Úvod k Písním víry a naděje
Je nutné
upozornit a vysvětlit všem, kdo vezmou do rukou Písně víry a naděje, aby jimi
promluvili za svá srdce, za své duše ke Kristu, že dostávají do rukou modlitby
vysokého zaměření, že jimi duše vstoupí ve vysoký až ideální stav, jaký by již
měly mít aspoň duše věřící v Boha, i ty, jež o sobě říkají, že jsou na duchovní
cestě.
Jisto je, že
stav, z něhož tyto modlitby vycházejí, je stav vzácný a vlastní jej jen duše
zcela již vnořené v Krista. Takových je velmi málo, a jsou-li, pak si ani svůj
stav jasně neuvědomují, jej nerozebírají, o něm nepřemýšlejí a z něho ani plně
netěží nádherné chvíle sjednocení s Kristem, z nichž plyne vnitřní
ztišení - klid srdce a mysli i stav láskyplného blaha a míru.
Tyto modlitby
jsou velkou pomůckou pro vnitřní duchovní život jak pro duše velmi vyspělé, v
Krista již vnořené, tak i pro duše méně vyspělé, které právě těmito modlitbami,
rozjímáním a uvědomováním si všeho, co plyne z pevné víry a silné naděje, mají
vyspět a dosáhnout vysokého stavu zjemnělosti, zharmonizování a odtažení se od
vnějších projevů života, jež jsou mimo duši, mimo její vnitřní svět.
Ty duše, jimž
promluví z jejich vlastního vnitřního stavu vyššího stupně, mají si v Písních
víry a naděje tento stav utvrdit, jej si plně uvědomit, z něho čerpat silné,
pevné, oblažující i posvěcující spojení s Kristem.
Ty duše, jimž
dosud z nitra nemluví, protože je v něm ještě mnoho vnitřních citů, myšlenek,
přání i zálib - i když je v něm víra a naděje zakotvena - ty duše
alespoň na chvíli vstoupí ve stav ideální, vyšší prokonáváním, rozjímáním, jež
s sebou nese promyšlené a vědomé pročítání i pronášení slov Písní.
Ať tak či
tak, Písně víry a naděje vždy uvedou duši výš, vždy jimi v duši vstoupí světlo,
vždy se jimi dotkne duše láskyplnost lásky Kristovy i láskyplnost vlastní.
Písněmi jsou
tyto modlitby nazvány pro svou zvláštní formu, pro jejich myšlenkový vzlet, pro
vyšší zaměření, i proto, že přestoupily hranici obvyklých tradičních modliteb a
vstoupily do nejvřelejšího stavu, jaký má být mezi lidskou duší a Kristem, do
blízkého a svatého spojení, do důvěrných hovorů duše s Kristem.
Kéž je duše
pochopí, kéž Kristu vřele a nadšeně zpívají všechny city srdce, jež věří, doufá
a miluje!
Tyto písně
jsou věnovány lidským srdcím - lidské duši - nitru člověka.
Nechť jsou
silným větrem tam, kde již plamének víry hoří, aby se silně vzňal a byl duši
pochodní na životní cestě.
Nechť se jimi
vzchopí malověrný, zklidní netrpělivý, nechť pro ně pokojně žije ten, kdo má
naději v Boha.
Nechť jimi
duše promlouvá k Bohu a nepřestane od této chvíle s Bohem svým srdcem hovořit
až na věky.
Nechť tyto
písně duši té, jež se jimi promodlí, dopomohou ke spojení s Kristem -
věčnou Láskou . . .
1
Kriste,
pokorně prosím -
přijmi
modlitbu, která zní niterným chrámem jako hudba andělská.
Kriste,
pokorně prosím -
přijmi zpěv
duše, jenž plyne z čistých praménků víry a naděje v Tebe,
jež se staly
řekou deroucí se z nitra na povrch
až tam, kde
je jazyk k promlouvání.
Kriste,
pokorně prosím -
přijmi píseň
lásky - Lásce zpívanou, Lásce věnovanou -
Lásce podanou
jako krásnou růži, jako palmovou ratolest.
Kriste,
pokorně prosím -
přijmi tichá
slova srdce, jež mluví k srdci Tvému o všem,
co člověk
cítí, když myslí na Tebe.
Kriste,
pokorně prosím -
přijmi
myšlenky zrozené v mysli k Tobě obrácené,
v Tebe
ponořené jako oko v oko milované
a milující ve
chvíli sblížení duší.
Kriste,
pokorně prosím -
přijmi výdech
nitra, do něhož zbožnost vylila svou vůni
a dala mu tak
podobu svatyně, v níž jsi Ty, Bůh, vzýván a oslavován.
Kriste,
pokorně prosím -
přijmi posla
krásné zvěsti, že lidská duše
v Tobě
nachází svůj ráj, své celé štěstí.
Kriste,
pokorně prosím -
přijmi jemnou
mluvu duše, jež Tebe miluje,
Tvou lásku
vyprošuje pro sebe i celý svět.
Kriste,
pokorně prosím -
přijmi
vyznání, jež chce být Tvou radostí,
chvalozpěvem
Tobě i oslavou.
Kriste,
pokorně prosím -
přijmi nový
žalm věnovaný Tobě srdcem,
v němž je
mnoho radosti nad tím, že Tebe nalezlo.
Kriste,
pokorně prosím -
přijmi vínek
bílých květů, které uvila pro Tebe duše svým nadšením,
svou tužbou k
Tobě se přiblížit.
Kriste,
pokorně prosím -
přijmi
zpívajícího ptáka, v nějž se proměnila duše,
aby vyzpívala
Tobě sebe - aby zazpívala sobě o Tobě . . .
2
Kriste -
z hloubi srdce svého volám:
Pane můj, já
v Tebe věřím, já v Tebe doufám - já Tebe miluji! -
Kriste -
pozdravuji Tě každé ráno, kdy počíná den, když oči postřehnou světlo;
Světlo mé buď
Ty, Kriste, den můj - službou dobru,
moje práce
modlitbou - a modlitba má stálým díkem Tobě!
Kriste -
věřím v Tebe, a proto nikdy neběduji, nezoufám -
vždyť Ty můj
život vedeš; čeho se proto bát,
co očekávat v
úzkostech a starosti, co přebírat v mysli
jako zrnka
písku, který ty sám kdy chceš a jak chceš
přesypáváš z
hory na horu, z pouště do pouště,
z cesty v
cestu, od moře do moře, v tůně zapomnění -
že nikdo již
neví, že byl, že bodal bosou nohu,
že byl
překážkou mravenci, který chtěl na své cestě dál.
Kriste -
mluvívám k Tobě i za noci;
Bože můj, buď
se mnou v temných hodinách,
neboť nikdy
se dítě matky více nedrží než když kráčí večerem, tmou -
a já jdu nocí
temnou a tolik se dítěti podobám -
stále Tvou
ruku hledám a k ní se vroucně přimykám -
do ní dlaň
svou vkládám.
Kriste -
na Tebe myslím, kudy chodím a v duchu se Tě ptám:
Ó, Kriste,
Bože můj, zda Ty také myslíš na mne, syna nehodného,
který Tě tak
mnoho rmoutil a nyní se vrací kajícně k Tobě,
aby svou
láskou nahradil Tvůj žal - aby Tě láskou obklopil
a řekl Ti:
Miluji Tě, Otče můj! -
Kriste -
přemýšlím o Tobě každý den a srdce mi přitom říká:
Jak jsi
šťasten, že znáš Toho, který tě miluje, o tebe pečuje jak o své oči -
který ví, kdy
potřebuješ útěchy, síly, kdy máš trpět i kdy se radovat -
i kdy máš v
Bohu spočinout celé, celičké, s každým dechem, tepem
i s každým
hnutím citu, který je již v tobě i který se v tobě teprve rodí,
vyvine se a
okrášlí tě jako jaro květ, jako úsměv každou tvář.
Kriste -
prohlížím denně duši svou a hledám její stíny;
pomoz mi,
dobrý Bože můj, naplnit duši jasem a bohatstvím lásky,
ať je z mého
života hojná žeň, ať je mnoho, přemnoho dobrých plodů -
ať je jich
poklad - ať je mnoho radosti Tvé i mé při jeho hodnocení,
mnoho
šťastných chvil celé rodiny Boží nad tím,
že život se
stal, čím se stát má -
pokračováním,
rozmnožením života Tvého v člověku.
Kriste -
utišuji se nadějí, když práce tělo znaví a bolest tísní duši;
Ty, Kriste,
prodlužuješ, ale také ukracuješ radost i žal,
Ty určuješ
hodiny odpočinku a čas vedeš za ruku jak poslušné dítě -
Ty za mne
rozhodneš, kdy bude nutno rozhodnout
a uvedeš v
soulad osud dobrý i zlý -
já v Tobě,
Kriste, sebe se vším dávám do rukou
a nic si
nenechávám pro svou vůli, neboť vůle má je služebnice Tvá,
jež ráda
Tobě - Pánu - slouží za lásku, mzdu nejvyšší.
Kriste -
učím se od Tebe snášet křižování;
ó, nauč mne,
Kriste, trpět pro mé příští žití,
aby se stalo,
co je mi přisouzeno, abych se já, člověk,
dokonale
spojil s Tebou, abych nalezl, co nalézt v Tobě mám -
Otce i Matku
svou - abys i Ty ve mně našel, co nalézt máš -
matku a
nevěstu svou, dům jejího zasnoubení
i oltář k
oběti v čase obětí, v čase vykupování všeho, co hmota zajala.
Kriste -
myšlenka na Tebe duši jímá a ona praví:
Veliký,
Přesvatý - věřit v Tebe znamená přemýšlet o tajemství věcí -
divit se,
žasnout nad každým vzešlým zrnem - nad dítětem, jak roste -
nad matkou,
jak dítě rodí - nad životem celým, jenž je mi neznám i znám.
Kriste -
nořím se v nitro své, tam, kde obraz Tvůj v srdci nosím;
Kriste, Bože
můj, ožij ve mně plnou silou, pohni se,
a já se
znovuzrodím - já budu Tobě podoben jako syn Tvůj, dcera Tvá -
budu vynikat
krásou a tak se stanu nositelem Božství,
jež miluje a
vykupuje svět -
stanu se
jiskrou zapalující ohně lásky v srdcích mých bratří!
Kriste -
s vírou v Tebe žiji, a proto zpívám:
Chvála Tobě,
Kriste, že jsi zjevil mé právo na Tebe, Tvé právo na mne -
že jsi řekl:
Člověk - syn můj, život jeho - život můj,
ruce
lidské - mé nástroje ke zvelebení díla, které jest. -
3
Kriste -
světlo víry postavila si v cestu duše má
jako se staví
maják na záchranu lodí -
ach, jak je
mi dobře v tomto světle, jak klidně, bezpečně,
i když je
kolem bouřlivo, temno a hrozivo -
já vím, že
všechno lidstvo střežíš, zachraňuješ, že obracíš zlé v dobré,
a proto
klidně k spánku uléhám, pokojně hledím do nocí i dní
a tiše jimi
kráčím s Tebou - Zachráncem, s Tebou - Ochráncem všeho stvoření.
Kriste -
silnou naději vkládá si v srdce duše má,
aby se nikdy
nechvěla před očima smrti - aby v ní viděla skončení těžkých bojů
a těšila se,
že smrt těla ji s Tebou spojí ještě úžeji a víc,
že ji zvedne
jak lehounké peří od Země
a jako děťátko
ji vloží do náruče nejsladší - do náruče Otce, Matky -
že ji uvede v
tajuplnost andělského žití v jemném éteru.
Kriste -
tichou cestu zbožnosti hledá si duše má,
aby s Tebou v
samotách mluvívala, neboť v samotě se s milým nejlépe hovoří,
nejvíce se srdce
lásce otvírá, nejvíce jí přijímá, nejvíce dává -
samota je na
bolesti lék, neboť v samotě jsi duši nejblíž,
a když jsi
blízko, nic nebolí, nic netísní -
srdce je jak
utišené moře, kde si vlnky jenom hrají jedna druhé pro radost.
Kriste -
schodiště zdobené stříbrem svatých tužeb staví si duše má,
aby stoupala
k Tobě směle a rychle jako orel do výšin,
tam, kde jsou
již společné cesty s Tebou v šíř i v dál,
kde je
kouzelné království pohádek,
kde jsou věci
průhledné a jasné jak křišťálové mísy,
kde vše je
jen jediným zrcadlem, obrazem přímých a pravdivých barev,
jež čas
nesetře a neobetká plísní, neboť jsou to barvy Tvé krásy,
tvé věčné
mladosti - je to obraz Tebe - Boha živého, proměněného v tvar.
Kriste -
velkou práci započíná duše má,
aby se
zušlechtila a vylila své nižší malé já -
aby pak
přijala Tebe v sebe, svatá Já, Dobro nejvyšší, Lásku nejčistší,
jež tolik
oblažuje toho, kdo se jí jen srdcem dotkne,
kdo spočine
na kratičko v jejím náručí,
kdo s ní jde
životem, třeba jen jediný krok, malou chvíli,
v níž by
vydechl, usmál se a řekl: jsem šťasten. -
Kriste -
svatý chrám v sobě buduje si duše má,
aby v každém
místě, v každé chvíli mohla myslet na Tebe,
aby Ti stále
mohla říkat: můj milý, dobrý Bože - má Lásko jediná! -
aby své
modlitby vytvářela v duši jako kadidlová zrnka,
je s láskou k
Tobě rozdmýchala v bílý vonný dým,
a Ty
pak - jím jsa zahalen - pobýval se mnou i v mém těle,
v nejprostší
práci i na nejskromnějším místě
jako ve svém
chrámu, svatyni, uprostřed světel, květů a krás.
Kriste -
klid srdce vyvíjí si duše má,
aby v klidu
lépe vnímala Tvou přítomnost -
aby mohla
plně prožít tu závratnou, nebeskou chvíli blaha,
již nemůže
zde na Zemi nic předstihnout, nic nahradit -
která je
vzácná jak lotosové květy, nedostupná jak vrcholky velehor -
tak málo
lidem země známá jak mořské hlubiny -
tak úžasná a
krásná, jako jsi úžasný a krásný, Kriste, Ty sám!
Kriste -
poznání Tebe hledá duše má,
aby její
láska k Tobě rostla každým dnem - aby naděje se rozrůstala
v přebohatý
krásný strom a víra její se skvěla jako slunce -
aby radost se
v ní rozlévala do každičké buňky těla,
že Tys tak
dobrý, blízký, láskyplný Bůh,
že jsi nad
mou duší jak ochranná křídla holubice nad holoubátkem,
že člověku je
u Tebe jako kuřátku v peří.
Kriste -
lásku si vytkla za cíl duše má,
aby se v ní
obrodila a přerodila, dorostla z pacholíčka v muže,
z dívenky v
pannu, ze seménka ve veliký strom,
z poupěte
květ, z květu v plod - aby z lidského se stalo boží - z mého Tvé.
Kriste -
pokorou se přiodívá duše má, aby se zalíbila
Tobě -
Pokornému, Tobě - Nejtiššímu ze všech tichých,
Tobě, který
přicházíváš k lidským srdcím jako chudý pocestný
prosit o
přístřeší, vodu a chléb, o kousíček lásky, o místo u krbu, u stolu -
který máš
stále ruku připravenou ke stisku ruky člověka,
pokud se jen
člověkem může zvát -
pokud v něm
doutná, žije jiskra dobroty.
Kriste -
čisté, svaté city vzbuzuje v sobě duše má,
aby se z nich
staly zlaté nitky pro vytvoření mých příštích osudů,
které ty sám
budeš spřádat, tkát v cesty a pěšiny -
podle toho,
kam mne pošleš žít a pracovat, milovat všechny,
které mi dáš
jako bratry i jako přátele, s nimiž mne spojíš v boží rodinu,
v kruh, jímž
prochází tvá láska jako krev tělem.
Kriste -
do svatých stavů touží vstoupit duše má,
aby konečně
vzhlédla do Tvých očí - do těch nádherných obrazů,
přehlubokých
studnic i broušených pravdivých zrcadel -
aby v nich
nalezla samu sebe jako Tebou milovanou duši -
aby spatřila
Dobro tváří v tvář a poznala,
co je Krása,
i to, že Bůh vskutku jest.
4
Kriste -
víra v Tebe je cesta vysoká nad údolím i nad horami Země,
nad celým
hvězdným světem - neboť Tebou je vyvýšena a požehnána,
světlem
kreslena, Tvou láskou zdobena,
ze samých
milostí vytvořena a obětí Tvou podložena -
že se nikdy,
nikdy nesesype, nezaroste bodláčím -
že po ní
půjdou všichni Tvoji synové do nebes.
Kriste -
víru v Tebe si rozžala duše má jako večer zažehuje hvězdy na nebi -
ach, jak jsi
krásný v tomto světle, jak veliký, daleký,
a přece
tolik, tolik blízký, známý -
jako je mi
známá každá cesta, po níž mne život vedl až do tohoto dne.
Kriste -
víru v Tebe mám jako sloup od Země k nebi postavený
na svatých
místech duše tam, kde se k Tobě modlívám, na Tebe myslívám -
tam, kde je
hlubina nitra, kde Ty se ozýváš něžným slovem lásky
ve chvíli
ztišení, kdy pro Tebe zapomenu na celý - celý svět.
Kriste -
víra v Tebe mne vychovává jako dítě matka -
učí mne
pracovat, žít, ukazuje mi život z pravé strany,
podle Pravdy
pravd, v níž všechno má nezastřenou tvář,
neklame
falešným zlatem, nemá úsměv tam, kde je místo pro zármutek
a pláč nemá
místo radosti jako člověk nevědomý, jenž neví,
že smrt je
život nový, lepší a krásnější, že duše v ní vyjde z těla
jako z malé
klícky silný, veliký pták do volnosti, šíře a výšin bez hranic.
Kriste -
víra v Tebe stala se mi zdrojem radostí -
vždyť jak se
nemá těšit z lásky Otce, Matky,
když jejich
láska je ta nejkrásnější, největší -
když je v ní
duši jako vlaštovičkám v hnízdě pod střechou,
jak rybičkám
v proudech stále nových čistých vod,
jež se nikdy
nezakalí a nevyschnou.
Kriste -
víra v Tebe proměnila duši mou ve skřivana,
který zpívá
jako v omámení - chválí noc i den, neboť všechno je od Tebe -
všechno je
tak, aby vládla moudrost a láska, aby mír byl jejich pojítkem
a život byl
pro radost Bohu i člověku v každý čas.
Kriste -
víra v Tebe je jak klenby oblohy nade mnou
se svým
vznosným nedostupným obloukem -
srdce se mi
nad ní chvěje a hlas mi jihne dojetím,
že u Tebe,
můj milý Bože, je tak nekonečně krásně, blaze a tak divně,
že rozum strne
do ticha a nic netáhne duší jako mraky, stíny,
nic v duši
není jako sten - je tam jenom převeliká úcta k Tobě,
vědomí a
jistota o Tobě, že život je Tvůj, a Ty jsi - Život sám.
Kriste -
víra v Tebe je čistý, sladký pramen, z něhož duše má pije
sílu, nadšení
i zapomnění na obtíže života, že se jí chce stále žít,
byť jí oheň
propaloval duši bouře jí ztěžovala cestu -
byť se jí
celý svět smál, že je jako bez rozumu, že miluje toho,
koho nikdy
nevidí, že volí dobrovolně cestu obětí, které se jiný vyhýbá.
Kriste -
víra v Tebe je bílou růží, krásnou a bělostnou,
jakou
obdivuje svět - to pro Tebe se přioděla krásou, vůní,
abys
Ty - patře na ni - oblíbil si její pěstitelku, duši mou
a otvíral jí
uzamčené dveře mysterií - abys ji zval ke stolu,
kde sedí
tvoji věrní a nejbližší, kterým říkáš: moji drazí, moji miláčkové -
Kriste -
víra v Tebe je jen Tvého srdce dar
a já si jej
stále v ruce potěžkávám, stále se jím těším,
stále jej
prohlížím - vždyť v něm jsi celý Ty se svou přenesmírnou láskou,
a já, víru v
Tebe maje, Tebe celého tak blízko - blízko mám,
že stačí
pohroužit se v nitro své - a již v Tobě spočívám.
Kriste -
víra v Tebe naplňuje mne něžným citem lásky k Tobě,
že pro Tebe
sbírám květy nejkrásnějších slov -
že pro Tebe
viji vínek z myšlenek čistých jako květ po roce
a sličných
jako malé drobné perly -
z myšlenek
tichých jako vody lesních studánek i silných jako proudy vodopádů,
jako vody
moří, když je vítr rozehraje, rozvlní.
Kriste -
víra v tebe otvírá přede mnou brány divuplného života -
a já jsem v
něm jako v nekonečném oceánu;
Tebou se
vynáším k nedozírným vrcholům,
s Tebou
sestupuji do bezedných hlubin -
a místem,
kudy vede Tvoje cesta, půjdu jednou i já, syn Tvůj,
a
všude - všude, kde Ty žiješ - bude i domov můj.
5
Kriste -
v Tebe mít naději, znamená pozvedat všechno lidství k Tobě
pro posvěcení
a naplnění Tvou laskavou, vlídnou něhou,
aby v mém
životě byl zobrazen život Tvůj
v tom
nejkrásnějším podobenství - v obraze láskyplnosti.
Kriste -
Tebe potěšovat nadějí srdce, znamená otvírat Tvou plnou dlaň
pro všechny
bytosti, jež si nezbudovaly domy pro duši,
neshromáždily
nebeské poklady, ani nemají šatu,
v němž se
vstupuje před Otce - a proto hledí jako zavržení ve sférách
klamu,
neskutečných světel, až padnou v říši stínů a jsou jako neživí.
Kriste -
Tebe poznávat, znamená chodit omámen nádherou lásky Boží,
ji přijímat,
jí žít, v ní se koupat jako děťátko v teplé lázni,
jako květina
v rose nebo travička ve vodě dešťové,
jež přichází
z oblak neposkvrněna prachem Země,
neporušena
tvarem řečišť potůčků, řek a moří -
vždy schopna
přijmout podobu věcí, k nimž přijde, s nimiž splývá
jako Ty
splýváš s duší lidskou Duší svou,
když ona Tobě
se přizpůsobí a stane se tak vyvolenou nádobou pro Božství.
Kriste -
Tebe mít v srdci, znamená proměnit se, obrátit se,
zrodit se pro
život, jaký zná jen Slunce či hvězdy kroužící vesmírem,
pták letící
prostorem bez omezení -
jaký je v
seménku, v němž kolují životodárné síly
od těla až ke
kameni, hlíně i k tomu,
co žije na
dně moří a v mraku se skrývá -
neboť vše od
Tebe vzchází, vše v Tobě jest
a vše k Tobě
se navrací, když k návratu dáš pokyn.
Kriste -
Tebe prosit, znamená přicházet k drahým Rodičům
a srdce Jim
položit v dlaně, aby pohlédli na všechno, co se v něm skrývá -
aby sdíleli
dobré i zlé a pomohli mu řídit vůz osudů někdy tak těžkých,
že hrozí
přelámání všeho, co v člověku je jako síla, jako vůle k životu,
a kdy člověk,
v zoufalství položen, hledá únik
v útěku ze
světa dobrovolnou smrtí.
Kriste -
Tebe mít na mysli v utrpení, znamená odložit polovinu tíhy
a zahanbeně
se dívat na rány své duše i těla -
jak jsou
maličké, nicotné proti bolestem Tvým, a že my nad nimi hořekujeme
jako
nerozumné děti, jimž se zlomila oblíbená hračka.
Kriste -
Tebe následovat až k ukřižování, znamená
vtisknout si
Tvou podobu v sebe, vtisknout si i Tvé rány
do rukou a
nohou na důkaz, že byla prokonána
velká, svatá
cesta člověka, na níž byl ukřižován, umřel a pohřben byl -
na níž také
vzkříšen bude a vzat do slávy Boží.
Kriste -
Tebe získat za Mistra a Učitele, znamená poznávat Boha
zblizoučka,
tak jasně, důvěrně a vzácně, že duše se chvěje posvátnou bázní
a srdce je
naplněno dojetím, úžasem, že člověk Bohu a Bůh člověku
je zdrojem
věčného milování - stálého splývání v život jediný -
v život,
který přijímá a opět dává v sobě blaženost, krásu, dojmy
a stavy, jež
lidský jazyk vylíčit neumí -
jež srdce
vytušit nedovede a samo nenalezne.
Kriste -
Tebe chválit, znamená stát se cherubínem a vyznávat všechna blaha, jež proudí
životem spojeným s Tebou a jež se zovou rájem -
cestou z
pouště do oázy, z vyprahlosti
ke studnicím
se sladce chutnající vodou -
jež jsou
projevem Lásky, která činí život tak drahým, tak věčně žádoucím.
Kriste -
v Tobě se zrodit, znamená prožívat mysteria
skrytá v
nejhlubších hlubinách, v nejtajnějších místech niterného bytí -
ve svatyních,
kam nevstupuje noha zemským prachem potřísněná,
obutá jen v
myšlení těla -
kam nesmí
člověk bez roucha zasvěcení a posvěcení.
Kriste -
Tebe vyznávat životem, znamená stát se příbytkem Lásky, stát se sloupem nosícím
klenbu nebes, aby ona na celý svět
dštila deště
požehnání, zalévala Zemi světlem,
vydávala
proudy síly pro její povstání z mrákotného stavu -
pro její
vyzvednutí na úroveň božích zemí.
Kriste -
Tebe si učinit nejdražším a nejvzácnějším, znamená spočinout v Bohu -
v Domu všech
domů - v Zahradě zahrad - v Blahu všeho blaha -
v Pokoji,
jenž je nasloucháním souzvuku všech milujících srdcí
a jenž je
Harmonií věčnou - Láskou nejvyšší -
Životem
vpravdě dokonalým - Vrcholem všeho.