Marně bys, duše, přemýšlela nad jeho jménem, i proč on, blízký a zdánlivě oddaný učedník stal se nástrojem rozsudku smrti nad přijatým lidstvím Ježíše Krista, Jehož vnějším znakem bylo tělo podobné lidskému.

Žádný člověk na Zemi nesměl se dotknout Ježíšova tajemného těla. Marně na Něj číhali pro to najatí lidé. Marně Mu vyhrožovali kněží. Byl nedostupný. Nebyl člověkem podléhajícím zemským zákonům. Byl Zjevem Božím a pro ten platil jiný Boží úradek. On jej znal a s plným vědomím se mu z lásky k člověku podřídil, přijímal jeho naplnění v čase určeném Jím samým již před svým přioděním se lidskou tělesností.

Čas Oběti se přibližoval. Božské vědomí Ježíšovo však čekalo na okamžik lidem nepostřehnutelný, v němž se otevře brána temné říše spojené se Zemí a z ní vystoupí její pán a v dramatu Golgoty mučitel Krista k započetí svého hrůzyplného díla. Chopí se posvátného Těla a na Něm vykoná Ukřižování. Smí se k Tělu přiblížit jen proto, že Ono se pro tyto úžasné mysterijní chvíle vydává dobrovolně do jeho rukou tím, že do sebe v zástupné úloze přijímá celé hříšné lidství. Teprve dobrovolným úkonem Oběti ve ztotožnění s padlým člověkem lze Ježíši Kristu vydat se do moci tomu, který vystoupil z hlubiny Země k dílu postavení kříže.

Vybral si k tomu vhodné pomocníky z řad lidí. Ovládl jejich mysl, vsunul se z větší i menší části přímo do jejich lidských těl. V seskupení tvrdého nepřátelství, které se jevilo jen jako lidské, vyšel zahájit proces soudu, vynášejícího rozsudek smrti nad svatým Obětníkem, Božím Beránkem.

Dílo mučitele započalo v posvátné chvíli stolování ve večeřadle, kdy Ježíš Kristus byl naposled mezi svými učedníky ve své Božské moci. Na tomto místě, přímo před zraky Krista a Jemu tváří v tvář, ujal se díla. Přistoupil ke kruhu Jeho nejbližších a vztáhl ruce po jednom z nich, aby jej učinil svým nástrojem, prostředníkem svého vlivu na celé dění. Pomocníci, které si vzal ku pomoci ze své říše, zmocnili se kněžské rady i davu lidu, aby rozjitřili jejich fanatické myšlení až k vrcholu nenávisti a pomsty.

Nežli se však toto odehrálo, byl Ježíš Kristus hotov s úkolem zvěstování lásky, s přiblížením Boha jako Otce člověku. Sdělil Jeho přání, pokyny i nejvyšší zákon lásky, do něhož se musí znovu vsunout lidský život. Pověděl, co má člověk činit, aby svou duchovní obnovu a vysvobození z moci zla uskutečnil a tak se stal hodným božího synovství svým dalším životem lásky, ochotnou vůlí dobrem se projevovat a vytvářet svá díla.

Aby však člověk nebyl ponechán jen sám sobě, ale duchovně a vnitřně se mohl dále spojovat s Kristem, od Něho přijímat sílu i osvícení, slavnostně se Ježíš Kristus zavázal před očima odpůrce, že se navždy neloučí s člověkem, i když sám se vydá lidské smrti. Přislíbil, že opět vyjde ze své nedostupné výše. Pokud sám znovu nepřijde, bude v mysteriu živého chleba a vína s člověkem spojen.

Dobře znal člověka, že si on nedovedl duchovně představit Kristovo spojování se s ním, že není ještě vyvinut k vnitřnímu soustředění, v němž by mohl Krista přímo pocítit. Veliká láska a Božská moudrost Ježíšova učinila svatý akt proměnění chleba a vína ve svou mystickou podobu, již zpřístupnila každému člověku.

Mysterium večeře Páně je po Kříži nejvyšším činem lásky. Je dokonalým vítězstvím nad nepřítelem, je proměněním jeho zlého činu v dobro a obecnou prospěšnost. Takto vítězí, kdykoli dosáhne vnitřního spojení s člověkem v jeho duši.

Co učiníš, duše, s tímto poznáním? Budeš se jen podivovat? To je málo. Ty půjdeš s Ježíšem Kristem v Jeho úzkosti a bolem prožívaným za celé lidstvo. Přišel čas zvláštní, kdy On ve svém zastoupení člověka, přijetím utrpení za jeho pád, přijímá na tuto cestu následovníky, kteří jako On pomáhají, za druhé se obětují. Ty duše, k níž je takto promluveno, zastupuješ v tomto křížovém čase lidstvo vyznávající Krista. V Jeho jménu půjdeš v památný den večeře Páně a postavíš se s Ním tváří v tvář nepříteli, který vstoupil do člověka, aby se úskokem zmocnil Krista a za lidské pomoci vedl Jej na Golgotu. Ty ve svatý den záslibu Krista v mystickou jednotu s člověkem vstoupíš v duchu společně se všemi věrnými učedníky Páně do večeřadla a dobře si uvědomíš Kristův záslib. Bude ti podán chléb a víno Jeho samotnou rukou.

Tímto svatým obrazným dějem zaslíbí se Kristus tobě a ty Jemu. Vstoupíš s Ním v jednotu a budeš od této chvíle přijímat Krista, kdykoli v tichu a vroucím pozdvižení mysli, slova i citu se k Němu pozvedneš a celým srdcem zatoužíš po spojení s Ním. Budeš-li to činit často, staneš se požehnáním Země. Přes tebe a z tebe budou vycházet Kristovy milosti, Kristova láska i účast na všech věcech těch lidí, s nimiž v lásce žiješ a za něž budeš prosit a také se i obětovat.

Když si v rozjímání uvědomíš, že přišel Kristus na Zemi pro vítězství a nyní tobě z něho dává a v nitru se s tebou spojuje, tu z hloubi sebe volej:

Ježíši Kriste, s Tebou jsem spojen na věky. Přijmi mne do svého srdce. Můj dobrý Pane, Mistře, Učiteli i Spasiteli, vstup do srdce mého a nikdy je neopouštěj. Chci být v Tvé přítomnosti. Chci v ní žít navždy.

Dokonáno je

Když u kříže skončila duše své vnitřní duchovní rozjímání, tu ještě jednou vzhlédne vůkol sebe, aby si dobře vštípila obrazy v duchu viděné. Sledovala v nich Pána po několik dnů lidského času, zachycených Písmem jako významné události zjevných cest Golgoty Ježíše Krista. Začala dnem, kdy vstoupil do neviditelného města Jeruzaléma, aby v něm i skrytě konal svou oběť v zastření své Božské výsosti lidským tělem v jeho údělu bolesti a smrti.

Proč tak učinil?

Učinil tak proto, aby svou skrytou Božskou mocí přemohl moc ďábelskou, jíž člověk propadl tím, že v jistém čase se odklonil od dobrého čistého myšlení a počal v sobě pěstovat myšlenku přijatou od svůdce v ráji. Když bylo dopuštěno pokoušet člověka, jak je pevný v dobrém a čistém myšlení a citu, člověk neobstál. Dal se zlákat na pohled skvělou nabídkou svůdce. Jakmile však připustil jiné činění než jakým dosud žil přijímaje Boží jemné, čisté a krásné myšlenky a inspirace k svému vyvíjení, dostal se pod vlivy opačné. To byl nejstrašnější okamžik života.

Následky prvního potřísnění duchovní boží čistoty člověka nese ještě dnes lidská duše. Rodí se v Zemi studené a málo osvětlené. Bojuje v ní s nesmírnými obtížemi každou hodinu, každý den. Počáteční provinění jako strašná kletba postihlo celý lidský rod. Svůdce tohoto rodu se stal jeho pánem. Jak panoval a dosud vládne, dokazuje utrpení člověka i celé Země.

Jako tvrdý a hrubý vládce často bičuje otroky, aby je donutil vykonat nejtěžší práce, aniž dbá jejich sténání, tak počíná si ďábelský pán s každým člověkem. On mu propadl a stal se jeho otrokem. Bez milosrdenství, bez soucitu, chladně a krutě jedná a vykonává soudy. Čím více přijímá člověk do své duše zla, tím více propadá zákonu jeho vlády a trestu.

Člověk se ocitl takto v bludném kruhu hříchu a trestu. Stále dokola se točí kolo tohoto strašného osudu zajatce zla. Nad ním je kamenná tvář mučitele, neznající slitování: Jen úpěj si, plač a vzdychej, duše mi propadlá. Tím více se oslabuješ a mně propadáš. A až přijde den soudu, ty nenapravitelná, budeš se mnou tam, kde jsem já. - Tak mluví tato ústa v kamenné tváři nedobrého pána.

Tento hrůzyplný obraz ukazuje se duši, aby konečně poznala, kdo trestá člověka. Ne Bůh dobrý a láskyplný, ale ten, který stál blízko lidské kolébky a uzmuv člověku mateřské mléko, podal mu pohár jedu, protože toužil přivlastnit si toto skvělé dítě boží, krásné a nadané.

Když pak Otec těchto dětí musel slýchat jejich nářky a přihlížet jejich trýzni, když se díval, jak dítě v temnotě úpí a dovolává se Jeho milosrdenství, když jejich výtky rozdírají Otcovo srdce, protože se ubohým dětem zdálo, že tento Bůh, o Němž přišla do Země zvěst, je příliš krutý, příliš trestá a pronásleduje nevinné, tu chtělo se Mu volat k postiženým: Proč mne voláte? Dobrovolně jste se přiklonili ke zlému. Zákon vám daný na počátku pro vaše udržení se v životě lásky a pokoje, nemožno rušit. Kdo pomoci vám může nyní, když jste ve zlu a bez lásky, v nepokoji a bolesti? -

Přece však tato slova nebyla pronesena, zůstala jen v mysli Pána. Člověk je neslyšel. Jiné Slovo Boží k němu našlo cestu přímo tam, kde bylo sídlo ďábelského panovníka a jeho služebných duchů. V zemi Egyptských, před sochami nepravých bohů vysoko k nebi vztyčených jako k výsměchu Pánu pravému, vyhledalo Slovo Boží muže čisté, moudré, a ponejprv promluvilo. V tomto Slovu se prvně ozvala láska Otcova ke svým dětem, trýzněná jejich mukou. Byl dán příslib Mesiáše nejedním prorokem.

A tento Mesiáš, Bůh sám, se odvážil toho, co se zdálo nemožným: sestoupil a stal se člověkem svou vnější podobou. Vstoupil do království ďábla. Jakmile na sebe vzal podobu lidského těla, stal se i On jeho poddaným, a proto se mohl nadít stejného, čím sváděl a mučil skutečného člověka. Proto mluví Písmo o pokoušení Ježíše Krista ďáblem. Vůči Mesiáši v lidském těle bylo mu dovoleno použít všeho: mnohé léčky, pokoušení, výsměch, bičování, mučení i ukřižování. Mesiáš musel v kostce prožít celý lidský věk se všemi trýzněmi těla i ducha v zajetí zlé moci.

Aby mohla být zlomena ďábelská moc nad člověkem a on nastoupil samostatnou cestu a činnost dobrem, bylo potřebí činitele, který by prošel celou strašnou zkouškou a přitom zůstal čistý, svatý, neposkvrněný a neporušený jediným náznakem reptání, hněvu a netrpělivosti. Toto by nedokázal žádný člověk. Jen nejvyšší síla a láska Boží mohla překonat ďábelství s celou jeho ohromnou družinou. Jen nejvyšší vědomí Boží, v němž byly obrazy minula, přítomna i budoucna, mohlo mu čelit a lámat hrůzyplné kolo lidského osudu, úděl hříchu a trestu. Do té doby žádný člověk vlastní rukou nemohl se z osudového kola vyprostit. Neměl k tomu sil ani pravých vědomostí.

Toto je duši zjevováno v den Velkého pátku, památného dne lidského věku, kdy se zlomilo kolo strašného osudu lidí. Zlomeno bylo Kristem, Jeho obětí, sestupem do společenství a v něm prožitým utrpením i smrtí těla.

Dříve než rozjímající duše odejde z hory Golgotské od Krista člověčenstvím zmučeného ke Kristu vzkříšenému, Přemožiteli lidské smrti, tu se ještě ohlédne zpět na cestu ke kříži. Znovu si v duši představí všechny tímto výkladem kreslené obrazy. Rozjímá nad nimi. Pevně si je uloží v paměti. Snaží se jim porozumět. Kristu Ukřižovanému naposled vzdá dík a pomalu se ubírá v zamyšlení od Velké noci k Novému ránu.

Radost Velikonoc

Je nevlídno a tesklivo v lidské duši v čas, kdy Země je bez květu, kdy vichřice občas přes okno zahučí, jakoby kvílela nad pustotou Země, kdy nepříjemný déšť z oblak padá a nohy zapadají do zemského bláta. Tu duše toužebně vzhlíží k oblakům, pátrá po slunci a těší se jak malé dítě na den, až ono tajemným kouzlem počne měnit nevlídný obraz země v čarokrásnou jarní vidinu. A když se přiblíží čas tepla slunce, ohlíží se kolem sebe, nabírá dech, aby mohla co nejvíce pojmout oné skryté neznámé síly, která vane a proudí vzduchem, všechno prostupuje a mění přímo zázračně.

Pojednou uslyší líbezný ptačí hlas a v šedivém trávníku najde bílý čistý květ jara jako zvěstovatele krásy, kterou brzy země rozkvete. Tu se ptá: Odkud přicházíš, ty divuplná sílo, jež dovedeš rozradostnit lidské srdce, že se těší a raduje, že nastal nový čas slunce, světla i tepla? Tak dlouho jsem čekala na tebe, že zaplašíš teskné stíny, probudíš spící zemi a oděješ ji krásným rouchem, šatem z květů, hebounkých lístečků a mnohých jiných krás? -

Celý ten obraz předvelikonočního času, viděný očima těla, má zobrazit nejen zemi a její tajemné děje jarní obnovy. Má duchovnímu citu a vnímání, jež je okem duše, ukázat, že za ním je skrytý obraz duchovní, v němž přírodou je lidská duše. Jako příroda byla utvořena pro potěšení obyvatel Země, tak duše člověka byla učiněna pro ozdobu a krásu nebeského prostoru.

Aby příroda mohla plnit svůj úkol, dostává od slunce tajemnou životodárnou sílu, neviditelně působící na její růst a vývin ke kráse. Duše dostává sílu pro svůj rozkvět do krásy od Slunce, které je neviditelné pro zemské oči. Kdyby je uviděly, spálily by se v jeho oslňujícím jasu. Proto musí být duchovní Slunce před nimi skryto a jen neviditelně a skrytě posílat paprsky síly pro růst a zkrásnění duše.

Ona se na dalekém svém počátku provinila proti svému Stvořiteli, který byl pro ni takovým krásným Sluncem, které tvořilo její život. V zoufalé bolesti nad jejím proviněním jakoby toto Slunce plakalo slzy a kvílelo. Tyto slzy, padající na její tvář, počaly ji měnit k nepoznání. Božské Slunce plakalo a nános slzí bolesti navršil se jako těžký příkrov na provinilou duši tak, že přestala Slunce vidět. Skrylo se a ona upadla do těžkého duchovního spánku, v němž jakoby v ní života nebylo a její stav se podobal smrti.

To je duchovní obraz lidského nitra v předgolgotském čase. Obraz zemské přírody v čase předvelikonočním se mu podobá. Srovnej si tyto obrazy v duši a dlouho se na ně dívej. Když si duše uvědomí jejich podobnost, tu překročí čas čekání na své vzkříšení z duchovního spánku a vstoupí do obnovy své vnitřní krásy a světla.

Duše se dívá pozorně kolem. Lidé se zradostní, úsměv krášlí jejich tváře, znamenané mnohou jizvou utrpení. Pták letí nad hlavou a krásně zpívá. Lidé hledí za ním vzhůru a touží vzlétnout s ním vysoko k slunci blíž. Cítí, že tam nahoře musí být ještě tišeji, krásněji a volněji, že člověk by snad blahem zaplakal.

Když duše uvidí tento obraz lidské radosti - co učiní? Její vnitřní oko si musí představit, že se vznesla vzhůru za oním pějícím ptákem, blíž a blíže ke slunci, jež se tak rozzářilo nad hlavou člověka. Avšak místo hvězd na obloze a místo hmotného slunce musí uvidět Slunce své: Ježíše Krista. Ten z ní snímá v tomto velikém proměňujícím čase těžký příkrov bolestných slzí tvého Stvořitele nad proviněním, jímž byla duše uspána k duchovnímu spánku. Odstraněním tohoto těžkého příkrovu, který tíží duši jako sněhová závěj zemi, je volna a vzkříšena ke své původní kráse.

Když překonal Kristus, láska Boha, smrt lidského života, tu vlastní rukou sňal hrobový příkrov z duše, aby i ona vstala z mrtvých, aby v ní zazpíval nový život, nový rozkvět, aby ruku v ruce se Vzkřísitelem nastoupila znovu duchovní cestu, obnovila svou původní krásu.

Na obloze jejího duchovního života se rozzářilo nesmírné, krásné Slunce. V jeho životodárné síle, v jeho teple, rozkvete jako nádherný květ nebeské zahrady. Utrpení zavlažilo její kořen v zemi rostoucí a on znovu ožívá a zazelená se novými výhonky. A Slunce, Kristus vzkříšený a Jeho láska, přitáhne lodyhu květů, které v ní rozkvetou, na svém paprsku přímo do své náruče.

Aby si duše zůstala vědoma těchto posvátných a tajemných věcí, denně dnem vzkříšení Páně počínajíc po celý čas velikonoční v mysli si představuje a v citu opakuje:

Jsem květem uloženým ke spánku. Slunce, Kristus, mne probudil k novému životu, obnovil mou duchovní sílu teplem své lásky, která mi svítí a prozařuje mé zimomřivé nitro, zeslabené dlouhým duchovním spánkem.

Otvírám vstříc náruč svému Slunci, Kristu vzkříšenému, a přijímám od Něho světlo a teplo, přijímám sílu pro vzkříšení sebe k novému životu.

Přitom lze i ruce rozpřáhnout k neviditelnému Slunci, vzkříšenému Kristu, po chvíli na prsou zkřížit v hluboké úctě a pokoře i vděčnosti a modlit se:

Děkuji Ti, Kriste, za Tvé nesmírné vykupitelské dílo.

Děkuji Ti za milosti, které mě obnovily k novému krásnému žití po Tvém boku ve světle Tvém i v lásce Tvé, jíž kráčí svatí Boží, vykoupení Tvou krví, krví Beránkovou.

Díky a chvála Tobě.

Vzdávání slávy i chvály

Chválu i slávu vzdávejme Pánu našemu nejvyššímu, který je na výsostech.

Poslechněte hlas božích andělů, kteří v plesání velikém provázejí Pána z hrobu.

Když povstal Pán ku pomoci člověku, tu prvně pokynul služebníkům v šatech andělských, aby se chopili cípu Božího šatu a provázeli Pána svého od počátku až do konce.

Tak zaplesal Boží svět v ten první čas, kdy mu bylo oznámeno, co Pán připravuje. Vyšli služebníci, oblékli roucha svých hodností a těla jejich z průsvitných září vroubila cestu od nejvyššího světa až k nejnižšímu. Vytvářela takto hradbu proti světům nečistých duchů, aby jejich pohledy nestínily svatost Krista, který ukryt sestupoval do nižších a nižších prostorů, až se dotkl země božího lidu.

A jako na počátku Vtělení chránili nebeští duchové Tělo nejvyššího Božího Syna, který na Zemi měl podobu syna člověka, tak opatrovali Tělo po celý čas jeho pobytu na Zemi.

Když ve svatém týdnu více a více se ukrývala Božská síla do nitra a tělesná podoba se víc a víc zhušťovala, pevnila a tvárnila a stávala se mysticky tělem celého lidstva, tu my, andělští duchové, pracovali jsme na proměňování Božského v lidské. Prostupovali jsme svými těly postupně od nejčistších a nejemnějších až po nižší, aby byl umožněn proces připodobnění k lidskému a ztotožnění s ním. Takto se Tělo Pána stávalo zřetelně a výrazně hmotným, aby mohly být na něm zjevny všechny účinky strašlivého trýznění a tak mohla být promluvena slova: Ejhle, člověk! -

Obraz člověka ukázaný v takové věrnosti, že zachvělo se oko i srdce každého, kdo jej spatřil, naznačoval bezmocnost člověka v ruce ďábelského pána. Ano, tak bezmocní, slabí a ztýraní jste byli vy, lidé boží. Tak vidělo vás naše duchovní oko. Tak také Tělo Božího Syna muselo zjevně vypadat.

Lide boží, pláčete a rmoutíte se nad zmučeným tělem Ježíšovým a v den Velkého pátku na kolenou líbáte tělo ukřižovaného. Co my jsme měli dělat v ten čas, kdy vědomě i vidoucně sestupovali jsme a připravovali podmínky pro všechna mučidla, aby dobře a silně mohla své stopy zanášet do Těla, které jsme na svých loktech hýčkali v podobě nemluvňátka, které jsme přiváděli do chrámu jako spanilé pachole v čase určeném?

A když míjel čas a tělo do mužnosti dorůstalo, když kreslili jsme jeho obrys do prostoru, zjev vznosný a krásný, jakému nebylo rovno, tu srdce usedalo nad krásou podoby člověka, jehož vzor jsme viděli ve zvláštních chvílích vnitřních prožitků, abychom dovedli podle něho upravit Tělo Božího Syna. Bezmezná posvátná bázeň naplňovala naše vědomí i úcta před dovednou rukou Stvořitele, která do tak dokonalých tvarů vtělila ducha člověka. Tak viděli jsme Ježíše jako vzor dokonalé lidské krásy.

Kam se poděla tato krása, když byla vydána v ruce hrubé a nečisté? Kříž na Golgotě zahalil ji rouškou tesklivou, rouškou zhanobení, pod níž krása byla jako nebeské hvězdy, zahalené potrhaným, těžkým a zsinalým cárem mraků v temné větrné noci.

Ach, žalno, truchlivo je tomu, kdo vidí obojí. Ti, kteří znají jen jednu podobu, neželí druhé, protože ji neznají. Ale oko božích andělů poznalo obojí, a proto jejich žal nad vámi byl těžký a hrozný, lidé boží, kteří jste svou krásu, jíž rovno nebylo, poskvrnili hříchem, a proto i Tělo Ježíše bylo zobrazením vašeho hrozného pádu do ruku satanových: ubité, zkrvavené a znetvořené.

A když Tělo zsinalé a bez života padalo jako list stromu smrtícím vichrem a mrazem sežehnutý, tu naše ruce nesly je jako těžké a sladké břímě k místu upravenému lidskou rukou do podobu hrobu. Tam jsme je uložili tak, jak ukládá se tělo každého člověka. Pak složili jsme ruce na prsou a tiše stáli jako věrná, oddaná stráž, čekajíce na chvíli, kdy sladký Páně hlas nám oznámí, že On prokonal stav, v němž duch prochází branami říše posmrtné.

Jen tam, v tato tajemná a vám dosud skrytá místa, sestoupil sám. Nemělo být svědků při nové smlouvě Boha a vládce pekel, jenž starou musel z rukou vydat při Slovu nejvyššího Pána. Co se dělo v ty tajemné okamžiky, neví člověk ani anděl. Byla to však chvíle nejvýznamnější ode dne stvoření. Dokazuje, kam až zašla převelká milost Boží, přenesmírná láska.

I vy, lidé boží začínáte chápat počátek nové doby, dosah Nového zákona, jímž je veden od toho času děj zemský i duchovní. Základ i počátek se stal v době, kdy Pán sestoupil do říše temna a tam přísně vyměřil její právo i moc nad člověkem.

Když se Pán vracel z putování posmrtnými říšemi i peklem, nastala Mu cesta vzhůru k Otci do slávy a radosti i nových činů spásy.

I když skončila cesta Zemí Syna člověka a nastávala úloha Syna Božího, přišla chvíle, o níž mluvit slovy bylo by velmi těžké a nevhodné. Okamžik proměny lidského v Božské není pro lidské oko představitelný. Přitom naše ruce odpočívaly. Učinit tuto proměnu nebylo již v naší moci a schopnosti. Tenkrát jsme spatřili takovou moc a sílu Pána, že padli jsme na své tváře a neodvažovali se pozvednout zrak. Ale sladký hlas Páně tak něžně a jemně se nás dotkl - a hle, tu stojí před námi Pán v novém Těle, jež mělo podobu dřívější a před zraněním, ale jasnější, krásnější. Sídlila v ní nejen láska, ale i moudrost, moc a síla a nekonečná a nebetyčná sláva Boha Otce a nejvyššího Ducha.

I zajásalo naše srdce a ústa dotýkající se skvoucího roucha zvolala:

Veliký, silný, mocný a krásný je Pán náš, Pán nebe i Země, Jemuž všechno tvorstvo čest a chválu bez konce vzdává. Plesej, celé nebe - raduj se, Země. Hle, Pán tvůj kráčí v moci a slávě své uprostřed zástupů. Věčný život v Něm, věčná radost a krása. Aleluja . . . -

Koruna nebeská

Kde Syn, tam Matka.

Lide můj! Neznáš ještě plně mé tajemství a nevíš, kdo já jsem. Jsem Matka, když se rodí Syn, Ježíš Kristus; jsem Paní, když sláva i moc Nejvyššího zjevuje se ti v čase radostného zmrtvýchvstání Syna. A když záře Jeho hlavy svítí víc než největší Slunce a On korunu blažených vkládá na svou hlavu, tu její odlesk i na mou hlavu padá a věnčí ji svatozáří nebeskou.

Má duchovní koruna je vzata z koruny Boží slávy. Ona mi vše učinila a ze svého dala. To se stává vyvoleným pro ono podarování. To stane se i tobě, lide boží, až splníš vše, co je tobě uloženo a zachováš se v čisté a svaté lásce. Pak i tvá hlava zaskví se v odlesku slávy Boží, jež je korunou dokonalosti.

Milo je mi patřit na tebe, lide Syna Božího. Vidím již světlo u tebe jako dar milosti Spasitele i plynoucí z tvé dobré snahy hledat a nalézt dokonalost víry a lásky. Vytrvej jen, vytrvej, pracuj duší, bojuj a buď trpělivý. Boj byl těžký, avšak koruna je blízká. Vždyť dnes jí září Pán. A od Pána září i koruna má.

Z ní vyjímám perlu, a tobě, lide můj, ji věnuji. Až ji uvidí Vzkříšený, pozná, že je to prosba moje za vás, abyste ještě lépe a ještě rychleji spěchali cestou k svému slavnému vzkříšení, v němž předešla jsem vás. Kéž mne brzy následujete.

Radujte se dnes, jako se raduji já, jako se radují andělé boží. Pán je blízko a vyšel již pro vás.