých i zlých, spravedlivých i nespravedlivých, protože všichni mají hrůzy smrtelných potů a v úzkostech stojí před smrtí. Všichni nezměrně trpí tělem i duší, celým svým lidstvím.

Vševidoucí pohled a Božské vědomí, v němž jsou zaznamenány všechny lidské strasti od počátku až do konce, byl největším utrpením Páně. Svou přímou účastí na všech lidských bolestech přiblížil se k člověku ve spojení se s ním pro přítomnost i budoucnost.

Dějem zahrady Getsemanské, pláčem nad Jeruzalémem, se úzkosti a smutky Ježíšovy stupňují s velkou silou i mírou, protože se přibližuje Jeho Golgota. Jimi se víc a víc ponořuje do lidství ke ztotožnění se s ním.

Úkolem duše lidské v prvých dnech svatého týdne je přiblížení se v duchu k Ježíši a porozumění Jeho bolesti, ponoření se do Kristovy oběti, v níž On zastupoval Boha u lidí a lidstvo u Boha. Úkolem je uvědomit si, co tím učinil pro celé lidstvo, pro každého člověka, a proto i pro tvou duši, která takto přemýšlí a rozjímá. Jeho slza je slzou minulou, přítomnou i budoucí. Jeho smrtelná úzkost je táž, se kterou její tělo umírá.

Jako se stal celým člověčenstvem přijetím jeho bolesti, tak byl i každou duší lidskou zvlášť. Její věci nesl jako břímě kříže, jejím věcem pomáhal, ji vykupoval a vyváděl ze zajetí zlého. Tím vším se s ní spojil tak, že tvoří s ní tajemnou jednotu. On tuto jednotu zná, ona však o ní dosud neví. Musí ji však poznat a uvědomit si ji.

Stupně Kristova utrpení

Vystup, duše, na další stupeň blíž a blíž ke golgotskému kříži. Hluboce skloň svou hlavu. Kolem tebe jde neslyšným krokem postava tak věrně lidská, že takřka vidíš oko s temným obrvím, vlas tak jemný, že i lehký vánek větru jím pohrává, spanilou tvář, jakou mívá nejkrásnější dívka, ruce tak bílé, že se zdají průsvitnými, postavu tak vznosnou, jakoby neměla nohou a vznášela se jen vnitřní silou nad Zemí.

A její čelo? Jakoby na něm sídlilo Slunce a třpytily se hvězdy, jako nejkrásnější květy by z něho vyrůstaly a stékaly z něho stříbrné praménky vod. Kdo může vypovědět krásu čela, jež se stalo čelem Ježíšovým? Mělo tvar i podobu lidskou, a přece svítilo jasem a krásou, že lidé před ním ustupovali v posvátné bázni před tak zázračným zjevem.

Jen jeden člověk před Ním neustoupil. Jen jeden člověk se nesklonil před majestátem této nadzemské krásy, zahalené lidským tělem. Kdo byl tento člověk? A byl to vůbec člověk?

další