rydlem činnosti. Živý, silný impulz k ní byl dán myšlenkou člověka. S ním žije, působí a uplatňuje se, proniká Zemí. Vytyčuje poslání, úkoly, kreslí cílové body, kam a kudy ještě jít s oním úžasným pokladem sil a mocí mysli člověka, aby jí byl takřka ohmatán celý kosmos, všechny jeho hmoty i ono tajemné duchovní jádro v ní.

Myšlení dominuje Zemi. Vládne proto i našemu osobnímu životu. Nesmírně však záleží na jeho intenzitě a kvalitě. Pokud je mdlé, bez pronikavé živosti, vznětu a pozitivního vzruchu, jež mu umožňují výboje do oblastí tvůrčí emoce, do hloubky a nekonečna abstraktna, nelze očekávat rychlý zdárný vývoj vyššího vnitřního stavu, naprosto nutného pro pochopení a pak i realizaci duchovního života.

Ze závislosti na myšlení není vyňat ani postup na úrovních víry. I ona musí být nejdříve myšlenkově zpracována, vyvinuty o ní dokonalé představy, pochopena ve svých dalekosáhlých souvislostech. Máme-li něco udělat dobře, musíme znát teorii postupu práce; také uznávat a přímo podtrhovat důležitost jejího konání; myšlenkově zvládnout i její počátky tkvící v příčině. Ta však spočívá v ideových oblastech, je říší abstraktna, neviditelna. Myšlenka se proto musí odvážit i této cesty, nejen jedné, ale steré a třeba tisíceré, když to žádá šíře i důležitost úkolu. K tomu všemu potřebujeme odvážné, statečné i silné myšlení, nejen informující a konstatující, jak je ve většině známe.

Potřebujeme rozvinout vyšší schopnosti myšlení dávající možnost hlubokých úvah, jdoucích až ke kořenům všech složitých i jednoduchých jevů, jejich otázek a problémů. Vždyť poznání a vědění tvoří základnu každému dobrému duchovnímu vývoji, i světskému. Bez výchovy v hlubokého a moudrého myslitele nebude ani zdárná, vrcholně prospěšná naše meditace na duchovní jádro vnitřního bytí. Myšlenky je nemohou obsáhnout, jím zcela proniknout. Mohou však učinit něco jiného, a to jediné, co lze:

Moudrostí, která v nich sídlí, dát jasný, pevný, pravdou naplněný výklad
věcí vnitřního života.

Pak zdůraznit, stále připomínat jeho nezbytnost duchovnosti i při neustálé činnosti,
jak ji život nese uprostřed rušného světa.

Tím zdůvodnit všechno úsilí, které duchovnost uskutečňuje za nepříznivých podmínek.

Moudrým myšlením posílit cit a přizvat jej, aby i on se zúčastnil
cesty k Nejvyššímu, láskou ji učinil krásnou a nejrychlejší.

My, kteří jsme účastni pozemského života, musíme si velmi pozorně všímat každé maličkosti související s duševním životem. On neklamně vypovídá o stavu našeho nitra, co lze od něj očekávat, jaké možnosti nese budoucnosti. Duševní život zrcadlí schopnosti i míru rozvinutých vloh, daných mu jako vzácná seménka z jádra duchovní podstaty, v níž působí Všemohoucí.

Pokud je myšlení mdlé, bez života a vznětu, bez tvůrčí iniciativy a výbojů do oblasti abstraktna, není naděje na rychlý a zdárný vývoj všeho, co souvisí s uplatněním člověka po stránce duchovní i hmotné. Každá práce a jakákoli činnost je závislá na myšlení. Z této závislosti není vyňat ani postup na duchovních cestách.

Pravé myšlení je tvůrčí proces. I když zpracovává ve svých dílnách to, co je od věčnosti dané – onen živý život jevů, krás, absolutností i relativností, k němuž nic nemůžeme přidat ani ubrat na jeho nekonečnu, přece je jeho vlastním úžasným uměním to, že vše tvární znovu a znovu svou představou. O každé maličkosti i velikosti uvažuje, stokrát bere věci do rukou a zase odkládá, aby za okamžik se k nim vrátilo jako k něčemu zcela novému, nezvyklému. Nic není pro ně nové a nic také staré.

Neutuchající tvorba myšlenkových obrazů rozvíjí do šíře i hloubky naši inteligenci. Bez ní bychom byli životem prázdným, jen jakousi kulisou, třeba na pohled krásnou jako květ v zahradě, vznosná jedle v lese, vzdálená hora či písek na cestě. Jsme však životem živým, plným, bohatým. Přetváříme Zemi, zpracováváme hmotu, zkoumáme vesmír. Tvoříme mosty z hmoty do říší ducha. Překlenujeme propasti nevědomostí, do nichž se vstoupí při zrození na tento svět. Vystupujeme z nich silou mysli, schopné zachytit se i na malém kaménku a vytvořit si z něj pevnou základnu vědění o věcech života.

Mysl nám nedovolí, abychom byli jako němá tvář. Záplavy myšlenek jsou příliš silné, hledají si smělé řečiště. Nesou se nitrem, obeplouvají je kolem dokola, až najdou průnik, průchod. Vyběhnou vzhůru jako gejzír vody z hlubin země. Vstoupí do úst i do srdce. A pak je zde již slovo jako první stupeň jejich projevenosti. Cit se jimi ozve v jemných akordech. Vědomí je zaznamená jako klidné i bouřlivé rozvlnění sebe.

A to jsme již v plné činnosti člověka. Co přinese pro život náš malý, osobní, i pro všelidský, je otázkou i problémem našeho vnitřního uvědomění si sebe, svého poslání v úloze člověka, jenž je obrazem kosmické tvůrčí Moudrosti a univerzální Lásky. Pozorné, soustředěné a vědomé myšlení staví vysoké úrovně vnitřního života, buduje pevný charakter, jímž se začíná realizovat dokonalost. Od myšlenky jdeme k citu, aby v moudrosti byla láska, v lásce moudrost. Sjednotíme tyto věčně živé, krásné a silné aspekty a položíme je do slova, které je jejich prvním projeveným činem. Vliv slova plyne z upřímnosti, vážnosti, hloubky a síly myšlenky, která se do něho vtělila.

Myšlení je mocný tvůrčí projev, hýbající celou duší i tělem, pohyb silný, neustále živý a činný. Myšlenky jsou nejtišším pohybem života. Neslyší se, nevidí, ruka se jich nedotkne, zdá se, jakoby neměly nic společného s tímto světem. Vyvstávají ve vědomí nečekaně jako vítr v prostoru krajiny. Nikdo jej nevolá a on přece jde z neznáma do neznáma za svou poutí, již mu určují zákony sil a energií Země. I myšlení má své tajné cesty, zákonitost svého zrodu i hluboce vážné příčiny, které je posílají do lidského vědomí. Tyto příčiny unikají postřehu, rozumové úvaze i přesné definici. Jsou na hranici našeho poznatelna. Jsou záležitostí vnitřního života, který intenzivně a s nesmírnou živou impulzívností je neustále a věčně pohotový k tvůrčímu vzruchu, k dynamice činnosti v nejhlubším jádru sil a mocí.

Nic ze známých jevů života nemá tolik spontánnosti, tolik nečekané intenzity, síly a životnosti, kolik se jí projevuje v záplavách a proudech myšlení. Vyvstávají myšlenky i zcela vzdálené předmětu, otázce, problému, které je právě ve vědomí a o němž člověk chce přemýšlet, nalézt řešení, odpovědi. Myšlenky však vždycky neodpovídají podle přání. Přinášejí úvahy nečekané. Někdy i zdánlivě bezúčelně věci komplikují, problémy rozšiřují, přinášejí do vědomí úzkost, starost, bolest, ač pro ně zdánlivě není vnějších důvodů. Ony však jsou vždy důvody, jež nelze rozumově postřehnout. Jestliže se v nás ohlásí silný proud myšlení se silným vzruchem, bouřlivým rozčeřením hladiny vědomí, je to vždy určitým výstražným znamením. Svědčí to o porušené rovnováze duševního života, o překročení hranic skrytých zákonitostí, možností, jimiž disponujeme v rámci naší tělesnosti a pozemskosti.

Všechno je podřízeno pevnému řádu soužití. Tento řád naše vnější, velmi omezené vědomí nepostihuje. Ani jej plně postihnout nemůže, protože je do něho vhrnut celý projevený kosmos se všemi svými jevy. Jsme tělem vázáni na Zemi a ona je jen maličkou částí kosmu. To, co lze na ní poznat, je vždy dílčí poznatek. Proto se můžeme mýlit, nebo prostě nedomýšlet, nechápat, vidět úzce. Je to pro nás polehčující okolností jen do jisté míry, ne však absolutně. Pokud máme tělo normálně vyvinuté a zdravé, je zde vždy možnost a schopnost operovat rozumovou úvahou, inteligencí položenou do vínku každé lidské bytosti. Nemůžeme si stěžovat, že bychom nebyli pro složitý a v mnohém protikladný pozemský život náležitě vyzbrojeni. Rozum je dán jako vzácný nástroj. Je přímo v rukou člověka. Lze jím jedinečně pracovat v tělesnosti i v duševnosti. Avšak ani nejlepší nástroj sám od sebe nepracuje. Vždy potřebuje někoho, kdo se ho chopí a jím vytváří věci.

Ponecháme-li náš rozum, myslivé schopnosti, vůli i vzácné vlohy citu jen tak volně a lehce položeny v sobě, nedočkáme se žádných skvělých výsledků v rozvoji vnitřním ani po stránce vnějšího života. Budeme myslet, mluvit, jednat. Tyto naše projevy však zůstanou na okrajích života, nevstoupíme jimi v silné proudy obrodného duchovního hnutí, které musí nastoupit svou vítěznou cestu do všech míst Země, aby upravovalo, napravovalo, obracelo všechno nepravé, nemoudře postavené, regenerovalo dobré a ušlechtilé, co se zdá ochabovat, přímo zmírat v dnešním člověku.

Nelze zůstat v pasivitě pozorovatele a občasného komentátora věcí a situací, jež se líbí i nelíbí. Nelze dál v těchto přístupech a postojích hrát dvojí úlohu: z jedné strany kritika, který je neustále nespokojený se vším a všude, který chyby vytýká, na ně poukazuje v rozhorlených výtkách a také občas dává rady, jak by se mělo to i ono dělat; z druhé strany však tentýž svým vlastním životem rozšiřuje i prohlubuje ony linie, které se dávno vychýlily ze vztahů míru se všemi, lásky ke všem, jak je žádá neměnný duchovní řád soužití.

Nespokojeni můžeme být. Můžeme i říci, co se nám nelíbí, co bychom si přáli vidět lepším a dokonalejším. Do řad adresátů, jimž toto v duchu i přímo slovem posíláme, musíme však zahrnout i sebe; sebou začít uskutečňovat své představy o moudrém, dobrém člověku, o životě, jenž má zrcadlit svůj božský původ, příčinu své existence. Je to ovšem úkol, nad nějž není. Je těžký, nesnadný, velký tak, že jej neobsáhne jedno či dvě desetiletí. Musí se rozložit do všech let života, jenž je nám zde dán právě pro toto poslání – ve zlém promítat dobré, v rozporném a protikladném vrcholně harmonické, v hmotném duchovní.

I když si nezastíráme nesnadnost uskutečnění a dosažení tak vznešených cílů, vysokých idejí za daných okolností a krajně nepříznivých podmínek, jak je předkládá situace světa, přece před úkoly necouváme, je neodkládáme. Jsou nejvyšší a jedině aktuální. Jsme pevní a stateční vědomím, že jsme vyzbrojeni pro nesnadné práce, že se máme o koho opřít, že můžeme očekávat pomoc. Zde na Zemi a tak jak jsme v těle, máme každý sám sebe na pomoc se vším, co je v nás jako božské vlohy rozumu, citu, vůle, schopnosti myšlení, dar slova. Všechny tyto složky jsou v nás již dávno v činnosti. Jimi jsme, co jsme jako lidé, jako člověk.

I když jsme však mysleli, cítili, mluvili, podobalo se to pramenu vody, která nedobrovolně někde z vysoké hory vytéká, plyne přes krajiny, kolem stromů a květů, aniž jí kdo určoval směr, díval se pozorně na její hloubku či mělkost, tok rovný nebo klikatý. Voda nespoutaná, neusměrněná vůlí člověka, jeho záměrem položit ji do služeb, nedává žádoucího užitku. Někdy i škodí, ničí lidské dílo.

Řeky našeho myšlení ponechané bez dozoru, neusměrněné vůlí činit dobré, projevit život ušlechtilejšího duchovního člověka, zrcadlit vyšší moudrost jako základní předpoklad harmonie vztahů ke všemu, nenesou blahodárnost, jakou by mohly nést. Nezušlechtí náš vnitřní svět květy jemných citů, silnými, krásně vzrostlými stromy tvůrčí iniciativy dávající naší činnosti vysoké zaměření a tím i posvěcení a požehnání pro každé dílo. Takové nese zdar, dává hodnoty, rozlévá jas a silné světlo klade do každého kroku, že on pak zanechává citelnou stopu všude, kde je učiněn a prokonán. Tak se tvoří příklady, tak se může rozvíjet vzor člověka, jaký strhuje ostatní k následování. Po takovém již naléhavě volá tento čas, stupeň vývoje, jenž má uskutečnit a tak již jasně projevit to, do dosud bylo z velké části utajeno pod jménem člověk – slavné, mocné tvůrčí Slovo vesmíru. Jeho činností je i lidské dílo na Zemi nesoucí dobro a mír, tvořící tisíce věcí pro blaho všech.

Myšlení je počátek tohoto díla. Proto s bdělostí matky střežící své malé novorozeňátko, s láskou, která je na svět vítá, stůjme u každé své myšlenky. Když se na svět rodí, i když už dospívá naším přáním, naší dobrou vůlí přinést s každou myšlenkou životu svému i všelidskému vždy jen to nejlepší, nejkrásnější a nadevše potřebné. Potřebným je vše, co slouží míru i posvěcení dobra. Nechť se jimi zklidní, ztiší naše srdce, cesty a osudy každého na Zemi. Je těchto vzácností života pramálo. Tak málo, že z jejich nedostatku člověk tělesně i duševně zemdlívá jako tělo bez chleba a vody.

Ony však nepřijdou do našeho života samy jako přímý dar do rukou. Vydobývají se z tvrdé půdy odporu, jejž klade hmota, tvořící přímo ocelový krunýř na vědomí člověka. Proto je třeba úsilí; vědomého chtění a konání; uchopení vzácných nástrojů rozumu; ponoření se do vůle, operování jí v mysli, citu i slovu, aby tyto složky vnitřního života byly činné, tvůrčí, iniciativní, jaké jedině nesou blahodárnost životu osobnímu i všelidskému.

Pojďme k řekám myšlení, prohlubujme řečiště vědomí. Rozšiřujme toky i poutejme, je-li třeba. Stavme i pevné hráze, vidíme-li, že řeka je příliš prudká a je nebezpečí poškození břehu, jímž je řád lásky člověka k člověku a k Bohu.

Myšlenky, jimž dal vznik šlechetný záměr, dobrá vůle, touha po míru, přání blaha všem, nesou v sobě tvůrčí sílu a moc. Takovými se život rozvíjí a naplňuje krásnem i reálnými hodnotami. Jimi můžeme každý den a v každé hodině přinášet Zemi požehnání, urovnání jejích cest osudem lidství, ztišení všech srdcí v pokojném soužití. Tak se staň!

Život člověka je rozložen do tří úrovní: tělesné, duševní a duchovní. Každá z těchto tří úrovní je rozdělena na určité stupně, jichž si zatím můžeme představit sedm. Lidské já je schopno působit na všech třech úrovních a na všech stupních těchto úrovní – jeho činnost je nicméně vymezena řádem a plánem Stvořitele, aby byl zabezpečen jeho dobrý a účelný chod, pohyb a děj.

Každá inteligence musí dodržovat zákonnost pohybu veškerenstva. Lidské já totiž není v činnosti samo; mimo ně je ještě celá řada významných, vysoce inteligentních já. Všechna mají svůj úkol, poslání a dávají svým bytím životu svůj specifický projev. V křesťanské terminologii se používá pro označení onoho skrytého činitele, jenž oživuje tělo a dává mu inteligenci, pojmu duše.

Člověk, který chce dosáhnout duchovní cesty a na ní se nejen udržet, ale rychle spět k cíli vzdálenému každého nižšího průměru, se musí věnovat soustavnému studiu života, cvičit vůli a rozvíjet moudrost. Cvičení vůle je zároveň kázněním celé nižší podstaty projevené tělesností. Vyvíjení duchovního života je povznášení nižšího vědomí k vyššímu, jehož sídlem je duchová podstata člověka.

V člověku nevěřícím není vyšší vědomí v činnosti. Skryje se do hlubiny já a tam zůstává v pasivitě a jen jako udržovatel sil, existence. U člověka žijícího pouze nižším vědomím vždy dochází k úchylkám od Božích zákonů, jimiž je život veden ve svých vyšších formách duchovního bytí člověka. Jen vyšší vědomí je schopno správné řídící a kontrolní funkce. Je-li v nečinnosti, člověk se rychle sesouvá z mravních a charakterových základen do primitivních rovin a někdy až k rozumové deformaci.

Ztrácí-li člověk víru v duchovní skutečnosti a zůstává i tak myšlenkově činný a schopný vytvářet relativní hodnoty pro pozemský život, je to tím, že dosud plně nevyčerpal zásobu sil pro myšlení i konání, daných mu k dispozici před vstupem na tento svět. Nejsou-li však na Zemi obnovovány ve vědomém zapojování se na Božské jsoucno modlitbou, meditací, úvahou a vůbec myšlením na Boha, jejich zásoba se brzy vyčerpá. Takový člověk sice na Zemi ještě vydrží v myslitelské činnosti, při přechodu na onen svět však ztrácí poslední kapky sil. Vstoupí do těžkých komplikací, protože na nový život a pokračování v cestě stejně již nesnadných vývojů obrodných a zušlechťujících není ze Země dostatečně vybaven.

Jinou příčinou schopnosti myslet a dokonce i tvořit a uplatnit se za stavu odloučení se od zdrojů sil a mocí v Bohu, je zvláštní jev zdvojeného života. Není sice běžný, ale v tomto čase se vyskytuje stále častěji. V určitém stadiu odpoutání od Boha, ať už z lhostejnosti nebo v důsledku těžkých provinění, zmocní se onoho člověka cizí inteligence jiné bytostné kategorie, sídlící v prostoru společně s lidským. Postupně ovládne jeho mentalitu a vsunuje do ní své iniciativy, tvrdou vůli i různě vyhraněné, nevinně vyhlížející negace. Takový člověk pak myslí, ale ne svým já. Stává se reproduktorem neznámé, těžko zjistitelné inteligence.

To jsou nejtěžší a nejsložitější věci lidského života, o nichž se ví málo nebo vůbec nic. Jejich řešení se vymyká lidským možnostem. Čas nesoucí vstup Krista do všech věcí lidstva k jejich řešení radikálními zásahy, pronikne i tuto záležitost Světlem a dá přesné určení situacím a tím možnost jejich uvedení do normality a řádu.

Již v Genesis je psáno, že Bůh dal Adamovi moc dát jméno všemu na Zemi. Toto zmocnění člověka určitou vládou nade vším, co je kolem jeho života, se úměrně s jeho vývojem k božskému stavu ještě rozšíří. Proto také člověk mimo jiné příčiny začal žít v protikladu, aby byl veden k poznávání věcí života a je definoval, plně si uvědomoval jejich význam v životě. Dosud to však dělal velmi omezeně. Zatím prozkoumal jen hmotu, určil její prvky, jejich působnosti a možnosti a tak dal vlastně teprve všemu jméno. Tím, že věřil v souvislost hmotných věcí, objevil vlastně zákonitost hmoty.

Jen vnitřní oblast své duše dosud neprozkoumal, pro její věci ještě nenalezl pravá jména. Nepoznal proto ani jejich pravý, hluboký význam. Vnitřní oblast lidského života je však oblastí velmi rozsáhlou, sahající až k tajemstvím Boha. Těžko je do ní pronikat; jak teprve zkoumat a určovat, co je skryté v duši, co v srdci, v rozumu, a působnost toho všeho na vývoj tělesný i duševní.

Co člověk vidí pod slovem láska, to je viděno i těmi, kdo člověka soudí a hodnotí jeho stav a vývojový stupeň. Člověk může klást účty ze svého jednání podle stupně své zralosti, jak se vyvine inteligencí citu, jak chápe životní jevy a jejich složitosti, jak do nich proniká a podle toho zařizuje svou životní cestu. To mu teprve později umožňuje nazvat věci života pravým jménem. Teprve přesnou definicí je může zařadit do své cesty, aby vše směřovalo k nejvyšším cílům, jak měl na mysli jejich Tvůrce.

Každý nevědomý člověk všechno pozemské vztahuje především na člověka; jakoby on měl jedinou zásluhu o pozemský život se všemi jeho projevy. Místo, na němž je možno přesvědčit se o dobru plynoucím z duchovního snažení a spojení s Boží Láskou, je uvnitř samého člověka, v hlubinách jeho nitra. Každý tam však nedovede vstupovat, prožívat jeho stavy, v nichž jedná, mluví a projevuje se božská intuice jako přímý impulz nejvyšší Božské Lásky. Proto hledáme pomoc, cestu k poznání, a jdeme za těmi, kdo již před námi hledali a nalezli. Bylo jim z Boží milosti dáno anebo se sami vlastním úsilím dostali do oblasti vyššího vědomí v Bohu v jeho složitých, nesmírných, nezbadatelných projevech, jimž říkáme život.

Marné je říkat lidem, že duchovní úsilí nese nejvyšší dobro. Pokud oni sami o tom nebudou vnitřně přesvědčeni, duchovní cestu nenastoupí. Kde se však mají přesvědčit? Hodnoty jim doporučené jsou Božské věci a nejsou ke spatření tělesnýma očima. A jsou-li, pak třeba nejsou za Božské uznány. Místo, kde se lze přesvědčit o dobru plynoucím z duchovního snažení ve spojení s Boží Láskou, je jedině v nitru každého člověka. Každý tam však nedovede ještě vědomě vstupovat, na ně se soustřeďovat a z něho čerpat jak z bezedné studnice živých vod Boží Sílu pro činnost duševní i praktickou.

Zbývá proto jedině chvíle zvlášť pro tento účel daná (mimo jiné) a přímo organizovaná Boží Moudrostí: posmrtný stav – obávaná, protože neznámá posmrtná cesta do prostorů nadzemských, kde skryté věci a duchovní podstaty výrazněji působí a mají zvláštní otevřenost, že lze do nich nahlédnout a poznat mnohé, co na Zemi je tajemstvím. Tam je každý blíže zdroji poznání, pohledu z vyšších hledisek, má větší a stálou možnost zkoumání vlastního nitra do značné hloubky. Mnoho ze zemské činnosti tam končí. Je to sféra tišší než je naše známá pozemská, a proto člověk má více času k přemýšlení a hledání pravdy, k poznání svých chyb a omylů i k hledání východiska z nich.

Tento způsob zkoumání života ovšem nese duši i mnoho problémů, které sotva stačí překonat. Tento svět s nimi nepočítá, protože není do nich zatím zasvěcen, a proto nikdo na ně není připraven. Spoléhat se proto, že se po smrti všechno dovíme a podle toho se zařídíme, není moudré. Je to již pozdní poznání. K rychlému napravování tam nejsou příhodné okolnosti ani nutná síla.

Do Země přicházíme z mnoha důvodů. Na prvním místě je to však nutnost poznat život ze všech stran, jak jej tvoří ostré protiklady světa. Nestačí však zůstat jen u konstatování. Program se tím nevyčerpá, ale teprve navodí. Do života se má zasahovat, vnitřně odpovídat na každý jeho jev a situaci, aspoň v myšlenkách. Zvláště se má studovat to, co je nedobré, nesprávné, chybné i zcela zlé. Má se dát všemu správné označení, zařazení v důležitosti i účinu na lidskou duševnost i obecný život vnějších stran.

Hodnotit a definovat věci je počátkem vývoje člověka k božské moudrosti a dokonalosti. Z toho plyne nutnost hledat zdroje vědění o cílech, možnostech, příčinách i původu života.

Zkoumání života je složitý a dlouhodobý proces. Skrytá duchovní síla působící na myšlení vede k poznání a chápání, je-li jí otevřena mysl touhou po vědění. Láska vyzařující z lidského srdce, dá-li se jí plně k prostoupení, vytváří i na Zemi duchovní sféru, v níž se život dobře a lehce chápe i realizuje. Bez těchto vnějšímu vědomí utajených proudů inspiračních by nebyl možný žádný vývoj. Jedinou sférou činnosti by zůstalo vytváření i přetváření jejích forem v omezených obměnách.

Aby se inspirační proudy rozšířily a jejich vliv dal vyrůst vnitřním vlohám člověka, musí on tomuto procesu vědomě napomáhat. On sám sebe zná jako myslící, cítící a mluvící bytost schopnou určité duševní činnosti a tělesné práce. Za myslí a citem je však ještě něco. Je to vyšší složka, tajný zdroj lidského života, Božské světlo v člověku – nesmrtelná duše.

Čím je a co v ní je? Nelze ji charakterizovat přímo jako věc, kterou si můžeme prohlédnout ze všech stran. Všechno nadsmyslové a nadrozumové je tajemstvím. Vysvětlit podrobně, co Bůh je, nemůže ani největší zasvěcenec Země. Může jen říci, jak působí, čím se projevuje, jak jej vnitřní vědomí vnímá, nazírá. Toto nazírání je však vždy závislé na vnitřním stavu nazírajícího. Tyto stavy jsou diferencovaně postavené a každý odpovídá jedné rovině rozložené působnosti Boha v bytostném jsoucnu.

Člověk vtěsnán do hmotného těla pod zákonem gravitace nemůže dosahovat absolutního nazírání věcí v oblastech zákonitostí protikladných. I když vědomí je duchovní princip a jako takové nemá hranic, vazba na tělo a mozkovou reprodukci je neúprosně omezuje. Nejlépe Boha vystihuje ten, kdo ví, že je vše: Mlčení i Slovo, Pohyb i Čin, Nehybnost i Skutečnost – Absolutno. A to jsou jen představy a pojmy lidské, omezené jako všechno v lidském projevu. Nevíme, jak se Božství jeví z úrovní archandělských, serafínských či cherubínských.

Jako nelze definovat život a jeho Tvůrce, nelze ani vystihnout pojem duše. Můžeme postihovat její projev a působnost, až vstoupí do vnějšího dění jako slovem formulovaná myšlenka či lidským jednáním vyjádřená výše ušlechtilosti. Je tím však síla a schopnost duše vyčerpána? Kryje se cit s pojmem láska? Lze totožnit myšlení s rozumem?

Rozum i cit jsou silné složky duše, ale za nimi jsou ještě jiné. Ty však nejsou projevitelné zřejmě, a proto se o nich ví jen málo. Jsou velmi jemné a dají se postřehnout jen ve zvláštním okamžiku navozeném citem, kde je ztlumena nadvláda rozumu, jeho osobnostně zaměřeného myšlení a zájmů. V té chvíli se na zklidněné hladině nitra objeví záblesk zrcadlení vnitřní duše, její nepostižitelná krásná a působivá blaživost a pohnutí, utišení, mír i vědomí nadpozemských skutečností. Přichází z hlubiny duše, a neslyšným, nevnímatelným pohybem. Ohlásí se jemným dotekem nesmírně příjemného vjemu, zvukem, jaký by vydalo spadnutí plátku růže nebo dopad seménka pampelišky.

Do světa myšlenkových vzruchů, prudkých pohybů a závratného tempa práce, v prostoru suverenity rozumu, tato jemná hnutí božského duševna jsou nepostřehnutelná. Jsou proto stáhnuty do ticha vnitřní duše, do funkcí v pozadí dění jako je podmiňující i je inspirující. Je však nutno přesunout je z míst, kam je postavila nevědomost, lhostejnost a tvrdost rozumu, na postavení nejvyšší – vložit je do vědomí a tak jim umožnit vliv na osobní vývoj a od něho k zásahům do dění světa. Jejich činnost otvírá proudy životních sil, uvádí je do pohybu směrem k celému rozložení člověka. Mentální a citové síly uvedou do tvůrčí inspirace a dají pro ni potřebná soustředění i kontrolu nad celým děním duševna. Tak nesmírně složitými procesy počíná život lidství denně a v každé vteřině, obnovovaný i rozvíjený Boží Láskou jako nejvyšší a nejsilnější živoucí mocí.

Dosud se toto vše odehrávalo v pozadí vědomí v procesech, o nichž nebylo známo nic nebo jen málo. Tento čas nese nutnost poznat vnitřní pochody, seznámit se s jejich rozsáhlou a složitou dělbou funkcí nejen pro poznání samo, ale pro jejich zapojení na vnější smyslové orgány. Základem toho je myšlenka, že známé lidské rozumové i citové projevenosti jsou jen zcela malým paprskem života z velkého kvanta duchovních sil a mocí, že člověk operuje jen nepatrnou částí možností sebe. Proč tomu tak bylo i dosud je, je tajemstvím cesty člověka. On je součástí trestných sankcí na něho uvalených řádem bdícím nad normalitou i deformací věcí života.

Teprve uvědoměním si této situace lze hledat cestu z ní a nakonec i radikální obrat nesoucí žádaná spojení nižších lidských složek s vyššími. V současnosti je to ještě problém. Je navozen jednak základní nevědomostí a pak velmi nízkým až primitivním stupněm duševního i duchovního stavu i labilitou charakteru lidí. Jakmile se však projeví náležitě silná vlna volání po nápravě těchto neutěšeností, situace se mění přímým zásahem z nitra oněch podstat, o jejichž uplatnění se jedná. Ozve se z nich hlas Boží odpovídající na volání člověka. Beze slov, jak jen On zde zná, vede tento skrytý hlas ke zvýšení vnitřní aktivity. Ta sama uvolní, rozhýbe stojaté vody v člověku. Dá do pohybu mysl, cit i vědomí a usměrňuje je do duchovních pramenů života.

Vyšší jsoucno čeká na obrácení se člověka k němu, jeho vstup v ně vítá, je již nedočkavé i netrpělivé. Je již nejvyšší čas překročit onen bod ustrnutí v krunýři malosti člověka, jinak je ohrožen nebezpečím, že udusí i to málo, co již v jeho duši vzrostlo i vzkvetlo.

Další úkoly do vnitřní šíře rozvinutého člověka jsou již v nadzemské oblasti. Kosmický vývoj věcí v něm položených dosahuje hranice, za níž je už jejich nové tvárnění. Pro tyto nové procesy je počítáno i s člověkem, s jeho vlohami, které dosud jsou v úzkém rozsahu nebo nečinnosti. Všechny síly ve vesmíru nejsou ještě pod upřesněnou zákonitostí a tím účelnou funkcí. Vyvstává však stále naléhavěji jejich nutnost. Proto je naléháno i na lidský vývoj, aby se rychle formoval do určených drah a dosahoval jejich cílů. I člověk má co říci kosmickým situacím se souhrou harmonickou i nezpracovanou a chaotickou. Zvláště do této má zasahovat a rovnat její vychýlení. Není však ještě pro takové služby vnitřně ani vnější stránkou tělesnosti vybaven a disponován. Čekání na jeho opožděný vnitřní vývoj je už neúnosné pro vyvstalé situace.

Proto jsoucno vysílá na pomoc lidstvu některé ze svých vysoce vyvinutých bytostí, aby svou moudrostí i silnými vlivy zasáhly do pomalého vývoje lidské psychiky i duchovních stavů a daly jim náležité rychlé informace i návody, jak upravit a měnit, rozvíjet a dokonale stavět nové lidství.

Každý hledající cestu k vyšším cílům a programům života najde, lépe řečeno, je na ni neviditelnými duchovními učiteli a ochránci uveden. Je to cesta nejlépe odpovídající vnitřnímu stavu onoho hledajícího i úměrná budoucím úkolům v kosmu. Všechny cesty však, ať se vinou kteroukoli náboženskou formou, musí procházet klasickou základnou existence, jíž je láska. Její vliv na vývin vnitřních vloh je závratně, zázračně působivý. Rozpouští všechny tvrdé, zledovatělé krunýře na hladinách mysli, citu i celého vědomí, otvírá pokladnice duševních i duchovních sil. Jejich nabíráním z bezednosti všeho Božského stává se člověk Božím obrazem ve vesmíru.

Rozvinutí člověka do těchto ideálních, avšak realizovatelných rovin, lze dosáhnout prostředky, které pro tento účel a program stanoví odvěký Boží řád. Do něho se postupně vkládají jen aktuální doplňky, jak je žádají časové krize nebo příliš vysoké překážky plynulého postupu. Do prostředků vývoje jsou zahrnuty i pozemské vzdělávací možnosti, jak je dává obecná pedagogika a věda všech oborů.

Avšak vědomosti získané tímto studiem zkreslují životní obraz, protože jsou dílčí. Vedou mysl jen úzkým kruhem věcí hmoty a Země, krátkým životem tělesnosti. Proto dávají jednostranné a jednoduché výklady určující jen malé cíle. Všímají si jen reakcí a reflexů z hmotného prostoru. Do hloubky psychiky nepronikají, duchovno zcela míjejí nebo o něm mluví velmi neurčitě. Neupozorní na to, co stojí za děním a událostmi světa jako jejich skrytá, avšak největší příčina. Ona však existuje, chce být poznána a dát mnohostranný i jasný výklad života člověka. Věcí poznatelných rozumem je nesmírné množství, takže stačí naplnit vědomí až po okraj. Je-li mysl takto naplněna naléhavými a často i okrajovými nebo i zbytečnými záležitostmi tohoto světa, nelze jí zabývat se otázkami příčin a problémů nadsmyslového vnímání a prožitku.

Každý obor vědění má vyhraněnou určitou mozkovou oblast. I duchovní vědění, má-li zůstat trvalým obohacením vědění a paměti, musí se v mozku zabydlet, vytvořit si v něm mentální i skutečné sídlo. Člověk, který si tyto skutečnosti neuvědomuje pokud má mozek pružný a schopný svých funkcí, po jeho ochabnutí nemocí nebo stárnutím není schopen většího rozvinutí sebe ani práce na duchovním poli. Vše žádá své, neboť vše je u člověka podmíněno a zapojeno na podivuhodnou zákonitost, jež provází lidské cesty nejen Zemí, ale i dalšími stupni jsoucna.

Je proto krajně nemoudré odkládat svůj vnitřní vývoj a duchovní vzdělání do pomyslného času, v němž podle mínění člověka bude pro ono složité a hluboké více času a sil. Na Zemi jsou již k dispozici dobré prostředky napomáhající duchovnímu vývoji. Jsou to věky vypracované a dobře osvědčené náboženské soustavy dané zcela do služeb tomu, kdo hledá poučení o Božích věcech i prostředky k posvěcení a zasvěcení do tajů mysterií Boha a člověka v jejich ostrých diferencích i společném znaku.

Je zde i celá řada životních prožitků a otřesných dojmů, které nutí zamýšlet se nad životem, studovat jej jako vědec svou oblast profese. I osobní a obecné utrpení lidstva jsou silnými mementy, otazníky i vykřičníky. Jsou dotekem vyššího vedení, která se snaží upozornit pozemského poutníka na jeho spletitou cestu, vést ho, aby se učil chápat, hlouběji meditovat, aby hledal poznání a rozvíjel se do ušlechtilého lidství, z něhož lze vystupovat po nekonečných stupních do Božsky projeveného jsoucna nesmírných možností, všestranného rozvinutí se i uplatnění lásky a vysoké inteligence člověka.

Z druhé strany však přistupuje na Zemi k člověku vliv protikladný, který odvádí jeho pozornost všemi směry do rozprostřeného životního dění na Zemi, které je také překvapující svým vývojem, návaznostmi a stoupající kulturností civilizací. I to člověka může zcela zaujmout a naplnit mu celý život, není náležitě bdělý a nerozlišuje podstatné od okrajového.

Dvě cesty se vytyčují před každým příchozím na tento svět: jedna vede ke hmotě, druhá k duchu. Každá otvírá člověku možnosti uplatnit inteligenci a projevit živou aktivitu.

Zemský život je však jen krátkým zablesknutím zářivého světla, rychle se rozvíjejícím květem, který ráno silně zavoní a večer jeho krása opadá. Kdo se věnuje jen činnosti pozemské, musí počítat s krátkostí své slávy, cti i výsledků práce. Třeba lidmi ctěn a milován, je za čas zapomenut nebo jen příležitostně vzpomínán.

Kdo se vloží do cesty s programem duchovním, začne žít tiše, skromně a nenápadně. Není znám a vyhledáván, nemá slavné jméno ani význačné funkce. I on musí žít tělesným životem, pracovat pro potřeby obecné i své. Pomáhá rozvíjet pozemský život svými službami, prací, povoláním. Ale jeho hlavní zájem a nejvyšší pozornost je obrácena k věčným hodnotám, k cílům Božským. Život se mu jeví jako mohutný veletok oblévající vesmír rozlitý v něm a opět se slévající v jediný beztvarý proud vracející se ke svým počátkům – k Bohu. I před hluboce moudrým je On jako bezpočty závojů zakrytá tvář.

Člověk k němu musí vzhlížet jen s pokorným skloněním hlavy, s vroucím přáním zachytit paprsky záře a Světla, krásy a nekonečné Lásky z Něj vycházející – sebe pak vnímat jako jiskru mohutného nebeského ohně věčné Podstaty všeho živoucího – prožívat sebe v dojmu a prožitku kapičky přilnuté k proudům oceánu, ať je bouřlivý, tichý, nádherný svou nekonečnou hladinou klidu všech svých stojatých vod zrcadlících sluneční světlo i krásu hvězd, tajemství věčnosti…

(60. léta)

O duchu

Projevy duchovního života jsou zvláštní. Jejich vyjadřování se děje nám nezvyklou formou, kterou je možno nazvat obraznou řečí. Zvláštním působením na určitou věc či bytost, která má být o něčem informována, se dociluje toho, že ona sama v sobě si vytváří představu toho, co má vědět a znát, čemu porozumět. Pod silným proudem inspirací Božské Moudrosti vzniká v duši čistý, pronikavý jas silného světla, rozlévá se vědomím, pokládá jas na vše vnější i vnitřní. Se světlem vstupuje do duše poznání všeho, co se rozprostírá kolem ní i v ní, má duši co říci, co zjevit.

Bůh má mnoho způsobů projevu. Volí různé formy, různé cesty k dorozumění s duší, kterou chce zasvětit do vyšších věcí života. Působí úžasně, nevyjádřitelně, krásně a přitom se dohovořuje s geniální jednoduchostí. Chápe se věcí daných do života jako forma, tvar, jako určité dění, a používá jich zvláštním způsobem k vyjádření svých záměrů, plánů a úmyslů. Jimi naznačuje a rýsuje cestu, jak to nebo ono se bude prožívat nyní i v budoucnu.

Každý člověk ovšem přijímá svým způsobem proud onoho zářiplného světla Božských inspirací jako svého životního vůdce. Ty usměrňují jeho cestu pozemskou činností. Má-li snad některý člověk poslání vymykající se běžnému způsobu života, pak inspirace Boží Moudrosti zesilují své proudy, rozšiřují své prameny působnosti, vlévají do vnitřní mysli duše silná světla. To proto, aby duše mohla lépe, jasněji chápat věci života v jejich plném, hlubokém a skrytém významu, aby byla poučena, zasvěcena do určitých tajemství, která stojí za děním pozemského života jako vysvětlující, zdůvodňující příčina.

Dává-li se však někomu silnější proud inspirace Boží Moudrosti, neděje se tak jen pro jeho vstup na neobvyklé cesty života, aby byl nad jiné povznesen a omilostněn, pro vědomí vlastní výjimečnosti. Vstoupí-li někdo ve zvláštní stav, jenž mu dává možnost i schopnost poznání skrytých Božích pravd, na nichž je postaven lidský i univerzální život, pak vzácný dar Boží je podaný těm lidem, k nimž tento omilostněný člověk přichází s duchovním sdělením pro jejich osvícení osobní i na náboženských cestách. Je svatou povinností dát k dispozici pro služby všechno, co je Boží inspirací někomu věnovanou jako schopnost pronikat k podstatám života, do hlubin vědění o Bohu i člověku.

Není záležitostí inspirovaného a darem ducha sloužícího, jak jsou jeho služby přijaty, do jaké míry pochopeny. Kdo slyší a žije jakoby neslyšel, nese vlastní odpovědnost. Ta není z něho sňata zde na Zemi ani na onom světě. Duchovní poklady jsou převzácnou hodnotou a rozdávají se jen za výjimečných chvil. Proto místa, kam jsou pokládány, jsou střežena bdělýma očima nebeských duchů, kteří vidí tam, kam žádný pozemšťan nedohlédá.

Každou perlu odhozenou lhostejným nebo překročenou nevšímavým zvednou a dlouho takového nechají žít jako rybu na souši. V tom je duchovní zákon nesmlouvavě přísný. Bůh dává – Bůh odnímá, protože člověk není stroj ani ptačí holátko, jemuž se sousta musí vkládat až do hrdla. Vybaven rozumem, citem, pohybem, duší myslivou a duchem z Boha – má za povinnosti vychovat se těmito skvělostmi v bytost dokonalou.

Oslnivě zářící proudy Síly Božského Logos jsou vyzařovány do všech prostorů jako dech určující život a mohutnost vesmíru.

V nekonečném prostoru stvořeného života jsou různé stupně božských inteligencí, v různých bytostných formách jsou rozděleny a odlišeny do několika kategorií značně se od sebe lišících významem i rozsahem činnosti. Hlavní důvod jejich odlišnosti spočívá v nestejné kvalitě i množství tvůrčích sil, aspektů moudrosti a lásky. Podle svých kvalit a tvůrčích schopností mají určené úkoly v Božím díle, projevujícím se jako vesmír.

Za viditelným vesmírem je vesmír neviditelný, který odpovídá prostoru hmotného vesmíru, jeho hvězdným seskupením, které není ničím jiným než soustředěním určitých sil v určitých centrech. Jeho existence má však jemnější strukturu sil. Na Zemi je znám pod neurčitým pojmem astrální sféra. Ta však není jen jedním malým místem, ale je vložena v obrovsky veliké a široké prostory, podobně jako viditelný hmotný vesmír.

Astrální vesmír není nekonečný. Za ním je další a opět další. Abychom si alespoň vzdáleně představili složitost Božího stvořeného díla, můžeme si myslet, že je nad sebou nebo za sebou takových vesmírů sedm. Jinak řečeno, je to sedm sfér, sedm úrovní života. Každá tato úroveň je jeden velký prostor života. Aby nás nejímala závrať z tak úžasných životních prostorů vytvořených Všemohoucím, můžeme si je pro své představy poněkud ohraničit a tak se alespoň zčásti orientovat. Jako je celý vesmír sedminásobný, tak i naše Země je sedminásobná, nebo lépe řečeno, má sedm životních úrovní.

Když lidské tělo zemře, neopustí člověk – lidský duch – hned Zemi. Zůstává na ní dál. Posune se však na její další úroveň, fyzickému oku neviditelnou. Tam pokračuje v životě dál – myslí, cítí, mluví i pracuje. Až tam naplní svůj úkol, nastává proces podobný smrti těla zde na Zemi a lidský duch vystoupí výše do jemnější sféry a tam pokračuje v prožívání svých podivuhodných cest životem. Tak může postupovat až na úroveň šestou. Sedmá, nejvyšší úroveň, nebyla dosud lidskému duchu otevřena a dostupná. Na ní je již přímé Boží působení a život v ní je již beztělesný, je v čistém duchovním bytí já. Tam ustává činnost přes tělesné orgány mozku, rukou, očí a podobně. Tam myšlenky samy jsou již reálným dílem.

Každý lidský duch nepostupuje z jedné sféry do druhé, z nižší do vyšší. Jeho postup záleží na jeho vnitřním stavu. Jeho vnitřní stav je vlastně podoba duše. Myšlenky a city jsou totiž mocnými tvůrčími činiteli, které vytvářejí v duši její vnější tvar, její podobu, krásu.

Myšlenkové a citové síly jsou v beztvarém jsoucnu prvním stupněm projevenosti. V jejich životních oblastech není pevných tvarů a forem, jak je tomu na jiných stupních života. Přesto však jsou první vlnou na oceánech čirých, průhledných jako vzduch, jako dech lehkých sil nejvyššího jsoucna, jsou prvním zvrásněním nehybné hladiny životních podstat. A toto rozhýbání oceánů duchovního jsoucna dalo životu světlo. Světlo zrodilo myšlenky, myšlení. Myšlenkové síly se proto projevují intenzitou světelných vln, jejich výboji, jejich hrou.

Myšlenky jsou ukázkou, jakými možnostmi operuje tvůrčí Moc, jaké vyjádření může dávat silám beztvarým v podstatách bytí, jak je může složit v giganty, promítnout jako úžasné nepatrnosti; nebo jim dát jména láska, dobro, krása, moudrost, mír, světlo a pohyb, myšlenky, city, tělo i duch.

V myšlenkách člověka působí tak, že jejich síly jsou projevy životních sil. Ve středu životního kruhu stojí jako výrazný reprezentant, v němž síly a moci nejvyšších podstat mají svou tvůrčí dílnu, své jeviště, kde se skládají do pohybů jejich sil a mocí, do prvých vln, vytvoření děje, působnosti vůle. Ta je ze všeho jsoucna silou nejvlivnější, ale také nejhrubší.

Všechno, čeho se dotýká, vyvolává vědomí skutečnosti velkého množství věcí. Jsou prosté, jednoduše složené i tak složité, že nikdo nemůže dosáhnout dna jejich skladby; jsou stálou záhadou. Cítí pod rukama tvrdost kamene, vidí před očima barevnost přírody. Nechápe ještě, že tyto viditelné, hmatatelné věci jsou ve skutečnosti obrazem kouzelného umění nejvyšší Vůle, jež svou mocí, chtěním, tvoří z neviditelného viditelné, z čirých beztvarých proudů sil života bezpočet jejich tvarů a vyjádření, jež jsou nádhernou stavbou zbudovanou na základě čirých sil beztvaré jsoucnosti, prapodstaty Bytí. Jsou zrozeny dílnami geniálních umění nejvyšší Moudrosti.

Člověk pochází z oblastí, v nichž vznikají formy života. Proto chápe dobře jen to, co je v nich, co je mu vlastní, neboť sám je ve své skladbě výrazem, projevem, představitelem životních sil a mocí působících rozděleně, vyhraněně, specificky. Jeho tělo i duše jsou rozloženým vějířem sil života, paletou podivuhodných barev, z nichž vychází Božství v obrazu hmoty a ducha v jejich různé i společné působnosti.

Všechna jména, všechny tvary Země i vesmíru nevyjádří, neobsáhnou Ono veliké, jediné, mocné, silné a krásné, tajemné a neznámé, co je počátkem počátků všeho živého v pohybu, světle, kráse, činnosti i neustálém klidu.

Pod nezpracovaným, nezjemnělým lidstvím, pod velkým myšlenkovým proudem i slabým hnutím citů, spočívá na dně duše jiskra Božské Lásky, cit silný a mohutně působivý. Dokázala by proměnit suchopár nitra v pole nádherných úrod, srdce člověka v malé zářící slunce, kdyby byla ve spojení s vědomím člověka; protože jen to, co on nosí ve vědomí, má možnost uplatnění, může lidskému životu dát své zdroje k použití, k činnosti, jíž se duševno na Zemi může projevovat v nejvyšší míře a formě, kryjící se s vytýčeným vzorem pro život na vyšších úrovních.

Jenže kdo z lidí ví o svém skrytém pokladu, kdo jej umí vyzvednout z hlubinných podstat duševna a vložit do srdce jako tvůrce dokonalého, božsky již projeveného života? Věřící v Boha nepochybuje o slovech svatého Jana, že Bůh je Láska. Že by také člověk měl být láska, když je k Božímu obrazu učiněn, to již každému samozřejmé není. Dokáže-li někdo na Zemi stát se umělcem, mistrem některého oboru ušlechtilé činnosti, jsou věřící lidé snad ochotni přiznat, že člověk ten je inspirován, že je to dar daný mu Všemohoucím. Přiznat však člověku jemnému, milujícímu, že jeho láska v každé formě je výtrysk v hlubině duše skrytého Božství – projev Boha na Zemi – to již není slyšet ani z úst věřících. Lidé si postavili Boží Lásku jaksi mimo lidský život, mimo možnost a dosah člověka. Boží Láskou lze projevit v člověku něco nadpozemsky krásného, čím by vynikl nad Slunce a všechny květiny Země, nad všechny věci živé i neživé, na pohled dojímající a úchvatné. Přináší lásku Bohu, ale ne člověku. A co člověk nezná, to ani nemá.

Působnost Božských vlivů a vše sil a mocí je vázána na vědomí člověka. Dobro je dobrem pro člověka, když on je jako dobro ohodnotí a uzná. Dobrem je to, co slouží k vývoji k božímu životu. Všechno ostatní je dobro druhořadé, je dobrem relativním. Nic však tak vývoji k božímu stavu nepomáhá jako jiskry ušlechtilosti božských souhrnů všech jemností a citlivostí, dobrotivostí a soucitností a tím i krásy duše.

Nikdo snad nepopře, že láska je dobro nejvyšší. Toto dobro uznává i člověk ještě velmi nízký a tvrdý. I ten žádá od druhých cosi pěkného, žádá ohledy, pomoc různých forem. A kdo ji může dát? Jen ten, kdo má alespoň malý záblesk lásky v srdci. Lásku proto respektují snad i ti nejhrubší lidé. Nedokáží-li ji sami dát, chtějí ji alespoň od druhého, alespoň některou z jejích forem, třeba jen vlídné slovo.

Člověk jako bytost nadaná rozumovou inteligencí, celou řadou schopností, není postaven pro živou ozdobu vesmíru jako loutka, již cizí ruka posouvá sem a tam. Člověk je schopen tvořit. Tím je mu určena velká role v dění kosmu, úloha samostatné činnosti a z toho plynoucí vedení svých cest, vytyčování cílů i jejich dosažení.

Z této schopnosti samostatného činu vzchází vysoká odpovědnost za jeho výsledky, za celý obraz dění v jeho působišti. Člověk však nerad přijímá odpovědnost. Je to příliš zneklidňující, až nepříjemné vědomí. Pohodlnější je svalovat všechen nezdar, zmatek, neklid, rozpornost a následky toho na někoho, kdo je zván Zákonodárcem nejvyšším, Tvůrcem života a Stvořitelem člověka, a Jemu dávat za vinu, že svět neučiní lepší, že dovoluje to i ono zlo. V těchto bláhových až naivních představách spočívá úskalí povrchní víry.

Pokud si člověk neuvědomí, že ve svých rukou má všechny možnosti ke změně k dobrému, že co on sám zkazí, musí jen on sám napravovat vlastním úsilím a začleňovat se tak do řádu míru – životní okolnosti se budou komplikovat a situace ztěžovat do krajnosti. Nelze volat po míru, nelze toužit po vlastním klidu, pokud není vytvořen předpoklad ve vlastní duši, vlastním životem, v němž se vždy ozývá přísný, sebekritický hlas svědomí, přísně střežící řád míru, dobra a lásky.

Je dobré, je vývojově nutné, abychom život vnímali, poznávali, chápali, jej si plně uvědomovali. Vede to k oživení duševního života, k bystření schopnosti úsudků, rozlišování, chápání. Rozšiřuje to vědomí, že ono je pak schopno v sebe pojmout, nashromáždit si bohatství pojmů, představ, rozložit myšlení do mnoha stupňů, cit do hloubek, slova do barvitosti. Tím vším roste moudrost, inteligence. Těch je pak nutně třeba pro tvůrčí činnost v hranicích Božích zákonů předurčujících dobru a lásce vedoucí úlohy v celém kosmickém dění všech jeho úrovní projeveného života.

Činnost je burcovatelem vloh dřímajících v člověku projeveného života jako pod sněhem seménka květů, zrna obilí. Nejsou tam položeny k odumření. Jsou dány pro tvůrčí život. Teprve až se naplní kosmos předurčenými jevy, obrazy a cestami života, bohatými vývojovými epochami, až v nich člověk odehraje své významné role, činnost jeho umlkne jako když na sklonku dne zvolna přichází soumrak a s ním tichý odpočinek na loži. Střežit vývoje a s nimi vlny nesoucí to či ono dané životu jako hry sil a mocí, dramata osudů, hlídat u kosmických hodin, kdy nastane hodina klidu, ticha a odpočinku od veškerého dění, není záležitostí člověka. Nejvyšší Vůdce a Strážce života – Tvůrce kosmu, Bůh všemohoucí – je stále živ a bdící nade vším.

Abychom se vytrhli ze lhostejnosti, s níž vnímáme život, ztotožnili jej s Tvůrcem, uvědomili si souvislost se životem Boha, konáme určité úkony. Jimi jsou modlitba, rozjímání, soustředění na věci Boží, studium duchovních nauk, uvědomování si víry, zpevňování naděje, prohlubování a zušlechťování lásky, celá lidská činnost zaměřená na dobro a službu životu.

(60. léta)

O Bohu a člověku

Bůh se projevoval lidem různě. Soustřeďoval Svou působnost na určitá místa i na určité bytosti. Celé dějiny náboženství jsou toho dokladem. My v křesťanském světě nechodíme pro jména, v nichž se projevovalo určité silné působení Boží od dávnověku. My máme své překrásné a přesilné jméno, v němž Bůh působil jedinečně a zatím nejsilněji. Věříme a ctíme, uznáváme a milujeme jméno Kristus. V něm se nám soustředila největší a nejsilnější působnost Boží Lásky a Moudrosti, jakou si jen umíme a dovedeme představit. V něm je pro nás vše, co můžeme přijmout od Boha jako milost, pomoc, jako záchranu i svou spásu.

Protože jsme již řekli, jaký je náš vnitřní stav, že jsme vnitřně slabí, malí, nevědomí, a jako takoví plni omylů a chyb, s myšlením a cítěním, jež vnáší do prostoru a života v něm, i do Božího vědomí samé negace – nic, co by Boha oblažilo a působilo harmonizaci a krásno – pak celou silou duše i celého svého já v nitru i zevně musíme usilovat o to, abychom se silně a těsně spojili s přesvatým jménem Kristus, s tím, kdo v Něm přebývá a působí na lidský život a svět.

Je to sám Bůh ve Své zvláštní Moci a Síle tvůrčí, udržující a obnovující. V této Síle je vylita Láska, jež je s ní totožná a jako nejsilnější činitel, který má za úkol obrátit celý život, vychýlení ze zákonitostí dobra, na správnou linii, uvést život v nový ráj. A protože jsme součástí tohoto porušeného nenormálního života, jsme zahrnuti ve spasitelské dílo Mesiáše – Krista, z Něhož do nás proudí Síla, abychom se stali opět životem krásným, božím v celé plnosti, jakou měl na mysli náš Stvořitel, když nám vdechl život.

O projeveném životě Krista na Zemi víme velmi málo. O Jeho působnosti skryté, nejsilnější a nejmocnější, Božské, jak se projevovala ve svém vlivu na osudy lidstva, jedinců i celého kosmického vývoje, nevíme vůbec nic. Vše je skryté ještě rouškou tajemství a teprve čeká, až příští čas ji sejme a ukáže nám Krista v plnosti Jeho úžasné autoritativní působnosti na celý život.

Jistě se tak stane, až On sám uzná, že je čas přiblížit si člověka jako již vyspělého pracovníka s rozvinutými vnitřními silami a inteligencí blíže ke Své všemocné pravici, jíž vládne, i k blízkému a dalekému kosmu, a učiní z něj pomocníka Svého záchranného, všeobnovujícího díla. Pak teprve zasvětí člověka do Svých prací, činů a plánů, v nichž člověk má svou důležitou až vůdčí úlohu. My již stojíme na počátku těchto velikých věcí. Záleží jen na nás, jaké projevíme úsilí, vytrvalost a oddanost, jak hluboce se ponoříme do své duchovní činnosti, jak prokonáme své poslední těžké očisty a zkoušky v dobru, jak zatoužíme v srdci po Něm, Krásném, Zářícím a Svatém, a položíme Mu celou vůli, celé nitro k působení a proměnění, k naplnění vším, co jen On má a dá, projeví-li člověk touhu a svaté přání po životě krásnějším, vyšším a působivějším, než jaký má Země a tělo ve svých nejlepších obrazech a projevech.

Nejvýrazněji je zachyceno v Písmu Kristovo utrpení. Golgotská mysteria po zjevné stránce jistě nejsilněji zapůsobila na svědky Jeho života. Ani dnes si Krista jinak téměř nedovedeme představit – vyjma toho vánočního Děťátka – než Ukřižovaného. Obraz Krista ukřižovaného je jistě pravdivý, hluboce dojímavý a působivý. Ukazuje nám našeho Spasitele. Je to ovšem obraz neúplný, neboť za ním jsou ještě jiné tváře Kristovy, a to obrazy Moci a Síly, slávy a velebnosti, krásy a Světla Božství. Ale i tento nejbližší a nám nejznámější obraz Krista Spasitele je většině lidí ještě daleký, visící dosud převysoko jen jako příslib jejich budoucí spásy, to znamená proměnění v život dokonale naplněný působící láskou a pokojem, mírem i moudrostí. I tento obraz je nám ještě velkým cílem. Spojení s Ukřižovaným není lehce dostupné. Jak teprve se Vzkříšeným, jenž si obléká odložený šat důstojnosti Božské nevýslovné, krásy nepředstavitelné! To je člověku za nynějšího stavu nemožné.

Co však je nemožné dnes, bude možné v budoucnosti. Toto spojení je programem, plánem dalšího života člověka. Spojení s Ukřižovaným dosáhli již někteří lidští duchové na křesťanské duchovní cestě. Splnili pro ně předepsané podmínky, jež jsou mimořádně těžké, protože žádají život připodobněný Ukřižovanému, nesou obětí, utrpením naplněný život, jímž je projevena láska Kristu i člověku. Můžeme proto říci, že část úkolu křesťanské cesty se naplnila. Nenaplnili ji ovšem všichni, jen jedinci, onen předvoj zástupu lidí, ona skupina Bohem k tomu úkolu určených bytostí, jež jsou u pramenů živých vod duchovních sil, vědění a poznání, jež jsou dány jako záruka, že se včas a správně naplní na Zemi úkoly křesťanských cest, života člověka spojeného s Ukřižovaným a pak i se Vzkříšeným, Jímž je Božská Moc a Síla, Duch – Bůh sám. Na těchto bytostech se měří dosažené výsledky rozvoje lidského ducha, lidské duše. Když ony jsou po těžkých zkouškách prověřeny a shledány jako zralé pro vyšší život, širší působnost vědomí uvnitř duše k vnímání Božských pravd a Božského Světla, pak se učiní další krok na cestě života k Životu – k Bohu.

Již jsme řekli, že křesťanští světci naplnili úkol, jímž bylo spojení a sjednocení s Ukřižovaným, jaký na Zemi byl vytvořen, že nebylo většího od stvoření člověka. Právem si proto zaslouží, aby ho bylo vzpomínáno na Zemi po celý čas, pokud na ní člověk bude žít. Celé události, jež jsou v Písmu jako život Pána Ježíše Krista, zasluhují největší pozornosti. Jimi začala nová epocha lidského života – čas velkého obratu ve vývoji celého kosmu, k němuž se nyní lidský duch poutá, i toho, kde jednou v budoucnosti bude působit. Bylo to mocné zachvění celou hmotou, jíž se dotkla Božská Moc a Síla. Cesty člověka v ní se zastavily ve svém pádu do hlubin, a pronikány ze všech stran mocným působením Krista, obrátily se směrem opačným. Tak člověk odvrácený od Boha, hledící dolů, obrátil se naráz a stál tváří v tvář před Bohem.

Od té doby krok za krokem se k Němu přibližuje. Jak se přibližuje, mění se. K Bohu by nemohl přijít takový, jaký byl. Do Božích světů nesmí sebou vnést nepěkné způsoby života, zemské zákony a řády, jež diktovalo zlo. Pod silným vyzařováním Lásky, jež nad ním zasvítila jak slunce v jasném ránu nad Zemí, odkládá část po části své hrubé, drsné obaly, složky a prvky, jež z něho činily nízkého tvora, jenž nezná Lásku – Boha nádherných projevů, které ze života tvoří ráj.

Jak se mění člověk, mění se i vše kolem něj. Celý způsob života, zákony a řády životních projevů, celé soužití se jinak projevuje. Lidstvo hledá cesty, jak se přizpůsobit onomu vyššímu, co na ně shora působí, aniž o tom ví. Je samozřejmé, že zásluhy o to nové, co vchází do zemského života lidí, co mění a změní zcela životní projev, nepřičítají se Bohu, ale člověku. Je to ovšem zase ona nevědomost, neznalost pravého stavu věcí. Bohu se vždy přičítá jen to nemilé, nepříjemné, co člověka tísní, jakoby On si na lidstvo vymýšlel tresty a přál mu zlé. Co však pěkného je vytvořeno, to je považováno za dovednost člověka.

Jistě i tato neznalost věcí pomine a člověk zaujme správný postoj a vztah ke všemu, k Bohu, životu i sám k sobě. Dospěje k tomu určitě a jistě, jako určitým a jistým je život sám. Lidská inteligence, jakmile se rozvine a zjemní, bude schopna přijímat z Božských zdrojů silné proudy Moudrosti a Pravdy a ty pak zpřesní životní pojmy, odhalí zákony života i všechny významy jednotlivých dějů. Pak člověk pochopí, pozná správně svůj úkol i místo a stane se kladným pomocníkem vesmírného díla Božího.

Nemůžeme ovšem říci, že pochopí všichni naráz a stejně. Vývoj jde a půjde vlnovitou cestou. Vyšší vědění obsáhne vždy jen určitý počet duchů, jež vystoupí výš a uvolní místo dalším. Dveře do vyššího života jsou úzké, velké zástupy se do nich nevejdou. I v tom je velký záměr Boží, jako je moudré a neskonale dobré a krásné vše, co činí. Toto je pro věřící naprosté absolutno, z toho musí vždy vyjít, stojí-li před záhadou či problémem. Lidský rozum na současném stupni vývoje nemůže si učinit ještě představu, co člověka ještě čeká. Máme s ním proto hluboký soucit a ten nás vede k pomoci.

Pomáháme rádi slabším bratrům, kteří vedou těžký zápas s vlivy zla, s démonismem, jež ovládl nitra lidí, takže z nich plynou nedobré myšlenky, city, slova i činy. Pomáhat může jen ten, kdo sám v sobě boj vybojoval a zvítězil nade vším zlým, jemuž z každé myšlenky a citu vyzařuje tajuplná božská síla lásky. Ta přemáhá temnotu duší, vše zachraňuje a obrací v krásu a mír. Kdo však má v sobě, ve svém nitru boží sílu lásky? Jen ten člověk, komu ji tam vložil Bůh. On dal každému člověku z této síly jasný a čistý paprsek, ale on je jako jiskra zasypaná popelem, jako perla v moři ke dnu přitisknutá spoustami vod. Proto nepůsobí ve vědomí lidí jak by měla, nekrášlí život jemnými krásami niterných božích citů, jež přeneseny do vyššího života v činech lidí, v jejich vztazích a soužití, vytvořily by na Zemi ráj.

Naším úkolem je tuto zasypanou jiskru a zapadlou perlu znovu vložit na pravé místo, dát ji do centra našeho nitra, do vědomí, snímat z ní nánosy, odstranit je, a pak, až nám zazáří, vzít ji do dlaní a leštit, brousit ji až nabude zářivé krásy, božské vlastnosti, až nás její síla a moc vynese zpět na Nebesa a spojí s Bohem. Když pak i tuto práci šťastně s pomocí Boží dokončíme, obrátíme se k těm, kteří ještě svou práci neukončili, a pomáháme jim, aby i oni ji brzy ukončili a tak s námi obnovili radost z vítězství dobra, z krásy, jež ono dává životu, neboť jej navrací plně do náruče Boží, do blaha a pokoje.

Oběť Krista obrátila lidské cesty směřující dolů do propastných sfér negace a zla, zvedla je z hlubin a včlenila je do cesty andělů, k nim je připojila, aby i oni je zachytili ve svých rukách, pevně je drželi a tak usnadňovali lidskému duchu návrat k Božství. Bůh ze Své strany podal obě ruce člověku zapadlému do propasti. Táhne ho vzhůru mocnou Silou, která je vložena do Krista – On je Božíma rukama, jež člověka pevně uchopily a nesou ho vzhůru.

Tomuto velkému ději napomáhají všichni svatí duchové, andělé i archandělé, jež jsou projevenou činností Krista na vyšších úrovních, a proto samozřejmě činí to, co On má v plánu. To je dílem každého století, v němž se odehrávají děje vzestupného vývoje člověka. Přípravné práce k procesu obrácení lidských cest směrem k výšinám táhnou se celými dějinami lidského života na Zemi. Tyto přípravy však nebyly postřehnutelné ze zemské úrovně. Zde vše šlo svou celkem stejnou cestou: narození a umírání člověka, boj s přírodou a úsilí o její ovládnutí, vydobytí pokladů v zemské sféře, aby sloužily k vytvoření technických podmínek pro život na Zemi, k výrobě předmětů a tím k rozvoji činnosti rozumové. Přípravné práce se děly za oponou vnějšího pozemského života. Když byly skončeny, přišli již do Země zvěstovatelé velkého času příchodu Páně a pak přišel On sám. To byl okamžik tak velký, že ještě nyní bude člověk často v rozpacích a mylně věci soudit. Pravé pochopení nese teprve budoucnost.

Potřebné a důležité spojení s Kristem dosahujeme jen usilovnou a vytrvalou prací, vnitřní duchovní činností. Nebylo by však úplné, kdyby tato činnost nebyla soustředěna jinam než do nitra. Člověk na Zemi totiž není jen duše, ale i tělo, jež je navenek projevená duše, její zevní činnost v hmotných oblastech. Má-li být duchovní činnost dostatečná a účinná, musí v sobě zahrnovat obojí, zevní i vnitřní. Zevní činnost je ovšem výsledkem vnitřní činnosti. Jaký je vnitřní člověk, takový je i zevní. Proto celá práce na proměně člověka musí postupně prolnout všechny složky bytí. Bohu tak odevzdáváme do rukou jednu část po druhé. Protože se naše já nejsilněji projevuje myšlením, je potřebí se co nejvíce soustředit na tuto činnou službu našeho já – v ní a u ní bude začínat naše duchovní práce.

V čem se nám bude jevit duchovní činnost, co ona vlastně je a v čem spočívá?

Tyto otázky si musí položit každý, kdo se rozhodne zanechat neužitečného života věnovaného nižším zálibám, jež sice mohou duši též určitým způsobem zušlechťovat. Rozvíjejí například rozumové schopnosti, některé vlohy, zušlechťují ji zemskou kulturou, ruční prací, studiem věd. Chodit oklikovými cestami ke studnicím pro vodu v čase největší žízně je málo účinné. I když je neodsuzujeme, protože vše je cenné a dobré, co duši zvedá z temna a nízkosti, ponecháváme tyto cesty vlažným, kteří nemají v srdci vřelé touhy po nejkrásnějším a nejdokonalejším – po Bohu.