Adventní žaly

Advente, dobo velkých duchovních příprav, buď vítán. Znovu ses vrátil ke mně, abys mne provodil zahradou mého nitra a prohlédl, zda to, co bylo do ní zaseto, vzešlo a rozvilo se do duchovní krásy. Znovu jsi přišel, abys mi připomněl mou povinnost pečovat o nitro, o myšlenky i city, o každičké slovo, které pronáším k Bohu, k lidem i do prostoru, v němž jsem jako život člověka.

 Kdybys každoročně nepřicházel, ani bych nevěděl, že mne Pán volá k vánočním dnům lásky, že mne zve ke stolu, na němž jsou převzácné, přelahodné duchovní pokrmy. Tak jsem ponořen do života Země, že mi čas utíká, letí - den za dnem odchází nenávratně pryč bez ohledu na to, zda v míjejících hodinách bylo mnou vykonáno všechno, co se konat má jako dobro, prožívat jako láska.

 S lítostí se dívám na zmizelé dny. Cítím, že nebyly vyplněny nejlepším a nejkrásnějším, co má projít myslí a citem duchovního člověka, co má být krásným květem jeho života, nebem jeho srdce. Dobře, že přicházíš, tichý, teskný advente. Alespoň mi dáváš příležitost projevit tuto lítost a Boha poprosit, aby odpustil, že drahocenným časem plýtvám, nechávám jej unikat bez uzardění duše nad vnitřní chudobou.

 Stojím před Tebou tváří v tvář. Při pohledu do Tvých přísných očí, přehlížejících mou celoroční cestu i práci, k níž jsem se zavázal, cítím v oku slzu, v mysli výčitky a na rtech slova plynoucí z nitra s pokornou prosbou:

 Bože, trpělivá Lásko, která ustavičně bereš za mne tresty, ty tichá Přehlížitelko mne míjejících dnů i těch, které mi přináší budoucnost, Ty shovívavá Matko má, jež mně, svému dítěti, neustále promíjíš s omluvou, že je ještě maličké a nevědomé, nemá sil k velkým činům dobra a lásky - Ty, Kriste, Synu Boží, který jsi přišel do země, když lidstvo bylo nejvíce pokleslé, a pomohl mu nalézt cestu ze zemských zmatků a běd, Ty, můj svatý Učiteli, má Útěcho a Sílo života, má nejvyšší Cesto k Bohu, Stvořiteli a Pánu života!

 Jsem zahanben svou slabou lidskou vůlí k ušlechtilému životu na Zemi a rukama ukrývám tvář. Neodvažuji se podívat k velkému světlu Lásky, jež mne zrodila a dala mi životní vědomí. Jdu životem a na všechny strany klopýtám, chvíli jsem nadšen pro duchovní cestu, a znovu jsem lhostejný a nevšímavý, naplněn starostmi a zájmy o věci vezdejší. Jsem nespokojen a reptám, že mi nevoní na životní cestě růže, není nade mnou jas a klid bezmračného nebe. Mnoho žádám pro sebe, avšak maličko dávám jiným. Lásku žádám ode všech, sám ji však dát nedovedu. Nad tvrdým slovem jsem zarmoucen a mně nelaskavá slova z úst padají na každém kroku.

 Nejvíce však zapomínám v denním shonu na Tebe, Lásko Boží. Teprve když tiše přijde adventní doba a Ty v ní mi neseš vánoční dar, rozpomínám se a odprošuji, teprve pospíchám, abych Tě pozdravil slovem tiché modlitby. Jsi nesmírně dobrá, že mi to nezazlíváš, ale ochotně mě povzbudíš, utěšíš a ve svatý čas povíš, že Tvá myšlenka ničím nezměněna, že v ní lásky ke mně jen přibývá!

 Já, Lásko Boží, nejsem hoden Tvých vánočních milostí. Rmoutím se nad svým vlažným vztahem k Tobě. V této chvíli prohlížím své myšlenky i city, a toužím vydobýt, vyzvednout, rozšířit a zpevnit v nich lásku k Tobě.

 Přijmi mou pokornou úvahu, přijmi mou lítost nad nedokonalým myšlením i cítěním. Přijmi ujištění, že tento adventní čas je mezníkem na cestě mého života. Za ním se již nachází cesta lásky, kterou v tuto chvíli nastupuji, abych Ti ukázal a dokázal, že vím o Tvém přání, a chci se postavit k Tobě jako duše milující, Tobě oddaná, učící se být dokonalá.

 Těším se na chvíli, kdy ve vánoční čas se ke mně skloníš a naplníš mne pokojem, mírem, tichým teplým blahem lásky k Tobě i všem živým.

 Přijmi všechny mé myšlenky, které v tento adventní čas k Tobě zaletí. Přijmi všechna slova, kterými k Tobě v tichu nitra svého promlouvám. Přijmi hluboký cit, který Ti věnuji a dávám ze srdce.

 Dovol mi pobýt s Tebou v těch tichých chvílích, v nichž se má duše dotkne všech posvátností, které máš připraveny jako svůj vánoční dar pro člověka.

 Přistup blíže ke všem lidem, s nimiž se mé srdce spojuje v lásce a duchovním snažení. Svou vesmírnou láskou otevři cestu k lásce všech a ke všem živým.

 Země, můj domove, v tobě jsem se zrodil jako člověk s tělem, které ukrývá duši a halí ji v závoje hlubokého tajemství. Vstoupil jsem zrozením do tebe jako pták, který na jaře z neznáma přiletí se vzpomínkou na krásné kraje ve slunci, teple a jarním azuru nebe.

 Jako nemluvňátko na prsou matčiných jsem pokojně spočíval a netušil ještě, co mne čeká v době tělesného vyvinutí, až se mé dětství obrátí v život člověka v jeho strastné cestě, o níž neví, odkud vzešla a jakými cíli spěje ve své skončení.

 Pokojně a radostně se zdálo na Zemi, když můj dětský hlas byl ještě tichý a něžný jak jarní zpěv ptáka ve větvích. Mé kroky byly chůzí krotké laně k lidským obydlím a důvěřivé k dlaním, které místo chleba skrývají zbraň proti nim. Bez bázně jsem se díval na všechny neznámé i známé věci, protože přede mnou neukázaly tehdy tvář mnohého nepřátelství.

 Netušil jsem, že pro mé nohy jsou na všech stranách připraveny léčky a jámy k padnutí, a proto jsem se rozbíhal směle do všech stran života, já, člověk nevědomý, velmi bláhový.

 Vstoupil jsem na místa mé duši nebezpečná pro svody, jimiž svět láká, odvádí z cest pravých do bludných, ze světla do tmy, z víry v krutou pochybnost a nejistotu, od vzpomínky čisté, skryté v hlubině vědomí na život Boží, krásný jak sen o štěstí.

 Vzpomínka na Boha čekala na své probuzení, aby promluvila v duši o místě nejkrásnějším, z něhož ona odešla a k němuž se zase vrátí.

 Myšlenky se rozběhly a přímo letěly křídly silného ptáka zkušenostmi, prožitky z bdění i snění a vracely se k duši s uzlíčky utrpení, tíže a starostí. Unaveny klopotnými cestami světu se vyhýbají, hledají mír, spočinutí v náruči nejmoudřejší mysli Boží, v lásce, která trpělivě všechno snáší . . .

 Po Zemi, jež ztratila přitažlivost pro znaveného poutníka, zraněného kamením i hložím jejich cest, těžce kráčí dál chodec pustou krajinou, když došel chléb a poslední krůpěj vody.

 Půda, po níž jdu, je z prachu hmot a ještě rozrytá jak starostmi vrásčité čelo, každý krok prach rozviřuje, lepí oči a ony nevidí jasně vpřed, směry jsou mlhavé a cíle daleko.

 Hlava hledá místo pro odpočinek skutečný, bez vyrušování zmatky a hněvy světa, těžkostmi a nejistotou vlastních osudových rozcestí.

 Cesta však jde dál, vine se stíny zla a zdá se nekonečná, protože všude jsou zachmuřené obzory a bouře v prostoru. V kteroukoli stranu se obrátí můj zájem o život na Zemi, zastavuje se před proudem nářků, prameny slz, řekami těžkostí, před zavřenými dveřmi lidských srdcí.

 Země a člověk rozprostírají kolem mne chmurné obavy z loučení, stáří, nemocí i smrtí, netrestané viny, stíhané neviny, opuštěnosti, klamu a zloby. Zakrývám si oči a z hlubiny duše volám:

 Odstupte a rozptylte se přede mnou, všechny životní tíže, stíny, chmury a zmatky! Bůh stvořil život dobrý a krásný, a já proto nechci vidět a žít jiný než ten, který vyšel z Jeho ruky jako velký čin moudrosti a lásky . . . ! -

 Zvedám na dně položenou vzpomínku na život v krásné duchovní skutečnosti, kde byla radost v prostoru jak v zemi sluneční záření, kde v popředí stála láska jako dobrotivá i velebná matka a také sestra všech bytostí, andělská ochránkyně všeho stvoření.

 Připomínám si tyto svaté věci a chci myšlenku na ně probudit v každé lidské duši. Chci zavolat k Bohu se všemi lidskými srdci v neutuchající touze po návratu do nebeského domu, do sídla božích bytostí:

 Bože milostivý, vždy slitovný, vždy dobrý, vyslechni mé volání. Vyslyš mé prosby, nesmírná Boží Lásko - prosím Tě o dary milostí:

 Rosou nebeskou zavlaž Zemi, ať změkne, zjemní její půda a nežízní po lásce a pokoji. Vydej silné deště pro její napojení blahodárnými silami, ať život se v nich vykoupe, obnoví se a zkrásní.

 Otevři zdroje svého požehnání, ať se snese tichým proudem na celou Zemi a lidem vyznačí cesty světelnými, zářivými čarami.

 Pohni všemi zasetými semeny dobra a lásky, ať z nich vyrostou vysoké stromy, krásné květy i vinné keře se sladkými hrozny.

 Pošli k Zemi vlahé větry, ať vysuší všechna místa, kde jsou stojaté, kalné a mělké nebo jako tůň černé vody, smrtonosné prameny.

 Uvolni bohaté vláhy pro zahrady duší, kde na záhonech nepěstěných živoří chabé květy, i tráva je zešedlá jak pod nánosy hlíny, v sevření kameny.

 Zúrodni duchovní pole dlouho neoraná, kde dobré zrno udusily plevely a je malá naděje, že se nasytí člověk hledající chléb pro svou duši.

 Odsuň mraky z obzorů Země, ať plné světlo Boha pronikne do každé duše, dá lidské mysli osvícení pro každý krok a každou cestu.

 Otevři náruč jako matka dětem, které k ní spěchají se svou bolestí ztišit ji a zapomenout na všechny strasti.

 Přiviň k sobě člověka i na cestách hmoty - je velmi slabý, nemocný, bloudí a padá, a sám nepovstane, nepodáš-li mu pomocnou ruku, pevné lano záchrany.

 Volám Tě a prosím, Boží Lásko - pomoz světu, člověku, Zemi . . . !

Duchovní příprava

Probuď se ze sna ty, který v tuto dobu ještě spíš - probuď se, člověče, mající slabou víru - doba adventní přichází k tobě jako matka k spícímu dítěti ve chvíli, kdy je má vstávat k práci a učit se znát život, jak jej Bůh dal v radosti i bolesti této Zemi a tobě - člověku.

 Vzchop se ty, který málo duchovně pracuješ, nedbáš být opět čistou a krásnou duší - vzchop se, člověče - doba velkých záchranných činů Krista tě volá do řad pilných duchovních pracovníků, již orajících a zasévajících ve vlastních srdcích i v srdcích bližních svatá seménka lásky.

 Pospěš si ty, který pravíš: věřím v Krista - pospěš, člověče, svou víru naplnit činem - čas Kristovy pomoci nadešel těm, jejichž život je podle Nového zákona, podle přikázání . . .

 Přistup blíže ke Světlu, pastýři, duchu lidský, jemuž jsou svěřeny ovečky zelených pastvin Hospodinových - přistup blíže, ať vidíš, jak se Zemí rozlévá vlna Lásky, která přišla na svět jako host nesoucí pokoj a mír, nový život člověku.

 Pojď, pastýřko, duše lidská, jíž je dáno nést dary k nohám zjeveného Syna - rychle se oblékni do pěkného šatu, do náruče vlož všechno, co máš krásného a co může potěšit Toho, který je dobrý a krásný a usmívá se na všechny, kteří k Němu přicházejí se srdcem na rukou, darem největším.

 Sejděte se, všichni boží lidé, volající Boha ve svých trápeních - a pojďte se potěšit k Tomu, který přišel jako útěcha, jako láska, jako radost a vaše vysvobození, váš nový život . . .

 Nad hříšnou Zemí leží temný stín - ale Ten, který přišel, řekl: Buď světlo a v lidských člověka buď radost a ne žal, buď dobro všude, kde žije lidský duch, buď opět krása v lidské duši. -

 Po Zemi chodí strach ze smrti ve dne i v noci kolem lidských domů jako zloděj, jako nepřítel - ale Ten, který přišel, řekl: Nebudeš vládnout na Zemi nad každým lidským tělem, já je počnu Duchem posvěcovat, i vyjde z těla tělo nové, nepodléhající smrti, bolesti ani hříchu, v němž bude radostno duši žít v mé blízkosti. -

 Na Zemi jsou hřbitovy jako zahrady odkvetlých stromů a zvětralých semen - ale Ten, který přišel, řekl: Zasypte se, hroby, ať neděsíte lidskou mysl, ať člověk, věřící ve mne, nepozná již vaší tmy, vašeho děsu; on ne ke smrti, ale k životu bude volán a do něho uveden mou vlastní silou a mocí . . . -

 Lidská srdce se proměnila ve zbořené chrámy v ten čas, kdy do nich vstoupil hřích - ale Ten, který navštívil Zemi, postavil se jako dělník k dílu a vlastní rukou počal odklízet trosky a budovat nový chrám pro setkávání Boha s člověkem, aby slyšel jeden druhého, projevili si lásku zblízka, jak tomu bylo v krásném dni stvoření.

 Podoba duše se změnila k nepoznání v ten čas, kdy uvěřila neblahému svodu, ale Ten, který navštívil Zemi, přinesl pro ni nový krásný šat sličnosti, aby se znovu stala boží dcerou, byla milována a přijata v domě, nazvaném místem ráje.

 Cesta člověka odbočila k propastem temnoty - ale Ten, který navštívil Zemi, opřel se do ní svou silou - vyrovnává její chybný směr, napřimuje ji a zvedá k cestám svým, do nich je vsunuje pro věčnost . . .

 Zanech již, lidská duše, vzdychání - pro tebe se připravuje hod lásky, svatá hostina, předložená tobě Boží rukou k nasycení, napojení, z něhož vzejde tvá nová síla, nová krása, život boží.

 Zanech již, lidská duše, obav o své osudy - pro tebe si přišel Kristus jako pro nevěstu, aby tě po zasnoubení odvedl do svého domu.

 Zanech již, lidská duše, lítosti nad hříchy světa - pro tebe, staneš-li se svatou, odečte Kristus jejich počet, že nebude zkázy ani potopy, lidé nebudou ďábly, ale anděly . . .

 Zmlkni ty, který pravíš: kdo jsem, odkud jsem a kdo mi dal vědomí života - brzy se zjeví pravda a ty z ní dostaneš velkou část jejího světla na cestu, po níž se denně ubíráš k prožitkům života.

 Zmlkni ty, který mluvíš bláhově a v nevědomosti, protože neznáš Boží moudrost - brzy ona k tobě přijde jako tvá matka a ty budeš překvapen, kdo jsi ty - člověk, a kdo je Kristus tobě a všem.

 Zmlkni ty, který miluješ malou, a proto nepravou láskou a o ní hovoříš, jakoby v ní bylo štěstí života - brzy se k tobě skloní Kristus a ty teprve poznáš, co je pravá láska, jaké je svaté milování, jeho štěstí, jaké radosti a blaha . . .

 Nejsi ten, který je odevždy, a proto mluv - mluv: Kriste, Ty jsi Otec, který mne vydal ze sebe jako vydává kmen ratolesti, Země plody, jako ze seménka roste květ. -

 Nejsi ten, který se sám živí i obléká, a proto mluv - mluv: Kriste, Ty jsi pro mne stvořil pokrmy, Ty jsi mi připravil šat, abych já, když do Země vstoupím, nalezl ji připravenou pro své přebývání, pro své žití v těle. -

 Nejsi ten, který má spásu ze své zásluhy, a proto mluv - mluv: Kriste, Ty jsi můj Spasitel, a já ten, kdo je Tvým věčným dlužníkem . . . -

 Nauč se ty, který v Boha věříš, nauč se vděčnosti ke Kristu - není ji na Zemi vidět jako se vidí květiny a vody, jen duše ji uvádí v život každým dnem a hodinou sílou své víry, podle hloubky své zbožnosti dává jí skutečnost a význam.

 Nauč se ty, který se modlíš, nauč se vroucí modlitbě, silné jako je vanutí velkého větru - Kristus je daleký i blízký; blízký dobrému, daleký zlému - a ty nevíš kdo z nich jsi, je-li tvůj hlas Kristem slyšený a On u tebe anebo se od tebe vzdálil pro tvé pobloudění.

 Nauč se ty, který jsi zbožný, nauč se vítat Krista v ten čas, kdy On se s důvěrou dotýká Země a zjevuje se jako do ní narozený - nese i tobě nové zrození se v Bohu, život do věčnosti Jeho láskou zapečetěný . . .

 Roznes, myšlenko, zvěst o Kristu do všech míst nitra, aby se připravilo na slavnou chvíli, kdy všechno na nebi zavolá: Raduj se, Země, tvůj Pán sestoupil, aby tě uvedl pod svou vládu, která ti nese pokoj a mír. -

 Proměň se, víro, v lásku ke Kristu - On jen lásce odpovídá činem, který člověku vrací synovství boží.

 Vykroč již do pevné naděje v pomoc Kristovu každý, kdo voláš: Kriste, uslyš - Kriste, vyslyš - Kriste, pomoz - svornost národů je blízká i odhození zbraní všech, promluví-li Kristus a řekne: Člověče, synu můj . . . ! -

 Buď vítána, dobo šťastných a zaslíbení o Boží milosti - jsi naplněním času předpověděného těmi, které vyznamenal Bůh svým zjevením, kterým řekl: Dám světlo národům, dám spásu lidu. -

 Buď vítána, hodino příchodu Páně do zemských cest - jsi tou, jež zrodila slovo lásky v srdci Božím, slovo lásky k člověku, nesoucí odpuštění a smír.

 Buď vítán, okamžiku slavnější než všechna sláva světa - ty jsi přinesl ono krásné slavné zvěstování: Bůh Láska je - ty jsi jejím prvním zábleskem vstupujícím do života lidí jako zářící slunce nového jitra při probuzení člověka z dlouhých temných nocí šerého starého adventu . . .

 Jak se neradovat v tento čas a nehledět toužebně k hodině svatého Zrození - ono je člověku tím, čím je zasetému zrníčku déšť a slunce, čím lidskému životu vedení, ochrana a pomoc Boží, duši radost, tělu zdraví.

 Jak se neobracet myslí k nebesům v tento čas - vždyť z nich se line milost Boží na každého, kdo myslí a vzpomíná té chvíle, v níž přišla na svět Láska, zjevil se Bůh a Zemí zaznělo radostné: Přišel Mesiáš - Vykupitel světa! -

 Jak nechválit Boha hlubokou vroucí vděčností - vždyť On je tak blízký v Dítěti - Synu, tak dobrý vším, co v Něm a Jím dal Zemi a člověku . . .

 Připrav se, srdce, vylej ze sebe nádoby světského rmutu a žádostí - ať láska má místo a může vyplnit každý kout světlem a krásou Boží, ať pronikne až do rozumu, vypudí z něho všechny nepřátele míru a pokoje, ať prostoupí tichem a klidem i tělesné vědomí.

 Připrav se, mysli, a vylej nádoby světského myšlení - ať v tebe sestoupí osvícení ve chvíli připomínající onu, kdy se zjevila nová kniha lidského života a do ní se vepsalo zlatým písmem jméno Ježíš.

 Připrav se, jazyku, a vylej nádoby všedností slova, ať se vyznamenáš, ať jsi přede všemi, kteří se ve vánoční chvíli modlí a zpívají: Sláva Bohu na výsostech a na Zemi lidem pokoj i dobrá vůle . . . -

Pro ztišení srdce

 Nejsvětější Srdce, které jsi svatý mír, otevři mi zdroj svého pokoje, aby na mé srdce skanula krůpěj ticha a míru ve svatý čas, kdy se opět zjevuješ jako Dítě, jako Světlo, jako Láska. Jak tichý vánek se snáší na víčka, jako se zvedá uklidňující, ztišující ruka dobré matky k plačícím očím dítěte, aby setřela slzy, tak milost Tvá, Kriste, duši mi konejší, ztišuje, dotkne-li se jí a ji naplní.

 Když naléhá na mne svět jako silná vichřice na malý útlý stromek, hledám oporu, dobrou svatou ruku Tvou, Kriste, k podepření a vzpřímení, aby má duše jako koruna stromu mohla hledět přímo do nebe. V té chvíli, kdy toužím ztišit se a zklidnit, opustit v duchu svět a ponořit se v rozjímání a myšlenky na Tebe, kdy toužím usednout u Tvých nohou a dívat se do Tebe, do Tvé svatosti a lásky - prosím Tě, abys mi dal, čeho se mi nedostává jako člověku žijícímu na Zemi:

 Prosím Tě, dej mi pokoj a mír do srdce a duši ticho zklidnění. Dotkni se mne a lehce utiším všechno, co je v duši jako starost a žal, co tísní a odvádí pozornost od Tebe a bere sílu vzlétnout myšlenkami k Tobě jako pták do jasu nebes.

 Čekám na Tvé přiblížení. Toužebně čekám na chvíli ztišení, v níž by nebyl ve mně svět, ale Ty sám jen s mou modlitbou.

 Nejsvětější Srdce, k Tobě se uchyluji, Tebe prosím:

 Dej ze svého pokoje a míru, abych v pokoji a míru myslel zas a zas na pokoj a mír Tvůj, přijímal jej jako chléb a nápoj každodenně . . .

Probuzení touhy po lásce

 Nejsvětější Srdce, otevři mi zdroje své lásky, ať do mého srdce vplyne její světlo a způsobí jeho proměnu a naplnění vším, co mu dává sílu i nadšení čistě a svatě žít, rozdávat lásku myšlenkou, slovem i činem.

 Bez lásky žít je chodit temnotou. Ó, uchraň mne cest, kde nejsi Ty, kde není světla, kde není lásky.

 Svatý, svatý Učiteli lásky, uč mne láskou žít a lásku vydávat, uč mne milovat podle milování svého . . .

Prosba o vánoční dary

 Kriste, Lásko Boží, ve vánoční čas na mne pamatuj a dej mi, co je Tvým darem pro duši, jež k Tobě volá: Kriste - Kriste - svatý Bože můj - Ženichu v mysteriu zasnoubení! -

 Kriste, Lásko Boží, ve vánoční čas mi uděl svaté znamení spásy na mé čelo, která vrcholí životem božím - v Tobě a s Tebou.

 Kriste, Lásko Boží, ve vánoční čas mi vtiskni svou podobu, aby bylo poznáno, že jsem člověk, který Tě následuje a naplňuje tak nejvyšší vzor.

 Kriste, Lásko Boží, prosím - prosím - prosím Tě: s mým životem se spoj!

Zakončení

 Svatá naděje adventní, vstup v lidská srdce a vyvolej v nich radost nad Kristovým sestoupením do zemské tmy, aby se ztlumily lidské bolesti a úzkosti, aby se utišily jako dítě, které matka pojala ve své objetí.

 Svatá naděje adventní, vstup v lidská srdce a vyvolej v nich zbožnost nesoucí požehnání všem, kdo věří v Krista, na Něho myslí v tento svatý čas jako na jedinou Cestu ze zmatků, omylů i strachu z nových těžkostí.

 Svatá naděje adventní, vstup v lidská srdce a vyvolej v nich lásku, z níž vzejde bratrské soužití všech lidí i jejich cesta ke Kristu a s Ním věčností . . .

Vánoční mystické meditace

Vánoční čas

  Věci zde sdělované mají sloužit člověku k poznání, co velkého, podivuhodného bude jednou prožívat, až dosáhne vyšších duchovních stavů, zjemní se a zušlechtí tak, že se jeho duše stane nevěstou nebeského Ženicha. Odhalují zvláštním způsobem skryté duchovní děje i dávají poučení, sdělení a zjevení všem, kteří jdou hlubokou vnitřní cestou k Bohu, vyrůstají z dětských střevíčků myšlení a odkládají jednoduché dětské představy o Bohu, Jeho pravdách, zákonech a tajemstvích.

 V poučeních, projevech a zážitcích je ukázána cesta každé duši toužící po dosažení nádherných mystických stavů. Slovo Boží a nebeští duchové sdělují lidské duši své myšlenky i postupy a provázejí ji na její vánoční duchovní cestě k Bohu, k Jeho Lásce.

 Všechny neobyčejné duchovní děje byly vědomě prožity, vědomě slyšeny, vnímány i nazírány ve výjimečných chvílích dokonalého vnitřního ticha a povznesení. Nechť nadchnou a oblaží duše, je omilostní, dají prožít, co pozemské oči nevidí, ucho nezachytí a vnější vědomí nevnímá.

 Nesmírné a tajemné věci dává Bůh poznat těm, kteří Ho milují, Jím a pro Něho žijí . . .

Tiché modlitby

 Jako krásná nebeská hudba linou se prostorem tajemné, rozechvívající i oblažující zvuky. Unášejí mé myšlenky, mé city do oblastí jasu, světla, ticha a pokoje, po jakém duše touží v bouřlivém vlnobití světa, jaký k sobě volá a přitahuje modlitbou, o který neustále prosí za celou Zemi.

 Vědomí se zvedá z pozemské malosti. Letí vstříc prožitkům, jaké andělské perutě snášejí z výsosti do srdcí těch, kdo hledají lásku krásnou jako vnitřní červánek, silnou jak vysoké vlny moře zalévající břehy bíle zpěněnou vodou.

 Svatý domov duchovních bytostí nad obzorem Země zjevuje své světlé prahy, otvírá dveře do prozářené síně a svatyní lásky. Zdálky kyne, zdraví pozemského poutníka, který nemůže tělo odpoutat od Země a smí jen myšlenkou zavítat do hvězdných výšin života.

 Boží svět volá k sobě všechny hledající lásku a mír. I lidský svět k sobě Boha volá a vyprošuje si Jeho blízkost, protože cítí, že jen ta mu dá život v míru a štěstí. Míruplný život zve k sobě i mne, mé celé srdce, mé myšlení. Odpovídám mu na toto volání, opětuji touhu být blažen v jednom srdci Božím, v lásce žít se všemi, kdo jsou.

 Proto se nikde nezdržujte, mé myšlenky, mé city. Učiňte se lehoučkými jako bílé sněhové vločky. Učiňte se průzračnými jako přečisté kapky nebeského deště. Staňte se posvátnými jako je vše ve vánoční čas, kdy do života se vtěluje Boží láska, když dýchá sebe v prostor a čas.

 Nechť vás Země netíží svou hlínou a kamením, netiskne vás dolů do míst stesků a marných proseb o život bez bolesti. Nechť vám stíny ustoupí z cesty, když spěcháte do výšin k Lásce. Tak si přeje má duše! Tak žádá člověk! Tak se staň láskou Boží i mou . . .

 Tichá, vánoční, tak vzácná mi harmonie, dotýká se srdce jakoby v něm se rozehrálo mnoho dosud neznámých, skrytých strun. Tajemství Boží v nich tiše spočívá, zjevuje ze svých krásných obdivuhodných tváří. Dívám se do jejich hlubokých očí a úsměvu, jaký se na Zemi nevídá. Je v něm neustálá radost z věčnosti člověka, z květů nevadnoucích, ze Slunce, které nikdy teplo a světlo nevydá, z cesty, na níž stále volí růže, z moudrosti, jejíž pramen na věky neustane téci, protože jeho zdroj dna nemá.

 Taková je Boží láska. Jen taková je ona a nikdo a žádná jiná nepotěší srdce člověka. Raduj se, duše má, raduj se, že jsi jejím odleskem, jejím zrcadlením na maličkém místě a v jednom srdci, že jsi její jednou vesmírnou myšlenkou položenou do prostoru právě tam, kde je jí velmi potřeba . . .

 Vánoční čas jak pohlazení matky se mé duše dotýká. Nastavuji všechno, všechno v sobě - tomu blažícímu doteku, jímž je srdce šťastno a mysl je utišena jako bývá po bouři vláhou nasycená krajina. Klidním se a tiše spočívám ve vědomí člověka, kterému otevřela svůj dům láskyplná Boží rodina, pozvala ho ke společnému hodu radosti nad zjevením, vtělením Krista. Jak krásná, jak blízká je Jeho podoba: Dítě a Matka . . . !

 Naslouchám v sobě tichému sdělení o onom čase divuplném, kdy přišla na svět Láska. Vydala se, a přece je stále milostiplná, neuzavírá ruce ani ústa. Ptám se jen, umím-li já do sebe pojmout vesmírný poklad skutečnosti vánočního mysteria, onen výdech záře, světla a tepla ke znovuzrození mé duše z Boha, k vytvoření i na Zemi božího obrazu člověka.

 Dopomoz mi k tomu, svatá chvíle vánoční, když Láska tě k tomu dala, poslala i ke mně, abys mne jí, Posvětitelkou života, posvětila, vrátila Bohu do náruče a navždy mě v ní uzavřela.

 Snes mi shůry všechna dobrodiní a nos je v klínu jako matka výborné ovoce, když jde dát dítěti to nejlepší, co mu lopotně, avšak s radostí a ochotou připravila, až k ústům podala . . .

 Jdu k tobě jak smím nejblíže, radosti z onoho zjevení Děťátka, Jemuž se svět klaní. Beru tě za ruce a chci si je ponechat v dlani pro ty překrásné vánoční dny, i pro ty, co přicházejí po nich v každodennosti všední cesty za prací, úkoly i službami. Proto mi dovol dlouze ti pohledět v oči, aby paprsky z tebe vyzářené prosvětlily dny a noci, když život cloní obzory stíny a vede duši krajinou neutěšenosti.

 Radosti, paprsku vyšlý z Boží lásky, sviť mi na čelo, zjasni i mé oči, ať zrcadlí klidné hladiny myšlení, stálou naději, pevné sloupy víry, první bílé květy lidské duchovní krásy . . .

 Můj dech se spojuje s Tvým, svatá nesmírná Lásko. Je blahodárný, živoucí, silný a proudící všude jak mohutný vítr. Pronikni mne a vezmi s sebou na pouť prostorem, kde žije Tvé stvoření, kam přicházejí Tvé mateřsky znějící Slovo. Toužím po něm a dychtím slyšet jeho svatá přislíbení života bez bolesti. Chci vědět, zda a co ke mně mluví v tuto chvíli i zítra, a co řekne snad za tisíc let k životu, jaký se vytvoří mým i Tvým myšlením, dílem lidského věku, i Božským.

 Je ticho, zklidnění a v něm lze vnímat, co svět jinak přehluší, co překrývá svou bolestí i zmatky. Skláním se až k Tvé hrudi a hlavu pokládám k tajemnému životu v ní. Dotýkám se lehounce Tvé skutečnosti. projev mi ji a naplň mi jí každou vánoční hodinu, i ty, které teprve hněte ruka Moudrosti pro můj osud na Zemi . . .

 Krásný sen mne obemyká, stele mi lože z růží. Má duše v něm na chvíli opouští tvrdou Zemi. Propouští myšlenky z tělesného vězení a dovolí jim procházet se nebeskými zahradami. Snad na ně andělé již čekají, aby je provodili na místa tichého odpočinutí. Člověk má přece slíbený návrat do ráje. Kdo bude první a kdo poslední?

 Spěchám proto - chci letět a nezůstávat nikde o vteřinu déle svým myšlením. Volám je odevšad a posílám je jedním směrem, k jednomu cíli. Říkám jim: Myšlenky, jste malé praménky a samy slabé doplout k oceánu. Spojujte se a splývejte v řeky silné, těm uhýbá hlína i kameny z cesty a ony dojdou do cíle a spočinou v náruči bezpečí, velikosti i hlubiny . . . -

 Vstupuji do citu. Je tam krásně, když myslím na Tebe, Blízký, Přítomný. Je tam ticho, jaké nastává jen v okamžicích zvláštních, kdy mlčení je nejvýmluvnějším slovem. Je tam jasno jak v minutu polední při zenitu slunce. Je tam blaženě, protože blaho je výdech lásky. Ona je nedaleko, plní prostor srdce, a tak nelze být jiný než šťasten, než na světě rád a vděčný za život . . .

 Přijímám, co mi dáváš, Božský výdechu lásky, přijímá s nadšením, pokorou i tichou skromností. Mnoho bych potřeboval jako člověk, avšak jediný paprsek je mi Sluncem, jediná rosná kapička závlahou pro velkou zahradu růží, skane-li z ruky Tvé.

 Jak dáš, beru - kolik dáš, natolik vyrostu, zesílím, stanu se moudrým z Tebe, pln lásky Tvou láskou věčnou. Nádoby své duše kladu Ti do rukou. V každý den a každičkou chvíli jsou před Tebou. V tento vánoční čas mi do nich vlej svatost lidskou  . . .

 Modlitba srdcem mi proniká, prochází celou duší. Jde cestami myšlenek a citů, vstupuje do jejich domů.

 Otvírám okna, ať do nich proniká nebeský jas. Otvírám dveře dokořán a tak, aby se již nikdy neuzavřely, aby duše neustále vycházela ze sebe do života v Bohu, který ji s otevřenou náručí čeká a chce s ní i nestále vracívat se v její vlastní směr, kreslit v lidství svůj obraz . . .

Vnitřní příprava

 Vánoční chvíle ke mně mluví jemným a tichým hlasem o svatých mysteriích, odehrávajících se ve svatyni lásky Boží. Tichounce ševelí

tajuplnými slovy a sdělují zvěsti o Božím tajemství jen nejskrytějším místům na Zemi - lidským srdcím.

 I mé srdce v dojetí naslouchá tichounkému sdělení, které se snáší beze zvuku jen na andělských křídlech k mému vědomí. Přináší s sebou svatý dech Boží lásky, vydechující nezměrné blažené teplo, které prochvívá mou duši a ukládá ji na lože z květů a vůně. Na něm si odpočívá má duše, aby se mohla cele ponořit do všech krásných pocitů a mohla prožít chvíle Boží blízkosti.

 Jako mi výdech Boží lásky ustlal měkké lože z květů, vůní i tepla, tak já upravuji místečko, kam se nese tento láskyplný výdech. Místečko pro spočinutí doteku Lásky Boží, čekající, aby bylo oblaženo, je srdce mé. Přichází-li tam v tuto svatou chvíli paprsek světla, něhy i láskyplnosti Boží, tu i já mu připravuji krásné spočinutí v růžích, jaké vyrostly a rozvoněly se v mých citech.

 Vzdaluji se v tuto chvíli všeho, co mi připomíná svět, co mi o něm mluví, přináší všední myšlenky a city. Unikám všemu, co mi brání uskutečnit v srdci setkání s Kristem, který vyšel mně v ústrety, jemně se ke mně sklání a objímá mne jako Ženich svou nevěstu.

 Kéž by má duše dovedla hluboce prožít tak velebnou, závratně krásnou a blaženou chvíli. Kéž by mé srdce dovedlo vydat lásku nejčistší. Kéž by v něm vypučely květy a stlaly se v cestu Tomu, který ke mně přichází.

 Nechť zdobí lilie práh mého srdce. Nechť bělostné růže provoní místo, kam vstoupí, kde spočine. Nechť mé myšlenky upletou věnečky sedmikrás a položí je k nohám Drahého, Vzácného, Milovaného, až se objeví, ohlásí ztišením mého srdce, tichou vnitřní písní radosti.

 Buď vše připraveno pro setkání! Buď krásné, tiché, šťastné mé srdce! Vyjdi vstříc s láskou svou . . .

 (Po tomto rozjímání nastává přijímání darů Boží lásky, jejího tepla a světla, celého jejího oblažení. Tak jako v adventním rozjímání se duše učila ztišovat myšlenky, aby zklidnila srdce pro chvíli vánočního sestupu proudů Boží lásky, tak je nutno i v této chvíli se plně odevzdat jediné myšlence na Boha, jedinému citu, jímž je odevzdanost a láska k Bohu. V té chvíli nikdo jiný nesmí být v srdci mimo Boha, Jehož jméno je pro tuto svatou chvíli: Kristus - Láska - Bůh vtělený.

 K Němu se duše upne a setrvá po celou dobu soustředění ve svaté vánoční chvíli. Tento okamžik má zahrnovat vše, čemu bylo porozuměno z Boží moudrosti, i to, co si během duchovního roku duše vyvinula na oddanosti i lásce ke Kristu.

 Tuto svatou vánoční chvíli si možno vytvářet po celý vánoční čas až do Hromnic. Srdce Boží je v tento čas široce otevřeno každému. Jen na duši záleží, kdy ona otevře své, kdy se uvolní od světa, aby vykonala v duchu svůj výstup k Božímu srdci. I když zůstane slepá a hluchá k úkazům, které provázejí její duchovní výstup, přece z něho vyplynou všechny milosti, všechny duchovní výsledky prýštící z tohoto stupně zasvěcení. Duše je obdrží, aniž by si toho byla vědoma ve svém nižším lidském vědomí.

 Je lépe raději méně, ale silně, vroucně a hluboce rozjímat, nežli často a bez vnitřního pohnutí a ztišení. Vánoční čas je doba významná, proto každý čiň, co může učinit z mysli své, ze srdce svého i z celé duše své.

 Boží požehnání spočine pak na tobě, duše rozjímající, na tvé práci duchovní i zemské i na všech, kteří s tebou žijí v souladu a v lásce.)

Vánoční dary

 Když utichne světský ruch a hluk a lidé se uchýlí do teplých zákoutí svých příbytků, aby jednou do roka dojatě se rozpomenuli na Děťátko rozdávající tak štědře radost i lásku, co učiníte vy, bratři sboru učícího se Novému zákonu, jejž v čase prvních Vánoc ruka Boží Lásky počala psát člověku?

 Celý sbor andělů v ten den sestoupí, aby zasedl s vámi do kruhu vašich nejdražších. Sestoupí, aby s vámi zapěli píseň díků Bohu Stvořiteli za dar života, za dar bytí a trvání věčného, které bylo člověku zrozením Děťátka Boží lásky znovu přislíbeno.

 Uvědomte si svatý a krásný okamžik obcování Boha s člověkem. Až rozdáte dary, které vaše ruka k potěše a oblažení vašich drahých na Zemi připravila, když pohovoříte s nimi v lásce, radosti a pokoji, tu rozpomeňte se na Toho, jenž na prahu vaší jizby stojí a čeká, až srdce a mysl se uklidní ze světských dojmů a otevřou se mu dokořán. Uvědomte si přítomnost Láskyplného a takto Jej zavolejte (naučte se zpaměti):

 Můj předobrý Bože, Spasiteli a Obnoviteli, vítám Tě v příbytku svém. Pojď, Děťátko Lásky Boha mého, opanuj mé srdce a učiň je podle svého obrazu. Oddávám se cele citu lásky k Tobě.

 Nyní umlkněte a vlastním způsobem hovořte se svým Miláčkem. Co Mu chcete povědět, nevím. Ale jistě mnohé bolesti, mnohá obava i úzkost svírá vaše srdce. Svěřte se Mu, oddejte se Mu. A nezapomeňte na konec chválu vzdát za sebe i celý svět, za všechny, kteří nedovedou s Ním hovořit a nejsou ani k tomu pozváni. V ten den však i jim patří vzpomínka. Nemáte-li slova, pak mluvte:

 Bože všemohoucí, chválím tebe a velebím za tento šťastný den můj, i šťastný den celého lidstva, které jsi přes Ježíše Krista vykoupil. Buď vzdán Ti dík chvála a čest na věky.

 Tuto kratičkou zbožnou chvíli si můžete podle své záliby upravit. Můžete do chrámu zajít, jste-li tomu zvyklí a naleznete-li tam útěchu a lepší soustředění. Tam můžete radostným zpěvem a společnou modlitbou spojit se s lidmi dobré snahy a vůle. Ale nikdy nezůstávejte jen u této Boží chvály. I při těchto obvyklých obřadech chrámových se soustřeďujte a v nitru k Bohu promlouvejte.

 A vy, kteří přednost dáváte chrámu srdce svého, v tichu a ústraní se s Bohem spojte. I vy si prodlužte chvíli zbožnosti podle své potřeby. Tak nejvíce se líbí Pánu. Můžete sami anebo s bytostí blízkou a drahou společně se k Bohu obrátit a Jemu se klanět.

Toť rada vašeho Mistra, Jemuž svěřil Pán vaše zdokonalení. Bůh žehnej vám a naplň vás nejčistší radostí vánoční, ať hojný užitek přinese vašim duším.

 Milujte se vespolek, jako já miluji vás. Čiňte dobro, aby dobro i vám učinil Pán. Já a Otec jedno jsme a kdo věří ve mne, i Otce zná. Jako Otec poslal mne, tak posílám já vás. Učte a rozdávejte dary mého Slova. přicházejte ke mně a já znovu posílím a občerstvím vás. Ve mně je život věčný. Pán a Bůh váš jsem . . .

 Až zvony půlnoční rozezní tichou noc hlasem tajemným a krásným, až křesťanský svět zaplesá a zpívat bude: Narodil se Kristus Pán - tu vzpomeňte na Tu, která s vámi se raduje a zpívá: Velebí duše má Hospodina a v Bohu Stvořiteli mém duch můj plesá . . . Maria připojuje chvalozpěv a vám žehná.

 Květe Božího ráje, v Tobě zalíbení našel Pán. Kéž duše má učiní si Tebe vzorem, aby se líbila Pánu mému . . .

Vánoční požehnání

 Děťátko Boží, milé a krásné, pohleď na nás. Hle, my jdeme za Tvým Světlem, my přicházíme k místu, kde zjevilo ses pastýřům.

 Jdeme k Tobě pro lásku, pro všechno dobré, pro všechno, co bude naším průvodcem na cestě života. Víme již, že ručka Tvá světu žehná, že kyne nám všem, že nás zve a vybízí, abychom přišli k tobě blíže, tak, abys mohlo naši hlavu požehnat, abys do ní mohlo vložit jiskérky, které jednou vzplanou v bílý čistý plamínek vroucí víry v Tebe, v Tvé dobro a lásku.

 Když tyto jiskřičky z ručky Tvé se dotknou naší hlavy, tu jistě se ona zapálí myšlenkami nadšení pro Tebe. I půjdeme potom s Tvým jménem na rtech, půjdeme cestami života a nezabloudíme. Tvé požehnání bude světélkem zářivým, které osvětlí každý kámen, každou cestičku, že naše nohy se nezraní a z cesty pravé nesejdou.

Proto přistupujeme k místu, kde se zjevuješ tak krásné a milé, k jesličkám vánočním, abychom byli účastni chvíle, kdy budeš žehnat, kdy budeš rozdávat dobro a lásku ze svého srdce, kdy ruka Tvá ji každému nabídne a každému podá.

 Proto se naše hlavy před Tebou sklánějí, abys ruku svou mohlo na ně vložit, abys požehnalo a zapálilo její myšlenky k prokonání skutků Tobě milých, abys v ní probudilo úmysly nejkrásnější, nejčistší, po nichž bychom mohli jako po žebříku pevném a silném vystupovat vzhůru do nebes k Tobě.

 I srdce naše odemkni žehnající rukou, aby se otevřelo a přijímalo do sebe všechno, o čem Tvé Slovo mluví, čemu učí a před čím varuje, aby srdce naše nakloněno bylo k dobrému a varovalo se zlého.

 Mnoho proseb k Tobě vznášíme, Děťátko Boží, Ježíši Kriste láskyplný. Známe však Tvoji dobrotu, která nikoho neodmítne, ale každému žádajícímu a prosícímu otevře dveře svého srdce. S důvěrou tedy hledíme k Tobě a těšíme se na chvíli u jesliček Tvých, kdy nám požehnáš.Tak jako skláníme hlavu svou, abys nám mohl požehnat, tak i srdce své k nohám Tvým skládáme. Ó, dívej se na ně, Děťátko Boží, dívej a prohlížej je bez ustání. Toužíme z celého srdce, aby ses nad ním vždy radoval.Toužíme je věnovat a zasvěcovat po celý život Tobě - Lásce a Dobru Božímu.

další