Vánoční světlo

Duše má je v hlubokém soustředěném zamyšlení nad Slovem Lásky, doznívajícím jako tichá, místy něžně jímavá melodie, plná zvučných, rytmicky silných tónů. Vše působilo na duši jako pohlazení i jako pevný stisk rukou.

 City duše začínají procházet zvláštními stavy po tichých a milých cestičkách někde v překrásném lesním zátiší, po zahradách, lukách i vonných stráních, jakoby je vedla ruka neviditelná, ale pevná a jistá, v jejímž stisku je blaženost bezpečí, úniku ze všeho zla, ze všech úkladů a nástrah, jimiž je duše kolem dokola obklopena.

 Milo a blaze jí bylo při dotyku tajemné síly, jež se jí dotkla a dala slyšet slova tak vážná, dobrotivá a laskavá, tak útěšná, že srdce jihlo jako jarní sníh pod přívalem slunečních paprsků. Všechno, co duši tížilo a rmoutilo, odešlo a prchlo, jakoby nic v jejím vědomí nebylo než radost ze spojení s Tím, který dovede dát tolik lásky, blaha i radosti a Jehož blízkost, přítomnost a skutečnost činí i život na Zemi rájem.

 Ruko milá a něžná, kéž bych tě stále pociťovala, kéž bys dodávala jistoty a pevnosti každému mému kroku, každé myšlence i citu, abych již nemusela okoušet žalu a tísně člověka na Zemi, jeho bezmocnosti a bezradnosti v mnohých těžkých chvílích života. - Tak duše v sobě mluvila a toužila tuto láskyplnou ruku pohladit a také něžně stisknout, aby Ten, Jemuž patří, pocítil její vděk, radost i plachou a ještě nesmělou lásku. Avšak On vytušil tužby a odpověděl:

 Má drahá, maličko máme času k radování. Jen tolik, kolik je dnů vánoční radosti. Jen v těchto chvílích je dovoleno vpustit radost do nitra, abychom potěšeni s novým odhodláním vykročili k úkolům každý na svém místě. Jen chvíli tebe i sebe potěším, jen tolik, co mi stačí, abych vydal ze srdce světlo, které obklopí lidské hlavy v onen den, kdy vzpomenou mého příchodu do jejich lidských běd a pozemského života.

 Jak se má láska stupňuje, vydává víc a více světla. Nastřádal jsem je, zesílil a vydávám je k památnému dni celé Zemi, i posledním na duchovní cestě, i nejslabším jejím poutníkům, i těm, kteří se jí vyhnuli velkou oklikou a nechtějí mne znát.

 Jak my se těšíme v této chvíli, tak se budou těšit všichni, až uplyne doba utrpení a svatý mír se rozhostí na všech končinách života. Avšak nežli se tak stane, budou chvíle radosti jak vzácní hosté, kteří jednou do roka navštíví své přátele. Budou jen kapičkami rosy do vyprahlých polí, světly v temnotách, která dodají odvahy pustit se na strmé, a proto těžké cesty k duchovním výšinám.

 Nuže, je čas radosti kratičký, milý mi a drahý, v němž vzpomínám s láskou na celý svět a každého zvlášť. Potěšme svá srdce. Vyjděme do míst, kde září světla. Ty vstup do mého srdce, jako já jsem vstoupil do tvého v tuto dobu radosti, abych přes ně rozdal dary pro ty, které sám vedu cestou zvláštního skrytého spojování se se mnou. -

 Po těchto slovech stisk ruky se počal zesilovat a duši připadalo, že je v láskyplném objetí, v němž se zapomíná na celý svět. A opravdu, svět odstupoval víc a víc, až zmizel, rozplynul se v jakousi tmavou mlhovinu, která se ztrácela v obzoru. Vytlačovalo ji silně z mého vědomí neznámé zvláštní světlo, které se počalo rozlévat kolem, jakoby duše vystoupila na převysokou horu, kde všechny mraky i obláčky zůstanou kdesi dole hluboko - hluboko - a nad hlavou září nádherné oslňující slunce a čistý azur nebe.

 Avšak světlo, které se kolem rozlévalo, nebylo sluneční, které ozařuje a prosvětluje hmotnou Zemi. Toto světlo bylo zvláštní, silnější, jasnější a nevýslovně zářivé, proniknuté duchovými spektry. Začalo nabývat tajemnosti. Bylo jako průhledná křišťálová voda rychle běžící a rozlévající se do všech stran. Nebylo lze sledovat její hladinu, protože se měnila a neustále rozšiřovala a nabývala nových tvarů podle míst, kam dopadly její prameny. Pohyblivost, život duchovního světla byla podivuhodná. Toto světlo bylo živé, tvárlivé. V něm se zdál skryt celý úžasný a rušný tok všeho života na Zemi ve všech tvarem, energiích a vší barvitosti. Barvy, které začaly ze světla vystupovat, byly nádherné, na Zemi nevídané. Zdálo se, že světlo nepřímo vytvářejí, že je naplňuje a onu jsou jeho původem a základem, že jeden činitel bez druhého nemůže být a projevovat se.

 Tyto nádherné barvy, od něžně tlumených až po syté, výrazně odlišné, začaly vytvářet veliký kruh úžasných a nekonečných rozměrů. Zdálo se, že obemyká celý vesmír, nezměřitelný a nepochopitelný člověku.

 Duši připadalo, že stojí na nejvyšším vrcholu Země a odtud pozoruje krásné panoráma vycházejícího slunce úžasné intenzity a světla, které se čím dál víc rozšiřovalo, až celý obzor, kam se mohlo dohlédnout, byl jedinou září, jíž procházely duhy, vytvářejíce malebné obrazce neviditelných, nepopsatelných a nevyjádřitelných tvarů a seskupení.

 V úžasném překvapení duše pozoruje a vnímá tuto velebnou krásu. Připadalo jí, že je nepatrným práškem vůči velikosti a síle, kráse a majestátu tohoto Božského zjevení. Dech se náhle počal zrychlovat, podivně zužovat a ztrácet se mimo vědomí, na něž dolehla neznámá tíseň, pocit zvláštního stavu, v němž se tělo nevnímá a duše vystupuje do výše a rozlehlosti prostoru. V prvním okamžiku prožívá úzkost, chce neobvyklému postupu zabránit. Vtom slyší slova:

 Čeho se obáváš, bláhová dušinko - vždyť jsi v mé dlani. Poddej se a neboj se. Zavedu tě do paláce svého království, do duchovního domova, abys viděla slávu, kterou mám u Otce, a do níž uvedu tebe i všechny duše, které tě následují, až přijde chvíle milosti a radosti. -

 Duše se zklidnila a schoulila jako ptáčátko nemající ještě dorostlých křídel, a proto bázlivé před každým letem. Schoulila se do hřejivé dlaně, kterou v té chvíli cítila a prožívala. Vnímala sebe jako nepatrný prášek. Jako holátko sotva z hnízda vyvedené, malý brouček pod nohou člověka, byla jsem v Boží dlani. Nepatrná, chudičká a bezmocná, bojácná a vyjevená nad nevídanými a neslýchanými věcmi, které spatřovala a prožívala proto, aby mohla o nich podat zprávu lidem na Zemi.

 Vystupování do výše bylo nekonečné, takže se zdálo, že mu nikdy nebude konce. A přece. Záře z nádherného světla velikého Slunce se zvětšovala, jak plynula k němu výš a výš. Když před chvíli uviděla toto Slunce, myslela si, že až se k němu přiblíží, bude ji pálit a oslepovat, jak tomu bývá, je-li člověk vystaven přímému záření hmotného Slunce.

 Avšak duchovní nebeské Slunce, k němuž dospěla, nemělo spalujících sil. Bylo teplé, ale nemělo horké, ničivé paprsky. Intenzita tepla se zesilovala, nutila svlékat ze sebe zvláštní obaly jako tělo šat. Obal za obalem padal kamsi mimo a duše cítila osvobozování z tísní a omezenosti. Uvědomovala si, že v této nádherné atmosféře lze žít a být bez oděvu, jen v čisté a neporušené podobě Božího stvoření, jako v původním ráji Adam a Eva. Blizoučko u duchovního Slunce padl poslední obal, který byl ještě stavem pozemského člověka. Tímto osvobozením ustaly všechny lidské pocity úzkosti, nejistoty a váhavosti. Duše se proměnila v bytost duchovní, pro niž už neplatí pozemské zákony tíže, spoutanost hmotou.

 Svět, Země, bolesti duše i tělesné utrpení - to vše padlo dolů s posledním kusem šatu, kterým byla přioděna jako bytost porušená, oddálená od rajského Slunce. Připadalo jí, že se podobá dítěti uloupenému, vzatému matce z rukou a zanesenému do hrozného brlohu nečistoty a zanedbanosti a nyní zázračně zachráněnému, vrácenému zpět do matčiny láskyplné náruče, do její péče a ochrany. Diví se tomuto úžasnému a rychlému obratu a ptá se: jak je to možné? - Nemožné se proměnilo v možné Boží milostí a Boží mocí. Jejich působnost dala duši okusit pocitu blaha a radosti ze spočinutí v mateřské náruči po dlouhém strádání, po době, která se zdála věčností, protože v utrpení čas se zdá zastaven.

 Vymanivši se z šatu lidství, byla opět Božím dítětem, jaké jen Bůh sám může stvořit podle svého obrazu. Jako Ježíšek bývá na obraze zářícím Dítětem, Jemuž hlavička svítí zlatou svatozáří, taková byla podoba duše vyňaté z porušeného lidství. Nelze se divit, že ono krásné dítě, v něž se duše v tomto okamžiku zasvěcení proměnila, se těší velké lásce, jíž je schopno milovat jen srdce vydávající nesmírnou lásku všemu stvořenému - srdce Boží.

 Poznáním, že člověk je dítětem Božím svou vnitřní podobou a jemnými city, začala duše prožívat krásné chvíle, prožitky mystické. Vyplynuly ze spojení Boha s člověkem vnitřním, který je boží - od Boha vyšel a k Němu se má opět vrátit jako moudrost, jemnost, ušlechtilost a dokonalost podle nejvyšších vzorů Božích. A tak duše, dítě Boží, svým vstupem a ztotožněním s původním stavem člověka v tomto vzácném okamžiku Božího omilostnění, letěla vstříc náruči, kterou kdysi opustila.

 Široká neohraničená světelná záře, prostoupená krásou nevídaných barev, přeměnila se jako v pohádce, v níž se dějí věci neuvěřitelné, v otevřenou náruč plnou toužebností skryté, nebytostné, nižšímu světu nezjevitelné, ničím nenapodobitelné Lásky, o níž člověk nemá představu, protože je mu na Zemi nedosažitelná, nelze ji prožít tělesně a bytostně. Kratičký okamžik - a duše spočinula v moři paprsků, které ji objaly, líbaly a hladily, oblévaly a prostupovaly do všech částeček vědomí.

 Prožitek v náruči Lásky byl blažený, krásný a milý, jakoby duše spočívala v kolébce houpána a kolébána nebo se vznášela na vlnách tichého jezera, byla hýčkána na mateřských loktech, držena na klíně drahého otce, který si s dítětem hraje a hladí milené tvářičky, hlavu i ručky.

 Všechno myšlení ustalo a bylo jen vnímání slastiplné chvíle spočinutí v láskyplném objetí. Ztrácelo se vědomí existence jak je na Zemi prožívána a přecházelo se do stavu tichého bytí a v něm vnímání vyšších skutečností. Byly opojné, až závratně působivé. Zjevovaly překrásnou, něhyplnou tvář, celou zahalenou v bílých závojích, takže její obrysy byly neviditelné, jen jako načrtnuté na stříbrném pozadí prostoru. Podobala se tváři Madony nad spícím Dítětem, která zná příští těžké osudy svého miláčka, spícího dosud svůj líbezný sen.

 Něžná tvář se sotva znatelně tichounce sklonila k duši, políbila ji na čelo a teplý vroucí hlas promluvil:

 Děťátko mé, jak dlouho jsem čekala na tuto chvíli, kdy tě najdu a opět obejmu v náručí? Konečně jsi došel ke mně, můj synu, pro něž mi bylo tolik trpět. Naše shledání snímá mou i tvou bolest z rozloučení, která tak dlouho tísnila naše srdce.

 Jsem Matka tvá, kterou svět nezná. Jsem Matky synů Božích, dětí Lásky, které odešly z mé náruče, když ještě Země byla duchovním domovem, místem ráje.

 Hluboký cit mé lásky k vám i touha Otcova po vás se spojily v onen divuplný čas, kdy na Zemi se ukázalo první vánoční světlo. Z jejich splynutí vyšla Božská Bytost, která sestoupila do Země již dávno zbavené svého duchovního pláště. Sestoupila v obrazu člověka, jeho pozemské lidské podoby. Přišel Syn zjevem podobný lidem, avšak odlišný Božskou podstatou nejvyššího Otce a Matky, kteří jsme se do Něho vložili a jsme zjevní jen Jím.

 Pohleď na mne plněji a poznáš, kdo k tobě promlouvá. Pohleď, ať nikdy již není mýlky, kdo je Kristus. -

 V hlubokém pohroužení duše naslouchá tichému šepotu něžné tváře, zahalené jako samo tajemství Kristova zrození, Jeho příchodu do Země. Po zmlknutí něžných slov jakoby zavanul lehounký, sotva znatelný vánek a dotkl se bílých závojů, halících tajemnou tvář podoby Madony. Jak se závoje lehounce nadzvedly, vědomí oslnila úžasná záře jako z tisíce sluncí. Nebylo možné ji snést, dívat se do nádherných barev, jimiž byla prolnuta v proměnlivé hře jejich spekter. Světlo bylo příliš silné pro pohled pozemšťana.

 Avšak co to? Světlo se rozptyluje i soustřeďuje, až vytvoří nádhernou, stříbřitě a zlatě zrcadlící hladinu. Nad ni vystupuje majestátní velebná postava v oslnivě bělostném splývavém rouchu. Zobrazuje Božskou Bytost vyjadřující ženství i mužství, rozdělení i splynulé ve zjevení jedné Bytosti, jejíž výraz v náznaku projevoval něžný půvab i majestátní vznešenost, nekonečnou hloubku citu i sílu tvůrčího myšlení. Obraz tohoto Božského Zjevu byl nádherný, nevyjádřitelný slovy, jak je zná lidský svět. Dlouho stál a tyčil se v prostoru, do něho se protiskoval a dával si jméno známé, drahé a svaté - jméno Kristus.

 Stával se bytostně zřetelným, podoben dokonalé kráse člověka s mírným, poněkud smutným úsměvem na tváři až žensky jemné a krásné. Na Jeho hlavě se začala zjevovat nádherná zářící koruna, nesmírně vysoká a široká, že sahala do nekonečna, výše i hloubky prostoru. Světlem věnčila a korunovala celý nekonečný vesmír. Na ní a v ní spočívaly veškeré Jeho krásy, všechny viditelné i neviditelné poklady, které obsahuje a v sobě tají celý vesmírný svět.

 Z nádherné koruny začaly vycházet blesky modravě diamantového záření úžasné a oslnivé síly, vyšlehující do prostoru na všechny strany. V nich se všechno ztrácelo, rozplývalo v tisícerém lesku stříbřitě zlatých přejasných paprsků. Roucho zpočátku bílé nabývalo v nich překrásných barevných odstínů, v nichž převládala barva růžově nachová s jasně zářivou modří, přecházející do jemně průzračné žluti až k sytě zlatavým nádechům.

 Královna nebeská - zní prostorem.

 Matka Boží - odpovídají zvučné hlasy ve sterých tónech a mnohonásobných ozvěnách.

 Láska Boha živého, která dala život a učinila světy - zpívá chór shromážděných andělů.

 Buď chvála a sláva na věky Lásce té, z Níž vyšel Kristus, Mesiáš, Bůh a Pán náš - zaznělo opět silným a mocným zvukem v prostorách, do nichž vstoupila Láska Boží - zjevená Matka i Otec všech.

 A přihlížející naslouchající duše, onen slabý lidský tvor, připojuje se tichým, nesmělým slovem ke sborům a chóru: Spasení naše jediné, přijď mezi nás . . . Kriste, přijď a uveď nás do lásky své . . . -

 Kristus slávy a velebnosti, Kristus, Bůh v přetajemné jednotě Otce i Matky, Nositel lásky i moudrosti, jež učinily světy a daly jim život - stál na svém místě, kam se postavil. Zářil před užaslou duší a ona klesá na tvář a volá:

 Kriste přetajemný, kdo Ty jsi? Jsi Matka má nebo Otec můj? Jsi Láska či Moc a Síla? Jsi Krása a Moudrost nebo Ježíš, Syn člověka, jeho veliký, nedostižný Bratr? -

 Duše s tváří na zemi nemá odvahy ji pozvednout, něco si pomyslet, mluvit dál. Jen se hluboce, přehluboce, přepokorně koří nesmírné Velebnosti, Majestátu veškeré krásy, která se na okamžik ukázala jí nehodné, chudé dušičce, nestatečné, bláhové, pochybující a zúzkostnělé těžkými úkoly i kříži života. Ukázala se jí proto, aby všem pověděla, čím je a kdo je Kristus Pán, ten betlémský Ježíšek, Jehož památný čas právě nadešel.

 Bez pohnutí spočívá na zemi, jen v jediném vytržení citu. Za tohoto tichého klanění slyší Jeho slova:

 Neboj se mne, neboj se pozvednout ke mně pohled. Já jsem to, co potřebuješ a hledáš. Jsem Bůh tvůj. Jsem Otec tvůj i Matka tvá - jsem všechno, co v Bohu je.

 Pozvedám tě sám z postavení, v němž jsi jako každý pozemský člověk. Přišel čas ne klanění se, ale čas naší spolupráce. Vzchop se a pojď. Doprovodím tě přes duchovní prostor zpět do Země, abys nebloudila a nelekala se.

 Jako jsem tě vyzvedl do vysokého stavu, tak tě znovu ponořím do bědného lidství, do všeho, co člověk prožívá ve svém životě. Utrpení duší vede nás oba do práce v oblastech, kde ony trpí. Trp a bojuj statečně láskou. Uč tak bojovat všechny duše, které k tobě posílám. Nepřišla jsi nadarmo do míst mého království. Odnes odtud jeho radosti, jeho pokoj a mír do míst temných a pustých, aby světlo se rozžehlo v lidských srdcích, aby láska pučící i v trní a hloží světa měla oporu, byla zavlažena jako vzácné sémě, rozrostla se a vydala úrodu. -

 V hlubokém tichu nitra naslouchá duše těmto slovům. Cítí, že její ruku uchopila jemná něžná ruka, pevně však tisknoucí její dlaň. Poddává se jejímu stisku a nabývá síly k pozvednutí, k povstání, k další cestě, práci a životu. Cítí mírný tlak síly, jíž byla pozvednuta. Zvedá se k pohledu, avšak záře, krása a přesilný jas vidí již jen zdálky jako překrásné panoráma. Oslnivě zářící Slunce stojí tam nehnutě na svém místě. Jen duše lidská od něho odchází, sestupuje opět níž a níže jako z vysoké hory do údolí.

 Přece však neodchází tak, jak do výše vystoupila. Je celá obalena, přímo oblita oním zářivým světlem, jímž před chvílí procházela. Celé tělo jí září, vydává silné paprsky prostupující prostor kolem ní. Zvláště ruce jsou obaleny zlatem a stříbrem. Kamkoli se pohne, všude z ní padá toto duchovní zlato a stříbro. Trousí je za sebou na každém kroku, zanechává světelné stopy.

 Ohlédne se zpátky i kolem dokola. Co nezvyklého se děje? Vidí, že její výstup i sestup je sledován mnohýma očima, které dříve kolem sebe neviděla. Jsou různě upřímné, milé, plné zájmu a přátelství. Jsou však i takové, z nichž hledí závist, i netrpělivé, dychtivě pozorující a čekající na zpětnou cestu duše do zemské oblasti života.

 Pozornost těchto očí se upíná v místa, kde ona svým sestupem zanechává světelné stopy. Toužebné oči jsou upnuty k nim, vidí je a jsou plny radosti. Mnoho bytostí, jimž tyto oči patří, začínají se ke světelným stopám přibližovat, dotýkat se jich rukama a zvedat na nich utroušené duchovní zlato i stříbro. Zvednuté vkládají do míst, kde se nalézá srdce. Stříbrné a zlaté paprsky se ho dotýkají a začínají je prostupovat. Celé srdce jimi ožívá, začíná rychleji bušit a vstupuje do rytmického tepu. Silná vlna citu stoupá od srdce vzhůru do hlavy a do úst, do myšlení a slova.

 Lidské tváře začíná zdobit plachý, nesmělý, ale přece jen úsměv. Ze rtů splývají tišší a mírnější slova, mající již otupené každé ostří, takže již tolik nezraňují a nebolí toho, komu jsou určena, ke komu vyslovena.

 Pod tímto obrazem oči závistníků se klopí k zemi a oni se vzdalují - vzdalují.

 Zázračná sílo z Božího ráje přinesená paprsky světla a jasu, kéž byste nikdy nepřestaly vroubit mé cesty, kudy ještě z vůle Boží půjdu - tak si duše v duchu šeptá. V odpověď na tato slova ony přátelské a účastné oči se radostně dívají, a mnoho, mnoho úst mi říká:

 Přinesla jsi dary pokoje a míru pro Zemi a její obyvatele. Pohleď, my ti pomůžeme s nimi hospodařit, aby nepřišel nazmar ani jediný paprsek, který se střásá z tvého šatu. Ó, požehnané Vánoce, chvíle milosti Boží lásky. Lidé - lidé - otevřete náruč, ať k vám sestoupí a vy je v sebe přijmete.

 Buď oslaven a veleben Kristus, Pán na věky, který učinil milostiplný vánoční čas. Raduj se, jako my se radujeme a těšíme z dobrého díla. -

 Duše, užaslá, plná dojmů z hlubokého i šťastného dojetí i neskonalé vděčnosti, volá a zpívá:

 Narodil se Kristus Pán, radujme se - z růže kvítek vykvet nám, veselme se . . . -