všechny složky duševna. Vědomí otupí, zúží
se na zcela malý prostor, takže do něj nevejde žádný hlubší poznatek, žádné
větší vědění. Tím život takové duše sestupuje k primitivním projevům, jež jdou
až k hranicím pouhého vegetování. Nemění-li se tento stav, ale stupňuje k
vrcholnému bodu duševní otupělosti, může dojít k nejzazší možnosti, jíž je
vstup duše do zvířecího těla.
Tímto krajním prostředkem, k němuž se sahá
teprve po vyčerpání jiných, daných pro záchranu duše ze stavu naprostého
zhroucení její duchovní skladby, dostává se poslední možnosti udržet slabé
záření pohasínající jiskry já. I zvíře má své formy utrpení, a to je nadějí, že
jeho prokonáním se duše byť jen o maličko, ale přece
jen vnitřně oživí, poněkud vzkřísí a tak posune výš. Může se za dobrých
okolností zase vrátit do lidského těla,
jež dává větší možnosti vnitřního rozvinutí. Tím ovšem též rychleji probíhá
vývoj.
Zákonitá cesta dopadu a odrazu jak
vyslaných energií tak i duchovních sil vyzařujících z mysli člověka, vládne
svou absolutní mocí. Vyslané a navrácené dobro nás zbožšťuje, zlo nám vtiskuje
hroznou podobu démonismu.
Máme
proto na vybranou: Čím chceš, duše, být? Po čem toužíš? Chceš být krásnou
zářící bytostí milovanou celým Božím světem? Máš k tomu stero předpokladů i
mnoho prostředků ve vlastních rukou! Do mysli a do srdce nemá přece žádná duše
daleko. Dávat duši otázku, zda touží po podobě nějakého ošklivého zvířecího tvora,
je snad příliš silné a nevhodné. Avšak pravda je taková, že stav nitra člověka
tvoří mu tělesnou formu, v níž on žije i po smrti…
Bůh je nevyčerpatelný ve Své shovívavosti a
trpělivosti se vším, co ztratilo cestu k vysokému cíli božího života. Volí
tisíce způsobů a prostředků, jak pozvednout lidskou duši na vysokou úroveň, dát
nové posvěcení, obnovit její božský stav, jenž během sestupné cesty a jejího
pobytu ve hmotě se porušil, znesvětil a ztratil své svaté znaky. Některé prostředky
k tomu jsou přímo v rukou duše samé, jiné jsou jen v rukou Božích. Ty, jež má
duše sama, jsou v jejím myšlení, cítění a slovu. Je to bohatý materiál ke
stavbě dokonalého vnitřního života, Bohem dané široké pole vlastní práce duše.
Snaživá, přičinlivá může rychle postupovat,
rozvíjet vnitřní síly, zvedat perly božích vlastností, jež kdysi odhodila a
pošlapala. Překážkou však bývá malá možnost uskutečnění záměru, jež vyvstává
před člověkem, žije-li v podmínkách, které nepřipustí ke slovu jeho touhu být
dokonalým člověkem. Žije-li mezi odpůrci dobra, je-li postaven k úkolu těžké i
hrubé tělesné práce nebo velkého duševního namáhání a vyčerpá-li na ně zásobu
sil a mozkové energie, není schopen bdělosti nad vnitřním stavem, nemůže plně
kontrolovat výrony citu a výlevy slov, neudrží kázeň nad myslí. Pak snaha
ochabne, touha zaniká, duše zemdlí a za čas odstoupí od úkolu, který si vytkla.
Její vývojová cesta jde opět téměř neznatelně vpřed nebo se zcela zastaví
uprostřed průměru slabostí, malosti nižšího lidství.
Nyní přichází nutnost hledat jinou cestu k
dokonalosti. Kde a jak?
Vyčerpá-li duše dostatečně své možnosti k
vzestupu za úporného tlaku ke zlému, která ji tiskne ke hmotě, hrne se ze všech
stran od lidí, zemských zákonů a nemoudrých řádů lidské společnosti, a nemůže
dál, ač po tom stále silně touží a trápí se nad sebou, pak zasahuje do života
duše sám Bůh. Vezme na pomoc prostředky Svých možností, jež nikdo jiný nemá.
Jedním z nich je přímé vlití zvláštní Boží síly tomuto účelu dané do duše, u níž
má dojít tímto způsobem k rychlému pozvednutí na vyšší úroveň. Bůh v tomto
případě pracuje za duši při získávání jejího vyššího stavu. Dává jí
omilostnění. Avšak i toto přímé omilostnění má své zákony, jako vše. Nedává se
nahodile, ale ve zvláštních případech, tehdy, nemůže-li člověk získat vyšší
úroveň vnitřního života proto, že se pro něco obětoval, že žil a pracoval na
místě ohroženém zlem, aby tam hájil a chránil dobro, vnášel je tam svým cítěním
a myšlením, aby ono tam působilo tajnou mocí, očistilo od všech nánosů a stínů
neblahé minulosti a duše k místu poutaná mohla dál po cestě k Bohu.
Když tento obětník je zápasem příliš
vyčerpán, oslaben tím, že mnoho trpěl a vydával sil k pomoci a pro život
druhých, nestačí již zvládnout práci ve svém nitru, nemůže se modlit a zvedat
vědomí k Bohu v tichých chvílích rozjímání a soustředění se, přichází ke slovu
milost Boží. Naplňuje duši svatostí plynoucí přímo z Božství, aniž je potřebí
upínání se duše stálou myšlenkou k Bohu. Pak modlitbou takové duše je její
práce a prokonané malé i velké oběti jsou dostatečnou
zásluhou, aby pro ně byla po smrti těla vyzvednuta do andělského života.
Zvláštní milost, jíž se dosahuje vyššího
stupně bez přímé duchovní činnosti, jen vylitím Božských sil duši třeba v
jednom okamžiku, spočívá plně a jen v rukou Krista. Jen On může rozdávat tyto
neobyčejně působící milosti, vzácné dary Boží Lásky, ovšem s přihlédnutím k
zákonům, které řídí vývoj vyšších stavů lidské duše. Velkou úlohu zde má víra i
očekávání pomoci od Krista, neboli naděje v Krista. Ony jsou zákonitou
podmínkou k uskutečnění Jeho pomoci, jež zázračně zasahuje do celého vývoje
duše ke svatým stavům.
I když mimořádné omilostnění je opravdu
možné, přece není moudré jen na ně spoléhat, složit ruce v klín a uvalit vše na
Krista. Kdo se může domýšlet, že právě jeho případ spadá do milostiplnosti
Krista, že obdrží přímé vlití Božích sil? Kdo si zaslouží milost? Neví se, zda
těžký osud, námaha, práce a utrpení, jež se prožívá, jsou utrpením obětním, pro
druhé, za druhé, aby jim bylo ulehčeno, různým způsobem pomoženo ke spáse. U
vědomí vlastní nedostatečnosti, všech chyb a svých omylů si naopak musí každý
myslet, že vše, co je těžké k prožití, je důsledkem duševního pádu a celé
neblahé minulosti dlouhých sestupných cest, jež duši vedly k nízkostem, k
projevům, jež se zcela vymkly z náruče lásky.
Protože člověk do své minulosti nemůže
nahlédnout tak jako Bůh, nemá nestranné a správné hodnocení svých skutků i
celého života. Musí proto vycházet z toho, že si milost nezaslouží, ani
prominutí všech slabostí a vin, jimiž si sám způsobil tolik zla, že dnes je
kolem jeho cest rozloženo do šířky až nepřehledné. Stále se musí obávat,
činí-li dost proto, aby se zahladily neblahé stopy jeho kroků, na nichž lpí
kainovská znamení.
Stav a stupeň života, jak je rozvinutý u
většiny lidstva, je ještě nízký a úzký. Úžasné schopnosti dřímají pod hladinou
vědomí, nejsou z hlubin já dosud vyzvednuty a uvedeny do činnosti. Proto život a duševní činnost, jakou se zde člověk
projevuje, nemůže dát správný obraz celé lidské inteligence. Ona jako dítě v
plenkách teprve poroste a rozvine se do nesmírných hranic. Největší překážkou
jsou všechny formy zla, jimiž se člověk dosud projevuje a které působí všechnu
nevědomost, zaslepenost a hlavně bloudění duše ze sféry do sféry, z místa na
místo, ze smrti do smrti. Ony staví hráze proudu všeho Božího, co se musí denně
do duše vlévat, aby ona udržovala hladinu vnitřních sil pro svou určitou
samostatnost v projevu.
Až docílí otevření se vlivům Boha, všechny
nesnáze a utrpení zmizí jak sníh pod sluncem. Pak vstoupí do bytí nesmrtelného, v němž nebude
potřebovat nástroje pro vyjádření sebe, neboť nebude již tělesně žít. Její
myšlenky a city budou se zrcadlit všude. Nebude je třeba skrývat, budou
zřetelným obrazem myšlenek samého Božství. Budou tak mocné, že uskuteční
okamžitě představu, již třeba má láska toužící obejmout celý svět. Nebude
umírání a hrůz smrtí. Duše neohraničena zdí neprůhledné hmoty, v nazírání uvidí
vše v nekonečnu, do všech stran nahlédne jakoby ležely na dlani. Pozná místa,
odkud přišla a kam spěje, proč byla tam a proč odešla do jiné šíře a hloubky života.
Objasní se jí poslání i dalekých budoucností, jimiž bude působit tisíce let.
Toto
jsou však znaky vysoce rozvinutého života, kdy je již v plné činnosti vnitřní
jádro duše, jímž je samo Božství v neohraničené i omezené působnosti za jednoho
úseku vesmírné tvorby, kdy se promítá v jeho jsoucnu pohybový, časový, tvarový
a bytostný život za účasti složitých i jednoduchých zákonitostí a účelností, jež
sledují záměr zrcadlení se nejvyšších idejí Dobra a Lásky ve vytvořených
věcech, jimiž je naplněn daný prostor. Dosažení tak vysokých stupňů života je
nejen možné, ale přímo předurčené, stanovené – nutné. Na něm spočívá, mimo jiné
činitele, i zdar tvůrčí práce ve vesmíru zcela blízkých i dalekých budoucností.
K němu proto směřují všechny cesty duší, jejich obnova a vedení školami
životních zkušeností mnohostranné práce a zkoušek i ostrých protikladů
působnosti dobra a zla.
Člověk na určené místo ke stanovenému úkolu
jednou musí dojít a také jej naplnit. Neznalostí zákonů, účelů a cílů své cesty
staví velké překážky Božím záměrům, vymyká se z nich, jim se vzpírá. Tím
zpomaluje správný postup vývoje věcí, vnáší nesoulad a klade odpor plynulému
chodu dění, jež je hybnou pákou cesty po určených drahách. Obtíže pak
narůstají, až konečně se projeví i děním, jemuž říkáme tragické. V rukou
člověka především spočívá zdar jeho vývoje. Člověk jej urychluje, zadržuje nebo
i znemožňuje, vždy podle toho, jak chápe, zná a je zasvěcen do životních
tajemství, kolik vyvine úsilí o vnitřní rozvoj k dokonalosti, jak se poddá
vyššímu vedení, v ně uvěří, s ním se zcela ztotožní.
Kdo se nechá ovlivnit viděním věcí jen z
hlediska malého lidského světa, z činnosti, o které se na Zemi doslechne, sám
ji pozná a má za jedinou a konečnou – nehloubí řečiště vývojovým proudům pro
rychlý a dobrý spád, nebuduje vysoké stupně svému životu do krásné budoucnosti.
Stane se mravencem stavícím jen miniaturní stavby života, včelkou třeba pracovitou,
ale jednostranně užitečnou, hledící si malých chodbiček jednoho úlu. A protože
svět člověka je svět nekonečných možností Boha, tu ten, kdo se jen nízko a úzce
v myšlenkách rozbíhá, nejenže se ochuzuje o krásy a hloubky dojmů a zážitků, o
výhledy do úžasností nesmírných životních možností, do bezpočetných projevů a
složité nádherné skladby Božího díla, ale může se stát i rušivým nevítaným
prvkem v krásách a velikostech života.
Takový není vítán ani milován. Stane se
vyhoštěncem odevšad, kde se život projevuje harmonií a láskou. Vrací se znovu k
maličkému stánku osobních osudů naplněných nevědomostí, omezením, rozháraností
i tragikami, nakupených z příčin jeho vnitřní malosti. Zase to bude lidská
bezmocnost, její bloudění nesprávnými životními cestami, jež vedou k utrpení.
Nedojde-li během života na Zemi k rozvoji
duchovních sil duše, a tím k dosažení vyšších stavů, je život jako promarněn, i
kdyby člověk vytvořil krásná umělecká díla pro obdiv světa, dal nový skvělý
technický vynález, jímž se zpříjemní zemský život. Pravým posláním zemského
života je stavba vysokých stupňů pro výstup duše k Božství. Tento proces se
však nemá uskutečňovat mimo obtížné podmínky zemského života, v ústraní a
klidu. Uprostřed nejvýš rušné práce v zemském dění, ve vírech zla a bojích s
nimi má lidská duše ukázat svou schopnost a sílu obracet zlé v dobré, ďábelské
v lidské, lidské v božské. Ne někde v závětří, ale přímo v pravém vření
názorových zmatků, v ohni střetávání dobra a zla, v překážkách růstu duševních
sil, v procesu proměny nedokonalého v dokonalé. Jen za krajně nepříznivých
okolností dosažený vyšší vnitřní stav je vysokou duchovní hodnotou, prací velmi
záslužnou, která je Bohem ceněna a duši po určitý čas vytýčenou cestou.
Prostředky a možnosti splnění těchto úkolů
jsou, ale člověk je musí hledat a mocně o ně usilovat, po jejich dosažení se
jimi propracovávat a užívat jich jako bojovník uprostřed nepřátelského útoku ke
své záchraně i uhájení pozic. Nejmocnějším prostředkem je vnitřní spojení s
Bohem. Je to vstup duše k přímému zdroji, její cesta k cíli bez zdržování,
proto rychlá a tím krátká. Ovšem, co se jí ubere na délce, přidává se na
hloubce vnitřního prožitku putování. Množství se nahrazuje kvalitou. Zacílení
se na tak vysoký ideál vyžaduje na duši plné soustředění se na věc, odložení
všech zájmů, jež poutají ke hmotě.
Člověk hledající Boha nemůže být jako vítr
v poli, točit se do všech stran a své myšlenky ohýbat stále k zemi, květy citů
snižovat do bláta. Kolísání, váhavost, vlažnost nebo oddalování výchovy k dokonalosti
činí život méněcenným, prodlužuje životní těžkosti. K určenému cíli musíme
dojít. Proč tedy zdržování, oklikové cesty?
Čas má svou důležitou úlohu ve vývoji duše.
Je sice také záležitostí hmotnou, a proto čímsi nestálým, co je vázáno na
zákony hmoty – mizí, je-li ona přeskupena a proměněna do původní Prasíly Boží.
Pokud však se duše pohybuje ve hmotných sférách jemných i hrubých jako je naše
na Zemi, musí brát na vědomí důležité činitele vývoje a počítat i operovat s
časem. Počítá s ním i Bůh po dobu, v níž vývoj duše se odehrává ve hmotě. Váže
jej na určitý čas, stanoví jeho délku pro vyvinutí stupňů vyššího duševního
života.
Proto je třeba rozhodnutí pevného jako
skála pro tu nejrychlejší cestu k dokonalosti, na ní za všech okolností
setrvat, usilovně pracovat na obrodě nitra a pak i pro vzestup duší jiných pro
všechny dny života na Zemi. Jen tak se neopozdíme a ve stanovený čas vstoupíme
na žádaný stupeň ušlechtilého vyspělého lidství. Žádá to naprosté zpřetrhání
svazků se vším, co má jakoukoli formu zla a vede k povrchnosti, lhostejnosti,
neúčasti na problémech vlastní duše i života jiných, k ustrnutí na nízkém
stupni myšlení a cítění, k zaostání a odporu vůči námaze, s kterou je nutno
počítat a s ní zápasit při odkládání chyb, vin a omylů. Přesunutí celého nitra
v dobro a v něm navždy plné zakotvení je nutností prvořadou. Musí se zrodit v
mysli a citu zcela nový člověk.
V minulosti se pevné rozhodnutí jít vyšší
cestou usnadňovalo vstupem do řeholí. Není to však žádoucí únik od povinností
člověka vyvíjet se k dokonalosti v nejtěžších podmínkách. Vystavuje se
nebezpečí, že dosažený vyšší vnitřní stav nebude jako takový uznán v Božím
hodnocení díla, když je získán bez bojů s vlivy světa, s překážkami, jak je
přináší práce a žití uprostřed lidí a všeho zla světa. Směrnice platící pro
vzestupné cesty duše jsou velmi přísné. V nich se váží a přesně měří i ryzost
záměru, vytrvalost v úsilí, věnovaný čas i způsob, jímž se záměr uskuteční; s
tím i používané prostředky a místo, na němž se jimi pracovalo, zda na něm bylo
vše jak má být k jejímu povstání a další cestě k vysokému cíli, možnost
poklesnutí duše i něčí ruce podané na pomoc. Zůstává-li se na místě, kde se
nakupily hory překážek k rozvoji ušlechtilostí a zdá se holou nemožností
dosáhnout vyššího stavu a tím spojení s Bohem v místě, kde je široký pohled na
všechno zlo světa, protože je tam lidé svými slovy i činy předvádějí – to jsou
právě zákonné podmínky, za nichž se má dobro zaskvět svou krásou a
nezranitelnou mocí. Na takovém místě pak září každá myšlenka lásky jako hvězda
na večerním nebi. Úsilí o vnitřní dokonalost je svědectvím velké svaté věrnosti
Božským ideálům. A to je činem vpravdě vzácným a velikým, jemuž se pokloní v
úctě celý andělský svět.
Učinit nemožné možným, projevovat v nenávisti
lásku, uprostřed ostrých kritik a odsuzování odpouštět, být trpělivě shovívavý
u vědomí, že slabostí lidí je jejich nevědomost – to jsou projevy duše vnitřně
pevné, stupně vyspělé dokonalosti. Žádá to pohled z vyšších hledisek na věci
života, vědění a poznání Božích životních zákonů, skrytých duchovních pravd i
velkou lásku. Duše tím ukáže úroveň, na níž Božské vlivy vedou mysl i cit. Jen
probuzené boží vlastnosti duše jsou pravými vůdci dokonalého jednání a postoje
vůči všemu. Člověk se může stát dokonalým jen Bohem. Bez Božího vlivu nedokázal
by se projevit jako dobrý, moudrý a milující. Proto také vysoký stav duše se
uskuteční jen tehdy, jde-li Bůh s ní její cestou hlubinami nitra, krajinami
všeho jejího utrpení i namáhavé práce. Kdy a za jakých podmínek se tak děje?
Spočine-li duše ve víře a lásce.
Svět odměňuje dobré pracovníky. Vnitřní
svět duše je boží, a proto Bůh dobré pracovníky na tomto poli také odměňuje i
vyznamenává. Odměny jsou však viditelné jen bdělému a bystrému zraku samého
nitra. Jen to pociťuje a vnímá pomoc Boží v jistotě o jeho skutečnosti ve
vnitřním klidu, síle i schopnosti ke službám lásky všem a v touze po Bohu.
Tímto se promění srdce v dokonale cítící i jednající všude s každým a se vším.
Smrt těla nám dává jistotu, že na onen svět se nevchází tak, jak jsme
žili na Zemi v těle, které vidíme a hmatáme. Na druhý svět vstoupíme v těle,
jaké si vytvoříme během svého myšlenkového a citového života v těle hmotném.
Nové tělo se netvoří v jiném člověku, v nějaké matce jako tělo fyzické. Matkou
posmrtného těla je samo lidské nitro a duše si je cele tvoří sama bez cizí
pomoci.
Vývin posmrtného těla se děje bez přímého
vědomí duše, cestou tajemství působností skrytých sil a mocí, jež plynou z
vnitřního života duše a prochází při tom tělem přes jeho mozková a nervová
centra. Nemůže se proto přímo kontrolovat, vědomě řídit. Dá se ovlivnit jen
tehdy, začne-li soustavná duchovní činnost. V čem spočívá, o tom je již
pojednáno v předcházejících kapitolách.
S rozvíjením hmotného těla, jeho mozkových
a nervových ústrojí, umožňuje se duši její projev na Zemi. Myšlenkovou činností
zahajuje ona svou činnost ve hmotě. Za této činnosti vyzařuje ze sebe zvláštní
síly, různě složené, od hmotných sil odlišné, ale v mnohém zase s nimi
související. Část z nich vstoupí do zvláštního procesu seskupování,
zabarvování, zhušťování a takového tvárnění, až se stanou schopnými projevit
určitou formu i tvar. Zůstávají v přímé oblasti těla, do něhož se vlastně jaksi
vtlačují a těsnají. Fyzické tělo je jim nádobou nebo formou, do které se
nalévají.
Tak se postupně zvláštním tajným procesem
tvoří nové tělo – posmrtný obal lidské duše. Má podobu podle stavu nitra, je-li
v něm působnost dobra nebo zla. Při svém tvoření dostává známý obrys formy
hmotného těla, ale jen tehdy, když celá jeho stavba se děje správným zákonitým
postupem. Začnou-li se však objevovat poruchy zaviněné rušivým vírem zla při
myšlenkové i citové činnosti, je-li jím ona z velké části prostoupena, pak se
celý proces tvoření nového obalu duše stane problémem a velkou těžkostí. Jeho
forma se vytváří z neukázněných sil za výbojů a chaosů negace, v přestoupení
zákonů daných tajemnému procesu stavby posmrtného těla.
Účinky toho se projeví v abnormalitách i ve
zrůdnostech jeho tvarů a ústrojí, jež v něm mají zastupovat smyslová ústrojí
hmotná. Podoba za těchto podmínek stavěného těla se vymkne z hmotné tělesné
formy, vychýlí se z jeho tvarů a duše se objeví na druhém světě jako zmrzačený
tvor. Místo krásného stromu, jakému by se mělo duchovní tělo podobat, ukáže se
pouhý pahýl, místo andělské tváře zjeví se zrůdná podoba blízká některým
živočichům v hlubinách moře. Vnitřní stav duše hraje přitom rozhodující úlohu.
Jemná duše tvoří tělo jemné, hrubá hrubé a neforemné, zlá zcela zrůdné.
Láskyplná duše může dosáhnout podoby zářící
hvězdy i proměnlivého tvaru nádherné květiny, i jiných, na Zemi neznámých
krásných forem. Vibrace něhy jejích jemných citů na Boha zaměřených myšlenek
dávají v ní zazářit krásným obrazům, v nichž se zrcadlí různě složená spektra
duchovních sil, jež září, svítí, zabarvují, vydávají jemné melodické akordy,
jaké nevyloudí na harfě či houslích žádný umělec.
Duše a její těla spolu úzce souvisí. Během
myšlení a cítění zcela splývají a tvoří jednotu. Jaká duše, takový její projev,
jímž zjevuje svou inteligenci a vnitřní vyspělost, míru lásky a dobra, jež jsou
přímo božskými krásami. Podle toho všeho je i obal, jenž nosí jako nové tělo,
když přijde do jiného světa žít.
Jaké je toto nové tělo, takové je i prostředí, do něhož vstoupí. Nový život je
pak toho všeho souhrnem.
Mysl člověka je jedním z hlavních center
životnosti duše. V něm jsou soustředěny důležité a vysoce kvalitní síly jeho
božství, jež jsou potřebné pro tvůrčí činnost člověka, pro uchopení se představ
vůlí za účelem promítnutí jich do určitého tvaru, jenž je vidět a jiným znám.
Je-li mysl člověka v intenzivní činnosti, vydává zvláštní éterické obaly
odlišné od těch, jež zhmotňují myšlenky v hmotný úkaz, v určitou věc. Z těchto
odlišných éterických látek tvoří se posmrtný šat duše.
Myšlenky jsou vlákénka, nitky, z nichž je
sestavena látka tohoto šatu. City jsou určovateli jeho formy. Každé vybočení z
lásky nese vychýlení z pěkných forem při tvoření těla duše pro posmrtné cesty
novými krajinami života.
Lidé se projevují nízkým i zlým jednáním a
nikdo z neviditelných přihlížejících z Božích sfér nezavolá dolů, neokřikne
nehodného. Bůh je viditelně netrestá. Zdá se, že lidé si dělají co chtějí.
Mluví, myslí, jednají jak jim napadne, bez uvážení následků. Neohradí se,
nepostaví vůči vnukání zlého myšlení a cítění, nekázní je, nepotlačí, nevymýtí.
Jsou jako tekoucí voda po deštích, bez vyměřených řečišť.
Všechno však podléhá zákonitostem a jejich
nedodržení, nedbání nebo zlehčování nese těžké následky. Nerozvažující, málo
myslící a zušlechtěnou vůlí neukázněný člověk je jako hříva splašeného koně.
Povrchní myšlení a cítění bere ze zásob duchovních esencí v něm jen z jejich
okrajových sil, ze slabých působností. Proto mysl je slabá, ochablá,
nepodpíraná z tajných center jáství. Nemá proto potřebných sil a mocí ani pro
pevnou údržbu skladby všech tělesných složek, z nichž je zbudováno hmotné tělo,
ani těch sil, z nichž se staví tělo z éterických prvků hmoty, zvané posmrtné.
Pokud je hmotné tělo schopno životnosti,
není výkyvů u skrytého těla, jež se v něm tvoří pro další život duše v jiné
sféře. Člověk vlastně o tom ani neví, nemá tušení o existenci něčeho jiného, co
v něm je mimo hmatatelné, očima viditelné tělo. To je dostatečně pevným obalem
duši, pokud je zdrávo a má buňky v pevné soudržnosti. Proto se ani výkyvy
vnitřního těla nepociťují, o nich se vůbec neví.
Teprve když hmotné tělo umírá a rozvolňuje
svou skladbu, přicházejí zkoušky stavby skrytého těla, jež se z hmotného vysune
a nastoupí funkci stát se duši tím, čím jí bylo hmotné tělo před svou smrtí. Do
něj se přenáší to vědomí, jež bylo vázáno a spojeno s hmotným tělem, zvláště
mozkem. Ve skrytém těle mají do té doby být vytvořeny orgány podobné fyzickým,
aby byly schopny tlumočit vnitřní duševní dění navenek do nového životního
prostředí, kde je též stejně přísná zákonitost a souvislost věcí jako na Zemi.
Nyní přichází ke slovu to, co člověk dříve
nevěděl a neviděl. Není-li vše jak má být podle platných směrnic, pak se ono
nové tělo projeví jako slabé, chabé, neschopné svých velkých funkcí. Taková
duše se pak stane pro druhý svět méněcennou. Nedokonalá stavba nového těla
brání jí výrazně se projevit. Tím je činnost omezena, život mdlý. Jeho obraz se
opravdu podobá životu stínů v podsvětí, jak jej kreslily staré mýty minulých
dob.
Slabá myšlenková činnost na Zemi nedokáže
vytvořit dostatečně vyvinutá ústrojí skrytého těla. To pak duši uvězní do
slabé, mdlé činnosti. Omezí ji na slabé zákmity postřehů, úsudků a chápání
nového, čím ji obklopí jiný svět. Je to jen živoření a ne plný život. Za
takových okolností ovšem není možný žádný silnější obrat ve vývoji. Je-li
potřebný, duše se nutně musí znovu vrátit do hmotného těla, jež dává větší
možnosti k pronikání duše mozkovou kůrou, jež rozechvívá tajná centra a vyvolá
myšlení i tvorbu představ. Při nízkém stavu vnitřního života lidí na Zemi je
možno očekávat poruchy složitých až vysoce tajemných procesů vytvoření těl pro
posmrtné úrovně. Proto i tam lze vidět chromé, slepé, hluché i němé nebo stav
takzvaně debilních. Možno se tam setkat i se zrůdnými zjevy.
Vnitřní obraz duše je promítnutý ve
vnějším. Proto každý na druhém světě je jako obnažený nitrem, neukrytý srdcem,
otevřenou světnicí mysli. Neoklame, neboť všechno zlo i každou nepatrnou negaci
věrně zrcadlí jeho vnější tvar a podoba.
Dobro i zlo mají svá pevná znamení a
nesmazatelně je vtiskují svým nositelům. Duše je nosí nejen ve skryté vnitřní
podobě, ale ve světech posmrtných takřka přímo na čele a na těle. Tam vnitřní
je více viditelné než zde na Zemi. Stav nitra se zrcadlí ve všem, čím je ona
bezprostředně obklopena a obalena.
Dobro má své krásy, zářivé obrazy, svá
charakteristická zabarvení a zvláštní půvab, něžné kouzlo i působnost, jež je
tak vyhraněna a svá, že ji možno zdaleka vnímat a rozeznávat bez pochybností o
tom, kým je a čím je. Proto každá duše projevující se dobrem je jako dobrá
ihned po střetnutí se s ní poznána, ihned velmi ctěna, milována a vyzvedána na
místo, jež jí jako dobré náleží podle životních zákonů. Dobro se tam neukryje
za prostou tvář nějakého chudáčka, který je na Zemi nepovšimnut, pohrdán a
neceněn právě pro svou vnější podobu nebo chudobu, či všední práci a podobně. V
duchovním světě má dobro znaky přímo královského majestátu.
Láska jako vyšší stupeň dobra promění celou
podobu duše tak dokonale, že není pozemskému člověku vůbec podobná. Vnitřní
tělo vytvořené na Zemi velkou čistou láskou, neosobním projevem, vřelým vztahem
k Bohu, je tělo andělské, které má mohutnou schopnost pronikat prostorem,
vznášet se jako nebeský pták v neomezené volnosti. Duše v takovém těle uniká
nízkým sférám, netrpí vůbec jejich tísněmi. Pobývá v oblastech vyšších,
krásných na pohled i na prožitek.
Duchovní svět je nepodplatitelný. Ctí jen
toho, kdo opravdu úcty zaslouží, neoslní ho nic povrchního, žádná přikrášlená
tvář, z drahých látek vytvořené oděvy, zlaté šperky či zemské úřady a tituly.
Ty zůstanou v platnosti jen tehdy, stojí-li za nimi celé srdce, duše vpravdě
čestná, moudrá, ušlechtilá a dobrotivá. Není-li těchto vlastností, pak i
největší boháč, na Zemi nejznámější učenec, obdivovaný umělec, je slabým i
neduživým nebo zmrzačeným tvorem, jenž není schopen plně činného a samostatného
života. Proto je nevítaným druhem těch, kdo již v jiném světě žijí. Vnitřní
krása a duchovní bohatství duše je jedinou hodnotou, jež přetrvá tělesnou smrt.
Všechno ostatní zmizí s tělem jako pára, jako sníh pod sluncem.
Člověk, který na Zemi mnoho myslel, byl
takzvaně duševním pracovníkem, měl dost dobré podmínky pro stavbu posmrtného
těla. Nemá-li ve svém myšlení a cítění zlo, je ve druhém světě schopen
činnosti. Ovšem ne tak hluboké a krásné, jakou má ten, kdo vědomě prožívá víru
a lásku k Bohu, pro něhož je duchovní svět již za pobytu na Zemi skutečností
prožívanou svým nitrem ve chvílích doteku Božství, kdy pocítil vlny Jeho Lásky
v sobě i nesmírnou touhu být s ní zcela ztotožněn.
Na druhém světě je slabý a neschopný
uplatnění ten, kdo promarní život na Zemi ve zbytečných nedůležitých pracích,
sloužících jen tělesnému pohodlí, kdo se vyžívá v nízkých zájmech, utrácí své
myšlenkové i citové síly v povrchních zábavách, vyhýbá se problémům i hlubšímu
myšlení, nečte, nestuduje ani světské ani duchovní věci, modlitební činnost
vůbec nezná. Každá duševní činnost je nesmírně cenná, neboť vede k rychlému
vývoji duševních schopností. Ty pak již dovedou k vyšším cílům, až jedné chvíle
položí duši na práh samého Božství. Ono ji pak z těchto míst zvedá do Své
přímé, duši sladké náruče života v Bohu…
Dobro je přirozený, zákonitý boží stav
duše. Zlo je opakem tohoto stavu. Je černou barvou místo bílé. Proto také jeho
znaky jsou obrazem zrůdnosti, pokřivenosti, nenormality.
Jeho nositelé jsou vždy poznamenáni některým z těchto znaků nebo všemi
dohromady, vždy podle stupně nízkostí, v nichž se vnitřně nacházejí, jimi se
projevují. Každá úchylka od přirozených a pravých životních projevů dobrem
okamžitě vyvolává reakci, mění tvar, formu, zjev a obraz všeho, co duše má v
sobě i na sobě jako různé obaly více či méně hmotné.
Jako je poznána duše dobrá a ušlechtilá,
tak je poznána duše nosící v sobě stíny různého zla. Její nitro promítnuté
navenek přesně odhalí neutěšený stav, protože každý rys zla má své
charakteristické projevy, znaky a barvy, svou od jiných výrazně se lišící
působnost na vše, co je postřehuje, od jiných vnímá.
Nejvýraznějším znamením zla je oheň, mající
zlověstně rudou zář, sršivé, bodající i pálivé výšlehy. Podle nich je každý zlý
člověk na onom světě zdaleka viditelný, hrůzný a odporný, že nenalézá přátele,
účast, lásku ani soucit, ocitne-li se v nesnázích. Těžko je mu také pomáhat.
Vyspělé duše plné lásky, jež by snad soucit měly a chtěly pomáhat, jsou
zákonitě taženy vzhůru do oblastí, jež odpovídají jejich stavu. Ty, které jsou
nablízku, mají tak málo sil, že jiným pomáhat nemohou. Proto je situace na
druhém světě velmi neutěšená pro každého duševního slabocha.
Nevěřící prožívají své, od jiných zcela
odlišné osudy. Protože nevěří ve skutečnost onoho života, jeví se jim i on
neskutečným. Je pro ně oblastí, do jaké se vstupuje ve snech, v nichž jsou
odlesky a odrazy tělesného života, všeho rozháraného myšlení světa. Žijí jen z
toho, co si svým myšlenkovým proudem vytvořili. Pokračují v životě, kde
skončili před smrtí těla, jsou dál v zajetí klamů a lží, v nichž se dříve
pohybovali. Jejich svět je jen iluzorní, žijící jen v představě, v myšlenkách.
Při setkávání s věcmi více pociťují jejich proměnlivost, prchavé bytí, neboť
často sahají do prázdna. To je za delší dobu zneklidní, začnou pátrat,
dohadovat se vlastním rozumem. Tento jejich neudržitelný stav skončí dříve nebo
později zhroucením celé duše. Najde-li se pomoc s přihlédnutím k některým
zásluhám na tomto světě, jsou teprve odvedeni do pravého očistce k prohlédnutí
klamů.
Oheň je výrazem mohutnosti Boží Síly a Moci. To však jen tehdy,
je-li proniknut oslňujícím světlem, jež je čiré a jasné, nádherné jak
nejkrásnější červánky jemně duhově zabarvené, kouzelně působivé, že vyvolává
nadšenou radost v duši, konejšivý klid a blahý mír.
I
Láska má svůj výdech. Zjevuje se také v podobě ohnivé záře, ale ta je
běloskvoucí, neskonale něžná, jemně modravá a stříbrně zlatá. Bílé ohně lásky
nepálí, nevzbuzují úzkost, děs a strach – utišují, hladí, konejší, laskají,
objímají a líbají svým paprskem.
Nemůže
být záměny mezi ohněm lásky a ohněm hněvu! Tyto odlišné ohně mají svá zvláštní
znamení známá všem v duchovních světech. Jen na Zemi ne, jen člověk v těle
hmoty je nevědomý o těchto základních, vysoce důležitých pravdách. Proto se
odevždy mýlil ve svých posudcích o lidech, světě a životě. Hmotné tělo ukryje
duševní stav tak dokonale, že jeden do druhého nevidí, vlastně ho vůbec nezná.
Proto je možná přetvářka, možný je i klam, neboť myšlenky a city, celý vnitřní
stav člověka je skryt kdesi za tělem. Nikde nikdy nevíme, s kým hovoříme, co je
skryté za maskou třeba pěkné lidské tváře a jejích úsměvů.
Boží
Moudrost a spravedlnost však dávno učinila opatření k rozlišení dobra a zla,
dala výstrahu, neklamné znaky obojímu, aby člověk byl vyveden z omylů a klamů,
mohl vlastní silou a schopností pracovat, proměnit svou podobu tak, aby
odpovídala představě, již o ní měl její Stvořitel, když ji učinil živoucím
obrazem Sebe uprostřed Nebe.
Stavba
a celkové vytvoření tělesné formy pro život ve druhém světě se děje podle
jiných zákonů než tvorba těla z hmoty zemské. Vnitřní síly, jimiž duše operuje
za života ve hmotném těle, jsou daleko působivější než síly, kterými řídí svou
myšlenkovou a citovou činnost na druhém světě. Jejich průnik hmotou v těle
zesiluje tajné vibrace v nich, což umožní jejich silné rozeznění a rozzáření –
prostě silnější působnost.
Hmotné
tělo, protože je tvořeno z pevně složených, sevřených spjatých prvků hmoty, má
velkou nosnost, pevnost, odolnost, takže je možno za pobytu v něm nasadit plné
tóny životních sil citových a myšlenkových bez nebezpečí oslabení nebo
zhroucení vnitřní skladby křehkých duchovních podstat duše. V těle hmotném může
duše prožívat život hluboce a silně jako nesmírně vzrušující zážitek, zajímavý
a někdy i otřesný. Duše se může rozechvívat v silném rozrušení i v mučivé
bolesti, může se chvět prudkou radostí i prožívat zvláštní formu lásky zvanou
vášeň, může poznat silný hněv a vnímat silnou rozháranost, aniž to rozruší
tělesnou soustavu nebo rozvolní buňkovou skladbu těla. Duše ve hmotném těle
snese silné těžkosti, utrpení všeho druhu, velkou námahu i dlouhé nemoci. Hmota
je jí pevnou základnou, dostatečně silným obalem, jenž v mnohém podpírá a
chrání, že duši neublíží ani prožívání hrůz válek i jiných katastrof, za nichž
působí neviditelné smrště moci zla.
Duše
vyjde z těla ze všech tělesných i zemských těžkostí ve vnitřní skladbě
neotřesena, neoslabena, a naopak tvrdá škola práce i starostí, mnohého
rozmýšlení i přemýšlení jí prospěje natolik, že je schopna bystřejšího chápání,
že zmoudří, naučí se činnosti, umí myslet, rozlišit, hodnotit a vůbec silně
vnímat život. Její vědomí se oživí, rozšíří, zbystří, zaostří a tím pojme do
sebe mnoho vědění usnadňující lepší využití všech možností daných lidskému
životu v těle pro zpracování a zduchovnění všech oblastí duševna v sobě i hmotna kolem.
Druhý
svět nemá tak složitých a bouřlivých procesů i tragických otřesů v proudu
tamějšího dění. Všechny věci jsou tam celkem jemnější než na Zemi svým
složením, jsou v něm prvky hmoty částečně zéterizované. Proto se ani vědomí tak
silně nedotýkají jako věci hmotného života. Události, jež tam přinášejí některé
změny, nezasahují duši tak citelně a bolestně jako dění zemské. Tím ovšem
nedochází k silným obratům ve vnitřním stavu duše, jaké jsou možné na Zemi.
Postup
k rozvoji je tím snížen, zpomalen a někdy i zcela nemožný. Celý tělesný
nástroj, v němž se tam duše pohybuje a jím operuje ve svém vyjadřování, je
proti hmotnému tělu jednodušeji sestaven. Nemá tak pevné soudržnosti, citlivých
čidel, zrakových i sluchových ústrojí ani jiných orgánů, přes něž jdou ve
hmotném těle určité duševní pochody. Proto duše za pobytu v něm nesnese
silnější, prudší výkyvy, otřesné tragiky a osudové těžkosti. Má-li duše jimi
ještě procházet, je prožít, potřebuje-li je nutně pro svůj rozvoj nebo
napravování vin a omylů i velkých slabostí a chyb, vrací se vše prožít do hmoty
zpět. Opět si bere na pomoc hmotné tělo, aby ono svou hutností, pevností i
zvláštním sestrojením poskytlo jí útulek, pevný opěrný bod při prožívání
různých obtíží, jež ji mají dovést ke změně vnitřního stavu, k pokání, očistě a
pak k rozvinutí dokonalosti projevu v lásce.
Život ve hmotném těle je proto nejvýš a
svrchovaně důležitý. Je proto třeba být k němu pozorný, cenit možnosti, jež
takto dává, využít jich co nejvíce a nejlépe; dbát toho, aby byl uchován co
nejdéle, neboť co si duše v něm neprokoná, nevytvoří,
nevyvine, nezduchovní, to nemá a jinde nedokáže získat. Moudře a šetrně
hospodařit s časem, s každým dnem a hodinou je naprostou nutností. Jsou duši
víc než zlato, než všechna sláva světa i jeho známé umění. Ty zapředou duši do
pavučin společenských povinností, k nimž je nutno přihlížet, do sterých pohledů
na všechny strany, a to zaplní dny záležitostmi, jež pro rozvoj duše k božství
jsou i zcela škodlivé.
Poučený, do tajných skladeb života
zasvěcený člověk proto odmítá vše, co jej poutá k nižším věcem, nehoní se za
vysokými úřady a tituly, netouží po poctách vzdávaných mu světem. Nedá se
zdržovat zájmy o nedůležité nebo méně důležité věci. Zasvětí život na Zemi
tiché, ale pozorné, soustavné a vytrvalé práci na obrodě duše, jak je
předurčena, stanovena a přímo uzákoněna nejvyšší Moudrostí Boha. Dá všechny
síly myšlení, cítění, věnuje schopnosti slova, všechnu dosažitelnou studiem
duchovních věd i školením v zemských znalostech rozvinutou inteligenci zcela do
služeb úkolu proměnění sebe v člověka božího, dokonalého po všech stránkách, ve
všech projevech a všech složkách sebe.
Volný čas, jenž má po splnění svých prací
pro lidskou společnost, aby byly udrženy dobré životní podmínky pro život
člověka, po naplnění povinnosti povolání, jimiž lidstvu slouží, chápe se práce
jiné, kterou vydobývá nesmrtelnost sobě i jiným, život v nových rájích Božství.
Každá myšlenka, cit i slovo mají nesmírnou
cenu. Prochází cestami přes mozkovou hmotu, která jim dodá velké zesílení,
zmohutnění, a tím silnou působnost na celý život. Účinky toho jsou veliké,
lidem dosud neznámé, a proto dostatečně neceněné. Ovlivňuje se jimi celý
prostor i vnitřní skladba duchovního jsoucna a člověk se může vlivem správného
myšlení tak proměnit, zkrásnit a zdokonalit, že za jeden život na Zemi může se
jeho duše široce rozvinout a změnit přímo v duši andělskou, až i božskou.
Čistý, vysoce jemný a hluboce láskyplný
lidský život, pevné moudré myšlení vedené zušlechtěnou vůlí poznat skryté
pravdy života, jsou tvůrci a budovateli dokonalosti člověka. Jimi si on staví
krásnou svou budoucnost vystupující až na nejvyšší vrcholky života ke
sjednocení s Bohem. S vnitřním životem souvisí i věc zdánlivě odlišná a jakoby
zcela samostatná: tělo hmotné, i posmrtné neboli vnitřní.
Tvorba hmotného těla není tak úzce spjatá a
závislá na duševním stavu, jak je tomu u těla vnitřního. Duše si hmotné tělo
buduje vědomě a jaksi mimo sebe (v těle matky). Jakmile začne duše ve hmotném
těle myslet, splyne s jeho pohybovou činností, nervovou a mozkovou funkcí,
začne se její vnitřní stav také v těle odrážet, na ně působit. Projeví se to
celkovou schopností udržet rovnováhu tělesných sil i vnitřního oběhu životních
látek – ovšem není-li zde osudově předurčených a tím neodvratných zásahů
nesoucích poruchy ve formě různých chorob. Tyto je vždy nutno prokonat jako očišťující koupel po minulosti prožité v
neukázněné libovůli myšlenkového a citového projevu.
Každá nemoc nutí člověka k soustředění
vážnosti odříkání i sebezáporu a tím k vývinu
myšlenkové síly a celkové vůle, jíž se obtíž překonává a dokáže snést. Jsou
ovšem nemoci i jiného významu a příčin. Souvisí s obětními úkoly a cestami
vyspělých duší, jež prožitím těžké nemoci nezaviněné důsledky jejich vlastních
vin v minulosti, vytvářejí zvlášť cenné hodnoty, z nichž se pak dává duším
omilostnění za příznivých a pro tu věc vhodných podmínek.
K takovémuto obětnímu utrpení je ovšem
zapotřebí nesmírné lásky ke všem pobloudilým a tím nešťastným. Takovou vzácnou
lásku má jen duše ztotožněná s Bohem, v Něm cítící a jednající, Jeho silami
tvořící na Zemi svým utrpením cestu Spasitele. Tehdy je v ní On sám přítomen
větší či menší částí Svého Božského Já a vede celý děj obětního života. Za
těchto zvláštních okolností Kristus v člověku koná dílo spasení. Duše, v níž
tajemně a zcela skrytě působí, je Mu novou Golgotou, tentokrát neviditelnou
světu, mystickou, a proto nejvýš účinnou právě na oblasti duševního života
lidstva.
Chápat tuto tajuplnou spojitost mezi
trpícím Božstvím a lidskou duší může jen ten, kdo v tomto spojení je a vnitřně
prožívá jeho mysteria, poznává vznešené a hluboce
překvapivé formy projevů nejvyšší Božské Lásky, jež po sterých cestách spěchá k
lidství, aby je podivuhodnými způsoby posvětila, proměnila a se sebou cele
spojila až v plné láskysplynutí.
Abychom byli schopni vnímat i krásná mysteria činné Boží Lásky, musíme být pro to uschopněni
vnitřním stavem, nitrem, do něhož se svrchovaná Láska rozlévá a dává mu v
plnosti okusit sebe. Duše se musí cele uzpůsobit všem formám jejích projevů,
které vyvolávají, tvoří, udržují i rozvíjejí nesmírné krásno. Je dvojí: to, co
zachycují smysly a vnější vnímání vědomí ponořeného do pozorování hmotného
tělesného života, a pak ono, jež se prožívá jen uvnitř srdce. Obojí je dáno a k
životu probuzeno, přímo vydechnuto nejvyšší Láskou.
Vnější krásno je zachytitelné každému, kdo
umí myslet, má živý cit a také dobře vyvinutá smyslová ústrojí těla. I duše na
nižších stupních vývoje projevují zájem o své okolí, vnímají jeho tvary i
určité krásy, zalíbí se jim pěkný a výrazný obraz přírody, pěkné věci vytvořené
lidským umem. Skryté hlubinné vnitřní krásno je zachytitelné a postřehnutelné
jen za stavu spojení a přímého vsunutí se vědomí do duchovní oblasti, v níž
krásno má svou stálou a neměnnou existenci. Vnitřní je matkou vnějšímu, od
nejprostšího tvaru až po zobrazení krásy v složité barvitosti přírody ve všech
jejích živých říších.
Krása Božských úrovní se zrcadlí v podivuhodných
projevech na Zemi nepředstavitelných. Tvoří ji nejhlubší nitro věcí, sama
duchovní podstata všech jevů a dějů, v níž je zas a zase sama věčná Láska. Její
myšlenky jsou samy v sobě přímou ztělesněnou krásou, zjevují se proměnlivými,
ale vždy úchvatnými jevy, proudy divukrásného záření světelných kaskád
oslnivých jisker za obrovských výšlehů světelných bílých, stříbrných i zlatých
ohňů. Nejvyšší Láska se projevuje i způsoby, barvami a úkazy na Zemi neznámými,
jež jsou bohatstvím a krásami Nebe, zjevy tvůrčí obrazotvornosti, jakou je
možno jen u Boha si představit. Jsou plny duh a plny světel, jejich lomů v
křišťálových zrcadlech a vybroušených krystalech. Pohádkové scenerie až
rozkládají vědomí v nadšení a výlevech obdivu.
Proto má duše proč usilovat a utrpením si
vydobývat cestu zpět do Božských rájů života. Dosáhnout jich je duši těžké,
zdánlivě nemožné, vezme-li v úvahu všechny překážky, jež brání v dosažení. Bůh
však ji čeká na prahu Otcovského domu, volá ji silným hlasem. Ten je
neviditelnou vábničkou, za jakou běží jelen ke své družce, pták k ptáku pro láskysplynutí. Proto nic duši navždy nikde nezaujme,
neuspokojí. Nepokojná je a bude, pokud nespočine v náručí pro ni tak dlouho
otevřené, ji vábící sta a sta let, aby ji hledala a konečně nalezla pro radost
celého Božství.
Až duše dosáhne svého domova v Božství,
naplní se Jeho silami i působnostmi a ty z ní učiní skvělého anděla serafína
pracujícího na úkolech posvěcení vesmíru, naplnění jej Božskou Láskou. Bude to
nepředstavitelně skvělá činnost, která vysoce obšťastní. Do jeho rukou budou
vloženy jemné étery, kterými vystele oblasti sluncí. Vytvoří jimi nové Nebe a
nové země pro přebývání zástupů.
Budou to nejen krásná bydliště, ale i nová
pracoviště vytvořená prostředky, jež žádná hmotná sféra dosud nemá ani nezná. I
bude tam z myšlenkové činnosti duše mnoho ponecháno a mnoho bude působit. To
již ale bude mít tak rozvinutou myšlenkovou sílu, že vyslaná myšlenka se stane
hned živou skutečností toho, co se v ní objeví jako určitá představa, přání, jako
čistý ušlechtilý úmysl či touha lásky dávat, rozdávat vše krásné, rozptýlit je
do všech míst i místeček života.
Myslíme-li na onen život, jenž se nám
přibližuje každým dnem a rokem stárnutí těla, i na nynější, který již brzy bude
jako minulost, na níž neopravíme jediné čárky, a když také víme, jak má duše
zářit božskou láskou, být krásná, schopná a skvělá, aby její život byl vnesen
zpět do náruče Božství, musíme si položit závažnou otázku:
Jsem hoden, jsem schopen vstoupit tam, kam
mě celé srdce posílá za krásným životem – kam mě volá Bůh?
Cesta duše je jedinečnou, zvláštní,
vznešenou i krásnou myšlenkou Boží, jíž do života tvorstva bylo vneseno
podivuhodné životní drama i moc lásky, jež má schopnosti ohně: přetavení a
proměnu všeho, co je do ní vloženo a je určitou formou jevů, sil, co je lidskou
duší a je jako nedokonalost.
Životem duše se naplňuje tajemná proměna
neužitečného v hodnotné, bolestného v radostné – lidského v božské.
Nechť proto každý její krok je prožíván s
vážností myslitele, s vědomím závažnosti každého pohybu, významu i malého
mžiknutí oka, záchvěvu srdce, prostého i velkého činu, jediné myšlenky, jediné
jiskry citu.
Cesta lidské duše nezačíná Zemí a Zemí
nekončí. Vine se od malé planety až k velkým sluncím – z malého prostoru do
širokosti, nesmírnosti i nekonečnosti, jež jsou v hlubinách jsoucna Boha.
Před ní věčnost – za ní věčnost – bez konce
je putování myšlenky Boha, která, jednou vyšlehlá, vstoupila na oběžné dráhy
nekonečna. Projevena obrazem lidské duše, její cestou i podivuhodnými osudy, o
nichž se vždy bude mluvit a donekonečna přemýšlet a psát, zůstane trvalým
svědectvím geniality jejího Tvůrce – skutečnosti věčného Boha.
A my, kdo jdeme svými cestami a osudy za
vyjádřením těchto velikých tajemství života, buďme šťastní myšlenkou, že smíme
podivuhodnou cestu lidské duše zvát cestou svou…