Modlitba za pokojné odloučení duše od těla

Kriste, milosrdenství Boží veliké a nezměrné! Svatá Lásko Boží!

V této chvíli doléhá na mne tíha. Tají se dech a srdce je sevřeno úzkostí. Nemohu nahlédnout za tajemný práh smrti člověka a sledovat stavy, které prožívá odcházející duše. Právě tato velká tajemství probouzejí obavy, nejistotu i smutek.

Myslím nyní na ty, o nichž vím, že tuto chvíli mají před sebou anebo ji prokonávají. Mnozí se jí bojí a jiní se domnívají, že ztratí své vědomí, myšlení a cítění.

Já jsem přijal víru v Tebe, Kriste, a tím i v život duše po odložení těla. A protože jsem nedosáhl dosud takového stavu, abych mohl vědomě nahlížet v podivuhodný svět a život, v němž žije duše po odchodu z těla, bojím se ho. Jsem naplněn tíhou myšlenek na ono neznámo za branami světa.

Rmoutím se nad tou duší, která už vstupuje do stavu odlučování, protože se obávám, aby nešla novými těžkými cestami. Má obava a bázeň však ničeho nezmění, ničím nepomohou odcházející duši, neposílí ji, nedají útěchy.

Ty však, Kriste, Bože mocný i dobrý, můžeš ulehčit, usnadnit přechod do nadzemských oblastí. Ty dáváš pokyny dobrým andělům, aby pomohli, kde Ty sám musíš ještě zůstat skrytý.

Hle, mé srdce Tě volá a prosí. Myšlenky mé letí k Tobě a má láska Tě pokorně odprošuje za vše, co brání duši přijít k Tobě. Vroucně Tě prosím, odstraň clonu, kryjící Tvou přesvatou tvář a zjev se duši vstupující na práh duchovního života. Povzbuď ji úsměvem, posilni ji a podepři při jejím odchodu. Prostřednictvím svého anděla vztáhni ruku vstříc duši odloučené a pomoz jí z těla povstat, oživit vědomí a pevně i pokojně vykročit na druhý břeh života.

Zapomeň na její malé i velké, lehké i těžké prohřešky. Ze své milosti učiň most, po němž půjde duše vstříc svým novým osudům.

Velmi Tě prosím za duši odcházející. Prosím za všechny, kteří s Tvým jménem na rtech očekávají chvíli odchodu. Prosím i za sebe, až přijde má hodina, má chvíle odchodu.

Volám k Tobě celým srdcem - celou duší Tě volám a prosím:

Bože, Kriste, Spasiteli, rozpomeň se v hodině odchodu z těla a pomoz překonat těžkou chvíli odloučení. Za pomoc Tvou i milosrdenství chvála i díky věčné.

 

 

Modlitba za duši odešlou z těla

Kriste dobrotivý i mocný, Kriste, Bože lásky a odpuštění, smíru a pokoje, Ty víš, jak těžké a smutné jsou chvíle loučení s tím, kdo odchází neviděn do neznámého života za branami smrti. Ty víš, jaká nejistota, úzkost a jak mnoho otázek vstupuje do vědomí při myšlence na posmrtné osudy odešlé duše. Ty víš, jak touží zde pozůstalý po jistotě, že tyto nové osudy budou odpočinkem i všestrannou úlevou.

Blízkou a drahou je mi duše přicházející z tohoto světa k Tobě pro soud nad sebou, pro rozhodující slovo o její další cestě novým životem. Její vstup do neviditelna mi brání ji utěšit, jí pomáhat. Provázím ji myšlenkou účasti a lásky, protože vím, že toho potřebuje.

Obracím se proto k Tobě Kriste, abych u Tebe jí vyprosil potřebnou pomoc. Prosím Tě vroucně, z celého srdce. Do své prosby vkládám víru, naději, důvěru a lásku k Tobě i lásku k bytosti, za niž prosím. Volám k Tobě a velmi Tě prosím:

Pošli jí v ústrety svého anděla, aby ji odvedl z jejího pozemského domova a doprovodil ji do duchovních nebeských vlastí. Prosím Tě, posuď ji a o ní rozhodni s nejvyšší láskou, která všechno může a vše ráda činí. Přivítej duši, za niž se přimlouvám a prosím, dobrotivým úsměvem a laskavým slovem. Chraň ji na cestě k Tobě, ať se nebojí tmy, neznáma a věcí tajemných, není zcela oslněna jasem a krásou Tvé Božské tváře, neupadne do bezvědomí, ale uvědomí si plně svůj nový stav, že žije životem novým, duchovním.

Posuď její chyby shovívavě a dej jí možnost očištění z nich na místech klidných a světlých Tvou blízkostí.

Kriste lásky a odpuštění, smíru a pokoje, slituj se a smiluj se nad ní, buď k ní vždy milostivý.

 

   

Modlitba pozůstalých

Kriste, z hloubi duše Tě prosím, pohlédni na mne, hluboce otřeseného neúprosností zákona smrti. Těžko se nese bolest odchodu i rozloučení s drahým. Chci ji však prožívat jako věřící v Tebe i v život, smrtí začínající jako nový, krásnější a plnější. Chci z této víry načerpat statečnost i sílu duše pro svou bolestnou chvíli, i důvěru, že Ty neopustíš mne, ani duši, za niž prosím.

K Tobě jdu ztišit úzkost a žal, přijmout sílu, povzbuzení i útěchu srdce. U Tebe slzy stírám a rozbolestnění klidním. Uvědomuji si, že všechno bolestné dění je k prospěchu mému i duše odloučené. Jen mé slabé lidské oči vidí kolem sebe prázdnotu, jen má tělesná ruka necítí stisk ruky drahé duše odešlé.

Avšak věřím, že ona žije dále tam, kam můj pohled neproniká. V tomto neviditelnu jsi i Ty, Kristus. Proč bych se rmoutil, když jsi odešlé duši daleko blíže než za jejího pobytu na Zemi. V této myšlence nalézám klid své duše, tiché smíření.

Kriste, otevři mi svou náruč, abych se mohl do ní tiše schoulit, v ní vylít ze srdce všechen žal. Kriste, u Tebe všechna bolest končí a v duši je mír.

 

 

Duchovní pomoc žijícím v posmrtných vlastech

Zklidněte se a ztište zcela, duše, odešlé z těla Země, žijící mimo náš svět. Soustřeďte pozornost a naslouchejte našim slovům. Sledujte naše myšlenky, které se odpoutávají od Země a letí za vámi tam, kam naše těla nemohou. Konáme službu lásky vám.

(Chvíle ticha.)

 

Prosíme, vyslechni naše prosby, Kriste, zjevená Lásko Boží. Prosíme Tě, předstup s námi k soudu Božímu, kde jsou zapsána jména všech, jimž dnes z lásky k Tobě i z lásky k nim vyprošujeme Tvou pomoc a odpuštění.

Víme, že je mnoho nehodných, že mnohá slza z oka Tvého kane nad jejich hříchy. Láska Tvá však mění slzy v soucitný úsměv a ruka Tvá, tak láskyplná, štědrá a dobrotivá, pokyne a Bůh, nejvyšší Soudce nás všech, podívá se přes Tebe na klečící a prosící duše lidské. Postavíš-li se Ty, Ježíši Kriste, mezi prosebníky a našeho Soudce, tu trestající spravedlnost se promění v neskonalé milosrdenství Boží.

V ně doufáme, my, prosebníci, lidští bratři nás předešlých do duchovního života. Jen naděje v milosrdenství dodala nám síly, že se odvažujeme myšlenky i slova zanést až do říší nám neviditelných, neznámých, kde v různých bědných stavech v nepříznivostech žijí duše z těla odešlé. Jen s Tebou dovolujeme si předstoupit k Bohu a volat:

Bože spravedlivý, prosíme Tě vroucně a celým srdcem: Neodmítej hříšné, nevědomé a pobloudilé lidské duše. Shlédni na ně a dopřej jim paprsek světla, které vychází z lásky Tvé v Ježíši Kristu. Jím nevědomé uvědom, spící probuď, bloudící veď rukou andělů slovem útěchy a posily. Dopřej jim poznání nesprávných skutků, slov i myšlenek, jimiž přestupovali řád dobra a lásky, i možnost je odčinit, vše napravit a ve světle lásky žít.

Pro oběť Ježíše Krista, pro Jeho soucit s nešťastným lidem Země, pošli každého na místa, kam patří k očištění i uvědomění si tebe jako Lásky nevýslovné, neskonalé v Kristu. Usnadni očistnou cestu. Podepři snahu v Tebe věřících. Vyveď je ze stínů smrti do Světla Kristova. Věříme, že poznají všichni Tvou dobrotivost a zatouží z celé duše své zbavit se nedostatků a stát se oddanými Kristu. Neodmítej lásku v jejich přímluvách.

Ježíši Kriste, děkujeme Ti vroucně, že dovoluješ nám prosit Tvým jménem. Řekl jsi: Zač budete prosit ve jménu mém, dáno vám bude. - Můžeme proto věřit, můžeme doufat, že dáno bude těm, za něž prosíme? Žehnej, pomáhej a doprovázej každou duši lidskou, překračující prahy hmotného světa a vstupující do bran duchovních. Pomoz i nám, až jednou nastane nám tato cesta.

Matko Boží, ochránkyně slabých a bloudících, neodepři svou pomoc duším, volajícím Tvé jméno. Povzbuď jejich kroky v nejistotách i nesnázi a najdi pro ně omluvu před soudnou stolící Boží.

I k vám se obracíme, bytosti bílé a čisté které jste dosáhly svatosti v Kristu. Podejte ruku ku pomoci radou i ochranou před velkým úskalím posmrtného života. Pokyne-li vám Pán, abyste vyšli vstříc všem v bázni a úzkosti se nacházejícím, tu ujměte se úkolu s láskou služebníků Kristových. Bůh vás odměň.

 

 

Prosba k Otci

Otče náš, jenž jsi na nebesích, rozpomeň se na ten krásný čas, kdy moudrost Tvá, zasnoubená s přenesmírnou láskou, pojala myšlenku stvořit nebe, Zemi i člověka. Rozpomeň se na tu dobu, kdy z ruky Tvé vycházelo stvoření člověka, jeho ducha i duše.

Otče náš, Jehož jméno je posvěceno činy Tvými jako tmavá noc zářivými hvězdami, vzpomeň na čas své krásné i namáhavé tvůrčí práce, kdy jsi člověku budoval ráj pro pokojné a šťastné žití, domov, v němž by pokojně a šťastně mohl žít.

Otče náš, v touze a volání po království Tvém, v němž není žalu ani bolestných slzí, plynoucích z loučení bratra s bratrem, přítele s přítelem, družky s družkou v osudné chvíli rozchodu se životem Země, prosíme Tě o smilování nad zástupy lidu, jimž jako Bůh vládneš, které rozšiřovat měly moc Tvou i slávu Tvou na Zemi a které odešly již za hranice zemské.

Otče náš, pro svatou vůli Tvou, přísnou, moudrou, prosíme Tě, rozpomeň se v tuto chvíli na radost, s níž jsi hleděl na své děti lidské, jak jsi očekával, že Tvoji synové Ti budou pro radost a rozmnoží Tvé potěšení, vzpomeň na vše milé a krásné, co kdy potěšilo od nich srdce Tvé. Rozpomínej se na toto jejich dobro, abys zapomenout mohl na zlo, které Tobě způsobovali, jímž se projevovali.

Otče náš, Ty ses vždycky staral o vezdejší chléb lidských synů, dával jim role pro obživu, aby chléb měla všechna pokolení lidská. Prosíme Tě, i nyní se postarej o chléb, z něhož by žily jejich duše, když upadly do nesnází a jsou hladové a žíznivé, protože jejich srdce zlenivěla a duch znetečněl k práci.

Otče náš, odpusť těm, kteří zapomněli na svá dobrá předsevzetí, kteří zabloudili na cestách života, kteří neznali blaha lásky a pokoje, kteří v myslích nosili věci tohoto světa.

Otče náš, odpusť těm, kteří podléhali svodům, nedbali Tvého varování a obcházeli Tvé zákony, neplnili úkoly a ulehčovali si povinnosti života, jeho mravy, práce i úkoly, kteří, vlažní a lhostejní k Tobě, klaněli se zlatu a bezohledně šlapali po právech jiných, je utiskovali a hanobili.

Otče náš, odpusť, prosíme, těm, kteří nemilosrdní k jiným, sebe vždycky obhajovali a litovali, kteří se pohoršovali nad nepravostmi jiných a své vlastní dovedně skrývali za masku lidské tváře i jejich falešných úsměvů, kteří klopýtali pod břemenem utrpení rouhajíce se Tobě, kteří nekonali skutky dobra, neměli slov laskavých, ač k tomu měli příležitost na každém kroku.

Otče náš, odpusť těm, kteří sami v blahobytu tonouce, odháněli žebráky a choré, ubohé a sklíčené od prahu svého domu, aby se nevyrušovali v požitcích, které svět jim dával.

Otče náš, tak jako Tebe prosíme, aby ses rozpomněl na dobré a zapomněl na zlé, tak i my chceme učinit. I my se rozpomínáme na všechno dobré, co bylo vykonáno těmi, kteří pracovali pro hmotné i duchovní blaho na Zemi a odešli z ní v jiný svět. Uvědomujeme si, že z jejich práce sklízíme ovoce, ovoce dobré i zlé, podle jejich setby, práce i pěstování. Vyzdvihujeme dobré, zapomínáme na zlé.

Otče náš, odpouštíme všem našim viníkům, ať jakkoli se proti nám provinili. Tak jako oni mnohé zlo činili proto, že správně a jasně nepochopili složitosti života, že se nesnažili pravdu o všech Tvých zákonech odhalit, i celou jejich významnost, tak i my bez milosti Tvého osvícení žili bychom v klamech, lhostejnosti a vlažnosti, žili bychom v domněnkách, že život náš, jeho celé chabé snažení pro dobro je dostačující zásluhou pro zajištění Tvé přízně a Tvého nebe.

Tak jako oni bloudili, i my bloudíme, tak jako oni hřešili, i my hřešíme. Všichni jsme před Tebou nedokonalí a nehodní. Před námi však leží možnost opravení a napravení, kterou oni nemají, v našich rukou spočívají milosti Tvé.

Ó, líto je nám, že ti, kteří odchodem z těla ztratili i ústa k promlouvání láskyplných a milých slov, že ztratili ruce k pohlazení, že nemají nohy, kterými by vykonávali cesty ke sklíčeným, trpícím lidem, aby se jejich srdce mohlo potěšit. A tyto stavy jsou těžké pro ty, kteří, poznavše viny, napravit je nemohou, neboť ten, komu ublížili, je nevidí, neslyší ani nevnímá.

Ó, Otče náš, tak jako nás vyvádíš z pokušení světa, z pokušení těla i ďábla tím, že nás omilostňuješ, potěšuješ a posiluješ na každém kroku nynějšího života, tak vyveď z pokušení a nástrah, klamů a omylů všechny lidské bytosti, které v očistných stavech a procesech si uvědomují své nedokonalosti, svá bloudění, které v lítosti oplakávají své životy na Zemi, neplodné, prázdné a chudé na skutky dobra, lásky i veškerého milosrdenství.

Otče náš, zbavuj zlého děti své, které zbloudily a propadly trestům, které žijí v oblastech bolestného toužení po Světle Tvém a po lásce Tvé, kterou opustili netušíce a neznajíce, co ona je a kdo ona je, nevědouce, že Ty sám jsi v ní skryt pod jménem Ježíš Kristus.

Pro toto přesvaté jméno, prosíme Tě, vyslyš nás . . .

Pro tuto lásku Tvou doufáme v Tvé odpuštění . . .

Pro dobrotivost Tvou i milosrdenství Tvé, Otče nebeský, věříme, že tyto čekající, věřící, litující a doufající duše lidské vyvedeny budou do Světla Tvého, do náruče lásky Tvé . . .

Buď jim všem milostiv.

 

 

Dušičky

  

Dušičkové rozjímání

Opouštíme svůj příbytek a naše myšlenky jdou ztichlou cestou hřbitovní. Zastavujeme se v dojetí a zamyšlení nad posledním útočištěm člověka, nad hrobem, v němž navždy se skrylo jeho viditelné tělo. Tichounce šelestí listí pod naší nohou a my se na ně díváme, neboť i ono je tělem zahynulým, které se spojí s hlínou a stane se její částí.

I lidské tělo je listem ze stromu života podivuhodné lidské bytosti, která žije mezi dvěma světy. Tak jako strom má své kořeny v zemi a koruna jeho se zdvíhá k oblakům, tak je i s člověkem. Tělo hmatatelné, které obaluje duševní schránu, je do země zapuštěno, v ní žije, z ní bere svou výživu. Z něho potom vystupuje vzhůru ke Světlu Božímu ušlechtilá koruna, která okrášluje strom těla, dodává mu vznešenosti i krásy.

Tato koruna, vrchol stromu lidského života, sahá až do duchovních světů, až ke slunci veliké Boží lásky. Její teplo, světlo, její jemné, neviditelné paprsky vlévají skryté duchovní síly, umožňující lidské bytosti ono tajuplné dění, které nazýváme myšlením, cítěním, rozumem i vůlí.

Tak žije člověk na Zemi, tváří obrácen k duchovnímu světu, k Bohu, ke Zdroji veškerého života. Tato tvář je však lidskému oku neviditelná. Je skrytá, protože je jemnějšího složení než jsou viditelné části hmotného těla. Lidé, dívajíce se druh na druha, spatřují jen tu část, která je v zemi, jen ty kořeny, které jsou v ní vryty a v ní žijí. Ovšem, není to země sirá a holá, jak je tomu u stromu a rostliny, ale je to podobný zhutnělý zhmotnělý éter, je to zemské ovzduší.

Podíváme-li se blíže na stromy, které stojí uprostřed zahrady, tu často vidíme, jak jeden z nich, nebo hned několik, vadne, osychá, až ztratí svou krásu, sílu a životnost. A přece kořeny stejně v zemi stojí nepohnutě. Co se přihodilo? Přišly zmar a zkáza od koruny, od ní strom hynul, až ztratil svou životnost. Víme, že se stala zvláštní změna, že přestaly proudit síly přicházející od Slunce, strom zahynul, byl vyťat a dán ohni na zmar a rozklad.

Tak je i s člověkem. On žije, trvá, sílí a vzkvétá, až znenáhla nastává v jeho těle zvláštní změna. Síly ochabují a nastává okamžik, kdy tělo umírá. Tento stav nastává tenkrát, kdy přestane jeho koruna, jeho tvář obrácená k duchovnímu zřídlu síly, světla a tepla, přijímat všechny tyto síly. Tu nastává v těle ochabnutí a posléze odumření. Kořeny člověka, lidské tělo viditelné, jsou vyvráceny ze svého místa a podobně jako strom vydány zmaru a rozkladu.

Co se však děje s ušlechtilou korunou, ozdobou a krásou, která oživuje a zušlechťuje lidské tělo, dodává mu krásy i všechny síly, jimiž se projevuje? Když z Boží vůle přijde chvíle, že se má přerušit trvání těla na Zemi, tu duše osamotní. Je jí odňato vížící pouto se světem duchovním, se všemi silami, které ji až dosud prolínaly a pomáhaly jí udržovat tělo na Zemi.

To jsou nejtěžší chvíle z celého lidského života na Zemi, neboť znamenají úplné vysunutí ze stavu klidu, v němž si duše žila. Po dobu spojení s duchovním světem nemusí se duše příliš o tělo starat. Jeho trvání není na ní závislé, děje se spíše jakoby byl v chodu důmyslný stroj. Když se však začíná trhat pouto spojující duši, žijící v těle, s duchovními silami, tu začíná duše pociťovat velké úzkosti. Strachuje se a je bezradná, protože cítí, že její samotné síly nestačí k udržování a oživování celého těla.

Tento stav je patrný i ve hmotném těle, které slábne, ochabuje, a posléze, když odnětí duchovních sil trvá delší dobu, umírá. Každá nemoc tělesná je zaviňována tímto stavem zvláštní duševní slabosti, jelikož jsou jí odnímány po určitý čas, buď na delší nebo kratší, zvláštní éterické síly, nutné pro udržování lidského těla na Zemi. Tedy nejen ze země bere tělo výživu a posilu svou, ale bere ji také shůry od své koruny, z duše, v níž a skrze níž proudí blahodárné posilující síly, uschopňující život.

Jak často a na jak dlouho bývají duši tyto síly odnímány, jak dlouho a často prochází tělesnou ochablostí a nemocí, je velmi těžko říci. Toto je zapsáno v knize života každého člověka, do níž se zapisují a zaznamenávají všechny jeho věci, všechny události, radosti i bolesti, činy dobra i veškeré provinění proti věčným zákonům Božím.

Podle toho, kolik je třeba prožívat pokání, na kolik je třeba očišťovat se z vin a přestupků a kolik je třeba získat na dokonalosti jednoho každého z lidí, upravují se osudy člověka na Zemi i délka doby jeho života na ní. Podle toho, kolik je třeba vytrpět a odčinit, měří se intenzita utrpení, z něhož právě bolesti těla jsou z nejtěžších utrpení vůbec.

I přicházejí ti, kteří bdí nad člověkem a jsou odpovědni za to, aby se všechno dělo po právu a spravedlnosti Boží, podle zásluh i podle vin každého člověka, a upravují věci tak, aby včas, dobře i správně bylo všechno učiněno i prožito. Tito určení pracovníci vědí, kdy a na jak dlouho mají odloučit duši od zdrojů Božích sil a vystavit ji tak dočasnému utrpení. Dobře-li se všechno vyvíjí a reaguje-li správně postižený, trpící člověk na tyto Boží zásahy do jeho věcí, může být čas ukrácen anebo zase prodloužen, vždy podle duchovní potřeby člověka a nikoli podle časné potřeby přechodného života na Zemi.

Když nastane doba a Bůh sám dá znamení, aby tělo bylo odloučeno a odloženo, tu přijde zvláštní chvíle, chvíle smrti. Jsou to okamžiky pro duši tíživé a úzkostné, protože ona sama je odtržena od nebes a jakoby visela v jakémsi zvláštním prostoru. Jelikož je poutána ještě k tělu, nemůže se svobodně rozběhnout a utéci tomuto stavu. Stává se, že člověk je pln hrůzy a strachu a leká se chvíle, kdy mu nastane loučení se Zemí.

Dojde-li opravdu z vůle Boží k tomu, že v těle nastane strnutí a je nehýbatelné, tu dosahuje těžký stav duše svého vyvrcholení. Ztratíc poslední jiskru síly, jíž tělo ovládala, propadne duše na chvíli bezvědomí, ztratí schopnost myslivou i cítivou. Za tohoto stavu se pak zvolna a jemně, pro ni neznatelně a nezachytitelně, vysouvá z tísnících pout těla a počíná žít svůj nový, samostatný život.

Jakmile se zbaví posledního závaží, posledního vlákénka, které ji zdržovalo v těle, tu procitá jakoby z těžkého snu, v němž bylo mnoho tísnivých a děsivých chvil, v němž byla pronásledována a honěna z místa na místo. Tak tichounko je všude, tak milo a krásně, že se jí zdá, jakoby plavala v krásné nádrži, plné čisté vody, která ji nadnáší a dává jí pocity lehkosti, jemného trnutí, že pociťuje rozkoš, jaké nikdy na Zemi nepoznala.

Některé duše tento krásný stav ukolébá ve spánek, který jim dává sny ještě krásnější a blaženější než je skutečnost. V těch chvílích přistupují k nim andělé boží a v náručí je odnášejí do krásných, blažených světů vyššího duchovního bytí. Nechají je nahlížet do rozličných tajů, vodí je krajinami jiných hvězdných zemí a mluví k nim o Boží lásce. Když se pak vracejí s nimi zpátky a pokládají je na místo, odkud je vyzvedli, tu probouzejí se duše a často se lekají, neboť tvář anděla je jim prvním oznamovatelem, že jsou v jiném světě, že odešly ze zemské vlasti a stanuly na prahu nového duchovního světa.

Nyní nastává doba uvědomování sebe sama, své smrti a posléze i celého minulého života. Nastává doba mluvy vlastního svědomí, vlastního já. Tato doba trvá velmi dlouho, podle uvědomění a podle výsledků života na Zemi. V tomto čase je duši někdy velmi horko nebo velmi zima, prožívá lítosti i radosti podle svého života na Zemi. Teprve až nabude plného vědomí, až se sama na sebe dobře podívá, jde k soudu, který ji zhodnotí podle stavu a stupně duchovní zralosti i dokonalosti, podle intenzity vnitřních duševních prožitků . . .

 

Když jsme si uvědomili život duše po odloučení těla, podíváme se za onu tajemnou stěnu, která odděluje světy ducha a světy hmoty od sebe. Jen maličko je dovoleno nahlédnout, jen kratičko a nepřímo, neboť posmrtná tajemství jsou střežena ze všech nejvíce. Jen ruce strážných andělů mohou vynést lidskou mysl v tato místa, aby se jako zvědavé dítě na jejich ruce postavila a letmo jen nahlédla do řad duchovních lidí, žijících v oblastech éteru. Právě v čase slavnosti dušičkové, kdy mysl každého člověka je přístupna vzpomínkám na odešlé, je dovoleno přiblížit se k nim a podívat se na jejich tváře, jsou-li trpící nebo radující se, jsou-li šťastné nebo rozervány skrytými žaly nad nedokonalostmi života právě uprchlého.

Hle, cesta rozdělení vede v několik stran. Tu i tam spatřujeme bílé siluety postav a slyšíme tichounkou hudbu, která ustavičně zní a která probouzí melancholii a stesky. Světlo, poněkud zastřené růžovou clonou, odráží se na každém určitějším bodě, dokresluje tvary a dává všemu trochu zvláštní, pro lidské oko poněkud nezvyklé obrazce, které se ustavičně mění. Nade vším se vznášejí okřídlené bytosti jako nádherní průsvitní motýli, ovívají lidské bytosti a všechno ovzduší naplňují harmonií.

Toť sféra duchovního světa, kde prožívají své bytí duše čistého, laskavého citu, které již dovedou zachycovat krásu i harmonii, dovedou ji vnímat a prožívat ji jako zanícený vyznavač lidského umění. Je tu však poněkud smutno, neboť duše žijí ještě ve vzpomínkách a myšlenkách na svůj zemský život, na všechny, k nimž je poutá cit lásky a přátelství. Touží po nich, rmoutí se, že se nemohou s nimi spojovat.

Je to však marné vzpomínání, marné rmoucení a vyčkávání něčeho, co nikdy nebude. Jsou to duše ještě poněkud vrtkavé s příliš lidským cítěním. Připodobnit je můžeme k dívkám, které jen stále květy trhají, ozdobují si jimi vlas i šíji, zhlížejí se v zrcadle a nedočkavě a pošetile vyhlížejí ženichy. Tyto duše jsou zde nejvíce zastoupeny a jsou také velmi nedočkavé; celou dlouhou dobu se jen chystají a těší se na den, na chvíli, kdy otevřou se vrata jejich domovů a ony pospíší zase tam, odkud přišly, ke svým milým, na něž byly uvyklé a bez nichž jsou skoro neschopné žít a vyvíjet se samy.

I když nemají zlých a hrubých myšlenek ani citů, přece jsou teprve v začátcích svých vyšších vývojů, spěchají, dychtivé a rozteskněné jdou k lidským příbytkům, stojí u oken a dveří a hledí na věci, které jim byly milé. Čekají na vzpomínku. Žel, že tyto vzpomínky drahých přátel někdy naslouchající duše těžce zraňují, žel, že někdy posuzují jejich životy nesprávně a nespravedlivě. Teprve po těchto zklamáních a trpkých zkušenostech se duše klidní a začínají se rozhlížet po svém novém domově, po vlasti, v níž žijí.

Jakmile takto oživnou, tu teprve začnou toužit po nových poznatcích, tu teprve se dívají kolem sebe pozorněji, pronikají dálky, prostory, odhalují clony a jdou za svými dalšími osudy. Zajímavé však je, že se nestýkají s ostatními dušemi, jež potkávají na svých cestách a které někdy i poznávají jako své bývalé známé. Každý je zde zaujat silně sám sebou, každý má svůj vlastní svět, v němž jsou věci krásné, ošklivé nebo beztvaré, podle toho, jakou silou dovedou myslet a uvažovat. Čas od času přicházejí k nim bytosti, které jsou určeny k jejich vyučování. Snaží se je odvést ze začarovaných kruhů jejich vlastních starostí, bolestí a stesků.

Tato sféra je domovem dobrých, ale duchovně zanedbaných bytostí lidských.

Hned vedle těchto domů jsou příbytky těch, kteří již mají vědomosti o Bohu, ale jsou duševně líní, jakoby ospalí. Ti se nacházejí ve stavech podobných opilství, kdy se všechno okrašluje, zlehčuje, ale nezkoumá. Je to určitý druh lhostejných, kteří nemají snahy poznat více, naučit se více a také více vykonat. Jsou celkem spokojeni. Žijí v domech plných svatých obrazů a hledají všemožné úlevy, všemožné pomoci a neradi se jen přiznávají ke svým omylům. Jejich svět je také ještě dosti jasný, ale tvary jsou mlhavé a nejasné. Zastřené vědomí jim zastiňuje pravý obraz a stav.

Ty duše, které horlivě pracovaly pro světské věci, horlí velice i zde, předhánějí se ve slovech a ochotně a rády by ještě řídily světské věci. K těm světlo mnoho neproniká, neboť žijí v šedém éteru zemském a nechtějí se od něho odloučit. Nevěří, že by mohl být někde jinde zajímavější život než je život na Zemi. Mezi nimi jsou i vědci a všelijací kumštýři, kteří se rádi s lidmi dorozumívají a ustavičně osnují plán, jak sestrojit přístroje, aby mohli zachycovat lidské řeči a myšlenky. Prožívají s lidmi jejich obtíže, jejich práce, ovlivňují je a do všeho se pletou. Slova božích pracovníků k nim vůbec nedojdou.

Do domů hříšníků vstoupit nesmíme. Tam jsou zvláštní atmosféry, velice tísnící, tlačící a dusné, že duše čistá by utrpěla úhony anebo by zahynula. Tam bují dále nenávisti, veliké křivdy a nejedno úpění se ozývá. I tam přicházejí mnozí pracovníci, ale jen zdaleka mohou přihlížet a napomínat. Tam je těžko žít, ale ještě tížeji je přihlížet.

A což cesty těch, kteří Bohu slouží již zde na Zemi? Ty vedou k bráně nebeské. Jsou to nádherné, nepředstavitelné krásy, o nichž si mnohé duše v posmrtných vlastech jen s úctou šeptají. Všichni závistníci však, všichni hříšníci i lhostejní, všichni moudří i lidsky dobří mohou pozorovat a spatřovat tyto šťastné, kteří jdou jako ve snách cestami květů a spanilých obrazů, cestami Světla Kristova. Jak nevěsty vyšňořené k oltáři, jako dívky chystající se do plesu, jako panny oděné svátečními rouchy, tak kráčejí duše blažených v Kristu.

Hle, brána se otvírá a všichni na okamžik stojí v úžasu. Jak libá vůně zavanula, jaká záře, jaký jas. A kdo jsou ti čistí duchové, odění v říze stříbrotkané? Toť serafínští služebníci Boží lásky. Toť pracovníci Kristovi. Za pasem i na hlavě palmové listy a na nich září koruna. Jaký to nádherný lesk!

Ó, zakryjte si oči, všichni nedokonalí. To Božská krása se vašim očím zjevila. Nejste ještě hodni hledět na ni a kochat se v ní. Jen ti, kteří žijí na Zemi ve výhních očištění, jen ti, na něž padá Světlo Kristovo, jen ti, kteří dovedli se vzdát zemské radosti i lásky pro Krista a šli za Ním cestou golgotskou, s Ním se obětujíce a s Ním vykupujíce - jen ti mají právo na stříbrojasné šaty, na ozdoby hlavu i pasu, na pobyt v zářivé vlasti nebeské . . .

 

Pohleděvše do tajemství říší posmrtných, jsme zarmouceni i potěšeni. Tak jako na Zemi žijí vedle sebe největší hříšníci i svatí a čistí světci, tak je i v říších posmrtných. Dobro vedle zla, krása vedle ošklivosti, obojí jakoby vycházelo z jedné ruky, jakoby z jednoho rodu a matky porozená dvojčata. Proč to? - ptají se všichni v zadumání, lidé na Zemi i na onom světě.

Ó, umlkni, otázko, a nevstupuj na rty. Měj úctu k Božímu velkému tajemství. Co Bůh učinil, je vždy k dobrému a pro věčné dobro je učiněno.

Když postavila se hráz a vztyčila proti dobru, aby zadržovala jeho sílu, jeho úžasnou nezměřitelnou schopnost činů, tu zajisté se to stalo proto, aby se celá nesmírnost obrodila, ještě více zpevnila a zužitkovala vložené schopnosti i síly. Tak jako zlo přišlo, aby vyzkoušelo síly dobra, tak dobro je, aby ukázalo všechny své skrytosti, všechny veliké a krásné činy, jakých je schopno a které v sobě chová.

Kéž odhalí i v každém člověku, který je nositelem dobra, to nejvyšší, nejdokonalejší a nejkrásnější, co je v něm skryto. Kéž otvírají se brány nebeské říše častěji a častěji, aby záře, jež při otvírání vychází, tlumila a smazávala stíny, jichž je tolik na cestě zemské i na cestě posmrtné, aby zaplašovala temnotu domů, příbytků duší, vyháněla zlobu, nenávist i marné stesky a touhy duší bláhových, honících se po marných a pomíjivých lidských citech, po štěstí jednoho dne, jednoho života.

V pochmurný den dušičkové slavnosti rozžíhají lidé světélka, která jak malé bludičky blikotají v soumraku večera, když ticho obklopuje hřbitovy. Plaménky světélek neklidně se chvějí ve větru a naklánějí se na všechny strany podle proudu větru. Hle, obraz duší, obraz jejich stavu, obraz neklidného nitra, tu zlobně bouřlivého, tu zase tesknícího. Jen málokterá duše má pevnější světélko, jež by nebylo proudy myšlenek obraceno sem a tam. Klidu je duším potřebí, klidu a pokoje Kristova. Ten je však nedostupný. Musí být vybojován, vytrpěn a Ježíšem Kristem darován.

Hroby ztichnou, všude klid, a jen listí uvadlé a na zem shozené šustí a vydává zvuky. Tak i myšlenky lidí osamělých, které jsou vydány na pospas vzpomínkám, úvahám na minulosti své, i tyto myšlenky a vzpomínky šelestí a haraší jako listí větrem honěné.

Vyjde-li duše ze svého posmrtného příbytku a spěchá, aby navštívila své přátele na Zemi, tu velmi pláče a dlouho se rmoutí, nepotká-li na cestě poslíčka v podobě vzpomínky od svých milých. Cítí se opuštěna od všech. Ona ještě neví, že jiný Přítel na ni vzpomíná a těší se na její příchod do Otcovského domu, který opustila. To láska Kristova na ni čeká, nabízí jí svou náruč. Ale duše nevidí, neslyší, jen upíná oči zpátky k Zemi. I odchází z domovů i od hrobů, odchází od svých milých, a kdož ví, zda příští dušičkový den nenajde ji prosící u brány nebeské, žádající si vstupu a toužící pro Kristově náruči.

Takové duše, které jen v tesknotách žijí, potřebují nutně pomoci, poučení. Jsou závislé a odkázané na ty, které již mají svou útěchu, které jsou již s Kristem spojeny. Je velmi třeba, aby tyto uvědomělé duše, které žijí na Zemi nebo jsou již v duchovních oblastech, dovedly vychovávat svými myšlenkami neuvědomělé pobloudilé duše, aby je učily a dávaly jim myšlenky útěšné, aby je napomínaly a ukazovaly jim k Ježíši Kristu.

Vy všichni, kteří vzpomínáte a teskníte po odešlých, proste vroucně Pána života a smrti, Ježíše Krista, Mistra a Učitele nejvyššího, aby ukázal své milosrdenství a přijal tyto duše jako čekatele blaha nebeského, aby paprsky své lásky dotýkal se těchto duší, aby je ovíval křídly dobrých andělů, kteří přinášejí příslib Božího smilování, šíří naději v brzké vykoupení a přijetí v říši Kristovu. Kéž duše svaté, žijící na Zemi i v nebeské říši, přimlouvají se u Krista spolu s anděli strážnými a zahrnují je soucitem, péčí a láskou svou.

Ó, otevři se, bráno nebeská, vydej záři i vůni líbeznou, ať duše pokochají se a zatouží silně a vroucně po krásách, které uzavíráš před očima duší bloudících.

Ježíši Kriste, smiluj se nad námi . . .

  

 

Květy na hroby

(Nežli počneme modlitby za zemřelé, obrátíme se myslí nejdříve ke svaté Trojici. S plným uvědoměním si důstojnosti i vážnosti chvíle, v níž vstupujeme na tajemnou a svatou půdu duchovního světa, vyslovíme nejdříve výrazně a silně nejsilnější jména svaté jednoty Boží, nejsvětější Trojice. Mluvíme pomalu a s plným soustředěním, v němž si uvědomujeme jednotlivá jména i celý jejich význam. Současně levou ruku položíme na prsa, pravou ruku zvedneme dlaní před sebe. Abychom docílili většího soustředění, můžeme zavřít oči. Ztišíme se na chvíli, a teprve, až se uklidníme, modlíme se:)

Nejsvětější Trojice - Otče, Synu, i Duchu svatý - darujte nám, prosíme, ochranu, pomoc a posilu pro chvíle láskyplné pomoci zemřelým, Buďte naším štítem proti nepřátelům. Vpište se do našich duší jako silné a viditelné znamení, aby nikdo nečistou rukou, slovem nebo myšlenkou se nás nedotkl a nezmařil naše úsilí a dobrou, z lásky jdoucí snahu po ulehčení břemen našich odešlých lidských bratří. Dovolte nám ve znamení kříže Ježíše Krista požehnat sebe i naše bratry.

 

(Ruce se uvolní; nejdříve se znamenáme křížem a říkáme:)

Nechť svaté znamení kříže Ježíše Krista, znamení lásky, rozmnoží v nás lásku a zvětšuje a rozšiřuje v nás dobro.

 

(Nyní vyšleme znamení Ježíše Krista a žehnáme všechny lidské duše, které jsou mimo naši hmotnou sféru:)

Nechť svaté znamení kříže Ježíše Krista, znamení lásky, oběti a vykoupení, zazáří před vaším duchovním zrakem a požehná vás, abyste patříce na ně uvědomili si Ježíše Krista, Jeho lásku k vám i Jeho milosrdenství. Nechť tento obraz se hluboce vryje do vaší duše a vykoná tam svou vykupitelskou práci.

 

(Třetí kříž stavíme jako zábranu proti duchům nečistým; děláme jej do čtyř stran a přitom říkáme:)

Nechť světlo Golgoty, kříž Ježíše Krista, krev Beránka Božího, zabraňuje vám, duchové nečistí, vkročit na svatá místa, kde duše jsou v očištění anebo vzývají Ježíše Krista. Neškoďte jim, ustupte z cesty, neboť Ježíš Kristus svou láskou vás přemáhá.

 

  

Slovo k duším

Zazvoňte, zvony, v duchovním světě, hlasitě a libozvučně, aby duše uslyšely váš hlas, aby se sešly, jako se scházejí křesťané ve svých chrámech. Sejít se mají proto, aby jako lidé na Zemi vzpomínaly na společné prožívání životů na Zemi, aby se každá z nich ponořila na chvíli do nitra, aby společně oslavovaly Ježíše Krista, Jej prosily, Jemu děkovaly.

Pojďte a přispěchejte, duše odešlé z našich řad, a spojte se s námi v našem lidství. Vždyť vy jste žily, jako žijeme dnes my, a my budeme žít tak, jako žijete vy.

Jsme všichni bratři, jsme všichni děti jednoho Otce nebeského a pojí nás jedno pouto, společný zákon daný člověku samotným Bohem a uskutečňovaný Ježíšem Kristem. Z Jeho lásky jsme vyšli a k Jeho lásce všichni jdeme, přemáhajíce překážky.

Vy jste nás předešly a překonaly jste již osten smrti. Ten vás už nebodá a nezraňuje. My tento boj máme před sebou.

Víme však, že úděl utrpení a bojů pokračuje a překračuje s odcházejícím člověkem hranice hmotností. Víme, že jste si s sebou přinesly do nového světa zárodky nových těžkostí, protože mnozí a mnozí z vás nevěděli a netušili, že spravedlivý Boží soud měří a váží každé slovo, každou myšlenku i čin člověka. Je to tak dobře. Vždyť člověk sám by se nedovedl vychovat a zušlechtit. Jelikož nedovedeme sami vlastní silou dospět k dokonalosti v Bohu, musíme být vděční za všechno, co nám to usnadňuje, tedy i za utrpení. Kdo nedovede si toto uvědomovat, často reptá i zoufá.

Jsou mezi vámi mnozí trpící, jsou i reptající, jsou i nevědomí Božího jsoucna, Boží moci, síly i moudrosti, jíž všechno bylo učiněno, i člověk. Tak jako na Zemi zdráhají se lidé uznat Boží vůli, která je nade vším, tak i u vás jsou podobní. K těm voláme:

Duše nevěřící a neuvědomělé, zpozdile myslíte. Obraťte mysl svou, uvěřte v Boha a oddejte se Jeho úmyslům. Marně bloudíte, hledáte pokoje a útěchy. Jen Ježíš Kristus vás může přivést k pokoji. Naučte se vyslovovat Jeho jméno a učte se Ho prosit a k Němu se modlit.

Vy, kteří jste velmi provinilí a nevidíte konce svých trestů, i vy se uklidněte a vzývejte Krista. On může dát odpuštění každému.

Tiší, váhaví a slabé vůle, pohleďte na nás, na naše modlitby, kterými vás provázíme, abyste se nebáli cest, které vedou k pokání, odčinění a očištění, ale abyste hledali příležitost brzy jich dosáhnout. Naslouchejte našim slovům a berte si z nich poučení. Nevzpírejte se dobrým andělským duchům, kteří přicházejí vám ku pomoci, ale rádi uchopte jejich ruku. Oni vás převedou bezpečně na klidnější místa.

Posléze oslovujeme i vás, duše znalé Krista, prošlé křesťanským životem. Na vás je, abyste se ujímali svých slabších bratří, abyste je vedli ke Kristu a dopomáhali jim k Jeho milosrdenství. Buďte jim oporou. Zesilte své hlasy a volejte zvučně jméno Kristovo. Spojujte se se všemi pracovníky, kteří pro Krista žijí a za Kristem jdou. vytvořte silnou hráz, postavenou proti všemu, co je proti dobru a lásce. Staňte se vzorem ostatním.

Vy všichni pak přijměte upřímnou modlitbu, prosbu, kterou vysíláme ke Kristu za vás, za vaše obtíže, za vaše omyly, za celý váš posmrtný život. Naslouchejte pozorně slovům modlitby a žijte v pokoji. Kéž Světlo Kristovo ozařuje vaše světy a osvětluje vám cestu.

  

 

Modlitba ke Kristu

V hlubokém ponoření do své víry v Tebe, Ježíši Kriste, přistupujeme před Tvoji tvář. Tvé láskyplné oči hledí na celý svět, nebe i Zemi, hledí na každého, dobrého i zlého. Všechny stejnou láskou objímáš, všem pomáháš, za všechny Otce odprošuješ a blaženost jim vykupuješ. Tak dobrý jsi, že naše srdce se chvěje dojetím a rozpomíná se na všechno, čím Tě člověk zraňuje: odklonem od lásky, dobroty a čistoty.

Ó, chvěje se naše srdce čím dál víc, vždyť díváme-li se kolem sebe, spatřujeme samá velká provinění proti těmto základním ctnostem člověka. A to se jen rmoutíme nad člověkem, kterého oko naše vidí. Kolik však je toho, co naše oči nevidí, uši neslyší a srdce nevnímá? Ó, zajisté mnohem víc než bychom si dovedli představit. Avšak co je to pro Tvou lásku, Kriste náš? Ta je bez hranic, takže pro všechny hříšníky částečka zbývá, paprsek zářivý, který dovede přikrýt každé zlo, každý hřích. Ve světle této lásky všechny stíny se kryjí, všechny ledy rozpustí a všechny kalné vody se očistí.

Rozvažujeme-li si velikost Tvé lásky, abychom si tím vlévali do duše útěchu, víme, že není třeba zoufat a rmoutit se, i když mnoho zla se na Zemi nachází. Není však Země jediným místem a bydlištěm člověka. Jsou světy vyšší, kam člověk odchází, nesa s sebou všechno dobré i zlé. Víme-li také, že tolik duší se poddalo zlu, tedy víme také, že ono odcházejíc s člověkem naplní svým jedem i místa života duší vybavených z těla. I tam jsou tedy duše trpící, neboť veškeré zlo, pokud je neodloží, jde s nimi a vyvolává nová utrpení.

Neveselé myšlenky, tíživé představy to jsou. Rozjímání naše však o lásce Tvé, Kriste náš drahý, vyvádí nás ze zármutku. Vždyť láska Tvá stačí na všechno, a tedy zajisté může dát posilu i těm nešťastným pobloudilým duším, které zlo s sebou nosí a jež jsou vháněny do utrpení.

Ó, Kriste předobrý, tak jako potřebujeme Tvou lásku my na Zemi jako květina slunce, tak potřebují Tvou lásku i lidé odešlí z naší Země. Jejich srdce jsou často vyprahlá jako žíznící poutník po dalekých cestách, který hledá studánku nebo dům, kde by mu milosrdní lidé podali pohár vody. Kdo jejich žízeň uhasí? Jen ten může dát, kdo sám má vody hojnost a může rozdávat. Ty, Kriste, Ty máš prameny vody i studnice nevyvažitelné. Ty všechny poutníky můžeš občerstvit.

Ó, prosíme Tě z celé duše, jati soucitem a plni lásky k žíznícím: Naplň vrchovatě pohár vody své a podej žíznivým. Občerstvi zemdlené, aby mohli jít dál a dále po cestách svých osudů, svých vývojů až ke konečnému cíli. Tímto cílem je město Tvé svaté, Jeruzalém nový, země dokonalých a čistých lidských duší.

Pohleď však, jak mnozí ochabují a umdlévají. Nebude-li jim voda dána, zahynou.

Prosíme vroucně, přikryj svou láskou stíny zla před očima nejvyššího Soudce, abys jim dopřát mohl malého oddechu, občerstvení a posílení.

Tak Tě prosíme za naše bratry lidské a doufáme, že nás vyslechneš, že se v ruce Tvá zatřpytí pohár křišťálové vody Tvé milosti, kterou podáš do rukou dobrým andělům, aby ji podali žíznivému rtu.

Ó, děkovat Ti budou všichni, jimž pomoci se dostalo, a chválit Tě budou bez ustání.

I andělé Tvoji zaplesají, žes ukázal dobrotu svou i lásku před očima veškerého stvoření.

Kriste, Lásko soucitná, vyslyš naše prosby i přímluvy.

 

 

                                                                                                                                                                                                                                                                 

 

 

další