vývoje, každá cesta života. Zasahuje-li krize širší a širší životní pole, použije se prostředků, jež Moudrost Boží dala právě pro takovéto krajní situace: pokažený životní obraz zmizí, plocha daná k vyjádření se zcela vyčistí. Začne se znovu budovat tvarové životní jsoucno od samých počátků v prostoru jak zemském tak i na planetách jí blízkých včetně slunce a jeho okružních drah. To je vesmír vyhrazený lidské tvůrčí práci, jeho vývojovým cestám za doprovodu mnoha jiných podpírajících a člověka následujících bytostí cestami jeho života.

Procesy budování tvarového bytostného života v těchto oblastech vesmíru trvají již jednu celou věčnost. Věčností je i stavění sloupů i zdí a pak vrchní klenby velikého chrámu života našeho kosmu. Jeho ukončení a pravá náplň je otázkou a dílem dalších věků. Přes tyto gigantické tvůrčí rozmachy Boží Moci, Mohutnosti a Moudrosti, přes nesčetné ukázky vybudování skvělých zemských kultur i duchovních hodnot v nich, neváhá Tvůrce vzdát se utěšeného pohledu na krásný obraz života. Projeví-li se nenapravitelné kazy, problémy neřešitelné způsobem dosud používaným pro takové případy, dochází k otřesným zásahům Mocí Boha, jež nese zánik tělesného života na místech, kde došlo ke krizím.

Dosud byly zadržovány a jejich nebezpečí mírněno zvláštní cestou milostí, daných pro Oběť trpícího Spasitele, jež je bytostně projevenou Boží Láskou v pozemské inkarnaci, jež Jí nese nesmírná utrpení. Bolest trpícího Božství dá možnost výšlehu mohutných mocí Boha, zachraňující hrozivé situace bytostného jsoucna. Nemůže-li se použít těchto forem pomoci, přijde hrozný den soudu se všemi průvodními jevy rozvolnění hmot. Ruší se vybudované, vymazává nakreslené, i kdyby životním obrazům byl věnován největší nepředstavitelný um, nezměřitelný čas, píle i nesmírná námaha.

Boží tvorba je bez konce. Pro ni není otázkou čas a energie, všeho je věčná nevyčerpatelná zásoba. Dokonalejší a dokonalejší, krásné až nejkrásnější je tvořeno s lehkostí a bystrostí absolutnosti Génia. I v Písmu se na několika místech mluví o zrušení věcí stávajících a vytvoření nových: Nebe a Země pominou, ale Slova má nepominou… Aj, činím všechny věci nové…

Vytvořené, co můžeme vnímat, není dáno na věky. Ruší se, mění a přetváří i buduje zcela nově a dokonaleji. Stvořené pomíjí, ale nepomíjí tvůrčí Moc a Síla Všemohoucího. Znovu se ukazuje novým dílem nekonečných možností Moudrosti a Lásky. Problém zrušení tvarového lidského jsoucna není vůbec problémem Božím. Zůstává v hranicích lidských a těch, jež jsou s člověkem spojeni. Jak člověk a jeho životní druhové prožívají otřesný proces zrušení všech viditelných věcí, to je velká otázka. Jakou v tom mají úlohu, jsou-li těžce zasaženi a trpí tímto nebo spočívají tiše v náruči Boží, v blaženém vědomí jeho otcovství a mateřství vůči nim okoušejíce nirvány – to je tajemství.

Dojista mnoho záleží na okolnostech a příčinách, jež otřes vyvolaly. Může se vše drtivé odehrát zcela bez hrůz a otřesů každého já; tehdy ovšem, dospěje-li se k rozvolnění hmoty přirozeným vývojem jejich věcí, stanovením, že jako slunce vychází a zapadá dávajíc noc a den, práci a odpočinek, tak život vzniká a zaniká při vdechu a výdechu Božství, jež se rozpíná do nesmírných kruhů a opět stahuje do jediného bodu, jen do toho malého, ale mohutně znějícího: Jsem!

Nejvyšší univerzální Božství je vsunuto do lidské duše jedním silným paprskem a je malým božstvím člověka. Dodává mu životnost a schopnost projevu. Do jaké míry, v jaké síle a moci se univerzální Božství vložilo do malého božství člověka?

Může to být ohraničené i nekonečné, podle záměru s tou nebo onou duší, jež si Bůh Svým způsobem vytvořil a Svým způsobem i osamostatnil jako jeden od něj oddělený, a přece zase vším s Ním spojený život. Bůh ve Své působnosti na člověka jde k němu zvláštní cestou. Vychází od Sebe, to jest z Univerza k té části Sebe dané ze Sebe jeho duši. Když Sebe takto v člověku dosáhne, teprve jde dál po nám neznámé tajemné stezce k naplnění Svého záměru lidským životem ukázat hluboké mysterium Krista, obětovaného Božství, daného jako výkupné za všechny padlé, ze zákonů Božích vychýlené, a proto do temnoty zapadlé životy, aby mohly být obnoveny mocným výdechem Boží Lásky do jejích ochablých podstat v hlubinách jáství.

Tato cesta k naplnění celé duše novými, vysoce kvalitními silami Božství, je velmi obtížná, protože ji člověk zastavil překážkami své velké zhrublosti. Je to až podivné: jak mnoho pomoci člověk potřebuje, o ni prosí, za ni se vroucně modlí – tak sám současně ji od sebe zapuzuje. Kdybychom to některému člověku řekli, že marně prosí Boha o pomoc, neboť tato pomoc je znemožněna tím, že on sám jí postavil ve své duši překážku, jistě by se díval překvapeně a ptal se, čím brání Boží pomoci, aby jej zachránila a převedla od lidství k Božství.

Každý záblesk zlého citu, jiskra nepříznivé myšlenky, ostrý, tvrdý tón naší řeči, nahněvané a prudce výbušné jednání, pohrdlivé a vyvyšující se smýšlení, sobecké úvahy i nízké záměry působí jako smrtící síla na vše, co krásného a dobrého spěchá k člověku po tajemné stezce hlubinami duše, aby nás znovu posvětilo nejčistší rosou Boží Lásky a tak proměnilo v zářící bytost boholidskou, a to prostředky, jež má v rukou jen Nejvyšší.

Jak plachá laň prchá před člověkem a malý ptáček rychle odletí, když příliš hlasitě promluvíme, tak ono přetajemné a přejemné Božství od nás odstupuje, zavane-li z nitra chlad a stín zlého, dotknou-li se ho rušivé vibrace. Marně pak po dlouhé dny voláme, třeba i klečíme a vzýváme Jeho přesvatá jména když jsme ve velkých těžkostech, o nichž se ví, že lidskou mocí a dovedností se nepřekonají.

Jako několikrát vyplašený pták se hned tak neosmělí přiletět k nám blíže, tak i Bůh přetichý nebeský a ze všech nejplašší, zůstává po delší čas od nás oddálen. Tichounce vyčkává, až Mu vytvoříme lepší podmínky pro Jeho sestoupení a tím působení na celé zhrublé já, až se vnitřně ztišíme, velmi zjemníme a zcela smyjeme nánosy na potemnělých obrazech nitra, které vypadají jak hozené do prachu a pavučin zatuchlého koutu.

Oddalujeme-li tuto očišťovací práci nazývanou pokáním, napravováním chyb a uhlazováním vin, tím více prodlužujeme svá trápení, bráníme příchodu krásnějšího života, jež k nám nese láska našeho vlastního srdce. Bez ní se nestane šťastný život nikdy skutečností, bude sídlit jako krásný ideál v nedostupných oblastech Božského myšlení, kam vstupují jen básníci k nakreslení životního krásna. I kdybychom ještě staletí trpěli, zrozovali se a umírali na této Zemi bez lásky a dobra, nepůjdeme ani o krok blíže k nesmrtelnosti. Ta je vázána na stav Božský. Není-li, ani nejvroucnější zbožnost nic neubere na neúprosnosti zákona smrti všeho, co není dokonalé.

Jako není možno jinou cestou než prožitkem vnitřního znovuzrození dosáhnout šťastnějšího života na Zemi, tak jinou se nedosahuje ani za hrobem. Hrubý vnitřní stav je závažím na nohách, neúprosně poutá ke hmotě, zatlačuje a táhne do nízkých sfér jako kámen na krku, když je člověk ve vodě. Přinese i utrpení posmrtné…

Smysl vnitřní obrody

Vědomá soustavná práce na vnitřní obrodě nedovoluje prožít život tak, jak byl dosud prožíván v lehkých zábavách, povrchních zájmech, v honbě za věcmi pro tělesný blahobyt, zaujetích pro to či ono zdánlivě pěkné, co tu a tam leží na cestě pro chvilkové potěšení. Nemáme však na vybranou. Jsou jen dvě možnosti. Můžeme pokračovat po vyjetých cestách zvyků a zájmů, zálib a prožitků, prací, jež vždy za krátký čas jsou zastaveny tělesnou smrtí. Můžeme žít jak se dosud žilo povrchně a nezákonně, ale víme dobře, co takový život přináší, kolik nespokojeností, starostí, nemocí, námah a utrpení. Jsou-li někdy chvíle jasnější a zajímavější, leží-li tu a tam i malá květina na naší cestě, nikdo nevyváží hory kamení kolem ní, které musíme překračovat, o ně se zraňovat. Kamením jsou právě výsledky nesprávných životních projevů mysli a citu našeho i jiných lidí.

Pokud zlo bude působit v lidech a od nich na zemský prostor, potud na nich bude také kamení těžkostí, trní bolestí. Nedáme-li si je tam sami vlastními chybami, hodí nám je do cesty jiní. A protože žijeme mezi lidmi, denně se s nimi stýkáme na pracovištích i v rodině, není za této situace zatím vyhlídek na klidný, pěkný život na Zemi.

Zdálo by se, že tomuto obtížnému žití se dá uniknout odchodem z tohoto světa. Co však odchodem získáme, kam přijdeme po tělesné smrti? Jsme-li velmi nedokonalí, pak do přibližně stejných podmínek a obtíží, z jakých bychom rádi unikli odtud. V něčem lehčí, v něčem zase těžší je další cesta duše za stavu nedokonalosti. Jak nemile jsou překvapeni sebevrazi, když se nesplní jejich mučivá touha po klidu a uniknutí z utrpení a oni poznají, že odchodem ze světa, zničením těla, nezbavili se bolestných myšlenek ani účinků zla.

Nositelem všech bolestných stavů a vnitřní tíže je vědomí. V něm vjemy a dojmy utrpení trvají tak dlouho, pokud je duše nějakým způsobem nezruší. Zrušit se však dají jen s obtíží: změnou myšlenek a citů a vůbec celého postoje k životu a vztahu k věci, bytosti i události, jež vyvolala utrpení; odvrácením celé pozornosti zcela jiným směrem od vlastního k neosobnímu, od potřeby své k potřebám jiných, k životu všeobecnému a především k Bohu. Nepokouší-li se postižený takto o změnu svých mučivých vnitřních stavů, jsou-li ony hluboce zakořeněny v hlubině vědomí, a člověk, neznalý správných postupů vůle při působení na mysl a cit, aby se netvořily utkvělé představy a lítostivost nad sebou, se stavům slabosti příliš poddá – nesou se jeho vědomím všude tam, kam se ono posune, kde vnímá novou životní skutečnost.

Na nás spočívá největší díl práce naší vnitřní obnovy. Sami jsme se narušili, pokazili, sami se musíme napravovat s pomocí Boží. Bez té by naše práce nenesla zdar, jako ani Bůh sám bez nás nemůže nás znovuzrozovat pro svatý život. Ano, On nás zrodil, stvořil, ale to bylo zcela jiné. Tehdy nebylo ještě našeho odděleného vědomí, samostatnosti vlastní vůle a možnosti myšlení. Proto Bohu nikdo nečinil překážek při formování nás, neřekl, jaký si přeje být.

Nyní ale jsme již vědomé inteligentní bytosti znalé mnohých věcí. Bůh odkryl některá tajemství života, dal možnost poznání následků zlého. Dnes Bůh bez nás na nás nechce pracovat a přetvářet nás podle Svých představ. Žádá spoluúčast, spolupráci, souhlas a ochotné poddání se oné Moci, jež formuje život podle ideálů Lásky. Jako násilím Své Moci nepřemohl naši vůli když přicházel pád, nepůsobil na ni mohutnou Vůlí Svou, aby nedošlo k úrazu duše, nebude ani nyní působit Mocí a proti naší vůli něco podnikat na stavbě našeho života. Samostatné oddělené vědomí by nemělo důvod k trvání, práce člověka ztratila by svůj výlučný charakter, možnost rozlišování, neměla by ceny, jakou má.

Jen Bůh sám ví, jestli položil hranice pro jednání Své Lásky, dal-li jí omezení v jejím zachraňování duší propadlých zlu a zda stanovil délku i přesný čas pokání i hodinu, kdy vše narušené a nesouladné má být zpět v lůně všestranné harmonie. Bude přihlédnuto k opozdilcům? Najde se pro ně polehčující okolnost? Bude znovu prodloužen čas k návratu, dány nové možnosti pro posvěcení duší, jaké dosud neznáme? Jsou to velmi vážné a těžko zodpověditelné otázky. Jistě však není moudré spoléhat na to, že Bůh pro nedbalce a nenapravitelné opozdilce bude hledat zvláštní cesty a dá mimořádný milostivý soud. V žádném dni nemáme jistoty, že právě uplynulá hodina není onou stanovenou hodinou, v níž každé zlo má být vymýceno, každá vina napravena a lidské duše na místě, z něhož odešly.

Pohled na život nám otvírá propast problémů a obav o budoucnost vlastní i lidí všech. Velmi nízký duševní stav většiny lidstva neslibuje příchod Božího Království do života již dnes či zítra. Těžká je práce vychovávat sebe, ale ještě těžší je napravovat druhé. Lidé nesnáší kárání, domluvy nebo výtky. Proto vnitřní obrodu si musí každý prokonat sám i když prostředky k tomu může obdržet z Boží strany milostí přímou nebo také dodanou přes jiného, dříve omilostněného a posvěceného člověka, jenž je a chce být přímluvcem a pomocníkem slabých lidských duší.

Proměnou vlastního nitra nabýváme ztraceného spojení s Bohem. To nám umožňuje vyprosit pomoc druhým zvláštními tajnými silami myšlenek a slov, jež z našeho srdce vycházejí při modlitbě. Jimi můžeme žádat za ně a pro ně duchovní dar vnitřního osvícení i síly pro nastoupení cesty k Bohu. Je to vlastně práce, kterou má konat ten, za něhož se přimlouváme a prosíme. On sám třeba si ani neuvědomuje, že je na špatné cestě, že by měl o něco svatého stát, Boha prosit o své osvícení a o milost odpouštějící Lásky. Přimlouvající se za něho však ví, co je třeba dělat, aby duše, jíž chce pomoci, dosáhla všeho, co potřebuje pro rychlé rozvinutí vnitřních sil a svůj výstup do úrovní božího života. Za nevědomou nebo vlažnou duši koná duchovní práce nutné pro její obrodu. Pozvedá mysl i celé srdce k Bohu za mysl a srdce člověka, na němž mu záleží a který to sám nedělá. Modlí se a vyprošuje pomoc Boží a ji také od Boha přináší a předává zvláštním způsobem, který člověk, za nějž se modlí, sám ani nezná, cestou, kterou vytýčila Boží Láska pro svá tajná působení na lidské duše.

Dokážeme-li tuto svatou službu konat, zachraňovat bloudící, pozvedat nízko stojící účinným způsobem předávání Božích sil z duše k duši, vstupujeme po bok samého Krista, zapojujeme se na Jeho mesiášské činy, podpíráme je ze strany člověka, že se mohou hluboce protisknout do lidského světa a přinést tak jeho obrození ve velikém měřítku. Vysoce významná duchovní práce pro druhé a za druhé dává vysvědčení o vyšším stavu duše, o rozvíjení přímého Božího vlivu v hlubině já. Jen Bůh v nás se může projevovat touhou po spáse všech, k ní i přes nás dopomáhat formami stanovenými pro tuto činnost od počátku světa.

Jak hluboce si uvědomujeme své nedokonalosti, lhostejnost nebo malý zájem o věci Boží, čisté a dobré, úměrně k tomu plynou pro nás polehčující okolnosti při Božím soudu, jenž se stále nad člověkem odehrává.

Bůh stále má Své vědomí v člověku, zná nejmenší pohyb v jeho duši. Hodnotí jej, zkoumá jeho vliv na vědomí lidské duše. Její pronikání do příčin vin, zármutek a silná lítost nad stavem tak nedobrým, jakým je provinění vůči lásce, dále i trvale upřímná snaha po napravení a obrácení, je Bohem velmi ceněné pokání, je podle zákonů daných očistným procesům duší vymazává je ze seznamu padlých. Do vnitřní lítosti musíme však dát plně nahlédnout, celé srdce Bohu otevřít, prohovořit s Ním v duchu své stavy, viny i chyby, jak je vidíme při zkoumání nitra, a projevit touhu žít jak člověk žít má.

Modlitba se doporučuje a vysoce u Boha cení, hodnotí se tiché vnitřní úvahy, ponoření se do tiché soustředěnosti na Boha. Otvírá se tím nitro, tvoří cesty k tajemné hlubině já, kde působí Božství se vším, co je, co dává životu. Cesta duše k Bohu vede srdcem, nejkrásnějšími cestami citu, kde kvetou růže a vane jemný vánek ušlechtilých stromů myšlení. Člověk sám ani neví, že taková místa v sobě má. Neumí si je zpřítomnit, představit, hledat. Jsou to oblasti vytvořené láskou, myšlením na Boha, touhami po krásném a dokonalém. Bůh sám je všechno nejkrásnější a nejsvětější, a proto již sama vzpomínka na Něho spojuje s krásou a Láskou Boží, je do nitra vnáší jako lehounký vítr pel z květu na květ.

Bůh ovšem nepotřebuje být našimi myšlenkami zahrnován. Je sám slávou všeho umění a sám Sobě absolutním štěstím. Jeho vesmírné dílo mluví, zjevuje úžasnost, velikost, nekonečnost, vznešenost a všemohoucnost. Co může naše slovo k tomu přidat, čím může ubrat? Vše Božské trvá nezávisle na našem malém vědomí. I bez něho by byl vesmír krásný, veliký a nekonečný. Chceme-li se do tohoto veledíla začlenit jako s ním souladný prvek poddaný jeho toku univerzálním životem, musíme přímo úzkostlivě střežit svůj projev, aby v ničem nenarušil plynutí duše Božím Dobrem a Láskou. Přijde-li pak v procesu vesmírného dění jednou chvíle, kdy se vše poruší, i všechny nám známé projevy lásky, aby bylo vše tvořeno jinak a ještě v krásnějších, bohatších projevech a výrazech, bude se toto rušení odehrávat tichým procesem, jenž nepřinese smutky nad umíráním a zanikáním, ale dá radost očekávání nového dokonalejšího života.

Všechno násilí, i když konané proto, aby bylo tvořeno něco lepšího nebo i na ochranu toho, co se nám pěkným zdá, odporují Božímu jednání. To je nejvýš jemné i v projevu rozkládání hmoty. Určitými zákony se seskupily atomy a vytvořily tvary, pevnými zákony se rozvolňují, vždy poslušné impulzů, jež vedou vpřed v tvůrčím rozmachu, nebo i zpět, když je třeba, a to tichou a harmonickou cestou vyváženosti kvantit a kvalit. Jen v jednom dovoluje určité násilí a neústupnost – když se jedná o vypuzení zlého z vlastního srdce. Není nahodile v Písmu zaznamenána scéna vyhánění rušitelů z chrámu. Božský Mistr, vždy tak jemný, láskyplný, poprvé používá určitého násilí, zjevuje se s bičíkem v ruce. Proti komu? Písmo říká, že proti těm, kdo znesvěcovali Boží chrám. Naše nitro je také chrám, v němž působí Bůh. V něm však je často také mnoho znesvěcovatelů, o jakých mluví Písmo. Každá nelaskavá myšlenka, nízká, vypočítavá a sobecká, pohrdání druhými, přání vlastního vyzvednutí a uplatnění nebo obohacení, je znesvěcovatelem všeho božího v srdci.

Vstupem na vyšší cestu vyvstane nám proto mnoho obtížných úkolů, jež nejsou hotovy za rok, ale jsou před námi po celý život. Mnohdy teprve za léta poznáme své chyby, omyly a slabosti, když se díváme zpět na prokonanou cestu i své vztahy k lidem, jak jsme je naplnili nedostatečnou láskou nebo lhostejností, i třeba přímým zlem. Když pod přísným pohledem najdeme v niterném chrámu znesvěcovatele, tu je musíme neúprosně, přímo s bičem v ruce vypuzovat. Nesmíme být k sobě shovívaví, stále se omlouvat, sebe litovat, cítit se jako ukřivděný, ponechat v sobě usídlené jakékoli myšlenkové zlo. Sami se musíme stát ochránci dobra v nás i bdělými strážci všech vnitřních projevů. Bdělost nad myslí a slovem v každém kroku, přísná kázeň v projevu a vytrvalé sebeovládání, odpírání všemu, co se k nám tlačí do mysli jako narušování jemnosti, dobroty, klidu a pevné snahy po lepším životě – to vše je naprostou nutností pro toho, kdo touží po skončení utrpení, komu je život něčím velkým, za co nese odpovědnost před celým lidstvem i celým neviditelným Božím světem a především před Tvůrcem, zda nese Jeho obraz prostorem v celé dané kráse a velikosti, jaká je určena.

Utrpení plyne z několika příčin. Především z vnitřní nerovnováhy a rozháranosti, z touhy po věcech, jež jsou nedosažitelné nebo jen omezeně uspokojují. Také z toho, že člověk lpí na něčem, co je mu milé a žádoucí i nedostupné, i proto, že není milován a ctěn jak by si přál, že je mu křivděno, cítí se ponižován, odstrkován, klamán a podobně. Tato utrpení plynou z náročnosti člověka, jenž mnoho žádá a málo dává, z jeho neústupnosti a tvrdého prosazování svých názorů, jež nejsou moudré a v souladu s čistou pravdou. Dále i z neschopnosti obětovat své pro cizí, pomáhat, potlačovat vlastní žádostivost po hromadění věcí, která sama v sobě nese břímě stálé starosti i úzkosti o udržení dosaženého vlastnictví. I nedostatek kázně a sebezáporu vede k vnitřním mukám. Mnohé z těchto lidských bolestí vymizí změnou myšlení a nazírání na práci a úkol člověka, jiným postojem a vztahem k lidem a všem věcem, i duchovním poznáním, rozlišením dobrého od zlého, cenného od podřadného, dále i znalostí příčin životního dění a všech jeho těžkostí.

Pravým utrpením zůstává jen nemoc a smrt, nevědomost o ní, která vede k bolestnému přemítání, bázni a pak i bolesti. Všechny bolesti se ztišují a mizí souběžně s vývinem vnitřní dokonalosti, jejíž stupně jdou do nekonečna a zvedají lidskou duši výš a výše, až do náručí Boží Lásky, krásy a harmonie, kde je svatý mír jako největší blaho života…

Není silnějšího prostředku k vyvrácení kořenů zla z lidské duše nad bolest, tělesnou smrt a všechny formy těžkostí. Jimi krotne, jihne a měkne i největší zatvrzelec a nepolepšitelný nositel zla. Jsou to jen těžké tragické události, velké obtíže položené do cesty, které mohou přinést nutnou proměnu života a dopomoci tak lidstvu k harmonickému životu a všech s ním spojených bytostí, na něž lidstvo působilo v minulosti a kterým má i v budoucnosti upravovat vzestupné cesty. Je na člověku, aby zabránil těmto otřesům zemského dění, jim předcházel a učinil vše k jejich plnému odstranění ze všech lidských cest:

Je nutno bděle a pevně vzít každý sebe do rukou
se vší rozhodnou neochvějnou vůlí změnit se, obrodit, znovuzrodit,
stát se člověkem, jenž je malým, ale pravým obrazem Boha
v lásce, dobru i myslitelské schopnosti.

Nejdříve se kriticky podívat do vlastního srdce a mysli na jejich projevy.

Ponořit se do studia nitra, zkoumat a zjišťovat nedostatky
a ty pak rychle a nekompromisně odstraňovat.

Vyhnat nelítostně veškeré v mysli a citu usídlené zlo,
každý stín nešlechetnosti.

Potlačit zcela každou myšlenku, v níž je jen záblesk nepřízně, hněvu,
nelaskavosti, závisti a neupřímnosti nebo sobecké i zlé přání,
nevpustit je do vědomí, pevnou vůlí uzavřít do něj cestu.

Bdít neustále nad slovem, které plyne z nitra,
aby nezranilo, nesnížilo, nezvětšilo nesnáze lidí.

Sledovat pozorně, zda promluvené slovo je dost mírné, jemné, laskavé
a je v něm účast i ryzí upřímnost.

Rozmýšlet a všímat si, zda mluva dostatečně reprezentuje duši dobrou, ušlechtilou
a dává najevo dobré snahy pomáhat všem, rozdávat lásku bez rozlišování
kdo si ji zaslouží či ji žádá.

Zkoumat srdce, je-li naplněno touhou druhé potěšit, povzbudit, dát moudrou radu
podle Kristem daných směrnic lidskému životu,
dovést všechny ke studnici duchovního vědění a osvícení nitra.

Naplňovat mysl příznivostí, ukázat ji myšlenkami,
v nichž se zrcadlí bratrský vztah k lidem, přátelství a láska
ke každé z živých bytostí.

Ctít a milovat Božské věci a duchovní krásy,
lásku, dobro, mír, jemnost, ušlechtilost, harmonický život –
vše, co duši povznáší, jemní, klidní, posvěcuje a tak naplňuje božím.

Probouzet a rozvíjet silnou touhu v duši po životě pokojném a čistém
ve vlastním nitru i u jiných, aby se mírnilo utrpení lidí i zcela ze života zmizelo.

Nosit v nitru vroucí přání, aby lidstvo vstoupilo na Boží cestu,
a tak bylo pojato do velké rodiny dobrých, láskyplných,
vysoce moudrých a dovedných božích pracovníků a mohlo se zúčastnit díla
prozáření láskou celého živého vesmíru, jež započalo vtělením Krista.

Vysílat denně hluboce procítěné myšlenky a city k Bohu –
přát lásku, blaho a mír všem.

Myslet také na ty, kteří jsou v nízkých úrovních posmrtného světa,
protože účastné myšlenky z našeho světa je sílí, klidní a těší –
nesou jim Boží pomoc, již nutně potřebují.

Obracet se pak i ke světům vyšším, v nichž působí andělští pracovníci,
prosit je o spojení s Boží Láskou, protože v ní je ochrana, všechna pomoc člověka
od věčnosti do věčnosti.

Projevovat se duchovní činností.

Část třetí

Duchovní činnost

V čem spočívá duchovní činnost?

Je to působení určitou boží silou plynoucí z myšlenek, slov a citů, jež – cele vsunuty v Božské úrovně – naplňují se jejich silami i mocí a pak zobrazují i projevují jejich krásu, svatost, vznešenost, lásku i touhu po blahu všech. Tajemný styk s Božstvím se dá prožít jen ve chvílích mimořádných, kdy se člověk odpoutá od veškeré nižší činnosti tělesné i duševní, řídící drobné úkony při prostém dění kolem tělesného života.

Odpoutání se od všeho tělesného i nižšího a povznesení se duše nad to vše, kde sídlí Bůh v člověku nepředstavitelných oblastech Světla a krás, říkáme rozjímání, modlitba, meditace. V nich se vědomí přenáší vnitřní silou vřelostí citu, touhou srdce a čistotou duše, vírou, nadějí a láskou do Božích světů až i přímo k Bohu. Tím, že duše Boha hledá, k Němu spěchá, na Něj se pozorně a pevně soustředí a myslí, po Něm touží, přenáší se celé vědomí k Božství. s vědomím povznáší se celá duše, aby okusila dotek nejvyšší Lásky. Dotknutím se jí započne podivuhodné spojení duše s Božstvím. Mysl, cit i celé srdce začnou se Jím naplňovat, Je do sebe vdechovat. Tato mysteria dají duši účast na všem, co z Boha vychází, vyzařuje a s nesmírnou Silou a Mocí plyne do duchovního jsoucna. Tato vysoce tajemná nesmírná působnost Boha se pak přesune s vědomím člověka tam, kam ono vstoupí po svém odstupu z Božské úrovně přímo po modlitbě nebo během jejího prožívání. Proniká vším, co člověk v příštím okamžiku pojme do vědomí, na co myslí, čemu chce dát boží dobro, co chce posvětit, ochránit přede vším zlým.

Nejblíže vědomí je nitro člověka. Proto také nejsilnější a prvotní působnost Božích sil získaných vstupem vědomí k Bohu při modlitbě či meditaci dostává vždy sama duše, jež vedla výstup vědomí na Božské úrovně touhou srdce i vůlí řídící pevně myšlenkový proud modlitby. V druhé řadě pak jejich působnost přechází do míst, kam je duše vyšle citem lásky i pevnou myšlenkou a touhou pomoci některé bytosti, její osobní životní situaci i osudovým zápletkám většího měřítka, jako třeba nebezpečí války nebo jiné tragédie lidstva nebo jen určitého národa.

Modlitby a duchovní meditace jsou nejvýš cennou, významnou i mocnou duchovní činností, jíž může duše přímo operovat s Božími silami, je i usměrňovat k žádoucím cílům, měnit věci, dát zdar každému dobrému dílu. Má-li se však celý tajemný proces zdařit, musí být splněna zákonitá podmínka. Tou je naprosto ryzí, nesobecký záměr, čistá vroucí touha duše dát životu, jenž je projeven jí samou nebo jinými bytostmi, ten nejkrásnější dar: boží lásku, dobro a mír i blaho z nich – hodnoty věčné, jimiž každý život zrcadlí Boha.

Jakýkoli stín nízkého záměru a sobeckých přání okamžitě ruší proces předání Božích sil určitému člověku jako dar pomoci Boží. Nejsou-li ony vedeny myšlenkou dobra, vůlí dát je každému jako potřebný duchovní chléb, jsou zadrženy na hranicích nižších úrovní a vrací se zpět bez splnění úkolu. Taková duše pak nese i odpovědnost za znesvěcení božích sil, jež jsou dány pro osvícení duše, pro služby lásky všem, pro dobrý vývoj všech věcí života. Každé sobectví uzavře cestu vší pomoci, jež od Boha jde k člověku i k celému lidstvu.

Dokáže-li člověk vzlétnout myšlenkami do oblasti Božství, hluboce se ponořit do modlitby, tiše meditovat, rozjímat, uklidnit nitro do pokojné hladiny, poutat myšlenky vůlí, soustřeďovat je k jedinému bodu – ke skutečnosti Boha, zpevňovat oddanost Jeho idejím Lásky, povznášet k Němu mysl a cit – může se rozvíjet až k dosažení prvých stupňů božského stavu duše, jenž dává schopnost vědomě nazírat do života v nekonečné hloubce, nedozírné výšce Božství i do všech podstat věcí v něm. Může přinášet z Božího světa požehnání celému světu pro jeho posvěcení.

V úrovních Božství, kde není zla, jsou Boží Láska, Moudrost i všechny svaté síly života v mohutném a skvělém působení. Jako mocné vodopády řítí se prostory, jako vysoké gejzíry tryskají z center a hlubin podstat Božství. Rozprostřeny všude jak bezbřehé oceány obemknou pevně každou myšlenku, jež se jich umí dotknout, ponoří ji do sebe, prostoupí ji zářícím Světlem a krásou Božství. A protože vše vyslané vrací se po určité době zpět k vydavateli, navrátí se i každičký záblesk myšlenky víry naděje a lásky k Bohu i malý povzdech srdce k němu poslaný v úzkostech a bolestech duše zesílený citem, podložený touhou po Božím míru.

Vše se vrací, ale daleko krásnější než od člověka k Bohu vyšlo. Proputovalo Božskou sférou, nasálo její krásu i svatý klid, naplnilo se Božskými silami, z nichž život povstal a trvá. Ony pak setřesou Boží rosu na všechny pučící zelené ratolesti dobra lásky duše a přinesou jí netušenou možnost rozvoje do veliké vnitřní krásy. Proto duši stále myslící na Boha se život mocně mění a Nebe se přibližuje s každou vteřinou, v níž myšlenka modlitby, cit lásky vyplyne z nitra, naplní vědomí a s ním se přenese k Bohu pro radost Jeho i svou.

Za každou modlitbou, rozjímáním, ztišením srdce a ponořením se do vzpomínky na Krista otvírá se něžná i pevná náruč, aby ji pozvedla na místo, které lidské duši náleží od počátku jako nositelce obrazu Božské Duše. Není proto nikdy dosti slov a myšlenek modlitby, hlubokých meditací a vřelých vztahů k Bohu i pozvedání vědomí k Boží Lásce.

Co je modlitba?

Myšlenky modlitby jsou nejkrásnějším i nejcennějším projevem duše. Jsou mocně působivé, vyzařují duchovní světlo, tkají jemná vlákénka pro výstup do Božího Království z přečistých sil ryzí duchovosti, jíž jsou naplněny hned při svém zrodu v hlubině nitra. Zrodí-li se v duši touha po Bohu, naplní nitro krásným citem, z něhož se utkají svaté myšlenky modlitby, jež duši přímo kouzelně promění, zjemní a posvětí, zvednou jak bílou sněžnou vločku, holubičí peříčko, do výšin nejvyšších, do zářícího Božství, v němž proudí svaté životodárnosti Božství jako krev v srdci člověka. Při hluboké vroucí modlitbě se nitro promění v obraz něžné Madony, stane se zahradou květů a vůní, je místem kouzelné moci Boží Vůle, zjevením zázraků, jimiž se začne v duši rodit v těch posvátných chvílích nový život člověka v blízkosti Boha.

Modlitba je také hluboké vyznání srdce, obnažení celé duše před Bohem, položení jí do rukou jejího Stvořitele, aby On to, co v ní zmírá, Svou Silou vzkřísil a proměnil v nesmrtelně živé, věčně kvetoucí i dokonale cenné. V okamžicích otvírání nitra Bohu je možno do něj hluboce nahlédnout, poznat jeho stíny i světla. Za modlitby je člověk i vůči sobě nejvíc upřímný a kritický, uvědomuje si své nedostatky i potřeby, protože je Bohu předkládá, prosí a žádá o to, co v sobě nevnímá, na Zemi nezná a nemá. Je to hluboký průlom a průnik do stavu neutěšeného, jaký je, a zároveň i nakreslení obrazu dokonalosti, jakou by měl lidský život uskutečnit. Je to myslí vykonaná cesta od lidského k Božskému. A tuto velikou vzdálenost, již by člověk se svým tělem za celý věk neprošel, myšlenka modlitby překlene v jediném okamžiku.

Kde je myšlenka, tam je duše. Modlitbou zalétá až do nejvyšších krás k nejvyšší Lásce. A kdyby jen malou chvílí se jich duše dotkla, vteřinu pobyla v jejich blízkosti, obklopí ji celý oblak Záře Božství. Jeho síly, moci a krásy ji celou prostoupí až k samému jadérku božské síly v ní. Jakmile se tohoto jadérka dotknou, silný záblesk proběhne jsoucnem jáství a při tomto jeho rozvlnění a záchvěvech uvolní se celá řada vlohových semének uložených v hlubinách já. Dochází ke zrodu láskyplnosti, dobra i hluboké moudrosti. Ty pak víc a více oživují, rozvíjí a krásní. Nastává vývoj k božským stavům.

Věčný pramen Života je stále otevřen a pohotový vylít se na toho, kdo k němu přijde a po jeho svatých lahodných vodách zatouží. Čím déle se u pramene prodlévá a více z něj pije, tím rychleji se spěje k dokonalosti, až jedné chvíle se duše stane nesmrtelným stromem božského života, daným místu, v němž Bůh chce zjevit malý obraz Své překrásné Duše pro radost i věčnou touhu všeho stvoření po dokonalém, jediném a nejvyšším.

Bůh nepotřebuje modlitbu pro vlastní oslavu, že snad chce být uprošován, chválen a vyzdvihován ve Své Moci Nejvyššího. Jeho Mohutnost, Moc i Krása jsou tak nesmírné, že není třeba nic k nim člověkem přidávat. Bůh jako Pramoc a Prasíla trvá nezávisle na jakýchkoli podmínkách, jež by snad zasahovaly nebo se tvořily z vnější strany a od člověka. Ve skutečnosti ani žádné vnější strany není, protože vše spočívá v hlubině jsoucna samého Boha. Žádá‑li Bůh na člověku, žádá to pro něj, pro jeho život, cestu a ráj.

Člověk nezná tajemnou působnost modlitby na rozvoj vnitřních sil duše. Bůh mu dosud nesdělil podrobnosti Své činnosti kolem něj, ani míru účasti člověka na mysteriu jeho znovuzrození, ani podrobné zákony, jež je vedou, dávajíce každé myšlence i záchvěvu citu zvláštní význam. Člověk byl uveden do nevědomosti o těch věcech, protože po svém pádu musel vytvořit hmotnou životní formu a oblast v mnohém podobnou duchovním oblastem a v mnohém zase od nich odlišnou a zcela protikladnou. Zaměřoval-li se na hmotu, nemohl postřehovat a zkoumat věci Boží.

Byl to důsledek pádu, určitý trest za něj a pak i zkouška, kolik snese nevědomosti o životě duchovním bez újmy na svém vztahu k Bohu, na původ z Božství. Člověk neví, zda je již hotov s úkolem vytvoření hmotné životní formy, nebo je uprostřed největší práce, či teprve doopravdy začíná. Jedno je však jisté: Ať je kdekoli, ať jde kamkoli, jeho povinností je vždy udržovat vědomí o Bohu, chránit boží vlohy dobra v sobě, rozvíjet se i za nejtěžších okolností a tak vytvořit dokonalý vzor statečnosti, kázně, moudrosti i věrnosti svatým ideálům vždy výš, dál a novými cestami putovat k vrcholům tvůrčích prací pro složitý i krásný obraz života!

Neznalost zákonitostí, jimiž je životní projev naplněn, staví člověka do velkých obtíží. Přijdou různé události, složité životní situace, navrší se velké problémy i osobní krize a on je v nich často téměř bezbranný. Neví jak se postavit k věcem, řešit situace i vést svá rozhodování. Pokud si neuvědomuje závažnost každé myšlenky, slova postoje, rozhodnutí je poměrně lehké. Přijme obvykle první myšlenku jak přijde do mysli i když nevede k rozhodnutí, jež je totožné s Boží Vůlí, aby při vyřizování záležitostí vztahů lidí bylo dbáno lásky. Jen poučený člověk, znalý příčin životních složitostí i velkých vývojových cílů, může řešit své problémy správně, zaujmout moudré postoje k otázkám života i ve vztazích k lidem. Jestliže člověk nerozvažuje, ukvapeně jedná, často svým rozhodnutím rušivě i nevhodně zasahuje do života jiných. Sám si pak věci komplikuje a může se stát i odpůrcem Božího díla, jež sleduje harmonický soulad všech vztahů života.

Je jeho nevědomost omluvou? Snímá odpovědnost?

Lhostejný člověk, i takový, jemuž nic není svaté, nebo kterého nezajímá hloubka života ani duchovní cesta, problémy lidstva, otázky víry a projevy lásky, nese naprostou odpovědnost za nesplněný úkol. Každému člověku alespoň jednou za život je dána možnost poučení o vyšších věcech života, setkání s pojmy duše, Bůh, posmrtný život, víra, spása a podobně. Z některé strany se Bůh k člověku vždy přiblíží za jeho pozemského putování, třeba pod lidskou tváří některého věřícího člověka nebo přímo duchovního učitele, jehož slovy k němu promluví, nadhodí mu úvahy nad životem, dá malá nebo i významná poučení podle toho, co onen člověk je schopen pochopit a přijmout. Nepovšimne-li si nebo podané zcela odhodí či dokonce zesměšní, je jeho život předložen platným životním zákonům, jimž se říká Boží soud. Ten nastoupí svou povinnost uvést liknavce, vlažné, zpozdilé, duchovně nevědomé, nevěřící do správných životních drah cestou následků zlého – těžkostmi a utrpením.

Boží zákony existují a člověk je jim podroben, ať si to uvědomuje nebo tomu nevěří, či je vůbec nezná, nemá o nich ještě potuchy. Vymkne-li se jim, pocítí citelně důsledky a ty jej za čas vrátí zpět, protože není možné pěstovat na dlouho nezávislost na Boží autoritě a řídit se jen vlastním, za nízkého stavu duše velmi omezeným rozumem. Nese to velké výkyvy vnitřního i vnějšího života, že by je člověk nadlouho nesnesl. Nenapájen přítokem Božích sil Moudrosti a Lásky, stal by se vnitřně mrtvým, jako je poušť bez vody bezcennou pro životní jsoucno. Jeho samostatná existence by ztratila důvod. Protože Bůh nenechává nic bezcenného trvat – vzal by zpět jemu přidělenou jiskru Božství, a pak – co by se stalo? Došlo by k naprostému zániku vlastního samostatného vědomí. Tato nejzazší krajnost není vyloučena.

Cesta myšlenky

Všechny věci se tvoří myšlením. Na počátku každého díla, všech nových vynálezů techniky a vědy je vždy myšlenka. Všechny stroje, stavby a spotřební předměty vůbec jsou vlastně zhmotnělou myšlenkou, jakýmsi jejím vtělením. Mysl je veliká tvůrčí dílna. Lidská mysl je dílnou malou, Boží mysl nesmírnou, z níž vyšel celý vesmír, jeho složitá stavba i přísná a přesná zákonitost, jeho trvání i rozvíjení se, jeho krása, vznešená mohutnost i mnohá hluboká, jen Bohu známá tajemství.

Boží myšlenky jsou projevem tvůrčí Moci a Síly Boha. Jsou nositelem i vykonavatelem Pravůle, Jejího přání, chtění, přesného vyjádření představ Božího vědomí i touhy po uplatnění Božích mocí a sil, aby jim byla v životě projevena moudrost, krása a láska v nesmírných a všestranně účelných formách, tvarech a obrazech. Jsou přímým důkazem neohraničené tvůrčí činnosti, neobsáhlé, věčně připravené a pohotové projevovat skutečnosti nikde a nikdy dříve nevídané, neslýchané stvořitelské zázraky, naplňovat jimi prostor, jej stále obohacovat velikostmi, maličkostmi i hlubokými významy, či je položit jen lehce a jako pro ozdobu i potěšení jednoho okamžiku na cestu těm, kdo kráčí jako spolupoutníci Boha jsoucnem duchovního i hmotného vesmíru.

Lidské myšlenky jsou maličkým obrazem myšlenek Boha, avšak v každé z nich je určitý silný záblesk Jeho tvůrčí Moci a Síly. Proto i myšlenky člověka jsou schopny nosit ideje, záměry, tvůrčí plány i touhy činit nové a nové, pracovat stále lepšími metodami, vytvářet svět věcí, forem a tvarů, projevovat inteligenci i hloubku moudrosti duše, sterými způsoby zobrazovat krásu, vyjadřovat každé hnutí duše, její lásku i schopnost pomáhat, rozdávat, přijímat, rozlišovat, usuzovat, řídit a měnit. Myšlením je člověku dáno velmi významné postavení v životním jsoucnu a do rukou jím netušená moc, velká možnost uplatnění takřka v celém vesmíru.

Nemůže být proto Bohu lhostejno, jak člověk této svěřené tvůrčí síly a moci používá, co jí vytváří, zda je si jí vůbec vědom. On ji totiž může použít dvojím způsobem – k činnosti vytvářející životní hodnoty kladné, nebo k činnosti rušící tyto hodnoty – záporné. Buď svými myšlenkami dílo Boží podpírá, nebo, položí-li je z druhé strany, toto dílo ruší, kazí i ničí. Záleží proto velmi mnoho na tom, jaké myšlenky jsou v naší mysli, jaké z ní vysíláme do vnějšího světa, protože jimi vydáváme mocnou sílu, jež proudí prostorem a silně v něm ovlivňuje život.

My nevidíme onu zvláštní duchovní sílu vstupující do prostoru během myšlení. Ona však je mocným proudem působícím na místě, kam je poslán vyzářením myšlenky. Každá myšlenka je tvůrčím aktem duše. Ona ji tvoří ze svých duchovních podstat složených z velkého množství různě působících Božích životností. Myslet znamená tvořit. Myšlení je velkou činností duše v prostředí, kam je třeba něco vložit, tvarem projevit záměr tvůrčích vznětů, vzletů a rozmachu, vyslovit, vyjádřit skryté hnutí a záchvěvy, zvlnění hladin já v jeho citových emocích.

Myšlenka kladná neboli dobrá je naplněna vysoce působivými, prvořadě kvalitními Božími silami. Tyto síly nesmírně působí, neboť vše Božské má v sobě nejčistší esence dobra. Tyto ve své nahuštěné, silně koncentrované působnosti vkládají prostorům vesmíru určité znaky, symboly a obrazy, kterými mluví o záměru Boha dát a tvořit, rozšiřovat, rozmnožovat či spojovat v jednotu, v celky nesmírné i zcela malé. Proto myšlenka dobra posílí všechno vysoce hodnotné, dobré, prvořadě významné a božsky krásné, co je na určitém místě lidskými dobrými myšlenkami teprve tvořeno anebo již tam je pevným hotovým tvarem, formou, věcí anebo jen určitým, zatím jen ryze duševním nebo duchovním úsilím ještě hmotně nezformovaným, a proto lidskými smysly nevnímaným. To je teprve základnou, předpokladem příštího, již hmatatelně a viditelně projeveného dění.

Když ale vyšleme myšlenku, v níž jsou esence dobra narušeny a přeskupeny ve svých tajných prvcích, spoutány zvláštním účinkem moci zla, zásahem rozkladného tříštitele, tu taková neharmonicky složená myšlenková síla drtivě a rušivě postihne vše, na co zdálky již zapůsobí, čeho se třeba jen lehce dotkne. Při svém dopadu a vetknutí se do určitého místa prostoru vyvolá silný chaotický vír, působící proti zákonitému pohybu kladných sil, soustředěných na onom místě myšlenkovou činností jiných lidí, sledujících ušlechtilé cíle, vyjadřující touhy po dobru a mírovém soužití, po všech krásách života v harmonii a lásce. Tímto zásahem se naruší zákonitá stavba všech tvarů, jevů a věcí života v prostoru. Uprostřed toho je vyvolán rozklad, vzniká chaos, vše je jako zvednuto ze svého místa, vyšinuto z poslání sloužit harmonickému uspořádání tvarového jsoucna. Vše vystupuje z hranic zákonitosti, na níž spočívá trvání věcí ve stavu klidného spočívání v místě, v prostoru, ve službě životu v té či oné formě. Nastanou výkyvy, poruchy, a rovnováha v rozmístění sil, mocí i působností se začne projevovat úkazy vyvolávajícími vzruchy, rozjitření, bolest i smrt. Tím je narušen stvořitelský Boží plán. Je mařeno promyšlené, pro dobro všech vytvořené dílo, projevující dokonale harmonicky a vysoce účelně seskupené všechny prasíly života.

Opakováním se rušivé účinky zla jako rozkladného prvku životní síly stupňují, trhliny se stávají hlubšími, všem věcem v prostoru nebezpečnými. Ve vrcholných výkyvech dochází ke krizím, jež vyústí do katastrof, jimiž je zasažen nejen lidský život, ale všechno zemské až po prach a dým. Až tak silně působí neblahé vlivy myšlenkových sil. Ony plynou kruhovou drahou životním jsoucnem člověka, je buď sílí, klidní, naplňují životodárností, nebo je ruší, jeho skladbu i životnost oslabují a vše tak vyvracejí z kořenů Božského bytí, v němž všechno spočívá jak dítě v lůně matky, trvá-li stanovená rovnováha věcí a sil v nich daných životu pro jeho dokonale harmonický projev.

Myšlenka, její duchovní síla, po proběhnutí své dráhy, kterou jí životní Boží zákon určil, vrací se do míst svého vyslání. Vrátí se posílena, zvětšena o síly myšlenek jiných, s nimiž se na své cestě prostorem setkala a prolnula. Ony do ní vtisknou svou pečeť narušení nebo harmonizování věcí, jejich vlivy a působnost. Jde-li někdo deštěm, je od něho skropený. Jde-li blátem, má umazané boty i když si je před svou cestou dokonale vyčistil. Je-li vyslaná myšlenka odporu a zmaru zlá, tu zase taková se k nám vrátí – a ještě zesílena vším jím příbuzným zlem vyslaným do prostoru stejnou cestou, jakou šla tato myšlenka. V tomto případě se vrací k člověku stonásobné zlo.

Vyslané myšlenky dobra nevracejí se k nám stonásobně zesíleny jiným dobrem jiných myšlenek od lidí. Alespoň ne ze zemského prostoru. Vyslaná myšlenka lásky je jako holubička, která vlétne někam do hejna jestřábů, neboť zlé myšlenky jsou opravdu dravci. Zlo je prudce útočné, tvrdě bezohledné, vrhá se na všechno kolem sebe, dává všemu rány, vše se snaží oslabit a zničit – to co je v cestě a není mu podobné, stojí jako v opozici nesouc v sobě boží pokoj a mír.

Zlých myšlenek je na Zemi velká převaha, daleko víc než dobrých, a proto myšlenka dobra má těžkou a nesnadnou cestu životním prostorem. Je praménkem vody razícím si cestu skalinami, výmoly, propastmi všeho rozervaného, bez hladkých ploch a uvolněných spádů. Dobro je poutníkem, jenž stojí před vysokou horou stojící v cestě k jeho cíli. Dokáže-li tuto obtíž překonat i přejít, tu na vrcholu hory nebo i za ní cítí se krajně zeslaben, usedá a odpočine. Tak i myšlenka dobra, když se dokáže prodrat houštím překážek, je někdy tak v sobě narušená, oslabená, že nedokáže dodržet lhůtu své cesty prostorem zpět k místu svého vyslání, do rodného domu – k člověku. Opozdí se a nedá proto včas posilu, neosvěží, nevzkřísí jak má vzácnými hodnotami k němu navrácených mocí božího dobra. Tím se účiny dobra dostavují později, a proto se zdá, že dobrý člověk je slabý a neschopný, že je vším i Bohem opuštěný uprostřed těžkého života. To jsou však velké klamy světa. I dobro se vrací, co z duše vzalo myšlenkovou činností. Dává zpět své hodnoty, jež duši zbožšťují, mění v dokonalou. Dobrý člověk je vždy odměněn, jako zlý je trestán sebou tím, že bere věci obrácené, rušící jeho i cizí svět lásky. Operuje-li kdo zlem, zlo mu splácí svými účinky, bodá, pálí, mučí, rozrušuje přetěžkým osudem následků zlého.

Myšlenka dobra zápasí v prostoru s démonickým vlivem zla. Nemá ji tam kdo posilovat. Je-li tam někde mimo ni jiná myšlenka dobra, je ve stejném postavení. Je obklopena nepřízní a také zápasí. Nemůže proto přispěchat své družce na pomoc. Obě jsou napadeny zlem, jež z nich strhává krásu, do níž jsou obléknuty jak nevěsta do bílého šatu s myrtovým věncem panenství, ozdobeným pečetí neposkvrněného Božství.

Vyslané a navrácené ďábelsky působící zlo není bez účinků na život. Jeho vliv se nepociťuje okamžitě. Jako si nepovšimneme drobného píchnutí trnu, tak naše vědomí nezaznamenává jednotlivé doteky vlivů myšlenkového zla, jež koluje kolem, zasypávajíc nás v každém okamžiku sterými jehlami i šípy svého jedu. Jsou to účinky vyslaného zla naším vlastním myšlením i myšlením lidí nám nepřátelských. Když návraty a dopady vyslaného zla vyvolávají těžkou životní krizi, teprve jsme hluboce rozrušeni, prožíváme utrpení. To již býváme v plném procesu různých těžkostí a tragik, z nichž obviňujeme všechno jiné jen ne sami sebe. Tak se tvoří těžký osud člověka.

Kdyby někdo sebe silně bil, zraňoval se, považovali bychom jej za šílence. A přece zlé myšlenky hněvu a nenávisti, různých forem nepřátelství, pohrdání, osočování i křivdících úsudků, jež z nás vyjdou při prudkém vznětu nelibosti vůči druhým, jsou políčky naší vlastní tváři. Ty přímo tvoří kameny, jež si házíme sami na sebe. Což se někdy stalo, aby rána od velkého kamene nebolela? Vyslané zlo vrací se neúprosně zákonitou cestou. Co děláme druhým nemilého, je za čas děláno nám. Pak si můžeme stokrát klást otázku: Proč trpím, vždyť jsem nikomu neubližoval?

Lidé považují za ubližování druhým jen viditelné násilné činy, hrubé krádeže a týrání na těle. Neví o jemném ubližování, spočívajícím v nelaskavém smýšlení o druhých, ve skryté závisti, nepříznivém posuzování, klamání a hněvu, protože je to skryté v mysli za oponou těla. Ale Boží zákony ví o všem. Ty zaznamenají nejmenší úchylky od vytýčených cest dobra a lásky. Ony se okamžitě projeví porušením rovnováhy ve skladbě hmotné, duševní i duchovní oblasti života, neboť tyto jsou navzájem spojeny. Tak vlastně my, slabí lidé, jak si rádi říkáme – hýbeme svým myšlením celým životem vesmíru, neboť všechny tři oblasti života jsou v něm vloženy.

Mysl při tvorbě myšlenek dává prostoru mocně působivou sílu. Člověk tak operuje určitou božskou mocí, danou centrům jeho působnosti, jimiž jsou mysl, cit a slovo. Zrodí-li mysl myšlenky jemné, naplněné přáním dobra v ní, vyzařuje z ní jemná, vysoce zářící a podivuhodně krásná síla tvořící v prostoru duchově čirou a průsvitně křehkou zvláštní látku, jež je přímou životodárností všemu, co je rozprostřeno jako neviditelný život a svět zcela malých bytůstek, udržujících vzdušnou skladbu v jejím zákonitém složení. Tyto nemají vlastního jáství, jsou vedeny jen impulzy Božích zákonů. Svou existenci a budoucím možným vývojem jsou vázány na člověka a lidský život s nimi souvisí tehdy, je-li prožíván ve hmotě a potřebuje zemské ovzduší.

Vyzářená duchovní síla myšlenek dobra plyne z univerzálního Božství k životnímu jsoucnu v zemském prostoru přes mysl člověka. Pro přítomnost této zázračné Boží síly v sobě – zvlášť výraznou a mocně účinnou v myšlenkách lásky – jsou tyto nesmírně hodnotné a vrcholně potřebné celému zemskému životu. Jimi se tvoří i krása kolem nás projevená v barvách a tvarech květin, v zeleni stromů i v celé živé přírodě.

Myšlenka dobra, prošlá bez překážky a porušení myslí člověka, je zvlášť kvalitní, a proto vysoce účinná. Má mnoho významů, kterými slouží životu. Především účinkem zákonitosti myšlení, podle níž se vrací vše, co ono pošle do prostoru z místa dopadu, k místu vydání. Myšlenky zrodila a vyslala mysl člověka nadaná tvůrčí mocí boží. Je proto přímo jejich matkou. Tím ony při návratu do své roditelky působí na ni nesmírným vlivem přímo velících mocí, jež přinutí mysl k dalším zrodům a výtryskům nových myšlenek dobra stupňujících se účinností. Mimoto působí ještě na stálý růst a rozkvět i posvěcování duševna a postupně celého člověka s jeho hmotnými složkami. I ty se pak produchovňují, éterizují. Nastává přechod člověka do života nesmrtelného se vším, co v sobě má, co je jeho duší i tělem. Tyto složité i tajuplné pochody se dějí bez našeho vědomí, přirozenou cestou Božích zákonů daných této vnitřní oblasti života pro její vstup v Božství.

Vykáže-li se člověk během svého pozemského života vysoce hodnotnou a nejpotřebnější činností, tvorbou myšlenek naplněných účinnými silami dobra, slouží vývoji v něm i k udržení určitého krásna nebo dokonce jeho rozvíjení, pak naplňuje předurčený životní úkol. Myšlením, v němž je plná účast Božího dobra, jeho mocný vliv, člověk přímo spolupracuje s Bohem, neboť za těchto okolností je hoden i schopen zachycovat do svého nitra přímé proudy nejvyšších inspirací z Božství, jejichž vlivem se rodí čisté a silné touhy i mocné pohnutky k neosobnímu životu i ke službě lásky tvorstvu. A protože život v Božství je dokonale neosobní, rozložen do všech stran, pečující o všeobecné dobro, člověk, jenž se přizpůsobuje tomuto vznešenému vzoru, ztotožňuje se s ním a tak započne zobrazovat Božství v místě, kde sídlí jeho já, i kde je domovem jeho tělo. Můžeme proto říci – bez nejmenšího přehánění a stínu pýchy – že člověk dobrem své duše vstupuje do přímé spolupráce s Bohem, jednak na sobě samém při dotváření obrazu dokonalosti, a pak k činnosti záchranného díla spasitele, jímž se dává bloudícím síla a vědění pro pevný krok na cestě k Bohu.

Touto úrovní duševní práce končí těžké osudy člověka. Stává se synem božím, jenž to, co dostal od Otce, plně uplatňuje, rozmnožuje, nese do šíří životních prostorů, jejím duchovním výšinám i hmotným hlubinám a času bez konce. Svým vnitřním vědomím začne pobývat ve sférách Božích, z nichž vidí život z hledisek absolutní Moudrosti. Ty mu ukazují velikost a krásu díla, ať v tvoření květů, hvězd či malé stříbrné rosy v jitřním ránu. Všude najde zajímavost, nade vším žasne, klaní se nesmírnému kouzlu tvůrčí geniality Boha. Zúčastňuje se Jeho podivuhodné práce radostně, s pravým božím mírem v srdci, neboť zná účel a cíl života a všeho v něm. Nahlíží přes Boží vědomí Jeho vševidoucíma očima do plánů věčnosti, v nichž se má zrcadlit láska bez hranic, krása věčná. Je šťastný, že se může zúčastnit příprav i plného uskutečnění Božích zázraků v čase a prostoru, jež projeveny krásnými formami, jsou nádhernou básní, úchvatnou symfonií, gigantickým veledílem nepředstavitelného umění.

Takový člověk je obrazem nejvyššího ideálu. Jeho uskutečnění a postupné rozšíření na celé lidstvo je problémem, úkolem a prací dalších vývojových cest a věků…

Myšlenky lásky vytvářejí zářivé étery, průsvitné a nádherně zbarvené, jež námi neviděny plynou jako jemná stříbřitá mlha prostorem nad všemi věcmi kolem. Když obeplují daný prostor, začnou se soustřeďovat nad tím, co je ohraničené, v čem je určitá životnost a je projeveno tvarem, barvou a pohybem. Na vše to padají jako rosa na květinu, obalují životodárností, vsunují síly pro trvání i rozvíjení krásných životních forem, z nichž se člověk těší. Všemu v něm i kolem něj dodávají silné pečeti původu z Božství, živé, lidskými smysly vnímané skutečnosti i jemný otisk mateřské Lásky Boha, její péče o každý kamínek na cestě, malý lístek prostých trav i její uschlé kořeny.

Každá myšlenka lásky má svůj rodný dům v Bohu, a proto kam vplyne, přináší lásku a krásu tohoto domova a tak ji rozšiřuje takřka do nekonečna. Jako působí na vše mimo nás, působí i na vše v nás až v samém jádru duše, jež je paprskem Boha v člověku, jeho sídlem v duši. V něm najde myšlenka lásky svůj cíl návratné cesty okruhem prostoru jáství člověka i jiného, jež se na Zemi ani nezná.

Hlubinné jádro lidské duše je samo Božství, a proto se i vyslaná láska navrátí do Všelásky, z níž byla vyslána jako světelná zářící jiskra jejího věčného plamene pro zažehnutí malých i velkých životů na hvězdách i Zemi láskou, aby všechen život v nich měl své opodstatnění, ochranu a péči Matky.

Myšlenka lásky jako částečka přímého Božství v moci nejvyšší, jíž vždy Láska je, ve svaté touze stále sloužit životu, vkládat mu do cesty blaho, mír, harmonii – je přímo zmocněncem Boha, jenž má právo proměňovat všechno ve tvar a formu tak dokonalou, že se jí může zobrazovat Božství ve hmotě, v éteru i na úrovních ryze duchovních. Tím je dosahováno stále dokonalejšího projevu všeho, co je vloženo do života pro radost, krásu i užitek samotným Stvořitelem. A protože Stvořitelem je samo Božství, jeho Prasíly a Pramoci, spočívá vše vždy a všude jen v rukách nejlepších, v Moudrosti a Lásce Boha. Kdykoli by se život vychýlil z určených drah, tyto všemocné ruce obrátí vše zase k absolutnosti. Prostředky jsou neomezené. Myšlenka lásky je jednou z nich.

Víme-li o ní, jakou má Božskou moc, nedivíme se, že dovede proměnit celou vnitřní skladbu člověka, že dovede do ní protisknout obraz dokonalé krásy Boha. Krásní-li lidské nitro působením myšlenek lásky z ní vyslaných i v ní stále bydlících, jemní a krásní i to, co přímo se stavem mysli souvisí: krásní, jemní a produchovňují se i ony obaly duše, jež jsou nástroji její činnosti v jejím posmrtném životě a mají funkci těla. Silnými, dobro a lásku vydávajícími myšlenkami budujeme si duchovní tělo, jež je nositelem duše ve vyšších sférách již zbožštěného života.

V dobru a lásce zakotvená mysl je jistotou vstupu do Nebes, tkadlenou zářícího bílého šatu duše, do něhož se vkládají první prvky nesmrtelnosti.

Jako myšlenky lásky konají své nádherné dílo budování Božího Království všude, kam vstoupí, tak myšlenky zlé toto nádherné její dílo ničí. Nejsou stříbrojasnou rosou, zářícím paprskem, dechem životodárnosti a rozdáváním krásna prostoru. Jejich výrony jsou hutné a temné, tisknou vše živé dolů k hlíně země do kamenů šedých cest. Zaklínají takřka lidskou duši do podoby nehybné skály, protože jejich nánosy, jsou tvrdou kůrou, již těžko lidská ruka i během staletí odstraní. Tyto tvrdé a tísnivé životní formy nesmí však stát ve vývoji duše v cestě k dokonalosti. Ona musí být do určité doby od nich zcela osvobozena a nadto ještě proměněna v duši zářící, jemnou a krásnou.

Dojde-li k zatvrdnutí, jakémusi zkamenění nitra vlivem zla, nechá-li se ono delší čas pustošit, jeho obraz – stav duše – se stane kritickým. Jedné chvíle může dojít k hranici, kde je z jedné strany propast démonismu, z druhé těžké očistné utrpení projevené otřesnými prožitky, sevřením různými bolestmi, jež poutají a zcela vypuzují zlo za hranice vědomí. Nepřijme-li duše tuto možnost jako trestný a zároveň výchovný prostředek pro své obrácení, propadne se do nízkých sfér takzvaného podsvětí, kde působí pekelné zlo. V nich se člověk za určitý čas promění v satana, vymaže-li ze svého čela jméno člověk. Jeho vývoj se tím zastaví, někdy i znemožní na tisíce let.

Přijme-li duše nesmírně těžkou a zdlouhavou očistnou práci jako jedinou možnost nápravy kritického stavu, v němž hrozí zhroucení do propasti nebytí čili duchovní smrti člověka, vstoupí do sta let trvajícího utrpení, jehož tíha se rovná míře následku života ve hříšnosti. Těžké osudové tragédie a různé pohromy umývají pak prach za prachem, drolí kámen po kameni, které zlo navršilo na lidskou duši, pohřbilo tak její duchovní srdce, vyhnalo ji z Božích rájů do pustých plání a pouští bez vod, z nichž se pije nesmrtelnost.

Prudká, těžko zvladatelná síla myšlenkového zla narušuje i samu skladbu hmot, vnáší do ní vichřicím podobné silně rozvířené proudy negace, jež letí s ničivou prudkostí prostorem světů lidí, rozleptávajíce a škodíce všemu, s čím se setkají. Za nimi zůstávají trosky krásna těžce budovaného utištěnými silami dobra celá staletí. Vystupňují-li se výboje této ničivé moci až k jisté hranici, dochází k prudkému zvratu skladby atomů věcí v prostoru, všech složek hmot, a dostaví se nečekané velké katastrofy, jimž lidé říkají nahodilé nebo přírodní.

Příroda sama v sobě i ve svých hmotných silách je řízena pevnými zákony vytyčujícími pokojné cesty, harmonický chod všeho dění v ní. Dochází-li přesto v ní ke katastrofám nebo nenadálým nehodám, úrazům i tragickým smrtím jedinců, víme, kde hledat viníky. Lidé sami tvoří zvrácené zákonité podmínky a předpoklady pro všechny nehody i násilné tělesné smrti. Není nahodilostí. Bodnutí za bodnutím působí hlubokou ránu a myšlenkové zlo je velkým, ostře bodajícím trnem, jenž v krátkém čase vytvoří nebezpečné trhliny ve skladbě všeho lidského i přírodního světa. Vsunuje do všeho ničitele, tříštitele, a ten za čas, až je síla zla nahromaděna a soustředěna na určitém místě, vyvolá katastrofu. I ona má své zákonité příčiny, které však lidské vědomí nepostihuje a jeho vědomí je nezná.

Zlem se působí nejen rušivě i rozkladně na vnější životní prostor, ve kterém se člověk pohybuje a pracuje, ale i na vnitřní život duše. Jeho vlivem velmi zhrubnou

další