Tato záplava
krve se linula i na mne, že jsem v ní brzy byla jako ztracena, jako zcela
mrtvá. Bez dechu a bez myšlenky jsem trvala v tomto proudu a jen vyciťovala
horoucí vřelý var krve. Krev byla jako živá, šuměla a třpytila se jiskrami.
Podívala jsem
se mimoděk dolů. Vidím, jak tyto proudy krve Kristovy se rozříštily
v miliardy drobounkých kapének a padaly dolů na Zemi, na všechna lidská srdce.
Když se dotkly lidského srdce, působily jako ohnivá jiskra tak, že v srdcích
zapalovaly ohníčky.
Jak jsem se
dívala na tento zázrak, tu spatřila jsem, jak kapičky rudé krve se počínají
mysticky proměňovat. Napřed zářily jako démanty, pak proměňovaly svůj lesk do
tlumené bělosti a za maličkou chvíli se proměnily před mým zrakem v překrásné
mystické bílé růže, symboly Kristovy lásky.
Sledovala
jsem tuto proměnu s utajeným dechem. Zrak můj se zvedal od Země zase vzhůru k
Božskému srdci. I tam byla krev proměněna v záplavu bílých mystických růží.
Sotva jsem popatřila do této mystické krásy, spatřuji, jak ze srdce se snáší
celý déšť těchto nádherných růží dolů na Zemi. Bylo jich tolik, že tvořily
přímo záplavu. Snášely se tichounce, lehounce třpytné jak vločky sněhové,
měnily se světlem v broušené drahokamy, perly, měnily se ve stříbrnou rosu
Božího požehnání celému lidstvu na Zemi.
Toto srdce
Kristovo, rozdávající Boží milosti, bylo v té chvíli zdrojem všeho, co mysl i
cit člověka vidí, vnímá a tuší jako nadzemské blaho a krásu krás. Uvědomovala
jsem si silně, že i když takové proudy ze srdce odcházejí a vylévají se na
všechny strany, přece je stále plné, stále celé, stále připravené k dalšímu a
dalšímu rozdávání.
Když růže
dopadly ke Kristovým nohám, počal se z nich tvořit žebřík, který se položil až
k nohám člověka. Když byl žebřík utvořen, řekl mi Hlas Kristův:
Cesta člověka
k Bohu a cesta Boha k člověku je láska. Tuto cestu jsem si zalíbil a toužím na
ní člověka spatřit. Až vykročí po ní, ruku mu k výstupu podám. -
Když doznělo
Slovo, ruce Kristovy znovu sáhly k srdci. Dech se mi zatajil - Kristus své
otevřené rozdávající srdce přímo z prsou vytrhl a podával je do rukou andělů.
Andělé,
doposud mně neviditelní, ukrytí za rouchem Kristovým, nesměle se vynořovali s
převelikou pokorou. Celá jejich bytost zachvívala se bázní a dojetím.
Netroufali si tuto drahocennost vzít do rukou. Po kratičkých rozpacích a
zaváhání sklonili tváře a tak, jak jejich Pán srdce podával, i oni nabízeli
srdce svá. Z lásky, kterou v nich mají pro Krista a pro lidi, z něžných
pokorných citů, utvořili podložku, schránu pro Božské srdce, a na nich snášeli
srdce dolů k člověku.
Jaké to však
bylo srdce! Jeho podoba a krása nedá se slovy vylíčit. Spatřila jsem je před
sebou v celé kráse na kratičkou chvíli, a přece dojem nikdy nevyprchá, pokud
živa budu.
Jak se
snášelo dolů, počalo se zvětšovat a rozšiřovat, až zaujalo a vyplnilo celý
prostor. Dívala jsem se na ně, ale brzy jsem oči zavřela a přikryla rukou,
neboť intenzita záření byla tak silná, že oslepovala. Byla to úchvatná krása.
Uprostřed
hořelo rudou barvou jak nejkrásnější rubíny. Na okrajích této rubínové krásy
byla barva překrásně růžová, která se měnila do jemně fialových proudů, které
přecházely v modravě démantové blesky, z nichž vycházely šípy, které hořely,
svítily a třpytily se tak, že oko nestačilo sledovat celý ten zázračný nádherný
obraz.
A jiskry
sršely, padaly dolů i na strany, že všechno kolem bylo jako v jasném ohni.
Kolem toho začala se ještě tvořit nádherná, duhově zbarvená aura, která všechno
prostoupila.
A celý tento
nádherný div, celá ta síla i krása srdce Kristova sestupovala dolů na oltáře
chrámů křesťanských i na prosté stoly kazatelů. Šípy jiskřiček padaly i na
pracovní stoly lidí, do domů i do velkých pracovišť technických.
Všude to
kolotalo, šumělo novou silou, novým životem. Chrámy se chvěly písněmi, slova
kazatelů byla pojednou silná a otvírala lidská srdce. Uši lidské se otvíraly
zvěsti o tajemství duchovních světů, ruce se počaly spínat k modlitbám, dveře
domů se otvíraly a lidé s otevřenou náručí vítali se navzájem. Od srdce k srdci
navazovala se jemňounká vlákénka lásky.
Krásně bylo v
tom okamžiku na Zemi při sestupu srdce Kristova, krásně bylo i v mém srdci.
Ponořila jsem
se do vroucí děkovné modlitby a ptala jsem se v duchu Pána, čím odměnit se mám
za toto krásné, co mi ukázal a dal také člověku. Řekl mi:
Přines mi
lásku srdce lidského. Přineseš-li mi alespoň tolik, kolik do jedné dlaně tvé se
vejde, šťasten budu. Neb zapiš toto: Lásku dávám a lásku žádám. -
Ó, Kriste,
Lásko úžasná a krásná, kéž přinést bych mohla Tobě ne maličkou dlaň, ale celou
náruč lásky srdce lidského. Amen.
Ponoření
duše do zdroje Kristovy lásky
Do tiché
samoty, do myšlenek zbožných, do citů vroucích uchyluji se, abych rozjímala si
o lásce Ježíše Krista, která otevřela mi zdroj milostí svých, která obnažila
srdce své a vylila z něho proudy živé, soucitné a milosrdné lásky k lidem.
Jako duše
cele Kristu oddaná a Jemu zaslíbená chci přistoupit co nejblíže ke zdroji
Kristovy lásky. A protože žiji v lidském těle a jeho okem hledím a jeho smysly
vnímám, tu beru si ku pomoci krásný obraz, abych lépe dovedla si představit
lásku Kristovu.
Do srdce
naučil se člověk vkládat city nejjemnější, nejčistší a nejšlechetnější a v
srdci je také u druhých hledá. Tyto city krásné nazval láskou, a vždy, kdykoli
o ní mluvívá a na ni myslívá, srdce si představuje a zobrazuje. Nedovede jinak,
protože život ve světě pevných obrazů a tvarů naučil jej rozumět a chápat
způsobem takovým.
A když duše
zbožná na Krista myslí a k Němu se modlí, tu také touží po Jeho obraze, po
slovu, úsměvu i pohledu, a vytváří si ve své mysli představu krásné něžné
tváře, mírných očí a láskyplného úsměvu, a k takto zobrazenému Kristu potom
úžeji a důvěrněji lne.
Tak duše
činí, neboť jinak zatím nedovede. Tak činím i já, abych mohla co nejvřeleji, co
nejdůvěrněji nahlížet a rozjímat o lásce Kristově.
A když na
lásku Kristovu myslím a o lásce Jeho mluvím, kde jinde ocitla bych se v duchu
nežli před obrazem srdce Kristova, neboť v něm spatřuji soustředění, souhrn a
vrchol nejsilnější, nejvyšší lásky, jakou jen dovede si mysl i cítění člověka
představit.
K srdci
Krista se tedy obracím, k němu přistupuji, je si představuji v rozjímání svém.
Je pro mne obrazem úchvatným a krásným, neboť zobrazuje mi celé tajemství
nesmírnosti Boží lásky.
Proto
přistupuji s nejhlubší úctou, s největší pokorou, s obdivem, s pevnou vírou,
nadějí i láskou k Němu jako malé dítě, jehož očím se prvně zjeví zářící krása
vánočního stromku, jenž v temné noci svítí, že oči dítěte přecházejí nad
nevídanou krásou.
Tak jako je
užaslé a oněmělé, tak stojím i já před obrazem srdce Ježíše Krista, před
obrazem srdce Pána mého. Myšlenky se mi zastavily a ústa jsou němá.
Ó, dovol mi,
Pane, tiše se před Tebou sklonit, podivovat se, děkovat, a srdce své před obraz
Tvého položit a ponechat je u Tebe na tuto chvíli mého rozjímání, mého vzývání.
(Chvíle
ticha, v němž se myšlenky a city soustředí a složí se před obraz srdce Kristova
jen ve vroucím zbožném zanícení.)
Srdce
Kristovo, srdce Pána mého, kolik lásky se v tobě nalézá?
Ó, nemožno
zvážit, nemožno změřit duši mé. Kdyby srdce mé i srdce všech lidí v jedno se
spojila, kdyby všechny city lásky, které srdce tato naplňují, se slily v jediný
proud, přece sotva jednu krůpěj, jeden paprsek lásky Tvé, ó, srdce Kristovo, by
znamenala a vyvážila.
Jak moře
nepřehledné, jak nebesa nedozírná, jak hvězdy nespočetné, jak slunce teplá,
silná, vroucí a životodárná, tak láska srdce Kristova je.
Jak studnice
tichá a čistá, z níž voda se nikdy nevyváží, jak plamének věčného světla v šeru
chrámovém.
U studnice
této, u zdroje, z něhož čerpám denně a v každém okamžiku posilu a potěchu svou
pro život, zastavuji se jen v tichém vzývání obdivném a volám k srdci Pána:
Srdce
Kristovo, obraze úchvatný -
před Tebou
stojí duše má, aby pohleděla do krásy a dokonalosti Tvé.
Srdce
Kristovo, láskou Boží učiněné -
vzývám Tě z
celé mysli své, z celé duše své
a toužím po
přijetí všech milostí, jimiž jsi naplněno.
Srdce
Kristovo, láskou Boží naplněné -
vzývám Tě z
celé mysli své, z celé duše své
a toužím po
přijetí všech milostí, jimiž jsi naplněno.
Srdce Kristovo,
láskou Boží dokonalé -
vzývám Tě z
celé mysli své, z celé duše své
a toužím po
přijetí všech milostí, jimiž jsi naplněno.
Srdce
Kristovo, zdroji lásky Boží -
daruj mi
lásku svou.
Srdce
Kristovo, zdroji veškerého dobra -
daruj mi
poznání dobra a všech skutků jeho, které mám činit.
Srdce
Kristovo, zdroji blaženosti -
oblažuj mne
blízkou přítomností svou ve dnech trápení duše i těla.
Srdce
Kristovo, zdroji pokoje a míru -
vylévej pokoj
a mír do duše mé
i do duší
lidských, rozbouřených a hněvných.
Srdce Kristovo,
zdroji slitování Božího -
slituj se nad
nedokonalostí mou a zabraňuj mi v ní setrvat.
Srdce
Kristovo, zdroji milosrdenství -
vyvažuj mé
nedostatky nyní i na cestě posmrtné u soudu Božího.
Srdce
Kristovo, svaté a dokonalé -
přitahuj mne
k sobě, abych se naučila svatě a dokonale žít.
Srdce
Kristovo, obraze nejvyšší krásy -
podle Tebe
chci učinit srdce své.
Srdce
Kristovo, vzore můj -
před duševním
zrakem mi zůstaň, abych dobře poznávala, co mám činit.
Srdce
Kristovo -
z lásky Tvé
život mám a láskou Tvou jej ve věčný proměňuji.
Srdce
Kristovo -
v Tobě jsem
nalezla radost svou, štěstí své i dobro a blaženost.
Srdce
Kristovo -
Tobě
zasvěcuji srdce i mysl svou.
Srdce
Kristovo -
v Tobě
miluji, v Tobě trpím, v Tobě odpouštím a v Tobě dobro konám.
Srdce
Kristovo -
Ty jsi síla
má ve všech pokušeních a svodech světa i ďábla.
Srdce
Kristovo -
Ty jsi naděje
má, že neopustí mě Pán můj ve dnech soužení
a dá mi to,
čeho potřebuji.
Srdce
Kristovo -
Tys láska má
nejvyšší a nejčistší.
Srdce Kristovo -
s Tebou se
spojuji na věky . . .