Úvod

Lidská duše, která přistupuje k rozjímání i modlitbám s pokornou a čistou myslí, se srdcem toužícím po dosažení velkých milostí, které se přibližují v čase vánočním, velikonočním a svatodušním k člověku duchovně probuzenému, nechť si uvědomí, že přistupuje k věcem nejvýš svatým, čistým a krásným. Nechť její rozjímání je hluboké a její modlitby jsou vroucí. Nechť přemýšlí o všem a domýšlí obsah všeho, co je jí sdělováno. Nechť si v mysli stále vybavuje jednotlivé meditace a znovu o nich přemýšlí, hloubá a snaží se pochopit, co se jí zjevuje.

Každičké slovo je cenné a důležité, nad každým je třeba uvažovat a zkoumat sebe, zda slova vřelé úcty k Bohu, jež modlitbami zní, nachází v nitru odezvu, zda opravdu mluví do duše a z duše.

Ta duše, která nedosáhla dosud tohoto stavu hluboké zbožnosti a nepociťuje tolik citu lásky a oddanosti k Bohu, nechť i ona trpělivě se ponořuje do všech meditací i tehdy, je-li nucena vůlí a snahou po dosažení stavů vyšší zbožnosti nutit se k modlitbám. Nechť tím více prosí Ducha svatého, neboť jedině z Jeho darů a milostí může dostat vroucí city zbožnosti.

Modlitba k Duchu svatému je sice určena pro čas sestupu Jeho milostí, tedy pro čas svatodušní počínaje měsícem květnem až po svatou Trojici, ale Jeho působení začíná již před tímto časem a pokračuje i přes tento čas. Je tedy nejen možno, ale i přímo prospěšno obracet se k Němu stále, v každé chvíli, kdykoli je duše sklíčena anebo stojí před vážnými úkoly zemskými i duchovními.

K tomuto spojování s Duchem svatým, k těmto prosbám i vzýváním stačí mnohdy několik slov nebo odstaveček z modlitby, právě takový, jaký se nejlépe hodí ke stavu nitra v té či oné chvíli.

Vzývání svaté Trojice následuje za rozjímáním svatodušním. Je vyvrcholením mystického roku i všech milostí, které sestupují. Zde opravdu již duše předstupuje před Boha v celém Jeho tajemství, vyjádřeném třemi svatými jmény: Otec - Syn - Duch svatý.

Není třeba připomínat, že je to čas nad jiné vzácný, neboť zde je Bůh v celé svatosti, síle, moci, moudrosti a lásce. Proto se modlitba ještě více zvroucní, myšlenky se ještě více rozletí a city rozehřejí. Prokonává se podle zbožnosti duše až po dobu jednoho měsíce. Je možno se k ní během roku vracet.

Po tomto duchovním rozepětí a vzepětí přichází doba lahodného, smírného a pokojného spočinutí duše v Kristově srdci. Zde již ustupuje bázeň před nevystihlou svatostí a tajemností Boží k tichému horoucímu vyznání lásky ke Kristu, k Bohu blízkému, dobrotivému a milujícímu. Duše se noří do této dobroty, do této lásky a vzývá v meditacích Krista. Je šťastna vědomím, že nalezla tento Zdroj, a proto si znovu připomíná, co tento Zdroj skrývá, co obsahuje a co duše sama z něho bere.

U tohoto Zdroje je třeba se pozdržet co nejdéle, duchovně s ním žít po celý zbytek mystického roku; vracet se k němu a denně pokud možno alespoň jednu větu pojmout do mysli a žít jí po celý den nebo týden, aby se zbožný povzdech proměnil v hluboký niterný prožitek, v plné pochopení a důvěrné sblížení duše s Kristem. Vždyť Kristus je náš cíl, Láska Boží je naše naděje a spása.

Nechť toto rozjímání přiblíží duši k tomuto cíli alespoň o jediný stupínek. Stane-li se tak, pak splněn je její úkol.

Ó, Duchu svatý, milostí svou k tomu každé duši pomáhej. Amen.

Pod křídly Ducha svatého

V předvečer svatodušní prožila jsem niterný zážitek ve chvíli, kdy jsem myslí stoupala vzhůru ke Kristu a vzývala Ducha nejvyššího.

Nejdříve se mi odhalilo vysoké, převysoké schodiště, které dole bylo dosti široké, ale čím více stoupalo k výši, tím se stávalo užším a užším, až skončilo u stolu, kde stál kalich zahalený rouškou, jak tomu bývá v chrámu, když kněz před mší postaví kalich na oltář.

Od tohoto stolu po obou stranách až dolů po celé délce schodiště stáli andělé. Cítila jsem, že ruce těchto andělů vynášejí mne vzhůru ke Kristu, jenž ukryt byl v obraze zahaleného kalicha. Prošla jsem Kristovými silami a stoupala ještě výše, až jsem postřehla před sebou sedm stupňů. Stanula jsem na prvním stupni. Cítila jsem se již velmi unavena a netroufala jsem si kráčet výš.

Zatoužila jsem si na chvíli odpočinout a usadit se na prvním stupni. Sotva jsem si to však pomyslela, promluvil ke mně tichounký jemný hlas: Neboj se a pojď jen blíže. -

Poznala jsem dobře tento jemňoučký hlas, tak čistý a krásný, tak dojímavý a vroucí jako nejdražší hlas mateřský, neboť promluvil ke mně již vícekrát a vždy stejným zabarvením, stejným dojímavým něžným tónem i jemně tichoučkým, že se musím stále podivovat, jak je možné, že ho vůbec mohu zachytit a uslyšet. Je to hlas Ducha nejvyššího.

Když mne vybídl tak povzbudivě, odvážila jsem se stoupat výše, až jsem přešla všechny stupně a stanula na posledním. Před sebou jsem vnímala a silně vyciťovala něco jako trůn Boží, jako vysokou stolici, na níž někdo Neviditelný spočívá. Nižádnou podobu jsem nemohla zachytit. Když jsem se však podívala vzhůru, tu vycítila jsem nitrem veliká nádherná křídla, bílá, doširoka nad trůnem rozpjatá. Nic jiného jsem však nevnímala, ani tělo ani hlavu, jen ta překrásná křídla.

Stála jsem pod nimi a zachycovala jejich krásu. Skládala se z malounkých drobounkých peříček, která se chvěla jako živá a vydávala jasný modravý třpyt. Na okamžik jsem cítila, jakoby tato křídla mne objala. Snad jsem v tu chvíli ztrácela vědomí, neboť mne obestřela závrať, v níž se všechny myšlenky a city rozplývaly.

Když jsem si zase uvědomila sebe, své myšlení a cítění, sestupovala jsem dolů. V klínu jsem držela celou kupu nádherného bělostného peří. Cítila jsem, že na mne shora stále padají peříčka a z mé hlavy zase dále padají na všechny, s kterými žiji v duchovní lásce. Každému z nich spadlo jedno peříčko do klína.

Tato peříčka byla tak krásná, tak bělostná, a přece byla jakási pružná, téměř živá, se zvláštním modravým leskem.

Posadila jsem se na jakémsi místečku a prohlížela si bohatství ve svém klínu. Sáhla jsem rukou do peříčka. Jaký to byl pocit! Bylo jako nejjemnější, nejbělostnější a nejčistší vlna, tak jemňounké a hebounké jako ten překrásný hlas Ducha nejvyššího.

Když jsem se tak kochala dotekem peříčka, zase se mi ozval krásný Hlas: Vlož do něho své srdce. Mnoho v něm pozná, mnoho pocítí, mnoho pochopí. -

A tu opravdu se mi zdálo, že mi někdo srdce vyjímá a vkládá do hebounké krásy. Byla to chvíle krásná a blažená. Spočívala jsem v peříčku, v silách a milostech Ducha nejvyššího. Mou duchovní tvář ovívala jemňounká křídla a hladila ji jako nejmilovanější ruka drahé matičky.

Nezapomenutelné a nevyjádřitelné . . .

Když jsem nabyla sil a myšlenek, tu jsem počala děkovat Duchu nejvyššímu a oslavovat Ho nejkrásnějšími jmény. Obdivovala jsem Ho a kořila se celou duchovní podstatou.

Nevím již, co všechno jsem myšlenkami a city mluvila, ale pamatuji se, že jsem Ho také prosila za osvícení všech lidí, aby poznali cestu ke Kristu, a za osvícení těch, kteří vedou zemské děje, aby nalezli cestu z těžkostí, nesvárů a válek.

Hlas mi odpověděl: Prosíš-li, učiním. -

A vtom jsem spatřila, jak nade mnou z neviditelného Zdroje vyšlehly jiskry a letěly dolů po neviditelných páskách do hlavy, do myšlení, do rozumu lidského. Byla to světélka, která osvěcovala rozum lidský na místech, kde uznal Pán za potřebné a vhodné.

Pak jsem se vyciťovala v maličkém lehoučkém obláčku, jak se snáším dolů tak jak jedno z těch krásných bílých peříček, takové krásné nic, takové jen vědomí a bytí bez tíže, bez hranic a pout.

Tento obláček sestoupil do mé hlavy. V něm jsem prožila zasvěcení Ducha nejvyššího.

Unesena krásou prožitku, volám celým srdcem:

Duchu nejvyšší, Ty tajemná, nádherná Sílo Boha mého, Tebe poznat a v Tobě žít je vrcholem života člověka.

Svatodušní úvaha

Vyšel jsem před obličej tvůj, ó, duše probuzená láskou Kristovou, láskou Boha tvého, abych zasvětil do tajemství seslání Ducha svatého tebe i všechny duše Bohu věrné a oddané, které pracují na díle apoštolském, na díle osvícení lidského rozumu, na díle probuzení lidské duševnosti.

Pojď se mnou k onomu času, kdy Kristus na Zemi v Ježíši činný, kdy po skončení svého úkolu odebral se do oblastí vyššího duchovního života. Nebylo tenkrát dovoleno člověku poznat činnost Ježíše Krista v duchovních oblastech, a také žádný člověk nemohl Ho více sledovat a zachycovat od chvíle, kdy nastalo Jeho nanebevstoupení.

Když uzavřela nebeská opona Ježíšův bytostný obraz a oči užaslých učedníků přestaly vnímat tuto nadzemskou krásu, jež ztratila se v modravém zářícím éteru nebeské oblohy, tu nastal pro ně nejtěžší okamžik.

Hledíce jeden na druhého, nemohli se vzpamatovat z úžasně silných dojmů, které prožívali po celý čas svého obcování s bytostným Ježíšem Kristem. Nemohli se vzpamatovat zvláště z těch podivuhodných chvil a zážitků, kdy zmrtvýchvstalý Pán mezi ně opět přicházel ve své podobě, a přece docela jiné a zvláštní, než na jakou byli dříve uvyklí.

Často se jim zdálo, že vlastně už na Zemi nejsou, neboť bývali obklopeni světlem a září, slyšeli milý hlas Páně. Dívali se do Jeho tváře, drahé a známé, která však byla průzračná a hořela, jakoby tisíce jisker v ní plálo.

A ruce, probodené ruce, které podél těla do hrobu kladli, vztahovaly se nad jejich hlavy, ale byly už jiné, jako ze světla utkané.

Upadali učedníci v těch chvílích do zvláštních stavů, do vytržení ducha. Když minuly chvíle tohoto důvěrného obcování s Pánem, tu se často domnívali, že snili krásný sen.

Tak bylo v oné chvíli trvalého odchodu Ježíše Krista do nebeské vlasti.

Když se vzpamatovali z krásného obrazného zření, které je v Písmu zaneseno jako Nanebevstoupení Páně, tu zmocnila se jich velká bázeň a úzkost, neboť to byl okamžik, kdy se vyprošťovali z aurických sil Ježíšových, které je po celý čas prostupovaly a balily jakoby do ochranného pláště, pod nímž byli bezpeční, v klidu, v pevnosti a jistotě, kde odpočívali a spočívali jako ptáčátka v hnízdě měkce vystlaném matčiným peřím.

Byli šťastni, byli blaženi, neboť dotýkali se po dlouhý čas samotného zdroje lásky Boha, spočívali na srdci a v srdci Krista. To, co oni prožívali, neprožil do té doby a od té doby nižádný lidský tvor. Stali se tak vyznamenanými a navždy poznamenanými, takže jejich nitra podnes jsou čistá od poskvrn zla, i když ještě mnohokrát se vrátili do Země, aby pracovali a pokračovali na díle, jež jim určil Bůh.

Dokud Pán byl s nimi, dokud vnímali Jeho postavu a slyšeli Jeho hlas, dotud byli prosti jakékoli obavy a bázně, neboť věřili, že Mistr je jejich Pánem a Bohem, že má všelikou moc a sílu, která i mrtvé tělo oživila a dala mu velkou slávu a krásu, že tato Boží moc a síla nade vším zvítězí, tedy i nad nepřáteli Kristovými, a že jim, učedníkům, snadno se bude žít, že budou ode všech velebeni a že celý židovský svět co nejdříve v Krista jako Boha uvěří.

To všechno jim bylo snadné a samozřejmé, protože oni sami v této moci a slávě Boží žili, s ní se ztotožňovali a byli stálými svědky všech divů.

Avšak toto živé svědectví Boží moci i poznání Božství Ježíšova bylo jen výsadou a vyznamenáním toho malého zástupu nejbližších přátel a učedníků Ježíšových.

To právě bylo to nejpodivuhodnější, že Ježíš ve styku s lidmi, kteří byli niterně vzdáleni poznání Jeho Božství v jemné formě láskyplnosti a dobrotivosti, soucitu a milosrdenství, neprojevoval se jim jako Bůh s celou svou mocí a slávou. Naopak, byl tak skromný až přímo úzkostlivě a s velikou cudností a ostychem skrýval svou Božskou hodnotu, že mnozí byli tím oklamáni, nedůvěřovali a nevěřili těm, kteří byli hodni poznat Krista v celé Jeho Božské přirozenosti.

Toto u Krista stále je. Dává se poznat jen těm, kteří jsou toho hodni.

Blahoslavení tiší a pokojní, neboť oni Boha viděti budou. -

Ale minul čas a krásná skutečnost obcování s Ježíšem stala se Jeho učedníkům jen nádherným zážitkem a prožitkem, jen vzpomínkou, takže se vše jevilo jako sen, úžasný a nádherný sen se silnými dojmy. Tyto sice trvají a to, co v mysli prožito, obnovuje se ve vzpomínkách. Ale v té chvíli, kdy pohasla záře a učedníci sestupovali z hory, kde naposled hovořili s Pánem, do hlučícího a hašteřícího se davu židovského, když dotkl se jich tvrdý život a tvrdá skutečnost, když dav na ně pokřikoval a jim spílal, tu oni jsouce pevně a plně v lidství zasunuti, zhrozili se svých lidských bratří.

Tito lidé měli s nimi stejnou podobu, stejnou řečí mluvili, a přece jejich řeč zněla Ježíšovým učedníkům cize a chladně, jakoby z jiného světa. Jakoby se s těmi, mezi nimiž se zrodili a s nimiž se dříve ztotožňovali cítěním a myšlením, stala velká změna, zatímco oni, učedníci, prožívali s Ježíšem celou tu podivuhodnou dobu, co s Ním procházeli duchovním jsoucnem a učili se od Něho rozumět Bohu a znát Jeho lásku.

Učedníci cítili, jakoby ostatní zhrubli, ztvrdli a stali se jakýmisi divochy s nesrozumitelnou řečí. Zdálo se jim, jakoby mezitím oni sami prožili staletí, takže neznali své známé, když opět přišli mezi ně.

Ve skutečnosti však nezměnil se lid, nezměnil se čas, ale oni sami prošli vnitřním vývojem, kterým lidstvo bude procházet po mnoho staletí. Působením přímých Božích sil, působením přímého Božího Slova v jejich nitru, v jejich mysli a duši, odehrál se proces obrození, obnovy, znovuzrození a vzkříšení všech jemných myšlenek a citů. Toto probuzení je právě vyvoláno v lidských nitrech působením lásky Boha, Ježíše Krista.

Učedníci naplněni Kristem, spojeni s Kristem, měli se tak stát nástroji, prostředníky, přes něž půjdou k lidstvu nová a nová dobrodiní, milosti a dary, nová zjevení a poznání, nová uvědomění a posléze i nový život v Bohu.

Setkáním s lidmi, kteří jim byli nyní vnitřně cizí a vzdálení, naplnilo jejich srdce velkou bolestí a steskem. Sami plni ještě slávy a láskyplnosti Kristovy, zalykali se až touhou obejmout všechny lidské bratry, pozdravit se s nimi a říci jim: Pojďte, bratři, radujte se s námi, Kristus vstoupil na nebesa, aby připravil nám místa ve věčném blaženství. Nebude již utrpení, nebude bolestí, v lásce budeme žít a v lásce s Bohem se spojovat. -

Tato slova však zůstala nevyřčena, neboť srdce se jim sevřelo předtuchou, že jsou posláni jako ovce mezi vlky. Jak budou mluvit, jak obstojí před moudrostí Mojžíšových kněží, kteří kličky hledali a smáli se jejich neznalosti zákonů a obřadností?

Tak světlo v jejich duších planoucí pohasínalo a láskyplnost, jíž byli naplněni, krčila se v koutku duše jak vyplašený pták, kterého sup chce zardousit.

Jako doposud plni horlivosti nabízeli Pánu své služby, tak nyní osamělí bez svého Mistra z Nehož brali sílu, stáli tváří v tvář židovské neúprosnosti, tvrdohlavosti, a na druhé straně pohanskému filozofování, nevěře i všelikým bláznivým vyvolávačům pekelných duchů.

Byla to nejtěžší zkouška, kterou prošli od dob prvního setkání s Mistrem.

Podobně jako tenkrát na moři, když v hrozné bouři volali: Pane, zachraň nás, hyneme - bděl Pán nad nimi a v čas největší nouze přišel jim ku pomoci. Ve vážný čas, na rozhraní starého a nového věku, kdy Pánem určený lid stál před svými novými dějinami, před vývojem, který ostře určil hranici mezi světem hmoty a ducha, přišel sám jako Mistr, Učitel lidu vyvoleného, do oblastí hmoty, aby vyvedl z ní, z jejího poddanství, ducha i duši člověka. Nemohl však zůstat v ní trvale a dlouho, neboť hmota porušuje a poskvrňuje duchovní čisté jsoucno. Je jen dočasným projevem bytí a bude znovu vrácena svému původnímu stavu. Lidstvo musí v ní žít a vyvíjet se po určitý čas, aby dosaženo bylo žádoucího cíle a účinku, jímž je vývin vůle k dobru a lásce. Ovšem život v takové hrubé formě je v mnohém nebezpečný pro člověka. Proto Bůh ostříhá jeho cesty, bdí nad člověkem a v čase potřebném vždy mu vzbudí učitele, kteří vedou a usměrňují.

I sám Mistr byl v určený čas vzbuzen a přišel jako nejvyšší Učitel lidstva. Protože nemohl sám bytostně být stále u člověka přítomen, povolal vyvolené a určené učedníky, aby z nich vychoval učitele pro svůj lid.

Učitelů, kteří by vykládali a vedli člověka cestou určenou starým zákonem, bylo dost a byli již velmi vycvičeni, takže nastávalo u nich za doby Ježíšovy již přímo řemeslné vyučování. Duchovní cesta, která vlivem takového vyučování byla příliš zlidšťována a upravena tak, aby hověla určitým lidem, určité kastě, nemohla uspokojit požadavky, které byly od Boha žádány na lidstvu.

Proto se Mistr obrátil na muže prosté, nezatížené zlidštěnou duchovní moudrostí, a z těch vzbudil nové učitele svému lidu. Člověk, který je povolán k tomuto úkolu, nemůže arci pracovat jen svou vlastní silou. Sám jsa na Zemi a oděn hrubým tělem, které naprosto brání pohledům do vyšších sfér duchovních, nemohl by dobře zjevovat věci ducha z oblastí ryze nehmotných, aniž by do toho nepřipletl věci a zdání zemská. K tomu potřebuje pomoci právě z těchto oblastí, z oblastí duchovních, aby mohl lidstvu zjevit, objasnit věci jemné, které se vymykají lidskému životu na Zemi.

Když tedy byli zvoleni učedníci Ježíšovi za nové učitele lidstva, tu bylo jisté, že museli projít také zvláštní průpravou, aby dobře mohli svůj úkol splnit. Ježíš s nimi sice hovořil zřetelnými lidskými slovy a často je duchem zaváděl do duchovních sfér, kde v obrazech jim ukazoval rozličné myšlenky moudrosti a kázal mnohá naučení pro budoucí život na Zemi, jak si jej Pán Bůh přeje mít, a dokázal jim svou Božskou podstatu svým zmrtvýchvstáním a mnohými zázraky a divy. Ale nemohl je za krátký čas všemu vyučit a všechno jim ukázat, čeho bylo třeba. Znal dokonale člověka a dobře předvídal, že učedníci ztratí svou smělost i své vědění a že budou bázliví a neschopní k významnému a těžkému úkolu.

Tak se ocitáme v úvaze svatodušní.

Člověk od Boha Ducha jsa stvořen, duchem v podstatě je, a všechno to, co viditelné je na něm, je jen obalem, šatem, do něhož se duch jeho oděl, aby byl viditelný a aby byla zřejmější jeho činnost. Má-li tedy člověk ve své podstatě tak velkého Stvořitele, jakým je Duch nejvyšší, který v této stvořitelské činnosti Otcem je nazván, tu je jisto, že stvořené dílo Jeho, duch lidský, je s Ním v úzké součinnosti, která ustavičně trvá. Kdyby pominula tato součinnost, jeho duch by ztratil své vědomí, svůj život.

Tato součinnost, toto neviditelné spojení, kterým je každý člověk k svému Stvořiteli připjat, umožňuje život a bytí lidskému duchu sídlícímu ve skrytosti v lidském těle nejdříve duševním a pak teprve tělesném. Přes tuto neviditelnou nitku života přichází člověku síla k myšlení a k činům. Není člověka, který by sám ze sebe byl, žil a myslil. Vše přijal jako vlohu do svého ducha při počátku stvoření.

Na tuto neviditelnou, člověku dosud neznámou pásku s Otcem a Duchem nejvyšším myslel Ježíš a na ní stavěl, když volal prosté rybáře k dílu učitelskému, apoštolskému.

Když přišel čas rozloučení s učedníky, tu slíbil, že pošle jim sílu Ducha nejvyššího, sílu, která je bude v budoucnu posilovat a rozmnožovat všechny schopnosti, Ježíšem probuzené.

Ano, toť velké tajemství Boží, tato ustavičná posila, proudící k člověku ze sfér vysoké duchovnosti. Tato síla to byla, která vkládala prorokům slova na jazyk a hovořila, vyučovala a vedla vyvolený národ cestou, kterou si přeje vést Otec syna svého, ducha lidského.

Duch nejvyšší, Moudrost Boží, a Kristus, Slovo Jeho, stáli u člověka od počátku a budou stát věčně věků. Mohl tedy Ježíš Kristus přislíbit učedníkům pomoc a posilu ze svých sfér, mohl přislíbit a posléze i seslat a uskutečnit příchod Ducha Utěšitele, Ducha moudrosti a pravdy, Ducha nejvyššího, neboť spolu v jednotě jsou, a co jeden činí, to druhému je zřejmo a sám na tom vždy je účasten.

Učedníci jsouce zvoleni za vedoucí učitele nové cesty křesťanské, prožili na sobě přímo tuto silnou zázračnou inspirační sílu, která jim umožnila konečnou práci. Mohli se stát zvěstovateli nového náboženství, nových přikázání, nových stavů zjevení a zasvěcení. Protože jejich úkol byl v tehdejší rozjitřené době velmi obtížný, muselo se stát zřejmým i jejich osvícení i jejich vyvolení za hlasatele nového Slova Božího.

Stalo se to právě v čase, kdy byli společně shromážděni na modlitbách a poradách. Tehdy stala se památná událost, že síly Ducha nejvyššího se poprvé snesly přímo dolů, do zemské sféry, aby zde působily viditelně.

I slyšena byla rána hromová a ohniví jazykové se ukázali nad hlavami apoštolů. Až do takové zjevnosti se ukázaly síly Boží, síly Ducha nejvyššího.

Tímto svatým dějem uzavřel se starý a počal nový život člověka. Bůh sám se přiblížil k člověku tak jako dosud nikdy od počátku Země. Přišel jako Pravda, Láska a Moudrost.

V těchto silách Božích člověk nyní žije a vyvíjí se.

Ó, raduj se, duše má, Bůh k tobě přišel, aby vlastní silou a vlastní rukou vedl tě vzhůru po cestě nádherného duchovního života. Čiň vše, co v silách tvých se nachází, abys tuto Boží ruku sama brzy u sebe pocítila, aby i nad tebou ukázal se jasný úkaz sil Ducha nejvyššího, které v tebe sestoupí, abys prožila to, co před tebou prožili ti, kteří lásku Kristovu do srdce přijali, v ní žili a s ní se spojovali ve svém životě na Zemi. Amen.

Rozjímání ve svatodušní čas

V čase, kdy Země vydává ze sebe všechno nejkrásnější, kdy květy se široce otvírají slunci, jeho teplu a světlu vstříc, aby je přijaly do sebe, aby jimi žily, rostly, kvetly do krásy a do plodu, přichází tajemné působení Ducha svatého. V tomto čase dostává se duši sil k plnějšímu pochopení Božích zákonů a k rozvinutí duchovního života. Duše je tehdy vnímavější a nejpřístupnější úvaze o velkém stvořitelském díle Božím.

I má duše je dojata, když hledí do krásy Země, do jejích nesčíslných tvarů a barev. Její mysl letí jako ptáček vzhůru k nebesům, aby jako on zpěvem vzdala díky Stvořiteli, aby zaplesala a zaradovala se nade vším, čeho se jí každodenně od Boha dostává. Plněji a bystřeji si uvědomuje, že myslí, vnímá a chápe, že dotýká se Země, že žije, mluví a jedná. I v ní se probouzejí dříve neznámé a netušené myšlenky a city.

Jako krásný květ, jenž z pupenů vyrůstá, aby rozevřel kalich svůj a ukázal celou svou krásu, tak i duše má probuzena jemným vánem Boží milosti, jemným políbením Kristovy lásky, otvírá city a myšlenky, aby rozpjaly náruč vstříc teplu, záři a jasu, které přicházejí k ní z nebeských sfér.

A v tento krásný zemský čas, kdy Země se celá koupe ve slunečním jasu, kdy ptáci zpívají a všechno kvete, přichází k duši mé z nebeské sféry přesvatá síla, nejčistší pramen milostí Ducha svatého. Ach, jak přímo bázeň duši jímá, když si uvědomí tento přesvatý čas, když si uvědomí, kdo se v tomto čase k Zemi sklání. Sklání se, aby těm, kdo mají duši rozkvétající do květu, otevřenou jako nejtoužebnější náruč všemu neznámému, tajemnému, ale přitom krásnému a silnému, co z Boha vychází, dal ze sebe částečky sil.

Tyto síly dopomohou duši ke statečnosti, vytrvalosti, v dobrých úmyslech a snahách, ujasní mnohé těžké problémy hmotného života, posílí v utrpení a při očišťování duše, odkryjí stíny i veškeré její nečistoty, skryté v nejtajnějších a nejhlubších místech niterných.

Ó, jak maličká je má duše před Bohem, jak málo má velké moudrosti a lásky. Jen nepatrné úlomky zachycuje, jen zdaleka a nesměle tuší, že Boží dílo je úžasné a hluboké.

A přece má v nitru touhu, aby mohla pochopit část těchto nesmírných tajuplných věcí, aby se mohla přibližovat k velikému Tvůrci, čerpat z nepřeberných pokladů Jeho Ducha. Avšak marná je touha, marná snaha odkrýt tajemství, marné vzlety myšlenek a citů do neviditelných a neznámých sfér a prostorů, dokud Tvůrce sám neodkryje clonu před očima člověka, dokud nevloží sílu do jeho ducha, která jediná může rozdmychat bystrost a chápavost pro věci a dění skryté. A tuto sílu k poznání a pochopení posílá po Duchu svatém, který je částí samého Tvůrce.

Vím tedy, ke komu se mám obrátit, toužím-li opravdu upřímně a vřele po pochopení Božích tajemství, po všem, co mi umožní cestu k Bohu, neboť k tomu všemu dopomáhá Duch svatý.

Veliká a neobsáhlá je působnost Jeho v nitru člověka. Jestliže si toto uvědomuje má duše, tu s velkou úctou a s vřelou toužebností očekává svatý čas Jeho působení a těší se i doufá, že na ni skane krůpěj omilostnění, že i ji podaruje Dárce věčného Boha, Duch svatý, aby mohla lépe prospívat na cestě k dokonalosti své, na cestě k Bohu.

Ano, duše má již vykročila na svou těžkou, avšak radostnou a slavnou cestu, když se navrací do náruče Otcovské. Ruka Ježíše Krista ji na ni uvedla. Avšak duše sama nyní musí prokazovat, že svou touhu po Bohu bere vážně a opravdově, že nechce již žít životem Země, ale že chce žít životem nebes. Tato její opravdová touha nemůže však zůstávat jen v mysli a v citu, ale musí vyjít z nitra přeměněna v život - přeměněna ve skutky.

Ale od vřelé touhy nitra až ke skutkům, jež touhu zevně vyjadřují, je dlouhá cesta, plná obtíží a zkoušek, plná obav a časté malomyslnosti. Je proto třeba, aby slabá vůle byla posílena.

Kdo ji však může posílit? Nikdo jiný nežli Ten, k Němuž touha duše letí, k Němuž se upínají veškeré naděje, veškeré myšlenky - Bůh sám.

A Bůh, vida slabost duše, vida i její snahu k dobrému, vychází ku pomoci. Posílá v tento čas Ducha svatého, aby pomohl ve všech věcech, na všech stranách, kde je potřebí: zpevnit víru, podepřít naději, rozvinout lásku, posílit vůli, aby silně a neochvějně stála ve všech zkouškách a pomohla setrvat v dobrém myšlení, slovu i skutku.

Ó, jak je mi třeba těchto milostí Ducha svatého, jak po nich toužím. Vždyť má vůle tolikrát se hroutí v pokušeních i zkouškách, víra se často chvěje v základech, naděje slábne a láska - ta je jako holátko bez peří, slaboučká a neschopná života.

Jak mohla by duše prospívat na cestě k Bohu, jak by proměňovala a vtělovala myšlenky a zbožná slova do života, do skutků?

Ó, zajisté, jen pomaloučku by kráčela svou vytčenou cestou, možná, že by se i zastavovala, klopýtala a znovu upadala do starých chyb - do starého způsobu života, který je příčinou soudů a trestů Božích a tím nových a nových utrpení.

Jestliže si uvědomuji tyto své slabosti, tím více toužím, tím více se těším na pomoc Boží, která přichází v darech Ducha svatého. Ačkoli se cítím velmi nehodna, přece toužím své myšlenky pozvednout, city posílit a složit je k nohám velikého Dárce a prosit Ho z celé duše, aby v čas svého naklonění k lidem i na mne se rozpomenul a podaroval mne vším, co v sobě skrývá, v takové míře, jak si zasloužím.

Modlitba

Z Boha vyšlý Dárče života, Dárče síly ducha a duše mé, Duchu svatý, který máš všechnu svatost Jeho, všechnu moudrost a sílu, k Tobě volám z celé duše své:

Hle, já jsem člověk, žijící na Zemi s tělem, jež ukrývá myšlenky a city, mluvící řečí, která má tvrdý zvuk, myslící myšlenkami, které mají zálibu ve věcech zemských, cítící city, které jsou jak neumělá jednoduchá píseň.

Ty však dobře víš, proč toto všechno mám. Ty znáš mé osudy od počátku, znáš cesty, kudy kráčely nohy na Zemi, nohy těla i duše mé. Jestliže toto znáš, tedy víš, čím provinila se duše má, čím mysl, slovo i cit před Bohem mým, jenž mne učinil. Víš-li o mém pádu i o jeho příčinách, tedy znáš i prostředky, jimiž se pád vyvažuje, znáš i hloubku pokání a očišťování mého.

Znáš-li mne takto, co mohu Ti říkat já, člověk padlý, já, duše lidská, odsouzená k životu Země v jejích pokušeních a trápeních? Mám prosit Tebe, abys mi dal to či ono, když potřebuji ze všeho, co Ty máš a co můžeš dát?

A protože neznám hloubku svého provinění, protože je v hrůze jenom tuším a toužím setřást jeho tíži, jeho pouto, které mne tisklo až k zalknutí, že sotva žiji a dýchám tak, že o mně Bůh ví jako o živém tvoru, tu neodvažuji se prosit Tebe, abys duši mou podaroval, abys jí pomohl v její tísni a zmatku i sklíčenosti, abys vylil na ni paprsky Světla, v němž by ona poznala jasněji a plněji, kde jsou nebezpečná místa nitra, z nichž vychází hřích.

Avšak Slovo Boží ústy Ježíše mluví o Tobě jako o Duchu Těšiteli. Jak milé a krásné je to označení. Jakou naději do duše vlévá. Naději takovou, že rázem se duše odhodlává a jde k Tobě blíž a blíže, Ty svatý, tajemný Činiteli Boží, a vzývá Tě jako svého Zachránce, jako Toho, jenž přišel, aby dovršil dílo Kristovo, aby ti, kdo Kristovým Slovem poučeni a vedeni, nabyli síly, odvahy a statečnosti ne ke kroku, ale k letu k výšinám nebes, k Bohu věčnému.

Ó, věřím, pevně věřím, že Ty sám učiníš u mne vše, čeho třeba, jakmile nahlédneš do duše a poznáš její touhu i snahu k dobrému. Dívej se tedy, dívej do duše mé nejen v tento svatý čas Tvých milostí, ale stále a vždy, kdykoli bude třeba, abys mohl svou milostí, silou a moudrostí působit v mém nitru rozkvět do krásy, čistoty, dobra i lásky, aby cesta k Bohu, kterou nastoupila duše má, ubíhala mílovými kroky, aby brzo, brzičko spočinula duše v náruči Otcovské, v náruči Boží.

Ó, způsobuj u mne zázraky, aby jazyk můj se otevřel a chválil Boha bez ustání, aby mysl lehká jako ptáče na Boha jen myslela a aby skutky rozsévaly růže, kamkoli zapadnou, růže lásky, úsměvu, radosti, pokoje a světla. Způsobuj, aby ony za mne Bohu písně nejkrásnější zpívaly, aby lidem zřejmo bylo, že duše je Kristova a Kristus u ní a s ní.

Ó, Duchu svatý, Dárče Božích milostí, vzývám tě a volám k Tobě, modlím se a prosím:

Zjasni mé oko, otevři sluch, aby viděla a slyšela duše, co Božího je. Zjemni slovo mé, zbystři mysl mou a naplň moudrostí, rozněť city do velké lásky. Já pak Tobě děkovat budu ustavičně a chválit Tebe v Bohu na věky věků. Amen.

Svatá Trojice, koruna vší velebnosti Boží

Do srdce zapisuj, duše má, slova tato, která pronáší Kristus, jenž v Trojici svaté přebývá.

Učinil Bůh Zemi, jaké dosud nebylo, Zemi, kde hodlal vychovávat tvory, jimž vtiskl obraz sebe samého do nitra.

Jaká musela to být Země, že hodna se stala nosit tyto krásné obrazy Boží? Nemožno si ani pomyslit, nemožno představit, neboť co podobenstvím Božím je, je tak dokonalé, tak krásné a moudré, jak jen Boha samého hodno je.

Představ si chrám nebo oltář, v němž ukryto je to Božské, co člověk ve svém stavu může pochopit. Ó, zajisté, tam sneseno je všechno, co podle zdání člověka je nejkrásnější, co nejvíce viditelné, co nejvíce lahodné oku, co vzbuzuje dojetí, co uvolňuje myšlenky od prachu Země a vzlétnout jim na okamžik dává do takové výše, kam stačí síly ducha.

Ocitne-li se noha v chrámu, v němž ctěn je Bůh, tu i hlava pyšná a sebevědomá se poněkud schýlí a ruka mimoděk po její pokrývce sáhne, aby obnažením alespoň maloučko dala výraz všemu, co v oné chvíli nitrem, duší i myslí táhne.

Oko potěší se lahodností a krásou, jež všude dýchá, uchu zalahodí tajuplné zavanutí, které jakoby tisícerými tóny, sladěnými v nejvyšší harmonii ticha, se v duši vemlouvalo citem, jenž až k slzám je dojemný a milý.

A myšlenky, které ještě venku hrdě o díle člověka mluvily a domnívaly se mít vlastní sílu, tak zpokorněle stojí zastaveny v letu, neboť vznešenost a velebnost, jež promluvila v tolikerých věcech, sevřela a stiskla je. Je třeba tohoto stisknutí, neboť nespoutaný lidský rozum je oř silný a bujný.

Ó, chráme Boží, s tolikerou péčí tě člověk oblékl do krásy a velebnosti a vložil do tebe všechno, co um a bystrost jeho vynašla a dovedná ruka vytvořila. Žel, že sloužíš jen člověku pro sváteční chvíle, kdy přesycen všedností a shonem světa, zatouží nalézt v tobě potěšení pro myšlenky, oko i ucho své.

Avšak duše, ta chudá je jak žebráček, jenž u chrámových dveří stával za časů jeruzalémské slávy.

Ó, přečasto, když míjíval jsem jeho žalostnou bezmocnost, chudobu i rány, vnímal jsem a viděl v něm všechny duše lidské. Viděl jsem lidi v těle, oděném do všelikých ozdob a nádherností, jak do chrámu uvádějí své duše a domnívají se umnými zpěvy učinit pro ně vše, co se patří a co je povinností.

Mé oko však je jinak zřelo, zimomřivé a schoulené, s mnohými ranami a nečistotou jako ti ubožáci sedící na schodech. Plakalo oko mé bez ustání, rmoutilo se srdce.

A když nádhera chrámová ukryla hříchy, ukryla chudobu a bídu duší, když do zlata se oděl služebník oltáře, když zazněl zpěv a vznešený chór harf, tu zdálo se, že člověk dal Bohu vše, co jen Mu může dát.

Nechtěl jsem kárat tebe, lide můj. Těžko je slepému o kráse mluvit, těžko hluchému představit si zvučnost. Věděl jsem a znal Zákon. Vím nyní, kdy Otec pokynul, že i slepý má prohlédnout a hluchý uslyšet. Proto podobenství nová dávám, podobenství, která světlo slepým a zvuk hluchým přinesou. Ne marně do chrámu jsem uvedl tebe, duše má, abys za všechny dnes uviděla a uslyšela.

Věz:

Když učinil Pán, Bůh tvůj, ducha tvého, dal mu místo, kde jej chtěl vychovat. Toto místo krásné je a svaté, v němž soustředěna je všechna dokonalost Boží. A víš, jak země tato zvána je?

Nazývá se duše lidská.

Ano, to je bydliště ducha lidského. V ní žije, v ní se vyvíjí a vychovává, aby jednou zazářil v něm obraz Boha, který jej vytvořil. On vtiskl do něho své snahy, svou všechnu dokonalost, moudrost a lásku.

Dal-li duchu lidskému pečeť a otisk sebe samého, pak dal mu vše proto, že synem ho nazval. Jím korunoval své dílo. Proto nese duch lidský tuto nádhernou korunu na hlavě své, korunu, jejímž nositelem a králem i vládcem je Bůh ve svaté Trojici.

Jméno svaté Trojice je jen označením všeho, co je dokonalé, krásné, moudré a láskyplné v jednotě Boží - Bůh ve své mnohoznačnosti.

A tato svatá Trojice, tento souhrn, tato koruna všeho, co člověk si jen představit může, je v lidském duchu. V něm myslí, tvoří, mluví, cítí, v něm ustavičně je činna a přes něho vytváří onen podivuhodný svět lidské duševnosti. Rozvíjí jej do široka, do krásy a síly, aby co nejvíce a co nejsilněji se vyvinul, aby v něm se potom plně uplatnil lidský duch, zesílil ve vědomí, v poznání, kým je a kdo v něm žije a působí.

Teprve tenkrát, až se bude lidský duch plně projevovat, plně žít, plně chápat, tvořit, myslit, mluvit a cítit, bude zřejmý obraz svaté Trojice v něm, pak teprve bude nejen číst, ale také rozumět slovům Písma: Bůh stvořil člověka k obrazu svému. -

A co říci o duši, o tom místečku svatém, na němž tolik Pánu, Mistru tvém záleží, že jen v něm tě oslovuje. Nedivno již, že tolik o ni péče. Na ní a jen na ní záleží, jak brzy a do jaké míry dá možnost uzrát svému duchu.

Uvědomíš-li si, duše má, všechno, co k tobě mluveno, pak svátek v nitru prožiješ, svátek, den významný, v němž člověku je připomenuta svatá Trojice.

A ještě maličko.

Když tedy touto chvílí oko tvé prohlédne a ucho zaslechne, tu vstoupí noha tvá do chrámu. Tělo tvé, jež ruka tvoje hmatá, je tím pravým, nejtišším a nejkrásnějším chrámem, a oltářem je té chvíle duše sama. V ní se ukrývá ten nejkrásnější poklad, v ní se nachází celé Božství - Bůh ve svaté Trojici, jenž v tvém duchu je živý.

Ó, važ si chrámu svého a střez jej jako veliký poklad. Opatruj své tělo, aby co nejdéle bylo stánkem Božím. A oltář v něm - duši svou - do květů zahal, do citů lásky a touhy po Bohu, Pánu a Stvořiteli svém, ať milo a radostno je přebývat v něm svaté Trojici. Amen.

Vzývání svaté Trojice

Svatá trojice, Bože jediný, vzývám tě z hlubiny duše své a vysílám k Tobě v čase Tvého oslavení, v čase svaté Trojice, nejsilnější city pokory, víry, naděje a lásky.

Kéž hlas modlitby mé pronikne oblastmi všech nadsmyslových krás a zastaví se u Tvého trůnu, kde v jednotě svaté trváš v Otci +, Synu +, i Duchu svatém +. Do těchto přesvatých jmen, do vůle, moudrosti a lásky vkládám v tomto niterném spojení s Tebou celý život svůj.

A když si rozjímám v tuto chvíli, kdy jméno svaté Trojice vzývám a ctím, tu právě nejsilněji a nejvýrazněji si uvědomuji, co ono v sobě obsahuje. Uvědomuji si veškerou dokonalost a krásu, celý ten soubor Božích projevů.

Jak nemám být v tuto chvíli jako člověk vzdálen od všedních dojmů života na Zemi, když stojím před branou Nejsvětějšího.

Jak nemám být přepokorný a dojatý, jak se nemám chvět bázní; vždyť hlas modlitby mé až za tuto bránu spěchá, touží se dostat do náruče svaté Trojice, tam, kde zní hlas Kristův, kde ruka Otcova čeká na lidské syny, kde péče Ducha svatého ustavičně sílu a posvěcení posílá člověku.

Ač si připadám jako lidský tvor nicotný, když zrak svůj pozvedám od Země až ke hvězdám tak vysokým a dalekým, tak krásným, přec víra má odvahu mi dává promluvit a oslovit Tebe, Bože ve svaté Trojici jediný.

Dává mi odvahu volat k Tobě za vyslyšení proseb mých, i když tak v dalekosti a v neviditelnosti se nacházíš, že ani oko, ani sluch můj zachytit Tebe nemůže.

Však naděje má, již do srdce zasel všem Ježíš Kristus, Syn Tvůj, Tebou vyslaný a Tebou pověřený ke sdělení zvěsti o veliké nekonečné lásce Tvé, tato naděje mi dovoluje modlit se k Tobě, vzývat Tebe, oslavovat a posléze i prosit, když mysl sklíčena a v duši malá síla je.

Když víru a naději v sobě mám a po nich jak po schodišti krásném vzhůru ke svaté Trojici stoupám, tu v rozjímání svém, v myšlenkách i citech pokorných a vroucích, zastavuji se náhle jak bleskem zasažen, a myšlence tiché naslouchám:

Ty v pokoře se klaníš, slovy lahodnými k svaté Trojici promlouváš, avšak kde jsi zanechal lásku? I tu jsi na počátku modlitby své slíbil dát. -

Ó, svatá Trojice, Bože jediný, odpusť, že lásku jak popelušku jsem oblékl a nechal ji stát na schodišti, když stoupal jsem vzhůru k Tobě. Ó, jistě, kdybych více v nitru se jí obíral, kdybych snažil se ji v královnu proměnit a odít ji krásným rouchem, že nemusel bych se za její vzhled hanbit, ale v myšlence i v citu na první místo bych ji postavil, aby ona první přede všemi pozdravila Tebe.

Ach, jak maličko jsem se naučil milovat Tebe, svatá Trojice.

Kdybych více byl Tebe miloval, dávno již bych stál blízko u Tvého trůnu, dávno bych už šťastný byl i blažený. Však já ještě tolik lkám, tolik bojuji a tolik se musím snažit o myšlenky a city dobré, Bohu milé. To nejlépe měří sílu mé lásky k Tobě, svatá Trojice. Vždyť víra krok i život sílí, naděje radost dává, ale láska skryje a zaplaší každý sten, každou trpkost i nezdar, zklamání.

Líto je mi při tomto poznání, že tolik dovednosti v práci získaly ruce mé, že tolik bystrosti nabyl rozum můj, že však srdce nepostačilo v kroku a zůstalo v pozadí, do lásky se nerozvilo, lásku nezmnožilo. A proto ona dnes v modlitbě mé jen tichounce mluví, nesměle, neboť nezná ještě slov, nezná sílu citů svých.

Však Ty, svatá Trojice, Bože jediný, nejlépe znáš chyby i slabosti mé. Proto umlkám v obžalobě své, na kolena padám a ruce k Tobě ve vroucím mysli vytržení zvedám v modlitbě, jež prochvívá silně a zbožně mou bytostí.

Svatá Trojice, Bože, přijmi vzývání mé, přijmi modlitbu vroucí a jejímu hlasu otevři bránu srdce svého. Vylej do mysli i do srdce mého nádobu milostí svých a pomoz mi tak dosáhnout nejsilnější lásky k Tobě i k bratrům mým, s nimiž žiji nyní na Zemi a s kterými žít jednou budu v nebi Tvém.

Ó, srdce Kristovo, láskou Boží naplněné, v Tobě se učím věřit, doufat i milovat, v Tobě vzývám svatou Trojici, ji uctívám a jí díky vzdávám. Amen.

Obraz Božského srdce Páně

Když nitro naplněné city lásky k Bohu, upnulo se ke Kristu, tu ukázal mi Mistr tento obraz:

Nejdříve jsem spatřila niterným zrakem, jak z výše sestupuje ke mně Mistr můj, Ježíš. Jak sestupoval z výše od Krista, bral na sebe prostý šat, bílou suknici přepásanou v půli rouškou v barvě krve. Když se přiblížil, vztáhl ruce k mé hlavě, která měla čelo i oči zahalené bílou rouškou, jakoby jen lehce přehozenou. Ruka Mistrova zvedla cíp roušky tak, že odkryla mi oči.

V tom okamžiku jakoby stál Kristus přede mnou, ale já viděla jen část prsou, tu, kde se nachází srdce. Sotva jsem si to uvědomila, už jsem spatřila srdce skoro jako lidské. Mělo barvu krve a tvar spíš mystický, krásně formovaný a nahoře vykrojený.

Uprostřed v srdci se nacházela ostrá hluboká rána jakoby od meče. Kristovy ruce nenadálým pohybem roztrhly tuto ránu, že celé srdce se otevřelo. Z rány počala vytékat krev, tak úžasný a silný proud, jakoby měl v ní utonout celý svět.

další