Tato záplava krve se linula i na mne, že jsem v ní brzy byla jako ztracena, jako zcela mrtvá. Bez dechu a bez myšlenky jsem trvala v tomto proudu a jen vyciťovala horoucí vřelý var krve. Krev byla jako živá, šuměla a třpytila se jiskrami.

Podívala jsem se mimoděk dolů. Vidím, jak tyto proudy krve Kristovy se rozříštily v miliardy drobounkých kapének a padaly dolů na Zemi, na všechna lidská srdce. Když se dotkly lidského srdce, působily jako ohnivá jiskra tak, že v srdcích zapalovaly ohníčky.

Jak jsem se dívala na tento zázrak, tu spatřila jsem, jak kapičky rudé krve se počínají mysticky proměňovat. Napřed zářily jako démanty, pak proměňovaly svůj lesk do tlumené bělosti a za maličkou chvíli se proměnily před mým zrakem v překrásné mystické bílé růže, symboly Kristovy lásky.

Sledovala jsem tuto proměnu s utajeným dechem. Zrak můj se zvedal od Země zase vzhůru k Božskému srdci. I tam byla krev proměněna v záplavu bílých mystických růží. Sotva jsem popatřila do této mystické krásy, spatřuji, jak ze srdce se snáší celý déšť těchto nádherných růží dolů na Zemi. Bylo jich tolik, že tvořily přímo záplavu. Snášely se tichounce, lehounce třpytné jak vločky sněhové, měnily se světlem v broušené drahokamy, perly, měnily se ve stříbrnou rosu Božího požehnání celému lidstvu na Zemi.

Toto srdce Kristovo, rozdávající Boží milosti, bylo v té chvíli zdrojem všeho, co mysl i cit člověka vidí, vnímá a tuší jako nadzemské blaho a krásu krás. Uvědomovala jsem si silně, že i když takové proudy ze srdce odcházejí a vylévají se na všechny strany, přece je stále plné, stále celé, stále připravené k dalšímu a dalšímu rozdávání.

Když růže dopadly ke Kristovým nohám, počal se z nich tvořit žebřík, který se položil až k nohám člověka. Když byl žebřík utvořen, řekl mi Hlas Kristův:

Cesta člověka k Bohu a cesta Boha k člověku je láska. Tuto cestu jsem si zalíbil a toužím na ní člověka spatřit. Až vykročí po ní, ruku mu k výstupu podám. -

Když doznělo Slovo, ruce Kristovy znovu sáhly k srdci. Dech se mi zatajil - Kristus své otevřené rozdávající srdce přímo z prsou vytrhl a podával je do rukou andělů.

Andělé, doposud mně neviditelní, ukrytí za rouchem Kristovým, nesměle se vynořovali s převelikou pokorou. Celá jejich bytost zachvívala se bázní a dojetím. Netroufali si tuto drahocennost vzít do rukou. Po kratičkých rozpacích a zaváhání sklonili tváře a tak, jak jejich Pán srdce podával, i oni nabízeli srdce svá. Z lásky, kterou v nich mají pro Krista a pro lidi, z něžných pokorných citů, utvořili podložku, schránu pro Božské srdce, a na nich snášeli srdce dolů k člověku.

Jaké to však bylo srdce! Jeho podoba a krása nedá se slovy vylíčit. Spatřila jsem je před sebou v celé kráse na kratičkou chvíli, a přece dojem nikdy nevyprchá, pokud živa budu.

Jak se snášelo dolů, počalo se zvětšovat a rozšiřovat, až zaujalo a vyplnilo celý prostor. Dívala jsem se na ně, ale brzy jsem oči zavřela a přikryla rukou, neboť intenzita záření byla tak silná, že oslepovala. Byla to úchvatná krása.

Uprostřed hořelo rudou barvou jak nejkrásnější rubíny. Na okrajích této rubínové krásy byla barva překrásně růžová, která se měnila do jemně fialových proudů, které přecházely v modravě démantové blesky, z nichž vycházely šípy, které hořely, svítily a třpytily se tak, že oko nestačilo sledovat celý ten zázračný nádherný obraz.

A jiskry sršely, padaly dolů i na strany, že všechno kolem bylo jako v jasném ohni. Kolem toho začala se ještě tvořit nádherná, duhově zbarvená aura, která všechno prostoupila.

A celý tento nádherný div, celá ta síla i krása srdce Kristova sestupovala dolů na oltáře chrámů křesťanských i na prosté stoly kazatelů. Šípy jiskřiček padaly i na pracovní stoly lidí, do domů i do velkých pracovišť technických.

Všude to kolotalo, šumělo novou silou, novým životem. Chrámy se chvěly písněmi, slova kazatelů byla pojednou silná a otvírala lidská srdce. Uši lidské se otvíraly zvěsti o tajemství duchovních světů, ruce se počaly spínat k modlitbám, dveře domů se otvíraly a lidé s otevřenou náručí vítali se navzájem. Od srdce k srdci navazovala se jemňounká vlákénka lásky.

Krásně bylo v tom okamžiku na Zemi při sestupu srdce Kristova, krásně bylo i v mém srdci.

Ponořila jsem se do vroucí děkovné modlitby a ptala jsem se v duchu Pána, čím odměnit se mám za toto krásné, co mi ukázal a dal také člověku. Řekl mi:

Přines mi lásku srdce lidského. Přineseš-li mi alespoň tolik, kolik do jedné dlaně tvé se vejde, šťasten budu. Neb zapiš toto: Lásku dávám a lásku žádám. -

Ó, Kriste, Lásko úžasná a krásná, kéž přinést bych mohla Tobě ne maličkou dlaň, ale celou náruč lásky srdce lidského. Amen.

 

 

Ponoření duše do zdroje Kristovy lásky

Do tiché samoty, do myšlenek zbožných, do citů vroucích uchyluji se, abych rozjímala si o lásce Ježíše Krista, která otevřela mi zdroj milostí svých, která obnažila srdce své a vylila z něho proudy živé, soucitné a milosrdné lásky k lidem.

Jako duše cele Kristu oddaná a Jemu zaslíbená chci přistoupit co nejblíže ke zdroji Kristovy lásky. A protože žiji v lidském těle a jeho okem hledím a jeho smysly vnímám, tu beru si ku pomoci krásný obraz, abych lépe dovedla si představit lásku Kristovu.

Do srdce naučil se člověk vkládat city nejjemnější, nejčistší a nejšlechetnější a v srdci je také u druhých hledá. Tyto city krásné nazval láskou, a vždy, kdykoli o ní mluvívá a na ni myslívá, srdce si představuje a zobrazuje. Nedovede jinak, protože život ve světě pevných obrazů a tvarů naučil jej rozumět a chápat způsobem takovým.

A když duše zbožná na Krista myslí a k Němu se modlí, tu také touží po Jeho obraze, po slovu, úsměvu i pohledu, a vytváří si ve své mysli představu krásné něžné tváře, mírných očí a láskyplného úsměvu, a k takto zobrazenému Kristu potom úžeji a důvěrněji lne.

Tak duše činí, neboť jinak zatím nedovede. Tak činím i já, abych mohla co nejvřeleji, co nejdůvěrněji nahlížet a rozjímat o lásce Kristově.

A když na lásku Kristovu myslím a o lásce Jeho mluvím, kde jinde ocitla bych se v duchu nežli před obrazem srdce Kristova, neboť v něm spatřuji soustředění, souhrn a vrchol nejsilnější, nejvyšší lásky, jakou jen dovede si mysl i cítění člověka představit.

K srdci Krista se tedy obracím, k němu přistupuji, je si představuji v rozjímání svém. Je pro mne obrazem úchvatným a krásným, neboť zobrazuje mi celé tajemství nesmírnosti Boží lásky.

Proto přistupuji s nejhlubší úctou, s největší pokorou, s obdivem, s pevnou vírou, nadějí i láskou k Němu jako malé dítě, jehož očím se prvně zjeví zářící krása vánočního stromku, jenž v temné noci svítí, že oči dítěte přecházejí nad nevídanou krásou.

Tak jako je užaslé a oněmělé, tak stojím i já před obrazem srdce Ježíše Krista, před obrazem srdce Pána mého. Myšlenky se mi zastavily a ústa jsou němá.

Ó, dovol mi, Pane, tiše se před Tebou sklonit, podivovat se, děkovat, a srdce své před obraz Tvého položit a ponechat je u Tebe na tuto chvíli mého rozjímání, mého vzývání.

(Chvíle ticha, v němž se myšlenky a city soustředí a složí se před obraz srdce Kristova jen ve vroucím zbožném zanícení.)

 

 

Vzývání

Srdce Kristovo, srdce Pána mého, kolik lásky se v tobě nalézá?

Ó, nemožno zvážit, nemožno změřit duši mé. Kdyby srdce mé i srdce všech lidí v jedno se spojila, kdyby všechny city lásky, které srdce tato naplňují, se slily v jediný proud, přece sotva jednu krůpěj, jeden paprsek lásky Tvé, ó, srdce Kristovo, by znamenala a vyvážila.

Jak moře nepřehledné, jak nebesa nedozírná, jak hvězdy nespočetné, jak slunce teplá, silná, vroucí a životodárná, tak láska srdce Kristova je.

Jak studnice tichá a čistá, z níž voda se nikdy nevyváží, jak plamének věčného světla v šeru chrámovém.

U studnice této, u zdroje, z něhož čerpám denně a v každém okamžiku posilu a potěchu svou pro život, zastavuji se jen v tichém vzývání obdivném a volám k srdci Pána:

 

Srdce Kristovo, obraze úchvatný -

před Tebou stojí duše má, aby pohleděla do krásy a dokonalosti Tvé.

Srdce Kristovo, láskou Boží učiněné -

vzývám Tě z celé mysli své, z celé duše své

a toužím po přijetí všech milostí, jimiž jsi naplněno.

Srdce Kristovo, láskou Boží naplněné -

vzývám Tě z celé mysli své, z celé duše své

a toužím po přijetí všech milostí, jimiž jsi naplněno.

Srdce Kristovo, láskou Boží dokonalé -

vzývám Tě z celé mysli své, z celé duše své

a toužím po přijetí všech milostí, jimiž jsi naplněno.

Srdce Kristovo, zdroji lásky Boží -

daruj mi lásku svou.

Srdce Kristovo, zdroji veškerého dobra -

daruj mi poznání dobra a všech skutků jeho, které mám činit.

Srdce Kristovo, zdroji blaženosti -

oblažuj mne blízkou přítomností svou ve dnech trápení duše i těla.

Srdce Kristovo, zdroji pokoje a míru -

vylévej pokoj a mír do duše mé

i do duší lidských, rozbouřených a hněvných.

Srdce Kristovo, zdroji slitování Božího -

slituj se nad nedokonalostí mou a zabraňuj mi v ní setrvat.

Srdce Kristovo, zdroji milosrdenství -

vyvažuj mé nedostatky nyní i na cestě posmrtné u soudu Božího.

Srdce Kristovo, svaté a dokonalé -

přitahuj mne k sobě, abych se naučila svatě a dokonale žít.

Srdce Kristovo, obraze nejvyšší krásy -

podle Tebe chci učinit srdce své.

Srdce Kristovo, vzore můj -

před duševním zrakem mi zůstaň, abych dobře poznávala, co mám činit.

Srdce Kristovo -

z lásky Tvé život mám a láskou Tvou jej ve věčný proměňuji.

Srdce Kristovo -

v Tobě jsem nalezla radost svou, štěstí své i dobro a blaženost.

Srdce Kristovo -

Tobě zasvěcuji srdce i mysl svou.

Srdce Kristovo -

v Tobě miluji, v Tobě trpím, v Tobě odpouštím a v Tobě dobro konám.

Srdce Kristovo -

Ty jsi síla má ve všech pokušeních a svodech světa i ďábla.

Srdce Kristovo -

Ty jsi naděje má, že neopustí mě Pán můj ve dnech soužení

a dá mi to, čeho potřebuji.

Srdce Kristovo -

Tys láska má nejvyšší a nejčistší.

Srdce Kristovo -

s Tebou se spojuji na věky . . .

http://dot.idot.cz/?i=200006&s=0&c=002004