12

Kriste - prosím - v srdci svém uvolni mi místo,

ať se mohu těšit na chvíli, kdy položím se v ně

jako v Matčin klín, jako v Otcovu náruč,

jako pozvaný host na lože připravené,

jako dítě do postýlky ke snům plným úsměvů a her.

Kriste - prosím - ve světě svém uvolni mi místo,

ať tam již brzy spočinu jako unavený chodec, jako ten, kdo mnoho pracoval,

lámal skály a vybíral řečiště zanesená bahnem -

který doloval v zemi zlato a potápěl se na dno moře

pro převzácné perly niterné krásy, niterného božství.

Kriste - prosím - v lásce své vykaž mi místo, třeba jen maličké -

jaké potřebuje seménko květu pro své uložení, motýl pro usednutí v růži,

včela pro naplnění medovou šťávou,

hlava unaveného pro spánek, klid a ticho myšlení -

i láska pro stisk rukou, do očí pohledění.

Kriste - prosím - v mysli své vykaž mi místo, jaké náleží Tvým synům,

kteří z moudrosti Otce berou na sebe díl a z lásky Matky mají lásku svou,

kterým rodiče dali ze sebe všechno, co měli nejlepšího -

život, jeho trvání, schopnosti se v něm uplatnit,

v něm tvořit vlastní dílo, svůj velký i malý, vnější i vnitřní svět.

Kriste - prosím - v životě svém vykaž mi místo,

třeba jen místečko posledního služebníka, jehož si nikdo neváží,

který je dnes tu a zítra jinde - který jde pracovat, kam jiný nechce,

protože je to služba neceněná u lidí,

služba, za niž je malá mzda, malý dík - ba nepovšimnutí.

Kriste - prosím - v příbytku své vykaž mi místo, třeba až někde v pozadí -

vždyť být u tebe chudobným je také být králem ve světě temnoty,

kde každý záblesk lásky v srdci je pro tento svět celým sluncem,

jasným dnem, v němž se ihned lépe vidí na cestu tomu,

kdo chce jít - kdo touží jít k Bohu.

Kriste - prosím - v míru svém vykaž mi místo, v míru tichém, svatém -

vždyť duše tolik touží po úlevě, která nastane tomu,

kdo z hluku přejde v ticho, z námahy k odpočinku -

kdo vystoupí z bolesti v radost,

z hluboké tmy do světlem ozářeného prostoru -

kdo po žalosti radost obdrží od Tebe, Pána osudů.

Kriste - prosím - po pravici své vykaž mi místo,

abych s Tebou vše začínal a s Tebou vše končil -

abych se vždy přibližoval k člověku jako člověk,

jako přítel k nepříteli, pomocník k těm, kteří trpí,

jako milující k těm, kdo zasévají nenávist,

jako odpouštějící k těm, kteří stále křivdí, stále zraňují -

dnes duši, zítra tělo, nebo obojí současně.

Kriste - prosím - v práci své vykaž mi místo a rázem se stanu andělem -

neboť s Tebou pracují jen Ti, kteří jsou nástroji osvícení lidu,

kteří jsou jeho ochránci, kteří dodávají světům světlo od Tebe přijaté

pro vydávání a obohacení života, pro zjasnění, zkrášlení jeho cest.

Kriste - prosím - v oblasti lásky vykaž mi místo,

a budu tvorem nejšťastnějším, který Tě neustále chválí, stále Ti jen děkuje -

který za všechny obdarované, co jich země má, Tobě řekne:

Dárče všeho dobra a vší lásky -

naše slova, myšlenky i city jsou ustavičným dobrořečením -

jsou chválou, slávou Tvou! -

Kriste - prosím - v rodině boží vykaž mi místo,

abych prožíval bratrskou lásku, já, člověk, bratr všeho,

co je na Zemi životem lidí, květin, zvířat i drahokamů -

abych se neostýchal před staršími bratry, že jsem tak maličký -

abych nebyl pyšný před mladšími bratry, že jsem již veliký a oni dosud malí.

Kriste - prosím - u stolu svého vykaž mi místo,

tam kde sedají posvěcení, zvolení pro službu lásky a oběti -

vždyť toužím se jim podobat - ze své malé víry chci velkou učinit,

slabou naději chci v silnou rozvinout a nedokonalou lásku chci proměnit

v dokonalý vzor, jak jej před člověkem kreslíš svou vlastní podobou.

13

Kriste - mít v Tebe víru, naději, je tak neskonale krásné -

to je jak říci z hloubi duše: Jsem zachráněn, jsem v milosti Tvé, ó, Pane,

jsem na počátku putování nebem - jsem ten, jejž chrání nejpevnější štít -

jsem u dveří rodného domu, který se mně z lásky Boží otevřel,

protože Kristus mne přijal do řad kajícníků i omilostněných

a dal mi najevo, že se mnou pro další život počítá,

že mi tento život světí a pro něj sílu dává. -

Kriste - myslet na Tebe, znamená myslet na své příští štěstí,

na svou budoucí dokonalost, která vyrůstá z Tebe

jako vyrůstají z keře ratolesti, ze země každá bylina -

jako vzchází ze světla den a z ctností duše kolem hlavy svatozář -

jako z lásky vzchází blaho a štěstí, pokoj a mír i mnoho radostí.

Kriste - prosit Tebe, je již samo velké nezkalené štěstí,

sama radost života - vždyť jen modlitbou se s Tebou hovořívá,

přes modlitbu jde od Tebe ke mně milost, láska, slitování, odpuštění

i tichý, svatý klid - a všechny tyto věci mají takovou moc a sílu,

že dovedou ztišit bouři nitra, vytvořit z myšlenek pokojnou řeku

sevřenou pevným břehem, že se nikam nerozleje, nic neohrozí,

že je řekou blahodárnou místu, jímž plyne, jemuž dává napojení,

aby všechno, co v duši zaseto, vzrostlo v dobrý plod.

Kriste - prožívat Tebe - kdo dovede, kdo umí?

Jen ten, komu Ty sám sebe poznat dáš, komu podaruješ Slovo,

na koho zavoláš sladkým jménem: synu můj! -

kterou duši oslovíš: nevěsto má! -

kterého člověka vykoupíš svou vlastní krví, svou Golgotou

a vtiskneš mu v čelo znamení Beránka, znamení milosti,

znak smíru se synem vypovězeným.

Kriste - vidět Tebe, je nesnadné tomu, kdo má lidské tělo

a přišel jako člověk do Země žít - ale když ty mluvíš a jednáš,

tu se všechno hýbe, všechno se převrací -

skály se drtí v prach a moře se z břehů vylévá,

země mizí a nová vyvstává, vynořuje se z nekonečna,

jakoby to byl jen plochý lehký oblázek,

jakoby to nebyl zázrak, ale všední dění -

proto Ty, Zázračný, i ve mně můžeš zjevit sebe

a dát mi vidění, když uznáš, že dost je pro mne zkoušek i života bez Tebe.

Kriste - těšit se z Tebe, je to nejkrásnější potěšení,

jaké člověk v Zemi má - ach, kéž dovedu se přenést přes úskalí,

přes temnotu i přes vlastní lidské já, aby mi nic nezastínilo Tebe -

Tvou krásnou tvář - aby mě nic neodloučilo od Tebe, Kriste,

má svatá čistá radosti - radosti nejkrásnější - radosti jediná!

Kriste - zpívat o Tobě chvalozpěvy, hříšník neumí -

ale já je přece zpívám, ač vím, že jsem jako malý mráček proti obloze,

její výšce, hloubce či nesmírnému prostoru -

ač jsem jako červík v prachu země, slabý, nehodný vyslovit Tvé jméno -

jméno třikrát svaté, třikrát požehnané - Kristus - Bůh můj!

Kriste - jít za Tebou, není lehké ani snadné -

vždyť co krok, to pokušení - co den, to zápas a boj s hady -

a kdybys Ty sám nepobízel a nevolal v nitru -

kde bych se já, člověk, zastavil, čemu bych se na Zemi obdivoval,

co si na ní zamiloval, pro co žil - ó, jak bych se opozdil

a nepřišel včas tam, kam je mi určeno vejít -

k Tobě Kriste - v Tebe, Kriste - Živote můj . . .

Kriste - žít s Tebou a mít s Tebou všechno společné,

je ten nejvyšší, nejvznešenější ideál, a já k němu vzhlížím,

po něm toužím, volám, ruce vztahuji -

aby se duše alespoň dotknout mohla Tebe, v Tobě se zachytila,

a potom šla statečně a věrně, vytrvala a krok za krokem se vzdalovala Zemi,

přibližovala se k Tobě, všemu svatému a krásnému,

co v sobě máš, co pro mne máš a co mi jednou dáš - až dojdu k Tobě.

Kriste - pracovat s Tebou není nemožné, to je cesta budoucnosti člověka -

ach, jenom se ty, srdce mé, láskou naplňuj, a pak -

pak bude tvá cesta jako ze zlata, tvoje city ze stříbra a drahokamů -

tvůj příbytek bude v ráji, každý jeho kout plný lilií

a výhled z něho bude v nekonečnost - ve věčnost života -

v nádheru, o níž nemáš dosud tušení.

Kriste - trpět s Tebou, smí jen očištění a svatí -

ó, kéž bys mé vlastní kříže k jejich pozvedl a přirovnal,

aby i mé vzdechy byly jako mince zlaté, moje namáhání hodnotou,

má práce požehnáním, a život můj celé Zemi ozdobou -

vnesením dobra a lásky do ní pro její mír.

Kriste - hledat tě všude, i v dítěti a v krásném květu jara,

v úsvitu dne i v nočním kouzlu hvězdné oblohy,

je denním zaměstnáním duše mé, její stálou potřebou -

vždyť jaká radost vědět, že jsi tak blízko u mne,

že mne obklopuješ jako krása přírody, jako lidi přátelství,

jako milosrdná pomoc, kterou lékař dává člověku, jenž zraněn krvácí,

s jakou chirurg zachraňuje lidské tělo před smrtí.

14

Kriste - já vzývám Tě každý den jako svého Pána -

vzývám Tě, abys poznal mou víru a naději, aby ses přesvědčil o mé lásce,

třeba je dosud jak malá hvězdička na večerním nebi, kterou občas skryje mrak,

které si hvězdář málo všímá, protože nemá lesku ani velikosti

a je chudá na krásu.

Kriste - já zdravím Tě každý den, sotva oči otevřu -

zdravím Tě, jako květiny zdraví slunce, jako pole vlahý, jarní déšť -

vždyť Ty jsi Slunce duše mé, Tys déšť jejich vyprahlých polí -

Tys všeho ve mně Původcem i věčným Udržovatelem - od Tebe mám, co mám,

co jsem jako živý život, jiskra hořící, jako duše lidská.

Kriste - já myslím na Tebe každý den -

myslím na Tebe jako dítě na matku a matka na dítě, když je osud rozloučí -

neboť teskno je duši na Zemi bez Tebe, smutné je srdce, když Tě necítí,

když se nemůže k Tobě přivinout a u Tebe složit tíhu žití,

přijmout od Tebe povzbuzení v slyšitelném slovu,

vložit ruku do pravice Tvé a vnímat Tvůj stisk.

Kriste - já prosím Tě každý den, když ho započínám i končím -

prosím Tě - neboť na Tobě záleží, zda v něm klesnu nebo vystoupím,

zda v něm rozkvete růže nebo zvadne její květ,

zda v něm najdu bodláčí, nebo upřímné, ryzí srdce přítele,

zda den bude pro radost nebo pro žalost Tvou mými myšlenkami, mými činy.

Kriste - já obracím se k Tobě každý den jako ovečka ke svému Pastýři -

k Tobě se obracím - neboť Ty víš, kde jsou pastvy syté a kde chudé,

kam jít pro duchovní poučení, kam se obrátit při hledání studnice Pravdy -

kam vstoupit, aby ovce byla v ovčinci Tvém, který střežíš

a jsi dveřmi od něho, těmi jedinými, jimiž se vstupuje do pravého Božství.

Kriste - já hledám Tě každý den jako svého Otce -

hledám Tě - neboť tolik je potřebí moudré rady synu,

který nedorostl a nestal se pravým člověkem,

který se ještě tolik mýlí a plete si cesty, když putuje v Nový Jeruzalém -

který se na cestě omeškává hledáním štěstí ve světě, jehož je tak málo

jako zlata ve hmotě, jako diamantů v horách, jako bílých vlaštovek.

Kriste - já pozvedám se k Tobě každý den jako mlhy k obloze -

pozvedám se - neboť u Tebe je Světlo a já jsem ve tmách zemských

jako vězeň v těsné cele - stále čekající, stále doufající,

že přijde den svobody, kdy Ty se smiluješ a zavoláš mne do širých prostorů,

tam, kde budu jako paprsek světla, jako vlna zvuku,

tam, kde Ty sám jsi vším - i mnou.

Kriste - já přemýšlím o Tobě každý den, jak jsi dobrý a plný lásky -

přemýšlím o Tobě - neboť Ty jsi věčná záhada i ustavičné zjevování,

proměnění tvarem - Ty jsi u mne, a přece nejsi tam, kde je moje já,

Ty jsi ve mně, a přece já mluvím, myslím, cítím jako člověk -

omezeně a ne dokonale jako Ty - Bůh sám.

Kriste - já k Tobě vysílám každý den vzdechy svého srdce -

k Tobě je vysílám - neboť kdo je může chápat na celičké Zemi,

když lidé do srdce nevidí, když jen Ty víš, jaké jsi je stvořil,

jak jsi je vyzbrojil pro život, pro časy zlé, pro dny radosti i bolesti -

pro chvíle lásky, i pro chvíle, kdy se ona ponoří jako perla do hlubiny

a srdce ji marně hledá na světě, marně po ní touží,

marně ji nahrazuje citem jiným.

Kriste - já obracím k Tobě každý den celou svou mysl -

k Tobě ji obracím - neboť Ty myšlenkám vytyčuješ cesty i hranice -

Ty je vedeš do bezpečí, do ticha - Ty jim dáváš moudrost jako květinám krásu

a připojuješ je k myšlenkám svým, aby se v nich zrozovaly činy lásky,

aby se v nich zobrazila schopnost tvůrčí práce člověka.

Kriste - já vyprávím Tobě každý den, jak je život na Zemi těžký -

Tobě vyprávím - neboť u Tebe hledá ochranu každý tvor,

od Tebe čeká pomoc každý život v nebezpečí smrti -

k Tobě volá tisíce prosebných hlasů: Pane, smiluj se nad námi . . . -

Kriste - já děkuji Tobě každý den za všechno, co mi dáváš -

Tobě děkuji za každý den a každou hodinu,

kterou mne přibližuješ krásným dnům a hodinám,

v nichž přestane počítání času, slunce nebude zapadat,

nebude večera ani rána - a život bude ponořen ve vědomí života Tvého,

který je tak nádherný, věčný - který je Slunce samo.

15

Kriste - má duše se proměňuje v Tvoji matku a Ty se v ní rodíš

jako velká víra, vroucí pevná naděje, jako převeliká svatá dobrota -

Ty se v ní rodíš jako malý Ježíš, abys v ní začal putovat temným světem,

všude sel lásku a bratrství, všude zjevoval moudrost Boží -

zažehoval světlo a budoval své království pokoje v mém srdci,

zrozeném, stvořeném pro Tvůj dům i chrám.

Kriste - má duše se na Tebe těší jako na své blaho největší,

štěstí nejvyšší, lásku nejkrásnější, život nejplnější, nejlepší -

jako dítě na maminku, květina na rosu, jako přítel na přítele,

s nímž si nejlíp rozumí, jako milá na milého, jejž zdaleka vyhlíží,

na něj toužebně čeká, jemu připravuje v nitru slova i myšlenky nejhezčí.

Kriste - má duše prožívá tiché blaho při vzpomínce na Tebe -

vždyť Ty jsi Ten, kdo na ni ustavičně myslí, kdo ji nejvíc miluje -

jak nemá být šťastna, že Tě má, že je Tvým dítětem, Tvou malou holubičkou,

Tvou myšlenkou do prostoru vyslanou, jiskrou z Tebe vzňatou,

novou cestičkou, po níž chceš životem jít -

dílem Tvým, v němž chceš zobrazit sebe sama, až bude dokončeno

ze všech stran, do nejmenších zákmitů, do poslední tečky.

Kriste - má duše před Tebou pokleká a vroucně Tě prosí:

Ó, Ty, který stále máš a stále vydáváš -

daruj mi to, co se nikdy nevydá, co rozdáváním roste -

ó, dej mi lásku pro všechny, kdo milují a které já milovat toužím,

i pro ty, kteří dosud nemilují, ale které má láska milování naučí,

lásku u nich vzbudí a tím srdce jim promění ve Tvůj chrám! -

Kriste - má duše se strojí do jemných citů, aby jí tělo nebylo vězením,

aby z něho mohla vyjít, kdykoli jí láska k Tobě křídla dá,

kdykoli ji láska něžně zavolá: Pojď jen, má malá sestřičko,

pojď jen dál, jen blíže ke mně, já ti pomohu obléknout se tak,

že mi budeš podobná, že i ty budeš Zemi světlem, mírem i spasením! -

Kriste - má duše je jako první vlaštovka zjara -

ještě nesmělá a v sebe schoulená - ona čeká na teplo Tvé lásky,

že ji podepře velkým nadšením, že jí dá odvahu i sílu vzlétat za Tebou,

za svým krásným domovem, kdykoli srdce po něm silně zatouží, zavolá -

kdykoli oči budou hledat světlo, nitro krásu, ruce oporu a nohy pevný základ.

Kriste - má duše Tě stále vzývá a jako v chrámu kněz má ruce rozpjaté -

aby v sebe pojala co nejvíce darů, jež padají z nebe při modlitbách,

při myšlenkách na Tebe, jež se sypou v cestu tomu, kdo trpí i miluje -

kdo s Tebou jde životem jako s Otcem, Bohem nejdražším, Bohem nejvyšším -

Bohem, jenž chrání svou mocí celičký svět.

Kriste - má duše poznává, že její život je bezednou hlubinou,

cestou v kruhu, jež se obtáčí jako Země kolem Slunce -

že je celým vesmírem, v němž Ty, věčný Tvůrče,

zažehuješ hvězdy jako jiskry z jediného ohně - ze sebe -

v němž buduješ hvězdné dráhy, jejich cíle i čas,

kdy se k nim dospěje s lehkostí, s níž se myšlenka myslí vznáší,

s rychlostí, s níž ona přichází i odchází,

s moudrostí, jíž se koří cherubíni, kterou opěvují andělé.

Kriste - má duše touží vznést se do výšiny,

od Země dál a k Tobě blíž a blíž - tak blízko,

že oko mé Tě postřehne, srdce v Tobě spočine a život se změní

v putování nebem - od radosti k radosti, od úžasu v nový úžas nade vším,

co od Tebe, Kriste, vyzařuje - co od Tebe člověk má,

čím je obklopuješ a vyživuješ,

co mu dáváš jako lásky dar, když se s Tebou duchem spojí.

Kriste - má duše je pokorná před Tebou jako ten, kdo je převelmi chudý,

kdo čeká na dar smilování a odpuštění, kdo potřebuje chléb, oděv,

kdo nemá místa pro hlavy sklonění, kdo je malým kaménkem,

po němž lidé šlapou, ptáčkem z hnízda vypadlým bez samostatných křídel,

ovečkou vedenou k zabití - kdo je poupátkem, jež pro zimu kolem nekvete.

Kriste - má duše je v rukou Tvých jako zvučná struna -

ach, kéž Ty ji rozezvučíš do nejkrásnějších harmonií,

do zpěvu velebného, jejž zpívá anděl, i do zpěvu tichounkého,

jímž se projevuje vděčnost za vše, co člověk prožívá,

když v Tebe, Kriste, věří a doufá, když si Tebe vyvolí za průvodce žití

i za lásku jedinou - když s touto vyvolenou láskou jde celým životem.

Kriste - má duše si vyprošuje sílu od Tebe, aby svou cestu Zemí

dobře skončila a prožila - aby z ní byla cesta svatá,

na níž se trny mění v růže Tvé milosti a milosti Tvé pak

v život divukrásný, až přijde den, kdy tělo zahyne a duše z něho odletí

jako bílá holubička nad oblaka, nad vesmír - do prostorů Ducha.

16

Kriste - kéž má slova jsou jak něžné plátky květů na cestě,

po níž kráčíš ke mně, k mému srdci, k jeho tiché, vroucí lásce k Tobě,

k jeho bojům, práci i k jeho vřelým modlitbám -

k životu, který je již celý Tvůj se vším, co má.

Kriste - jsem člověk Tebou naplněný jak pohár šumivým vínem -

nemožno mi jinak, nežli se dát do zpěvu víry, naděje a lásky -

stále Tě volat, stále se modlit mluvou srdce,

vyznávat citem svou zbožnost, která je schodištěm do nebes,

jíž se říká modlitba niterná - modlitba srdce.

Kriste - radosti mé narůstají křídla, když víru mi Tvůj obraz nakreslí,

naděje mu dodá krásné barvy a láska k Tobě jej převysoko vyzvedne,

až nad Zemi a nad oblaka - až mu dá jména:

Kristus - Vítěz nad smrtí, Kristus - Spasitel,

Kristus - všech lidí láska, Kristus - Láska Boží k člověku.

Kriste - mé myšlenky jsou jako zvony chrámu -

stále jen zvoní a volají duši mou:

Pojď k Bohu, pojď sklonit před Ním hlavu,

pojď Kristu říct slovo lásky, zazpívat chvalozpěv -

ať vyjádříš, co nosíš v srdci pro něho,

čím tvé nitro přetéká, čeho jsou ústa plná! -

Kriste - můj hlas je hlasem probuzeného, jemuž se slunce dívá ráno do očí -

i raduji se jako malé dítě a volám:

Jak krásný je život, když Ty, Slunce, jsi nade mnou -

když Ty, Kriste, jsi můj Bůh - když láska je života naplnění -

a já toto všechno prožívám, já láskou k Tobě se modlím! -

Kriste - má cesta k Tobě je naplněna díkem jako rozkvetlá louka květy -

vždyť není jediné čisté myšlenky ve mně,

není jediného paprsku lásky v srdci, který bys dříve nedaroval -

není jediné modlitby, již by Tvé působení nevložilo na mé rty i do mých citů.

Kriste - pro Tebe zapomínám, že život je výstup na strmý, nedohledný vrchol,

a jdu jím rád i jako zraněný, protože vím, že obtíže a namáhání jsou stupně,

po nichž jde srdce mé v ráj, duše má v Duši Tvou, duch můj k Duchu Tvému

pro nalezení krásného domova - pro spočinutí v blahu.

Kriste - na slunci se daří všem zemským bylinám -

a já, bytost zemská, u Tebe hledám svůj růst, svou duchovní krásu -

Tys světlem i teplem mého života a oni se u Tebe změní

z chudého hlohu v bohatý, košatý strom -

stane se i zlatým zrnem pšenice určeným k rozsetí,

aby na mnoha místech v lidech rozkvetla do bílých růží.

Kriste - má duše je před tebou jako měkký, teplý vosk -

vezmi ji, prosím, do rukou k ztvárnění, dej jí podobu bílé holubičky

a přeměň ji v mírného beránka, v oslátko, na něž usedáš

vjížděje do Jeruzaléma přijmout královskou slávu, jež Ti náleží,

protože jsi svrchovaný Pán všeho prostoru nebe i Země.

Kriste - usedám u prahu Tvých chrámů jako nejposlednější a čekám,

až Ty sám si pro mne přijdeš, zavedeš mne k oltáři a řekneš:

Pojď, očištěná duše, do Světla, já uznal jsem tě za hodnou u mne žít,

a ty od této chvíle jsi družkou Duše mé, druhem Ducha mého. -

Kriste - malý dar Tobě přináším svou prostou zbožností -

ale Ty měříš vřelost citů, zkoumáš hlubinu nitra a měříš míru lásky,

jež se vylévá ze srdce, když ono na Tebe myslí a k Tobě se utíká v ochranu -

Ty lépe než já oceníš mou zbožnost a přijmeš ji za dar lidského srdce.

Kriste - cesta životem je obtížná, ale Ty mi ji činíš lehkou -

cesta životem je bolestná, ale Ty do ní vkládáš radost svým Slovem:

Já jsem Ten, v Němž ses ty, duše, zrodila -

jsem život v bolesti i v radosti,

navždy již spojený pro všechny cesty, jež nese budoucnost.

další