Avšak cesta všeho utrpení má se již skončit. Nejdříve však musí Moudrost uznat tyto cesty za dostatečně dlouhé, hluboké a široké, že mohly jít po nich tisíceré kroky mnohých bytostí, v nichž má Duše sídlí jako živá, zářící jiskra. Doznávám-li, že započínám měnit své představy o životě člověka, že je chci nahradit jinými, které i lidství uznávají za důležitý projev života, pak je to Slovo nesmírně útěšné. Vždyť jím je již dán první pokyn k zavolání těch vln života, které dospěly k břehům svých možností a vytvořily pevný hmotný svět. V pokynu zaznívá volání i přímý příkaz, aby se již odrazily mocně od břehů hmoty a počaly plynout k hlubině Prasíly, z níž vyšly.

Člověk ve svém lidství je onou vlnou, kterou k sobě volám a jíž v sobě počínám uvolňovat místo. Očekávám návrat této silné vlny. Očekávám návrat těch, kteří se mohou nazvat syny Božími, protože v nich se již Bůh živě ozývá. Očekávám ty, kteří byli posláni za zkušenostmi a prožitky života v prostoru a času, tvaru a jménu.

Ti, kteří prvně vyšli od středu bytí, z tichosti a pokoje, se již musí připravovat k návratu. Na jejich místo vstoupí ti, kdo vyšli jako druzí za nimi do cest života. Pak jsou ještě třetí a pak ještě poslední v řadě vyslaných, vyzářených, živých Božských jisker do životního jsoucna k vytvoření kosmického života. Jeden za druhým, jako v zástupu za sebou vyšly paprsky mých myšlenek, tužeb, přání, představ, mých velkých, do široka i úzce rozložených idejí, záměrů a plánů rozvíjet pohyb. Jak vycházely, tak se také budou vracet do čirosti a beztvarosti Světla, své Matky. Ani jeden z nich nemůže přijít o den dříve nebo později. Nenašel by dobře místo pro sebe, mnou uvolněné, připravené k pokojnému a blaženému odpočinku ve spočinutí ve mně.

Nikdo z těch, kdo vyšli ode mne a nyní se mají navrátit, neví, kdy a kam má jít, kdy udeří hodina jeho obrácení se ke mně celou tváří a tím odchodu od všeho, čím dosud žil, cítil, myslel a tvořil své cesty. Za všechny však myslím, na všechny myslím a tajnou silou, skrytou v hlubinách jejich duše, vedu je na určená místa do zaslíbených zemí pokoje i do zápasů a neklidů, jak je nese tvůrčí činnost. A toutéž silou je obracím na zpáteční cesty až tam, kde ony končí v Lásce a Míru absolutním. Ještě je mnoho těch, kdo dosud plynou známým řečištěm ke břehům hmotného bytí a dosud u nich ještě plně nezakotvili po určitý čas. Všichni totiž musí vyjít ode mne na vzdálené cesty do různých stran vesmíru.

Hmotné životy jsem určil za školu zkušeností, za prověření možností. Dosud všechno jen odcházelo, opouštělo nebeské domovy Světla svého Otce bez těla, Ducha bez tvaru. Vlny výdechů, vlny sil Boha plynuly od centra jeho Bytí. Nesly se kruhovými spirálovými cestami jsoucna, staly se oblastmi nesmírných rozměrů, jsou vesmírem. On je jako nekonečné bludiště vzájemně se protínajících čar, jež jsou cestami pohybů a dění. V něm nezabloudí jen ten, kdo má kompas zasvěcence – poznání a vědění božské.

Kdo hledí na vesmírné rozlehlosti očima pozemských znalostí života, nedokáže přečíst jejich složité písmo. Skrývá se v něm přemnoho tajemství o životech mnohých bytostí i věcí. Začínají svou existenci jak malá seménka, jak nepatrný bod. Rozvíjejí ji, promítají formami různého obsahu. To vše silou skrytou uvnitř sebe. Působí tak mocně, že dokáže stvořit nekonečný řetěz souvislostí jevů mentálních i hmotných. Jimi je ukázán záměr Boha žít a zrcadlit se, rozehrát život do bezpočetných vln, myšlenek, citů i tvůrčí nekonečné fantazie.

Z přečtených životních obrazů vyvstalých v jsoucnu zvlášť výrazně, barvitě a silně, se projevuje život člověka. Jím je možné nahlédnout do velkého tvůrčího procesu, do zrození bytostí, do tvorby té zvláštní podivuhodnosti životního jevu, jímž je tělo. A do toho chci zasvětit ty, kteří mě poznávají, v sobě mě vnímají jako svou moudrost a lásku, svou schopnost žít a být duší nesmrtelnou.

Mnoho forem života vzniklo během velkých vývojových vln, do nichž se nalévaly tvůrčí moci a podstaty života. Jsou známé i neznámé. Některé z nich nepřekročily hranice duchovního jsoucna. Jiné naopak vytvořily dělicí čáru bytí, svou existencí rozdělily jsoucno na světlo a stín a tak hmotnému světu daly pevnou zákonitost.

I Země povstala jako živý obraz jiskřících jisker Božských sil. Byly soustředěny nejdříve v jednom velikém kruhu. Jejich rozdělení dalo vznik malým světům. Země je jedním z nich. Stala se důležitým místem, protože v sobě soustředila všechny formy, které jsou rozloženy ve vesmíru. Proto je také Země obrazem vesmíru. Je v ní zastoupen všemi prvky, silami a energiemi, z nichž je složen, i zákony jejich působností, souvislostí a vztahů.

Živí pozemští tvorové jsou formy života, jež se mohou rozložit celým vesmírem, jej naplňovat, doplňovat, přetvářet a oživovat. Nejvyšší postavení však má člověk. Je to dáno tím, že jsou v něm skryté jiskry již rozhořeny do intenzity světla, že ono může činnost člověka rozvíjet, umožňovat plynulý vývoj a tak přechod na vyšší úroveň vědomí, kde Bůh je prokazatelnou skutečností. Vyspělostí myšlení a celé široké činnosti člověka je umožněna má působnost v oblasti hmotné. V člověku jsem proto Bohem na Zemi, protože on je na ní nejvyšším rozpětím Boží Moudrosti – do míry a hranice, jak bylo předem určeno o poslání pozemského člověka.

Člověk je projevem vrcholné Moci Stvořitele, Síly sil. Vidět však a znát člověka jen tak, jak je znám na Zemi, je málo. Je to nedostačující obraz, nedokonalé chápání jeho života. Člověka si na Zemi v celé plnosti jeho významu vůbec nelze představit. To, co je z něho na Zemi viditelné, je pouhou částí jeho možných projevů; nejen však projevů myšlenkových, ale i toho, co je vnějším rámcem jeho já a tvoří bytostný zjev.

Tělo, ve kterém se na Zemi projevuje, je také slabou ukázkou tvaru a formy veliké duchovní síly, jež je podstatou jeho existence. Člověk se může ukázat v daleko silnější, složitější i krásnější podobě, než v jaké je jeho pozemské, hmotné tělo. Tvar, jaké ono má, je bezbarvou siluetou, pouhou skicou zjevu, jaký je schopna si duše člověka vytvořit pro svou činnost na různých úrovních. Může si vytvořit tvary tak nádherné, o ja­kých nelze na Zemi vůbec snít a mít tušení. Tvary, v nichž se může zjevit na úrovních jejího domova v Božském jsoucnu, jsou nepředstavitelně vznešené, majestátní, skvělé, zářící, světelné – že zář Slunce, jak oblévá Zemi, je vůči nim slabá.

Možnosti tak úžasných projevů tvořivé síly člověka jsou však vázány na živou a silnou činnost skryté síly, jež je nositelem mne v člověku. Čím je má působnost v něm slabší, tím nepatrnější je všechno, co ji projevuje na straně vnější, to je ve hmotě. Slabým působením v člověku je on jednoduše až stroze formován a tvárněn. Vyšší činnost uvnitř člověka dává celému jeho projevu působivou krásu.

On, jako nejvyšší projev mne na Zemi, je vždy obrazem svého vnitřního stavu a vývojového stupně. Tělo, které nosí, je neobratným nástrojem projevu duševnosti. Duše za stavu vnitřní chabosti nedovede si pro svůj projev na Zemi vytvořit dokonalý a krásný nástroj. Úměrně se svým rozvojem vytváří si nástroje, jimiž se uplatňuje na vyšších úrovních. Vytváří si je jemnější, poddanější a citlivější. Může mít tělo, které je skvělým, všestranně sloužícím, dokonale reprodukujícím nástrojem nejvyšší Inteligence.

Každá úroveň neposkytuje možnost tvárnění. Hmotná sféra jich má ze všech nejméně. Duše, jež v ní je činná, je do velké míry odkázána na tělo při svém uplatnění. Toto tělo je ohraničeným prostorem, malým úzkým rámečkem její inteligence. A jako všechno je vysoce složité a zákonité, tak i formování života člověka. Jiné možnosti jsou zde a jiné tam. Co dokáže člověk vysoké vnitřní úrovně, nedokáže ten, který se teprve probouzí k vyšší vnitřní činnosti, je v jejích počátcích. Rozdíly jsou značné, ale v tom je právě skryté tajemství. Jak vlnovými cestami šly životní síly do jsoucna k vy­tvoření jevů, tak jsou schopny uplatnění. Jako semena dříve zasetá, jako prvorození matky předstihují ostatní ve svém vývoji, tak je i v oblastech tvůrčích sil a mocí. S jejich pronikáním a splynutím se mnou jde souběžně i možnost jejich uplatnění. Síly, které prvně vystoupily z Božství, aby se staly malými, slabě zářícími jiskrami, vytvořily čas, prostor a v něm pohyb. Staly se dušemi, bytostmi. Vytvořily oddělená těla a ži­vot Země.

Po těchto procesech vstupují nyní vrcholné vývoje do silného rozmachu sebe. Od nich proto lze očekávat naplnění poslání, daného jim do cesty a místa působnosti, kde se každá z nich nachází a na něm působí v nesmírné rozlehlosti vesmíru. Koho vidím v tomto postavení, jak se za ním zvedá hora naplněných úkolů, toho mohu čekat na místě určeném za počátek návratné cesty do pokojného, klidného Bytí.

Tyto úvahy vedou daleko a hluboko, až do počátků i konců tvarového bytí, do těch velkých dějů, jimž se říká tvůrčí dny Stvořitele. Jimi jsem přijal jméno Bůh v pojetí, jak je tvoří představa pozemského člověka. Jimi jsem se stal Otcem i Matkou, Duchem i Duší všeho.

Teprve ten, kdo něco učiní, může se nazvat činným. Kdo ukáže sebe, stane se známým. Zformovat Vůlí Sebe, dát si tvar, život, jeho formy malé, omezené, i veliké, vznešené a nekonečné – je možné jen Nejvyššímu, Jeho tajemné, nevystihlé Moci. A tato Moc byla a je Stvořitel. A Stvo­řitel je také stvořené.

Odkud a z čeho může být tvořeno? Jen z toho, co je v rukou, mysli, citu, vůli, moudrosti, co je možností a schopností. A Bůh má v sobě jen Sebe, nikoho jiného. Nemá, od koho by dostal něco darem nebo výpůjčkou. Chce-li někde něco dát, dává ze Svého. Proto já, když dávám, sahám do sebe, vydávám-li, vydávám své. Proto vše rozprostřené ve vesmíru jako nekonečné zahrady květů, stromů, zvířat i bytostí i tisícerých věcí, je rozdělená a rozložená Duše má. Jsou to bezpočetné prvky sil, jež jsou její podstatou jako základní principy života.

Jsi proto jako člověk, mé stvoření, něco jiného, než tvůj Tvůrce? Bude-li se kdo hledat jen pod jménem označujícím jeho postavení na Zemi či ve vesmíru a úkol v něm, který by byl jeho vlastní, nenajde se nikdy a ni­­kde. Hledáš-li, člověče, sebe jen na Zemi a nikde jinde, je tvůj život pouhý klam: skončíš svou cestu bytím ve chvíli, kdy se tvé jméno vyškrtne ze seznamu živých na Zemi. Jen tehdy přetrváš své vymizelé jméno na Zemi, když budeš vědět, že člověk je něco stojícího také mimo tebe i to­ho, co vidíš, vnímáš, slyšíš jako svůj hlas, poznáváš jako svou myšlenku, cit a slovo, co je mimo dosah poznávání tělem.

Člověkem promítám své myšlenky myslí úzce vyjádřenou, s malou zásobou poznání, vědění a schopností tvořit si představy o věcech. Bolest a radost jsou stálými průvodci života na Zemi. Obava, tíseň, zármutek, touha, chtění, přání – nejsou to všechno jen stavy vědomí, které tě doprovázejí životem? Za vším tím stojí to, co je něčím jiným, co již nepatří do jména člověk, čemu dávám jméno jiné, protože vyjadřuje mne. Avšak tím, co zde pravím, nesnímám z tebe, člověče, nejmenší část odpovědnosti za všechno, co činíš.

Nechci říci, že jsi jen myšlenka ode mne vyslaná, mnou vždy bezvýhradně vedená, s přesným zaměřením poslaná času a prostoru Země. Samostatnost tvé existence, jež vznikla rozdělením života mého na životy mnohé, byla dosud malá. Malá samostatnost a slabá vůle byly dány člověku také proto, že se šlo stále dál a dál, i hlouběji ke krajním hranicím rozpětí činnosti do okruhů vesmírných cest. Proto bylo nutno omezit samostatnost a tím vůli člověka. Jestliže se dílo budovalo a rozrůstalo, byl nutný přísný dohled nad každou maličkostí, aby lidský život nevybočil, nesešel příliš z určené cesty, která směřovala k vytvoření tak složitých a podivuhodných způsobů života.

Teprve s naplněním úkolů stavby vesmírných forem života bude možné přistoupit k uvolnění skrytých sil uvnitř tvého já, aby ony tě postavily na vyšší místo, k širokým možnostem, kde by se uplatnily jako výrazné jednotky v tvůrčí práci kosmu, měly rozsáhlou iniciativu pramenící z osobité moudrosti. Vlastní a jakoby samostatné tvůrčí činnosti se rozvíjejí teprve na vyšším vývojovém stupni. Ten je dosažen úpornými zápasy s překážkami postavenými proti vývoji, aby byl zpomalován nebo nepříjemně rušen. Zápasy však nejsou na věky, jsou jen malým dramatem, jehož předvádění na jevišti života je věnována sotva hodina vesmírného času, rozloženého do nesmírných věků.

Čas nikdy není absolutním činitelem, mění se s místem, kde je prožíván, vnímán a uznáván za měřítko vývojových epoch. Z místa, kde člověk nyní stojí svou činností, zdá se délka času prožívaných zápasů nesmírně dlouhá. K nespočítání jsou chvíle zasvěcené onomu dramatickému konfliktu setkávání se dvou protikladů, dobra a zla, přinášejících tolik komplikací a těžkostí. Vzrůstají-li těžkosti, je to vždy dobrým znamením, neklamným znakem, že vnitřní síla se vyzvedá nad hranici, pod niž byla stlačena, aby byl vytvořen pozemský člověk omezenosti a slabosti. Je to důkazem, že se vyšší složky, ukryté v jáství člověka, ujímají vlády nad myslí a posléze i nad citem, že probouzejí vlohy k samostatnému, silně vědomému životu.

Vědomí existence v Existenci Boha v člověku je ideálním pojetím, je vyvinutou moudrostí. Jím započíná cesta návratu z okrajových výsep bytí, jimiž je projevený hmotný vesmír. Jde se do duchovního jsoucna klidu a blaha, Světla bez tmy, dne bez noci. Každý krok, který od této chvíle člověk na Zemi vykoná s vírou ve mne, Boha svého, s vědomím, že jsme v nejhlubší podstatě života, v ko­řenu vzniku všeho, jedno jediné – přibližuje ono krásné, slavné, jímž je vzkříšení syna-člověka a jeho vstup na Nebesa k pravici Otce, Boha všemohoucího. Na těchto stupních života změní se vše. Co na Zemi bolelo, je radostí, a co srdce potěšilo na Zemi, je slabé jako dým pohasínajícího ohně.

Radosti blažených v Bohu jsou jako vysoké vlny oceánu, když do nich vane silný vítr. A vítr, jenž zvedne vlny radosti těch, kdo s Bohem splynou, je Vůle nejvyšší, jež chce, aby byla radost a zaplnila všechny propasti po žalu, jenž odešel ze života. Tvůrčí ruka na něj čeká, až se vrátí do bezedna Existence všeho. Uměním jen jí vlastním promění tam tíhu a bolest v oslavné hymny ke cti a oslavení znovuzrození všeho v novosti, svěžesti dosud nejsoucí, do krásy nemající nikde vzoru.

Je zcela nové stvoření…

(Původní znění pod názvem Projev Loga pochází z roku 1956,
text B. C. upravila v roce 1968.)


Nová hodina času

Část první

Velká úvaha

Čas je nekonečný oceán bytí, jednolitá nepřehledná hladina jsoucna pro lidstvo položená do pojmu život. Nazírá do ní a ji absolutně vnímá, poznává a chápe jen Bůh. To, co si představujeme jako z Boha vyšlé nebo vyzářené životní síly a inteligence pod pojmem lidstvo – člověk, mohou obsáhnout z oné nekonečnosti času vždy jen nepatrný úsek. Jako nelze ze Země poznat a prozkoumat podrobně celý vesmír, ale jen onu část, na niž stačí pozemská technika a myslící schopnost lidstva ji vytvářející a její poznatky dokreslující svou úvahou, nelze ani pojmout do lidského vědomí představu věčnosti bytí, věčnosti Boha, času bez konce, času bez počátku. Moře se vnímá jako mohutná jednota vod, jejich absolutní spojení a slití v jednu existenci, v jediný jev. Víme však, že je to klam nedokonalého pohledu člověka. I ono má své značné diference, tepelnou rozdílnost i rozdělenost proudů, nestejné výšky, síly a intenzity vln nad hladinou i pod ní.

I mohutné časové roviny mají svá relativní dělení na malé i velké víceméně samostatné okruhy, do nichž je položeno různé, vždy však jedinečně propočtené, vysoce a bohatě účelové dění. I Země je zapojena do určité časové projevenosti plné tajemných a nepochopitelných významů náplně ideové i praktické se vzdáleným i konkrétním cílem. Čas na Zemi má svůj zvláštní, až specifický význam daný posláním života člověka v určitém stadiu jeho kosmického vývoje. Pozemská lidská činnost měla a stále má svá omezení, rámec rozvoje, který nemohl být překročen, protože nemá svou plnou samostatnost uprostřed vesmíru. Souvisí s lidstvu neznámým duchovním i hmotným pohybem věcí v blízkém i velmi Zemi vzdáleném kosmu. Pro tuto kosmickou závislost nelze předbíhat nebo se zpožďovat v práci a úkolech položených do každého staletí nebo desetiletí či jen jedné minuty.

Nedodržením lhůt a hranic úkolů vázne souhra jevů a věcí ve velké šíři času i prostoru. Není‑li na Zemi určitý významný jev náležitě poznán, promyšlen a chápán ve své pravé podstatě, ztrácí možnosti uplatnění i v jiné části prostoru, s níž má Země skrytou vazbu. Není dostatečně vybaven myšlenkovými silami, jejichž úžasné energie mohou vyslat obraz věcí do nepředstavitelně širokého kosmu. Proto zaostávání lidského myšlení, nedostatečná znalost věcí vyšších velmi neblaze působí na životní prostor. Stává se i velkou překážkou jeho vývoje.

Až do tohoto času bylo lidstvu dáno rozsáhlé pole činnosti víceméně volné, i když v rámci určených hlavních linií výzkumu objevů, teoretických i reálných experimentů studia hmoty a také základní stavby životních idejí. Tím ovšem bylo lidstvo v neustálých zkouškách duševní i tělesné zralosti. Podle jeho zájmů, snah a představ bylo kvalifikováno. Avšak ona volnost rozletu světského i duchovního myšlení vchází do posledního stadia své působnosti. Pomalu končí čas daný lidstvu k určité relativní samostatné činnosti v promítání možností, jaké si lidská inteligence v ní dovede vytvořit. Další část kosmického Božího programu, v němž lidstvo má tak důležitou úlohu, přináší nové uspořádání věcí, nové kosmické vazby, nový řád vztahů jeho života. Z některých dávných kosmických vazeb bude lidstvo uvolněno, do nových vstoupí.

V krátkém časovém úseku před uvedením v realizaci dalších částí programů zemských a tím i v kosmu na ně vázaných, je lidstvo zavaleno prací. Tato situace se ještě vyhrotí, rozvine svou stejně již komplikovanou problematiku. Mnoho úkolů je ještě nesplněno, některé nejsou ještě vůbec začaty. Ona velká volnost daná pro vlastní iniciativu v očekávání, že se v něm včas ozvou impulzy pro ten či onen projev činnosti mentální i fyzické, dosud ukázala více negativních než pozitivních výsledků. Při vší shledávané nedostatečnosti na různých stranách života lidstva není ještě v přímém dosahu tak důrazný zásah Boží Moci, který by naráz změnil celou strukturu života Země. Zkoušky lidstva nejsou ještě zcela skončeny. Ještě do další hodiny světového času, jíž je jedno desetiletí, přenáší se celá nesnadnost, tíže a problematika lidstva. Ještě některé události situace zkomplikují, cestu k řešení zúží. Jen tváří v tvář vyhroceným obtížím, jen v silném tlaku naléhavostí vyžadujících konečné nekompromisní rozhodnutí, je člověk nucen prokázat svou inteligenci, hloubku citu, znalost věcí světských i duchovních, vyvinutou vnitřní moudrost. Především však musí osvědčit svůj vztah k Bohu, chápání boholidské životní vazby, bez níž nelze dále pokračovat v jakékoli činnosti nejen vyhraněně duchovní v rámci náboženství, ale ani té, která uspořádává věci života obvyklým světským způsobem nebo operuje přímo s hmotou.

V čase, kdy zásahy shůry se dály nejskrytější cestou bez vnějšího vědomí člověka, nebylo silného a zřejmého ovlivnění jeho představ o žádné z viditelných věcí. Lidské duševno si mělo samo zpracovávat ideové představy o smyslu, poslání a cíli života. Bylo pro to dostatečně vybaveno rozumovými schopnostmi a vnitřním spojením s vyšší inspirací. Nadto ještě vnější podmínky pozemské působily mocným tlakem na vědomí, že člověk byl pod neustálým utrpením vyváděn z duševní ochablosti a lhostejnosti. Působily zde také hlasy prorocké, učitelské, duchovní vedení ze stran Bohem inspirovaných lidí. Přes všechny možné prostředky zabezpečující vnitřní rozvoj lidstva, není dosaženo určitého a žádoucího výsledku. Čas, který přináší Boží průzkum a přehled vykonaného a dosaženého na lidské rovině, zastihuje lidstvo ještě velmi nepřipravené na ono nové, co má dát již nedaleká budoucnost.

Čas míjí svými dny a hodinami, aniž si lidstvo uvědomuje, co mu odnáší a co mu nese. Jeho důležitost však musí být již připomenuta a zdůrazněna. Zbudování Země a lidského těla pro pobyt v ní se dělo za působení zákonitostí kosmických a pak i těch, které mají své specifikum vzhledem k poslání a úkolům, které Bůh životem Země a lidstva sleduje a stanoví. Tím, že dal Zemi zákonitost času, určil její počátek i ukončení formy, jíž působí. Rozvíjení a uplatnění této formy svěřil inteligenci člověka. Jí měl předvést před kosmickým jsoucnem některé životní obrazy světa, myšlení a citů, a také dosvědčit životaschopnost i hrubých hmotných prvků, možnost jejich tvárnění i úplných přeměn. Po dosažení těchto určitých transformací, kdy hmota se přizpůsobí vůli člověka v jeho tvůrčím umu, po vytvoření ideologie zrcadlící alespoň zčásti život v jeho pozemských hodnotách i kvalitách duchovních, vyčerpává se onen Boží program s lidstvem a Zemí zasazený do rámců času.

Lidstvo však ze své strany nemůže mít dostatečný přehled vykonaného i nehotového díla. Také nemá žádný člověk ve svém vnějším vědomí rozumovém znalost toho, co vůbec tvořilo od počátku osu jeho života na Zemi, co bylo hlavním a zásadním účelem tak doširoka rozkládané činnosti lidstva. Nelze vše vtěsnávat do pojmu trestu za hřích, do slova pokání, i když širokého, pravdivého a obsažného.

Bůh ve své geniální Moudrosti jedinečně slučuje krásné s užitečným, potřebné s vysoce hodnotným, dobrým a reprezentačně Božským. Hlavní soud však nad tím vším, zda je to takové, jak si přál a přeje mít v životě a jemu náležejícím čase, ponechává výlučně inteligenci a pravomoci své. Lidstvo i ostatní zúčastnění na dílčím i univerzálním díle jen tu a tam zasvěcuje do svých hodnocení a soudů. Pohledy do skrytých stran věcí se umožňují jen za mimořádných situací, kdy se naplní čas daný činnosti, která má promítat a realizovat některou z hlavních ideologií dobra v jejím střetnutí s podmínkami znemožňujícími proniknout do životních prostorů k vlivu a uplatnění, snesení harmonie, míru a blaha.

Čas, který prošel Zemí, nesl velmi těžké zápasy o realizaci dobra. Celý život lidstva tyto zápasy promítal, jimi vlastně byl. Každé století neslo jeho jiné formy, den ode dne vystupňované napětím a utrpením zúčastněných. Lze očekávat, že tyto zápasy naplnily již dostatečně prostor pohnutým, dramatickým děním, že přinesly hluboké a široké vnitřní rozvinutí lidstva do náležité, žádané, určené výše?

Těžko hledat odpověď u člověka i dnešního času, kdy se zdá, že je schopen přemýšlet, vyvo­zovat, chápat sebe aspoň zčásti jako bytost kosmickou. Za touto na lidské straně nezodpovězenou otázkou vyvstávají ještě naléhavější, které se ptají na to hlavní:

Je ještě dán lidstvu čas k rozhodnému a konečnému zápasu o dobro obecné a božské účinnějšími prostředky než dosud byly k dispozici? Je naděje, je jistota, že tento negací zatížený, jí proniknutý prostor ještě před ukončením své nynější formy existence nebo proměny v jiné dimenze jsoucna bude odevzdán Bohu transformován do životních rovin míru a lásky, která takto a tímto se vsune až do poslední hloubky nejtvrdších hmot?

Činnost lidstva

Vědecká a technická činnost lidstva je záležitostí rozumu a možností hmoty. Jejich rozvíjející se kontakty jsou předpokladem i velkou možností naplnění úkolu zpracovat zemské podmínky pro vytvoření lidské i duchovní straně přijatelné vnější životní rámce. V této oblasti lidstvo navršuje žádanou míru svého úsilí a práce, v některých jejích bodech i předstihuje o maličko čas. Jiná situace je však na druhém břehu úkolů. Ideová formace lidství ztrácí vůčihledně své stejně již nedokonalé kompasy, je daleko za stanoveným bodem svého vzestupu a rozvoje. Zůstává poslední v řadě jiných činností lidstva, ač má mít úlohu primární, vůdčí.

Ideologie má dvojí směr. První vede život hmotou, záležitostmi a jevy vnějšími, jimiž dává jednoduchá zacílení každému průměrnému člověku vcelku jasná a pochopitelná. Druhá její linie má však mnohem nesnadnější cestu, protože vede skrytými rovinami duševního života a po průniku jimi vstupuje již do nejvyšších oblastí duchovní existence bytí, tajemna a neznáma. Nelze proto žádat, aby se lidstvo na těchto cestách rychle a snadno pohybovalo, dosahovalo tak zenitu vědění, a toto pak mentální schopností zpracovalo ve vystihující, přesné formulace a tím onen vyšší život přiblížilo obecnému chápání a konečně dovedlo ke spojení se světem jednoduchým, hmotným a pozemským.

S pomalým lidským krokem na duchovních rovinách se počítalo od prvních časů, kdy se nastupovalo do života Země a začala realizace dalekosáhlých programů činnosti lidstva. Proto také byl dán dlouhý čas k jeho výstupu nad hmotný prostor. Operovalo se ne staletími, ale tisíciletími, ne s jednou generací, která šťastně všechny životní záhady vyřeší pro všechny a za všechny, ale s nesčetnými, z nichž každá má svůj podíl na společné pokladnici vyššího vědění a tak vždy posune i celé myšlení o stupeň výš.

Stane‑li se však v řetězci těchto souvislostí úchylka a úkol jedné generace není splněn z různých důvodů omluvitelných i neomluvitelných, vnáší se velká porucha do plynutí času a věcí v něm. Proto každé století má své speciální úkoly, nedostává se mu možností vyrovnávat ony nesplněné z minulého času. Tak se postupně stává, že své úlohy a úkoly nesplní žádné století, protože musí stále něco dávat jako splátky na dluhy minulosti, vyřizovat nezaplacené služby jejích generací. Své věci vyrovnat nestačí. Na přelomu každého století nutně pak dochází k určitým menším nebo větším krizím, které se překonávají ne už jen lidskou stranou, ale zvláštními formami pomoci shůry. I pro tu však si musí lidstvo vytvořit předpoklady, podmínky. Zapomíná‑li se na to, pak se kritický stav stává dlouhodobým, přenáší se z času do času, rozšiřuje se do širokých polí nesnází.

Pomocí shůry je rozuměn zvláštní, neobvyklou cestou jdoucí příliv inspirujících impulzů k lidskému konání toho či onoho díla zachraňujícího světové, národní i osobní situace. Mimo tuto formu pomoci jsou ještě jiné. Jednou velmi účinnou je dodání mentálních sil do ochabující lidské mysli těžkostmi a utrpením unavené, vyčerpané duše. Ke všem způsobům pomoci však přistupuje Boží strana jen v krajní nouzi a potřebě. Nerada snímá z lidstva jeho vlastní odpovědnost, odnímá velký, avšak zavazující dar samostatné činnosti, řešení, rozhodování, operování s rozumem a iniciativou v možných hranicích.

Boží snaha vychovat člověka k samostatnosti setkává se u něho velmi často s nepo­rozuměním. Člověk tak rád svaluje viny za všechny neutěšené jevy a situace na všechno jiné vyjma sebe. Volá také i Boha k odpovědnosti, vytýká Mu přílišnou shovívavost, lhostejnost i nezájem o ty strašné věci pozemské, které všechny mučí, ztěžují každý krok, berou odvahu žít. Jsou to však dětské hněvy pramenící z naprosté nevědomosti.

To nevysvětlitelné Boží mlčení k těžkému životu lidstva má úžasná tajná pozadí. Je v nich skryt Boží kosmický program člověka, výchova v originální postavení všemi ohni vyzkoušeného, do posledního vlákénka bytí všemi nesnadnostmi prověřeného ducha, jedné vesmírné bytostné inteligence. Každou samostatnou iniciativní činností je člověku, lidstvu otvírána cesta k tomuto postavení, dány předpoklady k plnému a trvalému působení v něm a jím.

Velký problém lidstva

Všechno lidské v pozemské konstelaci věcí je hmotou zdánlivě odděleno od Božských absolutností. Proto je možno v nejednom se mýlit, stavět nedokonalá pojetí, chápat naivně průběh dění a času, navazovat kontakty s ideologií rovněž postavenou na chybných představách ve velmi malé znalosti vyšších příčin světových i osobních událostí. V silné dezorientaci je možno vstoupit do duši i tělu nebezpečných vln, vyvstalých a zvednutých proti vývojovým směrům a tak vytvářet negativní myšlenková zázemí, s nimiž pak nelze operovat v dění světovém i národním jako s příspěvkem žádaným a potřebným k vyrovnání různých krizí. Vstoupí‑li se do myšlenkového a názorového bloudění, zastavuje se vývoj onoho jedince a zpomalí se i obecný postup okruhu života, v němž on má své pracovní místo i rodinnou vazbu. Jeho činnost tak nabývá charakteru škůdce. Může se stupňovat do značné míry, velmi znesnadňovat situace, vést k neřešitelným situacím, které stupňovány a prodlužovány mají až katastrofální následky.

Možnost činit dobré i zlé nesmírně život lidstva problematizuje, ztěžuje a komplikuje. Avšak i přes tyto zdánlivé stinné stránky volného postavení lidstva na Zemi Bůh neodvolal své rozhodnutí vložit mu jeho osud do vlastních rukou a ponechat si jen nejvyšší dohled. Všechny usměrňující zásahy posunul do mezních hranic konečných stadií vývoje zemského života, ať přinese, projeví, promítá cokoli a jakkoli. Teprve až lidstvo vyčerpá všechny své možnosti operování s hmotou, úsilí dopátrat se smyslu života, svého poslání pozemského i kosmického, až bude hledat dokonalé vyjádření sebe a Boha, projevovat spontánní, silnou, hlubokou nespokojenost se vším dosavadním, slabým a nevhodným, nedůstojným jména a postavení člověka v Božím řádu věcí, až bude upřímně, silně a vroucně toužit po nejvyšších hodnotách, po stupních života úrovní božských – zásahy Boha vstoupí do lidstva s takovou mocí, že pak události měnící a zachraňující lidstvo a jeho prostor stanou se silným větrem a jako takové přijdou.

Bůh si ponechal poslední slovo, poslední gesto v uzavírané činnosti lidstva starých řádů a systémů s pečetí všech lidských nedokonalostí. Také ovšem soud nad tím, čím byla nejen životu pozemskému, ale všem kosmickým vazbám, v čem přispěla a čím škodila i andělům. V Boží suverenitě je vyrovnat a prominout či dát nové možnosti v jiných rámcích života, činnost dále obrozující a zušlechťující už nejen ty, kteří ještě ani zde na Zemi s tímto procesem doopravdy nezačali, ale všem těm, kteří na Zemi s lidstvem spolužili v jiných formách těl, byli opomíjeným, nevšímavým i pohrdaným světem živočišným. Ani jejich tichý životní projev Zemí a hmotou nekončí.

Můžeme si položit otázku, ne jak se to stane, ale kdy se to stane a zdali čas naplnění je blízký. Díváme‑li se na lidstvo i lidi v něm nám konkrétně blízké a životem i skutkem známé, zdá se nemožným dosáhnout u nich silného projevu oné touhy po nejvyšších duchovních hodnotách jako naplnění podmínky pro velké a vše měnící zásahy Boží do života Země. Ze stran ještě velmi zmateného, neklidného, bloudícího, nedokonalého i zcela hříšného lidstva nelze toto ani očekávat. Ještě zápasí na mnoha místech o základní potřeby života, stěží chápe hodnoty jako takové. Jejich rozlišení je možné jen vnitřní moudrostí a ta je na počátku vývoje u většiny lidí.

Jak Bůh bude řešit tuto až tragickou nepřipravenost lidstva, která se v tomto čase už stává problémem kosmickým svým dosahem a dopadem na jiná životní centra vázaná svým vývojem na postup lidstva, celkové poměry Země?

Lidstvo a čas

Bůh vložil v kosmickou existenci hustou síť zákonitostí určující každé věci účel, místo působnosti, čas jejího počátku, délku i hloubku naplňování svými vlivy i konečný vrcholný bod jejich platnosti ve vyměřeném prostoru. Jako dal všem věcem i jevům poslání, dal je i živým činným bytostem. Způsob a formu jeho realizace však nesešněroval příkazy, nepoložil tvrdý jejich krunýř na myšlení, na tvorbu představ. Tvůrčí fantazii dal volnost největší, ale s požadavkem služby dobru. Všechno však volné i poutané zákonitostmi a řády účelností spojil v jeden dlouhý vývojový řetěz, jehož mnohé články se prolínají, ale v menším okruhu prostoru mají svou specifickou životní dimenzi samostatnou natolik, aby mohla určitá činnost tam zavedená ukázat bohaté škály svých forem.

Do života Země bylo těchto možností vyjádření života dáno nejvíce. Tak se stala jakousi zvláštní školou tvůrčích umění, dovednosti práce s těžko poddajným hmotným materiálem. Tato činnost jí dala velký význam a postavila do středu pozornosti kosmu. Avšak právě proto, že je na ni stále upřen pohled ze všech stran, je každé hnutí v ní známo a nezakryto před nikým, kdo je schopen nahlížet, nazírat, hodnotit. Tyto schopnosti mají vyšší kategorie kosmických bytostí, již rozvinuté rozumové inteligence boží moudrosti a lásky nad lidský stupeň. Zákonitá struktura jejich životních prostorů jim dovoluje volnější pohyb i přestup z jejich sídlišť do jiných, takže mají možnost studia oné části vesmíru, která bezprostředně souvisí s jejich úkoly, službou nebo je předmětem zkoumání životních experimentů v ní.

Lidstvo je odedávna předmětem kosmického studia. Promítá protiklady svou činností a tak je vždy nebezpečí, že právě na straně negativních projevů překročí mezní hranice a tak uvede do kritických situací sebe a všechny na ně vázané životy. Proto musí být střeženo jako dítě hrající si s ohněm. Pokud experimenty s hmotou měly lokální ráz, lidstvo žilo celkem jednoduchým až primitivním životem ve vyrovnávání válečných konfliktů a osobních účtů, bylo velmi pohoršujícím případem, nedobrým příkladem i přímým svodem ke zlému – ale ne kosmickým problémem a nebezpečím velkého formátu.

Pokud dobré, kladné stránky činnosti lidstva převyšovaly negativní, potud víra v Boha a duchovní skutečnosti byla živá a vůdčí idejí Země, a proto udržovala lidstvo ve stálém kontaktu s Božími vlivy, silami a mocí Lásky, tlumící a vyrovnávající účiny zla, byl rámec života Země zachováván a udržován se všemi procesy příchodu člověka na svět a odchodu z něho smrtí těla. Pro vlastní vývoj lidstva to mělo nesmírnou cenu. Jak rozsáhlá a namáhavá činnost, tak i všechny bolestné procesy rozvíjely vnitřní lidské síly, dávaly možnost zušlechtění a duchovního obrození lidstva, velký vzestup inteligence a zrod lásky, a tím zařazení do vyšší kategorie kosmických duchů.

Celé toto dění by se mohlo rozvíjet dál svým pomalým tempem, kdyby zde nepůsobil jeden z hlavních zemských činitelů, onen poněkud nemilosrdný, přísný, nekompromisní velitel, ale jinak dobrý vůdce – čas. Se všemi věcmi danými Zemi jako její tvar, určitá seskupení pevnin a vod, energie jí sloužící i škodící, celý přírodní svět, Bůh počítá, na ně navazuje jak ve své pomoci tak i v případech, kdy je třeba určitého tlaku na lidstvo k zastavení nebo aspoň zabrzdění jeho negativních výbojů. Obecně se tomu říká Boží trest. I když toto slovo je příliš úzké, jednoduché, zdaleka nevystihující pozadí zásahů, je použitelné a hlavně pro lidstvo výmluvné. Jako Bůh operuje s věcmi Země, bere do rukou i čas. Vzal ho vlastně do rukou dříve než lidstvu dal Zemi za sídliště. Už tehdy jej učinil stěžejním zákonem vší činnosti. Také samozřejmě i vývoje lidstva do stupňů, jaké hmotná struktura Země dovolí a snese.

Z lidské strany nelze znát jeho výši ani požadavky Boží na něj kladené. Lidstvo proto neví, jak dlouhá cesta ještě před ním leží nebo zda je u konečného bodu času poskytnutého za jedině možnou lhůtu pro jeho pozemskou činnost a procesy takzvaného pokání. Tato nejistota ještě více komplikuje těžkou situaci Země. Z jedné strany podlamuje síly a bere naději v možný obrat k lepšímu, z druhé však přímo nutí alespoň ty, kteří o těchto věcech vážně a odpovědně uvažují, ke zvýšení kladné aktivity a úsilí hledat možnosti, prostředky, cesty, východiska, formy služby, pomoc přímou i oklikovou tomuto vrcholně kritickému stavu Země a lidstva. Čas je jak nabroušené ostří břitvy – stačí malý neopatrný pohyb a lidstvo může být nezhojitelně zraněno.

Lidstvo z neznámých stran

Mimo ony strany nebezpečí, které lidstvo obkličují a jsou všem známy jako válečné nebo přírodní katastrofy, vyvstávají ještě jiné, lidmi netušené. Nesmírný tlak na myslivý systém, neustálé negativní citové napětí, strašné a velmi zhoubné síly krajně již vyhraněného, nemaskovaného zla a řada jiných psychických činitelů deformují celou skladbu bytostných složek lidstva. Jeho celá bytostná podstata ochabuje, ztrácí schopnost přenášení impulzů z vnější strany do vnitřní, z duše do mozkového a nervového systému a zpětně do duševního vědomí.

V tomto stavu nekoná dobře svou funkci prostředníka mezi hmotou a duchovní existencí a tak ztrácí význam v celém zemském obrodném procesu lidstva. Tím dochází k velmi těžkým krizím myšlení, v nichž pravý duševní život nemůže mu dodat potřebné síly a podněty k vyšším úvahám a chápání duchovní nástavby bytí a onen člověk se stává tvrdým, omezeným materialistou, v horším případě ateistou. Tím se ocitne v docela slepé uličce svého vývoje.

Dlouhotrvající poruchy tělesné skladby lidstva v jejích vazbách na psychický život a zaviněné deformací myšlení i celkovou činností položenou do negace a zaměřenou pouze na hmotu, jsou hlavní příčinou mravního i duchovního poklesu lidí. Mimoto nastává další nebezpečí, že ona sice očím neviditelná, ale přesto skutečná životní páska spojující tělo fyzické s jemným obalem duše a tím jí samou se za stávajících vnějších tlaků naruší během krátké doby do té míry, že prostě nebude ona podivuhodná symbióza těla a duše na Zemi v této její situaci udržitelná a vůbec možná. Může se to charakterizovat tak, že lidstvo nebo většina lidstva by vymřela na nevyléčitelné nemoci neznámého či dobře neprozkoumaného původu.

Nedojde‑li k mimořádným zásahům Božím, situace na Zemi se nezlepší a lidé se neobrátí ke zdroji svých duševních i tělesných sil – k Bohu – je život lidstva v novém tisíciletí ve stávající formě nemožný. K jeho zhroucení by došlo zcela nenásilnou cestou, jen působností zákonitostí kladných a negativních sil, jak je vydává jednak vnější kosmická energie a pak samo myšlení lidstva. Tato nebezpečí existují, jsou v blízkém prostoru.

Absolutní nebezpečí nespočívá ve ztrátě těla. Člověk je má stejně pouze nakrátko. Plyne však z krize vzešlé nenaplněním úkolu, jaký tělesný život lidstva zde má vytýčený Božím programem. I když si naivní člověk představuje Boží všemohoucnost v tom, že Bůh může kdykoli a cokoli činit, tvořit nebo ničit, přece to nemění skutečnost nesmírně přesně vypracovaných i ideových programů pro každé hnutí života. Realizace se žádá a nekompromisně uskutečňuje i přes snad (mohlo by se říci) předčasně zahynulá lidská těla zničená sama sebou, lépe řečeno porušením svého řádu.

Vynořují se proto znovu velké otázky: Je v kosmu místo, kam by lidstvo odešlo ze Země jako do jiného životního prostoru žít? Je na něm vše náležitě seskupeno a připraveno přijmout člověka, dát mu nové cesty, pokračování ve vývoji od bodu, který svým odchodem ze Země opustil nebo z trestu byl od něho odveden? Člověk přece není ještě dokonalým a moudrým synem božím, jak se na něm žádá. Kde dokonalosti nabýt, k ní dospět? Pouhou milostí, bez osobního přičinění, kterému od věků do věků Bůh žehná a tím dává najevo, že je žádá?

Nelze‑li vnést aspoň trochu jasna do těchto problematik, není‑li možné mít jiskru jistoty o zabezpečení dalších možností lidstva pokračovat na své i třeba dále nesnadné cestě za svým obrozením a zušlechtěním, za Bohem, cílem vždy konkrétním, ale stále lidstvu unikajícím proto, že po něm neumí toužit a k němu spěchat i přes překážky nepříznivostí podmínek Země a hmoty – pak nemožno jinak než myslet a mluvit o nebezpečí stojícím za dveřmi každého lidského příbytku. Kam s vyhnancem, který se v rodině dobrých duchů neosvědčil a ona s ním uvolňuje i zcela rozvazuje svazky?

Záchrana lidstva

Lidská strana velmi ochabla ve svých povinnostech vůči své příští existenci, kterou má přenést do vyšších rovin života. Je možné žádat na ní, aby to rychle napravila, že čas naléhá, nešetří nikoho, otvírá již dveře do nových hodin věku a neohlíží se, kolik jich u prahu čeká, a půjde dál? Komu výzvy konkrétně adresovat? Nelze za každým jít, vysvětlovat, připomínat. Vědění hlubších hloubek a vyšších výšek než jaké jsou obecným vlastnictvím průměrného věřícího křesťana jako znalosti duchovních zákulisí života, zůstane i v tomto kritickém čase, který by žádal vyhlášení oněch pravd do celého světa, v opatrování i výsadě malých skupin duchovních lidí. Sami tím prohlédnou, osvobodí se z krunýřů úzké představy o životě, člověku, lidstvu a Zemi. Budou svobodnější, silnější pro vzlet svých myšlení, úvah, meditací. Jejich volnost však bude současně s rozletem ducha do výšin poutána sice jemnými, avšak pevnými pouty nesmírné odpovědnosti za další vývoje situací lidstva.

Tak už Bůh nevyzpytatelně a podivuhodně pracuje, že volí zvláštní cesty z určitých nesnází, které v očích lidské strany nemají východiska. On však je najde vždycky. Jedna z nich je vyhle­dávání několika nebo i více jedinců, kteří dozráli určité vnitřní duchovní výše, projevili se dostatečně jako chápající, moudří, v lásce žijící a obětavě sloužící kde třeba, a zvláště duchovními prostředky. Tyto vybrané a samozřejmě také důkladně životem v nesnázích prověřené jedince pověří mimořádnými úlohami v dramatu doby. Svěří jim zvláštní i jim nepochopitelné pro­střednictví boholidské při Božím jednání s lidstvem.

Vstupem do své úlohy stanou se jakýmisi duchovními zástupci, diplomaty ve specificky božích službách, s nimiž pozemské služby ani sebelépe projevené lidskou schopností, nemají vůbec co činit. Ty jsou zase záležitostí jejich osobních postupů a vývojů. Ve službách božích pak tito pověření zastupují stranu lidskou, za ni a pro ni přijímají, co lze za daných kosmických okolností ze stran Boha dát cestou přímou i vinoucí se sférami andělů a jdoucí přes jejich ruce.

Je to úkol na pozemské rovině neznámý, neslýchaný. Vyžádala si jej mezní hodina času daného lidstvu za osudné přelomy. Nese jeho konatelům a realizátorům nesmírné závazky, velké, ale sladké břímě Kristovo. Uvaluje povinnosti bdít za všechny duchovně spící, pracovat za všechny duchovně slabé, ještě malé boží děti, které sotva a s námahou dosáhnou na poslední kousek Božího stolu, dětsky se modlí, dětsky myslí na život i Boha. Ukládá služby náročné na trpělivost, pokoru a obětavost lásky, na víru přepevnou a absolutní oddanost Boží věci.

Do jejich plnění vkládá možnost záchrany lidstva, protože v jejich životě chce vidět nejen jejich vlastní, ale ten žádaný, jakému otvírá náruč a Otcovský dům. Do jejich vědomí uloží poznání a zasvěcení člověka do kosmických programů času, který přichází v novou hodinu a tím ve vše velké, co připravuje Bůh těm, kteří Jej milují a chtějí s Ním jít životem na věky. Těmito mluvčími za lidstvo před Bohem a k lidstvu Slovem Jeho, jako přetajemným klíčem, chce uzavřít světy zla a otevřít Království Boží.

Tak, dvoustranný zázračný klíči Davidův, zaleskni se již svým duchovním zlatem, silami a Mocí Krista v rukou, které On sám umyl a posvětil, aby jej směly na Zemi a pro lidstvo snést!

Část druhá

Přelomy času

Století za stoletím vchází do života Země a vždy široce rozprostírá nové úkoly a jejich vůdčí ideje. Vytváří tak možnosti vzestupu lidstva v rovinách myšlení i činu. Přesuny století jsou vždy důležitými mezníky života, ač si lidstvo neuvědomuje skutečnost, že Bůh každému z nich vtiskuje zvláštní pečeť originality, jinými nenapodobitelný přínos do vývoje. Přechází‑li desetiletí jedno ve druhé, přesun mine bez povšimnutí. Pokud je rozprostřen dlouhý čas pro nesnadné práce a četné úkoly, nepočítají se úzkostlivě hodiny, nesledují minuty. Chodí se pomalým krokem a s ničím se nespěchá. Jakmile se však lhůta blíží ke konci a práce hotova není, je vzácný každý okamžik.

Na celé Zemi se obecně ví, že život lidský je až ke kořenům narušen, že je třeba mnoho změnit, zlepšit, člověku dát aspoň základní stavbu charakteru, když nelze z něho učinit světce. Všichni se však chovají tak, jakoby na opravu věcí a žádoucí změny byla ještě staletí, čas byl neomezeně k dispozici. Tento omyl je tragickým neporozuměním životu člověka, plánům Božím s ním. Nejen staletí, ale ani desetiletí nemá zajištěno pokojné a obvykle plynulé dění. Nelze proto pomalu se pohybovat vpřed po vývojové cestě. Zvláště duchovní člověk musí být včas na vyšší úrovni vědění, moudrosti a lásky. On je zajišťováním včasného vzestupu lidstva. S jeho opožděním se hroutí celá, dlouhý věk budovaná stavba lidství, a pak vyvstane jediné východisko – znovu ji od základu budovat.

Přelomy dřívějších staletí nebyly tak důležité jako jsou nyní přelomy desetiletí. Toto desetiletí je přímo rozhodující o dalším osudu Země. Nesmírně záleží na jeho naplnění vším, co ukládá naléhavost a nutnost změn téměř ve všech lidských vztazích i v systémech uspořádání náboženských věcí. Duchovní svět a život vyšších rovin otevřely dveře do svých cest. Vstup do nich má však své podmínky, které jsou v plné moci, možnosti a také dávným závazkem lidstva k sobě, všem zúčastněným v kosmu a také svému Pánu.

Nesplněné závazky

Země je naplněna tíživým napětím otázek, jak se bude řešit problém lidstva, nebu­dou‑li včas splněny podmínky spojení Země s vyšším prostorem duchovního kosmu. Od­pověď je tajemstvím Božím, do něhož je zasvěceno jen málo duchovně vedoucích kosmických duchů. Je však nutno alespoň malým pohledem postihnout ony tajné možnosti řešení, aby aspoň někteří duchovní pracovníci zde byli zčásti vybaveni vědomostmi pro nadcházející dobu a mohli podle toho řídit duchovní služby osobních měřítek a pak nadevše důležité práce rámce univerzálního. V případě krajně vyhrocených krizí lze čekat řešení dvěma možnými cestami:

Nekompromisní zastavení života Země se všemi důsledky, jimiž by bylo náhlé rozložení dosavadní skladby těl a zrušení zákonitosti jejich nových vytváření v dosavadní formě. Odnětím těla však není dáno konečné dořešení problému lidstva, jen jeho přesunutí do jiného životního prostoru. Duševní deformace nezmizí výstupem z pozemského těla. Trvají i v jiných podmínkách a uvádějí do každého dění a v každém prostoru těžké poruchy. Vyrovnávání kazů aspoň do částečné normality by žádalo další zásahy, zrušení i jiných bytostných složek duše, takzvaných těl sférických nebo éterických, které jsou vytvořeny z jemnějších kosmických látek. Deformace duševní jsou protisknuty až do nich, a to někdy do značné šíře a hloubky jejich celkové struktury. Zrušení i těchto, tělesnému zraku neviditelných, nevnímatelných těl, by duši obnažilo až na kořen jejího já, až k samému duchovnímu principu člověka.

Život však má všude své tvarové jsoucno. Každá myslící individualita se do něho vkládá a v něm teprve vytváří životní obrazy. Pokud není určitým tvarem, není projeveným životem, nemá samostatné a plné vědomí. Proto důsledky zrušení dosavadních těl fyzických a éterických by znamenalo ztrátu osobního vědomí a tím vlastně částečný zánik lidských bytostí. I když by znovu vzešlo období jejich obnovy nebo jinak znovustvoření, byl by to návrat do těžkých počátků formování člověka jako bytosti živé a činné. K tomuto řešení však Bůh přistupuje jen za zvlášť nepříznivých situací života, který vyvstal pro krásu, dobro a kladný vývoj tvůrčí, ale byl stržen do chaotických sil kosmu, které nejsou všechny ještě spoutány řádem, a proto jsou ničivou smrští živým, ne dost pevným a chráněným tvarům.

Druhý zásah do lidské porušenosti jde mírnější cestou, avšak je novým, ještě dost obtížným procesem. Žádá vytvoření vhodných podmínek v jiném prostoru kosmu pro pokračování všezušlechťujícího vývoje lidstva. Žádá jeho přesunutí tam, a to nejen po jednotlivcích, jak se dosud dělo při takzvané smrti člověka, ale hromadné. To ovšem je možné jen za určitých, pro Zemi nenormálních okolností. Ty však nesou děsivé zážitky protiskující do duševního vědomí krajně vzrušující afekty, které také neblaze působí na skladbu jemných těl. Ty se oslabí a nejsou pak delší čas schopny normální reprodukce i inteligence duše v novém prostoru její činné existence. Vývoj pak nepokračuje plynule, nenese zklidnění a mír duším. Znovu zde pak nastupují svou úlohu pomocné prostředky, znovu musí být ukládány přísné řády, termíny a časová rozmezí a různě působící jejich přelomy. Co nedokáže lidstvo na Zemi, těžko dohání i jinde v kosmu, třeba i ve vyšších úrovních.

Jiná situace je za okolností normálních, kdy Země nebo i jiné planety splní svá poslání včas a dobře. I když na nich život jedné chvíle přechází do vyšších rovin, těla se mění do jemnějších struktur a dokonalejších reprodukčních systémů, děje se tak přirozeným, nenásilně plynulým postupem. Přechod z formy do formy nese vyšší stupeň vnímání, zážitky krásné a radostné, jak tomu bývá při vstupu duchovně žijícího člověka na onen svět. Kdyby lidstvo žilo jemným myšlením, dobrem a činností kladnou, jeho přestup do Božího Království byl by jako klidné usnutí po práci, položení hlavy k vědomému odpočinku od všech starostí.

Nesplněné úkoly dobra, opomenuté závazky projevovat Boha na Zemi lidstvím vysoké mravní kvality a ušlechtilé inteligence, nesou nutnost dalších obrodných procesů zde nebo v jiném kosmickém prostoru. Setrváním ve zlu vyvstává nebezpečí náhlých zvratů Země a lidstva s tragickými následky.

Vazby činnosti lidstva

Země je malým kosmickým prostorem jen rozsahem a obsahem hmoty, která ji tvoří. Velikost a význam Zemi dává myšlenkový svět lidstva. Každá lidská myšlenka zrcadlící vnitřní stav člověka i zemské situace obecné je nesmírně důležitým kosmickým jevem. Jí se navazují nitky zvláštních neviditelných kontaktů s jeho oblastmi oživenými jednající, činnou inteligencí různých kategorií bytostí. Některé impulzy k činnosti Země přicházejí z jejích myšlenkových skutečností naplněných tvůrčí fantazií vesmírných rozměrů.

Mnohé impulzy k činnosti nejdříve se objeví na lidské straně, která je zpracuje, dá jim určitý výraz, podněty k uplatnění. Během těchto procesů lidská mysl ukazuje celý průběh postupů při své tvůrčí práci. Vytváří tím řadu obrazů, které se promítají v prostoru. Pro myšlenkové síly není hranic a tak jejich obrazy pronikají nezadržitelně životním prostorem. Je zachycují, je studují, jimi jsou informovány jiné kosmické inteligence o jevech vnějších i vnitřních, hmotných i duševních.

Vazby činnosti jsou rozsáhlé a zatím byly nerozlučitelné. Vytvářela je zákonitost kosmických jevů určitých časových rozmezí, nutných pro přehled všeho vykonaného, kontrolu toho a možné změny a zásahy do vln krizí. Některé kosmické vztahy spolupůsobily při úpadku lidstva, znesnadňovaly vývojové procesy, vnášely pro lidstvo nevhodné formy náboženství primitivních projevů a představ. Jiné naopak zvedaly lidský život nad hrubý hmotný rámec a dávaly dobré inspirující podněty k činnosti ušlechtilé hlavně v oblasti umění.

Závislost lidstva na mnoho jemu neznámých stranách pohybu života je mu velkou polehčující okolností, k níž přihlíží Pán při hodnocení věcí Země a člověka a z níž také vychází mnoho Jeho shovívavé odpouštějící milosti. Jako z jedné strany částečně snímá z lidstva absolutní břímě odpovědnosti, tak z druhé jí zase stonásobně více uvaluje. Činí člověka odpovědným i za zdar díla mimo Zemi, za dobrý i velmi nedobrý příklad chápání života, úkolů a práce, za odklonění se od řádů lásky, které je největším proviněním všude, kde k němu dochází.

Přicházející čas nese zásahy i do těchto kosmických vazeb, značně poutajících člověka s negativními a nízkými světy. Některé uvolní, jiné, přinášející blahodárné vlivy a dosud neprojevené, uvede v platnost. Takto bude dána nesmírná pomoc lidstvu ze strany Boží, další možnost vstupu v samostatnější rozlet po všech věcech dobrých a také ovšem – zlých. Rychlý dobrý vývojový postup je proto uskutečnitelný.

Z jedné strany je možný rychlý vzestup, splnění závazků třeba v poslední minutě, avšak stejně tak nemá zabezpečujících zábran hluboký nový pád lidstva, protože některé vazby chránící lidstvo se přenášejí z této konkrétní současnosti až zase na budoucí cesty pokračujících obrodných procesů, bez nichž se lidstvo neobejde, nedokáže‑li se vědomě obrodit dobrovolným, spontánním a účinným úsilím v nejkratším čase, ponejvíce v nové hodině času, jak Boží strana nazývá nové desetiletí.*

Část třetí

Programy desetiletí

Do důležitého období nového desetiletí jako možného obratu věcí Země mají vnést přínos pomoci všechny strany zúčastněné na záchranných akcích pro lidstvo. Největší přínos a nejvyšší kvality s nejvýraznějším účinem mohou samozřejmě dát strany, které lze zahrnout pod jednoduchý, ale vystihující pojem – Boží svět. I on je diferencován formami činnosti a možnostmi zásahů. Ty jsou závislé na moci, kterou jim propůjčí Kristus; pak také na přísunu sil, jimiž se operuje v celém procesu obrody člověka – lidstva a časové hranici, do níž je rozložen. Mimo to ještě na různých jiných dispozicích souvisejících s golgotským mysteriem a jím vydobytých zvláštních milostí Spasitele.

Tato cesta pomoci však zůstává za vším jiným a nade vším jiným jako nejzazší prostředek pro situace nejkritičtější, když se vyčerpají všechny prostředky k záchraně a člověk je již vydán následkům svého stavu na milost i nemilost. Pokud ještě zůstává malá jiskra naděje, že člověk nepromarnil vše mu dané k jeho záchraně v rámci samostatného snažení a přímých vlastních akcí, není sáhnuto do hloubky pokladnic nejvyšších hodnot Obětí Krista, aby z nich bylo dáno vše jen z čisté milosti, bez zásluh zemského člověka. Zákonitost věcí totiž nekompromisně žádá vysokou míru aktivity člověka v celém problému a procesu jeho obrody a zušlechtění.

Úžasné hodnoty Božských obětí směřují dál než k cíli spásy, jak se jí na Zemi rozumí. Z nich se vytváří celý nový životní prostor onoho vesmíru, kam má být vložena budoucí tvůrčí dílna samého Logos, který po svůj bok v těch netušených úžasných situacích chce postavit člověka.

Nejvyšší rozhodnutí

Záležitost lidstva vstoupila do rozhodujícího období. Jedná‑li se o věc tak dosažnou, že lze mluvit o kosmických souvislostech, pak se nemůže ponechat dohledu a kontrole žádné z andělských hierarchií funkčně sebevýše postavených. Přechází do rukou ústřední kosmické a tím i pozemské autority s celou šíří problematik Země v jejím rozporném a vrcholném zmatku, s úkoly, které měly být splněny před staletími, ale dosud nejsou začaty, a ty, které jsou v proudu dění, nenesou zdar a úspěchy proto, že jsou vzaty za nepravý konec a ještě slabýma rukama vnitřně nezralého lidstva. Vstupuje do pravomoci Krista.

Ten vystupuje z dosavadního pozadí – lépe řečeno z neprojevenosti přímé – ze všech inkognit, kterými se kryla Jeho úžasná mentální i skutková činnost pro blaho lidstva realizovaná skutečnostmi na Zemi zjevně nepostřehnutelnými a známými jen duchovním pohledům na život – těm, kteří je mají zde na Zemi a v prostorách jiných. V tomto zjevném přihlášení se k lidstvu v nejvyšších funk­cích vedení odpovědnosti absolutní a k tomu dané moci, spočívá něco tak nesmírného, veli­kého, nekonečného, Božského, že není slov k jeho vyjádření a hodnocení. Je v tom budoucnost lidstva i kosmu.

Nejvyšší vedení je i nejvyšším rozhodnutím. Je‑li v pravomoci tak absolutních kvalit, pak lze i v nejtěžších krizích osobních i všelidských dál stát i dál pracovat v jistotách, které dají sílu nadlidskou, trpělivost andělskou, statečnost dokonalou.

Přínos strany lidské

Na lidské straně se žádá co nejdříve vytvořit pevnou základnu pro působnost, vlivy a zásahy stran Božích, které jsou připraveny začít s úkoly, jak je vytyčuje Kristus v rámci záchranných misí a přímých akcí pro věci lidstva. Strany Boží, zasvěcené do šíře programů a přímo pověřené jejich realizací, soustřeďují se nyní ve velkém kruhu kolem Země. Hledají nejschůdnější cestu do myšlenkových prostorů lidstva, kde je určené těžiště jejich práce.

Tento prostor je však pro ně takřka neprostupný, je uzavřen přítomností a velmi zhoubnou, rozkladnou působností strašného smrtícího zla, které tvoří neviditelný, ale skutečný krunýř kolem Země. Na lidské straně je, aby zvláštní operací duchovními silami, které dává k dispozici Kristus výhradně pro tento úkol otevření Země a lidských srdcí Jemu, tuto situaci a stav věcí změnila, vytvořila předpoklady pro ně mimořádně danou pomocí Boží, delší čas pečlivě připravovanou a programovanou, nyní přísně a přesně organizovanou do všech podrobností její realizace.

Seznámení lidské strany s ní a zasvěcení do ní není záležitostí lidského rozumu a jeho myšlenkové nebo představové spekulace. Je možné jen přímou informací shůry. Je dávána osvícením, věděním vlitým spontánně silně a mohutně do vědomí toho nebo těch, kdo mají velké, důležité a odpovědné úkoly na lidské straně v celém podivuhodném a ještě tajném procesu proniknutí Země Kristovou Silou, Mocí, Moudrostí a Láskou v míře, jakou lze dát této hodině kosmického času pro pomoc bloudícímu, trpícímu a nebezpečně vychýlenému lidstvu z jemu určených cest a řádů života.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


* Sedmdesátá léta 20. století.  (pozn. red.)