Kniha Cesta duše
dává nahlédnout jen do okrajových složitostí života. Je malou skořápkou plující
jeho oceánem, bezednem jevů a dějů, vyjádřením
projevené činnosti tvůrčího Božství. Nevyčerpává problémy a neříká vše. Je jen
náčrtem bohatého životního obrazu, v němž člověk má svou výraznou barvu, místo
i působnost na celek. Chce jen nadhodit problémy přemýšlejícímu, jenž hledá
cíl, smysl a význam jednak osobního putování životní cestou i celého dění světa,
Země i vesmíru, jenž se před ním rozprostírá, volaje člověka, aby se po něm
alespoň svou myslí procházel, zkoumal jeho závratné hlubiny úvahami zrající
inteligence, jež má smělá křídla schopnosti rozlišování, zkoumání a vyvozování
poznaného, neboť se v něm zrcadlí to nepostižitelné, tajemně závratné –
Bůh.
I když některé kapitoly sahají až ke
kořínkům příčin některých jevů života, přece je neodkrývají zcela. Říkají jen
to nejdůležitější, nejzákladnější, co má člověk vědět, aby porozuměl Zemi i
sobě, měl před sebou světlo vyššího poznání věcí a tak mohl rychleji a pevnými
kroky jít, kam je volán – do tvůrčí dílky dokonalosti – do života míru a lásky.
Širší a hlubší pohled na člověka i na tvory, jež kolem sebe vidí, zná i nezná,
je prací a studiem dalšího času, jak inspirující Moudrost dovolí a dá.
Během prožívání života poznáváme, jak je
složitý, mnohotvárný i podivný ve svých projevech a působeních na lidskou duši.
Vidíme, jak dobro a zlo protínají životní cesty. Jsou jako světlo a stín,
zrození a smrt. Dávají prožitky, na něž se nezapomíná, protože se vracejí ve
vzpomínkách po celý život. Vědomí je v sobě nese až k vrcholné hranici, za níž
již končí cesta lidské duše Zemí.
Myšlenky plynou z mysli jako vody, a city –
jejich stálý doprovod – se zvedají jeden za druhým jako vlny, vstupujíce do
vědomí k prožitku. Kdy začíná a končí? Když se dítě narodí? Když člověk ve
chvílích smrti pro svět mizí jako slunce při západu? Nitro, jak čeřená hladina
a třesoucí se listy osik, bez klidu a odpočinku prožívá stav lidské duše. Kdo
chápe příčiny duševního neklidu, touhy, lásky a bolesti? Kdo rozumí zmatkům
světa, bojům národů, zná příčiny zla?
Jsme uprostřed toho všeho jak poděšení
ptáci vyplašení silným hlukem hledajícím únik, toužící odlétnout do výšin
ticha, klidu a jasu. Životní proud však plyne neodbytně, žádá naši pozornost a
zájem. A tak každý den nese svůj díl těžkostí. Je možné je změnit, aby přinesly
mír a lásku lidí, příjemné prožitky, milé chvíle? Vždyť ani touha po zdraví
nemoc nepřemůže – vůle žít nezastaví smrt! V myšlenkách na složité problémy
života je jako při pohledu do velké hlubiny, již nemožno prozkoumat. Zdá se, že
člověk dosud nepřistoupil k těmto hlubinám blíž, aby se soustředěně do nich
zahleděl, zkoumal je a tak došel vyššího poznání příčin a podstaty života i
jeho obtíží, bolestí, úkolů a poslání.
Když člověk málo ví o svém životě, nesnaží
se, aby jej změnil v dokonale harmonický, sobě i jiným pro radost. Cesta duše
vede poznáním života, jeho věcí dobrých i zlých, bolestí smrti i zrozování.
Naslouchání tajemnému a tichému hlasu Boha v jeho hlubinách zjeví pravdu,
osvětlí cestu, kudy vede a kam dovede člověka…
Bůh člověka nespoutal mocí Své mohutné Vůle
tak, aby se nemohl vymknout jejímu pevnému vedení, jejím záměrům a plánům,
určení cesty duše a vytýčení způsobů života. Člověku tím dal jakési mimořádné
postavení mezi bytostmi a inteligencemi, jež jsou vykonavateli Boží Vůle, jí v
ničem neodporují, z ní se vůbec
neodchylují. Dal tím určitou svobodu, ale ovšem také nesmírnou
odpovědnost za každý krok životní cesty. Pokud je jedna jediná, není
odpovědnost tíhou. Může se bez ohlížení na všechny strany jít klidně vpřed.
Vyvstane-li ale křižovatka, je situace jiná. Přichází nutnost úvah, rozlišování
a znalosti cílů a významů jiných cest. Pak teprve odpovědnost vědomí zatíží
obavami a otázkami. Nejvyšší odpovědnost za dodržení životních směrů dojista má
Bůh.
Když dovolil člověku určitou svobodu,
možnost volby a rozhodnutí mezi dvěma možnostmi, jež v určitém čase vyvstaly,
pak muselo být z mnoha stran zajištěno, že negativní rozhodnutí, dojde-li k
němu u člověka, nenaruší plán, jenž měl Tvůrce s jeho životem; a nejen s jeho,
ale i s těmi různorodými životy přímo i nepřímo vázanými na život člověka a
vnitřní svou skladbou s ním spojenými. Bůh zajisté věděl, co čeká člověka po
odchýlení se z cesty, jež mu vytýčil. Předpokládal, že se tím člověk na dlouhou
dobu vyřadí z působnosti lásky, dobra a míru a vstoupí do těžkých nesnází, s
nimiž si nebude vědět rady, neboť přinesou prožitky bolesti i smrti, poznání
účinků zla v celé hrozné dosažnosti a hloubce důsledků.
Očekávání se naplnilo. Život člověka se
naplnil trpkými zkušenostmi důsledků vymknutí se Boží Vůli, nesmírným utrpením,
nesnázemi všeho druhu, účinky zla formami, jakým se vyrovná jen spalovací
proces vysokých žárů rozkládajících hmotné prvky. Takto postižený člověk
nesmírně zatížil široké pole bytostného života. Tisíce srdcí účastí a
přihlížením spoluprožívalo utrpení porušeného života. Tisíce rukou zachránců a
pomocníků muselo vložit ruce do ohňů, v nichž se přetvořovala duše člověka.
Obrovské procesy dění kolem člověka během jeho sestupné i vzestupné cesty
přinesly zkušenosti nesmírné ceny. Staly se zkušebním kamenem budoucnosti,
celých do chodu uvedených vývojů různých forem života.
Člověk přestoupil směrnice dané jeho
poslání zrcadlit v prostoru obraz Boží Duše, Jejích plných skvělostí Lásky.
Naplnění tohoto úkolu neslo mu život vpravdě rajský – jeho porušení bolest a
smrt. Jako vlastním rozhodnutím uvalil na sebe přetěžký kámen důsledků, tak
novým pevným rozhodnutím musí ze sebe všechnu jejich tíhu odejmout, svým
ramenům dát znovu volnost a rozpětí křídel. Ty člověka odnesou zpět do krás
Božích rájů k nastoupení přerušeného poslání být malým obrazem Božství. Novým
rozhodnutím vytýčí si velký plán podat důkaz o tom, že je možné povstat z pádu
tak hlubokého, do jakého se dostal postupem času, když padal do nízkých úrovní
projevů negace všeho Božského. Musí ukázat, že je nutno překonat stav duchovní
smrti a znovuzrodit se k božskému životu. Uskutečněním toho nastoupí zvláštní
cestu vesmírem, vytýčí obraz života, jenž z božského klesl na ďábelský, z něho
pak vystoupil na lidský a z lidského na božský.
Celý tento úžasný mysterijní děj se
odehrává za podmínek a okolností tak složitých a obtížných, jaké má cestovatel
při přechodu strmých vrcholků hor a skal přes pláně a záludné propasti s
nebezpečím smrti na každém kroku, beze všech záchranných prostředků, při cestě
krajinami divoké zvěře i zemí primitivů. Velká mimořádnost a zajímavost těchto
dějů je středem pozornosti všech, kdo působí jako řídící i kontrolní géniové
tvarového jsoucna i jako nositelé Božích sil prostoru a strážci plamenů života
i malých jiskřiček božství, jež jsou rozsety jako seménka nových životů
rozšiřujícího se vesmíru.
Cesta
lidské duše stává se tak zatěžkávací zkouškou, kolik jsoucnost snese účinků
tlaku proti stanoveným směrům vývojů bez nebezpečí katastrof. Dále je i
příkladem zdaru všeho, co Bůh kdykoli a jakkoli postaví do života jako duši,
bytost či jen určitou formu k poznání možností tvůrčí fantazie – Své
Inteligence, sil a mocí Božského univerzálního Já. Z hlediska tohoto
zasvěceného pohledu odkrývá se úžasná bohatost možností a cílů života. I cesta
lidské duše se dostává z malého okruhu jejích vlastních zájmů a přechází v
problém a záležitost vesmírnou.
Zvláštnost a význam cesty duše je
zdůrazněna tím, že prokonává před očima zástupů –
andělů i různých bytostí nižších inteligencí – složité očišťovací, výchovné i
trestné putování. Nesmírně záleží na tom, zda se uvidí dobrý nebo nedobrý vzor
a přiklad, svod či pokušení, nebo cesta, po níž se dojde k zářivým metám
života. Proto je vyhledávána všemi, kdo touží po rychlém rozvoji božích sil v
sobě. Člověk je pro mnohé bytosti knihou zkušeností a poznatků, co přináší
život, v němž je přímý rozpor se zákony dobra a lásky. Je možno si ověřit, jak
působí myšlenky a city naplněné zlem, kolik zhrubnutí nesou tvarům a formám, do
nichž se protisknou na své cestě prostorem, i jak zpětně působí na místo svého
vzniku.
Složitost věcí kolem člověka dokazuje, jak
Boží Moudrost každému pohybu dává sterý význam, hospodárně využívá všech
událostí v lidském životě, aby škodu s druhé strany vyvažoval užitek a nic
nepřišlo v naprostý zmar. Tak i nedobrý projev života je určitým způsobem
užitečný tím, že jeho následky odstrašují, a tak jsou záchrannou hrází mnohým
bytostem na jejich životní cestě, aby se nikdy neodchýlily od vytýčených směrů,
dobře se orientovaly na křižovatkách, jež jsou v nižších sférách jako možnosti
projevu dobra i zla.
Při studiu lidského života nás upoutá a
silně zapůsobí podivuhodné drama, jímž se promítá pád i povstání člověka.
Rozvíjí se před námi v dějích zemských dějin historie lidstva. Ta nám ukazuje
člověka od jeho prvních nesmělých krůčků v Zemi za stavu hluboké nevědomosti,
neschopnosti myslet a tvořit. Za čas, jenž uplynul od prvních stupňů lidského
života, vyspěl člověk tak, že Země jeho prací rozkvetla jako zalévaná zahrada,
ukázala jeho činnost vším uměním, kterým ji člověk naplnil.
Velkým rozmachem lidské inteligence
projevuje se neobyčejná schopnost skrytá v hlubinách lidského já – lidské duše.
Dosvědčuje přítomnost neznámé, ze strany lidí nezměřitelné a nezvažitelné síly
působící uvnitř člověka, jež vede, usměrňuje jeho vývoj a dává tvůrčí nadání.
Ona jej též pozvedla z neschopnosti myslet, mluvit a tvořit a učinila z něj
geniálního pracovníka, vynálezce stále nových metod a forem práce i mnohého
umění. I na vnějších obrazech zemského života je zjevný tajemný pád a pak
povstání člověka k působnosti, jež nese zajímavost, rychlý spád událostí i
široký rámec věcí pro potřebu člověka. Jeho schopnost rozvíjet vnitřní i vnější
obraz života mluví jasně:
Bůh, jenž uvedl člověka do života jako
živou, činnou a vysoce nadanou bytost, má s ním určitý vysoký záměr. Jeho
životem ukazuje Své mohutné síly, tvůrčí Moc a Vůli, pro niž je každý život
peříčkem v ruce, jež se může přenést kamkoli níže nebo výše bez poškození. Ani
člověk, snížený do úrovně přízemního života, nepadl zcela. Zvedl se, a jako
poraněný pták nepřestává se pokoušet o let, tak i on vzlétl výše do oblasti
myšlení s malými peříčky ztlumených sil.
Při pádu z velké výšky se každý poraní, i
člověk – jeho duše, pravé lidské já. Z výšin života, kde žil ve Světle a
kráse Božství, zhroutil se ve své vnitřní stavbě, vybudované silami vyšlými z
Boha v čase tvorby tvarového jsoucna. V určitém čase vystoupil z dané cesty,
již mu Stvořitel vytýčil. Do života si tak vnesl těžký stín porušenosti, jež
vystupňovaná opakováním přestupku, změnila k nepoznání jeho stav. Ze zářící,
vysoce inteligentní bytosti, se stal pouhý její stín – z kvetoucího bohatě
plodného stromu všech větví i koruny zbavený peň.
Jakmile
člověk vnitřně vystoupil z dobra a lásky, přenesl se celý jeho život do nižších
úrovní. Ty byly již vytvořeny myšlením a cítěním jiných bytostí, jež dříve než
člověk vystoupily z cest lásky a před člověkem prožily takzvaný pád. V těchto
úrovních našel člověk první stopy zla. Do nich vstoupil, je postupně
prohluboval a protiskoval svým nezákonným životním projevem, jímž začal
napodobovat své nízké vzory. Tak lidským pádem vlastně počalo zlo nabývat své
zhoubné působnosti, stalo se svodem a nebezpečnou cestou pro mnohé poutníky
životním prostorem. Tehdy se nazvalo zlem v dnešním slova smyslu.
Rozdělilo
životní úrovně na božské a ďábelské, světy dobra a zla, začalo tvořit
nesprávné, negativní obrazy, zkreslené stíny. Mezi vyhraněnými úrovněmi
vznikaly postupně mezisféry s dobrem i zlem. Země je
jednou z nich. V ní nalezl svůj útulek i domov člověk ve stavu porušené
rovnováhy vnitřní skladby božích sil. Země je hranicí jeho pádu, zastavuje
další klesání do stavu vyhraněného zla tím, že na ní jsou paprsky Božího dobra.
Je člověku prvními stupni vyzvedání se zpět do vysokých úrovní života v Bohu.
Na
životě člověka vidíme působnost Lásky. Ona je matkou všech dobrých činů,
ochránkyní a věčnou pomocnicí všech. Nepostavila před člověka vysokou zeď
zábrany, aby nikdy nemohl od ní odejít, nikdy se nevychýlil z cest v projevech
své duše. Ponechala volný rozběh svému dítěti po končinách jsoucna, kde se
působilo dobrem. Dovolila mu nahlédnout i tam, kde se žilo podivnými protiklady
ve světech duchů, jež se zřekli krás a blažeností žití v harmonii, aby tvůrčímu
rozmachu dobra byla postavena překážka a všechny živé bytosti měly možnost dvou
cest, dvou osudů a projevů. Tak se vytvořila levice i pravice Boží, začal velký
děj vznikání vesmíru, budování jeho věcí i takovými silami, jež nazýváme
hmotou.
I
lidská duše byla na rozcestí životních možností. Poznala stín u světla. Proč
nezůstala jen u nahlížení, proč se onoho porušeného života sama zúčastnila?
Proč opustila svou krásnou dobrou matku Lásku a šla žít život sirotka? To je
velké tajemství záměru Boha s lidskou duší. Snad ve svatých záměrech Božích je
vložena touha ukázat sílu Lásky, její úžasnou nenarušitelnou harmonii, jež nad
každým porušením Zákona, úchylkou a vybočením z cesty, v každém rozkolu i
drásavém zvuku zůstává v majestátu klidu a vyrovnanosti svých hlubinných sil.
Nic nepohne její velebností, nezmenší schopnost vyrovnávat v sobě výkyvy do
harmonického sloučení i nejmenších částeček tvůrčí Moci a Síly, udržet za všech
nepříznivých podmínek v zákonité dráze i významu největší giganty vesmírných
těles.
Mohutnost Boží ovládá vše rozprostřené v nekonečnu
stálou svrchovanost a neměnnou Silou Svého věčného trvání, Svou pevnou
Podstatou. Proto mohla dovolit postavit do života chaotické víry nezákonného
projevu. Věděla, že podstatě věcí to ničím neublíží, že ta vždy a všude trvá na
věky, neboť je sama nezrušitelným Božstvím. Co vytvoří jako život určité formy,
je zrušitelné, je stále měnícím se tvarem. Jádro všeho je beze změn, nehybný
majestát – Bůh…
Jsou světy nad světem, život za životem.
Stupňovitě se vinou projeveným jsoucnem od jeho hrubých tvarů a forem až k
čirým beztvarým proudům Božského bytí. Všechno, co je jako slunce a planety,
veliké mlhoviny i celé galaxie, je naplněno živým životem, bezpočtem životů
jednoduše i složitě organizovaných, tvarově odlišných těl hmotných, jemně
éterických i zcela produchovněných. Vesmír je naplněn hmotností, duševností i
nádhernou duchovostí. Každý život v něm svým způsobem reprezentuje Boha, Jeho
tvůrčí genialitu, a je živým svědectvím Jeho skutečnosti, pohybu a dění,
obrazem nekonečné činnosti vedené ústředním centrem Božství.
Lidský život je v tom práškem nepatrným i
velikým jako je vše Boží. Záleží vždy na straně, z níž se život pozoruje a
zkoumá. Ze středu hmoty tvořící lidské tělo je člověk maličkým obrázkem života.
Práce pouhého dne jej znaví, že hledá odpočinek a vítá každý spánek. V tomto
postoji si ovšem nemůže myslet, že má u nohou celý vesmír. Hmotné tělo je
svírající skořápkou, vězením bez oken a dveří. Spoutá boží podstatu v člověku
tak dokonale, že se téměř nemůže z jednoho místa hnout. Nekřičí, nevolá do celé
Země, nevzlétne na okružní cestu za sluncem, aby ohromila svět. Tichounce
spočívá v náručí hmotných sil. Jen lidským tělem se nese prostorem.
Jinak je tomu však, když se osvobodí od
zákonů zemské tíže a s duší vzlétne nad obzor hmot. Naráz se ocitne v oblastech
volnosti a nespoutanosti, kde prostor není pro ni nikde ukončen. Dokáže-li se
lidská duše osvobodit ze všeho, co ji poutá k tělu a jeho omezenosti, stane se
životem velkým, širým – jejím rozletem a nesmírnou silou je sám Bůh.
Vidět se jako kapičku nesmírného oceánu a
uvědomovat si sebe také v souvislosti s Bohem, Stvořitelem vesmíru, všech Jeho
malých i velkých životů, a být takto v Něm a přes Něho všemi těmi životy, mít
jejich existenci ve vědomí, prožívat splynutí s nimi a současně znát úlohu,
kterou máme pro ně, Boha i sebe – to je vysoký stav, jímž končí cesta duše.
Vrátí-li se do náruče Boha po své přetěžké pouti, zůstává již v Něm na celou
věčnost. Myšlenka na ono veliké, čím člověk v Bohu je vůči jiným životům, nese
velkou sílu. Bez ní by se nedošlo k cíli.
Bůh žádá na člověku vytvoření nevšedního
vzoru života, jenž povstává z pokleslosti a ochablosti a jde vítěznou cestou
vzhůru do slávy Boží ve jménu lásky. I když vývoji k božským stavům tak mocně
Bůh dopomáhá ve formě mesiášského působení Krista, přece značný díl obrodné
práce koná člověk sám silou a schopností vloženou do jeho duchovní podstaty
hned při jeho vytvoření. Je dostačující pro úkol obrození, jestliže se jí duše
uchopí s láskou a touhou žít brzy ve svatém míru. Nad činy Lásky neustále bdí
Moudrost. Usměrňuje je, aby touha po blahu všech tyto činy nerozvedla s plánem
a záměrem vést životní cesty zákonem, jenž i zápornému dění dává význam, i
negaci užitečnost na určitém stupni vývoje.
Bůh očekává od člověka velké věci. Spoléhá,
že včas pozná svůj nízký vnitřní stav a začne jej měnit silou a dovedností, již
On sám nejdříve dá, skrytým způsobem ji oživí, umocní k činům osvobození duše
ze všech pout. Ví-li někdo, že se oceňuje jeho práce, vloha a schopnost tím, že
se mu svěří odpovědné úkoly – tu se v něm pod tlakem nutnosti práci započít,
konat a dokonat, předpokládané schopnosti opravdu vyvíjejí. Někdy nás až
překvapí, co se všechno dokáže, přiměje-li nutnost úkolu k vypětí inteligence i
sil v těle.
Lidé jsou různí. Jedni se přeceňují, druzí
podceňují. Správný postoj souvisí s uvědoměním si poslání lidského života. Kdo
pronikne k jeho utajeným pravdám a zákonům, je hluboce a přirozeně skromný. Zná
své místo, ví odkud jde, co od koho má a pro jaký účel. Jen nevědomost uvádí do stavu pýchy, povyšování se nad
druhé a přecenění sebe. V představě vlastní slabosti však člověk také nedokáže
velké dílo, jako je nevykoná v přemíře sebejistoty. Najít správnou míru je
umění, jemuž se duše naučí s postupujícím vývojem.
Dokonalost člověka je velké dílo. To je
víc, než vymyslet nový stroj, postavit pěkný dům, napsat zajímavý román. Žádá
každodenní práci kontrolní, řídící, káznící i sebezápor
a školu myšlenek, citu, slov – stálou jejich kritiku; zvláště na počátku
vzestupné cesty, kdy se odkládají hrubé chyby zakořeněné pevně v myšlenkových
polích, které zlo protkne kořínky, jež jsou úpornější než plevel zahrad, bodlák
a pýr. Duše ve zlu je v postavení trosečníka na moři, jenž se těžko zachraňuje
ze zajetí krokodýlů i hrozných chobotnic.
Problém cesty lidské duše je i problémem
širokého okruhu života jiných bytostí, v němž ona má velmi důležitou úlohu. Je
celá řada zvláštních, od člověka odlišných bytostí, jež jsou v přímé i nepřímé
souvislosti s jeho vývojem, vzestupem i projevem. Není proto lhostejné, kdy
bude jeho život v hranicích Božích zákonností zakotven v Bohu. On právě počítá
se součinností člověka na Svém krásném díle rozvíjení života i zařazením do
skupin vedoucích inteligencí, s vlivem na určité tvarové jsoucno, jemuž má nyní
i v budoucnosti vtisknout svůj charakter bytosti schopné tvůrčího projevu
myšlením i citem ve spojení dvou principů, zobrazených mužem a ženou.
Život všeho tvorstva je řetězem složeným z
mnoha článků, šatem utkaným z tisíce nitek. Soudržnost je nutná, má-li vše
dokonale zobrazovat představu Tvůrce o životě tak mnohostranně projeveném, tak
tajuplně spjatém s přímou absolutní Moudrostí, Krásou a Láskou. Člověk však
svým dosavadním projevem přinášel do života těch, s nimiž je spojen tajným
životním poutem a budoucím rozvojem, mnoho těžkostí, protože nepodpírá, ale
přímo boří sloupy tvůrčích projevů dobra v životě tvorstva, čímž se velmi
proviňuje.
Člověk je duchovní součástí jiných životů a
dalších úrovní očím neviditelných. Prožívá-li tísně, hrůzy, katastrofy a
nepříznivé vývoje směrem dolů nebo zaostává na nízkém průměru, nejde dál k
vyšším stupňům života v míru a dobru – nebezpečně ohrožuje existenci jiných
tvorů, jež jsou vázány na síly, proudící k nim z center Božství přes člověka.
Jeho prostřednictvím se jejich život zpevňuje, rozhoří do plamenů lásky a do
myslitelství. Lidstvo je odpovědné i za celkový vývoj v zemském prostoru, který
je sám naplněn velkým množstvím drobných životů různých projevů a forem. I tyto
životy potřebují své podmínky pro rozvoj a možnost uvědomění si sebe jako
živého já, schopného určité činnosti.
Člověk jim v tom může pomáhat nebo i
znemožňovat tuto cestu k uvědomění a oživení vnitřních středisek jejich
éterických i hmotných těl. Naplňuje-li prostor svým neklidem, zmatkem, těžkostmi
a utrpením, vnáší nesouladné prvky i přímé rozkladné ničící síly do životů
jiných zemských tvorů. Oni pak nemají jistoty, že jejich správný vývoj je
zaručen. Jsou zneklidněni myšlenkou, jestli člověk Zemi – společné bydliště –
nerozruší katastrofami válek, které ani hlíně nedopřejí klid, vodám tiché
řečiště, zrnům pole ke vzklíčení jejich životních sil. Jen Bůh ví, jak velká
míra negace může zatížit Zemi, aby se i tak udržela pevná rovnováha u těch, kdo
jsou v obrazu živé přírody v jejich četných tvarech a tělech na stupni života
zárodkového i rozvinutého prvními paprsky jáství.
Silné vychýlení lidstva z Božích zákonů
není udržitelné. V případě, že jsou zcela bez výsledků vyčerpány všechny
nejzazší možnosti k vyrovnání kritického stavu a uvedení lidstva alespoň na
takovou hranici projevů, jež zabezpečí trvání pozemského života v dosavadních
formách, projevech a způsobech práce i když nejsou dokonalé, sahá Bůh na život
Země a vyhlazuje jej. Dochází k silnému a nenadálému zásahu z ústředního centra
sil a mocí Boha do života lidstva, jenž přináší těžké katastrofy jako
očišťující a obrozující koupel všeho narušeného a vychýleného nad samou propast
zkázy. V těch chvílích hmota opouští svou zákonitost, dá slovo silám chaosu a
zmaru. Ty promluví hromovým hlasem, smrštěmi, otřesy Země, roztříštěním všeho v
prach a dým, hodí vše zpět do základů praprvků a pralátek.
Nastává obávaný, starými žalmisty
předpovídaný den soudu, den hrůz a hněvů Božích. Pak může dojít i k odstranění
lidského problému předčasným zrušením tvarového, bytostného kosmu, širších
úseků, na něž působila rozkladná činnost člověčenstva svým zlem.
Hmota je stálým domovem duchů na úrovni
ďábelství. Člověk svým tvrdým postupem a jednáním vůči tvorstvu, vyzvedáním
vlastní osobnosti, hrubým chováním i mluvením, nelaskavostí a sobectvím je jim
podoben. Můžeme proto někoho obviňovat ze svého těžkého života, z toho, že je
nemoc a smrt? Jen sebe a nikoho jiného. Kam se hodíme, tam jsme, co si
zasloužíme, to máme!
Překročí-li někdo zákonitost určitého státu,
je trestán trestem, jenž on určí. Chtěje mít ve svých hranicích rovnováhu
občanského života, nemůže nechat jednotlivce žít v neukázněné libovůli. I stát
žádá respektování a dodržování těch směrnic a předpisů, jež rovnováhu udržují.
Tak i Bůh pro Svůj velký národ duší a bytostí vypracoval pevný řád, stanovil
Zákon, aby stvořené dílo, jež je nepředstavitelně veliké, mělo harmonický chod,
aby jeden život druhému sloužil, druhého
těšil a miloval, aby se lidé navzájem
doplňovali. Vytvořil tak překrásnou mozaiku nádherného vzoru a obrazu, v němž
každý maličký kamínek má svou důležitost a místo jako každá nitka v ručně
tkaném koberci.
Jako žádný národ si nenechá rušit své
zákonodárství, nemůže ani Bůh – jenž je odpovědný za celý vesmír životů –
donekonečna snášet narušování dobře a moudře vytýčených cest, stále opravovat a
napravovat chyby Svých synů. Snad bychom mohli namítnout, proč k chybám došlo.
On však není násilník a krutovládce. Dovolil tvorstvu svobodný pohled za
hranice harmonie, aby poznalo i chaos a zmar, nahlédlo do hlubin následků
překročení hranic a okusilo života za jejími branami. Nestáhl Svou Mocí a Silou
zpět ty, kteří vystoupili ze stanovených zákonitostí. Jen je střeží a bdí, aby
zbloudilí neztratili z očí svůj původní domov harmonie. Jen jemně na duše
působí, aby zatoužily vrátit se do něj zase zpět.
Harmonie se může porušit, zákon se dodržet
nemusí, ale každý, kdo to činí, bere na sebe plné důsledky toho. Vstupuje do
nebezpečí, že jeho život ztratí pevný směr, ochranu a vedení, vyhostí se za
brány božského života, nastoupí cestu následků svého přestoupení – prožívá
utrpení a smrt jako určitý trest. Ne ovšem tak, že by Bůh jej potrestal ihned
na místě jako otec malé neposlušné dítě, jež něco cenného pokazilo. Bůh nikdy
netrestá. Trestá sám zákon, jeho nedodržení. A tento trest je velmi citelný.
Viník po prožití důsledků přestoupení Božích zákonitostí rád se do nich vrátí,
protože mu dají opět život v míru, dobru a blahu.
Lidský život velmi potřebuje vzory vyššího
stavu duše vyvíjené uprostřed světa, v jeho plném životním proudu a všech
problémech osudu lidstva, s nebezpečím pádu i možností vzestupu a hlavně
zásluhy práce pro blaho všech. Takový život prověřuje, ukazuje vnitřní sílu.
Spaluje zlo v ohních utrpení, námaze a obtížích. Oprostí člověka od mnohého, co
jej táhne dolů, že má pak možnost rychlého vzestupu do vysokých stupňů života
na jiných úrovních. Každého vyzkouší a dá pravdivé vysvědčení o stavu duše, zda
má právo zvát se dokonalou, jak si třeba o sobě sama myslí.
Není člověka tak nezávislého na druhých,
aby mohl sám plně se rozvíjet a vůbec na Zemi žít. Jeden život s druhým je
spjat a pro sebe navzájem vytvořen. Již při opatřování nám potřebných věcí
pracuje s námi mnoho lidí. Kdyby žil jen jeden člověk na Zemi, měl by jen primitivní
život. Sám by si nevytvořil tak rušné a zajímavé prostředí, jaké lidský život
má, neměl by možnost výběru věcí a steré obory lidské činnosti.
Myslíme-li na život svůj, myslíme tím
současně i na jiné životy. Člověk je část velkého celku. Jedinci odešlí ze
svého místa v lidské rodině od starostí a problémů, bolestí a namáhání do
vlastních myšlenkových koutků, kde se jim lehčeji a klidněji žilo nemajíce na
očích lidské utrpení a všechny chyby a viny člověka, ti všichni nenaplnili své
poslání na Zemi. V nejlepším případě si vyvinuli vnitřní sílu i moudrost, neboť
se mohli sami věnovat jen sobě, a to bez překážek. S tímto musí ale zase
vstoupit do zemského života, do obtíží a zmatků, do ohňů těžkých zkoušek, do
pokušení a svodů ke zlému. Znovu vytvářejí svým životem vzor, tentokrát ale
dokonalejší, protože ho vyvíjejí uprostřed lidí ve všedních dnech, v práci
člověka, jenž podléhá únavě, nemoci i smrti těla, jehož vnitřní síly jsou velmi
omezené a vědění malé.
Dokáže-li člověk uprostřed zla žít
andělským životem, pak je teprve za anděle považován, od Boha andělem nazván.
Být andělem mezi anděly je snadné. Milovat, když jsme všemi milováni, a být
dobrým, když kolem nás se rozdává dobro, není věcí, o níž by mluvil Boží svět
jako o něčem velikém, hodném úcty a obdivu. Obdiv patří jen událostem
mimořádným – práci, při níž se čelo opravdu zalévá potem. A vydobývání
ztraceného pokladu vnitřní krásy, kreslení obrazu božího člověka v sobě, je
dílo nesmírně těžké, dlouhodobé, a proto Bohem vysoce ceněné, dávající hodnoty
velkému okruhu jsoucna.
Vše souvisí se vším. Člověk svými složkami
je spojen s každým prvkem hmot i s duchovními vibracemi, v nichž proudí a
působí Princip věčného Bytí, Prasíla Božství. Ta je rozložena do celého
vesmíru, koluje v něm, proudí, prolíná jej, tvoří v něm obrazy bytí. Duše i
tělo člověka jsou součástí všeho rozloženého v prostoru, velkých nekonečností
vesmíru. Vše, co v něm je jako možnost bytí, trvání, růstu, rozvíjení i proměn,
prochází člověkem. Od něho ke všemu, od všeho k němu krouží vše, co v Božství a
z něj v prostoru je. Při průchodu bytím člověka, jeho životní existencí vnitřní
i vnější, se nachází v kladu i záporu. Při odchodu z této existence k jiné se
odnáší stín, je-li v ní, nese se dál i rozzáření světla, když v ní působí. Nenese
se ovšem přímé světlo samo, ale otisk rozložení jeho nejvnitřnějších podstat do
esencí nahuštěných sil Božství, jež jsou neposkvrněným obrazem krás Absolutna.
Tímto tajným, ale mohutným procesem
zúčastňuje se člověk všeho, co je v prostoru jako určitý pohyb všech věcí v něm
od nejmenší až po největší. Na druhé straně toto vše je přítomné v životě
člověka tím, že je mu prazákonem koloběhu sil bytí dáno okusit všeho daného, ať
je to zde či tam, na slunci či jen v mořské škebličce.
Proudění života od věci k věci všechny spojuje v jeden celek. Není proto
absolutní samoty nikde na žádném místě prostoru vesmíru. Se vším vše přebývá v
nejzákladnějším prvku bytí, jímž je Bůh. Nikdo si proto nemůže činit právo na
naprostou samostatnost, na své: Mohu si činit, co chci! Narušení jedince
postihuje vše, co v něm koluje jako životnost vlastní i životnost celků
velkých, nepředstavitelných omezenému obzoru vědění pozemského člověka, jenž
ani neví, zda někde ve vesmíru jemu podobný život je, nemá jistotu o jeho
podobě, významu a formě projevů.
Pro nejbližší úsek vývoje není nutností
tyto věci znát. Nutností je jen vědět, že život lidský je vázán na vše v
prostoru, vše tam ovlivňuje buď ke zdaru věcí nebo k ničení vytvořených hodnot.
Projev člověka není proto jen záležitostí omezenou a jednoduchou. Myšlení je
jedním z nejdůležitějších článků v řetězci projevenosti života. Zákonitostí,
jež mu vládne, vstupuje do úlohy
prvořadého významu, jenž je zvětšován
ještě tím, že zde vešla tvarová skladba hmot se složitostmi reakcí ještě
citlivějších než jsou v čistém beztvarém jsoucnu vysokých sfér Božství. Tam
totiž vládne harmonie bez obtíží, nemá překážek. Hmotný stav věcí však tyto
překážky má v sobě přímým rozporem působících stran, jímž je v tomto případě
dobro – zlo.
Jsme-li takto poučeni, nepřekvapí nás, že
Boží strana, svět duchovní, střežící rovnováhy, soulady a harmonie životností,
tak silně projevuje zájem o lidský život, že je mu věnována nesmírná pozornost.
Zde je zodpovězena palčivá otázka: „Kdo je člověk, že jej, Pane, zahrnuješ
tolikerou pozorností, péčí a Láskou, že jej přísně káráš, napomínáš, trestáš?“
Bůh ví, kdo je člověk. Člověk to neví jen
proto, že omezením své působnosti při vsunutí se do zla ztratil schopnost znát
tajemství života v Bohu, prožít jej vlastní zkušeností, přímým dotekem jeho
krás a blahodárností. Již celá tisíciletí se projevuje Boží snaha navrátit
porušeného člověka do hranic prvotní skladby jeho života, v němž působil
nejvyšší zákon Lásky, její touha po blahu a míru všech, po vytvoření nesmírného
vševesmírného krásna.
Poruchy životní rovnováhy ve skladbě
člověka uvnitř jeho duše i v zemských podmínkách jsou ponejvíce zaviněny
nesprávným, nezákonným používáním velké moci myšlení dané do rukou člověka jeho
spojením se silami a působnostmi tvůrčí univerzální Mysli, jíž je sám Bůh.
Všechny poruchy musí být ale včas vyrovnány, pokud jejich zhoubnost nezasáhne
hlouběji až do samých skladeb duchovních center života.
Silně rušivé víry prvků zla uvádějící do chaosu věci, tvary i formy života, překonávají se a utišují jen s námahou a
vypětím sil k tomu určených pracovníků, stálých strážců rovnováhy jsoucna. Jsou
to bytosti s vysokou inteligencí i s velkým rozpětím dobra v sobě, které je tím
uschopněno vyvažovat silnou intenzitou Božích mocí v dobru soustředěných, jimi
zneškodňovat rozkladné prvky zla, vyrovnávat porušený soulad uvnitř věcí tak,
aby se udržel stanovený vývojový průběh ve hmotě. Takovéto dobro v ničem
nevychýlené ze svých kvalit vlastní jen bytosti, jež uchovaly svou skladbu
neporušenou v čase, kdy se začal objevovat nový, dříve neznámý činitel –
opomenutí dobra – nezákonný, na omezené vůli a znalosti založený způsob tvorby
životních podmínek uvnitř i vně věcí.
Jako lidé vysílají myšlenkami zlo do prostoru,
tyto nenarušené bytosti vysílají do něho svaté božské dobro. Tohoto dobra však
musí být dvojnásobná míra než kterou žádá zákon jejich života, rovnováha jejich
vlastní existence. Dělá se zde něco navíc. Musí se pracovat ne za dva, ale za
celý zástup lidí, neplnících předepsané úkoly naplňovat životní jsoucno vlastní
i jiných tvorů silami dobra a duchovními hodnotami, jež jsou přímo
nepostradatelnými pokrmy a nápoji každého živého, velkého i maličkého tvora,
bez nichž vadne jak podzimní list, zmírá jak hmotné tělo rozloživší se do
beztvarých sil Země.
Kdyby všichni jednotně kladli a jak Bůh
žádá působili, přijímali a vydávali boží, stačila by jen normální míra dobra,
již každý v sobě chová a ze sebe samovolně vydává při myšlení a cítění, je-li
ono zapojeno na Boha. Zneškodňování tlaku záporně působících myšlenkových sil
je velmi nesnadným úkolem. Kdyby ona síla, jež se musí vydávat za tímto účelem,
podpořila tvoření vhodných krásných podmínek a předpokladů, lidský život i
život jemu blízkého tvorstva dávno by byl naplněn hlubokým štěstím a blahem
lásky. Nebylo by hřbitovů ani nemocnic, utrpení by se stalo neznámým stavem.
Není-li lidský život naplněn nesmrtelnými
hodnotami, ale pln jejich opaku, je jen vlastní vinou lidí. Především nejsou
zasvěceni do působností skrytého vnitřního života člověka. Proto ani neví, co
to vlastně jsou myšlenky, city a slova, jak působí činností tajných sil v nich,
co vyvolávají u všech věcí v prostoru. Myšlenkové síly používají ledabyle,
povrchně, bez vědomí následků, asi tak, jako když si dítě hraje s ostrým nožem
nebo šlape po zlatém skvostu.
Každá myšlenka, zachvění citu i pronesené
slovo jsou více než ohrožený hmotný poklad. Jím si možno zkrášlit jen vnější
svět, k niternému štěstí však ničím nepřispěje. I uprostřed největšího hmotného
blahobytu bývá často lidské srdce velmi nešťastné. Vnitřní život je jediný a
pravý život. Chceme-li ten okrášlit a naplnit stálým štěstím, musíme to učinit
hodnotami, jež pocházejí z jeho původního Božského světa. Nejvyšší životní
hodnotou je láska, neboť tvoří všechny předpoklady pro vsunutí života do jeho
nejvyšších úrovní, kde je věčný mír, blaho podobné kráse jarních kvetoucích
dnů.
Tvoření vnitřního krásného světa lásky je v
našich rukou. Tuto práci nikdy nikdo za nás dělat nebude, ani sám Bůh. Jestliže
nás postavil do života a Sobě tolik podobné schopnostmi myslet, cítit, tvořit –
dal nám tolik vybavení pro samostatný životní projev v širokých hranicích, že
jsme schopni vybudovat život, jaký měl Bůh na mysli při jeho vydávání životnímu
jsoucnu obrazem stvořeného člověka. Můžeme svým vnitřním i vnějším životem
uskutečnit promítnutí Božství až v nejzazším místě, ve hmotě, svým vlastním
činem moudrosti a lásky.
Těžko se však něco buduje s prázdnýma
rukama. Člověk se mylně domnívá, že je bez možností vybudovat v místě, kde
působí, určitý ráj. Spoléhá stále na zásahy Boží, aniž ví, že je stále odmítá
svým protizákonným postojem a vztahem ke všem věcem i problémům, které řeší zas
a zase jinak než s naprosto převládající myšlenkou lásky. Člověk očekává
příchod svého štěstí vždy odněkud z vnější strany. Ono však přichází k člověku
z nitra, když se promění, zcitliví, zušlechtí, zjemní láskou, zkrásní. Tento
stav otevře cestu všemu, co z hlubiny duše, z Božství v ní plyne do vědomí
člověka jako inspirace k dokonalému životu.
Na svém životě můžeme sledovat cestičku, po níž se lidská duše ubírá. I
v nás je lidská duše, podivuhodný životní princip, jenž má skvělé schopnosti
myšlení, řeči i citu, tvořivé práce, a žije stále i za velkých proměn a
zvláštností, jež nese čas a děje v něm s jejich zákony udržení i rozvíjení
života, aby byl zajímavý a rád žit. Tento životní princip činí z člověka činnou
bytost, jež sama v sobě je jako jeden velký svět.
Každá myšlenka v nás vzniklá zaujme vědomí
a vyvolá v něm celou řadu dojmů, rozechvěje citovou hladinu a okamžitě vytvoří
o vnitřním stavu i věcech kolem představu. Tak se v nás v každé minutě dějí
tvůrčí zázraky. Bůh Svou tajemnou působností probouzí v našem nitru živé dění
silou, mocí a dovedností naší vlastní duše.
Stále se v nás něco odehrává. Myšlenka
vyvstává jak pevný obraz určitého chtění, přání a hodnocení – jako plán zítřka
i podoba včerejška v jeho prožitcích. Odkud přicházejí návrhy na tento složitý
vnitřní děj každodenního života? Lidská duše před námi vystupuje v úloze tvůrce
životních obrazů a dějů vyvstalých v našem vědomí, jež silně vnímáme. Jestliže
je sama tvoří, může je svou schopností měnit podle své touhy, jež nejsilněji
tkví jako stálý vnitřní impulz na dně jejího vědomí?
Na dně duše je stálá touha po radosti a
štěstí, jež v nás dovedou vyvolat uspokojení, blahý pocit míru. Zkušenost nám
ukazuje, že duše, ač v mnohém samostatná, schopná tvořit si určitý vnitřní
obraz, přece nemá sílu vyvolat sama v sobě harmonický stav, klidně prožívat
den, těšit se ze všeho, co prožívá a být spokojena. Její dovednost tedy není
všestranná; někde v sobě naráží na překážku, jež jí brání vytvořit za každých
okolností klidný stav, rovnováhu citu. Nedovede zamezit výronu myšlenek, jež se
v rozrušení hrnou do vědomí jako přívaly rozvodněné řeky, neumí spoutat svůj
cit tak, aby nevyvolal hluboký zármutek, vnitřní bolest i roztrpčení a zklamání
z dojmů jí nemilých. Není zcela pánem svého vnitřního světa.
Co způsobuje tento stav bezmocnosti? Proč
není schopna udržet v sobě rovnováhu? Proč nemůže utlumit vnitřní utrpení,
přichází-li jako zvěstovatel, že život je hořké a trpké sousto, zraňuje víc než
ostrá dýka, je-li vystaven nárazům nemilých i tragických příhod?
Zřejmě ještě není vyvinuta tak, aby čelila
nepříjemnému a nebyla od něho deptána a zatlačena do koutů bezmocnosti. Stále
ještě v sobě nese následky dávného pádu, jenž jí zbořil celou stavbu vnitřní
síly, jíž dříve působila a tvořila, měla v sobě sama rovnováhu, blahý stav
míru, že nebylo příčin k prožívání utrpení a tíže. Tím, že duše nedovede v sobě
tvořit stavy harmonické, vnáší do svého života utrpení. Protože žije ve
společenství jiných duší, přenáší se její neklidný vnitřní svět i na ně, neboť
jej vydává se svými myšlenkami. I každé její slovo vdechne neklid do prostoru.
Je cele obaleno nepříznivou atmosférou rozrušeného niterného stavu. Proto i
když jeho zevní forma je hladká a bez hrotů, působí rušivě rozporem vnitřních
sil na vše, s čím se setká.
Jedinec, i když vydává nepříznivé vlny
mluvením a myšlením za stavů vnitřní rozháranosti, nenarušil by svět natolik,
že by se to projevilo zjevně a on to věděl. Je-li ale nevyrovnaných duší celý
zástup, dokonce celý lidský svět, pak vliv jejich niterného stavu na uspořádání
života je nesmírný. Chaos vyvolává chaos, obtíž obtíže a ony takto stupňovány
vedou až k nesnesitelným situacím.
Naše upadnutí do vnitřní slabosti, z níž
silně vystupují všechny negace, odloučilo nás od přímého, mocně působícího
vlivu a vedení Boží Moudrosti. A přece v hloubi duše je mnoho touhy po životě v
jasu a klidu. Toto skryté vnitřní přání je vzpomínka uchovaná někde v koutku
vědomí na život jiných forem, jiných účinků na život lidské duše. Kdyby na dně
nitra nebyla jiskřička vědomí o životě plně harmonickém, nebylo by křídel touhy
na ramenou duše, jež ji po tak dlouhý čas zvedaly nad šedivost hmoty, vedly k
tvoření stále dokonalejšího umění, aby život měl svou krásu. Touha po lepším a
vyšším nenechá ani na chvíli stát na jednom místě, u jedné práce, jednoho
způsobu života. Přemýšlení a vymýšlení je znakem živého života, jenž chce
rozpínat náruč do stále větší šíře, dávat i brát víc a více. A vnitřní
touha je skryté vedení Boha. V nás samých probouzí nespokojenost s dosavadním
stavem věcí a tím nás vede k jejich proměně.
Tak je zajišťován na všech stranách návrat do harmonického života, je dána záruka
dobrého vývoje, že člověk nezůstane na jednom místě stát, ale bude vystupovat
na vysoké stupně, že mu Země bude jednou malá pro jeho studium života. A on
bude prohlížet vesmír a svými myšlenkami prostupovat jeho tajemství.
Bůh při pohledu na život používá sterých
prostředků k urovnání vychýlených věcí z jejich určeného místa. Působí na ně ze
všech stran. Nejvíce z místa, kde jsou centra jeho působnosti uvnitř každé
věci, každé síly, jež je projevena hmotou i duchovními étery. I v podstatě
lidské duše má Své sídlo jako nejvyšší orgán kontroly nad jejím projevem.
Působí v ní od počátku. Jeho působnost není ale násilím, tlakem, jenž by duši
přinutil k poddání se Jeho plánu s ní a všechny její stavy naráz proměnil v
dokonalé. Bůh nezadržuje její vychýlení ze zákonů Lásky, ale nechává jí okusit
důsledky, protože ji vytvořil k samostatně činné službě ve vesmíru a přeje si,
aby rozvíjela tvůrčí vlohy i schopnost myšlení, postihnutí vědomím života v
jeho proměnlivém obraze i stále výraznější kráse, zajímavosti a složitosti.
Lidská duše zobrazuje život prožívaný v
dobru i v jeho opaku. Zkušenosti z obojího nese si v sobě, bere z nich poučení
a vědění, tká z nich jemné tkanivo vzpomínek, jimiž zkušenosti uchovává,
protiskuje je do zvláštní k tomu dané substance, jež je pojme do sebe, aby
zůstaly v životě dál a aby i budoucnost byla o nich zpravena a měla příklad
dobrého i nedobrého života.
Chce-li člověk nahlédnout do hlubin
tajemství života, musí se dívat nejdříve do vlastní duše, jejího citu, do
myšlenek a složitých procesů, jež se odehrávají ve vědomí. Studium vlastního
života je poznáváním vztahů Boha a člověka, jejich věčné touhy po sobě, jejich
společného působení bolestí i radostí, prací i činností zobrazenou v kostce
pozemským lidským dílem, jímž se pustá a nesličná Země proměnila v půvabný a
zajímavý kout.
Nic tak dobře neznáme a není nám tak blízké
jako náš prožitý život. Lidská duše je na Boží dlani položeným malým obrazem
představujícím podivuhodný život ponořený do vln a proudů všech možných osudů,
jak jen mohou vyvstat v tvůrčí fantazii největšího umělce, jehož úkolem je
vymýšlet podivuhodné zápletky i rovné cesty, po nichž by chodili hrdinové a
obětníci, bojovníci i tiché ovečky beze slova.
Dny lidského života přinášejí velké
prožitky, stálé změny, smutné i radostné zkušenosti, jimiž se poznává, co život
dává, jak na duši působí, čím ona sama jej může projevit. V osobním životním
projevu není pro člověka nekonečných možností. Vše se položilo do určitých
hranic. I jeho schopnosti a postřehy se staly omezenými tím, že je odloučen od
zdroje nekonečné Moudrosti a tvůrčí Moci Boha. Nedokáže proto žít dokonale a
šťastně, nepřinese štěstí ani jiným, jeho přání zůstávají nesplněna. Šťastný
život zdá se nemožností, vzpomeneme-li na zástup lidí, jak nese tíhu starostí,
obav ze smrti, strachu z nemoci již tisíce a tisíce let.
A přece v srdci člověka je velká touha
uniknout z tíže a bezmocnosti, jež duši stále táhne dolů, nedá jí alespoň myšlenkou
vzlétnout výše do oblastí šťastnějšího života a odtud snést trochu jasu a klidu
do srdce. Někdo po úniku z malosti a tíže silně touží, jiný neurčitě, jen
povrchem vědomí a jen tehdy, když nastanou příliš obtížné situace. V nich se
teprve duše vzpíná a vzpírá jako osedlávaný kůň, jehož síle se dávají bolestně
pociťované uzdy.
Duše chce být šťastná a setkávat se jen s
příjemnými prožitky. Proč nenachází, co hledá? Je vůbec v lidských silách a
možnostech toto přání uskutečnit?
Kdybychom se dívali na tuto otázku z
hlediska dějinných zkušeností, byli bychom v pochybnostech. Odnepaměti se lidé
snaží vytvořit ze Země domov, vybudovat pěkné příbytky, zkrášlit je výtvarnými
díly, krásou umění, připodobnit je ráji aspoň vnějším vzhledem. Zřejmě to však
byly chabé snahy, protože lidské cesty se v projevu utrpení nezměnily za tisíce
let. Nemoc a smrt obcházejí denně kolem dveří, hrozby válek stále Zemi děsí a
zklamané lásky, zrady a křivdy bolí stejně lidská srdce.
Jak a proč vstoupilo tolik
bolestí do života? Proč se stal přímo protikladem míru a radosti?
Snadná odpověď je ta, že člověk má stálý
sklon ke zlému, a proto je neschopný vytvořit na Zemi harmonický život.
Kdybychom ale začali takto uvažovat, zvrátili bychom víru ve stvoření člověka
Bohem. Boha si představujeme jako souhrn dokonalostí, a proto nemůžeme
připustit myšlenku, že by člověk nenesl v sobě tuto pečeť Božství, že by se do
jeho nitra neotiskla Boží dokonalost. Hlavním činitelem dokonalosti je dobro.
Proto člověk musí toto dobro v sobě mít, jeho duše jím musí být prolnuta. On
nemůže být postaven mimo Boha, mimo Jeho mohutné projevy dobra. Nemůže být jen
hříšníkem, v jeho duši musí být i obraz světce. Jinak by nemohl být Bůh Otcem
člověku.
Pracuje-li člověk tvůrčím způsobem v umění,
jeho dílo nese zřetelnou stopu mistrovství a vlohy jeho duše. Zrcadlí se v něm
celé nitro, dovednost a jemnocit, je-li. Tak především tomu musí být i u celé
tvorby Boha. Ona nese všechny znaky nejvyšší geniality.
Není-li životní forma tvořená člověkem
dokonalá, není to proto, že by nedovedl nebo nemohl projevit lepší. K tomu má
dost inteligence, schopností i touhu žít v dokonalosti. Jestliže dosud
nedokázal oboje použít a vytvořit si šťastný život, je to z neschopnosti
správně odlišit dobré od zlého, škodlivé od prospěšného jemu a životu obecně.
Úlohu zde má i nevědomost o původu člověka,
jeho poslání, o úkolech osobních i všelidských v něm, o působnosti skrytých sil
plynoucích z myšlenek, slov a citů, o životě posmrtném i v duchovních oblastech
vyšších duchovních forem a projevů jsoucna. Dále i neznalost zákonitostí
vytýčených Tvůrcem životních cest a prací, jež dávají záruku harmonického chodu
všech jevů a dějů v celé oblasti projeveného života hmotného i duchovního
vesmíru, v jehož hranicích se on rozlil jako oceán sil a mocí, projevů krásy,
dobra a mnohostranné činnosti.
V neposlední řadě je to i neznalost
důležitého faktu působnosti tělesným očím neviditelných inteligentních bytostí,
jež se vyžívají činností, která ruší každou snahu o uvedení života do správných
kolejí řádu soužití, jež nesou pokojnou životní cestu a harmonii vztahů mezi
všemi lidmi. Je to silně působící strana odporu a zvratu, se kterou se každá
lidská duše střetne na své vzestupné cestě, když chce dál