53

Dej, Pane,
Zemi vynikající duchovní učitele,
kteří Tě lidstvu přiblíží svým výkladem – vždyť jen Ty víš, jak jsou potřební a vzácní
nejen Zemi, ale ve vesmíru všem.

Dej, Pane,
Zemi vynikající duchovní učitele,
hluboce přesvědčené o Tvé skutečnosti – vždyť jen takoví obrátí duše k Tobě,
otevřou Zemi andělům ke spolupráci s lidským světem, s každým člověkem.

Dej, Pane,
Zemi vynikající duchovní učitele,
mírné, laskavé a dobrotivé – aby tyto svaté ctnosti zářily jim na čele jako slunce,
které rozpustí staleté ledy lidské nešlechetnosti, ať se s ní kdekoli setkají.

Dej, Pane,
Zemi vynikající duchovní učitele,
kteří umějí promluvit k duši jako matka k dítěti, bratr k bratru – vždyť lidé jsou dosud
jako skály stojící v mlčení vedle sebe, jako uzavřeni do kamenné masky nezájmu
o cesty všech.

Dej, Pane,
Zemi vynikající duchovní učitele,
výmluvné jako bývali proroci – vždyť svět tak nutně potřebuje silná a hluboce moudrá
slova, burcující i zneklidňující ty, kdo si uvykli na malé, úzké představy o životě,
na pohodlné myšlení, na zabydlení ve hmotě.

Dej, Pane,
Zemi vynikající duchovní učitele,
velmi pokorné – aby byla realizována cesta Ježíše, který je tichý a pokorný srdcem –
Učitel moudré skromnosti, Obětník za vše, stálý Služebník vesmíru.

Dej, Pane,
Zemi vynikající duchovní učitele,
zasvěcené do tajemství lidské duše v jejím zemském i nebeském poslání i vázanosti s tělem –
je příliš mnoho nevědomosti o tom a rozum klopýtá o věci, protože neví, kam jsou zařazeny
významem, jaký jim věnovat zájem, čemu dát prvenství.

Dej, Pane,
Zemi vynikající duchovní učitele,
kteří by v srdci slyšeli Tvůj hlas, Slovo Učitele nejvyššího, Mistra nad mistry –
vždyť jen tak lze chápat v celé šíři a hloubce boholidské vztahy, poznávat tajemství života,
hledět do očí Pravdy, jak je nejvýš žádoucí pro tento čas přelomu věku bolesti a smrti.

Dej, Pane,
Zemi vynikající duchovní učitele lásky,
kteří by ji vydávali do prostoru jako růže vůni, časné ráno rosu – je jí třeba víc než dešťů
pro úrodu, chlebů pro hladové, uvězněným svobody.

Dej, Pane,
Zemi vynikající duchovní učitele,
kteří by snesli Tvé Království do lidských srdcí – pro blaho, krásu a pokojné spočinutí
života v náruči mateřské, v rukou Otce.

54

Zachraň, Pane, lidské duše,
blížící se k propasti zkázy – vždyť kdo jiný než Ty zná její hloubku a ví, jak je dlouhý,
namáhavý a strastiplný výstup z ní na rovinu, po níž se již rychle kráčí určenou cestou,
dál a výš.

Zachraň, Pane, lidské duše,
před krokem osudným až za hranice dobra, kde jsou cesty démonů a duchů nečistých –
vždyť kdo jiný než Ty ví, jak se žije v jejich zajetí, jak je dlouhý a strašný úděl
do zla padlých.

Zachraň, Pane, lidské duše,
před ohněm nenávisti – vždyť kdo jiný než Ty ví, jak palčivá a mučivá je lítost a zahanbení
na onom světě, kdo bez smíru a odpuštění i ve hněvu zemřeli, odešli od milosti Spasitele
působící na Zemi, a jinou nenašli.

Zachraň, Pane, lidské duše,
před nízkými vášněmi – vždyť kdo jiný než Ty ví, jak dlouhý a složitý je proces očištění duše
z toho, co jí vzalo jemnou vnitřní krásu, ponořilo ji do kalných vod, které protékají
pekelnými sférami.

Zachraň, Pane, lidské duše,
před touhou po majetku, která ničí dobro v duši – vždyť kdo jiný než Ty ví, jak Boží zákon
přísně mluví k těmto provinilým, že ani Tvá Láska nepromine sobectví, ziskuchtivost a lakotu.

Zachraň, Pane, lidské duše,
před nepravými proroky – vždyť kdo jiný než Ty ví, jak záludná jsou jejich slova
i celé naukové systémy oslňující ty, kdo málo znají onu moudrost tichou, jednoduchou,
lásku ve skutcích – Kristovu Pravdu.

Zachraň, Pane, lidské duše,
před nevěrou ženoucí se jako prudká bouře s větrem celou Zemí vyvrátit víru i s kořeny –
vždyť kdo jiný než Ty ví, jaká budoucnost je před tím, kdo se nechá strhnout tímto větrem
a odpadne od Tebe jako suchá větev od stromu.

Zachraň, Pane, lidské duše,
před zoufalstvím černým jako noc – vždyť kdo jiný než Ty ví, jaká tíha leží na životě Země,
že unést ji a nepoklesnout není v lidských silách, ale jen v Moci Tvé.

Zachraň, Pane, lidské duše,
před náhlou a nečekanou smrtí těla – vždyť kdo jiný než Ty ví, jak nutná je příprava na onu cestu,
po níž se přechází na druhý břeh života, jak jsou ony duše polekány, zarmouceny, a uvyklé
na tělo jako člověk na své známé pohodlné lože, na denní chléb.

Zachraň, Pane, lidské duše,
před klamem duchů, kteří se přes některé lidi projevují a berou na sebe beránčí šat –
vždyť kdo jiný než Ty ví, jaké úskalí se skrývá za oponou neznáma, kdo v něm sídlí
jako přítel nebo odpůrce člověka, jako pomoc pro něho i velký svod, předložený jako sladký med.

55

Umožni, Pane, člověku
návrat k Tobě – je tak slabý, zmatený a nejistý, že ani neví, kdy činí dobře a jeho pomoc
je druhým vítána, nebo prodlužuje jejich duchovní lenivost a nedokonalost.

Umožni, Pane, člověku
přímou cestu k Tobě – nejlepší, krásnou a vysokou – vždyť není ještě schopen jít sám a rychle,
s velkou jistotou za Tebou.

Umožni, Pane, člověku
přípravu pro život posmrtný – vždyť dobýváním si chleba v potu tváře ještě na Zemi nepřestalo,
starost o nezbytné potřeby příliš utiskuje mysl, že se nemůže pozvednout k vyššímu
duchovnímu myšlení, dát v sobě místo vnitřnímu životu.

Umožni, Pane, člověku
poznání skrytých věcí, příčinu dění – vždyť nelze se dopátrat pramenů citů ani zdroje myšlení,
nelze ve hmotě odhalit tajemství bytí – a nikdo na Zemi do hloubky neví, kdo je člověk a Ty.

Umožni, Pane, člověku
pokání, bez něhož není cesty dál – pro ně přece člověk podstupuje bolest a do Země se rodí,
a život bez něho zde byl by stromem bez ovoce, polem ležícím ladem.

Umožni, Pane, člověku
vnitřní dokonalost – sám by si ji vyvíjel ještě celou věčnost, pro ni ještě mnoho vytrpěl,
šel vpřed i zastavoval se, vystupoval a opět padal zpět, protože cesta k ní je chůzí
na skleněné vrchy, plavba rozbouřeným oceánem, je to cesta po hlavách jedovatých hadů –
dlouhá pouť z pekla přes očistce do Nebes.

Umožni, Pane, člověku
zpevnit si víru a naději – ony drží vysoko vztyčené světlo na neznámých temných cestách,
jsou jitřní hvězdou i sluncem všem květům v lidském srdci, jestliže v něm září
nebo již voní, kvetou.

Umožni, Pane, člověku
vstoupit nad malé osobní myšlení do širokých hranic úvah a chápání života všech –
jak zmírnit utrpení, vnést mír a lásku do rodin a národa.

Umožni, Pane, člověku
projít bezpečně kolem úskalí polopravd – v nichž zlé se jeví jako malá hříčka dětí,
dobro jako stejně nedosažitelný ideál, mír záležitostí slabých.

Umožni, Pane, člověku
nahlédnout za prahy neznáma, dál než dosud bylo možné – cesty do vesmíru lákají, je třeba znát
věci zblízka, aby člověk tak byl varován před mnohým nebezpečím jako dítě před ohněm.

56

Dopřej, Pane,
dlouhý život těm, kteří rozvíjejí dobro myšlením, slovem i činem, ať mohou takto jím zvedat
život svůj i celé Země do vyšších rovin, rozlévat světlo víry a lásky na lidské cesty, zastíněné
i zcela temné zlem, a proto dlouhé a neschůdné, těžké jako zvedání velkých břemen.

Dopřej, Pane,
útěchu zarmouceným, kteří trpí ne pro vinu osobní, ale za viny jiných umývají jeho
velmi nečistou a zablácenou zem, rovnají křivé cesty zbloudilých, i když jim oni házejí přitom
velké kameny pod nohy.

Dopřej, Pane,
sluchu přímluvným hlasům v jejich prosbách za celý svět a každého v něm zvlášť
s jeho jménem, jaké nosí, v jakém působí bolest, spory i zmatky nebo ohrožuje život jiných.

Dopřej, Pane,
čas k napravení těch, kteří jsou křesťany, ale nemyslí na to, co je v nitru, neposílají všude
lásku za úkolem rovnání sporů, duchovnímu vědění se vyhýbají jako děti přísné kázni,
nesnadným úkolům.

Dopřej, Pane,
Svou přízeň lidem, kteří pro ni připravují průchod i hradbami lidských vin –
vždyť víš, že tisíce let k Tobě ze Země se o pomoc volá, ale bez Tvé milosti se neukončí
dlouhá doba pokáním, které nese ono sladké, dychtivě očekávané ovoce, jímž je
dokonalost člověka.

Dopřej, Pane,
milosrdenství těm, kdo s myšlenkou na Tebe opustili tělo a nyní čekají, zda je zavoláš
k Sobě, nebo pošleš na místo, kde zanechali černé stopy nešlechetných skutků –
vždyť je nesnesitelné pro duši unavenou pozemským utrpením dál putovat těžkou cestou
za novou očistou v přítmí zásvětí.

Dopřej, Pane,
pokoj srdce těm, kteří po něm touží a doufají, že od Tebe přijde a jako déšť na vyschlá pole
a jaro po kruté zimě dá nesmírnou úlevu lidem, dobrou úrodu milosti Tvé.

Dopřej, Pane,
klidné soužití rodinám, v nichž Ty jsi na místě prvním a modlitba denním pokrmem –
odkud je slyšet i slova díkuvzdání, protože ony duše poznaly, jak jsi k lidstvu shovívavý,
jak všem pomáháš službami dobrých andělů.

Dopřej, Pane,
větší možnost duchovního vědění – však víš, že nelze jít dál životem s víčky
jak dosud přivřenými, když čím dál víc věcí rozprostíráš do lidských cest a zaměřuješ je
přes hranice Země do vesmíru.

Dopřej, Pane,
vstoupit hlouběji než dosud do nitra duše a pochopit, kdo je její já, ten myslitel, konatel,
mluvčí – onen v mnohém malý a někdy velký – bláhový, nevědomý i moudrý člověk.

57

Obnov, Pane, člověka –
a vzkleň v něm jas vnitřního božství na znamení, že minula těžká doba odloučení od Tebe
a je nový den jeho života za plného svitu Tvé Lásky, podobné slunci svou zázračnou
schopností život probouzet a rozvíjet do stále větší krásy a šíře jevů, rozmachu tvůrčí
činnosti mohutným bohatým myšlením.

Obnov, Pane, člověka –
a dej mu nahlédnout do zrcadla podob minulosti, i těch, do jakých se změní, až začne prožívat
své boží synovství jako nejvýš důstojný úřad i těžký úkol vesmírných tvůrců životních cest,
jejich staveb hmotných i duchovních.

Obnov, Pane, člověka –
a strhni mu z očí i uší roušku, aby uviděl, co oči smrtelníků dosud neviděly, uslyšel,
co lidé Země neslyšeli, a prožil, co nevstoupilo do vědomí jako předpokládaný
nebo realizovaný prožitek lásky božsky pojaté, která objímá život nesmírně širokou náručí
se vším, co žije, co je.

Obnov, Pane, člověka –
ať již vnímá sebe jako živou duši nezávislou na těle, avšak jemu sebe dávající
i přijímající od něho rytmus života vesmírné hmoty, a proto ve vzájemných vazbách
Tvé všemohoucnosti, které můžeš rozvázat jen Ty Svým zásahem v hodinách
narození a smrti.

Obnov, Pane, člověka –
a projev se mu jako Skutečnost, aby jako bleskem zasažen padl na tvář a prosil Tě,
abys jej více neposílal na trpkou zkušenou do světů hmoty, ale ponechal jej blízko Sebe
pro služby velké lásky všemu, co je na Zemi i na Nebi, v tělech i duších
jako dílo stvoření.

Obnov, Pane, člověka –
a mluv k němu jako tehdy, když byl malým seménkem života, mladičkým ušlechtilým
stromkem, který dával tušit, že vyroste do síly a výšky, jíž nepohne ani vesmírem letící smršť
zlého myšlení, zmatků a těžkostí nad míru snesitelnosti.

Obnov, Pane, člověka –
a tím ukaž, že jsi mu odpustil jeho zabloudění až k hranicím úplné temnoty –
však všichni a všude jsou Tvé maličké, ještě velmi nemoudré děti, po tisíce let čekající,
až je Otcovsky vychováš v boží syny.

Obnov, Pane, člověka –
aby měl jistotu o svém poslání a službách na Zemi a pak také jinde, kam jej poučeného
a zušlechtěného posíláš jako odborníka v zacházení s hmotou nebo i jako hlubokého,
Tebe nazírajícího mystika.

Obnov, Pane, člověka –
a uvolni křídla jeho duchu do šíře, umožňující vzlet zároveň s myšlenkou tam,
kam ona letí a kde spočine a vytváří viditelné krásné jevy kouzelnou mocí lásky,
bohatou náplní své moudrosti.

Obnov, Pane, člověka –
a pomoz mu lehce vyjít z hmoty, když ho dosti propálila svými ohni, dala jeho mysli
pevný sloup schopností uvažovat a rozlišovat, myšlenkám dát pevný tvar slovy i činy,
Zemi dát ideje, jak je Tvá Moudrost staví za cíle práce a všeho snažení.

58

Posilni, Pane,
lidského poutníka na neschůdné zemské cestě, umdlévá-li a zpomaluje kroky
na neschůdné cestě těsně před cílem – tělo je chatrným sloupem všeho počínání, hroutí se
pod tíhou námahy i klesá při zavalení duše utrpením nebo když na ní leží hora práce
i trestný osud člověka v pokání.

Posilni, Pane,
v Tebe věřící duši před cestou na onen svět – není dosud odhaleno tajemství za jeho prahem
a dána jasná odpověď na otázku, co je v novém životě dobrého či zlého, a proto duše
se chvěje jako list ve větru, hledí-li smrti v tvář.

Posilni, Pane,
lidské ruce rozdávající do všech stran hmotné i duchovní dary – vždyť člověk se často
stáhne zpátky, setká-li se s nevděkem, zklamáním nebo hrubým odmítnutím
každého útěšného slova, jímž chce dát naději v Tebe, že jsi blízký a skutečný, dobrý
i všemohoucí Bůh a Pán.

Posilni, Pane,
bratrské vztahy mezi lidmi, v nichž stojí a bez nichž padá pokojný život rodin i národa –
všechno dobré je dosud u lidí slaboučkým praménkem mezi kameny a středem skal,
a málo mění, málo dává životodárné síly mysli i citu, jejichž zahrady jsou slabě zkypřenou
půdou i pustou plání.

Posilni, Pane,
křesťanství, které má dávat ovoce syté a sladké jako zralý hrozen, ale je zakrnělým keřem
a trpkým plodem zanedbané vinice, na niž hledět je rmoutit se nad velkou slabostí lidí,
tvrdostí jejich srdce, dalekým cílem cesty namáhavé.

Posilni, Pane,
lidskou víru a naději na život krásnější po strastiplné cestě k nebeskému domovu –
těžko se bez ní žije na Zemi, nese utrpení a v bázni se loučí se světem, opouští-li se smrtí těla
bez vědomí Tebe jako Lásky a Světla všude.

Posilni, Pane,
lidskou lásku, která ještě nerada Ti plně zasvěcuje srdce – nedaří se této útlé něžné rostlince
v zemské půdě, kde pracují jen tvrdé rýče a těžké pluhy, jsou v ní i močály a koukol roste
se zasetým Slovem o Tobě a o člověku, smyslu života a jeho cílech.

Posilni, Pane,
lidské nadšení pro duchovní život – těžké jsou podmínky pro udržení jeho čistého plamene
uprostřed pekelných ohňů, uprostřed sobectví, pýchy i žádosti vlastnit a mít mnoho,
být obklopen ctí zemského vzdělance a pána nad tajemstvím hmoty.

Posilni, Pane,
pracovníky na polích víry a lásky – ať vybojují jejich vítězství i v bouři názorových zmatků,
v tísnivých a hrozných okolnostech, jaké dosud neměl svět, ač jeho vývoj měl výkyvy
až k hranicím srázů i potopy ke zničení své kultury.

Posilni, Pane,
každého, kdo přichází s pokorným srdcem k Tobě pro Sílu – je přece nejvzácnější a jediná,
základem všeho i vrcholem nejvyššího a vždy pevného sloupu, na němž stojí člověk a život.

59

Vlož, Pane,
vůli člověka do Vůle Své
jako chycenou rybku do vody, aby se občerstvila a posílila v čistých proudech,
v nichž plynou svaté a krásné myšlenky Tvé Moudrosti a je v ní rozpuštěna Tvá Láska
v citech něžných a jemných jako zrníčka bílého písku v horském potůčku,
třpytícím se čistotou.

Vlož, Pane,
mysl lidskou do mysli Své
jako vypadlé holátko zpět do tepla peří, ať pocítí člověk dotek Tvé ruky, která pevně vede
i něžně hladí, je-li tomu lidskému maličkému do pláče pro stálé a mnohé utrpení.

Vlož, Pane,
city lidského nitra do Světla Svého,
aby zářily jako hvězdy za noci a slunce za dne, aby na Zemi bylo jako po bouři,
když květy silně zavoní a do vysokého oblouku se vzklene duha.

Vlož, Pane,
život lidský do Života Svého
jako všechny řeky do moře, aby se spojil s Tvou svatostí a byl láskou v Lásce,
objetí všech v jediné náruči pro její blaho a bezpečí ve věčné zajištěnosti Tvou Silou,
Tvou všemohoucností.

Vlož, Pane,
srdce lidská do Srdce Svého
jako novorozeňátko k prsům matčiným pro nasycení, napojení Božskou životodárností,
kterou by přijalo a pak ji vylévalo ze sebe jako řeky lásky, čisté prameny moudrosti
pro zúrodnění myšlenkových polí a k rozvití citové krásy.

Vlož, Pane,
slovo lidské do Slova Svého
jako struny do harfy – a Zemí zazní nové silné žalmy k vyslovení duše člověka tohoto času
v jeho bouřlivém rozvlnění, v jeho nejistotách postavení na prahu vesmíru i v pevně budované
duchovní cestě k Tobě – Bohu.

Vlož, Pane,
rozum lidský do Své Moudrosti
jako vzácný přístroj do rukou nejlepšího odborníka, jako žáka do vedení vynikajícího učitele,
chorého do péče výborného lékaře – aby svět byl takto zachráněn v Tobě a Tebou.

Vlož, Pane,
duši lidskou do Své Lásky
jako zápalnou pochodeň do sršícího ohně – ať se vysoko zvedne její světlo a září, svítí,
proniká do každého koutku Země – ať jasně a výmluvně dosvědčí, že člověk je stvořen
z Lásky a vychováván pro její oběti i zjevení její mystické krásy, tajemné moci.

Vlož, Pane,
člověka do cesty Ježíše
jako vodu do nejhlubší studnice s věčným zdrojem čistých pramenů života, ať již spočine
u cíle svých namáhavých poutí za svým obnovením, posvěcením láskou svou i Tvou.

Vlož, Pane,
lidství do Božství
jako kotvu lodi do moře, když dopluje k přístavu – však víš, jak bouřlivá byla tato cesta
k Tobě, když všechny vulkány pod hladinou skrytých ničivých sil dosažení cíle
znemožňovaly, topily člověka vlnami zla.

60

Zvedni, Pane, člověka
z prachu země, do něhož sestoupil jakoby byl červem v hlíně se rodícím a jen v ní živým,
zasnoubeným s hmotou jako s jedinou družkou života, která jej provází od narození k smrti
a ještě se i s mrtvým tělem snoubí v náhrobním kameni.

Zvedni, Pane, člověka
z pádu tak hlubokého a hrozného, že jen Tvá Síla může vzkřísit duši v hloubi svého bytí
otřesenou, zraněnou tak, že z ní život uniká jako krev z velké rány, a ona není schopna
dosáhnout k Tvé pravici, ani když je jí blízká a neoddálí se.

Zvedni, Pane, člověka
z hmoty tlačící ze všech stran nesnesitelnými břemeny, že každé rámě je až krví podlité,
tělo den ode dne slábne a umírá – sotva dorostlo a uvyklo na práci, námahu a utrpení –
sotva se duše porozhlédla světem a naučila se jeho zákony žít, tělu sloužit, je život a oblékat.

Zvedni, Pane, člověka
z duchovní nevědomosti, která je těžkým trestem za znesvěcení lidského života –
protože uvádí do zmatků a nejistoty o ceně života tak prchavého, krátkého,
že se podobá lučnímu kvítí, které na jaře rozkvétá a podzimem se mění na suchá stébla
nechaná na pospas větrům, mrazům bez lítosti.

Zvedni, Pane, člověka
z obav a úzkostí, že nové boje spadnou jako strašná potopa na celý svět a člověka promění
ve škůdce a ničitele vlastního díla, všech hodnot a pak i sebe.

Zvedni, Pane, člověka
z poklesků a vin, v nichž je jako pod troskami zříceného domu zasypán až po hlavu,
volá o pomoc a doufá v Tebe, který vidíš jeho zkázu očima Lásky – a ta je soucitná,
slituje se vždycky a zachrání.

Zvedni, Pane, člověka
z nízkého a tím bolestného postavení služebníka zla na Zemi – je v něm jako ve vězení
a spoután železnými okovy, které mu vytvořila jeho slabá vůle žít dobrem, v lásku měnit
vše v sobě i ze sebe vydané životu.

Zvedni, Pane, člověka
z nevědomosti o Tobě, která tvoří příliš husté sítě klamných představ, že je jimi už zacloněn
celý svět, a proto v bezvýchodných situacích, v úzkostech smrtelných, v obavách o život všech.

Zvedni, Pane, člověka
z bolestí duše i těla, v nichž se přímo topí již po sta let – jsou nesmírně těžkým závažím
na nohách toho, kdo chce rychle spěchat k Tobě, ve velkém vnitřním úsilí zdokonalit sebe
a ještě i zachránit svět.

Zvedni, Pane, člověka
z náruče smrti do nového života, jaký je v Kristu zaslíbený a nyní již položený do lidské cesty,
která není zastíněna zlem, ale je ozářena světlem lásky, obrazem smíru se všemi a dobra
lidského srdce.

61

Přihlédni, Pane,
k tomu, že člověk nebyl zlým, ale že se mu zlo protisklo do duše vlivem tlaku okolností,
do nichž byl uveden, jimi tísněn a přemáhán, a tak tlačen do koutku ke vzdání se svých sil –
přihlédni k tomu a nesuď přísně provinilé.

Přihlédni, Pane,
k tomu, že duše člověka byla jako bílá laň, jako něžná holubice, krásný květ
v sídle Božském, a proto se našli i ti, kdo neradi viděli, že jsi ji učinil božím obrazem života,
milou, že předčila mnohé jiné bytosti –
přihlédni k tomu a nesuď přísně provinilé.

Přihlédni, Pane,
k tomu, že lidské srdce bylo důvěřivé jako dítě, které netuší zlé a ochotně přijímá
z každé ruky, co mu ona podá, třeba to byl kámen nebo třpytka lákající rybky do sítě,
vějička k zajetí vzácného ptáka –
přihlédni k tomu a nesuď přísně provinilé.

Přihlédni, Pane,
k tomu, že mysl člověka neměla ještě vědomou moudrost a neuměla rozlišit dobré od zlého,
přítele od nepřítele – neznala záludnost věcí, jak ji vytváří chytrost bez účasti
upřímné, oddané lásky –
přihlédni k tomu a nesuď přísně provinilé.

Přihlédni, Pane,
k tomu, že za neznalost věcí pyká člověk dlouhý čas, vytrpěl muka odloučení od Tebe,
protože byl vypovězen ze Světla a trestán jako hluboce provinilý zajetím ve tmách hmot –
přihlédni k tomu a nesuď přísně provinilé.

Přihlédni, Pane,
k tomu, že člověk jakoby osiřel, protože nejsi u něho bezprostředně Ty,
jeho Otec a Matka nejvyšší, nejlepší, jediná, jejíž náručí je blaho a Láska, i sám život
všeho stvoření, celého lidstva –
přihlédni k tomu a nesuď přísně provinilé.

Přihlédni, Pane,
k tomu, že cesta člověkova očištění vede i mučednictvím těla, krví a slzami je rýsována
do vesmíru, bolestí je psána do Knihy života –
přihlédni k tomu a nesuď přísně provinilé.

Přihlédni, Pane,
k tomu, že hlava člověka je trním obložená, protože se do ní zabodlo tisíce myšlenek starostí,
úzkostí, a že jich stále přibývá jak roste zmatek na Zemi a mysl zápasí s hmotou,
aby ji přetvořila na půdy života užitečné a ji samu na dobrý nástroj lidského díla –
přihlédni k tomu a nesuď přísně provinilé.

Přihlédni, Pane,
k tomu, že člověk je na Zemi jen jako návštěva, host nebo i poutník na kratičké cestě –
sotva se na ní porozhlédne a rozběhne, je zastaven smrtí těla, odvolán na počátku
nebo i uprostřed práce a poslán do jiného světa –
přihlédni k tomu a nesuď přísně provinilé.

Přihlédni, Pane,
k tomu, že člověk je nejistý při každém kroku, protože je bez výhledu do budoucnosti, v obklíčení
lidským osudem, který přináší, co je nevítané, rmoutí, když duše se chce radovat a ústa smát –
přihlédni k tomu a nesuď přísně provinilé.

62

Nevkládej, Pane,
naše přímluvy mezi žádosti, jejichž vyřízení svěřuješ andělům – ale vezmi je do Svých rukou
a tak jim dej pečeť vyslyšení a tím možnost dobrého řešení lidských problémů, s nimiž zápasila
bezvýsledně již celá staletí.

Nevkládej, Pane,
knihy lidských životů do rukou duchovních strážců – ale sám je zvedni ke Světlu, ať zmizí
jejich tmavé skvrny, ať je jasno před člověkem, a za ním jen vymazaná vina, že ji neuvidí
ani přísné oči žalobce na lidské špatnosti, na velké chyby křesťana.

Nevkládej, Pane,
lidské myšlení do velmi úzkého rámce na Zemi, který nedává možnost chápání věcí
za hranicí hmoty – myšlenka přece nese činy, a když ona je slabá a malá, člověk nic
obecně dobrého nevykoná, i kdyby zůstal na zemi sto let.

Nevkládej, Pane,
lidské duše do plamenů očistných ohňů příliš vysokých – v zemdlení, únavě, bolesti nelze
ani moudře myslet, vnímat lásku – v těžkých nesnázích je člověk zaživa pohřbený, nemá sil
zvednout se k činu, není v něm touhy žít.

Nevkládej, Pane,
kříže na lidské rámě, pokud k unesení není v duši dosti sil – aby nebylo reptání, které ubírá
lidskému utrpení hodnoty a zapuzuje anděly přicházející na pomoc a s darem Tvých sil.

Nevkládej, Pane,
člověka do tělesnosti – která jeho duši v sobě uvězní a ona pak zůstává stále nerozvitou růží –
nenaplní své poslání dát Zemi světlo lásky a hluboké poznání věcí z hledisek Tvých.

Nevkládej, Pane,
na lidské cesty překážky, které člověk svou silou nepřekročí – vždyť ani andělům
nelze již snášet, co prožívá Země na pokraji zničení a zkázy, s čím dlouho a těžce zápasí
přímo v titánském boji dobra se zlem.

Nevkládej, Pane,
vzácné duše do kolébek, kde se nad nimi nebudou sklánět stejně vzácní a ušlechtilí rodiče –
aby dali pevnou záštitu nové bytosti na její cestě Zemí, která nutně potřebuje pomoc
službami lásky, vírou a nadějí, že Tvá pomoc přichází a zachrání, Tvá Láska otevře bránu
Božího Království.

Nevkládej, Pane,
Svá slova do slov andělů, Svých prostředníků – ale promluv je sám Svým tajemným způsobem
k duším na Tebe myslícím, s Tebou se radícím o každém kroku Zemí, o každém záchvěvu
v nitru, o zemském dění, jak mu pomáhat, aby nastal mír a duchovní povznesení lidí.

Nevkládej, Pane,
na člověka odpovědnost za myšlenky a slova, pokud on neví, že jsi skloněn nad jeho hrudí
v naslouchání každému vnitřnímu hnutí, ve sledování myšlenkových cest, zkoumání váhy slov.

63

Vysvoboď, Pane, z očistců duše
jako vězně z úzké a chladné cely, kam slunce nezasvítí, kam nevnikne ani silná vůně jara,
v níž se žije jen minulostí, protože přítomnost je neutěšená – prosíme Tě, vysvoboď je,
ať je poznána Tvá zvláštní a dosud nebývalá milost, kterou smíš dávat jen v tento tísnivý
a velmi vážný čas.

Vysvoboď, Pane, z očistců duše,
za něž je mnoho vřelé a upřímné přímluvy, která není za peníze, a proto čistá jako déšť
z oblaků, jenž se dosud nedotkl země – prosíme Tě, vysvoboď je, ať je poznáno, jak oceňuješ
modlitby za bratry, je rád vyslýcháš, na ně čekáš – jak se rmoutíš, že Ti andělé tak zřídkakdy
přinesou modlitby ze Země bez stínu sobectví.

Vysvoboď, Pane, z očistců duše,
které si uvědomují svůj nesprávně prožitý život na Zemi, litují, prosí za odpuštění
a slibují polepšení – prosíme Tě, vysvoboď je, ať se urychlí jejich nejvýš žádoucí cesta
k dokonalosti.

Vysvoboď, Pane, z očistců duše,
které si vypily svůj kalich utrpení v životě zemském, a nyní v posledním hořkém doušku
dožívají svůj očistný stav, aby byly jako orosená růže v ranním úsvitu – prosíme Tě,
vysvoboď je, ať radost je odměnou a pokoj duše odpočinkem pro pokorné a trpělivé,
které statečně čekaly na milost Tvou.

Vysvoboď, Pane, z očistců duše,
které jsou jako připoutány k místům svých vin a nemohou vykročit dál bez modlitby lidí,
kteří se nad nimi slitují a vzpomenou na ně – prosíme Tě, vysvoboď je, ať je osvítí
blesk poznání, jak otřesný je následek zla, ať je jakkoli a kdekoli vloženo do cesta životem.

Vysvoboď, Pane, z očistců duše,
které bloudí na posmrtných cestách, zešeřelých jako teskný podzimní podvečer,
zahalených mlhovými závoji, že není rozhledu na žádnou stranu – prosíme Tě, vysvoboď je,
ať mohou brzy vstoupit do života novou cestou, vytvořenou Tvým spojením
s utrpením člověka.

Vysvoboď, Pane, lidské duše
z rukou nešlechetných duchů, kteří se přibližují se svými službami nazývajíce se vůdci,
ale vedou pochybnými cestami a způsobem dávno překonaným – prosíme Tě, vysvoboď je,
ať Tvé Světlo pronikne všemi posmrtnými světy, protože v nich má svítit na věky.

Vysvoboď, Pane, lidské duše
ze sfér velké temnoty, které se podobají domům s nádhernými komnatami, ale sídlí v nich
tvrdí vládci podsvětí – prosíme Tě, vysvoboď je, aby Tvá Láska vstoupila až k nejzazší
hranici svých milostí.

Vysvoboď, Pane, lidské duše
z rozličných nesnází, s nimiž se setkávají při odchodu z těla a jeho pohřbívání – prosíme Tě,
vysvoboď je, ať si hned uvědomí, že nemusí s tělem sdílet jeho osudy, že je mohou pokojně
ponechat rozložení na atomy a jít od něho dál a dál za pokojnými, krásnějšími osudy.

Vysvoboď, Pane, lidské duše
z rodinného pouta, které zdržuje postupy a zařazení na nová místa – prosíme Tě, vysvoboď je,
ať je nebolí slzy pozůstalých, nesvazují s prahem známého domu, když se jim otvírá krásný
volný prostor duchovního života.

64

Pokyň, Pane –
a Země se promění v místo pokojné, z něhož bude vypovězeno zlo, aby více nebylo
pro hrůzu, strach a odpor, aby zmizelo z očí jako přízrak smrti, stín, jenž se staví
za každý paprsek světla, stírá ze všeho krásu, ruší znaky božství.

Pokyň, Pane –
a zlo vyklidí bojiště, na němž se tak dlouho zápasí o lidskou budoucnost – bude-li člověk
andělem, nebo ďáblem, pokoušeným, nebo pokušitelem dalším bytostem na Zemi
nebo někde jinde v kosmu.

Pokyň, Pane –
a lidé na Zemi si oddechnou jakoby z nich spadl mlýnský kámen nebo se otevřelo
dlouholeté vězení, jakoby hladový pocítil nasycení, nevidomý viděl světlo, těžce nemocný
se rázem uzdravil.

Pokyň, Pane –
a cesta lidského života se rozšíří jako silný pramen vody, jemuž se uvolnila cesta
z nánosu hlíny a kamení – a cesta se uhladí jako kamének do oblázku vodopádem
padajícím na něj z výše a dlouhý čas.

Pokyň, Pane –
a lidská duše vydá svůj vnitřní poklad, odkryje pruty stříbra a zlata, jež se vinou jejím nitrem
jako drahocenná koruna okolo hlavy královen – a ze svého bohatství bude rozdávat životu
svému i životům všem.

Pokyň, Pane –
a do lidského srdce vřelého a čistého vstoupí láska, aby připravila člověka na tu slavnou,
krásnou a šťastnou chvíli, kdy Tě spatří tváří v tvář na prahu otcovského domu, kam přijdeš
jej uvítat jako syna vracejícího se po dlouhé době z těžké práce a namáhavé služby
domů si odpočinout.

Pokyň, Pane –
a bratrské vztahy odhodí plenky nemluvněte, vzrostou a zesílí, vytrhnou staré i nové zbraně
z lidských rukou a daleko je odhodí, vypoví nesvornost ze života jako největšího nepřítele lidí,
aby již nikde nestála v cestě jako nebetyčná překážka míru a pokoje Země, lásce rodin,
přátel a bratrů.

Pokyň, Pane –
a David znovu přemůže Goliáše, dobro zvítězí nad zlem, obrem s tvrdou pěstí, pod níž padají
lidé do hromad bláta, mezi trní a kamení, i do svodu kluzkého jako holý led, po němž
není možné jít bosou ani obutou nohou bez upadnutí.

Pokyň, Pane –
a hříšník se zastaví na své křivé cestě a nebude pro zármutek svým myšlením, promluvením
i každým chybným krokem, vkládajícím do života jemu blízkých své ostré hrany sobectví
a nešlechetnosti.

Pokyň, Pane –
a andělé sestoupí na pomoc člověku při odkládání těla při jeho skonu – aby byl utěšen
a vítal nový život jako nečekaný velký dar, který ho vybaví vším potřebným
na další cesty věčností.

65

Doprovoď, Pane,
člověka na jeho očistách na Zemi i k Nebesům, po nichž se ubírá za vysokými cíli –
vždyť bez Tvého doprovodu by zahynul jako ptáče, kterému dosud nenarostlo peří,
ale ono se stále pokouší o let do výšky, až znaveno a pohmožděno usedá,
aby usnulo k smrti.

Připrav, Pane,
pěkné příbytky duším Tobě věrným, jimž na Zemi jsi vším – vždyť čím více lásky
vydávají a dobrem žijí, tím jejich cesta je obtížnější, protože zlo světa jim nohy bezohledně
a tvrdě podráží.

Proměň, Pane,
žalost v radost ve chvíli tělesné smrti všem, kdo trpěli z oběti – vždyť ten, kdo nežádá
na Zemi odměnu, je jí hoden v Nebesích, a Ty jsi Pán, který odměňuje všechny pracující
pro blaho všech bez počítání dobrých skutků projevené laskavosti, všech kroků k pomoci.

Ukaž, Pane,
před nebeskými duchy, že jsi nakloněn člověku – vždyť i na jejich přízeň je vázána jeho
očistná cesta, a on potřebuje jejich pomoc, když prochází ohněm utrpení a volá zoufale
po vodě k jejich uhašení.

Vyuč, Pane,
všechny žáky duchovních škol – je málo těch, kdo jsou znalí duchovní skladby života
v jeho idejích, v souvislostech zemských i vesmírných, jak je Tvůj plán dění váže
nebo rozděluje v naléhavosti potřeby.

Projev se, Pane,
těm, kteří Tě jmenují Otcem a jako synové se chovají – svět potřebuje, a proto naléhavě žádá
nová živá svědectví o Tobě – nepopiratelné skutečnosti duchovního života, jeho jasný
a přesný výklad.

Podej, Pane,
pomocnou ruku lidem žijícím v těžkostech a nemoci těla – není v nich potřebných sil
pro statečné postoje věřícího za každých neutěšených okolností, pro pokojné loučení s tím,
kdo smrtí těla opouští rodinu i přátele a neví se, kudy jde a kam.

Promluv, Pane,
k vnitřně ztišeným a na Tebe soustředěným – Tvé Slovo je jako balzám, a kdo je slyší,
je vyhojen z bolestí, protože má stálý zdroj útěchy v duši, přítomnost Ducha Těšitele,
Sílu Tvou v sobě.

Dovol, Pane,
lidem pevné a věrné víry odhalit závoje z Tvých tajemství – vždyť čím dál hlouběji do nich
duše sestupuje, tím výše vystupuje k překrásným rovinám Božství a do nich již žít.

Dej, Pane,
Svým služebníkům pokyny k ochraně duší, které zlé splácejí dobrým a k Tobě vroucně lnou –
útočí na ně nepřátelství, že nesou Tvé jméno na svém čele a Tvou Láskou všechno zlem zajaté
vysvobozují v nejvyšší statečné oběti.

66

Kdybys nebyl, Pane,
tak spravedlivý –
nemohl bys rozsoudit zemi, když se v ní prolnulo zlo s dobrem, takže jsou těžko k rozeznání
a člověk je v pochybnostech o tom, co mu škodí a co prospívá, čemu věřit a co pokládat
za nepravdu a přímý klam, kterou cestu mít za pravou a jedinou k Tobě.

Kdybys nebyl, Pane,
tak moudrý –
nemohl by člověk najít dobrou a správnou nitku ve spletitosti lidských vztahů k navázání
nebo rozvázání jejich pout, k vytvoření nových a krásných, jaké dosud nebyly, protože život
se vinul kolem stejných, dávno na zemi známých obrazů tělesné lásky.

Kdybys nebyl, Pane,
tak přísný ve stanovení zákonů –
tvrdé hněvy lidí zacházely by se Zemí jako dítě s hračkami, roztříštily by ji až do jejího základu,
vzaly možnost míru v ní navždy.

Kdybys nebyl, Pane,
tak milosrdný –
dávno by už Zemi zalila nová potopa, vždyť hříchy lidí na Zemi jsou do Nebe volající –
jsou výhružkou každému, kdo se v ní zrodí, že nebude žít v lásce ani v pokoji,
ale v nebezpečí, jakoby chodil bos mezi jedovatými hady.

Kdybys nebyl, Pane,
tak dobrotivý –
nemohl bys promíjet tak velká provinění duší ztotožněných s hmotným tělem, jakoby v nich
nebylo jiné živé podstaty, jakoby je nezrodila nebeská Matka, svatá Láska, a nedala jim část
ze své vnitřní i vnější podoby a Božské ušlechtilosti.

Kdybys nebyl, Pane,
tak trpělivý –
nevyčkával bys dlouhý čas na návrat zbloudilých, na to, až lidské duše, spálené ohni zla
je uhasí svou láskyplností a více je nezapálí zlou vůlí, vsunutím jí do myšlení i konání.

Kdybys nebyl, Pane,
tak nesmírně soucitný –
nemohl by ses stát Mesiášem lidu, který dál a více rozvíjí své viny, níž a níže klade své cesty
– až k hranicím říše zvířat, které neznají ještě pojem hřích, mají široké hranice k projevu
libovůle, vedené jen potřebou druhu.

Kdybys nebyl, Pane,
tak starostlivý o lidský život –
nestavěl bys znovu onen v nitru pobořený chrám, i když si člověk toho dosud tak málo všímá
– neptá se, kam se půjde modlit, prosit Boha i klanět se Jeho upřímnosti, klást svíce i květy
na vnější oltář.

Kdybys nebyl, Pane,
tak obětavý –
nebyl bys jako Beránek sestoupil k Zemi – až do zemského středu velkých vin,
a to ještě se Slovem plným Lásky a pochopení toho, proč Spasitel musel prožít kříž
i mezi duchovním národem.

Kdybys nebyl, Pane,
tak láskyplný –
nebylo by možné Tvé nové přiblížení se lidem tak silným a dosud neznámým způsobem,
formou, do jaké jsi Svou činnost ještě nevtěsnal, nevlil, nedal ji jako výsostné výkupné
za provinilé a padlé.