Nemohu Tobě povědět, co se odehrává ve mně, Beránku Boží, snímající můj hřích. Ty sám se do mne podívej a potěš se tím, že já, člověk, za něhož bereš následky vin, jsem si vědom, co pro mě činíš. Již chápu a oceňuji Tvou službu lásky, Tvůj skutek, nad nějž většího není.

Co platno ocenění přicházející tak pozdě a v době, kdy už nemůže ulehčit Tvé tíze. Proč jsem nedovedl dříve takto myslet a chápat, nenašel hluboké a otřesné poznání, jaké mám nyní? Co je platna lítost a povzdechy? Pozdě přicházejí. Čím Tobě ulehčit břímě, můj Pane? Ty se noříš do mé duše, vyjímáš z ní nízkosti a nešlechetnosti.

Zastírám si tvář, protože se děsím pohledu na jejich množství. Beránku Boží, za mne smiřující spravedlnost Boží, jak uneseš tolik tíže?

Dovol mi, abych alespoň tichou vzpomínkou, naplněnou účastí a dojetím, sledoval Tě ve dnech, kdy půjdeš Zemí v zatížení mou vinou . . .

Beránku Boží, hrozím se chvil, které Tě čekají. Vím, že za viny přichází trest.

Vím, že kdo ze sebe vydává zlo, trpí podobným zlem. Kolik zla vytrpíš Ty v přiodění se mou podobou v tento den a čas.

A Ty přece neváháš, ale jdeš s pevným jasným čelem vstříc rozsudku i trestu. Bude znamenat odnětí svobody, bude snad žalářem nebo i smrtí?

Zachvívám se v hlubinách duše. Vždyť smrt je hrůzou i úzkostí, je i ukončením života. Jsi ochoten i toto podstoupit? Není konec Tvých muk. Ještě je jeden den, v němž jsi trpěl. A co bylo v tomto těžkém dnu?

Tento den je zaznamenán jako den Ukřižování. Zalkej, má duše, ponoř se v tiché dojetí, prožívej úžas nad nezměrnou mocí Lásky, schopné nejvyšší oběti, v níž se dává život za své přátele. Avšak více ještě! Vždyť nejsou přátelé Tvoji ti, za něž bereš viny. Kdyby byli Tvými přáteli, nestáli by dnes jako provinilci proti Tvé lásce. Ty bys nemusel jim pomáhat k očištění. Oni jsou však Tvými nepřáteli. Ty tedy dáváš život za nepřátele své.

Ach, teď chápu, že jen Ty, Ježíši Kriste, jsi schopen této oběti. Tys sám Láskou nejvyšší, nejsilnější, nejdokonalejší, jedinou . . .

Můj Vykupiteli, potácím se v neútěšných myšlenkách, ve vnitřní bouři. Provázím Tě v duchu cestou, kterou jsi nastoupil toho dne, kdy jsi přišel k mé duši v čas vjezdu do bran jeruzalémských.

Když sleduji Tvou křížovou cestu a rozjímám nade vším, cos prožíval od té chvíle, kdy se Tě zmocnily nepřátelské ruce, aby na Tobě vykonaly trest za všechny mé viny, počínám chápat, proč ne já sám, ale proč Tys s ním bojoval. Ne, neměla by má duše sil k protrpění tak hrozných trestů.

Uvědomuji si, že bych zhynul v trápeních a v mukách, že bych podlehl zoufalství nebo rouhání a tím jen více si přitížil. Jen Tvůj Boží majestát, Tvá Božská síla, dokonalá moudrost a láska to umožnily.

V hlubokém dojetí stojím u Tvého kříže, na němž pníš, veliký slavný Bojovníku, v jeho mukách a úzkostech pod zákonem smrti těla. Nemám slov, jimiž bych Ti dobrořečil i za vše Tě odprosil.

Nemám slov, k vyjádření všech citů nezměrné úcty k Tobě i velikého zbožného obdivu.

V této svaté chvíli, u vědomí všeho, co jsi pro mne i pro celé lidstvo učinil, pod Tvým křížem naplňuji se velkou touhou od tohoto okamžiku přeměnit své nitro tak, že nebude už třeba, abys musel přijít v čas velikonoční ke mně a z mé duše snímat viny, brát je na sebe, trpět a vystavovat se trestům za mne.

Toužím dosáhnout duchovního života, kdy po Tvém boku stanu se Ti prospěšným i svou pomocí ve chvíli, kdy budeš snímat viny lidských duší. Kéž tato má touha vyroste do vůle a jí se uskuteční. Tvůj kříž mi k tomu pomáhej . . .

Když jsem obrátil svůj krok od Kristova kříže do cesty svého života, zdálo se mi, že se vrací někdo jiný, že to nejsem já, žijící životem, který Krista zraňoval a přivedl ke kříži. Světlo se začalo v mém nitru rozsvěcovat. Rozžala je má touha po duchovním životě.

Sviť mi, sviť, čím dál jasněji na cestu mého života, ozař mi všechny myšlenky, všechna slova, činy i city, jež se mi v duši vynoří, ať dobře vidím, jsou-li takové, jakými je chce má touha mít.

Tak volám v duchu a raduji se, že jsem nalezl konečně cestičku, která mne přiblíží Kristu, abychom se stali blízkými a drahými si přáteli.

Volám k Tobě, Srdce mého Spasitele:

Lásko Boží nevýslovná, nechci být příčinou bolesti Tvé. Chci se stát Tvou radostí . . .

Pnící kříž

(Modlitba Velkého pátku)

Ó, ruce spanilé, květy bílé, mystické růže Kristovy lásky!

Do vás snad vstoupila všechna nesmírná Boží láska. Rozpřaženy jste k objímání, když vás vysoko od země vztyčil nepřítel, aby zblízka viděl vaši bezmocnost.

Ruce, vy toužící ruce, které hladily lidské nitro a na svých loktech hýčkaly lidské duše - vy jste se vysoko vzepjaly v jediné nesmírné muce, jíž byla touha po obejmutí člověka a přivinutí jej na hruď, v níž člověk vyvolal steré, tisíceré vzdechy.

Nikdo nemůže poznat nesmírnost muky té, když smrtí Těla znovu jste se musely vzdálit od člověka, byť stokrát se z vin kál a tisíckrát sliboval polepšení a bez konce ujišťoval Tě, Kriste, svou vírou i láskou.

Kolik bolestí vešlo ve Tvé srdce, Kriste pnící vysoko nad lidskou Zemí, když Tvé oko hledělo do lidské budoucnosti. Dobře jsi věděl a znal, že horší než mučení těla jsou muka milujícího srdce, je-li v lásce zhrzeno, oklamáno a zrazeno, nedoceněno a neoceněno.

Tato muka byla nad všechny muky kříže. Pohled na příští lidský čas, vyplněný novými vinami, novými pády člověka, byl tou pravou Golgotou, byl Tvým mystickým křížem, na němž byla mučena a křižována Tvá láska. Jen tato vnitřní a strašná muka, o nichž svět nemá tušení, vyvolala proudy Tvé krve, té vzácné vody duchovní, v níž bylo rozlito Tvé Božství.

Tvé čelo se jí orosilo, Tvé ruce ji vydaly jako přenesmírný dar Zemi. Z Tvých nohou stékala a oblévala tvrdou Zemi, která zdánlivě v sobě nemá duchovního života. Sotva svatá krev napojila Zemi, ona se zachvěla. Vše, co se zdálo živé i mrtvé, třáslo se, sténalo a ožívalo, jakoby kvílelo tisíce temných duchů v prostoru a hrozilo se své porážky.

Tvá síla prostupovala Zemi. Tvá krev ji proměňovala v původní čistý stav a duchovní bytí.

Tvé rámě se třáslo v muce a ústa mluvila poslední slova, znějící lidským zvukem. K Otci ses vracel Duchem, a Duše Tvá, ta, která byla v Tvé krvi, se snoubila se Zemí, splývala s ní, očišťovala ji a posvěcovala pro slavnou dobu příštího trvání. Do srdce padá rána a bok je otevřen na znamení věčného otevření srdce Tvého člověku. Je otevřeno i když Tělo mizí a proměněno nastupuje určenou cestu Vzkříšeného.

Stojím před Tvým křížem, Kriste, dnes mi tak vzdálený i blízký. Má duše neví, má-li se radovat, nebo rmoutit, plakat nad mukou Tvou, nebo v radosti se uklidnit, že Dílo dokonáno.

 Kriste, Spasiteli, Pane předobrý - obojí činím. Pláči nad sebou, neboť vím, že Tvá Golgota byla připravena i slabostí a hříšností mou, lidskou, která od počátku Země se protivila poznání Tebe jako Lásky.

Uvědomuji si v této chvíli před Tvým křížem zjevným i skrytým, proč ses k němu připoutal, jej nesl a na něm se dal ukřižovat. Konal jsi tuto zjevnou i skrytou oběť pro každého, kdo dnes k Tobě oči upíná. Uvědomuji si svou vinu na Tvé oběti i muce zjevné i skryté, kterou jsi podstoupil.

Tíha tohoto vědomí mne velice skličuje, že se zdám nehodným jít k Tobě, k Tvému kříži. Cítím tíhu Tvého kříže na svých ramenou. Byl bych zoufalý, kdybys Ty sám, Kriste předobrý, tak laskavě a útěšně svou svatou Večeří se mnou nevybídl mne k radosti a štěstí. Vždyť jsi věděl ve chvíli Večeře, o niž ses s učedníky podílel, že dáváš nesmírný dar i těm, kteří se již potají na Tebe umlouvají.

U vědomí této Tvé oběti, lásky a ocenění Tvého daru, jímž ses nabídl lidským duším a tím i duši mé ke stálému spojení s Tebou, stojím dnes před Tvým křížem s velikým pohnutím, s hlubokou vděčností a se slovem nesmělé prosby:

Pane můj předobrý, Lásko nevýslovná - odpusť, ach, odpusť vinu mou, která zatížila Tvé rámě křížem obtěžkané. Vím, že marno by bylo prosit, protože vina je příliš velká vůči Tvému přikázání lásky a laskavému naléhání a doporučování jí jako nejlepší životní cesty.

Tvé láskyplné toužící rozpřažené ruce na kříži volají a přitahují mne blíž a blíž k Tobě, vidím-li Tě na kříži svým duchovním zrakem a vnitřní představou.

Krev z Tvých ran, ona vzácná síla Božích podstat, kane i na mne. Obmývá mou duši, obnovuje ji a naplňuje přesvatými silami Tvého Božství, v němž je skryta láska Boha.

Mystické ruce Krista ukřižovaného, obejměte mne, přiviňte mne silně a pevně, abych v náruči Boží a na srdci Kristově spočíval v tichém blahu a radosti, abych mohl děkovat za všechnu lásku, se kterou lidstvo i mne objímají.

Ó, ruce krásné, dávající, hladící i konejšící, ruce, po nichž vstoupila a skryla se láska Boží, láska mého drahého Beránka ukřižovaného, pro mne před očima mýma na kříži pnícího - obejměte mne, člověka a uklidněte duše na Zemi, posvěťte lidské nitro nejvyšším požehnáním, dotekem kříže Ježíše Krista.

Cesta kající duše k výšině Golgoty

(Rozjímání)

Kající Magdaleno - duše lidská, vědomá si provinění vůči Bohu a upřímně se z nich kající u nohou Kristových.

Pán tě zvedá ze země, z jejího prachu, kde se choulíš jako hladový, prosící o skývu chleba. Blízko je již čas, kdy na důkaz odpuštění a přijetí do milostí Spasitele obdržíš dar podobný duchovnímu chlebu v mysteriu Těla Kristova. Jím jsi zvednuta, a proto i pozvána k zasednutí za společný stůl svaté Večeře.

Vystupuj touto chvílí z prachu země výš a výše, až k výšině Golgoty, kde končí pouť hříšníků a počíná život oslavených, vzkříšených v Kristu Ježíši. Golgotou se proměňuje smrtelné v nesmrtelné; avšak jen tehdy, je-li prožita hluboce a plně vědomě.

Teprve když si duše uvědomí hodnotu utrpení a přijme je pokorně a bez reptání na přísnost zákonů Božích, nesoucích trest za viny, vidí v něm prostředek daný z lásky Boží jako její dar, pomáhající jí dosáhnout nového života v Bohu, její Golgota, její utrpení přináší ovoce. Je to ovoce kříže, kterým je vzkříšení z mrtvých.

Nežli však povstaneš, projdi ještě vnitřním stavem a uvědomuj si: Doposud jsem trpěl, já, člověk, svou celou duší, aniž jsem věděl, že trpím proto, že každé provinění přináší utrpení. Žil jsem až dosud v následku provinění, a proto v bolesti a tíži života.

Poznal jsem však Krista. Vírou a nadějí v Jeho milost nastal u mne velký, významný obrat. On počal obracet mé oči do nitra. On dal poučení a ukázal, jak má člověk žít, aby nalezl dokonalost duše a ji uskutečnil. V naslouchání Jeho Slovům počínám si uvědomovat svou nedokonalost.

Teprve když se z milosti Boží postavil před mou duši Ježíšův vzor, mohl jsem odhadnout a posoudit, jak jsem daleko od tohoto vzoru, protože do té doby jsem sebe náležitě neprohlédl, nezkoumal a nesoudil.

Tento mystický děj mé duše byl velký a významný přerod. Byl to bod, v němž se zastavil můj krok v temnotách. Toto zastavení není však dějem posledním, je počátkem dějů nových. Dívám se na něj blíže a uvědomuji si:

Můj vnitřní duševní život je prožíváním různých stavů v bolesti těla a duše. Proč tomu tak je?

Odpovídám si sám v myšlenkách a plně si uvědomuji obsah každé myšlenky: Můj život je obtížný a bolestný prožíváním následků své duševní porušenosti. Poznáním a napravením jí smiřuji Boží spravedlnost. -

Proč musím smiřovat Boží spravedlnost?

Odpověď zní: Usmíření je nutné. Bez něho nebylo by pro mne budoucího života v Boží blízkosti, nepoznal bych život v lásce, světle, pokoji a blahu. Usmíření předchází soud, odstraní příčiny, pro něž on vyvstává. -

Nová otázka: Proč je soud?

Odpovídám si znovu velmi důrazně a s plným pochopením: Soud je pro myšlení, slova, jednání a činy, které ubližují, ruší mír, odmítají dobro, vypuzují lásku ze života, nastolují tvrdou vůli a násilí. -

Bůh je Dobro a Láska. Když člověk poruší jejich věčné zákony dávající mír a soulad v harmonii věcí, vychýlí se z nich na tak dlouho, pokud se nenaučí je dodržovat, pokud je sám v sobě plně neobnoví. Tato obnova není snadná, protože člověk z nich vyšlý vstoupí do jejich protikladů, prožívá utrpení, těžkost, námahu i stavy smrti. Jde tam, kde se tyto stavy prožívají: do života Země a hmoty.

Uvědomuji si:

Země je bydlištěm těch, kteří se provinili, a proto od Boha odpadli. Jejich duše přestala vydávat hodnoty dobra. Žiji-li i já na Zemi, vím, že jsem bytostí padlou, která porušila Boží zákon. Jím je dobro a láska. Odpadnutím jsem propadl trestu. Dostal jsem se do nesouladných životních proudů, do zvratů a těžkostí, které vyvolávají utrpení. Můj život je prožíváním zmatků, rozporů, nejistot a bojů, strastí a namáhání. Trpím takto a tímto vlastní vinou, protože jsem se vymkl z řádu, jenž nese pokojné a krásné plynutí života. Kde je soulad, není utrpení.

Tato osobní Golgota je zaviněna vlastní vinou. Pokud nezměním vlastní myšlenky a city, nenaplním je dobrem a láskou, bude moje utrpení stálým průvodcem mých cest k lidské Golgotě. I když budu dále trpět, nedojdu v těchto vnitřních okolnostech na její výšinu, kde je smíření s Bohem a pak vzkříšení v Kristu.

Svou vlastní Golgotu musím prokonávat ve stavu lítosti nad svým proviněním i v touze zastavit je a v duši obnovit lásku, dobro a pokoj boží.

Tímto poznáním a rozjímáním začíná mé postní očišťování, směřující k prohlédnutí sebe a odhalení hloubky svého odchýlení od cesty Boží. Takto uvědomělý a v sobě odhalený, nastupuji své putování k výšinám Golgoty, ke všemu tajemně významnému, čím ona je lidské duši.

Cesta od poznání sebe až k silné kajícnosti je dlouhá. Od kajícnosti k dokonalosti duše je cesta dlouhá, nesnadná až přetěžká. Avšak nebojím se této cesty v dalších stupních výstupu. Bůh jako můj Učitel a Vůdce půjde po ní se mnou, dá poučení, napomenutí, povzbuzení i tichou vnitřní radu.

Půjdu k němu a s ním jako kajícnice Magdalena. Pozvednu se z prachu země a vykročím na svou novou, již vyšší cestu. Jako Magdalena byla zvednuta Slovem Ježíšovým, i já budu neviditelně zvedána Jeho Slovem a Jeho Láskou.

Slyším v duchu, co ke mně promlouvá:

Duše trpící, duše kající, duše toužící být po mém boku, duše mně oddaná a vzhlížející ke mně s velkou vírou i nadějí, že najdeš u mne vše, co svět ti nedává - lásku upřímnou, věrnou a stálou, na věky trvající - tobě přislibuji v této chvíli odpuštění. I smíření ti dávám a dopomáhám k novému životu, jaký byl a vždy je v mém srdci.

Od této chvíle nejsi hříšnicí, ale přítelkyní. Jsi duší, jež je pozvána, aby zblízka pohlížela do tajemství mé Golgoty a byla účastna u mého kříže oběti Lásky, jsi duší, která má dostat díl ze všeho, co následuje po kříži.

Sleduj pozorně svým nitrem mou cestu od chvíle holdu slávy až po chvíli opuštění při umírání těla, které jsem přijal, abych lépe mohl z něho sejmout jeho viny. Buď v mé blízkosti v těch těžkých chvílích, pamatuj myšlenkou. Já mysticky vždy obnovuji svou pouť ke Golgotě a pozorně hledím, zda zvětšuje se počet duší, které se očistily pokáním a pozvedly mým odpuštěním, a takto umyty, krásné a čisté jdou v mé blízkosti.

Věz, že v mé blízkosti může dlít jen čistá duše, i když nepohrdám hříšnicí. Rozmnož oddanost svou ke mně, rozmnož touhu být po mém boku. Co schází tobě na čistotě, milost má ti dodá, abychom byli blízko sobě. I když naše oči na sebe nepohlédnou, přece ty sleduješ mne svým nitrem a já se potěšuji nad tvou účastí, spojuji se v duchu s tebou. V tomto spojení bude veliký užitek pro všechny, kdo vzpomínají mne v chrámech, i pro ty, kdo v tichu na mne myslí, i pro ty, kdo stojí mimo ovčinec můj. Posléze díl bude dán všem, kdo se vymkli lásce a jdou cestou zmaru.

Amen, pravím, neuplyne tento čas bez milosti mé. Ruka již připravena je ke štědrosti a srdce se již otvírá . . . 

Dny radostné:

Slavnostní velikonoční modlitba

(Chvála Synu)

Požehnaný, který jsi přišel ve jménu Otcově.

Požehnaný, který ses ubíral končinami Země cestou Boží lásky a Božího pokoje.

Požehnaný, který jsi byl ze světa vypovězen pro jeho spásu do údolí stínů smrti dát mu světlo a život.

Synu Boha živého, Tebou byl podán největší Boží dar příslibu, že opět budeme jíst ovoce ráje a on se stane naším domovem.

Přehluboká propast i nebetyčná hora nepravostí uzavřela cestu do náruče Boží, do nebeského domova. Ty, Požehnaný, však přicházíš zbudovat přes propasti most, horu zla rozdrtit a přenést člověka na druhý břeh, do života andělů.

Přioděn slávou a mocí Boží sestoupil jsi v temný kout vesmíru zachránit to, co na něm hyne zachváceno nemocí, proti níž není na Zemi léku a jíž lidstvo hyne jak vzácný květ vyňatý z úrodné půdy a zasazený do pouště.

Na čele znamení Beránka, v srdci oheň nezměřitelné, nezvažitelné lásky, vyšel jsi na cesty, kudy kráčely nohy vyhoštěnců z ráje, kde tma a smrt chodily ruku v ruce jako rodné sestry zasévající úzkost, utrpení a zmar.

Proč jsi vyšel, Svatý, Neposkvrněný, na cesty hrozné a neschůdné, jichž se andělé děsí? Proč jsi vstoupil do zemských světů, kde je pláč a steny smrti, kde hmotná tma pohlcuje Boží světlo a je zastírá, takže je neviditelné, jakoby nebylo . . . ?

Proč se ujal zbloudilých, do sítí ďábelských zapadlých nešťastníků, jimž podle zákona Boží spravedlnosti bylo přikázáno trpět a umírat, prožívat život v mukách těla i duše jako pokání za svůj pád?

Kdybychom se Tebe takto ptali a donekonečna žasli nad Tvým šlechetným činem, obětí, jíž rovno nebylo a není, Ty, kdyby ses našim zrakům ukázal, s úsměvem bys své srdce odhalil a řekl:

Zde, v mém srdci hledejte odpověď, tam, kde láska Otcova se usídlila v celé plnosti, naplňujíc mne touhou po činu lásky v oběti. Jejího hlasu jsem uposlechl a šel tam, kde má pomoc byla krajně potřebná: k vám, lidem, kteří jste Otci milí, jejichž odchodu želet nepřestává.

Co je lásce zatěžko učinit? Není činu, kterého by nevykonala, není bolesti, kterou by nepodstoupila, aby přinesla radost těm, které miluje.

Ty, Požehnaný, láskou Boží naplněný Synu, jak žasneme nad Tvým činem, jak Ti za něj děkujeme!

Jsme nevědomí jak dítě, jež matka musí za ruku vodit, aby nepadlo. Jsme neznalí tajemství našeho života i příčin, proč zde na Zemi musíme žít v utrpení, ač srdce i mysl palčivě touží po radosti, klidu a pokoji.

Skláníme se však před Tebou a Tvou obětí v hluboké, přehluboké vděčnosti. Pronášíme slova chvály Tobě za čin Tvé lásky, za statečnost, s níž jsi pil svůj přehořký kalich na Zemi tehdy, když obklopila Tě tma lidské hříšnosti i hrůza nad ní, Golgota pravých muk.

Požehnané ruce Tvé, které Zemi pozvedly z propasti beznaděje a smrti ke vzkříšení života a které rozpřažením na kříži připravily nám místo na nebesích.

Požehnané nohy Tvé, které na Zemi zanechaly svaté šlépěje, aby se do nich mohly vnořit naše kroky a najít cestu k ráji.

Požehnané oči Tvé, které v soucitu pohlédly na Zemi a vybraly ji za dějiště velkých svatých mysterií, jimiž ona je navždy vyznamenána jako místo posvěcené.

Požehnané srdce Tvé; ono nesmírně trpělo, aby z lidstva byla sňata vina i utrpení z ní vyšlé jako z vichřice a bouře zpustošená krajina, ze záplavy vod zkalená řeka.

Požehnaná práce Tvá, kterou jsi na Zemi zjevil velikost Boží lásky, její nesmírnou moc a krásu, její velké dílo pro nový život, cesty a osudy člověka božího.

Požehnané Slovo Tvé, kterým jsi promluvil na Zemi o Otci v nebesích, o Jeho lásce k člověku, o touze mít jej opět jako syna po pravici a u stolu duchovní vesmírné rodiny.

Požehnaná cesta Tvá, kterou jsi vstoupil do pozemského života; ona zůstala již navždy vytýčena jako cesta pro dokonalost člověka, pro zjevení a obraz lásky Boha.

Požehnaná oběť Tvá, jíž se vyrovnala velká vina lidstva a pád člověka, otevřela se jeho vzestupná cesta.

Požehnané dílo Tvé, vložené do Nového zákona, jímž se život vrátí do Světla Boha, jímž se mění tvář světa jako deštěm zavlažená úrodná krajina.

Požehnané milosti Tvé, které jsi přinesl do Země, aby se ztišila a naslouchala lásce, jí se dala vést k pokoji i míru, k moudrosti člověka, k jeho poslání božího služebníka ve jménu pracovníka Kristova.

Požehnané všechno, co jsi učinil pro lidstvo a každého zvlášť v jeho těžkých cestách hmotou a tělesností, v níž se trpí a umírá.

Požehnaný Ty sám, neboť od věků jsi vyvolen za Spasitele světa.

Požehnaný - Požehnaný - Požehnaný - buď Tobě žehnáno všemi, kterým jsi svou láskou a obětí život vykoupil, znovu obnovil a navždy dal . . .

Chvála Tobě na věky!

Mystické meditace

 1

Vzešel den vzkříšení jako ze všech nejkrásnější, plný jasu, myšlení, že tma již nepřekoná světlo, že zlo člověka nezničí a jeho duše nebude již Evou, ale svatou dcerou boží Marií.

Vysvitlo duchovní Slunce nad Zemí a jeho světlo do ní se vkládá silou, která nikdy již neochabne a zůstane vítěznou a bude věčnou.

Vytryskly paprsky v šíř i v dál, všude do života lidí, a na Zemi se z nich staly prameny milostí, v nichž lze duši umýt a posvětit ji znovu božskostí, krásou nebeskou ji přiodět pro čas budoucí, který nad obzorem již vzchází v ranních červáncích.

Prchly stíny smrti, děsící člověka tisíce let, a kdo v kříži trpělivě tiše žil, neumírá, ale vyjde z těla jako vstal Kristus z hrobu silou a mocí Boží.

Rozkvetly první květy v lidském srdci, zalitém rosou milostí z Boží oběti: a Země se otvírá, přijímá do sebe síly Kristovy a mysticky tajemný křest.

Rozhořela se velká svíce velikonoční jako zřejmé znamení obnovení nesmrtelnosti člověka, a on se stává hoden Otcova odpuštění i usmíření, protože se za něho Syn svou vylitou krví přimluvil . . .

Čas divuplný se přiblížil, a smrt ztratila své ostny: svaté Tělo Boží neporušila a nezlomila - Kristus nad ní zvítězil.

Čas zázraků se přiblížil, a za Ukřižovaného staví se již Kristus vzkříšený; po bolesti přišla radost, za ponížením velká sláva, jakou neviděl člověk ani duch andělský.

Čas milostí se přiblížil, a z hříšníka se stává kajícník, k němuž již vlídně mluví jeho Pán: Neboj se mne a nestrachuj, já jsem tě spasil. Od této chvíle jsi mi synem a já jsem Otcem tvým. 

Čas vzácný se přiblížil, a radost vstupuje do duše, mysl se zvedá k oblakům. rty se modlí slova díků a srdce hoří obdivem k Pánu slávy, jenž přišel, bojoval a zvítězil.

Čas krásný se přiblížil, otevřel květ Boží lásky a vydal vůni oběti, a ta zrodila bolest i radost jako sestry, děti jedné matky toužící milovat a žít s rodinou svou v pokojném zabezpečení.

Čas významný se přiblížil; každá hodina v něm nese veliké činy Krista, v nichž se zobrazí Jeho láska, moudrost, síla a moc . . .

Zvedněte se, opony chrámové, ve všech svatyních na Zemi, a roztrhněte se v půli jako v chrámu jeruzalémském; odhalilo se tajemství dosud skryté ve jménu Otec a Syn, Bůh a člověk.

Zastavte své kroky, všichni poutníci, jdoucí pozemskou cestou, vždyť před vás padl blesk slávy Vzkříšeného, který této chvíle se odebral na svůj připravený trůn Spasitele světa.

Vraťte se zpátky, zbloudilí lidé, hle, nová cesta se našla ve spleti cest: vede do života míru a pokoje, lásky a dobra, v nichž působí Kristus odpouštějící, žehnající v milosti.

Proměňte žalost v tiché oblažení, duše věřící a Bohu oddané; váš Bůh se dal poznat jako Živý, jako Vzkříšený.

Vyzvedněte se z nízkosti, synové pokleslí, vždyť Otec již otevřel dveře svého domu synům kajícím, omilostněným Synem, že se obrátili s důvěrou k Jeho vedení.

Projděte bez bázně branou smrti, duše s Kristem spojené; vždyť Jeho vzkříšení je i vaším vstupem do života pokoje a radosti v okamžiku, kdy naposled se zavřou tělesné oči . . .

Duchu můj, připoj se k jásajícím andělům a oslavuj den návratu v Boží srdce, určeného ti od počátku tvého bytí za domov.

Duchu můj, připoj se k radosti nebes a raduj se jako nebešťan, abys dal najevo, jak si ceníš darů podaných ti srdcem Krista zraněným i proměněným ve Světlo.

Duchu můj, připoj se k bílým holubicím, letícím šířit blahou zvěst: Vstal z mrtvých Spasitel světa a oslavený je - abys rozšířil, prohloubil i zpevnil v sobě a na Zemi naději vykoupení, jistotu spásy.

Duchu můj, připoj se k těm, kdo spěchají vzdát díky Spasiteli, ať i tvá ústa jimi se naplňují, srdce se zachvěje dojetím nad darem milosti.

Duchu můj, připoj se k radosti andělů nad dílem Kristovým, nad velkou slávou provázející Vzkříšeného na Jeho cestě z temnoty a smrti.

Duchu můj, připoj se k zástupu, který zpívá nadšené aleluja - aby v jeho písních byl slyšen i tvůj silný a zvučný velikonoční chvalozpěv . . .

Duše má, vydej se radosti do rukou, abys poznala a okusila ovoce Kristova kříže, sladké a lahodné, jaké nenese žádný zemský strom, jaký vyrůstá jen v Božím ráji, tam, kde Láska má líbezné sady a prameny křišťálových vod.

Duše má, vydej se v myšlenkách stopami Ježíše až k Jeho hrobu, abys nahlédla do jeho prázdnoty a ujištění dala sobě i světu, že je jen Kristus živý na věky.

Duše má, vydej se na cestu Vzkříšeného, abys došla až do nebes, kde je domov Kristem vykoupených duší, kde je mír a klid.

Duše má, vydej se Kristu na milost, abys dostala díl ze všeho, co On má a co dává každému ve dnech své bolesti i radosti.

Duše má, vydej se Kristu celá, abys byla přeměněna jako On sám z ponížení v oslavení, do plnosti krásy a světla.

Duše má, vydej se do tichého místa srdce, abys hluboce prožívala všechno, co ti Kristus dá od této chvíle až na věky . . .

Stesku zemského života, vystup za brány duše, ať mohu radostně oslavit památný čas a tajemství vzkříšení Božího Syna.

Myšlenko hluboce zbožná, naplň mne obdivem k Tomu, který vyšel bezbranný a vrací se jako vítěz, přemožitel všeho zlého na Zemi, v člověku i všude, kde ono je stínem a chladem, tmou i smrtí.

Cite radostný, zaplav v mém nitru každé místo, kde sídlí bolest a trápení ne jako host, který odchází, ale jako vlastník příbytku duše.

Pokorná modlitbo, pověz, co duši jímá a naplňuje ji nadějí, že velký slavný čas i jí přinese pomoc, milost i lásku Boží.

Chvíle slavná, odhal svá tajemství, že zlo již nevládne nade mnou, že mým Pánem se stal Ten, který mě vyplatil svou krví.

Slovo díků a chval, jemně i silně zpívej svou píseň, aby bylo poznáno, že v srdci se rozezněly krásné čisté city jako struny andělských harf . . .

2

Buď šťastná, má duše, jak jsi nikdy nebyla; před Tebou se zjevila cesta do nebes, cesta k pokoji a míru, jaký na Zemi není znám.

Buď pokojné, mé srdce, jako jsi nikdy nebylo; trpká a hořká číše Kristova utrpení se proměnila v kalich milostí a on je přiložen k tvým rtům.

Raduj se, mé nitro, jako nikdy; v tobě se začíná budovat nový jeruzalémský chrám zbavený překupníků, nabízejících své věci za peníz světa, který rezaví, protože nemá pravého zlata.

Ztiš se, má mysli, jak posud nikdy; nebudeš ponechána smutným úvahám a loučení se vším, co znáš - do tebe vstoupí útěšné boží myšlenky a již tě neopustí, ani když se tělo smrti vzdá.

Vzchop se, celé mé tělo, jako nikdy; i v tobě ožije Kristova síla a vypudí všechny, kdo tě oslabují i hroutí a působí tvůj zmar.

Rozkvétej, má lásko, sotva v srdci vypučelá; milostí Kristovou se rozvineš v krásnou bílou růži, jaká na Zemi nekvete a nezavoní, protože není z tohoto světa . . .

Před Tebou, Spasiteli, stojím v hlubokém sklonění - Tvé dílo je velké a tajemně krásné, nad všechna lidská chápání, nad andělské činy a služby vesmíru.

Před Tebou, Spasiteli, mám oči k zemi sklopeny - protože nelze hledět do Světla tomu, kdo se jenom ve tmě pohyboval a byl jako červ pod příkrovem hmoty.

Před Tebou, Spasiteli, se duše klaní - žes vtělená milost Boha, Světlo světa - spása člověka - největší dar života.

Před Tebou, Spasiteli, je mysl užaslá a srdce tají dech nad tajemstvím Tvé přeměny do světla a krásy, do síly a moci, v nichž jsi byl od věčnosti jako Tvůrce, jako svatý Duch.

Před Tebou, Spasiteli, jsem hluboce zamyšlený, s duší pokornou až v prach - Tvé přijetí oběti je nedostižné, a proto hodno uctívání a písní chval.

Před Tebou, Spasiteli, jsem nevýslovně šťasten - vždyť kdo by se neradoval nad úsměvem včera trpícího, nad slávou Toho, který vyšel z nejhlubšího ponížení, nad vzkříšením Krista, kterého svět viděl umírat . . . ?

Kriste, i pro mne jsi trpěl na svém kříži, abych byl vyňat z kletby stíhající Adamův rod přísným trestem za jeho pád.

Kriste, i pro mne jsi vstal z hrobu, aby i z mého se odvalil hrobový kámen a já vstoupil do Tvého království jak vězeň do volnosti, pták do zářivé výšky.

Kriste, i pro mne ses vzdával své krásy, síly a moci, abych já nezůstal na dně propasti, ale vystupoval po ztracených a znovu nalezených stupních důstojenství člověka až do jeho božských hranic.

Kriste, i pro mne se vracíš do jména Pán nebe i Země, abys i mně pomohl vstoupit ku pravici Otce jako Jeho syn, služebník Boha, vesmírný pracovník.

Kriste, i pro mne ses dobrovolně vydal v lidské ruce, aby z mých se sňala pouta hmoty a já se od ní včas a zcela odpoutal.

Kriste, i pro mne jsi Spasitelem, a toto blahé vědomí je pro mne nejvyšší radostí všech velikonočních dní . . .

Můj Spasiteli, pro Tebe jsem nadšen, hluboce dojat a nesen vzhůru myšlenkou na Tvou cestu Zemí z temnoty až bezedné do nejvyššího Světla.

Můj Spasiteli, pro Tebe vstupuji v hluboké tiché rozjímání, plné obdivu a úžasu; Tvé vítězství nad stíny hrobu a branou smrti je vrcholný zázrak časnosti i věčnosti.

Můj Spasiteli, pro Tebe se má vůle k dobru upevnila jako strom, jemuž se rozrostly a zesílily kořeny; vždyť chci být Tvůj vykoupený - toužím se zúčastnit velkého Vzkříšení.

Můj Spasiteli, pro Tebe se city sladily v harmonické znění; sjednotila je myšlenka silná, následovat Tvé cesty bolestí k radosti - obětí ku pomoci tělu, duši a všem na Zemi.

Můj Spasiteli, pro Tebe toužím pracovat, protože Tvůj příklad je zářivý jak nad Zemí Slunce - přitahuje mne vstoupit do Tvých šlépějí, vydávat lásku i na svém vlastním kříži.

Můj Spasiteli, pro Tebe je proměněn můj život; staré pominulo a nové přichází, a já, člověk, vstupuji s Tebou, Synem oslaveným, do rodiny Boží a k jedinému Otci . . .

Pohlédni na mne, Vzkříšený, a budu podarován jako z pokladu Tvého srdce darem nejvyšší ceny, zlatem, které vyrovná, zaplatí všechny dluhy duše i s celým světem a očistci.

Pohlédni na mne, Vzkříšený, a budu šťastný jako dítě spící na matčiných loktech, když se k němu ve snách sklání anděl a líbá jeho čelo, jako chorý, uzdravený jen zázrakem.

Pohlédni na mne, Vzkříšený, a budu se cítit na pokraji nebe, na cestě zelenými lučinami, kde je mír, tichý klid a radost z životní pohody a krásy.

Pohlédni na mne, Vzkříšený, a svým srdcem se dotknu hvězd, protože mne vysoko zvedne Tvá síla a moc, rozprostřená vykoupeným životem člověka.

Pohlédni na mne, Vzkříšený, a budu se těšit z Tvé přízně jako země z jarního probuzení, jako k smrti zemdlený poutník na přetěžké cestě z dosažení cíle.

Pohlédni na mne, Vzkříšený, a Tvé oči mi zjeví bolest s vytrhanými ostny a kořeny - proměněnou, oslavenou, věnčenou světlem a bílými růžemi . . .

Lásko oslavená, buď se mnou až do skonání mého těla, a při odchodu z něho mě doprovázej neznámými cestami, které člověku otevřel a po nich první před ním šel do nebes - Kristus vzkříšený.

Lásko oslavená, buď se mnou a pronikej mne jak Slunce Zemi a vítr prostory - velká je má touha být Ti blízký, Tobě podoben ve vzkříšení z mrtvých.

Lásko oslavená, buď se mnou , až zase přijde čas vzpomínání na Tvé oběti, započaté pozemskými velikonočními dny a vinoucí se dál a dále jak zářivé zlaté nitky ztemnělými životy.

Lásko oslavená, buď se mnou a dovol mi se k Tobě přimknout jako ratolest k pevné větvi, jak dítě k matce na neznámé cestě tmou a bouřemi.

Lásko oslavená, buď se mnou a přijmi mne za svého učedníka, který nezklame a nezradí v žádné nenadálé těžké chvíli, stojí věrně vedle svého Mistra pokud On velmi trpí, i pak, až Jej Bůh sebou oslaví.

Lásko oslavená, buď se mnou a staň se mi laskavou a drahou Matkou, k níž dítě vždy rádo a s důvěrou přichází a miluje ji, jak zaslouží . . .

3

Pozdraven buď Kriste, Beránku milý, v tento svatý čas, kdy se slaví den Tvého zmrtvýchvstání, v němž se v Tobě zjevilo Boží zmocnění činit zázraky, ze tmy tvořit světlo, z lidí anděle.

Pozdraven buď Kriste, Beránku milý, ode mne, který o Tobě rozjímám, pro Tvé bolesti se rmoutím, pro svou nedokonalost se kaji jako člověk vědomý si, že nezaslouží si Tvé oběti.

Pozdraven buď Kriste, Beránku milý, od mé duše, která je v těle a na Zemi jako člověk nevědomý, slabý a ještě nevidomý, jako pták, jemuž jsou uťata křídla a ještě i poraněny nohy.

Pozdraven buď Kriste, Beránku milý, od mého myšlení, které chce vydat mnoho květů do života, má však zaschlou půdu, v níž zanikají životodárné prameny.

Pozdraven buď Kriste, Beránku milý, od všeho, co mě činí člověkem, jiskrou živou, rozhořelou Tvým dýcháním v ni, paprskem poslaným k záření v temnotě vlastní i na Zemi.

Pozdraven buď Kriste, Beránku milý, vroucí modlitbou, v níž se duše otvírá jak žíznivé pole dešti, květy kapičkám nebeské rosy, aby zavoněly a Zemi daly krásy, člověku útěchy . . .

Vzýván buď, velký Synu Boží, všemi dobrými, všemi mírnými a obětavými po celé Zemi, abys byl poznán a milován i ctěn všemi - všemi.

Vzýván buď, velký Synu Boží, všemi trpícími pod kříži, aby jejich bolest přinesla jim oslavení v den, kdy budou vyzvednuti z těla a postaveni před Tebe k odpovědnosti za svůj život prožitý na Zemi.

Vzýván buď, velký Synu Boží, všemi bojovníky s vlastní slabostí vůle k dobrému a dokonalosti, s přilnutím ke všemu, co duši stahuje do malosti a slabosti, do propasti zla, do bezedna bolesti.

Vzýván buď, velký Synu Boží, všemi věřícími ve Tvé vzkříšení, kteří spolehli na Tvou milost jako nalomená větev na kmen stromu, poutník temnou nocí na svítání dne.

Vzýván buď, velký Synu Boží, všemi kajícníky klečícími u Tvých nohou jako hříšnice z Magdaly a prosícími: Pane - Pane - odpusť mi. 

Vzýván buď, velký Synu Boží, všemi toužícími po míru, kteří se zjemnili Tvým působením na lidské srdce přístupné, otevřené, položené v Tvé ruce i v srdce Tvé . . .

Buď děkováno Tobě, Kriste, na Zemi i na nebi, všude, kam zasáhl Tvůj vliv, kde Tvá oběť přináší ovoce - kde nastává život bratrský, synovský - boží.

Buď děkováno Tobě, Kriste, za Tvou lásku, jíž se i vesmír vykoupil a otvírá se cesta do vysokých horizontů, v nichž je život rozložen do šíře, hloubky a neskonalé krásy Božství.

Buď děkováno Tobě, Kriste, za dary milostí, jimiž přichází Bůh jako Otec a Matka, jako Bratr a Sestra ke všemu stvoření, nese v náručí květiny lásky i sílu pro cesty tyto i budoucí.

Buď děkováno Tobě, Kriste, za pozvednutí lidství do rovin moudrosti, kde omyly jsou z mysli vyloučeny, a proto pobloudění už není zapisováno do knihy životních pamětí.

Buď děkováno Tobě, Kriste, za rány dobrovolného utrpení, přijatého z oběti; z jeho ran ještě neustal téci pramen mystické krve pro křest člověka ve jméno: syn boží.

Buď děkováno Tobě, Kriste, že vracíš člověku ztracený klíč od domů hvězdných, cesty v silném a volném rozpětí myšlení, život v jednotě srdcí . . .

 Přijmi můj dík, dobrý Pane, vlož jej do svých dlaní a poznej, jak je vroucí a upřímný, i že pramení z hlubiny duše naplněné vděčností.

Přijmi můj dík, dobrý Pane, a těš se ze svého díla na Zemi; dalo člověku nejvyšší požehnání na cestu vesmírem do duchovní vlasti i pomocnou ruku v nesnadnostech a přímé, silné vedení.

Přijmi můj dík, dobrý Pane, a zvedni jej, až k Tobě doletí a padne Ti k nohám jako vavřínový věnec hozený vítězi.

Přijmi můj dík, dobrý Pane, a dej mu místo ve svém vědomí, i když Ti jej přednáší neumělé, nevýrazné slovo a posílá nedokonalá láska lidským cítěním.

Přijmi můj dík, dobrý Pane, a dovol, ať se rozezní tam, kde se zpívá Tobě věčná chvála mezi anděli.

Přijmi můj dík, dobrý Pane, a podej věčné svaté Lásce, pokud jsem na Zemi jak zakalená voda, již nelze pít, jako chléb z kamení, bylina hořká ústům Tvým . . .

Jak krásný jsi, zmrtvýchvstalý Ježíši, s lidskou tváří, s Božskou Duší a s Bohem, jenž je s Tebou v jednotě a všemohoucnosti.

Jak milý jsi, zmrtvýchvstalý Ježíši, s laskavýma očima, s ústy v úsměvu nad úkolem dobře vykonaným, jejž teprve budoucnost ocení a z něho vyroste jak z převzácného semene nádherný strom.

Jak svatý jsi, zmrtvýchvstalý Ježíši, s tichým hlasem, mírným slovem a rukou pozvednutou k požehnání, k doteku lidského čela a předání paprsku osvícení na cesty života.

Jak dobrý jsi, zmrtvýchvstalý Ježíši, s náručí otevřenou pro všechny trpící a na Tebe myslící, s Tvým jménem chodící ve svém osobním i všelidském kříži.

Jak záříš, zmrtvýchvstalý Ježíši, ranami dosud nezhojenými a otevřeným bokem, z něhož proudí síla k životu, světlo na jeho cestu.

Jak Božský jsi, zmrtvýchvstalý Ježíši, ve svém zjevu, a žádný pohled Tebe neobsáhne, žádná myšlenka nepojme do představy Tvou velikost Spasitele, Tvou lásku Boha . . .

Jako ptáče chtěla by má duše vzlétnout za Tebou, Lásko v Kristu přebývající, a na Tvůj klín dát květinu nejkrásnější, nejvonnější jako modlitbu srdce.

Jako dítě chtěla by má duše přijít za Tebou, Lásko blízká člověku, a políbit Tvou ruku, která si sama vložila trny v cestu, po nichž spěchá k člověku za jeho vykoupením.

Jako růže chtěla by má duše zavonět Tobě, Lásko milující celý svět, aby jejím teplem a světlem rozvila se do tisíců lístečků, z nichž každý by nesl v sobě a vyjadřoval vděčnost k Tobě.

Jako holubice chtěla by má duše usednout u Tvých nohou, Lásko obětující se, a tiše naslouchat všemu, o čem hovoříš k člověku, co říkáš jeho srdci, mysli i vědomí.

Jako skřivánek chtěla by má duše zpívat Tobě, Lásko oslavená, abys poznala, jak si vážím svého spasení, které jsi mi usnadnila, mé duši darovala.

Jako harfa chtěla by má duše znít Tobě, Lásko živá a jednající, aby všechny city mé lásky k Tobě měly překrásný, až do nebes znějící tón . . .

další