Modlitba za pokojné odloučení duše od
těla
Kriste,
milosrdenství Boží veliké a nezměrné! Svatá Lásko Boží!
V této chvíli
doléhá na mne tíha. Tají se dech a srdce je sevřeno úzkostí. Nemohu nahlédnout
za tajemný práh smrti člověka a sledovat stavy, které prožívá odcházející duše.
Právě tato velká tajemství probouzejí obavy, nejistotu i smutek.
Myslím nyní
na ty, o nichž vím, že tuto chvíli mají před sebou anebo ji prokonávají. Mnozí
se jí bojí a jiní se domnívají, že ztratí své vědomí, myšlení a cítění.
Já jsem
přijal víru v Tebe, Kriste, a tím i v život duše po odložení těla. A protože
jsem nedosáhl dosud takového stavu, abych mohl vědomě nahlížet v podivuhodný
svět a život, v němž žije duše po odchodu z těla, bojím se ho. Jsem naplněn
tíhou myšlenek na ono neznámo za branami světa.
Rmoutím se
nad tou duší, která už vstupuje do stavu odlučování, protože se obávám, aby
nešla novými těžkými cestami. Má obava a bázeň však ničeho nezmění, ničím
nepomohou odcházející duši, neposílí ji, nedají útěchy.
Ty však,
Kriste, Bože mocný i dobrý, můžeš ulehčit, usnadnit přechod do nadzemských
oblastí. Ty dáváš pokyny dobrým andělům, aby pomohli, kde Ty sám musíš ještě
zůstat skrytý.
Hle, mé srdce
Tě volá a prosí. Myšlenky mé letí k Tobě a má láska Tě pokorně odprošuje za
vše, co brání duši přijít k Tobě. Vroucně Tě prosím, odstraň clonu, kryjící
Tvou přesvatou tvář a zjev se duši vstupující na práh duchovního života.
Povzbuď ji úsměvem, posilni ji a podepři při jejím odchodu. Prostřednictvím
svého anděla vztáhni ruku vstříc duši odloučené a pomoz jí z těla povstat,
oživit vědomí a pevně i pokojně vykročit na druhý břeh života.
Zapomeň na
její malé i velké, lehké i těžké prohřešky. Ze své milosti učiň most, po němž
půjde duše vstříc svým novým osudům.
Velmi Tě
prosím za duši odcházející. Prosím za všechny, kteří s Tvým jménem na rtech
očekávají chvíli odchodu. Prosím i za sebe, až přijde má hodina, má chvíle
odchodu.
Volám k Tobě
celým srdcem - celou duší Tě volám a prosím:
Bože, Kriste,
Spasiteli, rozpomeň se v hodině odchodu z těla a pomoz překonat těžkou chvíli
odloučení. Za pomoc Tvou i milosrdenství chvála i díky věčné.
Modlitba za duši odešlou z těla
Kriste
dobrotivý i mocný, Kriste, Bože lásky a odpuštění, smíru a pokoje, Ty víš, jak
těžké a smutné jsou chvíle loučení s tím, kdo odchází neviděn do neznámého
života za branami smrti. Ty víš, jaká nejistota, úzkost a jak mnoho otázek
vstupuje do vědomí při myšlence na posmrtné osudy odešlé duše. Ty víš, jak
touží zde pozůstalý po jistotě, že tyto nové osudy budou odpočinkem i
všestrannou úlevou.
Blízkou a
drahou je mi duše přicházející z tohoto světa k Tobě pro soud nad sebou, pro
rozhodující slovo o její další cestě novým životem. Její vstup do neviditelna
mi brání ji utěšit, jí pomáhat. Provázím ji myšlenkou účasti a lásky, protože
vím, že toho potřebuje.
Obracím se
proto k Tobě Kriste, abych u Tebe jí vyprosil potřebnou pomoc. Prosím Tě
vroucně, z celého srdce. Do své prosby vkládám víru, naději, důvěru a lásku k
Tobě i lásku k bytosti, za niž prosím. Volám k Tobě a velmi Tě prosím:
Pošli jí v
ústrety svého anděla, aby ji odvedl z jejího pozemského domova a doprovodil ji
do duchovních nebeských vlastí. Prosím Tě, posuď ji a o ní rozhodni s nejvyšší
láskou, která všechno může a vše ráda činí. Přivítej duši, za niž se přimlouvám
a prosím, dobrotivým úsměvem a laskavým slovem. Chraň ji na cestě k Tobě, ať se
nebojí tmy, neznáma a věcí tajemných, není zcela oslněna jasem a krásou Tvé
Božské tváře, neupadne do bezvědomí, ale uvědomí si plně svůj nový stav, že
žije životem novým, duchovním.
Posuď její
chyby shovívavě a dej jí možnost očištění z nich na místech klidných a světlých
Tvou blízkostí.
Kriste lásky
a odpuštění, smíru a pokoje, slituj se a smiluj se nad ní, buď k ní vždy
milostivý.
Kriste, z
hloubi duše Tě prosím, pohlédni na mne, hluboce otřeseného neúprosností zákona
smrti. Těžko se nese bolest odchodu i rozloučení s drahým. Chci ji však
prožívat jako věřící v Tebe i v život, smrtí začínající jako nový, krásnější a
plnější. Chci z této víry načerpat statečnost i sílu duše pro svou bolestnou
chvíli, i důvěru, že Ty neopustíš mne, ani duši, za niž prosím.
K Tobě jdu
ztišit úzkost a žal, přijmout sílu, povzbuzení i útěchu srdce. U Tebe slzy
stírám a rozbolestnění klidním. Uvědomuji si, že všechno bolestné dění je k
prospěchu mému i duše odloučené. Jen mé slabé lidské oči vidí kolem sebe
prázdnotu, jen má tělesná ruka necítí stisk ruky drahé duše odešlé.
Avšak věřím,
že ona žije dále tam, kam můj pohled neproniká. V tomto neviditelnu jsi i Ty,
Kristus. Proč bych se rmoutil, když jsi odešlé duši daleko blíže než za jejího
pobytu na Zemi. V této myšlence nalézám klid své duše, tiché smíření.
Kriste,
otevři mi svou náruč, abych se mohl do ní tiše schoulit, v ní vylít ze srdce
všechen žal. Kriste, u Tebe všechna bolest končí a v duši je mír.
Duchovní pomoc žijícím v posmrtných vlastech
Zklidněte se
a ztište zcela, duše, odešlé z těla Země, žijící mimo náš svět. Soustřeďte
pozornost a naslouchejte našim slovům. Sledujte naše myšlenky, které se
odpoutávají od Země a letí za vámi tam, kam naše těla nemohou. Konáme službu
lásky vám.
(Chvíle
ticha.)
Prosíme,
vyslechni naše prosby, Kriste, zjevená Lásko Boží. Prosíme Tě, předstup s námi
k soudu Božímu, kde jsou zapsána jména všech, jimž dnes z lásky k Tobě i z
lásky k nim vyprošujeme Tvou pomoc a odpuštění.
Víme, že je
mnoho nehodných, že mnohá slza z oka Tvého kane nad jejich hříchy. Láska Tvá
však mění slzy v soucitný úsměv a ruka Tvá, tak láskyplná, štědrá a dobrotivá,
pokyne a Bůh, nejvyšší Soudce nás všech, podívá se přes Tebe na klečící a
prosící duše lidské. Postavíš-li se Ty, Ježíši Kriste, mezi prosebníky a našeho
Soudce, tu trestající spravedlnost se promění v neskonalé milosrdenství Boží.
V ně doufáme,
my, prosebníci, lidští bratři nás předešlých do duchovního života. Jen naděje v
milosrdenství dodala nám síly, že se odvažujeme myšlenky i slova zanést až do
říší nám neviditelných, neznámých, kde v různých bědných stavech v
nepříznivostech žijí duše z těla odešlé. Jen s Tebou dovolujeme si předstoupit
k Bohu a volat:
Bože
spravedlivý, prosíme Tě vroucně a celým srdcem: Neodmítej hříšné, nevědomé a
pobloudilé lidské duše. Shlédni na ně a dopřej jim paprsek světla, které
vychází z lásky Tvé v Ježíši Kristu. Jím nevědomé uvědom, spící probuď,
bloudící veď rukou andělů slovem útěchy a posily. Dopřej jim poznání
nesprávných skutků, slov i myšlenek, jimiž přestupovali řád dobra a lásky, i
možnost je odčinit, vše napravit a ve světle lásky žít.
Pro oběť Ježíše
Krista, pro Jeho soucit s nešťastným lidem Země, pošli každého na místa, kam
patří k očištění i uvědomění si tebe jako Lásky nevýslovné, neskonalé v Kristu.
Usnadni očistnou cestu. Podepři snahu v Tebe věřících. Vyveď je ze stínů smrti
do Světla Kristova. Věříme, že poznají všichni Tvou dobrotivost a zatouží z
celé duše své zbavit se nedostatků a stát se oddanými Kristu. Neodmítej lásku v
jejich přímluvách.
Ježíši
Kriste, děkujeme Ti vroucně, že dovoluješ nám prosit Tvým jménem. Řekl jsi: Zač
budete prosit ve jménu mém, dáno vám bude. - Můžeme proto věřit, můžeme
doufat, že dáno bude těm, za něž prosíme? Žehnej, pomáhej a doprovázej každou
duši lidskou, překračující prahy hmotného světa a vstupující do bran
duchovních. Pomoz i nám, až jednou nastane nám tato cesta.
Matko Boží,
ochránkyně slabých a bloudících, neodepři svou pomoc duším, volajícím Tvé
jméno. Povzbuď jejich kroky v nejistotách i nesnázi a najdi pro ně omluvu před
soudnou stolící Boží.
I k vám se
obracíme, bytosti bílé a čisté které jste dosáhly svatosti v Kristu. Podejte
ruku ku pomoci radou i ochranou před velkým úskalím posmrtného života.
Pokyne-li vám Pán, abyste vyšli vstříc všem v bázni a úzkosti se nacházejícím,
tu ujměte se úkolu s láskou služebníků Kristových. Bůh vás odměň.
Otče náš,
jenž jsi na nebesích, rozpomeň se na ten krásný čas, kdy moudrost Tvá,
zasnoubená s přenesmírnou láskou, pojala myšlenku stvořit nebe, Zemi i člověka.
Rozpomeň se na tu dobu, kdy z ruky Tvé vycházelo stvoření člověka, jeho ducha i
duše.
Otče náš,
Jehož jméno je posvěceno činy Tvými jako tmavá noc zářivými hvězdami, vzpomeň
na čas své krásné i namáhavé tvůrčí práce, kdy jsi člověku budoval ráj pro
pokojné a šťastné žití, domov, v němž by pokojně a šťastně mohl žít.
Otče náš, v
touze a volání po království Tvém, v němž není žalu ani bolestných slzí,
plynoucích z loučení bratra s bratrem, přítele s přítelem, družky s družkou v
osudné chvíli rozchodu se životem Země, prosíme Tě o smilování nad zástupy
lidu, jimž jako Bůh vládneš, které rozšiřovat měly moc Tvou i slávu Tvou na
Zemi a které odešly již za hranice zemské.
Otče náš, pro
svatou vůli Tvou, přísnou, moudrou, prosíme Tě, rozpomeň se v tuto chvíli na
radost, s níž jsi hleděl na své děti lidské, jak jsi očekával, že Tvoji synové
Ti budou pro radost a rozmnoží Tvé potěšení, vzpomeň na vše milé a krásné, co
kdy potěšilo od nich srdce Tvé. Rozpomínej se na toto jejich dobro, abys
zapomenout mohl na zlo, které Tobě způsobovali, jímž se projevovali.
Otče náš, Ty
ses vždycky staral o vezdejší chléb lidských synů, dával jim role pro obživu,
aby chléb měla všechna pokolení lidská. Prosíme Tě, i nyní se postarej o chléb,
z něhož by žily jejich duše, když upadly do nesnází a jsou hladové a žíznivé,
protože jejich srdce zlenivěla a duch znetečněl k práci.
Otče náš,
odpusť těm, kteří zapomněli na svá dobrá předsevzetí, kteří zabloudili na
cestách života, kteří neznali blaha lásky a pokoje, kteří v myslích nosili věci
tohoto světa.
Otče náš,
odpusť těm, kteří podléhali svodům, nedbali Tvého varování a obcházeli Tvé
zákony, neplnili úkoly a ulehčovali si povinnosti života, jeho mravy, práce i
úkoly, kteří, vlažní a lhostejní k Tobě, klaněli se zlatu a bezohledně šlapali
po právech jiných, je utiskovali a hanobili.
Otče náš,
odpusť, prosíme, těm, kteří nemilosrdní k jiným, sebe vždycky obhajovali a
litovali, kteří se pohoršovali nad nepravostmi jiných a své vlastní dovedně
skrývali za masku lidské tváře i jejich falešných úsměvů, kteří klopýtali pod
břemenem utrpení rouhajíce se Tobě, kteří nekonali skutky dobra, neměli slov
laskavých, ač k tomu měli příležitost na každém kroku.
Otče náš,
odpusť těm, kteří sami v blahobytu tonouce, odháněli žebráky a choré, ubohé a
sklíčené od prahu svého domu, aby se nevyrušovali v požitcích, které svět jim
dával.
Otče náš, tak
jako Tebe prosíme, aby ses rozpomněl na dobré a zapomněl na zlé, tak i my
chceme učinit. I my se rozpomínáme na všechno dobré, co bylo vykonáno těmi,
kteří pracovali pro hmotné i duchovní blaho na Zemi a odešli z ní v jiný svět.
Uvědomujeme si, že z jejich práce sklízíme ovoce, ovoce dobré i zlé, podle
jejich setby, práce i pěstování. Vyzdvihujeme dobré, zapomínáme na zlé.
Otče náš,
odpouštíme všem našim viníkům, ať jakkoli se proti nám provinili. Tak jako oni
mnohé zlo činili proto, že správně a jasně nepochopili složitosti života, že se
nesnažili pravdu o všech Tvých zákonech odhalit, i celou jejich významnost, tak
i my bez milosti Tvého osvícení žili bychom v klamech, lhostejnosti a
vlažnosti, žili bychom v domněnkách, že život náš, jeho celé chabé snažení pro
dobro je dostačující zásluhou pro zajištění Tvé přízně a Tvého nebe.
Tak jako oni
bloudili, i my bloudíme, tak jako oni hřešili, i my hřešíme. Všichni jsme před
Tebou nedokonalí a nehodní. Před námi však leží možnost opravení a napravení,
kterou oni nemají, v našich rukou spočívají milosti Tvé.
Ó, líto je
nám, že ti, kteří odchodem z těla ztratili i ústa k promlouvání láskyplných a
milých slov, že ztratili ruce k pohlazení, že nemají nohy, kterými by
vykonávali cesty ke sklíčeným, trpícím lidem, aby se jejich srdce mohlo
potěšit. A tyto stavy jsou těžké pro ty, kteří, poznavše viny, napravit je
nemohou, neboť ten, komu ublížili, je nevidí, neslyší ani nevnímá.
Ó, Otče náš,
tak jako nás vyvádíš z pokušení světa, z pokušení těla i ďábla tím, že nás
omilostňuješ, potěšuješ a posiluješ na každém kroku nynějšího života, tak vyveď
z pokušení a nástrah, klamů a omylů všechny lidské bytosti, které v očistných
stavech a procesech si uvědomují své nedokonalosti, svá bloudění, které v
lítosti oplakávají své životy na Zemi, neplodné, prázdné a chudé na skutky
dobra, lásky i veškerého milosrdenství.
Otče náš,
zbavuj zlého děti své, které zbloudily a propadly trestům, které žijí v
oblastech bolestného toužení po Světle Tvém a po lásce Tvé, kterou opustili
netušíce a neznajíce, co ona je a kdo ona je, nevědouce, že Ty sám jsi v ní
skryt pod jménem Ježíš Kristus.
Pro toto
přesvaté jméno, prosíme Tě, vyslyš nás . . .
Pro tuto
lásku Tvou doufáme v Tvé odpuštění . . .
Pro
dobrotivost Tvou i milosrdenství Tvé, Otče nebeský, věříme, že tyto čekající,
věřící, litující a doufající duše lidské vyvedeny budou do Světla Tvého, do
náruče lásky Tvé . . .
Buď jim všem
milostiv.
Opouštíme svůj
příbytek a naše myšlenky jdou ztichlou cestou hřbitovní. Zastavujeme se v
dojetí a zamyšlení nad posledním útočištěm člověka, nad hrobem, v němž navždy
se skrylo jeho viditelné tělo. Tichounce šelestí listí pod naší nohou a my se
na ně díváme, neboť i ono je tělem zahynulým, které se spojí s hlínou a stane
se její částí.
I lidské tělo
je listem ze stromu života podivuhodné lidské bytosti, která žije mezi dvěma
světy. Tak jako strom má své kořeny v zemi a koruna jeho se zdvíhá k oblakům,
tak je i s člověkem. Tělo hmatatelné, které obaluje duševní schránu, je do země
zapuštěno, v ní žije, z ní bere svou výživu. Z něho potom vystupuje vzhůru ke
Světlu Božímu ušlechtilá koruna, která okrášluje
strom těla, dodává mu vznešenosti i krásy.
Tato koruna,
vrchol stromu lidského života, sahá až do duchovních světů, až ke slunci veliké
Boží lásky. Její teplo, světlo, její jemné, neviditelné paprsky vlévají skryté
duchovní síly, umožňující lidské bytosti ono tajuplné dění, které nazýváme
myšlením, cítěním, rozumem i vůlí.
Tak žije
člověk na Zemi, tváří obrácen k duchovnímu světu, k Bohu, ke Zdroji veškerého
života. Tato tvář je však lidskému oku neviditelná. Je skrytá, protože je
jemnějšího složení než jsou viditelné části hmotného těla. Lidé, dívajíce se
druh na druha, spatřují jen tu část, která je v zemi, jen ty kořeny, které jsou
v ní vryty a v ní žijí. Ovšem, není to země sirá a holá, jak je tomu u stromu a
rostliny, ale je to podobný zhutnělý zhmotnělý éter, je to zemské ovzduší.
Podíváme-li
se blíže na stromy, které stojí uprostřed zahrady, tu často vidíme, jak jeden z
nich, nebo hned několik, vadne, osychá, až ztratí svou krásu, sílu a životnost.
A přece kořeny stejně v zemi stojí nepohnutě. Co se přihodilo? Přišly zmar a
zkáza od koruny, od ní strom hynul, až ztratil svou životnost. Víme, že se
stala zvláštní změna, že přestaly proudit síly přicházející od Slunce, strom
zahynul, byl vyťat a dán ohni na zmar a rozklad.
Tak je i s
člověkem. On žije, trvá, sílí a vzkvétá, až znenáhla nastává v jeho těle
zvláštní změna. Síly ochabují a nastává okamžik, kdy tělo umírá. Tento stav
nastává tenkrát, kdy přestane jeho koruna, jeho tvář obrácená k duchovnímu
zřídlu síly, světla a tepla, přijímat všechny tyto síly. Tu nastává v těle
ochabnutí a posléze odumření. Kořeny člověka, lidské tělo viditelné, jsou
vyvráceny ze svého místa a podobně jako strom vydány zmaru a rozkladu.
Co se však
děje s ušlechtilou korunou, ozdobou a krásou, která oživuje a zušlechťuje
lidské tělo, dodává mu krásy i všechny síly, jimiž se projevuje? Když z Boží
vůle přijde chvíle, že se má přerušit trvání těla na Zemi, tu duše osamotní. Je
jí odňato vížící pouto se světem duchovním, se všemi
silami, které ji až dosud prolínaly a pomáhaly jí udržovat tělo na Zemi.
To jsou
nejtěžší chvíle z celého lidského života na Zemi, neboť znamenají úplné
vysunutí ze stavu klidu, v němž si duše žila. Po dobu spojení s duchovním
světem nemusí se duše příliš o tělo starat. Jeho trvání není na ní závislé,
děje se spíše jakoby byl v chodu důmyslný stroj. Když se však začíná trhat
pouto spojující duši, žijící v těle, s duchovními silami, tu začíná duše
pociťovat velké úzkosti. Strachuje se a je bezradná, protože cítí, že její
samotné síly nestačí k udržování a oživování celého těla.
Tento stav je
patrný i ve hmotném těle, které slábne, ochabuje, a posléze, když odnětí
duchovních sil trvá delší dobu, umírá. Každá nemoc tělesná je zaviňována tímto
stavem zvláštní duševní slabosti, jelikož jsou jí odnímány po určitý čas, buď
na delší nebo kratší, zvláštní éterické síly, nutné pro udržování lidského těla
na Zemi. Tedy nejen ze země bere tělo výživu a posilu svou, ale bere ji také
shůry od své koruny, z duše, v níž a skrze níž proudí blahodárné posilující
síly, uschopňující život.
Jak často a
na jak dlouho bývají duši tyto síly odnímány, jak dlouho a často prochází
tělesnou ochablostí a nemocí, je velmi těžko říci. Toto je zapsáno v knize
života každého člověka, do níž se zapisují a zaznamenávají všechny jeho věci,
všechny události, radosti i bolesti, činy dobra i veškeré provinění proti
věčným zákonům Božím.
Podle toho,
kolik je třeba prožívat pokání, na kolik je třeba očišťovat se z vin a
přestupků a kolik je třeba získat na dokonalosti jednoho každého z lidí,
upravují se osudy člověka na Zemi i délka doby jeho života na ní. Podle toho,
kolik je třeba vytrpět a odčinit, měří se intenzita utrpení, z něhož právě
bolesti těla jsou z nejtěžších utrpení vůbec.
I přicházejí
ti, kteří bdí nad člověkem a jsou odpovědni za to, aby se všechno dělo po právu
a spravedlnosti Boží, podle zásluh i podle vin každého člověka, a upravují věci
tak, aby včas, dobře i správně bylo všechno učiněno i prožito. Tito určení
pracovníci vědí, kdy a na jak dlouho mají odloučit duši od zdrojů Božích sil a
vystavit ji tak dočasnému utrpení. Dobře-li se všechno vyvíjí a reaguje-li
správně postižený, trpící člověk na tyto Boží zásahy do jeho věcí, může být čas
ukrácen anebo zase prodloužen, vždy podle duchovní potřeby člověka a nikoli
podle časné potřeby přechodného života na Zemi.
Když nastane
doba a Bůh sám dá znamení, aby tělo bylo odloučeno a odloženo, tu přijde
zvláštní chvíle, chvíle smrti. Jsou to okamžiky pro duši tíživé a úzkostné,
protože ona sama je odtržena od nebes a jakoby visela v jakémsi zvláštním
prostoru. Jelikož je poutána ještě k tělu, nemůže se svobodně rozběhnout a
utéci tomuto stavu. Stává se, že člověk je pln hrůzy a strachu a leká se
chvíle, kdy mu nastane loučení se Zemí.
Dojde-li
opravdu z vůle Boží k tomu, že v těle nastane strnutí a je nehýbatelné,
tu dosahuje těžký stav duše svého vyvrcholení. Ztratíc
poslední jiskru síly, jíž tělo ovládala, propadne duše na chvíli bezvědomí,
ztratí schopnost myslivou i cítivou. Za tohoto stavu
se pak zvolna a jemně, pro ni neznatelně a nezachytitelně, vysouvá z tísnících
pout těla a počíná žít svůj nový, samostatný život.
Jakmile se
zbaví posledního závaží, posledního vlákénka, které ji zdržovalo v těle, tu
procitá jakoby z těžkého snu, v němž bylo mnoho tísnivých a děsivých chvil, v
němž byla pronásledována a honěna z místa na místo. Tak tichounko je všude, tak
milo a krásně, že se jí zdá, jakoby plavala v krásné nádrži, plné čisté vody,
která ji nadnáší a dává jí pocity lehkosti, jemného trnutí, že pociťuje rozkoš,
jaké nikdy na Zemi nepoznala.
Některé duše
tento krásný stav ukolébá ve spánek, který jim dává sny ještě krásnější a
blaženější než je skutečnost. V těch chvílích přistupují k nim andělé boží a v
náručí je odnášejí do krásných, blažených světů vyššího duchovního bytí.
Nechají je nahlížet do rozličných tajů, vodí je krajinami jiných hvězdných zemí
a mluví k nim o Boží lásce. Když se pak vracejí s nimi zpátky a pokládají je na
místo, odkud je vyzvedli, tu probouzejí se duše a často se lekají, neboť tvář
anděla je jim prvním oznamovatelem, že jsou v jiném světě, že odešly ze zemské
vlasti a stanuly na prahu nového duchovního světa.
Nyní nastává
doba uvědomování sebe sama, své smrti a posléze i celého minulého života.
Nastává doba mluvy vlastního svědomí, vlastního já. Tato doba trvá velmi
dlouho, podle uvědomění a podle výsledků života na Zemi. V tomto čase je duši
někdy velmi horko nebo velmi zima, prožívá lítosti i radosti podle svého života
na Zemi. Teprve až nabude plného vědomí, až se sama na sebe dobře podívá, jde k
soudu, který ji zhodnotí podle stavu a stupně duchovní zralosti i dokonalosti,
podle intenzity vnitřních duševních prožitků . . .
Když jsme si
uvědomili život duše po odloučení těla, podíváme se za onu tajemnou stěnu,
která odděluje světy ducha a světy hmoty od sebe. Jen maličko je dovoleno
nahlédnout, jen kratičko a nepřímo, neboť posmrtná tajemství jsou střežena ze
všech nejvíce. Jen ruce strážných andělů mohou vynést lidskou mysl v tato
místa, aby se jako zvědavé dítě na jejich ruce postavila a letmo jen nahlédla
do řad duchovních lidí, žijících v oblastech éteru. Právě v čase slavnosti
dušičkové, kdy mysl každého člověka je přístupna vzpomínkám na odešlé, je
dovoleno přiblížit se k nim a podívat se na jejich tváře, jsou-li trpící nebo
radující se, jsou-li šťastné nebo rozervány skrytými žaly nad nedokonalostmi
života právě uprchlého.
Hle, cesta
rozdělení vede v několik stran. Tu i tam spatřujeme bílé siluety postav a
slyšíme tichounkou hudbu, která ustavičně zní a která probouzí melancholii a
stesky. Světlo, poněkud zastřené růžovou clonou, odráží se na každém určitějším
bodě, dokresluje tvary a dává všemu trochu zvláštní, pro lidské oko poněkud
nezvyklé obrazce, které se ustavičně mění. Nade vším se vznášejí okřídlené
bytosti jako nádherní průsvitní motýli, ovívají lidské bytosti a všechno
ovzduší naplňují harmonií.
Toť sféra duchovního
světa, kde prožívají své bytí duše čistého, laskavého citu, které již dovedou
zachycovat krásu i harmonii, dovedou ji vnímat a prožívat ji jako zanícený
vyznavač lidského umění. Je tu však poněkud smutno, neboť duše žijí ještě ve
vzpomínkách a myšlenkách na svůj zemský život, na všechny, k nimž je poutá cit
lásky a přátelství. Touží po nich, rmoutí se, že se nemohou s nimi spojovat.
Je to však
marné vzpomínání, marné rmoucení a vyčkávání něčeho, co nikdy nebude. Jsou to
duše ještě poněkud vrtkavé s příliš lidským cítěním. Připodobnit je můžeme k
dívkám, které jen stále květy trhají, ozdobují si jimi vlas i šíji, zhlížejí se
v zrcadle a nedočkavě a pošetile vyhlížejí ženichy. Tyto duše jsou zde nejvíce
zastoupeny a jsou také velmi nedočkavé; celou dlouhou dobu se jen chystají a
těší se na den, na chvíli, kdy otevřou se vrata jejich domovů a ony pospíší
zase tam, odkud přišly, ke svým milým, na něž byly uvyklé a bez nichž jsou
skoro neschopné žít a vyvíjet se samy.
I když nemají
zlých a hrubých myšlenek ani citů, přece jsou teprve v začátcích svých vyšších
vývojů, spěchají, dychtivé a rozteskněné jdou k lidským příbytkům, stojí u oken
a dveří a hledí na věci, které jim byly milé. Čekají na vzpomínku. Žel, že tyto
vzpomínky drahých přátel někdy naslouchající duše těžce zraňují, žel, že někdy
posuzují jejich životy nesprávně a nespravedlivě. Teprve po těchto zklamáních a
trpkých zkušenostech se duše klidní a začínají se rozhlížet po svém novém
domově, po vlasti, v níž žijí.
Jakmile takto
oživnou, tu teprve začnou toužit po nových poznatcích, tu teprve se dívají
kolem sebe pozorněji, pronikají dálky, prostory, odhalují clony a jdou za svými
dalšími osudy. Zajímavé však je, že se nestýkají s ostatními dušemi, jež
potkávají na svých cestách a které někdy i poznávají jako své bývalé známé.
Každý je zde zaujat silně sám sebou, každý má svůj vlastní svět, v němž jsou
věci krásné, ošklivé nebo beztvaré, podle toho, jakou silou dovedou myslet a
uvažovat. Čas od času přicházejí k nim bytosti, které jsou určeny k jejich vyučování.
Snaží se je odvést ze začarovaných kruhů jejich vlastních starostí, bolestí a
stesků.
Tato sféra je
domovem dobrých, ale duchovně zanedbaných bytostí lidských.
Hned vedle
těchto domů jsou příbytky těch, kteří již mají vědomosti o Bohu, ale jsou duševně
líní, jakoby ospalí. Ti se nacházejí ve stavech podobných opilství, kdy se
všechno okrašluje, zlehčuje, ale nezkoumá. Je to určitý druh lhostejných, kteří
nemají snahy poznat více, naučit se více a také více vykonat. Jsou celkem
spokojeni. Žijí v domech plných svatých obrazů a hledají všemožné úlevy,
všemožné pomoci a neradi se jen přiznávají ke svým omylům. Jejich svět je také
ještě dosti jasný, ale tvary jsou mlhavé a nejasné. Zastřené vědomí jim
zastiňuje pravý obraz a stav.
Ty duše,
které horlivě pracovaly pro světské věci, horlí velice i zde, předhánějí se ve
slovech a ochotně a rády by ještě řídily světské věci. K těm světlo mnoho
neproniká, neboť žijí v šedém éteru zemském a nechtějí se od něho odloučit.
Nevěří, že by mohl být někde jinde zajímavější život než je život na Zemi. Mezi
nimi jsou i vědci a všelijací kumštýři, kteří se rádi s lidmi dorozumívají a
ustavičně osnují plán, jak sestrojit přístroje, aby mohli zachycovat lidské
řeči a myšlenky. Prožívají s lidmi jejich obtíže, jejich práce, ovlivňují je a
do všeho se pletou. Slova božích pracovníků k nim vůbec nedojdou.
Do domů
hříšníků vstoupit nesmíme. Tam jsou zvláštní atmosféry, velice tísnící, tlačící
a dusné, že duše čistá by utrpěla úhony anebo by zahynula. Tam bují dále
nenávisti, veliké křivdy a nejedno úpění se ozývá. I tam přicházejí mnozí
pracovníci, ale jen zdaleka mohou přihlížet a napomínat. Tam je těžko žít, ale
ještě tížeji je přihlížet.
A což cesty
těch, kteří Bohu slouží již zde na Zemi? Ty vedou k bráně nebeské. Jsou to
nádherné, nepředstavitelné krásy, o nichž si mnohé duše v posmrtných vlastech
jen s úctou šeptají. Všichni závistníci však, všichni hříšníci i lhostejní,
všichni moudří i lidsky dobří mohou pozorovat a spatřovat tyto šťastné, kteří
jdou jako ve snách cestami květů a spanilých obrazů, cestami Světla Kristova.
Jak nevěsty vyšňořené k oltáři, jako dívky chystající se do plesu, jako panny
oděné svátečními rouchy, tak kráčejí duše blažených v Kristu.
Hle, brána se
otvírá a všichni na okamžik stojí v úžasu. Jak libá vůně zavanula, jaká záře,
jaký jas. A kdo jsou ti čistí duchové, odění v říze stříbrotkané? Toť serafínští služebníci Boží lásky. Toť
pracovníci Kristovi. Za pasem i na hlavě palmové listy a na nich září koruna.
Jaký to nádherný lesk!
Ó, zakryjte
si oči, všichni nedokonalí. To Božská krása se vašim očím zjevila. Nejste ještě
hodni hledět na ni a kochat se v ní. Jen ti, kteří žijí na Zemi ve výhních
očištění, jen ti, na něž padá Světlo Kristovo, jen ti, kteří dovedli se vzdát
zemské radosti i lásky pro Krista a šli za Ním cestou golgotskou, s Ním se
obětujíce a s Ním vykupujíce - jen ti mají právo na stříbrojasné šaty, na
ozdoby hlavu i pasu, na pobyt v zářivé vlasti nebeské . . .
Pohleděvše do
tajemství říší posmrtných, jsme zarmouceni i potěšeni. Tak jako na Zemi žijí
vedle sebe největší hříšníci i svatí a čistí světci, tak je i v říších
posmrtných. Dobro vedle zla, krása vedle ošklivosti, obojí jakoby vycházelo z
jedné ruky, jakoby z jednoho rodu a matky porozená dvojčata. Proč to? -
ptají se všichni v zadumání, lidé na Zemi i na onom světě.
Ó, umlkni,
otázko, a nevstupuj na rty. Měj úctu k Božímu velkému tajemství. Co Bůh učinil,
je vždy k dobrému a pro věčné dobro je učiněno.
Když
postavila se hráz a vztyčila proti dobru, aby zadržovala jeho sílu, jeho úžasnou
nezměřitelnou schopnost činů, tu zajisté se to stalo proto, aby se celá
nesmírnost obrodila, ještě více zpevnila a zužitkovala vložené schopnosti i
síly. Tak jako zlo přišlo, aby vyzkoušelo síly dobra, tak dobro je, aby ukázalo
všechny své skrytosti, všechny veliké a krásné činy, jakých je schopno a které
v sobě chová.
Kéž odhalí i
v každém člověku, který je nositelem dobra, to nejvyšší, nejdokonalejší a
nejkrásnější, co je v něm skryto. Kéž otvírají se brány nebeské říše častěji a
častěji, aby záře, jež při otvírání vychází, tlumila a smazávala stíny, jichž
je tolik na cestě zemské i na cestě posmrtné, aby zaplašovala temnotu domů,
příbytků duší, vyháněla zlobu, nenávist i marné stesky a touhy duší bláhových,
honících se po marných a pomíjivých lidských citech, po štěstí jednoho dne,
jednoho života.
V pochmurný
den dušičkové slavnosti rozžíhají lidé světélka, která jak malé bludičky
blikotají v soumraku večera, když ticho obklopuje hřbitovy. Plaménky světélek
neklidně se chvějí ve větru a naklánějí se na všechny strany podle proudu
větru. Hle, obraz duší, obraz jejich stavu, obraz neklidného nitra, tu zlobně
bouřlivého, tu zase tesknícího. Jen málokterá duše má pevnější světélko, jež by
nebylo proudy myšlenek obraceno sem a tam. Klidu je duším potřebí, klidu a
pokoje Kristova. Ten je však nedostupný. Musí být vybojován, vytrpěn a Ježíšem
Kristem darován.
Hroby
ztichnou, všude klid, a jen listí uvadlé a na zem shozené šustí a vydává zvuky.
Tak i myšlenky lidí osamělých, které jsou vydány na pospas vzpomínkám, úvahám
na minulosti své, i tyto myšlenky a vzpomínky šelestí a haraší jako listí
větrem honěné.
Vyjde-li duše
ze svého posmrtného příbytku a spěchá, aby navštívila své přátele na Zemi, tu
velmi pláče a dlouho se rmoutí, nepotká-li na cestě poslíčka v podobě vzpomínky
od svých milých. Cítí se opuštěna od všech. Ona ještě neví, že jiný Přítel na
ni vzpomíná a těší se na její příchod do Otcovského domu, který opustila. To
láska Kristova na ni čeká, nabízí jí svou náruč. Ale duše nevidí, neslyší, jen
upíná oči zpátky k Zemi. I odchází z domovů i od hrobů, odchází od svých
milých, a kdož ví, zda příští dušičkový den nenajde ji prosící u brány nebeské,
žádající si vstupu a toužící pro Kristově náruči.
Takové duše,
které jen v tesknotách žijí, potřebují nutně pomoci, poučení. Jsou závislé a
odkázané na ty, které již mají svou útěchu, které jsou již s Kristem spojeny.
Je velmi třeba, aby tyto uvědomělé duše, které žijí na Zemi nebo jsou již v
duchovních oblastech, dovedly vychovávat svými myšlenkami neuvědomělé pobloudilé
duše, aby je učily a dávaly jim myšlenky útěšné, aby je napomínaly a ukazovaly
jim k Ježíši Kristu.
Vy všichni,
kteří vzpomínáte a teskníte po odešlých, proste vroucně Pána života a smrti,
Ježíše Krista, Mistra a Učitele nejvyššího, aby ukázal své milosrdenství a
přijal tyto duše jako čekatele blaha nebeského, aby paprsky své lásky dotýkal
se těchto duší, aby je ovíval křídly dobrých andělů, kteří přinášejí příslib
Božího smilování, šíří naději v brzké vykoupení a přijetí v říši Kristovu. Kéž
duše svaté, žijící na Zemi i v nebeské říši, přimlouvají se u Krista spolu s
anděli strážnými a zahrnují je soucitem, péčí a láskou svou.
Ó, otevři se,
bráno nebeská, vydej záři i vůni líbeznou, ať duše pokochají se a zatouží silně
a vroucně po krásách, které uzavíráš před očima duší bloudících.
Ježíši
Kriste, smiluj se nad námi . . .
(Nežli
počneme modlitby za zemřelé, obrátíme se myslí nejdříve ke svaté Trojici. S
plným uvědoměním si důstojnosti i vážnosti chvíle, v níž vstupujeme na tajemnou
a svatou půdu duchovního světa, vyslovíme nejdříve výrazně a silně nejsilnější
jména svaté jednoty Boží, nejsvětější Trojice. Mluvíme pomalu a s plným
soustředěním, v němž si uvědomujeme jednotlivá jména i celý jejich význam.
Současně levou ruku položíme na prsa, pravou ruku zvedneme dlaní před sebe.
Abychom docílili většího soustředění, můžeme zavřít oči. Ztišíme se na chvíli,
a teprve, až se uklidníme, modlíme se:)
Nejsvětější
Trojice - Otče, Synu, i Duchu svatý - darujte nám, prosíme, ochranu,
pomoc a posilu pro chvíle láskyplné pomoci zemřelým, Buďte naším štítem proti
nepřátelům. Vpište se do našich duší jako silné a
viditelné znamení, aby nikdo nečistou rukou, slovem nebo myšlenkou se nás
nedotkl a nezmařil naše úsilí a dobrou, z lásky jdoucí snahu po ulehčení břemen
našich odešlých lidských bratří. Dovolte nám ve znamení kříže Ježíše Krista
požehnat sebe i naše bratry.
(Ruce se
uvolní; nejdříve se znamenáme křížem a říkáme:)
Nechť svaté
znamení kříže Ježíše Krista, znamení lásky, rozmnoží v nás lásku a zvětšuje a
rozšiřuje v nás dobro.
(Nyní vyšleme
znamení Ježíše Krista a žehnáme všechny lidské duše, které jsou mimo naši
hmotnou sféru:)
Nechť svaté
znamení kříže Ježíše Krista, znamení lásky, oběti a vykoupení, zazáří před
vaším duchovním zrakem a požehná vás, abyste patříce na ně uvědomili si Ježíše
Krista, Jeho lásku k vám i Jeho milosrdenství. Nechť tento obraz se hluboce
vryje do vaší duše a vykoná tam svou vykupitelskou práci.
(Třetí kříž
stavíme jako zábranu proti duchům nečistým; děláme jej do čtyř stran a přitom
říkáme:)
Nechť světlo
Golgoty, kříž Ježíše Krista, krev Beránka Božího, zabraňuje vám, duchové
nečistí, vkročit na svatá místa, kde duše jsou v očištění anebo vzývají Ježíše
Krista. Neškoďte jim, ustupte z cesty, neboť Ježíš Kristus svou láskou vás
přemáhá.
Zazvoňte,
zvony, v duchovním světě, hlasitě a libozvučně, aby duše uslyšely váš hlas, aby
se sešly, jako se scházejí křesťané ve svých chrámech. Sejít se mají proto, aby
jako lidé na Zemi vzpomínaly na společné prožívání životů na Zemi, aby se každá
z nich ponořila na chvíli do nitra, aby společně oslavovaly Ježíše Krista, Jej
prosily, Jemu děkovaly.
Pojďte a
přispěchejte, duše odešlé z našich řad, a spojte se s námi v našem lidství.
Vždyť vy jste žily, jako žijeme dnes my, a my budeme žít tak, jako žijete vy.
Jsme všichni
bratři, jsme všichni děti jednoho Otce nebeského a pojí nás jedno pouto,
společný zákon daný člověku samotným Bohem a uskutečňovaný Ježíšem Kristem. Z
Jeho lásky jsme vyšli a k Jeho lásce všichni jdeme, přemáhajíce překážky.
Vy jste nás
předešly a překonaly jste již osten smrti. Ten vás už nebodá a nezraňuje. My
tento boj máme před sebou.
Víme však, že
úděl utrpení a bojů pokračuje a překračuje s odcházejícím člověkem hranice
hmotností. Víme, že jste si s sebou přinesly do nového světa zárodky nových
těžkostí, protože mnozí a mnozí z vás nevěděli a netušili, že spravedlivý Boží
soud měří a váží každé slovo, každou myšlenku i čin člověka. Je to tak dobře. Vždyť
člověk sám by se nedovedl vychovat a zušlechtit. Jelikož nedovedeme sami
vlastní silou dospět k dokonalosti v Bohu, musíme být vděční za všechno, co nám
to usnadňuje, tedy i za utrpení. Kdo nedovede si toto uvědomovat, často reptá i
zoufá.
Jsou mezi vámi
mnozí trpící, jsou i reptající, jsou i nevědomí Božího jsoucna, Boží moci, síly
i moudrosti, jíž všechno bylo učiněno, i člověk. Tak jako na Zemi zdráhají se
lidé uznat Boží vůli, která je nade vším, tak i u vás jsou podobní. K těm
voláme:
Duše nevěřící
a neuvědomělé, zpozdile myslíte. Obraťte mysl svou, uvěřte v Boha a oddejte se
Jeho úmyslům. Marně bloudíte, hledáte pokoje a útěchy. Jen Ježíš Kristus vás
může přivést k pokoji. Naučte se vyslovovat Jeho jméno a učte se Ho prosit a k
Němu se modlit.
Vy, kteří
jste velmi provinilí a nevidíte konce svých trestů, i vy se uklidněte a
vzývejte Krista. On může dát odpuštění každému.
Tiší, váhaví
a slabé vůle, pohleďte na nás, na naše modlitby, kterými vás provázíme, abyste
se nebáli cest, které vedou k pokání, odčinění a očištění, ale abyste hledali
příležitost brzy jich dosáhnout. Naslouchejte našim slovům a berte si z nich
poučení. Nevzpírejte se dobrým andělským duchům, kteří přicházejí vám ku
pomoci, ale rádi uchopte jejich ruku. Oni vás převedou bezpečně na klidnější
místa.
Posléze
oslovujeme i vás, duše znalé Krista, prošlé křesťanským životem. Na vás je,
abyste se ujímali svých slabších bratří, abyste je vedli ke Kristu a dopomáhali
jim k Jeho milosrdenství. Buďte jim oporou. Zesilte své hlasy a volejte zvučně
jméno Kristovo. Spojujte se se všemi pracovníky,
kteří pro Krista žijí a za Kristem jdou. vytvořte silnou hráz, postavenou proti
všemu, co je proti dobru a lásce. Staňte se vzorem ostatním.
Vy všichni
pak přijměte upřímnou modlitbu, prosbu, kterou vysíláme ke Kristu za vás, za
vaše obtíže, za vaše omyly, za celý váš posmrtný život. Naslouchejte pozorně
slovům modlitby a žijte v pokoji. Kéž Světlo Kristovo ozařuje vaše světy a
osvětluje vám cestu.
V hlubokém
ponoření do své víry v Tebe, Ježíši Kriste, přistupujeme před Tvoji tvář. Tvé
láskyplné oči hledí na celý svět, nebe i Zemi, hledí na každého, dobrého i
zlého. Všechny stejnou láskou objímáš, všem pomáháš, za všechny Otce odprošuješ
a blaženost jim vykupuješ. Tak dobrý jsi, že naše srdce se chvěje dojetím a
rozpomíná se na všechno, čím Tě člověk zraňuje: odklonem od lásky, dobroty a
čistoty.
Ó, chvěje se
naše srdce čím dál víc, vždyť díváme-li se kolem sebe, spatřujeme samá velká
provinění proti těmto základním ctnostem člověka. A to se jen rmoutíme nad
člověkem, kterého oko naše vidí. Kolik však je toho, co naše oči nevidí, uši
neslyší a srdce nevnímá? Ó, zajisté mnohem víc než bychom si dovedli
představit. Avšak co je to pro Tvou lásku, Kriste náš? Ta je bez hranic, takže
pro všechny hříšníky částečka zbývá, paprsek zářivý, který dovede přikrýt každé
zlo, každý hřích. Ve světle této lásky všechny stíny se kryjí, všechny ledy
rozpustí a všechny kalné vody se očistí.
Rozvažujeme-li
si velikost Tvé lásky, abychom si tím vlévali do duše útěchu, víme, že není
třeba zoufat a rmoutit se, i když mnoho zla se na Zemi nachází. Není však Země
jediným místem a bydlištěm člověka. Jsou světy vyšší, kam člověk odchází, nesa
s sebou všechno dobré i zlé. Víme-li také, že tolik duší se poddalo zlu, tedy
víme také, že ono odcházejíc s člověkem naplní svým jedem i místa života duší
vybavených z těla. I tam jsou tedy duše trpící, neboť veškeré zlo, pokud je
neodloží, jde s nimi a vyvolává nová utrpení.
Neveselé
myšlenky, tíživé představy to jsou. Rozjímání naše však o lásce Tvé, Kriste náš
drahý, vyvádí nás ze zármutku. Vždyť láska Tvá stačí na všechno, a tedy zajisté
může dát posilu i těm nešťastným pobloudilým duším, které zlo s sebou nosí a
jež jsou vháněny do utrpení.
Ó, Kriste
předobrý, tak jako potřebujeme Tvou lásku my na Zemi jako květina slunce, tak
potřebují Tvou lásku i lidé odešlí z naší Země. Jejich srdce jsou často
vyprahlá jako žíznící poutník po dalekých cestách, který hledá studánku nebo
dům, kde by mu milosrdní lidé podali pohár vody. Kdo jejich žízeň uhasí? Jen
ten může dát, kdo sám má vody hojnost a může rozdávat. Ty, Kriste, Ty máš
prameny vody i studnice nevyvažitelné. Ty všechny poutníky můžeš občerstvit.
Ó, prosíme Tě
z celé duše, jati soucitem a plni lásky k žíznícím: Naplň vrchovatě pohár vody
své a podej žíznivým. Občerstvi zemdlené, aby mohli jít dál a dále po cestách
svých osudů, svých vývojů až ke konečnému cíli. Tímto cílem je město Tvé svaté,
Jeruzalém nový, země dokonalých a čistých lidských duší.
Pohleď však,
jak mnozí ochabují a umdlévají. Nebude-li jim voda dána, zahynou.
Prosíme
vroucně, přikryj svou láskou stíny zla před očima nejvyššího Soudce, abys jim
dopřát mohl malého oddechu, občerstvení a posílení.
Tak Tě
prosíme za naše bratry lidské a doufáme, že nás vyslechneš, že se v ruce Tvá
zatřpytí pohár křišťálové vody Tvé milosti, kterou podáš do rukou dobrým
andělům, aby ji podali žíznivému rtu.
Ó, děkovat Ti
budou všichni, jimž pomoci se dostalo, a chválit Tě budou bez ustání.
I andělé
Tvoji zaplesají, žes ukázal dobrotu svou i lásku před očima veškerého stvoření.
Kriste, Lásko
soucitná, vyslyš naše prosby i přímluvy.