a výš, do spojení s Bohem v projevu lásky a
se kterou musí o každý krok vpřed bojovat.
Tyto velké překážky se staly téměř
nepřekročitelné. S těmi zápasí lidstvo již tisíce let s malým výsledkem,
protože síly, jimiž se překonávají, jsou v hlubině duše jako boží dobro a
lásky. Kdo je nedokáže z nitra vyzvednout a vložit do jednání, myšlení i citu,
je neschopný vybojovat si cestu do života v míru, nevystoupí k výšinám Božství.
Zůstává uzavřen ve svém životě pozemského člověka, jejž omezuje malé vědění,
slabé myšlení, neschopnost používat mocí lásky i samo tělo vytvořené z
nestálých ohraničených a proměnlivých hmotných sil.
Při pozorném pohledu na lidské chování se
člověk jeví jako bytost neschopná žít vyšším řádem lásky, jenž žádá velkou míru
kázně a sebezáporu, přemožení vlastní osobnosti,
domáhá-li se důrazně věcí, jež slouží sobeckému a příliš sebevědomému postoji,
hrdosti a zálibám v nízkých nebo velmi průměrných zájmech, jež naplňují vědomí
zbytečnostmi, že je v něm jak v rozhárané místnosti, s nepořádkem a špínou. Zdá
se, že člověku velmi vyhovuje hrubé násilí a zvůle, jak bylo na Zemi zavedeno,
protože mu neukládá povinnosti dbát blaha jiných.
V představě, že člověk je jen hříšník nehodný
Boha, se žilo celá staletí. Kdyby tomu tak opravdu bylo a v lidské duši
nezářila jiskra Božství, lidská situace by byla neřešitelná. Hříšný stav je
hluboce nízký a hrubý jako neztvárněný balvan. Trvá-li v duši, je Bůh od ní
velmi vzdálen a člověk zůstává sám se svými problémy a nesnázemi, jež neumí
řešit. Trpí životem, který si zde sám vytvořil. Vzpírá se však utrpení a hledá
únik. Únikem byl až dosud odstup od činného života, odchod do samoty,
oddálenosti od všeho dění, jejž volili někteří duchovní myslitelé východu.
V samotě a odloučenosti od světa je opravdu
možno po delším čase ukáznění a spoutání mysli a citu vybudovat vlastní klid a
mír duše, myšlenkové i vnitřní ticho. Lze dosáhnout i poznání o vyšším životě
při vsunutí vědomí do jsoucna Božského života a tak poznat skutečnost Boha v
Jeho projevech Lásky a věčné harmonie. V naprosté odpoutanosti od
vnějšího, v tichu a míru nitra, je duše zbavena tíže, jež ji poutá k Zemi, a
proto je možný její vzlet k Božství, zachycení paprsků a proudů všech sil a
krás z něho vycházejících.
I v křesťanství se projevovaly snahy po
úniku ze zmatků a těžkostí s nimi spojených z nedokonalých životních projevů.
Vstupovalo se do klášterů. Nebyl to vstup do samoty naprosté, ale do
společenství lidí stejného smýšlení, snah a tužeb. Tam někteří projevili
schopnost žít duchovním životem v míru a lásce, ve vnitřním spojení s Boží
Láskou. Z toho je možné usoudit, že člověk je schopen žít vyšší životní formou,
když vytrvale překonává svou vnitřní duševní slabost, nedokonalost a z toho
plynoucí sklon ke zlému. Zlo je všude na dosah ruky, člověku se nabízí, on jeho
věcí lehce dosáhne, a proto se nám zdá, že je nakloněn více zlému než dobrému.
Vnitřně oslabenou duši, jež delší dobu byla
oddálena od zdrojů Božích sil, z nichž plynou do její mysli a citu všechny
touhy po dobru, míru a dokonalosti, velmi namáhá upínat se k dobru zde na Zemi.
Je ho málo, je vzácné a skryté, přehlušené a do pozadí utlačené zlem, jehož je
velká převaha. Jeho nejvýznamnější vlastností je útočnost, chce panovat, má
sebe za jediné, co je hodné pozornosti, vše ostatní potlačuje a ničí. Hledání
dobra, jeho vyzvedání a vkládání do mysli a citu žádá velké vytrvalé úsilí,
značnou námahu. Dokáže-li se dobro jednáním člověka projevit, silné výboje zla
ho přemáhají, oslabují, zatlačují zpět až na dno duše, kde se nemůže silně
projevit, neboť se na něj navrší silná kůra myšlení, jež se musí tvořit kolem
tělesných potřeb, kolem nutné práce ve hmotě. Protože u všech lidí je situace
stejná, je dobro lidem stále jako hvězda na nebi. Jen zdaleka se třpytí a dává
vědomí něčeho krásného, na co je však těžko i pohledět, dosáhnout toho a vložit
si to do srdce, aby je naplnilo krásným prožitkem.
Najde-li se duše, jež neváhá podstoupit
boje s nepřízní, jež ji čeká na nastoupené cestě dobra, vytrvá-li delší čas a
získá obnovení vnitřního spojení s Bohem, může dosáhnout i na Zemi vyššího
duchovního stavu a po smrti těla vystoupit do vyšších úrovní. Velmi záleží na
podmínkách, za nichž se tento stav vyvíjel, zdali byl podle platného stanovení,
že lidská duše zrození božství v sobě musí prožít jako Maria zrození Ježíška –
ve chlévě, to je v úrovni nejnižší, mezi bytostmi, jež se vnitřním stavem
podobají zvířátkům u jesliček.
Na vstup člověka k Lásce Boží, její
znovuzrození v duši, čeká celý zemský svět. Dosáhne-li třeba jen jedna duše
tohoto velikého štěstí, že Bůh se v ní projeví svými způsoby, jimž říkáme
mystické stavy duše, pocítí to celá zemská oblast viditelného i neviditelného
života na ní i kolem ní. Člověk Zemi vévodí, je její korunou, tím nejlepším a
nejvyšším, co ona má. Celá Země je mu podřízena. On má na starosti a v
odpovědnosti celý její vzhled. Především jí však má dávat duchovní síly pro
rozvoj životů v ní projevených. Je-li sám duševně mdlý, nemůže nic rozdávat. Nedá-li,
nemají ti, kdo od něj čekají. Spojením s Bohem přijde teprve možnost tento úkol
plnit, neboť Boží síla jemu samému dávaná je dost silná, aby se mohla vydat za
hranice lidství až do životů jiných tvorů. Od člověka se rozleje
celým zemským jsoucnem. Proto Bůh žádá, aby člověk svoje duchovní znovuzrození,
spojení s Bohem prokonal a prožil na Zemi, neboť z toho plynou nesmírné užitky
všem životům v ní.
Tajemné mysterium zrození božství v duši
bylo by snadným na andělských úrovních, kde tomu vše napomáhá. Ovzduší harmonie
lásky a něhy vytváří ideální podmínky pro zrození boží lásky a krásy v duši.
Není to však tak velkým činem, jako když na Zemi v nejhlubší duchovní tmě za
krajně nepříznivých podmínek rozžehne se světlo božství v člověku. Jím on
teprve ukáže svou velikost i význam.
Odehrává-li se vývin k dokonalosti za
vysokou zdí od povinností a práce denního života v podmínkách, jež normální
život nemá, není vyvinutý vzor platný pro všechny. Tehdy svět na duši nenaléhá
složitými problémy národů i celé Země, nevede ji ke hříchu a není tak velkých
překážek k životu v míru a zbožnosti. Takto vyvinutý vzor však není směrodatný
pro ty na pracovištích ve všech projevech zla, sobectví, pýchy, lži, zrady,
závisti, nespokojenosti, netrpělivosti, úkladů a násilí i velkého vypětí
tělesných i duševních sil tvořením podmínek pro život na Zemi, ve vlasti i pro
rodinu.
Máme-li plně uznávat určité vzory
duchovního života, že jimi v plnosti opravdu jsou a byly vyvinuty za podmínek
přibližně stejných, jaké má člověk na Zemi když pracuje v potu tváře, aby bylo
dostatečné množství potřebných věcí pro vlastní i celou lidskou rodinu – pak
toto všechno si musíme dobře uvědomit. Jestliže tvůrci těchto vzorů měli na
mysli jen své vlastní žití v klidu, únik z životních nepříjemností nebo hledali
spásu jen své vlastní duše, o jiné se nestarali kdy a jak dojdou s tíhou tolika
bolestí a starostí o chléb – pak nemohou být všestranným vzorem hodným
následování.
Hodnocení těchto věcí je velmi choulostivé.
Život i velkého světce je – z hlediska Boží pravdy vzato – stále postaven na
jediném vlásku. Stačí zakolísání, úchylka od ryzí čistoty záměru, pro něž se
určitá věc koná, malý projev sobectví, touha po vlastnictví duchovních sil za
účelem získání vlastní cti a ne z lásky k Bohu, aby se těmito silami mohlo
sloužit Jeho záměrům, podporovat duchovní rozvoj lidstva – a celá stavba třeba
i těžce budovaná zhroutí se a někdy dost hluboko. Takový pracovník místo dobra
koná zlo. neuvědomí-li si to a včas nenapraví nesprávný postoj, je vše získané
vzato anebo se vstoupí pod trestnou zákonitost, jež dá brzy pocítit důsledky
jeho chyb.
Životní prostor je naplněn bytostmi a ty
jsou k sobě vázány páskou příbuznosti druhů a kvality. Proto jedna na druhou
působí. Když jedna vykročí vpřed, táhne celý řetěz perliček navázaných na šňůře
životních sil. Vrhá-li se však do hlubiny pod stupeň druhých, působí neblaze a
tlakem na celý sbor. Jde-li jedna vzhůru, druhá dolů a třetí setrvává na místě,
ač má jít vpřed, vzniká z těchto nesourodých pohybů velký chaos.
Má-li trvat určitá odlišnost druhů a
kvality jáství vloženého do různých bytostí, musí se ony podřídit zákonitosti,
jež je pro ně vyhraněna, přizpůsobena jejich vnitřnímu složení. Tak jednotlivé
skupiny bytostí jsou řízeny svými zákony vloženými přímo do jádra jejich
podstaty, kde působí jako skryté impulzy a instinkty. Při rozmanitosti prací ve
vesmíru a složitosti vztahů a souvislosti věcí v něm, nemůže být u všeho a
všude jedna forma myšlení. Řídí se předurčením působnosti v té či oné části
kosmu.
Je mnoho druhů zákonitostí, avšak jeden z
nich je platný pro celý duchovní i hmotný vesmír. Je to zákon služby života
životu. Vše, co tomuto zákonu odporuje, jej narušuje, můžeme nazvat zlem,
protože působí zmatky a obtíže vývojovým procesům. Ty se pak postupně projeví
různými formami utrpení postihující nejvíce ty, v jejichž nitru je rozhořelá
sama jiskra vnitřního božství, jež nesmírně nitro zcitlivuje, zjemňuje, všemu
otvírá a tak činí lehce zranitelným. Dobro naplňuje srdce láskou a ona touží po
vydání se i přijetí lásky od jiných. Především hledá svou matku, samu Lásku
Boží. Její příbytek je ve všech lidských srdcích, i když je v nich přímo
uvězněna a odkázána na maličké místo v jeho jadérku v hlubině duše. Srdce
naplňuje láskou, obrací se proto ke všem srdcím, očekávajíc od nich projev své
Matky – Boha v člověku, jenž odpoví stejnou touhou i něhou hledající duši i
slovem lásky, přáním pokoje a blaha.
Protože dobro stojící mimo osobní oblast
srdce je v druhých duších ponejvíce uzavřeno, zasypáno nánosy zla, je
neprojevitelné, tu lidská duše jím neoblažena, marně toužící po jeho daru,
trpí. Bolestně pociťuje dobro svou osamělost, není-li nablízku lásky, do níž by
vplynulo a tak se dotklo Božího Dobra. Proto se také říkává, že dobří lidé více
trpí než lidé zlí. Plyne to z jejich vnitřního stavu, ne proto, že dobrým je
dáno více utrpení.
Vstoupí-li do víru zla i silně působící
dobro, je napadeno jeho výboji, jež je chtějí strnout z přirozené zákonité
cesty. Tento tichý, lidem neviditelný zápas dobra se zlem nese citlivé straně
nesmírná muka. Dobro má velmi křehkou strukturu svého složení. Je výdechem,
výronem nejjemnějších podstat Boží Lásky. Je citlivou mimózou rozechvělou i
letem motýla. Proto také zjemnělé ušlechtilé duše, žijí-li ve výbojích zla,
těžce trpí. Prodírají se houštím překážek z tvrdých sil, jež přemáhají jen s
krajním vypětím. Stává se i to, že jejich vytrvalost ochabne, je-li zápas
dlouhý. Pak se přizpůsobují hrubému okolí, až jedné chvíle i samy zapadnou do porušeného obrazu života nejen tím,
že jsou v něm svým zrozením ve hmotě, ale proto, že do něho opět položily své
srdce.
Nejtěžšími zápasy prošly lidské duše, když
se přiblížily k životu duchů, kteří dříve než člověk opustili dokonalý řád lásky
i tvůrčí práce jejími jemnými silami. Počátky střetnutí byly otřesnými prožitky
a tragédiemi, jež rozrušily, zatížily a zarmoutily stranu Boží, svět
neporušeného dobra. Svět svou nejvnitřnější božskou podstatou je s Ním stále
spojen. Proto byla, je a vždy bude silná odezva na Boží straně na každý obrat v
lidském životě, na postup člověka směrem dolů i nahoru po vývojových cestách,
na jeho přetěžké osudy. Říkává se, že Bůh trpí v člověku. Není to jen řeč
obrazná nebo vznešená fráze. Je to prostá skutečnost, plynoucí ze souvislostí
života, které člověk tak málo ještě zná.
Lidský život svým utrpením dává výstražná
znamení. Varuje všechny před účinky odloučení od cest lásky, jež nesou duším
muka trvající tisíce let. A není úniku a není ulevení, pokud se důsledky zla
nevytrpí, jejich smrtící moc nezničí nekonečně opětovaným dobrem daným místu,
jež zlo porušilo, vzalo duchovní krásu.
Člověk musí dodržovat daný řád, protože
není jedináčkem v Boží rodině. Jeho sourozenců je mnoho, a proto se musí vždy
dívat pozorně kolem sebe, zda svým jednáním neubírá druhým místo, pokrm,
příbytek a zda také neviditelní kolem něj netrpí jeho sobectvím, nekázní a
pýchou. Jestli to dosud nečiní, nese následky. Žije jako vyhnanec ze všech
radostí, v těžkostech a smrtelnostech prožívá život na Zemi i v životě
posmrtném. Až jiným začne vkládat do
cesty dobro a radost, sám všeho toho v hojné míře okusí.
Neviditelní, na něž svým životem působí
jako nedobrý vzor, jsou mu neznámými, pokud má na sobě hmotné tělo. Až ho
odloží, spatří další svět, v němž je stejně živý život, jaký má Země. Jen se
podiví odlišnosti zákonů a činnosti tam, protože každá úroveň má vlastní řád a
souvislosti věcí. Všechny tvary v ní jsou jiné, neboť povstávají za jiných
podmínek a jinak seskupených životních sil.
Mnohým způsobem Bůh pomáhal duším na jejich
těžké cestě a zdůrazňoval, jak Jej rmoutí a že Mu záleží na pozvednutí lidského
života na vysokou úroveň do lásky a míru božího. Jeho slova byla vsunuta do
hlasu těch, kteří byli nedaleko hmotné úrovně, dohlíželi na sestup duší do
hmoty, jejich zavinutí se do těla ze sil Země.
Byli to andělští vůdci a ochránci lidské
duše, jež jí byli dáni, když ona sama nebyla schopna vlastní silou se udržet v
boji s působnostmi zla, ztratila směr a cíl, vyšinula se z normálních cest a
tím ztratila i možnost přijímat impulzy k vedení svého života přímo z centra
Boží Vůle. Tehdy každá lidská duše dostala svého vůdce a strážce, jenž se musel
s ní nořit do jejích stavů, následovat ji po její sestupné cestě až na nejnižší
úroveň, kde se zastavil její pád. Jejich služba u lidské duše byla velmi
obtížná proto, že oni si zachovali svůj vyšší duchovní stav, kdežto lidská duše
jej ztratila a tak nepociťovala těžce své vyhnanství. Tito strážci působili
těsně za hranicí hmoty, aby k nim člověk neměl daleko a mohl vnímat jejich
vedení dodané vysíláním silných a působivých vln Božích mocí do lidské mysli a
centra citu.
Byla to nesmírná oběť, neboť pobyt v
hrozných vichřicích myšlenkových sil lidstva za jeho zhrubnutí byl pravou
mukou. Jim z největší části člověk vděčí za to, že se Země udržela ve své
funkci velkého očistce, že její omezené síly se nezhroutily pod náporem
válečných katastrof, pod knutou, kterou ji bičovalo zlo tisíce let, chrlilo na
ni strašlivé ohně utrpení. Síly, jež obětní andělské duše poskytly Zemi pro
její široký životní projev, jsou nesmírnou pomocí, o níž nezasvěcený nemá
potuchy, neví, komu je dlužen vzdát úctu a díky. Je samozřejmé, že tito lidem
neznámí pomocníci pracovali silami Božství, jež pro tento účel dostali, že
především Bůh je vždy první a největší Zachránce všeho, co klesá a zemdlí.
Přesto však služba prostředníků pomoci Boží je obětí jejich samostatného
života, neboť nebyli provinilí, nemuseli žít v těžkostech. Jejich prožitím
zmenšili tíži lidskou.
Dějinami sestupných cest nesl se Boží hlas
všech zaslíbení povstání a znovuobjevení člověka ústy proroků, žalmistů, všech
malých i velkých duchovních učitelů. Teprve však v Ježíši Kristu toto zaslíbení
se stane skutečností, ovšem za vedení zákonitostí, jež jsou pro to vytýčeny.
Nesou velké proměny Země. Tak jako pád lidské duše nebyl záležitostí jednoho
okamžiku, ale byl dlouholetým procesem, v němž se ztrácela perla za perlou a
dávaly se do nitra oblázky i velké kameny, tak ani zpětná cesta nemůže být
hotova za jedno tisíciletí.
Odkládání zlého a nabírání dobra do nádob
lidské duše bude trvat celý věk, protože tento proces je doprovázen těžkými
zápasy s vlivy zla. To za dobu, kdy je člověk podepřel svou činností, svými
silami ovládlo četné světy, působiště a pracoviště ve vesmíru, takže mohlo
přejít k silným útokům na všechny pozice andělských životů. Zvláště tam, kde
působí člověk v celém jemu vykázaném místě – jímž je Zemi blízký kosmos –
zakotvila útočná síla odporu a zvratu Božských životních řádů. Udržují ji oni
duchové, kteří padli před člověkem. Ti si vytvořili velká centra působnosti
přímo na určitých místech kosmického prostoru a tam tvoří svůj vlastní svět,
jenž je negativním obrazem světa Božího.
I v negativním světě však proudí mocné
síly, jimiž je možno tvořit. Každé já dostalo od Boha určitý díl božské síly k
tvůrčí práci, a ta byla dosud všem ponechána. Proto ji také vlastní i nositelé
zla. Jí si vytvářejí své sféry i tvarový život v nich. Proto je možný klam
těch, kdo při svém úsilí o poznání života za hmotou užívají prostředků a
způsobů Božím řádem nedovolených a dostávají se různými cestami i uměle
vyvolanou jasnovidností do oblastí nadhmotna, a myslí
si, že vše, co je za naší hmotou, je již duchovní, Boží. Mají za pravdu to, co
uvidí ve světě polopravd i přímých lží, jak je vydávají negací zastíněné
životní obrazy, vyvolané působením duchů – nositelů narušení správné životní
formy, strůjci všeho odporu, úkladu a zvratu.
Ve skutečnosti je ovšem všechno Boží,
protože ve svém počátku nic samo nevzniklo. Musíme však brát na vědomí
rozdělení působnosti Božích sil, k němuž v určitém nám těžko představitelném
čase došlo v celé oblasti projeveného života. Náboženství o tom podává neurčité
výklady. Mluví jen o pádu anděla Lucifera. Podrobnosti o tom jsou utajeny. S
působením mocností zla se však musí počítat, aby se vědělo, že práce
vzestupných cest nebude lehká při tak porušené rovnováze lidského nitra a
mocném vlivu výbojů zla na ně i vše kolem něj.
Člověk stojí uprostřed ohraničeného
prostoru jsoucna, rozděleného na dva tábory. Z jedné strany působí dobro –
správná životní forma, pravý zákon svým vlivem – z druhé strany útočí výboj zla
se svou nenormální zákonitostí, jež přešla až v přímo vyhraněnou negaci.
Protože dobro má jemné projevy, vědomí zhrublého člověka je nepostřehuje. Zlo
je tvrdé, neústupné, výbojné, proto jeho vliv je silný a člověk mu podléhá.
Tím, že člověk se připojil k cestě těch,
kdo první opustili Boží Zákon, tato cesta se rozšířila, prodloužila, nabyla
moci a vlivu. Utvrdilo se odpadnutí od Božích zákonů velké skupiny bytostí
nadaných velkou inteligencí. Připojení k jejich způsobu života nese spojení se
vším zlem Země. Je samozřejmé, že pomocníci, jakými jsou lidé, jsou vítáni pro
spolupráci. Hůře je, když dají důrazně najevo, že si chtějí budovat Království
Boží. Odezva na takové rozhodnutí ze strany pánů, knížat tohoto světa, je velká
a člověk ji brzy citelně pocítí. Nastanou mu těžké boje.
Projevují se sevřením duše ze všech stran,
ranami ze strany vnější i ze samého duševna, jež je rozviřováno, zneklidňováno
proudy myšlenek a citů všech možných odstínů skepse, bolesti, starosti,
úzkosti, stavy depresí a pocity méněcennosti, že se nitro zmítá jak loďka na
hřebenech vysokých vln. I věci kolem se stanou zbraněmi útočících sil, vše se
vyhrocuje, vnáší těžkosti, lidé i každá práce jakoby se spikli, jsou v
nepřátelském postoji.
Negativní strany způsobem jim vlastním
odvádějí od úmyslu žít božím životem. Svým vlivem i způsobí, že samo dobro
začne se člověku jevit jako slabost slabých, cesta bez efektu, obtížná,
nevýhodná, protože nese námahu služby druhým a různé oběti. Dokud totiž člověk
žije sobecky, mnoho práce nemá – spravuje jen svůj malý svět. Při vstupu v
život neosobní vyvstávají nepřehledné práce, a to je důvod, jenž na mnohé
zapůsobí a odradí je. Když ale člověk v dobru neochabne, ať je bit ze všech
stran těla i duše i ze strany lidí je ponižován, osočován, klamán, zrazován,
posmíván i napadán, tu je nutno jej propustit ze služby a poslat jej kam chce –
do služeb Bohu.
Osvobozování z moci zla ve svém
rozhodujícím stadiu je obdobím těžkých životních krizí, obtíží tak velkých, že
jsou až nesnesitelné. Přijdou-li, můžeme být z hloubi duše šťastní. Je to
nejposlednější úsek boje. Za ním už čeká na duši mír, Láska jí vstříc otvírá
svou náruč, aby přijala duši do svého
života a světa ve sféře
andělů v nadpozemské kráse. Ale přečkat krizi, stát ve vichřici rovně, je věru
možno jen s krajním úsilím, s denními boji s myšlenkami, jež do nás vkládají
představitelé zla svou vůlí a snahou, aby ještě v posledním okamžiku nás
zeslabili a strhli zpět.
Vítězství v tomto rozhodujícím zápase by
nebylo možné bez pomoci Krista. Jeho Moc poutá zlo daleko účinněji než naše
slabá, ještě nevyvinutá vnitřní síla. Spojení s Kristem je nejdůležitějším
činitelem vzestupné cesty lidské duše, jíž říkáme spása. Je-li dosaženo,
uskutečnění našeho vstupu v Božský svět a stav je otázkou krátkého času.
Zde
bychom si ale mohli položit otázku: Kdy dosáhneme onoho spojení? Až člověk
vytvoří pro to předpoklad, vědomě se soustředí a plně uskuteční splynutí a
ztotožnění s dobrem, projeví se jako všechny milující, jemný, čistý, vysoce
ušlechtilý a zčásti již produchovněný člověk.
Lidská duše, maličký brouček na dlani
Mohutnosti Boží, je i v největších bouřích života bezpečná jako dětské tělíčko
v lůně matky. Na ní nám Bůh ukazuje neměnnou moc a schopnost vyrovnávat
vychýlení, pevnit narušené stavby Svého díla, smazat stíny beze stopy, jakoby
nikdy žádných nebylo.
V Bohu působí nejen velebná harmonie, ale
též nesmírná Inteligence. Ta vytvořila složitě ztvárněný život a rozdělila jej
na steré působnosti. Každé z nich dala jméno označující její životní úkol. I
lidská duše svým jménem vyjadřuje jednu vyhraněnou Boží působnost. V jejím
životě je skryt tajný úmysl Boží, dát, vložit do jsoucna určitý obraz zápasu
dobra se zlem, dát zvláštní úkoly rozsvětlování pohaslého světla lásky za
silných vichřic a bouří, za nepříznivosti a odporu ze všech stran.
Když vyzářila Boží Láska lidskou duši do
prostoru jako život jedné bytosti, v jednom malém jáství, vytýčila jí Moudrost
cestu, aby se pohybovala ve spojení se všemi, ale přece sama na své vlastní
cestě v životě, zúčastňovala se jeho vývojů a přinášela mu, co jí Bůh pro ten
účel dal. Moudrost určila i dráhu, po níž poběží jako malý poutník vesmírným
prostorem, aby do každého kroku vkládala své činy, krásné a zajímavé je vytvářela, od jiných se něčím lišila a byla
cenným přínosem životu veškerenstva…
Mohli bychom se ptát, proč není splněno
poslání toho člověka, který na Zemi již byl jako věřící, neubližoval, žil v
ústraní a bohumilé samotě. Snad jsme se dosud domnívali, že hlavním úkolem
člověka je očistit se od vin velkým poznáním, vstoupit na cestu dobra, věřit v
Boha a žít podle známých přikázání; naplní-li člověk tyto věci, pak že je
celkem hotov se svou prací na Zemi, vstoupí do Nebes, tam si v Boží kráse
odpočívá a věčně se raduje. Tato představa však neodpovídá skutečnosti.
Úkol člověka je rozsáhlý a mnohostranný.
Uvěřit v Boha a projít pokáním je jen jeho malá část, je to jen vytvoření pouhé
základny. Na ní teprve započíná naše pravá činnost v životě pro život a o tom
právě třeba porozmýšlet, mít jasno o složitosti
životního dění o rozsáhlosti životních úkolů v postavení jedince i celku jak
pro život osobní tak i všelidský. Jen tak je možno zúčastnit se vzestupné cesty
duší, stát se jedním z jejich sloupů v každém čase, ať ona směřuje kamkoli za
svým cílem hledání božského jsoucna a krásna v lidské duši v jejím vnitřním i
vnějším životě.
Je-li člověk bez vyššího poznání smyslu a
příčin věcí i všech osudových událostí, přijme každý názor na život i na Boha
jak je mu podán. Pokud lidem náboženství kreslilo člověka jako velkého
hříšníka, souhlasili. Po příčině se příliš nepátralo, ani se nerozbíraly do
hlouby životní jevy. Lidé měli tak aspoň omluvu pro své nepěkné jednání: Jsme
nakloněni ke zlému, jsme hříšníci, co můžete od nás očekávat, chtít? – Takto
ovšem nemohla vzniknout myšlenka, že by se člověk mohl s Bohem přímo spojovat,
v sobě něco z Jeho skvělostí mít. Proto také boží nebylo v člověku hledáno. Tím
ovšem byla postavena první velká překážka k dokonalosti lidské duše.
Životními zkušenostmi, jimiž se poznává, že
člověk nevládne svým tělem, podléhá nemoci a umírá, když si nejvíce přeje žít,
utvrzuje se právě představa hluboké bezmocnosti proti osudu. Vědomí, že není
možné navázat spojení s Božím světem, přesvědčit se o jeho skutečnosti, obrací
všechnu pozornost člověka k zajímavostem tělesného života. Je to nejbližší a
pro něj jediná skutečnost, již zná a chápe. Proto se také tak do zemského dění
noří a někdy i docela v něm utopí, když splyne s jeho způsoby, projevy i zvyky,
že pro něj nic jiného není. Tak se stane hmotný svět jediným lidským domovem, život
v něm jedině známou zkušeností. Ztrátou spojení s Boží Moudrostí lidský život
se omezil, ztratil schopnost rozlišovat, a proto nedokázal vést lidský život k
míru a lásce. Neznal ani cestu k takovému životu – jak by mohl nalézt její cíl.
Láska byla skryta jako zlato v zemi, a proto začal život v pravém vyhnanství z
ráje.
Bůh je dokonalý život. Čím více se vnitřně
od něj vzdaluje, tím více se nabírá do duše větší chaos, bolest a vlivy
smrtících sil. Důsledek odtržení od Boha je život v utrpení. Boha si nemožno
představovat prostým obrazem nejdokonalejší Bytosti. Je něco víc, je jsoucno
Lásky. Není-li vědomí v Něm, žije se život bez lásky až v přímém jejím opaku.
Jaký je to život, ví každý člověk z vlastních prožitků a bolestných zkušeností.
Jak došlo k oslabení lidské duše, k
upadnutí v hlubinu nevědomostí o prazákonech Lásky a tím v těžký život hmotný?
To je otázka všech otázek, jimiž se ptá
rozum ve chvílích, kdy je na světě zvlášť těžko žít. Správnou odpověď však
žádný rozum nedá. Poznání příčin pádu duší i jeho důsledků bylo dosud střeženo
jako jedno z největších tajemství života. Poznává se teprve tehdy, až se člověk
vymaní z vlivu zla, nastoupí vzestupnou cestu a na ní dojde tak daleko, že v
jeho jednání se neprojevuje zlo a on se vědomě snaží být dobrým. Člověku se
dostane různými cestami poučení o skrytých pravdách a zákonech života až není
nebezpečí, že zneužije získané vědění k uchopení tajných sil, aby se jimi třeba
obohacoval nebo ovládal jiné bytosti, používal jich ke službám pro sebe nebo nedovolenému
ubližování druhým.
Dříve než člověk smí přistoupit ke studnici
vysoké moudrosti, je zkoušen a prověřován velmi přísně a důkladně, zda v něm je
ušlechtilá touha po duchovním vědění a znalosti skrytých působností Božích sil.
Ukáže-li se v něm během zkoušek rys sobectví, je odveden zpět k nevědomosti a
omezenému žití ve hmotném těle, jež dokonale skrývá duchovní skutečnosti.
Dokáže-li jeden člověk vystoupit do vyšších
duchovních úrovní, nenastane ještě silný obrat k lepšímu v osudech celého
lidstva. Pokud není v Božích rukách určitý stanovený počet lidských duší, jež
povolal Bůh k vykonání toho či onoho důležitého úkolu, na němž závisí krásná
budoucnost, bohatá na prožitky a projevenou činnost Boží v celém lidstvu, není
k očekávání osobní štěstí jedince ani na Zemi ani v životě posmrtném. Osobní
blaho jde ruku v ruce s blahem všech, kdo jsou si bratry, jsou vyšší a jedné
podstaty boží stejných kvalit. Jeden za druhého je před Bohem přímo odpovědný.
Jedinec sám u velké práce, jež žádá sterých rukou, je téměř bezcenný. Svázání
života se životem žádá na všech pozornost, ohledy, pomoc a lásku všem.
Bylo již mnoho jedinců, známých světců a
světic, kteří dosáhli vyššího stupně života, dosáhli určitého spojení s Bohem v
Jeho projevu Lásky nebo Moudrosti. Zemský život však jde stále stejnou cestou
po tisíce let, stále plný utrpení, hrůz a smrtí. Co se stalo s těmito lidmi?
Stačilo duševní namáhání několika roků tělesného života, vydobývání si vyššího
vnitřního stavu, aby jim byl dopřán stálý odpočinek v krásách Nebe, věčné
radování, jak o tom mluví některá náboženství?
Kolem nás je zástup živých bytostí, jejichž
dosavadním úkolem byl těžký, namáhavý život a na jeho konci proces umírání se
vším, co přináší duši v bolestech, nejistotách a úzkostech ze smrti. Každá z
těchto bytostí má své důležité poslání v úkolu, jenž je dán celému lidskému
rodu, jak při jeho sestupné tak i při vzestupné cestě, a pak i na místě
konečného vystoupení a dalšího působení v tvůrčích dílnách Božích sil a mocí.
Nemůže být proto vyzvednut jen jedinec a sám postaven na nově vybudovaný trůn
synovství. Nemohl by zaplnit celé místo určené pro velkou lidskou rodinu,
nenahradil by ruce, rozum i srdce tohoto zástupu. V něm je přece uložena
mnohotvárná mohutná síla života, schopnost rozsáhlé činnosti. A tuto sílu i
schopnost Bůh potřebuje, buď zde na Zemi, anebo až přijde čas i jinde. My
nevíme, kdy je třeba stát tam či tam a jakým způsobem pracovat, co vymýšlet a
nově dělat. Chceme jen úlevy ve svých utrpeních, a protože si myslíme, že život
v Nebi tuto úlevu přináší, vidíme v něm svůj cíl.
Osobním výstupem k těmto krásným místům
životní úkol duše nekončí, jak se mylně mnozí domnívají a utěšují. Bude-li tam
dříve než jiné, ohlédne se zpět po svých bratrech a milovaných bytostech, a
nebudou-li tam, kde je ona, vrátí se pro ně. Znovu sestoupí do oblastí těžkostí
a vlastním srdcem bude vynášet opozdilé lidské duše z hlubiny pádu a tmy do
Světla. Za úkolem práce na spáse vlastní duše vyvstávají úkoly spásy zástupů.
Teprve jimi vstoupíme plně do života,
do záslužné činnosti a
spojení s Kristem. Úkoly mesiášské vyžadují již vysokou míru lásky v srdci,
myšlení, jež tvoří cesty dobra a dobro plodí při každém zákmitu ušlechtilého
citu a přání po blahu všech.
Dlouhá a namáhavá je cesta k osobní
dokonalosti. Mnohem namáhavější je však cesta k dokonalosti zástupů. Žádá
oběti, zřeknutí se všeho osobního života i na vyšších již nebeských úrovních a
dobrovolnou službu lásky v různých formách. Pokud svým životem a prací v něm
tvoříme hodnoty jen pro vlastní potřebu, jich také jen pro sebe používáme,
neplníme cele stanovený úkol a poslání člověka.
Každý z nás dostal od Tvůrce tolik vloh a
schopností, že daleko převyšují rámec osobní spotřeby. Jsou dány pro díla
významu širokého a velikého jako je celý svět projeveného života vesmíru. Jako
oblaka vytvořená z vodních par vrací zpět vše, z čeho povstaly v nespočetných
kapičkách Zemi, všem jejím mořím a řekám, tak člověk vytvořený z Božských sil
má je vracet v různých formách do vesmírných jezer Božství, do prazdrojů, do
věčných zásobáren životností. Přijímat a dávat je prazákon Boží.
Boží síly dané životu mají nesčetné formy,
tvary i podoby. Vidíme je jako hlínu, květiny, obilí, jako hvězdy, déšť či
vítr, jako tisíce malých i velkých věcí daných k rukám a nohám člověka pro jeho
potřeby i pro životy známé i neznámé, nepatrné, jež vidí jen mikroskop, i
veliké, jež žádné oko ani přístroje zatím nezachytí.
Pokud člověk nezná tajnou skladbu věcí,
jejich původ a pravý význam, uchopuje se jich žádostivě, snaží se jimi obklopit,
sobecky co nejvíce z nich vzít, aby mu sloužily, daly blahobyt i bohatství.
Neuvědomuje si, že všechny věci jsou dány a přesně rozpočítány pro potřeby
převeliké rodiny všeho tvorstva. Vezme-li jedinec více než stanoví míra, již mu
Stvořitel určil, vnese chaos a vážné poruchy do harmonického složení životních
sil. Žije na úkor jiných. Již tímto se stane velkým viníkem, aniž ještě vůbec
projeví zlo myšlenkou nebo slovem.
Člověk má zákonitou povinnost dbát života
druhých, dělit se o životní síly s druhými, ať jsou projeveny jakoukoli formou.
Především však a nade vše má odpovědnost za celý lidský rod i po stránce
vnitřního rozvoje, duchovního postupu. Nemá na starosti jen to, kdy sám dojde k
cíli vzestupné cesty. Musí si uvědomovat své spojení se všemi dušemi, ať
jakkoli hluboko poklesly, ve všech vidět děti rodiny Boží, své maličké
sourozence.
Soustřeďuje-li pozornost a stálé úsilí na
vlastní vnitřní rozvoj a zduchovnění života, musí to dělat nejen proto, aby sám
vývinem určité dokonalosti dosáhl vyššího stavu a tak mohl vstoupit do sfér
harmonického života. Musí tak jednat i z toho důvodu, aby svým vyšším stavem,
jež přináší spojení s mohutností Božích sil vyzískal možnost účinně pomáhat celé
lidské rodině k vzestupu a zduchovnění. Této službě lidstvu říkáme úkol
mesiášský, neboť přímo navazuje na dílo velkého Mesiáše – Krista. To, co On
činí ve velkém měřítku Boží Síly a Moci, v plnosti přímé milosti, již vlastní a
která rychle vyrovnává úchylky z cest lásky a pokřivení života člověka, jenž k
tomu vytvořil ze své strany předpoklad – totéž činí i člověk ze svého malého
lidského místa, naplňuje-li svůj život prací, obětmi a velkou námahou pro druhé
a za druhé. Toto je pravé a jediné následování Krista mimo vřelý, vědomě a
silně prožívaný vztah k Bohu, který právě tomu všemu tvoří zákonitý předpoklad,
splněnou podmínku, bez níž nelze dosáhnout ani osobní ani všelidské spásy.
Práce na mesiášském díle záchrany lidstva z
této strany je v záři plného Světla Moudrosti a Lásky Krista, takže je v duši
při jejím prokonávání i v těžkých podmínkách jako v
náruči Boží. Taková duše nezemdlí a nepoklesne, nese břímě Kristovo, a to, jak
On sám v Písmu praví, je lehké a snadné. Lehké je takové břímě proto, že lásce
je radostí rozdávání, oblažování milovaných, jejich vstup do míru a pokoje srdce, do krásných osudů v blízkosti Boha.
To vše přináší duším jejich dokonaná spása.
Úkoly pozvednutí zástupu duší na vysoké
úrovně a práce s nimi spojené obsáhnou další tisíciletí – náš další věk života.
Proto opouštíme prostou až naivní představu o posmrtném životě, jakoby byl
věčným nicneděláním, jen prožíváním rajských slastí. Ani v těch případech, kdy
zbožštěná duše, majíc ukončeno své trestné i výchovné putování hmotným životem,
smazáno vše nedobré, co kdy činila a nahrazeno dvakrát dobrým a má právo žít v
oblastech Světla Božství, ani tehdy nedochází se k trvalému pobytu v Božské
kráse. Taková duše po krátkém odpočinku je vedena Boží Láskou k tomu, aby šla
zpět dobrovolně žít život pomocníka a učitele duší, prostředníka všeho, co Bůh
lidstvu dává právě přes svaté duše, jež z lásky k jiným vstupují znovu do
pozemského života, nesouce Boží mír a požehnání světu.
Božská tvůrčí Moc a Inteligence je v
neustálé výrazné činnosti. Nelze si ji ovšem představovat jako práci a činnost
v našem významu slova. Čím vyšší úroveň, tím více se projevuje vnitřní Vůlí, až
v ní v ryze duchovních sférách plně spočine. Veškerá činnost a práce, při níž
je vědomí vsunuto v Božském vědomí a síly se k ní berou ze studnic Božství,
není vůbec obtížná, ale je zdrojem nádherných radostí a štěstí. Prožívat život
citem nejvyšší Lásky, znát svatou účelnost každého pohybu, vidět krásné obrazy
působnosti myšlenky a citu Božího Dobra, slyšet znění harmonických souzvuků
láskou spojených srdcí při jediné touze po blahu všech, vnímat život jako
možnost neomezenou, nekonečnou působnost – je úchvatným zážitkem a přímo
kouzelným opojením celé duše. Vědomí neomezené síly, moci, nesmírné krásy a
nesmrtelnosti uvádí duši do stavů na Zemi nepředstavitelných.
Jsou zbytečné obavy, že nebude klidu a
odpočinku. Veškerá činnost ve spojení s Bohem je božsky krásná, neomezeně
tvůrčí, a proto vysoce šťastná. Neunaví, ale sílí, rozvíjí, nese výsledky a
účinky, jež vysoce uspokojují, těší, naplňují nadějemi, mírem a harmonií celou
myšlenkovou i citovou oblast, do vědomí protiskují dojmy z krásných i blažených
prožitků.
Za podmínek, jež člověk má na Zemi, nemůže
svou činnost rozšířit na velké oblasti, dát jí žádoucí zdar a cenu, naplnit se
blahým vědomím, že buduje věci pro radost, užitek i krásu všeho a všem. Zatím
má několik nepřekonatelných překážek, jež brání rozletu ve větší možnosti
tvůrčí činnosti. Především omezené síly těla, stálý sklon k porušení rovnováhy
a chodu jeho orgánů brání, aby člověk více duševně pracoval a duchovně
ovlivňoval vývoj lidstva, že by jej brzy dovedl do vyšších, již duchovních
úrovní. Každá práce vyčerpává tělo, protože jeho síly jsou jen z hmotných
zdrojů životních sil, nejsou prostupovány vysoce kvalitními životodárnostmi
duchovních sfér. Je proto moudré úsporně hospodařit s tělesnými i duševními
silami, uvažovat, zda práce, máme-li ji v denním plánu, je důležitá, potřebná,
jsou-li síly jí věnované dobře užity; jestli se jimi neplýtvá na věci méně důležité
nebo i zbytečné.
Sil, jež jsou dány pro tělesný život na
Zemi, má být použito pro tři druhy činností: tělesnou, duševní a duchovní.
Záleží na člověku, které z nich dá přednost, čemu věnuje největší pozornost.
Jsou lidé, kteří vydají své síly práci sloužící jen lidskému pohodlí a hmotnému
blahobytu. Nesnaží-li se rozvíjet se duševně, nevěnují-li čas a sílu určitému
duchovnímu školení, aby z tohoto světa odešli alespoň částečně připraveni na
život ve vyšší úrovni, promarní danou sílu docela. Ještě se i zatíží tím, že
dali svůj celý život do služeb hmotě a mamonu. Mamon není je majetek a zlato
tohoto světa. Pod tento pojem je třeba zařadit všechny pro duši nedůležité,
neprospěšné věci, jimiž se obklopuje jako malé dítě hračkami.
Pokud si člověk neuvědomuje závažnost svého
života na Zemi a nezná hloubku a šíři svých úkolů, pak si snad může dovolit
plýtvat silami a časem na zájmy, jež duši táhnou dolů, ji snižují a zbytečně
velmi oslabují. Když ale vstoupíme na vzestupnou cestu, vyvstanou práce a povinnosti
tak mnohostranné, že nám bude čas vyměřený pro život zde velmi krátký. Na
zpracování úkolů naší i všelidské obrody je potřebí celých staletí –
tisíciletí. A Země pomine, jak praví Písmo, a ví člověk, kdy? Má o tom někdo
jistotu?
Na Zemi se musí prokonat pokání i všechno
ostatní, co vede k vzestupu a počátkům dokonalosti. Dal by Bůh jinou zemi pro
tyto svaté práce?
Vírou v Boha se vstupuje do obrovského procesu obnovení ztracených vysokých projevů
inteligence a jemnocitu. Vírou začíná vzestupná cesta, končí sjednocení se
všemi projevy Boha jak v činnosti tvůrčí, tak v působnosti univerzální Lásky,
inspirátorky všeho díla projeveného tvarem i pouhou idejí i chtěním nejvyšší
Vůle, dávající všemu vytvořenému smysl a cíl.
Je samozřejmé, že tak velký a složitý
proces, do jakého duše vstoupí vírou, nemůže se odehrávat někde stranou Božího
vědomí, vlastními možnostmi člověka a jeho silami, které jsou doposud chabé,
nerozvinuté. I v případě, že on všestranně usiluje o dosažení vyššího stavu,
přece uskutečnění dokonané spásy – zbožštění člověka – je v Moci Boží.
Zasvětí-li se těmto svatým cílům, pak každá jeho stopa musí svítit světlem
vroucí touhy po dosažení cíle. Musí být za námi hora práce pro tuto věc, práce
posvěcené hlubokou vírou, nadějí i láskou k Velikému, Svatému, Jedinému, Jehož
náruče touží dosáhnout. Bůh se nedá oklamat třeba i tisíckrát opakovanými
slovy: „věřím – doufám – miluji“! Pokud Mu nezní ryze, upřímně, vroucně, pokud
se v něm nezobrazí celé nitro, toužící, hledající, měnící se do krásy láskou –
potud nebere vážně na vědomí žádnou duchovní snahu, nemá ji za pravdivou a tím
za platnou.
Ryzost snah a tužeb musí být čistá,
neposkvrněná, vytrvalost dlouhodobá, pevná, vyzkoušená protivenstvím a
překážkami pro ten účel danými, aby prověřovaly upřímnost a pravdu – hlas
srdce. Jen pak, když vše je shledáno dobrým, položí Bůh Svou ruku k ruce
člověka v práci na jeho vnitřní proměně. Tehdy teprve přistoupí blízko k
člověku velký Mesiáš Kristus, aby začal uskutečňovat spásu dokonanou, hotovou,
jíž je vstup duše v dokonalost dokonalosti, jíž smíme dát jméno dokonalost
božská. Jedná-li se o věci tak velké, dosažné a svaté, pak spása nemůže být je
záležitostí lidskou, ale i Boží. Obě strany jsou jí účastny, přikládají ruce k
dílu, ovšem s rozdílem postavení vůči němu. Bůh Mocí a Silou, jíž vlastní –
člověk snahou, touhou, prací, již dává jako malý dělník vinic Pána.
Důležitý poznatek, že lidská síla nestačí k
dosažení ztraceného božského stavu, si musí člověk hluboce uvědomit. I tu
skutečnost, že je nedosažitelná bez jeho usilovné, plné a stálé účasti a
spolupráce člověka. Podle tohoto poznání je nutno zaměřit veškerou svou
duchovní práci nyní i v budoucnu, nalézt správný postoj a vztah k Bohu i k
vlastnímu životu, znát vše, co souvisí s naším dalším postupem v lidském,
duchovním a posléze i v božím životě, jenž leží před námi jako nová skutečnost
příštích vývojů, životních cest a prožívání bytí…
Lidské duše jsou součástí Bohem vyzářeného
života v nekonečnosti. Staly se živými jednotkami jsoucna v mocném tvůrčím
procesu, jenž měl svůj zvláštní účin, smysl i cíl. Jím Božství vydalo ze Sebe
vysoce mocnou a nesmírně vlivnou sílu vyhraněně odlišnou od jiných, podobně
vydaných životností.
Tímto způsobem vytvořilo se něco, co se dá nazvat
velikou, mohutně tvarem i nitrem působící duší. Byly v ní nahuštěny síly Božské
v silné koncentraci jako esence vysokých kvalit. Proto se mohla postavit k
samostatnosti a vlastnímu projevu za nejvyšší kontroly Boha, působit jako velké
silné já. V tomto já bylo však nesmírné množství malých jisker Božství, jako
semknuté, do sebe vplynulé myšlenky jedné velké
mysli, kterou představovala v jsoucnu ona stvořená velká duše – božský Člověk.
Z ní povstávaly jako malá seménka se samostatnou možností života, avšak jen v
určité vyhraněnosti a tím omezenosti.
Po nesmírně tajemném dění přehlubokých
mysterií byly tyto jednotlivé jiskry a paprsky rozděleny a vyšly do prostoru a
času jako jiné životy, jako malé lidské duše. Tímto mysterijním, vysoce
tajuplným rozdělením stala se velká duše – Člověk – sama jim matkou, vlastně
rodiči malých duší. Tím ovšem nastalo určité rozředění kvality jáství těchto
malých duší. Nemají proto kvality prvořadé z absolutní prvořadé a absolutní
Prapodstaty, nejsou Jí samou v plnosti. Nejvyšší z Ní dostávají jen v
mysteriích, když je oplodňuje Božství. Tajemství těchto dějů je nedostupné.
Tak jako se zředila mysteriem dělení
kvalita sil malých duší, tak se snížila jejich životnost a inteligence. Staly
se závislými na své matce, oné Bohem stvořené velké duši, jíž říkáme prvotní
božský Člověk. Tím, že se ona vzdala jednoty, dala se takřka roztrhnout na
tisíce kousíčků, umožnila samostatné bytí malých lidských duší. Ač rozdána
takto ve svých dětech, přece ještě zůstala sama sebou a nad nimi. V malých
duších se stala jejich vnitřním božstvím. Ono je vloženo do ústředního Božství,
jako je zase malé lidské já vloženo do vnitřního svého božství. Takto
stupňovitě a nejvýš tajemně je každý vložen v Boha jako kapky vody v náručí
moře…
Život lidských duší – malých já – byl
složitý a rozmanitý. Vinul se tvarovým jsoucnem z výšin do hlubin – z hlubin do
výšin spirálovými drahami vesmírným prostorem do stále širších až nekonečných
okruhů.
Lidské duše putují životními sférami již
jednu celou věčnost. Po svém výstupu z Božské úrovně, k němuž došlo za
zvláštních okolností, teprve začaly tvořit cesty naplněné stíny. To byly již
duše rozděleny, vstupovaly pomalu do své známé podoby člověka, bytosti schopné
práce a myšlení. K jejich rozdělení nedošlo naráz. Některé se vysunuly dříve z
jednoty, jiné později. Podle toho se rozlišil i jejich stav. Nestejnost
charakterů, výše dobra či zla v nitru plyne právě z toho, jak se ta nebo ona
duše vyvíjela na cestách života od chvíle nastoupení samostatného života v prvopočátcích
své projevenosti i později, když byla postavena do zkoušek, do ohňů přetavování
hodnot do ní vložených.
Když nastal sestup duše z Božských míst,
staly se velké změny s její podobou a celým životním projevem. Vnitřní podstata
ovšem zůstala stejná, bez úhony, původ z Božství jí nikdo nemohl zrušit či
odejmout. Jen znaky původu se zastíraly šedivým oparem, jenž čím dál víc tlumil
zářící niternou krásu i výšlehy Světla Božství v ní. Jak vstupovala do úrovní
nízkých, přizpůsobovala se potemnělým těžkým atmosférám hrubosti a tvrdosti.
Zvolna se zavinovala do jejich sil, přijímala jejich vibrace a jimi si tvořila
obal, šat, v němž by přežila a přečkala čas své pouti potemnělými světy, svou
sestupnou cestu i vývoj věcí kolem budoucího vyproštění z železných okovů.
Nízké světy byly již vytvořeny prvními vyhoštěnci z rájů Boží Lásky, kteří svým
vlivem strhli duši na svou stranu. Musela je proto následovat do jejich
vyhnanství.
Hrubé
výrony mysli jejích předchůdců nanášely na ni temné stíny a byly prvním prachem
hmoty. Začala se jím obalovat, stavět pro sebe dům i temné vězení – hmotné
tělo. V něm začala putovat Zemí, jež jí byla dána za domov, za vlast, jež více
než matkou byla hrubou macechou.
Když se odtáhla od studnic živých vod,
stala se živořící květinou, usychajícím stromem. Uzavření přítoku Božské síly
projevilo účinky, oslabilo ji. Duše nestačila zvládnout poruchy z toho
plynoucí, pomalu ztrácela svou pevnost, odolnost i schopnost udržovat formy
všeho, co musela přijímat jako nouzová opatření, aby byla schopna udržet
alespoň slabé vědomí života, nutnost něco dělat pro svůj narušený život, aby
nezhasl jak svíce ve větru. Především se musela obalit hrubými silami, jež by
jí umožnily pobyt ve sféře nízké a temné. Musela ze sebe vydat zhuštěné síly
jako zvláštní zárodky, v nichž se začalo vyvíjet tělo přibližně takové, jaké má
duše nyní v hrubých sférách hmot. Formy těchto těl se ovšem vyvíjely a
zdokonalovaly.
Zvláštností lidské duše je proměnlivost
její bytostné podoby, nestálost místa jejího pobytu, dále změny podmínek v nich
a možnosti projevu tu i tam. Jak dalece podléhá ona těmto změnám a jim se
přizpůsobuje, formuje se její charakter i celý bytostný zjev. Hrubý, neukázněný
člověk sám staví lidem před oči vysvědčení ze škol, jež ho vyučily. Blízkost ďábelství
mu vtiskla charakter…
Stavů duše je několik stupňů. Nejnižší z
nich, sousedící těsně s úrovněmi démonických bytostí, je možno nazvat již
ďábelstvím. S lidstvím se počítá u duše od chvíle, kdy je schopna projevu
některé formy dobra, především dokáže-li být soucitná a má účast s druhými.
Pokud toto nedovede, nemůže se ani říci, že nějaká bytost, i když má lidské
tělo, opravdu vnitřně lidský stav prožívá. I v lidském těle je možno chovat se
ďábelsky a vnitřně žít jako démon. Žije-li taková bytost i v pěkném lidském
těle, nemůže se nazvat člověkem.
V nejnižším stavu ďábelství se vnitřně
netrpí. Cit je tak otupen, že duše ani bolest nevnímá. Bolest vzniká ze soucitu
s těžkostmi druhých i z litování sebe, že srdce nemá, co by si přálo, že mu
jiní různým způsobem ubližují. Hrubý, tvrdý člověk nevidí bolest druhých, jeho
vědomí není tak citlivé, aby zachycovalo dojmy z života lidí, ani ze svého
vlastního nitra. Je zahleděn jen na osobní blaho, sobecké zájmy dávající
uspokojení hmotných potřeb, jak je žádá tělesný život.
Netrpí-li nad druhými, netrpí ani nad
sebou. Nezná ani všechny potřeby duše, proto necítí jejich nedostatek.
Projeví-li cit, pak jen negativní formou, jakou je zlost, hněv, popudlivé
urážlivé chování, různé stupně závisti a podobně. Tento stav je duši
nebezpečný, protože ji vede k životu ve světech velmi nízkých, z nichž nebývá
ani návratu. V nich žijí ti, jimž není dána možnost pozvednutí se z nich
zvláštními procesy opakovaných vstupů do
nových životů ve hmotném těle, které velmi slabou duši po všech
stránkách rozvinou.
Pozemský lidský život je malá část z velké
a rozsáhlé působnosti člověka v mnoha neviditelných světech. Avšak tato malá
část pozemské činnosti je velmi důležitá, protože je prožívaná ve hmotě, a to
zvlášť uzpůsobené, složené a projevené, aby zastřela a skryla vyšší jemné
životní jsoucno, člověka od něj oddělila, ztížila poznání pravého stavu věcí.
Takto
projevená hmota má pro vývoj lidské duše velký, netušený význam. Je nejzazší
hranicí sestupné cesty, na níž se člověk ocitl po osudném pádu. Hmota se tím
stala jakousi konečnou hradbou životu při jeho průbojnosti a rozmachu. U ní
Boží tvůrčí činnost zatím končí. Od tohoto místa vrací se pak vše znovu do beztvárnosti
a neprojevenosti časem, silou, mocí i zákonitostí,
vším tím, čím se život rozšiřoval a zaplňoval prostor i čas od svého
prvopočátečního vytvoření v prvních i dalších stadiích vydechování Božství, jež
se tak stalo Stvořitelem.
Ve hmotě se má zastavit sestupná cesta.
Vstoupí-li lidská duše do hmotného těla, je to znamením, že vstupuje již na
konečnou hranici sestupné cesty do života nízkého a nejtvrdšího, do přímé
svírající náruče těch vlivů, sil a mocí inteligencí, jimž souhrnně a výstižně
říkáme ďábelské. Hmotou se projevují, v ní sídlí a působí. V mnohém
člověka inspirují a vedou k činnosti, jíž se projevuje smrtící ničivá síla
rozkladu a zmaru všeho živého a krásného. Jejich inspirací vzniká vše
pozlátkově oslňující, co člověka odvádí od tichého soustředění na vnitřní život
v Bohu. Rozviřují do chaosu a zmatku světové dění, vyšinují je z cest lásky.
Vše, co je utvořené a ztvárněné z hmoty, zobrazuje dům jednoho z těch
pracovníků, kteří nemohouce žít v čistých duchovních oblastech, odstoupili z
nich a žijí za vším a ve všem, co je výronem hmoty, jejími zevně poznatelnými a
smysly těla zachytitelnými silami a energiemi.
Člověk
při své vysunování se z náruče Boží ubírá se krok za krokem dolů do
primitivních forem a na cesty těchto vyhoštěných duchů. Posléze jim stanul po
boku přímo v jejich působišti – ve hmotě. Oni člověka předešli v přestoupení
Božích řádů soužití a tím má vytvořili neblahý vzor. Člověk má ale jiný úkol ve
hmotě než tito duchové. Oni výrony zhrublé mysli dávali zhrubnutí životním
silám, až vytvořili hmotu. V ní se pak usídlili jako v podivném království.
Není jejich úkolem toto království bořit. Setrvávají na svých místech a úlohách
zastínění pravd. Kdyby nastoupili cestu pokání a očist a tím měnili své stavy v
dobré a správné, jejich hmotné království by se část po části rozložilo. Ovšem
tato cesta by nesla utrpení, jaké prožívá člověk při svém návratu k Bohu. Snad
právě tato skutečnost jim brání, aby vstoupili na jinou cestu.
Utrpení je příliš hořké a trpké sousto, k
němuž se každý neodhodlá. Jen člověk se k němu odhodlal, protože měl zaslíbení
pomoci Boží – Mesiáše, jenž ulehčí a zkrátí těžké zpětné cesty zvláštním
mysteriem velké Oběti. Ačkoli osudy padlých jsou v mnohém stejné, přece jsou v
nejdůležitějším zase velmi rozdílné. Na cestu zpětnou je volán pouze člověk.
Ten, který ho předešel v pádu, je ponecháván jako udržovatel hrubé hmotné
životní formy i pro odpor vývojovým cestám k míru a lásce.
První myšlenkou vyslanou k Bohu ve víře v
Jeho skutečnost, začnou se svazovat zpřetrhané nitky spojení s oním
překrásným světem Lásky, z něhož člověk vypadl jako ptačí mláďátko z teplého
hnízdečka někam do studeného křoví. Rozšířením a zesílením myšlení na Boha,
zvroucněním vztahu k Němu, prohloubením touhy po životě bez utrpení v záři
světel lásky a pokoje, buduje si cestičku vzhůru do těchto nádherných
skutečností.
Bůh velmi citlivě vnímá každý záchvěv,
záblesk touhy srdce po Lásce Boží. Více než člověk touží, aby on spočinul v
náruči krásného žití. Vřele vítá první posly – naše myšlenky a slova – putující
k Němu cestami sterých překážek. Odpovídá na ně tak, že si toho člověk vůbec
nezaslouží, nemůže si vůbec představit. Celým Svým mocným Světlem a krásou
oblévá nitro. Probouzí k činnosti všechny vlohy, jež jsou v jádru duše vloženy
jako semena vzácných stromů. Tehdy začíná stavba velké spolupráce s Bohem na
spasení duše.
Jde-li se takto ze dvou stran k dílu, je
cesta k dokonalosti rychlá jak let andělskými křídly. Až jí dosáhne víc jak
polovina lidstva, člověkova práce ve hmotě se rozšíří, obsáhne větší úsek
kosmu. Nejvyspělejší vstoupí trvale do oblastí, kde hmota je v procesu
éterizování, aby ji vtiskli určitou formu vyhraněného dobra. Lidská tvůrčí
inteligence oživí i další planety a vytvoří na nich životní formy zemské s
přihlédnutím k jiným podmínkám.
Úkoly, jež stojí za tím, vedou člověka již
do vesmírné stavby. Zasáhnou do vývoje dalších bytostí. Proto do nich budou
zasvěceni jen ti, v nichž bude silně působit plně oživené a tím vysoce činné i
mocné já přijímající inspirace a zmocnění k činům z vnitřního božství, jež do
té doby bude již v plném rozmachu všech svých mohutností, které umožní tvůrčí
akce a mysteria života v rozsahu, hloubce a významu, jež jsou zatím nad všechna
lidská chápání, do nichž nemožno bez nebezpečí rozložení tělesného mozku
nahlédnout.
Velká i
malá centra vysoce výkonné síly a moci Inteligence Božství jsou rozprostřeny v
prostoru, jemuž říkáme vesmír. Vesmír však není jen ten, jejž vidíme očima jako
určité zářící body sluncí a planet. Jejich hmotná forma je pro nás jen
postřehnutelným a tím skutečným důkazem, že je něco v prostoru mimo Zemi. Za
hmotnou formou vesmíru se však skrývá forma jiná a za ní opět jiná stupňovitě
za sebou, až k samému bodu jejich nejvnitřnějšího jádra.
Jádrem je část oddělené Prapodstaty Božství
projevená činností v prostoru vesmíru. Je možno si ji představit jako určitou
nejvýš kvalitní vysoce průbojnou a výkonnou Sílu, blesky sršící energii,
zapalující ohně životností, nesoucí všechny znaky nepředstavitelné Inteligence,
rychlosti a pohotovosti ke všemu, co jen může v tvůrčí fantazii Božské
Moudrosti vyvstat jako životní obraz, dění. Možno ji také zobrazit myšlenkou
nesmírného účinu, jaká jen může vyvstat v univerzální Mysli, v mohutné,
nepředstavitelné Moci Božství. Tato prostoru daná Myšlenka má svůj osobitý,
silně vyhraněný charakter a poslání projevit Božství v určité podobě a formě,
dát vzniknout okruhu takzvaného projeveného života, v němž se má uvést do chodu a pohybu výrazný a silný proud životního dění. Může
se mu říci stvořitelské dílo většího či menšího významu vzhledem k celkovému
úmyslu, z něhož se vychází a jenž je vůdčí nitkou plánů Boha uvnitř tajemna
Prabytí.
Každý takovýto kruh působnosti Tvůrce je
naplněn činnými, více či méně samostatnými bytostmi, malými já, jež
zpracovávají síly věnované tomuto prostoru pro jeho oživení a naplnění
životností. Pro tuto činnost mají různý stupeň volnosti tvůrčí fantazie, jíž
mohou propracovávat detaily tvarů a forem bytí na různých místech přesně
ohraničeného i široce volného prostoru. Je mnoho druhů bytostí od sebe
odlišných vlohami, úkoly i kvalitou sil daných jim k projevu a činnosti v
určitém okruhu kosmu. Kolik druhů, tolik je různých zákonů, poslání, účelů,
cest, plánů a prací.
Právě proto, že je to celé nekonečno
plánované mnohotvárné činnosti, nemůže ji konat jedinec, jedny ruce a rozum.
Bůh nestvořil mimo Sebe celého sama Sebe, totiž někoho, kdo je zcela sám a
naprosto v jedinosti v kvalitě i druhu. Vytvořil velké množství malých já, do
nichž se určitá jedna Božská vlastnost, vloha, síla, energie, myšlenka vložila,
v nich si vybudovala jedno centrum činnosti, buď malé středisko citových sil
nebo sil vůle, a pak i hrubších, jimiž se projevuje hmota. Jedinec je neschopen
vytvořit celý obraz plánovaného neomezeného dění, jímž se chce Božství
promítnout v prostoru. Společné působení rozdělených schopností, přiložení síly
k síle, podepření myšlenky myšlenkou, spojení rukou i srdcí, uskutečňuje přání
Všemohoucího dát na tom nebo onom místě zazářit té či jiné skvělosti,
mohutnosti, kráse i tvarovosti v celém neobsáhlém půvabu, významu, složitosti a
velebnosti.
Neomezené
tvůrčí možnosti rozprostřené před Tvůrcem vesmíru hmotného i duchovního daly
vznik podivuhodným životním úkazům a jevům, složitým obrazcům a vzorcům
působnosti hmotných i duchovních sil i dění seskupeného kolem jedinců i na
širokých plochách shromaždišť a pracovišť celých velkých skupin bytostí,
jejichž podoby jsou nekonečnou galerií, přímo výstavou dokonalého tvůrčího
umění Boha. Od překrásných složitě formovaných tvarů až po experimenty tvořící
bizarnost – od maličkých prášků až do nekonečně velikých gigantů sluncí, jež
jsou obrovskými centry i nahuštěním sil hmot i éterů – je ve vesmírném prostoru
rozložen živý, činný život i takový, jenž je položen před oči jen pro nádherné
výhledy, pro panoráma divukrás. Je to život, který v
sobě nechová citové a myšlenkové síly, jenž necítí, nemyslí, nejedná, ale tvoří
jen rámec živým srdcím v jejich prožívání příhod událostí, dojmů lásky a
bolesti, je jako kulisa pro scénu, pro drama, v němž se něco rodí a něco zmírá
i obnovuje se zas a zas.
Velikost, nekonečnost, mohutnost, velebnost
Boha působí na každém malém místě. Je tak samým dechem, přímou myšlenkou
tvůrčího rozmachu Boha. Všude je On jako celý a nerozdělený a všude též
rozdělený v to, co před námi se promítá jako odlišné tvary, podoby, květy,
tváře, vůně a hvězdy, jako steré od sebe oddělené, stále jiné a nové osudy,
nová a nová možnost ještě lépe, krásněji a čím dál dokonalejší moudrostí
projevovat všechny možnosti obratů, změn i proměn věcí i myšlenek uvnitř mysli.
Vymýšlet, domýšlet, přemýšlet, hledat, nalézat, budovat a vydávat tvůrčí
schopnost v nejrozmanitějších formách a obrazech vždy dokonaleji, pevněji,
nekonečně – to je pohled do tajemných dílen univerzální Mysli Absolutna. Člověk
je jedním zákmitem jejích myslitelských genialit.
Život duše je bez konce. Za ní věčnost –
před ní věčnost. Její cesty úrovněmi života nekončí ani splynutím s absolutní
Láskou. To jen rozšíří, zmohutní, zkrásní a pozvedne duši do šíře nekonečna. I když přicházejí
období klidu a ticha, kdy životní projev je stažen jak světlo v lampě do
nepatrného záření – přece zas a zase vychází se k novým tvůrčím rozmachům v
šíři a významu stále mohutnějším.
Jedinost se mění v mnohost, jednota v
rozdělenost v bezpočetné drobné i velké životy, jež vycházejí z tiché náruče
Božství do bouřlivých i klidných vln života. V jakých podobách a
projevech? Není třeba této otázky. Bůh – Absolutno – vždy a všude jen absolutno
všeho vytvoří. Budeme zjevovat Boha obrazy, jak je sám do nás vtiskne, nosit
Božství v hlubinách srdce všemi cestami věčností.