Pamatuj, ach,
pamatuj, Pane –
na přechod Tvého lidu Rudým mořem, který přinesl první červánek přicházejícího
dne,
v němž Ty se opět staneš lidu laskavým Otcem, moudrým Učitelem, obezřetným
Vůdcem
i bedlivým Pastýřem – v němž začne na lidskou duši působit i Tvá milost, Tvé
dobrodiní
jako déšť na vyprahlou poušť, rozvije ji do krásy a uvede do ní život.
Pamatuj, ach,
pamatuj, Pane –
na strastiplné putování pouští, kdy ještě nebylo přístřeší pro hlavy lidí,
jdoucích namáhavou
cestou pokání za lepším životem, v němž nebude již hněvů ani závisti, v němž
duše
jako ovečky budou v rukou bdělých, moudrých a obětavých pastýřů, kteří je
zavedou
k sytým duchovním pastvám a k čistým pramenům vod.
Pamatuj, ach,
pamatuj, Pane –
na těžké dny, plné duchovní vyprahlosti, kdy rty lidu byly bolavé žízní po Tvé
pomoci
a útroby těla byly jako rozpálená nádoba, praskající na žáru ohniště, jímž bylo
kruté utrpení,
v němž se spalovala lidská pýcha a tvrdost srdce jako hrubé kmeny pralesa.
Pamatuj, ach,
pamatuj, Pane –
na dny, kdy hříchy lidu zasypávaly studnice Tvého milosrdenství a Země byla
zaplavována
krví a úpěním vdov i sirotků – kdy nebylo slitování člověka s člověkem a msty
plodily
nešlechetnosti, že duše ztratily vědomí života a sebe.
Pamatuj, ach,
pamatuj, Pane –
že se člověk stal běsem uprostřed života ponořeného do temnoty vědomí –
protože ten, kdo se vymkne Tvé ruce a Tvému vedení, je jako zvíře, jež se sápe
na každého
pro urvání sousta pro sebe.
Pamatuj, ach,
pamatuj, Pane –
na život hořký a trpký jako znečištěné mořské vody – jak u kolébky novorozených
plakaly matky, že je zrodily do bojů, válek a těžkých zápasů dobra se zlem, že
nebylo místa
pro složení hlavy bez obav, že bude znovu trápena.
Pamatuj, ach,
pamatuj, Pane –
na těžké podmínky života na Zemi, v nichž člověk počal své velké očišťování od
nánosu
temných sil zla, které ho téměř pohltily, přeměnily v tvrdý kámen, že musela
přijít stejně
tvrdá a pádná síla, aby člověka ztvárnila do podoby Tvého syna.
Pamatuj, ach,
pamatuj, Pane –
na kruté rozpaky lidí, když stáli tváří v tvář Země a měli z ní vybudovat domov
pro mnohé národy, jimž Tvá Vůle dala na ní žít a pracovat, trpět a přeměňovat
všechno
v sobě i kolem sebe na vzácné duchovní síly, z nichž jsou stvořena Nebesa.
Pamatuj, ach,
pamatuj, Pane –
na bolestné zrody vyšších myšlenek dobra do Země, jimž vždy předcházely těžké
zápasy
těch, kterým bylo určeno nové myšlenky přijmout a nést dál, rozvíjet je a
zakotvit v Zemi,
učinit z nich světlo v temnotách, aby člověk byl přiveden rychleji a bezpečněji
k Tobě.
Pamatuj, ach,
pamatuj, Pane –
na všechno, co člověk okoušel na své přetěžké pouti za vydobytím ztraceného
duchovního
pokladu, za nalezením jordánských pramenů Tvé skryté Lásky k člověku, dávající
duši
očištění, pokoj a smír s Tebou.
Nedívej se,
Pane –
nedívej na bezbožnost lidu,
který doposud o Tobě nerozjímá a neučí se znát Tvé zákony v zahledění jen do
hmotného
života, který má pečeť smrti těla, pomíjivost a marnost, nestálost a
proměnlivost, jako počasí
od jara do jara.
Nedívej se,
Pane –
nedívej na malou víru lidu,
který o Tobě ví, ale nerad se zříká mamonu a nízkých zálib, jež snižují duši,
promarní jí
drahocenný čas, daný jí Tebou pro zušlechtění v tlaku zemských těžkostí.
Nedívej se,
Pane –
nedívej na nemravnost lidu, j
enž se veselí uprostřed nemravností, zapomínaje na
svaté poslání člověka, na Tvůj hlas,
volající jej k odpovědnosti za slova a činy i za každý den života.
Nedívej se,
Pane –
nedívej na pobloudění lidu,
který se vymyká Tvému vedení, žije podle zákonů světa a ne v rámci Vůle Tvé,
která přikazuje: Čiň pokání, hříšný člověče, abys byl opět přijat mezi mé syny
a žil důstojně,
jak ti přísluší, jak je ti uloženo!
Nedívej se,
Pane –
nedívej na nevěrnost lidu,
který ctí Tvé jméno, ale svými skutky se od Tebe odklání, dává přednost hmotným
zájmům
a chce si život činit příjemným – ztrácí však přitom víc a víc duchovní
hodnotu,
vychází z určených cest do bezcílné nejistoty.
Nedívej se,
Pane –
nedívej na tvrdá srdce lidu,
jenž nevstoupil dosud do
bratrských vztahů a lidské důstojnosti – sedí na truhlici plné
pokladů světa a hájí se
zbraní bez ohledu na to, že Ty takové jednání zapovídáš
a přísně je trestáš.
Nedívej se,
Pane –
nedívej na hněvivost i sváry lidu,
jež se staly kamenem úrazu i
těm, kteří se prokazují zbožností, posty, návštěvami chrámů
a milodary na chudé i věci
církví v domnění, že činí dost a mají tak zabezpečeno dobré místo
na onom světě a u Tebe.
Nedívej se,
Pane –
nedívej na nestálost přízně lidu,
který volá jedněmi ústy hosana – i ukřižuj, jehož myšlenky a city jsou jako mělká,
stále vysychající říčka se
špinavou vodou – zahrada, v níž jsou květ i plevel spolu.
Nedívej se,
Pane –
nedívej na nedostatek lásky k bližnímu,
která mezi křesťany hyne jako květina nedostatečně zalévaná a pěstovaná, jako zrno
zaseté nedbalým hospodářem,
který půdu dobře nekypří, neorá, a neuvědomí si ani,
že jeho nedbalostí všechno
zaostává, je chudý stůl.
Nedívej se,
Pane –
nedívej na povrchní zbožnost křesťanů,
z níž nevychází vůně
upřímnosti a vřelosti srdce – nepodobá se čisté abelovské
oběti,
ale zápalu Kaina, který
nesmýšlel dobře se svým bratrem, nemiloval jej ani Tebe,
a proto bez lásky hluboce
hřešil.
Pohlédni, Pane
–
pohlédni na modlitby,
zda jsou vedeny sobectvím, nebo plynou z touhy pohovořit si s Tebou a předložit
Ti života –
protože Ty jediný o něm rozhoduješ, vedeš jej výš anebo mu dáš snížení pro jeho
ztracenou,
opět vydobývanou duchovní krásu a důstojnost.
Pohlédni, Pane
–
pohlédni na zásluhy učedníků,
kteří volali Tvé jméno, když v bolestech zmíralo jejich tělo a duše se chvěla
již
před Tebou – kteří statečně vyznávali před světem, že jen Ty můžeš vynášet
nejspravedlivější rozsudky, odměňovat i trestat, jak si co člověk zaslouží po
prohlédnutí jej
Tvou vševědoucností a Moudrostí.
Pohlédni, Pane
–
pohlédni na statečnost
těch, kdo i v největší nesnázi, těžkosti zůstali neochvějně Tobě oddáni,
neustoupili
z dobré cesty, neklesli, nezměnili se v nešlechetníky uprostřed zla a jím obklopeni,
přímo sevřeni.
Pohlédni, Pane
–
pohlédni na ty, kteří se očišťují
v samotách v úsilí o dosažení svatosti, aby je k Zemi víc nepoutalo a oni mohli
lehce
myšlenkami vzlétat k Tobě, zůstat s Tebou v trvalém, tichém, avšak silném,
nádherném spojení.
Pohlédni, Pane
–
pohlédni na těžké cesty
těch, kteří ve velkém pokání si uvědomují svá bloudění, pokorně a kajícně Tě
prosí
za odpuštění a v modlitbách prosí za celý svět.
Pohlédni, Pane
–
pohlédni na chrámy,
jak velké řeky modliteb plynou z nich k Tobě – jak hluboká pokora je do nich
vylita –
jak vroucí slovo v nich mluví – kolik stesků a bolestí se z nich ozývá, k Tobě
neustále volá.
Pohlédni, Pane
–
pohlédni na pole, osetá Tvým Slovem,
jak se tu a tam pěkně zelenají, jak osení roste a nalévá se do klasu, že dobrá
úroda
na sebe dlouho čekat nedá, že Tvou milostí již nadchází její čas.
Pohlédni, Pane
–
pohlédni na Své přátele,
rozseté po Zemi jako vzácná semena ušlechtilých stromů – jak z nich vyrůstají
ochránci
i šiřitelé dobra a lásky, jimiž se člověk stává významným nejen pro Zemi,
ale i pro duchovní svět.
Pohlédni, Pane
–
pohlédni na šlechetná srdce,
rozhlížející se cestami lidí, aby přiskočila, vypomohla, potěšila i povzbudila
všechny,
kterým slábne krok a nohy klesají, kterým víra nedala pevné štíty do boje se
zlem
a oni ztýraní jím ztrácejí odvahu i statečnost vybojovat poslední velké
vítězství nad ním.
Pohlédni, Pane
–
pohlédni na všechny překážky,
s nimiž zápasí ti, kteří jdou duchovní cestou již zde na Zemi a jsou dobrými
pracovníky
na polích víry, naději, a lásku nesou v sobě, a přelévají je ze sebe do všech
lidských srdcí.
Neodvracej se,
Pane –
neodvracej od lidského rodu, který Tě tak hluboce zarmoutil přikloněním se k
životu
po starém způsobu babylonských, jejichž pýcha byla bezmezná, nevědomost velká,
nešlechetnost denním chlebem a veškerou solí pokrmů.
Neodvracej se,
Pane –
neodvracej od lidí, kteří opustili Tvé zákony a začali žít v nepravostech a
nešlechetnostech,
pohrdajíce skromností a odříkáním jako nepotřebnou veteší, ztěžující krok za
radostí
tohoto světa.
Neodvracej se,
Pane –
neodvracej od zpronevěřilých duchovních pracovníků, kteří z nevědomosti,
zvědavosti
nebo pro získání titulů mistrů se dali do služeb padlému duchu, který je zajal
a uvedl
do svých služeb.
Neodvracej se,
Pane –
neodvracej od lidských duší, propadlých mamonu, pro který se žije dlouhý čas v
těžké
očistcové lítosti, v zařazení do zástupu opozdilých, pobloudilých, těžko
napravitelných,
kteří dlouho čekají před prahem Nebes.
Neodvracej se,
Pane –
neodvracej od těch, jimž hmota je jedinou životní cestou, světem, kde začíná i
končí
jejich činnost, protože o jiné nevědí, na jinou se nepřipravují v bláhové
představě,
že duše není.
Neodvracej se,
Pane –
neodvracej od zemského světa, z něhož zlo učinilo místo potemnělé stíny a
zastřené mlhami,
že i anděl se obětuje, přináší-li do nich Tvou účast, pomoc a poselství.
Neodvracej se,
Pane –
neodvracej od vyhnanců z ráje, kteří jsou postiženi tak těžce jako prašivé ovce
vyvržené
ze stáda, aby neohrožovaly zdravé, určené pro vysoké užitky čistého bílého
rouna.
Neodvracej se,
Pane –
neodvracej od rukou člověka, na nichž lpí lidská krev, strašné znamení –
vždyť Tvé nesmírné slitování s bloudícími,
Tvá pomoc slabým, nemocným až do kořenů duše,
je všem provinilcům jedinou jiskrou naděje na záchranu, doufáním ve Tvé
odpuštění
ve jménu, Lásce a Oběti Krista.
Neodvracej se,
Pane –
neodvracej od duší, které denně klesají pod tlakem pokušení – které nemají sil
pevně vykročit vpřed a kráčet cestou dobra a zdržují se na cestách, kde se valí
vody zla světa
a zaplavují mysli lidí svým nánosem, že každý, koho se dotknou, je znečištěn,
poznamenán
a jako takový hozen do temnot na dlouhý čas.
Neodvracej se,
Pane –
neodvracej od rodin, v nichž se usadila nesvornost, která doširoka rozpíná své
lokty
a všechny utiskuje, takže každý naříká, hněvá se i brání, každému vcházejí
ostrá slova
na jazyk a činí z rodiny útulek démonů.
Nepočítej, Pane
–
nepočítej bezbožnost lidu, který odhodil Tvé jméno, spoléhaje na svůj důvtip
jako na sloup
hmotného tvoření, jehož díla jsou dnes hledána a zítra odhazována do smetí.
Nepočítej, Pane
–
nepočítej pobloudění lidu, který se spojuje myšlením i činy se zlými duchy, a
jimi veden
uvádí do Země války, nemoci, hlad, kletby i muka hrozných smrtí válečných polí,
jimž nikde není rovno, protože jsou prožívány v kruté osamělosti.
Nepočítej, Pane
–
nepočítej svárlivost lidu, jemuž není noc dobré, správné, posvátné, Boží řády
ze všech míst
vypuzuje, staví do nich svůj hněv za soudce.
Nepočítej, Pane
–
nepočítej nedbalost duchovních pastýřů, kteří se málo starají o své ovečky v
čase,
kdy se lidé hroutí pod těžkými kříži, kdy duše vstupují do bran smrti a ptají
se: proč –
ani je nevyzbrojí vědomostmi pro cestu na druhý svět.
Nepočítej, Pane
–
nepočítej provinění mocných tohoto světa, kteří utiskují, aby si zabezpečili
svou moc,
a tak se svazují se Zemí a hmotou, že je od nich neodpoutá ani tělesná smrt a
oni nepokojně
po ní bloudí jako ve tmách chodec po sta let.
Nepočítej, Pane
–
nepočítej viny národů, které zlákala sláva válečníků, žádost mít široký prostor
pro sebe,
vládnout a panovat nad jinými – jejich postavení je tíživé jako osud hříšníků u
Božího soudu,
jako cesty očistcem.
Nepočítej, Pane
–
nepočítej provinění, jímž je opomenutí
dobrého – vždyť nedopočítal by se ten, kdo by sledoval
všechna klopýtání člověka přes ona jasná a
přísná přikázání o lásce k Bohu a milování bližního.
Nepočítej, Pane
–
nepočítej nedbalost duchovních vůdců lidu, kteří se hřáli na výsluní světské
cti,
netěšili zarmoucené, nepodpírali klesající pod kříži, nešli zachránit,
osvobodit ty, kdo padli
do nastražených léček zla svou vnitřní slabostí, nevědomostí, i proto, že je
neměl kdo vést
k dobru a odpovědnosti.
Nepočítej, Pane
–
nepočítej pošetilost těch, kteří pokryli stolice duchovních úřadů zlatem a
vynesli je do ulic,
aby se jim klaněl svět – ač Ty jsi v Ježíši jasně ukázal, že máš rád pokoru,
prostotu
a velkou skromnost.
Nepočítej, Pane
–
nepočítej bloudění nešťastníků, kteří Tě nemají za pevný směr a cíl své cesty –
hledají klid,
ale nacházejí zmatky – stojí, když je třeba jít dál – pracují, ale víc boří než
staví, co by chtěli
rozumem ve hmotě zbudovat.
Vyjmi, Pane,
ze Svého srdce palčivý osten, který do něho vbodl člověk svým proviněním,
pod jehož tíží ustoupila Tvá trpělivost spravedlivému rozhodnutí vypovědět z
ráje
jeho rušitele, aby v bolestném odloučení poznal, co učinil, a do Tvých cest se
vrátil.
Vyjmi, Pane,
ze Sebe bolestné vzpomínky na hluboký pád člověka v ten hrozný čas, kdy se
třásly základy
Tvého díla a tma vystoupila ze svého místa k zastření Tvé Božské tváře padlému
člověku,
takže podnes ji nespatřil.
Vyjmi, Pane,
z Knihy života listy, popsané proviněním, které uvrhlo duše do utrpení, na
bludné cesty
ve hmotě a smrtelných tělech, podrobených zmaru, pokud nedosáhnou znovu
svatosti
a nebudou schopny a hodny žít v tělech nesmrtelných.
Vyjmi, Pane,
ze Svého Slova přísnost odsouzení těch, v nichž vládne zloba a nenávist, s
nimiž v tělech
spolužijí běsové, kteří chtějí z duší učinit služebnice ducha temnot a vtáhnout
je do říší stínů
jako zajatce, s nimiž se hrubě zachází a jichž se užívá pro těžké, ruce špinící
práce.
Vyjmi, Pane,
ze Své Lásky lítost nad syny, kteří podlehli svodům, chovali se jako dítě,
kterému se zalíbí
lesknoucí se nůž a ono si ho žádá a po něm touží, aniž ví, že se jím bolestně a
nadlouho zraní.
Vyjmi, Pane,
ze Své ruky železný prut, jímž byly trestány národy Země pro svou hroznou
zkaženost,
pro poskvrnění jména synů, jimž jsi propůjčil moudrost rozumu i svobodu vůle
a oni toho zneužili ke zlému a vymýšleli jeden pro druhého smrt za hrozných
muk.
Vyjmi, Pane,
tajemným ohněm Tvé Síly hořící meč z rukou anděla před prahem ráje, aby již
nežili
ve vyhnanství Tvoji synové – vždyť mnoho bolestí a těžkostí v něm je připravilo
pro odpuštění, smír a život v Tobě.
Vyjmi, Pane,
kořist vlků v rouše beránčím, kteří přišli na svět jako pokušitelé, rušitelé
Tvých plánů
s člověkem, jako uchvatitelé moci nad ním, nástroje temných sil, jimiž jej
obklopují
ze všech stran jako pavouci malé, nic ještě netušící mušky smrtonosnou
pavučinou.
Vyjmi, Pane,
Zemi z hrozného sevření těžkým neklidem rozkolů, sporů a zmatků, i kolem
krutého osudu,
na němž jsou lámány údy těla i duše v mukách celého já.
Vyjmi, Pane,
z očí člověka pozemského onu hustou clonu, pro niž je zajatcem maličkého místa
v kosmu,
nevidí překrásný duchovní svět, zářící jako broušené krystaly.
Nakloň se opět
vlídně, Pane,
v onu stranu, kde se rozléhá pláč duší, úpění těla a bolestná bázeň před smrtí,
jež rdousí
každou radostnou myšlenku, takže není na Zemi domovem a člověk ji jako vzácnou
hledá
v zábavách a potěšeních.
Nakloň se opět
vlídně, Pane,
k lidským příbytkům, v nichž obavy a starosti jsou denním hostem – kde láska
teprve raší
v půdě rodinného života, protože není ze Země, ale člověk ji teprve do ní vnáší
svým srdcem
přetaveným, proměněným utrpením na jemné a citlivé.
Nakloň se opět
vlídně, Pane,
k cestám, po nichž se ubírá člověk jako nad propastmi, mezi proudy dravých řek,
jež strhují do vírů neopatrného chodce, který jde s prázdnou hlavou, lehkovážně
a jen tak,
aby vyhověl přání těla a dal mu, co si neodbytně žádá.
Nakloň se opět
vlídně, Pane,
k lidem, kteří okusili utrpení a jsou na cestě obrácení k novému, dokonalejšímu
životu,
v němž již nebudou války a bratrovraždy, pohrdání člověka člověkem, ani
pochybná sláva
trůnů postavených na šíjích otroků, na jejich námaze, potu a hrozném ponížení.
Nakloň se opět
vlídně, Pane,
k Zemi, která okusila vrchovatě úděl zavržení – vymykala se Tvé péči, žila jako
nevěstka,
milenka zla, jímž se poskvrňuje duše člověka, ztrácejíc svou vnitřní čistotu a
krásu
v kalných vodách myšlení a nízkých žádostí.
Nakloň se opět
vlídně, Pane,
k vyznavačům, kteří Tě hájili se zbraněmi, jakoby neznali Tvůj zákon:
nezabiješ! –
kteří se vydávali za hlasatele Tvého Slova, ač v ústech měli jed lstivosti a
vychytralých
myšlenek a toužili po moci ve vysokých úřadech země.
Nakloň se opět
vlídně, Pane,
k národům, které jsi různě pojmenoval, rozlišil službou a činností, aby se
vzájemně
doplňovaly, ale pracovaly na své půdě, na místě vykázaném a od jiných
odděleném,
aby jiným nebraly podíly, hranice, půdu i její bohatství – které se však začaly
přít
jako hašteřivé ženy, jež se s jinými hádají, o jiné se starají, ale přitom
nedbají o domácí pokoj
a soulad, o spokojený život své vlastní domácnosti, své rodiny.
Nakloň se opět
vlídně, Pane,
k lidským duším a nazvi je svatým jménem jejich počátků, aby bylo známo, odkud
přicházejí,
kde je jejich rodný dům a ony našly cestu k němu, až ze země odejdou, až je
domů zavoláš.
Nakloň se opět
vlídně, Pane,
k obrazu člověka, tolik poškozenému, zatemnělému, že nikdo ani neví, komu se má
podobat,
koho představovat, kam má být dán, jak zbaven nánosu pavučin, jimiž jej opředl
čas,
kdy se nedařilo vnitřní kráse člověka, kdy každý byl ctěn podle titulu, rodu a
majetku –
ne vnitřní hodnotou lidské duše.
Nakloň se opět
vlídně, Pane,
k těm, které jsi povolal do předních řad zástupu jdoucího křížovou cestou k
vykoupení,
aby rychleji a pevněji, nadšeně a nedočkavě vykročili vpřed a šli dál s
vědomím,
že čas se připozdívá, a kdo zmešká stanovenou dobu vstupu do Otcovského domu,
zůstane dál mimo jeho blaho, pokoj a mír.
Vztáhni opět
Svou pravici, Pane,
nad hlavy zbloudilých synů, aby Tvé požehnání znovu vstoupilo na jejich cesty,
prosvětlilo jejich činy, jimiž vymazávají své viny, zasypávají propast mezi
sebou a Tebou,
Zemí a Nebem.
Vztáhni opět
Svou pravici, Pane,
nad zástupy, které se přibližují ke studnicím živých vod Tvých milostí, bez
nichž není možné
člověku dosáhnout vykoupení, bez nichž není proměny v nového, znovuzrozeného
člověka,
jenž jedině smí vstoupit do míst nebeské radosti.
Vztáhni opět
Svou pravici, Pane,
nad domovy lidí, v nichž se dosud neusídlila pevná hluboká víra ani pokoj
srdcí,
aby se z nich staly nové, zvláštní, dosud neobvyklé chrámy, do nichž sestoupíš
s anděly
a posvětíš lidský život Svou účastí, blízkostí Otce, Svou Láskou Matky
nejvyšší.
Vztáhni opět
Svou pravici, Pane,
nad cesty lidské, kamenité, trnité i vyprahlé, že i tělo je chůzí po nich
bolavé, zemdlené
a nemocné a stále na pokraji hrobu – aby je vzájemné dobro učinilo schůdnými.
Vztáhni opět
Svou pravici, Pane,
nad děti, jež opouštějí mateřskou náruč svým vstupem do světa, aby z nich bylo
pokolení
duchovně osvícených pracovníků, milovníků míru a pokoje, kteří přivedou lidstvo
na lepší cestu, k poznání Tebe, a k vědomé spolupráci s Tebou.
Vztáhni opět
Svou pravici, Pane,
nad lid Tobě cele oddaný, který se již vymyká vlivům zla a jde duchovní cestou
své duše –
aby Tvá milost v něm rozvinula lásku do hloubky božské, šíře nesmírné.
Vztáhni opět
Svou pravici, Pane,
nad duchovní učitele, aby se jim otevřel pramen vyššího vědění o člověku a Tobě
ve vazbách
tajemných i zjevném tvůrčím díle Země i hmoty, nyní i v budoucím dění.
Vztáhni opět
Svou pravici, Pane,
nad ty, kteří usilují o hlubokou duchovní moudrost a poznání, aby rostl počet
poutníků
docházejících již k duchovnímu cíli v tiché zbožnosti, jíž se vine čistý, stále
hlubší pramének
vnitřního spojení s Božstvím, Tebou dávaným jako Sluncem světlo, láskou
okouzlení.
Vztáhni opět
Svou pravici, Pane,
nad ruce modlitebníků sepjatých k prosebným a přímluvným modlitbám, aby měly
sílu
ke vzletu do nejvyšších úrovní odložit tam všechnu tíhu lidského myšlení a Zemi
přinést
od Tebe pomoc a Otcovské požehnání s dobrým, pokojným osudem všem na Zemi
živým.
Vztáhni opět
Svou pravici, Pane,
nad chrámy, aby se proměnily v pravé Boží svatyně pro Tvé sestoupení až do
středu
lidských věcí pro jejich obrácení v dobré, pro ukončení sterých strastí na Zemi
i v každém srdci.
Otevři, Pane,
znovu náruč Svým dětem –
které pro lehkovážnou hru zapomněly na Tvé příkazy a vstoupily na zapovězené
místo
hadů, kteří je uštkli smrtícím jedem zlé pýchy, že nemohly více hledět do Tvých
očí,
usedat na Tvůj klín a těšit se ze všeho krásného, čím jsi je obklopil a zahrnul
jako Matka
miláčky své.
Otevři, Pane,
znovu srdce Svým dětem –
které padly do nastražené léčky ducha temnot, který je uzavřel do svého sídla,
kde je dosud žárlivě střeží, aby nevzpomínaly na Tebe, nevolaly, neprosily Tě
o vysvobození.
Otevři, Pane,
znovu štědrou dlaň Svým dětem –
které se potopily do vln znečištěných a zakalených nízkou vášní, zeslabující
vůli k dobru
a schopnost moudrého úsudku a chápání, a vedou na scestí i do propastí.
Otevři, Pane,
znovu ústa k laskavému Slovu ke Svým
dětem –
které osleply a ohluchly v onen čas velkého porušení, že od této doby nevidí
duchovní dění
ani obrazy myšlení, neslyší Tvá slova a jsou ve stavu batolátka, neschopného
kroku,
odkázaného na ruce, které by je pozvedly, podepřely a jeho chůzi daly
usměrnění.
Otevři, Pane,
znovu tichý svatý dům Svým dětem
hledajícím Světlo ztraceného domova i cestu k němu v rozmýšlení, kde nalézt
dobrého přítele, rádce a vůdce, který by dobře znal všechna nebezpečí cest
i tajemství příčin bloudění a utrpení duší.
Otevři, Pane,
znovu rajské zahrady Svým dětem –
které z nich vyběhly za pestrou vážkou, jejíž krása byla plná nestálých barev
a byla vnadidlem hozeným rybám, vějičkou ptáčníka, lákáním lovce ušlechtilé
laně,
která netuší lest a přiběhne tam, kde se ozývá napodobený hlas druha.
Otevři, Pane,
znovu bránu svatého města Svým dětem
–
které z něho byly vyhnány jeho strážci na Tvůj pokyn – neboť není možné
nečistému žít
ve skvoucí bělosti bez narušení její poskvrněnosti, aniž by byl porušen řád,
nelze ze zdravému být pohromadě s malomocným, aniž by nezhynuli oba.
Otevři, Pane,
znovu zdroje pokoje Svým dětem –
které jej ztratily v ten čas úskoku, lsti a velkého pokušení, a nyní po něm
již dlouhý čas vzdychají a touží – neboť pokoj srdce je počátkem rajského
blaha,
je prahem nebeských příbytků, je čistým, bílým ložem, na němž se krásně
odpočívá,
je stavem blízkým již svatosti.
Otevři, Pane,
znovu knihu svaté Moudrosti Svým
dětem –
kterou jsi před nimi uzavřel a zapečetil, že od té doby není na Zemi člověka
znajícího
tajemství duchovního života v jeho podivuhodnosti a kráse, složitosti, radosti,
blaženosti
i velebném tichu.
Otevři, Pane,
znovu pokladnici svaté duchovní
Lásky Svým dětem –
od níž ztratily klíče v temné propasti, do níž sestoupily jako z Boží rodiny
vyvržení
pro své strašné poznamenání, před nímž prchali i andělé.
Usmiř se, Pane,
se syny marnotratnými –
kteří se navracejí ze světa chudí v duši, unavení prací pro blaho tělesné, hladoví
a žízniví,
bez duchovního šatu a s nohama bolavýma od kamenů pozemské cesty, že všude
nechávají
krvavé stopy.
Usmiř se, Pane,
se syny neposlušnými –
kteří se vzepřeli Tvým moudrým zákonům a začali žít domýšlivě vlastní vůlí,
a proto vstoupili do omylů, z nichž nemohou vybřednout bez Tvé pomoci, ani
najít pravdu.
Usmiř se, Pane,
se syny lehkovážnými –
jejichž život nevytváří hodnoty ani se nesnaží prospět bližním pomocí a
dobrovolnou službou,
protože se nezamýšlejí nad sebou, nezajímá je, kudy a kam jdou a jakou cestou.
Usmiř se, Pane,
se syny nemravnými –
kteří nechápou vysoké poslání člověka: všechno, co činí, posvětit láskou –
jsou mělkou nádobou, v níž se ušlechtilost neudrží a dobro z ní uniká jako voda
z rozbité vázy.
Usmiř se, Pane,
se syny nerozvážnými –
kteří vstoupili do spojení s nečistými duchy, na cesty vedoucí do propastné
temnoty,
kde jsou jejich domy v horách, skalách, v moři, a proto jsou v nebezpečí, že
dostanou
ďábelskou podobu těchto duchů a budou neschopni vývoje k dobru.
Usmiř se, Pane,
se syny, z jejichž srdce se stal
kámen
a z jejich rozumu ďábelský nástroj ničící Tvé dílo spásy, rozleptávající
všechny vztahy života
jedem nejzžíravějším, smrtící silou nenávisti.
Usmiř se, Pane,
se syny přemoženými zlem –
kteří překročili hranice Tvého možného odpuštění, protože vylili po Zemi velké
nádoby hněvu
a zavalili je překážkami, jimiž lidská síla nezahýbá a bez Tvé milosti není
možná další cesta.
Usmiř se, Pane,
se syny bloudícími –
pro které není východiska z těžkých okolností, než paprsky dané jim ze Světla
Kristova –
pevné vedení Tebou poslaného strážného anděla.
Usmiř se, Pane,
se syny bláhovými –
kteří do krve bojují za věci, které čas mění jako slunce barvu trávy, nebo
hynou
se smrtí těla.
Usmiř se, Pane,
se syny malověrnými –
kteří jsou třtinami ve větru, není v nich pevnosti, stálosti, věrnosti, jdou
dětskými krůčky
tam, kam je třeba nesmírně pospíchat, přímo letět křídly silných ptáků.
Usmiř se, Pane,
a nevylévej číše hněvu,
které jsou trestem člověku od času jeho odchodu z ráje – nevylévej je na Zemi,
ponořenou do mlh i plné temnoty – je již vrchovatě naplněna nářky, slzami a
bojem bratrů,
takřka v ní hyne veškerá naděje na obnovení člověka milostí Spasitele.
Usmiř se, Pane,
a nevylévej číše hněvu,
naplněné pokáním za viny národů, které prolévaly krev vinných i nevinných –
nevylévej je
na Zemi, aby se sňala kletba na ni uvalená a nadešel čas odpuštění a smíření s
Tebou,
čas uklidnění Země, rodin i národů.
Usmiř se, Pane,
a nevylévej číše hněvu,
naplněné hromy a blesky, jež ohrožují výsledky zemské vzdělanosti, že v požáru
válek
bude zničena do základů – nevylévej je na Zemi, aby se konečně setby Tvých Slov
mohly ujmout, růst a vydávat bohaté úrody pro chudé stoly duchovního života
lidí,
kde jsou dosud jen malé drobty Tvých duchovních darů.
Usmiř se, Pane,
a nevylévej číše hněvu,
naplněné zkázou neužitečného díla lidských rukou, které stavějí a budují bez
Tebe v domnění,
že síla člověka je darem přírody, silou hmoty – nevylévej je na Zemi, aby se
neproměnila
v rozvaliny, v prach a dým.
Usmiř se, Pane,
a nevylévej číše hněvu,
naplněné odsouzením nenapravitelných hříšníků, kterým utrpení marně zavlažuje
půdy duší
a smrt těla marně nutí k vážnosti a pokání – nevylévej je na Zemi, aby se
prodloužil čas,
daný jí k napravení, a víra i láska mohly hlouběji zapustit kořeny, vnést pokoj
do Země,
otevřít lidstvu cestu do Tvého Království.
Usmiř se, Pane,
a nevylévej číše hněvu,
naplněné přísností soudu pro zkaženost světa, za klanění se Baalovi
– nevylévej je
na Zemi, aby ještě Láska mohla v Tobě k lidem promluvit, uhladit nejostřejší
hrany,
ztišit bouřlivé dění.
Usmiř se, Pane,
a nevylévej číše hněvu,
naplněné spravedlností odplaty za všechny zlé skutky, z nichž povstalo utrpení
lidí –
nevylévej je na Zemi, aby se nalezla cesta z bludiště chyb a omylů k Moudrosti
Tvé,
s níž lze vystoupit z každé propasti, přejít největší hory překážek, snést Nebe
k Zemi.
Usmiř se, Pane,
a nevylévej číše hněvu,
nad nimiž již mnohé oči plakaly a sterá ústa vydávala steny – nevylévej je na
Zemi,
aby s viníky netrpěli i nevinní, kteří dávno již vložili své nohy do šlépějí
Ježíšových
a v nich tiše jdou Zemí.
Usmiř se, Pane,
a nevylévej číše hněvu,
naplněné těžkými zkouškami těch, kteří si již postavili pevný sloup víry a jím
i druhé duše
podpírají, když utrpení je příliš tíží a vysiluje tělo – nevylévej je na Zemi,
aby mohli dál
a ještě víc a lépe sloužit dílu záchrany duší.
Usmiř se, Pane,
a nevylévej číše hněvu,
naplněné mučednictvím z oběti – nevylévej je na Zemi – vždyť utrpení člověka
jsou potoky,
řeky a moře, není již místa pro jeho nové silné prameny.
Povstaň, Pane,
k záchrannému dílu –
které v Kristu rozprostíráš Zemí; člověk je slabý zvedat balvany z cesty,
zmatený
sterými rozpory – neví, jakými nitkami navázat nové lidské vztahy, jakými slovy
a činy
uklidnit Zemi, jak plnit své poslání.
Povstaň, Pane,
na pomoc
Zemi – neboť Tvé milosrdenství je nesmírné, neponechává nic plnému zmaru,
ani dílo neužitečné neodhodí, ale prohlédne, opraví nebo postaví až od základu
znovu.
Povstaň, Pane,
na pomoc
lidu – nejen skrytě jako dosud a v tajných podstatách duše, ale zjevnými činy,
v nichž se projeví zušlechtění lidstva, sjednocení v myšlenkách dobra.
Povstaň, Pane,
na pomoc
ve vývoji opozdilým a zaostalým – mají příliš pomalý, slabý pohyb v nitru, ač
je třeba již
široce rozpřahovat náruč vstříc novému životu, rychle vystupovat k Tobě – Bohu.
Povstaň, Pane,
na pomoc
národům – aby z ní vzešel smír a nová možnost na jednom poli pracovat, zasévat
společnou rukou, co nepřítel vždy a ještě před úrodou poplenil a zkazil: mír a
lásku lidí
s Božím pokojem.
Povstaň, Pane,
na pomoc
všem učitelům – aby se otevřeli proudům dobrých inspirací, vytvořili nové školy
vyššího vědění, pronikli do podstat věcí, poznali příčiny dění, jak je tvoří
Tvůj vesmírný plán
života tajných i zjevných činností.
Povstaň, Pane,
na pomoc
rodičům – aby z ní vzešly možnosti výchovy nového pokolení jako výborné plody
lidství,
dosvědčující, že člověk je nadán vzácnými vlohami, že jen potřebuje podmínky
pro jejich
vývin a růst, pečlivé ruce a láskyplné srdce, aby se rozvila jeho vnitřní krása
a šíře myšlení.
Povstaň, Pane,
na pomoc
již osvíceným lidem – aby z ní vzešlo jejich duchovní vzdělání a vývin citů,
které jedině jsou
schopny navázat s Tebou spojení, tlumočit Tobě lidské a jemu Tvé ve zvláštním
dorozumění.
Povstaň, Pane,
na pomoc
obětavým lidem – z níž by vzešla pro ně síla pro mnohé služby, jak je potřebuje
lidský život,
když se na svět rodí nebo z něho odchází, když člověk v mnoha věcech potřebuje
přispění
a příroda péči a práci lidí.
Povstaň, Pane,
na pomoc
každému, kdo Tě volá a pokorně prosí – aby z ní vzešlo, po čem modlící se touží
ve svém přání dát Tvou pomoc všem a chránit
světlo víry jako svíci rozžatou a
nesenou ve větru,
jako krásné květy před pustošící rukou nebo mrazem.
Vylej, Pane, proudy
osvícení
na hlavu člověka – i nebude Země jeho hrobem, ale počátkem nekonečných cest za
dosažením
vysoké moudrosti a svatosti, za rozvinutím
jeho skvělých, ale dosud neuplatněných schopností,
umožňujících přímé spojení s Tebou, s věčným zdrojem neustále nových projevů
života.
Vylej, Pane, proudy
osvícení
do lidského srdce – i nebudou lidé na sebe zvedat zbraně, nezabolí rána tvrdým
a zlobným
slovem z úst člověka, který ještě nezná povinnost milovat a sám ještě není
milován
pro svou necitelnost, hrubost a sobectví.
Vylej, Pane, proudy
osvícení
na lidský život – i nebude Tobě k žalosti ani proudem kalné vody, ale stane se
zahradou,
do níž rád sestoupíš k odpočinku ve dnech nedělních, kdy jsi uctíván
bohoslužbou
i zpěvy andělů.
Vylej, Pane, proudy
osvícení
na lidskou mysl – i nebudou plakat vdovy a sirotci ve své opuštěnosti – kletba
hladu Zemi
nepostihne jako následek hříchu mamonu, ani soud světa neodsoudí k smrti
provinilce –
bratr zbloudilému bratru otevře srdce.
Vylej, Pane, proudy
osvícení
na vůdce duchovních cest – i nebude sporů
mezi církvemi a ony se spojí poznáním,
že všechny miluješ, o všechny pečuješ, aby měly dost Světla na své cestě
temnotou světa.
Vylej, Pane, proudy
osvícení
na hlasatele víry a kazatele při výkladu Tvého Slova – i nebudou hřešit věřící
proto,
že by se jim nedostalo vyučení o skrytých věcech i zákonech života, které
ukládají
přísné povinnosti i odpovědnost člověka.
Vylej, Pane, proudy
osvícení
na duchovní učitele – i nebude tolik bloudících ve sboru křesťanů – odpoví se
na otázky
po příčině utrpení a Moudrost Tvá všem otevře oči.
Vylej, Pane, proudy
osvícení
na zemské pracovníky upřímně hledající východisko ze zmatků, válek a
nesvorností –
i nepůjde násilí za násilím cestami Země a
lidé sáhnou po jediné zbrani k překonání utrpení světa,
jíž je splacení dobrým za zlé.
Vylej, Pane, proudy
osvícení
na ty, kteří po něm prahnou a volají celým srdcem – i nebude cest k Tobě s
předlouhými
oklikami prodlužujícími čas spojení s Tebou do té míry, že je nebezpečí
opoždění
s danými úkoly, propadnutí při zkoušce poslední.
Vylej, Pane, proudy
osvícení
na celou Zemi – i najde cestu vedoucí do Tvého Království a stane se místem,
kde je možné dobýt spásy, přízně i Lásky Kristovy.
Přemoz, Pane –
přemoz Svou milostí
bázeň člověka před Tebou – aby Tě poznal ve Tvé Lásce a po ní zatoužil, přál
si,
abys mu vrátil svaté synovství, náležející vítězi nade vším zlem – domov
ztracený,
náruč Otce, klín Matky.
Přemoz, Pane –
přemoz Svou milostí
obavy věřících z přísnosti Tvého soudu nad hříšným světem – aby se jejich
zúzkostnělá srdce
uklidnila vědomím, jak je Tvá Láska shovívavá, mírná a trpělivá v čekání na
zmoudření synů,
až odloží hračky, půjdou kypřit pole, zasévat dobro a sklízet úrodu lásky.
Přemoz, Pane –
přemoz Svou milostí
nepřátele pokoje – aby si Země oddechla od válečných bouří a v nastalém tichu
mohli do ní
sestoupit andělé a vést lidstvo pokojnou cestou dál a dál až do výšin
duchovních.
Přemoz, Pane –
přemoz Svou milostí
zemské zlo – aby stále hrozivě nezvedalo svou ruku k usmrcení onoho dobra,
které ještě září
v nitru člověka jako znamení, že on je Tvým nadaným dítětem, moudrým a krásným,
jemuž je určeno být vzorem bytostného života, až se vyvine jako z poupátka
květ,
ze zrna bohaté klasy.
Přemoz, Pane –
přemoz Svou milostí
hrozivou tmu – jež se dere do lidských duší všemi průchody myšlenek, citů i
slov,
aby se zastavila vlna bezbožnosti a nesmetla dosud slabou víru jako vítr prach.
Přemoz, Pane –
přemoz Svou milostí
spory i boje mezi národy – aby konečně z lidského čela zmizel stín největší
viny, že nedovede
být mírný, snášenlivý, že kainovsky řeší své problémy.
Přemoz, Pane –
přemoz Svou milostí
sílu zlého – aby se rozvíjely dobré činy na
Zemi, aby z nich byl tisícerý užitek pro lidské duše,
aby jimi se člověk k Tobě přibližoval, vtahoval do nich Tvou mocnou pravici a
tak jim dal
účinnost největší – vliv Boha.
Přemoz, Pane –
přemoz Svou milostí
dravé proudy lidského sobectví – aby hráz Tebou zbudovaná byla před rukou
nepřítele
bezpečná i když dá lidem nová sousta sobeckého počínání, v němž bratr zapomene
na bratra,
člověk na povinnost služby samaritána.
Přemoz, Pane –
přemoz Svou milostí
sílu nepřátel spásy lidských duší – aby do ní vstoupil celý lidský rod, měl
most přes propast
hříchu na druhý břeh života, kde jsi Ty – milosrdný, láskyplný, odpouštějící
Kristus.
Přemoz, Pane –
přemoz Svou milostí
pýchu lidského rozumu – aby do lidské mysli vstoupila pokora a posvětila místa,
kam Ty vstupuješ s celým sborem andělů, aby ses ujal kralování v srdci člověka.