17

Kriste - pro víru v Tebe zapomínám, že svět je celý v trní položen

a ve tmách jsou jeho domy, že cesty jsou jak nabroušené meče,

schopné každou chvíli vbodnout se do srdce člověka -

pro víru v Tebe vidím svět růžový jako den před příchodem slunce,

vidím jej bílý již a celý čistý -

neboť Ty, Kriste, bílíš jej svou krví, svou láskou jej ozařuješ, krášlíš,

již mu chystáš šat jako pro nevěstu k svatebnímu dni, k jeho veselí,

již mu chceš říci: světe můj! -

Kriste - pro naději v Tebe - pro naději silnou jako skála,

život svůj hledám v životě Tvém, v tom převelikém oceánu -

život svůj nalézám mezi životy krásnými a vzácnými,

jimž jsi dal vůni svatosti a mladosti, které jsi ze sebe vyňal

a rozprostřel je jak koberce pěstěného trávníku, jak záhony růží -

jako vznosnou klenbu velechrámu nad celou hmotou,

nad propastmi pro jejich ozáření, pro jejich vyvýšení v rovinu.

Kriste - pro víru v Tebe - pro tu silnou obhájkyni lidského života,

pro tu statečnou bojovnici s nevěrou a tělesným rozumem -

odkládám všechny stesky a do mořských vln je házím, do zapomnění,

abych volně a svobodně kráčel dalším žitím opřeným o Tebe,

zakotveném v Tobě kotvou, jež se nikdy neodtrhne od svého místa -

abych já, člověk, Tvůj ztracený a nalezený syn k Tobě rychle běžel,

utíkal, letěl orlím letem - abych se u Tebe brzy usídlil,

dříve, daleko dříve s Tebou žil, než Země pohasne a změní se v popel,

než těla lidská zahynou.

Kriste - pro naději v Tebe - pro naději svatou procházela má duše

údolím smutku, aby ji dovedla ocenit a k ní se upnout celou myslí -

aby se dovedla dívat na ozářené hory, na výšiny ducha,

na všechny strany, kde je slyšet Tvůj hlas,

něžný, útěšný hlas Těšitele, který vždy mluví, vždy povzbuzuje

a ukazuje dál, na cesty před sebou -

aby duše nelenila a stále vyhlížela příchod Ženicha k sobě,

příchod krásného svatého stavu v sebe i den zastavení slzí a vzdychání,

den trvalé, ničím nekalené pohody,

který od Tebe přichází k člověku již od této hodiny.

Kriste - pro víru v Tebe se mi lidé změnili na čekatele andělského žití,

na vzácné pracovníky a statečné bojovníky,

na syny poslané do světa na zkušenou -

ach, jak je jiný život z těchto hledisek, jak je zvláštní a podivuhodný,

jaké vydává svědectví o Tobě, svatá Moudrosti - Bože -

Tvůrče života a všeho, co v něm je jako bolest a radost,

hlubina i výšina, moře i hora, kámen i živý tvor!

Kriste - pro naději v Tebe - pro tu řeku čistých vod,

v níž se zrcadlí láska Tvá - nenechám si život kalit obavou,

jaký bude příští den, nenechám si v srdce vlévat hořkost -

vždyť hořké se v sladké okamžitě změní, když vzpomenu na Tebe,

a všechny mé dny jsou spočítány s každou vteřinou -

se všemi slzami i úsměvy, s každým krokem i horami, na něž vstoupím,

až půjdu žít k Tobě, v Tobě, s Tebou - se vším, co je krásné a dokonalé.

Kriste - pro víru v Tebe je život krásný i tehdy,

když lidé na něj žehrají a počítají jeho obtíže -

život je krásný, neboť pro Tebe žít, pracovat a trpět,

pro Tebe bojovat s pokušením, pro Tebe si duši ošetřovat

jako vzácnou orchideji, pro Tebe mysl utišovat

a vzdávat se práva na lidské potěšení, pro Tebe chodit cestami trní a kamení -

je největším, nejvyšším štěstím, neboť jak toto všechno začne v duši působit,

proměňuje se v požehnání a hned při svém zrození dostává pečeť

Tvého zásahu do života, do osudu člověka, jejž promění v dobro dokonalé.

Kriste - pro naději v Tebe - pro to božské světlo ve mně,

dívám se s láskou i na hlínu polí, na kámen, na oblak i na ty,

kteří po Zemi chodí jako její mučitelé, jako vtělená tma -

vždyť ve Tvé ruce nikdo ještě nezůstal kamenem navždy,

u Tebe tma přestává, pýcha se proměňuje v popel

a tvrdost srdce v potoky slzí -

u Tebe i mrtvý ožívá, nemocný se uzdravuje a každý se stane člověkem -

u Tebe pak končí také cesta lidská a mění se v cestu anděla.

Kriste - pro víru v Tebe chce se mi tolik dobra vykonat,

navršit na cesty lidské hromady růží, aby si lidé povšimli krásy

a viděli v ní Tebe - aby se dotýkali Tebe krásou a hledali tě ve všem,

co je v životě lidí jako malé světélko, vlídné slovo, přívětivá tvář,

jako povznášející ideál, láskyplná náruč,

jako služba lidem - pouto bratrství.

Kriste - pro naději v Tebe - pro tu velkou útěchu,

povzdech se v úsměv proměnil a chce na mé tváři již trvale být -

chce zjasnit čelo, rozzářit oči a ruce vztáhnout k lidem všem

s laskavostí, mírností a ochotou -

v srdci vytvořit místo pro celý svět, aby v něm byl každý tvor

jako můj bratr, aby ono každého milovalo a hojilo tam, kde je rána.

Kriste - pro víru v Tebe srdce se mi rozhořelo jako lampa,

do níž byl vlit olej - ono již záři vydává, ono již svítí lidem v cesty

svou velkou vírou v Tebe tak, že nepůjde lhostejně kolem mne žádný člověk,

ale od mé víry svou víru si utvrdí, zmnoží -

i zahoří pak láskou k Tobě a bude také o Tobě vydávat svědectví,

žes Bůh a Pán náš, žes největší Mesiáš, Beránek Boží -

lidstva i Země Zachranitel v hodině dvanácté.

Kriste - pro naději v Tebe - pro tu hvězdu jitřní,

vybojuji si vítězství nad hmotou, vytrvám ve všem protivenství,

neboť naděje je velmi silná zbraň, jež ze srdce vyplašuje stíny,

od nohou pak hady, pokušitele -

a ze všech mých cest nejistotu, váhání, obavy a tísně,

všechny ty četné nepřátele, kteří se postavili mezi Tebe a mne,

abychom si nepadli do náručí - abych já, člověk, neokusil lásky,

abych nepoznal Božský mír . . .

 

18

Kriste - přijímej moje písně jako prosté a bez krásy -

vlož je však v srdce své, a ony zkrásní, stanou se perlami

a změní se ve věnec slávy kol Tvé hlavy -

ony Ti vypoví, žes nejkrásnější Bůh -

žes lidských duší ta nejskrytější, nejsvětější Matka,

v Níž všechny matky žijí jako v květu lístky,

jako v kořenech život tisíců bylin a v moři kapky vod.

Kriste - přijímej mou víru jako počátek krásných dnů,

v nichž se budu Tobě přibližovat a k Tobě se vinout jako réva -

v nichž budu Tobě zpívat hymny oslavné a velebné -

písně radosti a touhy po dokonalém splynutí s Božstvím, jež v Tobě je,

po cestách dalekých, vysokých, ztopených ve Světle.

Kriste - přijímej mou naději jako bys přijal vázu na vložení květů,

mísu na ovoce z ráje, truhlici na poklady zlata -

jako bys v rukou držel nerozvitý květ -

jako bys přijal z úst člověka slib věrnosti -

jako bys uslyšel mé zaslíbení se Tobě,

je pak zpečetil a vepsal v srdce své i mé.

Kriste - přijímej mou modlitbu jako hovor srdce mého s Tebou,

jako mluvu duše, která se dotkla Tvé svatosti,

sklonila před ní čelo a stala se malou z nejmenších

před Tebou - Bohem dobrotivým, láskyplným,

před Tebou - Spasitelem svým,

před Tebou - Duchem nejvyšším, který jí život dal.

Kriste - přijímej mou zbožnost jako vzlet nedorostlých křídel holubice,

jež sotva se odváží vzlétnout nad obzory Země -

vždy je těžké pro duši setřást tíhu hmoty,

těžké je pozvednout se z hluboké tmy ve světlo

a otevřít je rázem doširoka, aby se plně, silně uvěřilo v Tebe,

v život Ducha bez tvaru, jenž tvaru dává tvar,

jeho podivuhodnou krásu i zvláštnosti.

Kriste - přijímej má slova jako slova dětského jazyka,

který je tak neobratný, tak chudý na výraz -

vždyť když se nad ním skloníš a vložíš na něj ruku,

stane se jazykem pěvce božího, kterému naslouchá nebeský chór,

jehož zpěv doprovázejí andělé, nad nímž plesá i vadnoucí květ -

neboť zpívá o Tobě, o nekonečnosti života - o věčném bytí.

Kriste - přijímej mou lásku jako bílé růže poupátko,

jako milujícího první nesmělé objetí -

jako jemný dotek sametu, do něhož se duše přioděla

svým něžným, vroucím citem, svou touhou poznat nejvyšší, nejčistší Lásku,

její krásu i blaženost, její cesty životem Tvým i mým.

Kriste - přijímej mé myšlenky jako mého života svěží ráno,

kdy je plno rosy, plno červánků - plno dobrých předsevzetí

prožít den co nejkrásněji, tak, aby se stal dnem zlatým mezi šedivými,

plnými myšlenek na obtíže cesty, kdy se vstupuje do svatého Božího světa,

do domu, v němž sídlíš Ty - můj Bůh - i moji svatí bratři.

Kriste - přijímej pozdravy mé duše jako vroucí dík života,

který jsi životem učinil tehdy, když jsi v něm utvrdil víru a naději -

když jsi jej naplnil svatým citem lásky k Tobě

a tím jej posvětil a vložil mezi životy,

které jsou sloupy Tvého neviditelného chrámu, jeho okrasou,

pevným základem i vrcholem viditelného vesmíru ze všech stran.

Kriste - přijímej radost mé duše jako pramének,

jenž si razí cestu hmotou do tajemství hlubiny bytí,

aby se tam spojil se všemi prameny tekoucími z lidských srdcí

k srdci Tvému pro vplynutí v absolutní jednotu, v jeden jediný zdroj,

v jednu hladinu i hranici - v lidství s Božstvím spojené.

Kriste - přijímej mou úctu jako světlo ze tmy vyšlehlé v tu chvíli,

kdy sám Světlo zažehuješ v domovech lidí -

kdy i ve mně způsobuješ zázrak, že úhor vydává krásu,

poušť vodu a sněhové kraje zeleně -

kdy se stávám člověkem božím, ač včera ještě byla duše v zajetí Země

a nevěděla, že v ní jsi skryt jako její Živitel, jako její Život sám -

jako veškeré dobro a láska v ní - jako moudrost i vůle k činu.

Kriste - přijímej touhu mého srdce říci Ti to nejlepší,

co pro Tebe v duši žije, co v ní kvete a září, co je vírou, nadějí -

co se stalo i láskou, protože Ty, Lásko, lásku vyvoláš každým dotekem,

každým vdechnutím síly mému životu -

přijímej všechno jako svou vlastní zásluhu,

svou tvůrčí práci na mně - díle svém . . .

 

19

Kriste - nechť slova mé naděje dají Tobě tolik milého,

abys byl již nad člověkem potěšen a v jeho srdci uviděl již

zářit stříbro a zlato - aby se Ti ono projevilo jako malé sluníčko,

které již zahřívá a svítí, pod nímž květina rozkvete a tráva se zazelená -

na němž je milo lidem pobýt, jsou-li po dlouhé zimě celí zkřehlí a neveselí.

Kriste - nechť světlo mé naděje Ti Zemi okrášlí,

že se do ní rád podíváš a podaruješ ji zelenou ratolestí na znamení,

že mír položíš v kolébku novorozeným, kteří do Země jdou,

aby z ní vymazali, umyli pečeť hříchu Kainova -

aby do ní vnesli vyšší osvícení, nový bratrský řád, v němž bude radostno žít.

Kriste - nechť radost mé naděje dovolí Ti dopřát radost

lidem, dětem, stařičkým, i těm, kdo jsou jako pták či ovečka -

aby si trochu pooddechla lidská srdce sevřená a sklíčená

jak těžce nemocný člověk - aby ti, kteří v Tebe věří,

tak se posílili, tak si vyhrnuli rukávy na práci ve vlastní duši,

na její obrácení a přeměnění v duši svatou - že by již za několik roků

nebylo na Zemi toho, kdo nenávidí a podléhá při prvním svodu -

kdo pod prvním ukřivděním upadá ve hněv na bratra, který ublížil.

Kriste - nechť síla mé naděje pozvedne všechny malověrné

a oči jim k Tobě obrátí, abys viděl lidské oči čisté, jasné, dětsky nevinné,

abys pro ty důvěřivé oči strhl černou roušku z očí světa a on uviděl,

kde se nachází, a okamžitě couval zpět od propasti,

v místa lepší, bezpečná - k nohám Tvým, k rukám Tvým -

tam, kde je bratrství a služba dobru, život harmonický.

Kriste - nechť cesta mé naděje cesty víry lidí více okrášlí,

abys je zvedl jako vzácný předmět z prachu Země,

vložil je v ruce andělů, aby je upravili v jisté cesty do nebes,

bílým pískem vyzdobené, květy ověnčené, Tebou osvětlené -

všem duchům ukázané jako cesty jediné,

po nichž se jde v dokonalost, mír a ticho - k Bohu a v Boha žít.

Kriste - nechť pevnost mé naděje je Ti důkazem,

že mučedníci hození dravé zvěři neprolili marně svou krev -

že Tvůj učedník si dobyl již místo na Zemi

a stojí na něm jako skála, bez zachvění,

ať příboj moře nevěry o něj jak chce naráží,

ať Tvoje jméno je jakkoli snižováno,

i když se mnohým stalo jen jménem člověka;

ten, který na Zemi v Tebe doufá,

jméno Tvé posvěcuje, je nad všechny vyzvedá,

jemu vzdává poctu Božskou, o něm říká: Bůh náš! -

Kriste - nechť květ mé naděje Tebe potěší a spočine v Tvé ruce

jako dar lidského srdce, jako mých úst políbení -

jako malý ptáček, který Ti zpívá o lidském životě na Zemi,

jak na Tebe vzpomíná a hledá nejkratší cestičku k Tobě,

jak k Tobě již nyní myšlenkami zalétá, nemůže-li celý i s tělem za Tebou -

musí-li jen hlavu vzhůru zvedat a oči si zastiňovat,

chce-li hledět v Slunce, jež Tebe ukrývá.

Kriste - nechť cit mé naděje je v Tvé dlani tak teplý, že jej ucítíš,

až z mého nitra k Tobě dojde - vždyť láska teplo ze sebe vydává

a má naděje je již láskyplnost srdce, jež tolik touží milovat

a do lásky se vnořit celé, že nezbude ani kousíčku

pro jiné myšlení a cítění, po prožívání všedních věcí,

pro stav netečnosti ke krásám života,

k jeho nádherným cílům, k jeho vysokému poslání.

Kriste - nechť myšlenky mé naděje jsou jak bílé holubičky,

jimž nastavuješ rameno k usednutí -

nechť jsou Ti posly s radostnou zvěstí, příslibem věrnosti srdce,

jež v lásku Tvou věří a doufá, lásce také svůj život zasvěcuje -

v srdce Tvé spěchá vplynout jako rybička ve vodu,

v živel, bez něhož nemůže žít.

Kriste - nechť tužba mé naděje se Ti zalíbí

a Ty jí dáš naplnění a pro ni světu požehnáš,

že je tak čistá jako dítě po koupeli, jako bílé plátno po vybílení na slunci,

že je tak dobrem naplněná jak matčino srdce - že tak na jiné myslí,

s celým světem cítí, a je světu v službu daná jako pomocnice všech,

kteří jsou v duši dosud jako batolátka a nemluvňátka,

neschopná sama si do úst dát chléb.

Kriste - nechť dík mé naděje je Ti maličkou odměnou a splátkou

na veliký dluh, jejž u Tebe mám, neboť je bezpočtu věcí,

jež jsi mi hned při narození dal,

i tehdy, když jsi mne jako člověka pro život vybavil,

duši oděl citem, ducha naplnil moudrou rozvahou,

tělo učinil pohyblivým, srdce milujícím, vědomí pak schopným život vnímat,

dávat mu směr a činem život učinit slavným.

Kriste - nechť zpěv mé naděje zazní silně a slavně na Zemi

a oznámí tak všem, že není pochybnosti o tom, že jsi Bůh a Pán -

Kristus - spása světa - jenž může Zemi zachránit

a z propasti zla ji vyzvednout -

Pravda, jež odhalí všechno, co bylo skryto před vědomím lidí.

 

20

Kriste - v písních víry a naděje chci tobě říci o srdci lidském,

o srdci svém, že na Tebe se obrátilo se svými prosbami

a u Tebe hledá ochranu - že si tě vyvolilo

za jediného, milovaného a vzácného - že s Tebou chce žít

a být také Tobě drahé, Tobě pro radost, pro velkou slávu,

Tvým nástrojem i poslem svatých nových evangelií

všem zemím, v nichž život je.

Kriste - v písních víry a naděje chci Tobě říci,

že srdce mé touží být Tvým malým dítětem, které vedeš, živíš, oblékáš,

kterému jsi milým Otcem, Matkou, Bratrem i Sestrou,

aby ono bylo šťastné z tohoto poznání,

na ně myslilo a jím se těšilo po celý den -

aby z něho čerpalo sílu pro své dospívání,

pro svůj vývin do krásy, pro své cesty hmotou

za zkušenostmi života ve tvaru, i pro svůj výstup v život beztvarý.

Kriste - v písních víry a naděje chci Tobě říci o radosti,

jež z nich pramení, jež nese náruče úsměvů do mého života

a světlo do pokladničky mého srdce, ústům dává poháry čisté vody,

duši sílu jako tělu chléb, úlevu přináší unaveným nohám,

jež chodí po kamenitých cestách života,

po trávě ostřici, po polích s hroudami -

po pěšině, jež stoupá do prudkých kopců, hor a skal,

jež v každém počasí je životu nebezpečná, vždy s propastí pod nohou.

Kriste - v písních víry a naděje chci Tobě říci, jak drahý jsi člověku,

jenž ví, kdo jsi a co pro lidskou duši znamenáš -

čím jí jsi, když pochopí a ocení to, co jí dáváš nyní,

když se k Tobě obrací, a co jí v budoucnu dáš,

tehdy, až bude cele v Tobě žít -

až bude jako bílá holubice létat vesmírem -

až bude matkou nových pokolení a bude se starat o rodiny boží,

jež dnes jsou jako živá seménka květin na zemských nivách rozseta.

Kriste - v písních víry a naděje chci Tobě říci,

co člověk již na Zemi vytrpěl, co se nalopotil a nastaral,

jak pro svou víru v Tebe i mečem bojoval, od něho byl zraněný

a kříže nosil na Golgoty, které byly postaveny v každé rodině,

aby si člověk vlastním potem i vlastní krví dobýval štěstí,

jež mu kyne po Tvém boku, až člověka k sobě přidružíš,

on se stane Tvou pravou rukou a počne budovat vesmír z jemné, živé hmoty.

Kriste - v písních víry a naděje chci Tobě říci,

že člověku se chce žít, když víru má -

že v ní dostává všechno jinou tvářnost, a v naději se tak klidně usíná -

v ní všechno utrpení má vysokou cenu, všechno těžké se v lehké promění,

a Ty - veliký, svatý Bože - staneš se Otcem, a syn, který Otce má,

již je šťasten, neboť Otcovská péče mu tolik dává,

že on sám to nikdy nesplatí - jen tehdy, když se sám otcem stane

a syny vede životem, jako byl veden sám - za dobrem a láskou.

Kriste - v písních víry a naděje chci Tobě říci,

kolik nádherných věcí víra a naděje dává,

že žádné bohatství světa je nenahradí,

žádná moc a sláva světa se jim nevyrovná -

umění světa je nepřevýší, zemská vzdálenost je před nimi

jako děťátko v plenkách,

a všechna zemská krása jak poslední paprsek slunce před zapadnutím.

Kriste - v písních víry a naděje chci Tobě říci o čistém svatém nadšení,

jež ona vyvolává v duši - že Země je jí malá pro život,

že touží do jiných hvězd nahlédnout, krásnějším životem žít

a konat práci, kterou zemské války nezničí -

takovou, která zůstane trvalým pomocníkem člověka -

že hledá v sobě jiskru Boží, nalézá ji,

a teprve jí se stává duší nesmrtelnou.

Kriste - v písních víry a naděje chci Tobě říci světu o Tobě,

že on nemá většího Přítele, že nemá ochrany mimo Tebe -

že Tys ten skromný, tichý Nazaretský, který se pro svět ukřižovat dal

a do lidského těla tak hluboko se vnořil, s ním se ztotožnil,

aby tělům světa bylo pomoženo při jejich umírání

i při jejich vzkříšení, při jejich oblékání v šat lidství i v šat božství.

Kriste - v písních víry a naděje chci Tobě říci to nejkrásnější víry vyznání,

jež člověk zde na Zemi může vyjádřit slovem -

abys věděl, že duše lidská již v Tvou dceru dospívá,

že se již umí obléknout do pěkných šatů, do myšlenek,

do citů, jež jsou tkány z pravého hedvábí, z čistých svatých vznětů,

z tužeb nitra, které se jen k Tobě upíná, v Tebe se noří -

v Tobě hledá zakotvení jako po daleké plavbě mořem loď v přístavu.

Kriste - v písních víry a naděje chci Tobě říci mnoho - přemnoho,

co duší táhne od večera do rána, od jitra do noci -

co je v ní stále přítomno, co ji vábí, těší,

co je v ní jako cit lásky k Tobě, jako pevná neochvějná jistota,

že po skončeném putování Zemí Tě nalezne, pozná a stane před Tebou

jako Tvůj, Tebou milovaný a Tebe milující syn - člověk spasený.

Kriste - v písních víry a naděje chci Tobě říci

za celý svět, za celou Zemi:

Milý, dobrý Pane, kéž má víra a naděje

s vírou a nadějí všech křesťanů snese se na ramenou z nebes do Země,

aby ses již nad ní ujal vlády

a vybudoval v ní tisícileté království pokoje a míru -

abys nad ní rozvinul svatováclavskou korouhev -

tu stříbrnou a zlatou orlici, jíž je láska Tvá . . .