5. Snaha

Další stupeň mého rozjímání zastihuje mne již na pevném a určitém místě. Jakmile jsem si uvědomila své postavení na Zemi i to, kam spěji svým životem, tu dosáhla jsem stavu, v němž nastává smělý a rozhodující obrat celého mého dosavadního života.

Až do této doby byl můj život podoben zemskému květu pampelišky, jehož seménka jsou odnášena proudy vzduchu sem a tam z místa na místo, byl podoben semeni neužitečné rostliny, které dobrý hospodář nerad na svém poli vidí, které hubí a zaorává hluboko, aby zahynula jeho životní síla a aby hospodářovo pole bylo čisté pro dobrá a užitečná semena, pro setbu obilí, z něhož se dobrý chléb připravuje. Jednou mne zaujala myšlenka ta, podruhé zase ona, jednou jsem byla nakloněna uvěřit, že Země je mým vlastním pánem, že má zákony přírodní, které samy od sebe vznikly. Jindy jsem se opět nakláněla k domněnkám, že člověk v člověku je nesmrtelný, že žije v krvi svého potomstva, anebo zase jsem se podivovala záhadným úkazům při zasedání medií, čekala na vzkazy o posmrtném životě a dychtivě naslouchala zkazkám nepravých prorokování. Jednou jsem byla Izraelitou církevně zbožným, potom pohanem, pak pochybovačem a nevěřícím a posléze lhostejnou a vlažnou pro vše, co se vymykalo rámci Země.

Mnoho myšlenek prošlo mou myslí, mnoho proudů duchovních nauk jsem prožila. Byla jsem domem, v němž dveře byly stále otevřeny a proudy myšlenek - hosté vítaní i nevítaní - dveře si z ruky do ruky podávaly. Jaký div, že zmocňovala se mne často únava, že mysl má byla ochablá a ne dosti bystrá a bedlivá k dobrému a správnému posouzení všeho, co duší proudilo bez ustání.

Proto jsem se přikláněla tu i tam, proto jsem hledala nové a nové poznatky, neboť všeho již okusivši nedovedla jsem se dojmout a nadchnout trvale. Stále neklidná a nespokojená, stále hledající a čekající na nové zaujetí, nové myšlenky a poznatky, stala jsem se téměř neschopnou nalézt pro sebe to, co by mne naplnilo vrchovatě tak, že bych již nikdy nehledala a nezatoužila po ničem jiném, v čem bych nalezla plné spočinutí, pokoj, klid a mír duše.

Jaký to byl život, jaká trýznivá muka, nespokojenost a reptání proti životu, který mnou zmítá jako skořápkou na mořských vlnách. Mohla jsem být prospěšnou, mohla jsem být užitečnou, mohla jsem šířit kolem sebe pokoj, dobro a lásku, když jsem byla naplněna trpkostí, reptáním, hořem, nespokojeností, neklidem a těžkou, takřka život ničící bezmocností, únavou a zoufalstvím? A myšlenky mne bičovaly bez ustání, obléhaly ze všech stran a doháněly přečasto ke slovům i činům, nad nimiž se dnes rdím a které zná jen nejvyšší zpovědník můj - Bůh sám.

Tak často jsem stála jako osamělý strom v širém poli, opuštěna od lidí a zdánlivě i od Boha, uprostřed života. Nemohlo být jinak, vždyť nedovedla jsem lidi milovat, nedovedla jsem ani Boha milovat a nemohla jsem se tedy nadít ani od lidí ani od Boha vroucího přátelství. Můj myšlenkový a citový vztah vzdaloval mne od všeho, co stavělo hráz, neviditelnou zeď, která mi nedovolovala přijímat slova lásky i skutky dobra z ruky lidské i z ruky Boží.

Když jsem byla dobru nakloněna, i když jsem měla snahu a ochotu pracovat pro dobro druhých, mně blízkých lidí, přece všechna dobrá slova i skutky nebyly konány s plným vědomím lásky k dobru, lásky k lidem jako k mým spolubratřím. Bylo to spíše nevědomé, mým vědomím nekontrolované, mým vlastním niterným chtěním nevyvolané, vůlí neznásobené a nezpevněné, láskou k Bohu a spojením s Ním nepodložené a neposvěcené konání činů i mluvení slov. A protože to byla jen slova takto mluvená a skutky takto činěné, nepřinášely duchovní užitek, nevyvolávaly účinky silné a vysoké jak v nitru těch, pro něž byly určeny, tak i ve věcech vnějšího jejich života. Mnoho sil bylo tak vyplýtváno, mnoho času promarněno, a dobro, takto neuvědoměle a neujasněně prokazované a činěné, nezpůsobovalo obraty jak v životě mém, tak i v životě jiných.

Naopak však způsobovalo ony pocity bezmocnosti, které jsem pociťovala, když jsem viděla, že má práce a ochota k dobrému soužití je někdy marná, že není nápravy ani pokroku v mém vlastním nitru ani v nitru těch, jimž jsem sloužila, obětovala se a pro něž pracovala. A když jsem se tu a tam rozhlédla kolem sebe, jak jiní žijí, pracují, jaké mají tužby a snahy, tu jsem spatřovala stavy stejné, ne-li mnohem horší. Všichni ujišťovali, že dobře myslí, mnoho se jich chovalo dobře i dobře mluvilo, a přece celek vzájemného života byl stejně těžkopádný, lidé stejně trpěli, stejně byli ve válkách zabíjeni a trýzněni, ač bylo mnoho dobré vůle i ochoty k dobru.

A zde se právě zastavuji ve svých myšlenkách. Není tedy dobro, které se lidskému chápání zdá dobrem, dobrem pravým, přinášejícím užitky člověku i celému lidstvu. Je jiné dobro, je dobro vyšší, dobro duchovní, vyplývající z Boha, od Něho vzešlé a s Ním spojené, Jím žehnané a posvěcované. Jen toto dobro přináší duchovní užitky a rozmnožuje krásu života. Pokud si toto duše neuvědomí, pokud žije jenom sama v sobě, pokud myslí, mluví, pracuje a vytváří díla svých rukou bez plného, pevného uvědomění Božího jsoucna, z něhož všechno vychází, bez spojení s tímto jsoucnem Božím, tu prožívá velkou a tesknou samotu, je stromem osamělým v širém poli, je velkou skořápkou na rozbouřeném moři.teprve spojení s mocnou tvůrčí silou Boží se člověkovo slovo stává významným činitelem a jeho dobrý skutek je stonásobně užitečný.

Když si uvědomuji, že vyznávám jméno Boží, že se spojuji s Ježíšem Kristem, že toužím po slovech a činech, které by tomuto mému spojení dávaly jasný a zřetelný výraz tak, aby bylo patrno na každém úsměvu a pohledu, na každém skutku, že toto spojení s nejvyšším Dobrem a Láskou mám, tu nemohu jinak než z hloubi nitra svého si oddechnout a zaradovat se.

Konečně, konečně jsem stanula na pevné půdě. Konečně jsem si ujasnila svůj vztah k životu Země i k životu duchovnímu. Konečně mohu uzavřít dům mysli své proti návštěvníkům nevítaným, proti hostům nedobrým, myšlenkovým proudům, které jako zloděj berou stejné city a zanechávají v duši spoušť, bezmocný žal, hněv, roztrpčení i únavu.

Mohu již tedy napřímit šíji, pozvednout oči vzhůru, tam, kde vyciťuji Boží dobro a lásku, Boží sílu i veškeré vědomí života. Tíže ze mne padá, veliká tíže, která mne stlačovala neustále k Zemi do lidského světa, do jeho starostí, obav a jeho muk. Radost vyplynula z poznání, že o Bohu vím, že chápu, co On pro mne znamená, jak mne sílí, jak mi dává bezpočtu možností růst a vyvíjet se a tím dosahovat vyšších a vyšších stupňů. Vím, jak mému dobru a láskyplnosti dává vyšší, bohatší duchovní obsah i náplň.

Toto mé stanutí na pevné půdě, toto zakotvení mysli mé v Bohu a mé spojení s Ježíšem Kristem je významným časem, je mezníkem v duchovním vývoji. Jím končím neplodný život, rozháraný a bez pevného určení cíle, a počínám život nový, krásný, pokojný a šťastný, život v Bohu a s Bohem, počínám činorodou duchovní práci.

Veškerá má práce, veškeré skutky dobra a lásky budou zmnoženy, posíleny a zesíleny. Budou posvěceny a požehnány a ponesou užitky stonásobné, takové, že změní tvářnost Země i života ve mně a kolem mne, že osvětlí, prozáří a proteplí život druhých a přinesou celému lidstvu mnohá Boží dobrodiní.

Život můj byl ve znamení snahy konat dobro. Avšak teprve tímto uvědoměním, touto chvílí nabývá tato dobrá učitelka mého života významného místa a stává se důležitým činitelem pro můj další život. Kárala a napomínala mne častokrát, když můj krok se odchyloval od cesty dobra. Nyní však se stává pilířem, sloupem, na němž počnu stavět dům, příbytek pro láskyplnější myšlenky a city s Bohem spojované a Bohem naplňované.

Tato má snaha stává se však i nejpřísnějším posuzovatelem mých příštích činů, neboť není již neuvědomělým nutkáním k dobru, ale je v mém nitru nejsilnější a nejvýznamnější složkou skryté síly ducha, je jeho projevem. A tento duch, oživený a probuzený, vedený a řízený Ježíšem Kristem, bude na mou snahu ještě více působit, bude ji zesilovat a zpevňovat. Bude to již plně vědomě prožívaná, prociťovaná a promyšlená práce v nitru, v duchu i v duši, bude to prohlubování duchovního vědomí, očišťování i zdokonalování duše, její zušlechťování i zkrásňování. Bude to také dobro dobrem Božím zmnožené, přes ně dávané, více oblažující.

Nyní ještě k Tobě se obracím, Duchu svatý. Díky Ti vzdávám, neboť vím, že jen Ty jsi mi dal schopnost, že mohu takto uvažovat, rozjímat, rozlišovat snahu k dobru neuvědomělou i snahu plně rozvinutou a uvědomělou, že chápu svůj nynější stav a že vím, jaký stav na mně požaduje můj dobrý Bůh, a jakého stavu mám také v budoucnu dosáhnout.

Prosím Tě vroucně ve veliké pokoře a úctě k moudrosti Tvé i síle Tvé i k velké Tvé nesmírné dobrotě, s níž ses ujal mne, pobloudilé duše lidské, abys mne naučil a přivedl na správnou duchovní cestu.

Duchu svatý, Ty, který jsi dal vzniknout mé dobré snaze, který o ni a přes ni působíš na můj život, zesiluj své působení na ni, aby ještě silněji mne vedla a nutkala k činům dobra a lásky a aby se tak stala páskou spojující mne s Tebou.

Vylévej sílu svou, rozmnožuj dary své mému duchu i duši mé. Amen.

6. Vůle

Sestoupila jsem v myšlenkách do svého nitra, abych zkoumavým pohledem prohlédla, jak to v něm vypadá, jaké city tam planou, jaké vydávají teplo, jakou záři a světlo, kolik je v nich nastřádáno dobra a lásky. A když jsem takto zpytovala sebe samu, nejednou jsem byla překvapena. Objevovala jsem věci, o nichž jsem nikdy netušila, že v nitru jsou. Byly to myšlenky a city dobré i méně dobré, čisté i nečisté. Žel, těch dobrých a čistých bylo maličko, že jsem s velkou námahou je nalezla.

A tyto čisté a dobré city a myšlenky jsou tužby, jsou přání, abych dovedla se modlit, Boha prosit, Jemu děkovat a dosáhnout takového stavu, aby On sám mohl ke mně blíž, aby mne mohl vést a řídit můj život tak, abych již neklesala pod břemeny těžkostí a utrpení, ale abych vždy a za každých okolností doufala v Boží pomoc a přispění.

Tyto tužby jsou jedinými květy, jež rozkvetly v mém nitru, jež dovedu ošetřovat a zalévat denním rozjímáním, denní modlitbou. Jestliže vím, že Bůh je, jestliže je mi známo, že mám k Bohu jednou dojít, tu vím také, že musím být nejdříve zušlechtěna, zjemněna, že mé nitro musí být čisté jak studánka v lesní tišině, že musí zářit a svítit bělostí a krásou bez jediného stínu.

Ano, toto vím, a přece, co jsem až dosud učinila a co činím nyní, abych dosáhla této požadované čistoty a krásy? Ach, málo, maličko jsem dokázala, málo, maličko se změnila k dobrému. I když mi víra v Boha před oči staví vážný úkol očištění nitra od všech věcí, které je činí nečistým a ošklivým v očích Božích, i když vím, že k Bohu Otci dojdou jen ušlechtilí svatí synové, přece míjí rok za rokem, den za dnem, hodina za hodinou, a já, duše, mám stejné nitro, stejné city, myšlenky i slova.

Jak dlouho potrvá má cesta k Bohu, budu-li stále stejná, budu-li jen toužit a toužit, volat a prosit, rmoutit se často nad sebou, uvědomovat si kajícně svou nedokonalost a hříšnost, ale neučiním nic, co by mi opravdu prospělo, co by mi ulehčilo cestu k Bohu a zkrátilo ji?

Ó, dobře si uvědomuji, že spoléhám se na Boží milosrdenství, na Kristovu lásku, na Jeho převelkou, nezměrnou dobrotu. A což jestli promeškám příhodný čas, jestli neužiji všech Božích milostí, které mi Bůh štědře a nezaslouženě dává jen a jen ze své péče o mne, ze svého soucitu nad mou váhavou pomalou cestou? Co bude, jestliže se jich nechopím s nadšením a nezapočnu s nimi práci na sobě, abych jejich pomocí překonala svou váhavost a pohodlnost a překročila konečně plně a pevně hranici, na níž se stále nacházím, hranici mezi dobrem a zlem? Co se stane potom? Bude Bůh stále tak štědrý, shovívavý k mým slabostem, anebo se odvrátí ode mne jako od nenapravitelného lehkomyslníka, který zas a zase hýří a promarňuje svoje jmění, Boží pomoc, Boží milost dávanou tak láskyplně?

Vždyť není možné, aby stále a stále jen On dával a já obdarovaná a podělená tak značným dílem Jeho péče, plýtvala jí a plýtvala i časem a potácela se mezi modlitbou a hněvným slovem, tápala ze strany na stranu, jednou Bohu oddaná a nadšená pro Jeho věci a vzápětí na to ponořená do myšlenek, které Boha zraňují, které jsou proviněním proti lásce, pokoji a míru, které vyvolávají hněvy a spory, nesoulad, bolest a ukřivdění. Není již možno, abych těmi ústy, jež vroucí modlitbu šeptají, propouštěla slova ostrá, hrubá, hněvná, slova posměchu, závisti i výtek, slova příkrých souzení. Co si může myslet o mně Ten, který slyší obojí? Může naslouchat mé modlitbě, mé prosbě i mému vzývání i dobrořečení, když dobře ví, že hned za chvíli, zítra či pozítří, místo modlitby ozvou se z těchže úst slova, která jsou přímo pohaněním a výsměchem mé zbožnosti?

Kdybych se já, duše, takto chovala k člověku, jednou mu lichotila pěknými slovy a podruhé zase ho urážela hrubostí, jistě by se ode mne s pohrdáním odvrátil a pomyslil si, že blázen jsem. Nižádný přítel zemský, nižádný člověk by nesnesl takového chování, kterým denně, každé chvíle Boha zraňuji.

Ó, co požaduji od Boha, to k uvěření není. Nutím Jej, aby se nikdy nehněval, aby snášel i nejtvrdší a nejhrubší urážky a ponížení ode mne. Vždyť zlo dobro snižuje a jím pohrdá, nenávist lásku křižuje. Já denně stále a každé chvíle činím tyto hrozné skutky, ačkoli se v modlitbě rozplývám a mám touhu samé dobro přijímat, jím se těšit a oblažovat tak, abych neměla již utrpení, zármutku ani starostí. Od Boha i od lidí dobro a lásku žádám, ale sama je dát nedovedu. Sama zraňuji, rmoutím Boha i své spolubližní.

Jak dlouho bude Bůh shovívavý, jak dlouho bude snášet mou dvojí tvář, která se chvíli modlí, ale kterou nečisté myšlenky stahují do ďábelské podoby? Dávno by, dávno by si tato druhá zasloužila, aby se od ní Bůh navždy odvrátil. Ale On místo odvrácení sklání se ke mně v Kristu a mluví ke mně o lásce. Věru, že jen Bůh nevyzpytatelný, laskavý a dobrotivý může toto činit.

Ó, jak skláním hlouběji a hlouběji hlavu svou, ó, jaká se mě zmocňuje závrať nad velikostí Boží lásky. V přehluboké pokoře zastavuji své myšlenky tak poděšené a zarmoucené pohledem do hlubiny nitra, v němž nalezly tolik slabosti a náklonnosti ke zlému, tolik lehkovážnosti, tolik nedostatků. Zastavuji je, aby vzdaly úctu Tomu, jenž nad nimi bdí a střeží jejich let, aby příliš daleko neodletěly, Tomu, který do citů nahlíží, aby se příliš nezpronevěřily svým úkolům: rozsévat dobro a lásku celým životem na Zemi.

Ten, který bdí, nahlíží, který pomáhá v tomto úkolu, dal mi v tuto chvíli osvícení, abych při pohledu do svého nitra se zachvěla a uvědomila si své chyby, nedostatky i provinění. Ten, který čeká na mé obrácení, lije Světlo do nitra a jím mi ukazuje cestu z tohoto bludiště, z této bahnité půdy mých nečistých myšlenek, slov i citů. Přichází, aby mi přede mne postavil svůj požadavek, své přání.

A já znám toto přání:

Buď dokonalá, duše lidská, buď čistá a svatá, abych co nejdříve mohl tě uvidět u svého trůnu. -

Tak mluví On, můj Bůh, můj Stvořitel, můj Otec. Jak odpovím? Ó, sbírám síly, ó hledám slova, abych se vzchopila a mohla říci Bohu:

Bože můj, kaji se a lituji. Toužím a snažím se, mám dobrá předsevzetí jít, utíkat, letět za Tebou a k Tobě, ale jedno jediné nedovedu Tobě říci: Já chci. Ochotu i snahu mám, ale slabá vůle mi nohy podlamuje. Tato síla největší a nejpotřebnější, pevná a silná vůle, nevyvinula se dosud ve mně tak, aby se stala pomocníkem mé duchovní cesty. Jsem jako třtina ve větru. Lehounký vítr dovede zlomit mou ochotu i snahu a já znovu se kamsi nakloním ke všemu, co stojí jako zábrana mého duchovního růstu.

Jestliže jsem došla až k tomuto poznání, tu se znovu rmoutím. Jak mám dosáhnout této síly vůle, jak mám si počínat, aby ji mé nitro vyvinulo? Avšak proč se rmoutit? Co tím nahradím, co tím napravím, co zlepším? Je třeba již od úvah a rozjímání přejít ke skutku, k činu. Je třeba vůli v sobě obnovit, vůli, dobro a lásku činit pevně, cílevědomě a jistě.

Ó, kéž bych již v této chvíli pocítila pevnou půdu pod nohama, kéž bych už vykročila a ruce vztáhla po práci. Kéž síla vůle do mne vstoupí, aby jediný pohled zpátky mne nezdržoval na cestě k Bohu, abych i v této chvíli počala ztišovat zlé náklonnosti a vyvíjela dobré.

A tak jako vždy u Boha pomoci hledám, tak v této chvíli si pomoc vyprošuji. Vzývám Ducha svatého a prosím:

Duchu svatý, Ty, který jsi mne osvítil, Ty, který mne vyučuješ, zesil své působení v mém nitru, aby vyvinulo přímou a pevnou vůli pro odříkání zla i pro vypučení dobra, pro duchovní růst, rozkvět dobra i lásky. Na pomoc Tvou čekám, na ni se těším, v ni doufám, že podepře mne na cestě k dokonalosti a svatosti.

Amen.

7. Vytrvalost

Kdo vytrvá, spasen bude. -

Tato slova zaletěla ke mně z úst Ježíše Krista přes dlouhý lidský věk. Zní živě, naléhavě a povzbudivě , tak, jakoby On sám stál u mne a promlouval je ke mně samotné.

Ó, jak dobře znal lidské duše, jak tušil jejich těžký zápas se zlými náklonnostmi, s celým pokušením těla, světa i ďábla. Ó, jak dobře zná mne, duši zápasící neustále se světem i se svým vlastním nitrem, do něhož jakoby napadalo všechno nedobré ze stromu života na Zemi. On ví, kolikrát jsem ve vroucí modlitbě s nadšením se oddávala Bohu, kolikrát jsem, naplněna úctou k Jeho svatosti, slibovala, že upravím svůj život podle Božího přání.

Avšak slova se mluví a doznívají, myšlenky letí a zapadnou, cit se rozhoří a pohasíná. Nitro vzepjaté touhou hledat Boha, nalézat, slyšet a spatřovat Jej, ochabuje, klidní se až k dřímotám. Nahoru a dolů jako na vlnách jsem vynášena, plujíc mořem života. Kde je nadšení a slib? Smetl je rozvířený prach zemských hmotných starostí, kterým příliš a nade všechno hoví mysl má. I slovo a cit se jim dává do služeb, a nadšení pro svaté věci na dně nitra jako žebráček otrhaný, hladový a žíznivý, čeká na vlídné slovo, na úsměv i peníz, kterým může jej obdařit myšlenka, slovo nebo cit.

Avšak tito vnitřní činitelé hledí jen svého, jsou zaujati jinými věcmi. Oni zapomínají rádi na nejpotřebnější. Svět je oslňuje, péče o tělo odvádí jako nevěrnou milenku zrádný přítel. Zdalipak se rozpomenou, že v té či oné chvíli podpírají svaté nadšení pro věci Boží, pro Boha samého, že byli ochotni dát se do Jeho služeb a věčně sloužit, dokud nebude dosaženo cíle?

Ó, těžko, těžko se nevěrník vrací zpátky, a vrací-li se přece, pak jen váhavě a nerozhodně, neboť je si velmi dobře vědom svého pobloudění. Tak i myšlenky do světa zatoulané, tak i city přilnuté k věcem světa, rozpomenou-li se, že v modlitbě prožívaly nadšení a vzlet do výšin, že Bohu daly slib věrnosti a oddanosti, tu se zastaví a nejistě jako provinilý hříšník vzhlížet budou k Boží tváři. Dobře ví, že není možno dvěma pánům sloužit, dobře znají zákon i Kristovo přání, že duše jdoucí k Bohu nemá na vybranou mnoho cest. Bůh si žádá duši celou a nejen na polovic či ještě méně. Touží po lásce celé, po nitru, které nemá již temných zákoutí, z nichž se ještě potají ozývá ďábel.

A tak žiji, já, duše lidská, uprostřed pokušení, kdy mysl a cit je lákán sterými pozlátky světa, kde dobro i zlo, krása i ošklivost stojí vedle sebe. Jak mám uchovat čistotu, jak mám se vystříhat svodů, jak udržet svatý cit nadšení v nitru pro všechno krásné, dobré, čisté a láskyplné, co je u Boha? Vždyť všechny tyto krásné svaté hodnoty jsou tichoučké, neviditelné a skryté. Jsou jen v citech, myšlenkách a slovech, jsou jen ve stavech mého nitra. Oko je tedy nevidí, ruka nenahmatá. A co je neviditelné, co je nehmatatelné, tomu se tak těžce uvěří, pro to se tak málo srdce rozehřívá a nadchne. Proto stále se odkloňuji a zapomínám na tyto skryté hodnoty, Bohem tolik žádané a tolik Bohu milé.

Avšak toto vše nestačí k mé omluvě, nestačí, aby se ospravedlnilo mé klopýtání, mé zapomínání na sliby a dobrá předsevzetí, na snahy oddat se plně a cele Bohu. Co mi prospívá modlitba, kterou denně prokonávám, když často je mi jen povinností a nikoli nutnou a naléhavou žádostí, přáním i potřebou mého nitra; když ji pronáším na usmíření Boha, a nikoli abych Boha potěšovala a ukazovala Mu svou hlubokou oddanost?

A tak míjí můj den, který je mi od Boha dán k tomu, abych v něm žila co nejlépe, abych se snažila něco učinit, co je k mému prospěchu, co pomáhá druhým duším, co je těší, posiluje a podpírá. Místo toho však mine den vyplněný myšlenkami, city, slovy i skutky, které ničím nepřispívají k tomuto úkolu mého života na Zemi, ale naopak zatěžují mne tíhou Země, že místo stoupání přečasto klesám až tak, že mne hmotný život přímo dusí a přímo vytlačuje všechny duchovní vzněty.

Není možno takto žít. Dny by byly promarněny, život by byl chudý. A já přece toužím, abych tímto životem, který žiji, mnohé si vyrovnala, napravila, abych se oděla čistým bílým šatem, v němž bych mohla jednou po odchodu ze Země předstoupit před Boží tvář. Nemohu se stále zdržovat na jednom místě, vždyť Bůh mne volá k sobě blíž a blíž. Jak mohu utíkat, letět, když mi v nitru leží balvany zemských starostí, obav, bázně o tělo, o jeho jídlo, o jeho šat.

Ne, nemohu se vzepnout k výšině a stoupat tam, kde tuším Boha. Tíha života v těle příliš mne drží na Zemi. Sotva v modlitbě rozepnu křídla, sotva se nitro rozvolní, už přiletí černá myšlenka a nutí mne znovu a znovu se strachovat o zemské věci, o pohodlný klidný život, který netísní a neskličuje. Tak křídla ochabnou, mysl se znovu ponoří do Země. A přece znovu a znovu si musím uvědomit, že nemohu stále takto ochabovat, stále se vracet do stavů duše, která pečuje jen o zemské věci. Vždyť dobře vím, že celý můj život Bůh sám drží v rukou, že ho sleduje a zasahuje, vidí-li, že je potřebí.

Nač se tedy tolik starám, strachuji a obávám o vezdejší věci? Vždyť celé toto starání je zbytečné, neužitečné, neboť stejně věci a události přicházejí bez mé vůle, radost i žal, obavy i uklidnění se střídají, aniž bych já sama o to měla zásluhu. To Bůh sesílá a dopouští zkoušky, dopouští události a spletité problémy, abych ukázala, jak jsem se naučila skládat věci, všechny problémy i nenadálé události do Jeho rukou.

Ach, maličko jsem se naučila ve škole života. A má duchovní moudrost je stále na úrovni malého školáčka. Zas a zas se nechávám přesvědčovat, jak mi Bůh pomáhá a nečekaně zasahuje i vyjasňuje mraky nad životem, jak dává pomoc v nouzi a potěšuje v trápení.

Avšak nemohu žádat, aby On stále poučoval, stále káral a bezvýsledně napomínal. Nemohu stále zneužívat Boží trpělivosti. Jednou už musí skončit toto kolísání mezi dobrou snahou a slabostí nitra, které nedovede vytrvat, nedovede opravdově a pevně stát v předsevzetí: neupadat do starých chyb, do nedostatků i zálib, které odvádějí myšlenky i city nežádoucím směrem dolů do hmoty, do Země, více než je nezbytně třeba pro uhájení života.

Musím vytrvat a nepodléhat těmto slabostem, těmto náklonnostem, které tolik brání mému vystupování k Bohu. Když se mi podaří očistit jednu myšlenku - slovo - cit - zjemnit je, zlaskavět, zněžnit a vydat je z nitra jako proud čisté síly duše i ducha, jako sílu, v níž jsou obsaženy prvky, které přeměňují život Země v krásnější, jemnější, čistší, tu nesmím je nechat pohasnout jako slabounké nepatrné jiskřičky, ale musím stát na stráži s bdělostí, vážností, uvědomovat si, co se v nitru děje, co ono vydává, jaké proudy myšlení, jaké síly citu.

Musím si stále uvědomovat, co se ve mně děje, a střežit si tyto jemné záchvěvy dobra jako svůj největší poklad, a v těchto jemných záchvěvech vytrvat, žít po celou hodinu, po celý den v tomto čistém proudu a nedopustit, aby se vytratil v příštím okamžiku, aby zapadl na dlouhé, dlouhé vteřiny, minuty, hodiny i dny.

Ó, Duchu nejsvětější, prosím, prosím, pomoz mi. Vzbuď a povzbuď mou vytrvalost ve hledání ctností, poznávání nectností, aby nitro přestalo vydávat kalné proudy a počalo vydávat proudy nejčistší: proudy šlechetnosti, dobra a lásky, které mne vynesou jako silná široká křídla vysoko k nebesům, do oblastí, kde Kristus, můj Pán, můj Bůh, mne již očekává.

Amen.

Dík Duchu svatému

Děkuji Tobě, Duchu svatý, že jsi sestoupil se mnou až do hlubiny mého nitra a vedl mne spletitou cestou jeho myšlenek i citů, jimiž se projevuje můj život na Zemi. Cítila jsem Tvou ruku na svém rameni, když jsi mi podržel před očima zrcadlo, abych poznala, jakými cestami chodím po Zemi, jakým úskalím, jakými propastmi mne vodí myšlenky i city.

Ó, hanbila jsem se před Tebou za všechny své nedostatky, jež odhalily se tak očím mým i očím Tvým. Co je však platná lítost a zahanbení? Ty ničeho nemění na mém stavu, ty ho ničím nezkrášlí a nezastřou. Tvé všepronikající oko stejně ví o každičkém, pro mne samotnou nepostřehnutelném záchvěvu nitra. Nemohu před Tebou nic utajit, nic omluvit. Ani se o to nepokouším, neboť mně by to neprospělo a Tebe nepotěšilo.

Ale toužím učinit něco, čím bys byl potěšen a alespoň maličko odměněn za svou velkou práci u mne, kterou děláš skrytě a nenápadně tak, že nikdo z lidí o ní neví, nikdo ji ani nepředpokládá, netuší. Ten, kdo pracuje ve skrytosti, i když je jeho dílo veliké, nedočká se odměn a hlasitého chválení. Tvá tichá, skrytá práce také se nedočkává odměny a vroucího děkování u lidských duší.

Avšak já, lidská duše, uvědomuji si této chvíle Tvou obětavost, Tvou práci a zásluhu, kterou máš o mé duchovní probuzení, o všechno, co již počíná v mém nitru pučet jako nesmělé, slabounce útlé rostlinky dobrých snah, úmyslů, předsevzetí pro dobro a k dobru.

Jakmile si uvědomuji Tvou práci, tu se cítím zavázána Tobě velkým díkem. Děkuji Ti tedy, děkuji, můj Obdarovateli, tichý Pracovníku v mém nitru. Děkuji Ti, ctím Tebe a velebím od okamžiku svého uvědomění si Tebe, Tvé zásluhy o mé probuzení, Tvé obětavosti.

Děkovat, ctít a velebit Tě budu stále, víc a více, čím více se budu blížit k Bohu, neboť dokáži-li toto, bude to jen proto, že Ty mne neopustíš, že mne nenecháš na pospas světským zálibám a snahám, že mne z nich vyvedeš svou milostí jako dítě, jež z neznalosti bloudí.

Ó, přijmi můj dík, přijmi mou chválu i úctu, přijmi mne do milosti a učiň mé nitro krásnou zahradou, plnou světla lásky, plnou vůně dobra a plnou krásy čisté radosti, pokoje a míru. Do Tvé ochrany, milosti a péče vkládám své nitro. Nechť Tvé působení mne posiluje na cestě, kterou jsem si vytkla jako svůj cíl - na cestě k mé svatosti.

Duchu nejsvětější, s Tebou spojuji svůj život.

Amen.