Mocné volání

(Věnováno - dáno ku pomoci těžké době)

Všemohoucí - Vševědoucí - Nejvyšší -

Kdyby Země měla ještě více milionů lidí, plno krásných věcí,

v sadech na sta růží, na obloze hvězd a sluncí

ještě větší počet než je znám, ale neměla by Tebe,

skrytého v nejhlubší hlubině sebe

na dně lidských srdcí - člověk by v umírání byl

jak bezvýznamný, uprostřed lesa povalený, vyvrácený strom,

jeden lístek prosté trávy v podzimu spadlý bez povšimnutí.

Bez Tebe by Země byla pohaslý bloudící meteorit,

jenž žádné hvězdě vítán není,

protože žádnou hodnotou není v život vryt.

Bez Tebe člověk je pouhý prach a pára nad lesem,

částečky němé hmoty plující vesmírem

jak sněhové vločky krajem bílým, jež za mírné, tiché zimy spadnou kdoví kam

a není jich více; rozpustí se a zmizí,

ať ohlíží se po nich lidské oči do všech stran . . .

Komu projevit důvěru na celé Zemi, když všichni lidé dosud v lásce jsou nerozvitými stromy, pupeny růží sotva nalitými, ptáčky s nedorostlými křídly, kteří vysoko nevzletí?

Ke komu volat na celičké Zemi, aby člověk věděl, že je vyslyšený v prosbách o pomoc, záchranu tohoto i příštího pokolení?

Na koho myslet v přívalech zla na Zemi jak na archu Noemovu dost velkou pro všechny, kdo v Bohu hledají přístřeší, když lidem hrozí nebezpečí života?

Komu v Zemi svěřit k vychování lidskou duši - vždyť kdo jen ví a kdo z lidí správně tuší, odkud přišla a kam spěje její cesta při zrození i v hodině smrti?

Kdo ví, kolik muk již prošlo lidskou duší, zda dopíjí se ona nádoba jejím ústům podaná za nápoj pokání?

Kdo má nejvyšší moc nad zákony hmoty, že jsou před Ním jako lvice pokrocená, uzavřená v pevné kleci, v silné ruce uzda nezkrocených bujných koní?

Ke komu volat bezpočtukrát: děkujeme - děkuji? - Jen Láska Boží vystlala hmotu poduškami milosrdenství, aby se zcela nerozbila křehká nádoba i něžná bílá lastura perly Božství, spadlá s duší z nebe na Zemi!

Komu na Zemi dávat oslavení, když nad lidmi i nad vesmírem pána není, než všemohoucí Bůh?

Kdo je Stvořitel - Otec národů - Matka hvězd?

Kdo je Spasitel - Vůdce zástupů - Pán všech?

Kdo je Láska - Paní zákonů - Cesta cest?

Bože, Ty jediný jsi Všechno, Sloup náš a Dům nejpevnější, skála nad velkými oceány žití, kterou příboje zla marně drtí miliony let  - jsi nejpevnější Naděje, že za všech časů, na všech místech a za různých okolností dobře je každému zrnu života, jež uloženo je v Tobě, Země svatá, nejvíc úrodná, vždy Láskou svlažovaná, sluncem Dobra zalévaná, a proto od věčnosti zvaná Věčným Životem.

Tvé cesty jsou tiché, zářivé jak světla hvězd na noční obloze - Tebou je svět i vesmír tak nekonečný, velký a širý, že není délky ani míry k jeho vypočtení. Tvá kouzelná moc život mění, a za krátký čas, třeba i za vteřiny, je z neživého živý, ze smrti vzkříšený ten, kdo v Tebe věří v hodině odloučení i dávno před ní za rozjímání nad sterými taji rozprostřenými od počátku v osudech lidí jak tráva po zemi, klasy obilí.

Pro Tebe žádné srdce nezabolí; dáváš mu, i když neprosí a nežádá, i když neví ani, že mu hrozí zemdlévání, dobírá dna lidské síly a každou chvíli může spadnout jako podťatý, kdybys neposlal mu občerstvení douškem laskavosti jemu milých slov a řečí, nápojem, v němž rozpuštěna je sladkost malé radosti, i chlebem vědění o tajemství putování lidských duší . . .

Bože -

Kdybys nebyl nad životem jako matka nad dítětem, pln laskavé něhy, dobrotivé rady, věčné lásky -

Kdybys nebyl Otcem i tomu synu, který klesl a jehož vinu znáš, kdybys jej nevolal k sobě denně po tisíce let, nerozžal v něm znovu světlo lásky, vrací-li se k Tobě zpět, neposlal mu v cestu vůdce, strážce, nepodal mu chléb, na hlavu věnec z myšlenek Tvých moudrostí i bílý šat z činných ušlechtilostí i stříbrné opánky pro chůzi v komnatách nebes -

Kdybys neznal lidskou duši, že je jak malé dítě pobloudilé v tmách, slabé z dětských nemocí, horeček hněvů, ze zranění o kameny, jež v lidské cesty postavily ruce viníků -

Kdybys nebyl u myšlenky strážným, nesledoval kudy jde a co obtížného nese jiným do života, jak velkým trnem mnoha lidem srdce zraní -

Kdybys neodpustil, čím Tě člověk celou jednu věčnost rmoutí, kamenuje Tvé posly, učitele, proroky -

Kdybys nečinil Ty denně v Zemi zázraky u všech semen a zrn v poli, i u žen, které porodily předtím neznámého a nikde neviděného člověka -

Kdybys nezaléval ohně lidských utrpení slzami vlastních očí, vodami lítostí nad bolestí lidí, krůpějemi krve Páně -

Kdybys neozdobil lidské čelo, jež v mučednictví se skvělo drahokamem víry -

Kdybys neprobudil holubičky citů lásky, jež sta let v duši spaly, a proto zapomněly, že se říká druhým duším: sestro, bratře - Bohu: Otče - Kristu: Spasiteli -

Kdybys na člověka nevyléval silné proudy milostí, aby z jeho duše smyly černé barvy a srdce mu uzdravily balzámem jejích tichých radostí, že smrt těla je pouhým mámením, že za ní teprve ten pravý, skutečný život začíná -

Kdybys neotevřel pokladnici Ducha pro hluboké vědění a nedal zvláštní znamení, že tento čas je rozhodný a dávno předpověděný k dovršení díla záchrany duší -

Kdybys nebyl tolik shovívavý k těm, jež poslouchají, co tělesný rozum mluví, jež zaslepuje věda hledající ve hmotě první a poslední zákon života -

Kdybys neměl hmotu pod svou nohou, ona Ti nebyla hlínou k tvárnění -

Kdybys tajně nepůsobil na Zemi, neznal její hlubiny, sopky, horké prameny a všechny lávy v podzemí, nepoutal je železnými kruhy - Božími zákony -

Ó, Země, světe, živote, člověče - kde bys byl - zda bys žil . . . ?

Bože -

Tys dal život této Zemi a rozvíjíš jej bez ustání v něžně krásný, pevně tkaný koberec, abys po něm v lidském srdci chodil a jemu lásku v jedné chvíli zrodil, sebe samého v ní zjevil jako Matku vší lidské i Božské krásy, kterou v Zemi rodí v bolestech.

Tys rozložil Zemí stříbrné stuhy vod do šířek i dálek, a od těch časů všechny modrojasné řeky i čirá dna všech tichých studánek zrcadlí Tvou mírnou, krásnou holubičí Duši  - vzedmuté výšky mořské vlny zjevují Tvůj velebný, mocný Zjev.

Tys vytvořil Zemi krásnou, a proto v ní člověk musí vzpomínat na Tebe; vždyť každý den mu Tebe připomíná vůní květů, něhou citů, stříbrem rosy ve slunečním paprsku, uměním lidí stavět chrámy i pomníky z mramoru, vytvořit dětem milou hračku, na stůl dát chléb a sůl.

Tys oblékl Zemi do zeleného šatu s krásnými lemy lesů a hor - i tuší Tě člověk za přírodou, když ona do zeleně raší, když roste její strom - Tvou krásu vidí za rozkvetlých májů, i když se blýská a hrom duní a kvítí se zachvívá pod dotekem Tvé tajné a mocné síly - děkujeme Ti za tiché deště, když nad vyprahlým polem déšť se rozšumí.

Tys dal Zemi vzlet jako ptáku, aby kroužila a vznášela se v prostoru, a proto má slunce své něžné červánky východu a zlatá světla západu, uléhá do nich jako do podušek za moře i za horu a noc lidem zjevuje majestáty hvězd, velikost vesmíru.

Tys naplnil Zemi světlem, zákony růstu všech jejích těl, aby život její cestou vždy mladistvě šel, rostl a šuměl miliony myslí jak zjara les i širý háj, aby ukázal se na něm maličký obraz nebes - lidsky prostý, ale pro člověka krásný pozemský ráj.

Tys zasadil v Zemi vzácný strom života ve dvojici, a tak se moudrost s láskou mohli jevit jako dva po sobě věčně toužící, aby z jejich splynutí se nové živé narodilo, je nazvalo svými rodiči, bylo s láskou vítáno, hýčkáno jako bezbranné, pro život dobře vychováno.

Tys spojil Zemi se svým srdcem, abys znal chvíli rozvití růží lásky v srdci lidí a věděl, kdy ledy hněvů z myšlenek v nenávratno odplují a vlejí se do moře zapomnění.

Tys naplnil Zemi obilnými zrny i plodnými vinicemi, štědrým ovocným sadem - i vidí člověk, žes mu vezdejšího chleba neodepřel, že i nehodnému synu dál zůstáváš přepečlivou Matkou, předobrým Otcem.

Tys vytvořil na Zemi i velké nádrže utrpení, aby ten, kdo jimi projde, již nikdy nebyl zlý, ale jako zlato v ohni přetavený, proměněný, byl holoubek bílý, mírný beránek boží, anděl lásky.

Tys svěřil Zemi korunu vzácnou, podal jí růži nejbělejší - vždyť v ní se prožívá svaté mysterium vtělení Lásky - Kristovo v bolest sestoupení i z ní vystoupení v moc, slávu a krásu Božství.

Tys Zemi vdechl tisíce dechů do hrudí, a proto jsi v ní Ty - Živý mezi živými, Ty, život jediný v životech mnohých, a ony jsou tak naplněny harmonickým rytmem dění, jímž se prostupuje prostor a čas ve věčnosti - ony jsou dechem v Dechu a krokem vedle Kroku, vždy více do počtu, dál a dál rozšířený, v kruzích a spirálách nekonečných . . .

Bože -

Život lidský je v Tobě vryt jak rýhy v lidské dlani, a proto znáš a víš vše, jak jeho smrt je tvrdá, neúprosná paní, a jak tiskne srdce k zemi, do nemoci i utrpení.

Není před Tebou nikde zavřených dveří, ani uzamčené cely, ani hranice národů, zemských vlastí od sebe oddělených, ani zakázaných přístupů.

Není čela, jež by snad myšlenku skrylo před Tebou, ani srdce, jež by jen potají vzdychalo si a utajilo tak bolest svou.

Není tvora tak maličkého, abys jej necítil jak dětské srdéčko s živým tepem, kapičkou své krve, jiskřičkou Božství- abys v něm neviděl semeno vzácných plodných stromů, jež oživí jednou pláně jiných zemí, planet, hvězd, jež ve vesmíru jsou nebo jimi budou, až se kolo dějin vývoje otočí a život dostane novou, krásnější tvář.

Není boje na Zemi, jenž by do Tvého srdce nemířil svými zbraněmi, netiskl Tě - Dobro a Lásku - hrubostí a úzkostí jak kámen červíka, tvrdá bota zašlápnuté květy - vždyť Tys Ábel první a největší, bezpočtukrát zraňovaný hněvem nehodných bratří.

Není dne Tebou nenapsaného v Knize života slavným činem Stvořitele i Obnovitele, že právě tento den to je, který rozhodne o životě milionů duší, o budoucnosti sluncí, i co bude se Zemí, až vesmírná hmota zduchovní a vše se promění a bude jen krásný svět boží, bytí myšlenek a citů.

Není cesty člověka, která by na konci neměla vždy šťastné shledání s Tebou, nejdražším Otcem, nejsladší Matkou, Odpočinkem po těžké práci ve hmotě a s hmotou.

Není soudu nad vinami, v němž by nemluvily city Tvé lásky, i kdyby snad pro velké lidské provinění musel znovu déšť padat na Zemi déle než čtyřicet dní.

Není v nevěře lidí moci zcela žádné a její vlny narážejí marně jak vlny do skal moře po tisíce let  - slavný trůn Ducha Boha stojí na věky, vysoko nad lidské myšlenky povýšený.

Není jediné práce na Zemi, na níž bys nebyl i Ty myšlenkou účastný, a tak z ní zajištěn užitek stonásobný pro všechny generace lidí, jež do země se rodí, aby ji naplnili mravenčí pílí, nesli jí Tvé požehnání, zasvěcení se tvorbě krásných věcí.

Není nikdy v nebezpečí člověk, jenž ví, že ze spojení s Tebou plyne mu život nesmrtelný, a ten žádný oheň ani katastrofa nezničí, byť i pohřbila všechna těla a moře se přelévala jak skořápky s vodou jedno v druhé.

Není národa, jemuž by nevelela Tvá mocná síla, zákon žít a rozvíjet se, k dobru a míru najít pevnou cestu i přes řeky krve, přes hory těžkostí, překážkami vlastních chyb.

Není obav z věcí příštích, když Ty - Moudrý, Silný, Mocný - jsi všude, a proto i v člověku ve svých mohutnostech živ.

Není lidského srdce, na něž by Kristus nevzpomněl a nepohlédl na ně v muce svých křížových utrpení, a tak mu nevtiskl pečeť jistého příštího omilostnění . . .

Bože -

Ó, přihlédni k tomu, že člověk Ti dosud nemohl dát srdce do dlaní ke zpracování, zjemnění, aby se v nich stalo krotkým ptáčkem s hebounkým peřím - nezazlívej, že si ani Zemi neproměnil v pokojnou, láskou svítící hvězdu - vždyť do knihy jeho žití nahlížíš, a proto víš, že:

Veliká síla zla, do níž se duše lidská ponořila, zcela utlumila lásku v srdci, strhla do větrů svíci víry a naděje, že ony jen slabounce hořely a lidé sotva věděli, že nejsou sami a v Zemi opuštěni, že nad nimi bdíš, tajně vedeš jejich cesty a je jako malé děti školou života již staletí učíš.

Veliké lidské viny zvedaly se jak vlny hrozivé, jak silné příboje rozbouřených moří obléhaly tiché domy strážců lidí i přístavy odpuštění Tvého, skrytého tak, že nebylo slyšet z něho Tvůj hlas: Odpouštím, pomáhám - miluji vás. -

Veliké úzkosti umírání těla lidských duší naplnily prostor kolem Země hrůzyplným děním, že ani milosrdný anděl neprodlel dlouho u lůžka nemocných, i když věděl, že návrat člověka k Tobě je možný a nutný přes údolí stínů smrti, přes horu Golgotu, přes kříž.

Veliké bolesti nemocí vytvořily oheň pekelný na půdě Země, že duše očistec prokonávaly denně prožíváním i přihlížením, ztratily sílu a tak nepřiložily ruku k dílu svého spasení, navrácení k pokoji, jak bylo žádáno, jak má být.

Veliký útisk za moci zla nedal srdci možnost radostně se pozvednout a ruce rozpřáhnout k modlitbě; i byly ony Tobě jak na úhoru vyrostlá květina bez barvy a vůně, byly slabým dýmem nerozdmýchané kadidelnice - jak mohly doletět k Tobě do výšin?

Veliké pokušení bylo rozsetým plevelem u každého zrna dobra a samo zlo chodilo denně s kosou smrti tam, kde se ze země zvedla a zazelenala travička čistých pohnutek k činu lásky a smíru, k přátelství mezi národy.

Veliké překážky na cestě k Tobě zastavily mnohé duše ve vývoji, že jsou dosud na úrovni hříšné Evy, jsou oblečeny jako nekající Magdaleny, se zlem světa jsou zasnoubeny na sta let.

Veliké těžkosti na Zemi doléhaly, že lidé jen v nouzi a potřebách si na Tebe vzpomínali, jen v prosbách Tebe volali a zcela dlouho zapomínali Ti poděkovat, že je Země vůbec nosí, že už dávno nejsou jak kosti těla v její hlíně pohřbeni - vždyť tolik velkých provinění již tisíce let volá o trest do nebes!

Veliká touha po štěstí přivedla mnohé duše do objetí mamonu i nízké lásky, že je na dlouhý čas poskvrněn jejich šat, protože obtížný je na Zemi proces očištění, zbělení nad sníh deštěm vnitřních slzí - a přece takový být musí: důstojnost duše lidské, dcery boží, je oboustranná: z krásy vnitřní i zevní.

Veliký úkol zpracovat a podmanit si hmotu mnohého z lidí ke hmotě připoutal, že se s ní přímo ztotožňuje, s ní jedno tělo, jedno slovo je, jiné řeči ani nerozumí, je mu zcela divné, cizí Tvé jméno: Bůh - oslovení: Otče náš - i pojem život duchovní.

Veliké utrpení vyplynulé z lidského pádu nechť je proto důvodem k odpuštění Tvému, Lásko věčná, nekonečná - k záchraně tonoucí lodi života lidí, jejich drahý Spasiteli, Bože - Bože - Bože všech . . . !

Bože -

Do Země vešel člověk nízkými dveřmi svého těla a jeho duše ani nevěděla, že přijímá staletá pouta lidské nevědomosti, jimiž se stane malou svými činy a nebude mluvit řečí lásky, že dostává pouta lidské bolesti, jež bude jednu dlouhou věčnost nosit, pod jejich tíhou vzdychat i plakat, Tebe volat, sta let denně prosit, abys je sňal a dal kousek volnosti, šťastné svobody, aby duše znovu uviděla krásné boží obzory, kolem nich mohla podle přání svými myšlenkami plout, až k vrcholům lásky doběhnout a s dobrem

splynout na věky.

Do hmoty člověk padl jak poraněná holubice, a dlouho si musí hojit křídla tam, kde není léků pro zranění duše, kde je i málo vědění, jak a kdy se vrací uzdravení v rodný dům radosti, kdy se člověk rozletí k branám ráje.

Do moře zla lidská duše vplula jak malá rybka z čistých řek, kde nebylo pro ni prudkých bouří, vírů ani dravčích zubů, kde život plynul čistými proudy od břehu ke břehu jemností Božství.

Do světa vstoupilo lidské srdce jak nezkušená dívka do velkého města plné svodu pro toho, kdo každou třpytku má za pravé zlato, každé hnutí smyslů za pravou lásku - do světa přišla, ale ven již tisíce let nevyšla, je v jeho branách jak v temnotách podzemních, je za jeho branou zavřena, a proto říká vždy na shledanou, když na chvíli do záhrobí, do jiného světa odletí si odpočinout, neboť zase se do světa zrozením vrátí, zase je duší lidskou, mužem či ženou.

Do světa svodů vběhla lidská mysl nemající tušení, že jsou nástrahy a léčky vymyšlené zlem, že jsou i vnadidla podobná soustům, jaké dáváš Ty, Pane, když voláš k člověku ústy proroků, že jsi dobrý a milosrdný Bůh.

Do cesty člověk vstoupil, jež má mnohé pády a mnohá zastavení u křížů, že těžko je sečte ten, kdo by měřil a vážil hloubku i výši lidského utrpení, i hrob, do něhož se ukládají mrtvá těla, když zemdlela - pomohla splnit u duše poslání na Zemi.

Nad mnohou propastí visí lidský život a jako z kořenů vyvrácená jedle nachýlený je, v každé hodině blíž a blíž k odchodu v neznámo, za opony, jež ukrývají nové drama bolesti, nové touhy dospět výš a dál k náruči sladkého odpočinutí v Tobě, Bože, pokojný živote.

Do těžkých nelítostných bojů byla uvedena duše lidská, a je jich tolik, že nikdo je ani již nečítá - proto ztvrdlo její srdce jako kámen, jako noha, jež stále chodí bosá po tvrdých půdách, po hroudách země, stokrát od trnů zraněná.

Do tmy tělesnosti se položila lidská duše, a proto dávno již Tebe nevidí - proto v ní tak silně mluví hlas pochybnosti a ona se ptá druhých i sama sebe, proč osud je k ní tak neúprosný; nechápe, že on je spravedlivým naplněním jejich zásluh i vin.

Do těžkostí byla ponořena lidská duše a jako bílé plátno určené k vyšívání je probodena sterými jehlami bolestí; na ní se ukazuje, kolik život snese těžkostí, aniž se zcela rozloží a zničí.

Do zákonu smrti byla uvedena lidská duše, a proto není jako zcela nesmrtelná zapsána v knize života - jen v Tobě, Bože, bude znovuzrozena, jen na Tebe je odkázána celou svou budoucností, aby i v ní všechno živé bylo, nic se v mrtvé nezměnilo v jejím vlastním bytí i před jejíma očima.

V slzavém údolí je lidská duše, kde je málo slunce a od rána do noci stíny - což ona ví, jak velké viny postavily kolem ní vysoké hory hmoty, že za ně vůbec nevidí, že závidí i ptáku volnost, vzlet i výšku, jeho křídel rozpětí . . . ?

Bože -

Kolikrát lidská duše zoufá i slábne, a proto nemá síly zvednout srdce do oblastí svatých nadějí - ale Ty hledíš v její těžkou cestu, znáš hory závějí, do nichž zapadlo její vědomí, kdy se stala Evou a musela se rozloučit s Tebou, protože přestala být Marií.

Kolikrát duše mezi hvězdami hledá a chce vroucně k Tobě blíž - ale vidí silné mříže hmoty, jak ji obklíčily ze všech stran, že je vězněna jak zpívající ptáče, i když dnes a staletí již pláče, volá, žádá, prosí: Buďte ke mně milosrdní, chci jít do radosti synů předobrého Otce, do štěstí dcer božích - domů - domů. -

Kolikrát duše spí, když má nad svým srdcem bdít a vést moudře jeho dění, a proto v nestřeženém okamžiku má v mysli příliš mnoho hluku světa, mnoho starostí a těžkostí, že naplní jimi nádobu, jež má být stále vyprázdněná pro vodu Tvého občerstvení, aby bylo z čeho pít, když je nutno jít dlouhou cestou v osamocení, kde se žádný dům přítele neuvidí.

Kolikrát cesta k Tobě zdá se tak těžká, tak dlouhá, když není kolem nás slova radosti, a Ty máš tak jemný tichoučký hlas, že i když jsi blízko, až přímo v nás, srdce Tě neslyší, v dálkách Tě hledá - bojí se Tvého opuštění uprostřed křižovatek života, kdy je nutno učinit závažná rozhodnutí, aniž se ví, kterými se mění v dobré naše osudy.

Kolikrát musí znovu zažehovat pohaslá světla víry, budit ze spánku duši, když začne se proměňovat v kámen a tím přestane tušit, že její život na Zemi je nebezpečnou cestou, na níž je vidět i mnohá pobořená města ušlechtilosti i zpustošené háje krásy svaté lidskosti.

Kolikrát nás Tvá láska na loktech hýčká jak matka dítě, a srdce to cítí a nakrátko zmlká jeho bědování - je šťastno vědomím, že jsi nade vším a hojíš, co kde zabolelo, zaléváš, co kde vzkvetlo - toho je však málo, maličko, a duše brzy zapomíná, že Tys to, u Něhož se hojí všechny rány, zas ohlíží se na všechny strany po lékaři ze světa, hledá často pomoc u člověka, jenž sám nad vlastním je bezradný.

Kolikrát Tě lidé prosívali a za Tebou chodívali do chrámů a Ty ses jemně, tiše usmíval, nezazlíval, že jsou tak bláhoví a tak neznalí velikosti Boha, jenž ve svém srdci chová všechny broučky světa, všechny hvězdy vesmíru, Jemuž nekonečno je malým chrámem.

Kolikrát zní nitrem tiše Tvůj útěšný hlas, že ses od člověka zcela neodvrátil a jsi blízko u něho v každý čas, a když se na Tebe rozpomene, že ho neodmítneš, rád mu dodáš síly, když je drcen kříži, padlý do mrákoty beznadějí, do očistce duší, v němž pyká za minulé viny, do něhož ony samy odsoudí člověka.

Kolikrát bylo již smutno na Zemi, když války usmrtily těla jak silné mrazy květ - prosíme Tě, pošli zpět ty těžké lidské věci, ať padnou do hlubin minulosti, aby člověk zapomněl, nevěděl, jak se vymýšlejí zbraně, jak se zvedá meč.

Kolikrát se vlny násilí a hněvu hnaly světem jako lavina a postižení lidé nevěděli, že jen Tvá moudrost roztíná uzly zapletených situací a samo zlo soudí i trestá viníka - člověka, aniž ten, komu on ubližoval, zvedne ruku obrany, aniž jedno slovo promluví volaje Boží trest na provinilého člověka.

Kolikrát Ty celou Zemi zadržíš svou mocí, aby nezapadla, nezbloudila zcela v cestu bez zákonů dobra, nespravedlivou a zlou, a byl z ní vždy možný návrat k Tobě i po dlouhé době odloučení synů, jež mají i tak velkou vinu Kainovu, že vnesli do země násilnou smrt milionů těl svých bratří.

Kolikrát ještě, Bože náš, zemský život tak jako dříve a vždycky, milostivě, dobrotivě, jak jen Otec umí, požehnáš - jím uklidní se i nejvíc rozbouřené moře, oceány, vichřice všemi kraji Země proletí beze škody, i jaro včas přemůže zimu, odklidí ledy, obnoví život přírody a člověk pokojně před sebe pohlédne na osudy, jež se před ním rýsují jako pevné, zlem nezastíněné obrysy šťastné budoucnosti . . .

Bože -

Znáš lidské lože na Zemi, co je v něm za steny, jakoby do něho byly vhozeny, vysoko nastlány kameny. Neklidně, těžce se na něm člověk obrací v nemoci, snad stokrát za noci vzdychne, když čeká na to poslední, co nese loučení s milými, drahými, když myslí i na velká nebezpečí plynoucí ze života, který je jedna velká poušť bezcitností, jež tolik národů vodí přes moře, rudé válečnou krví.

Jak hluboko spočívá jiskra Božství v lidském srdci a Tys v něm s ní ve světě zajatý, k umlčení odsouzený; vždyť nemáš fyzického hlasu takového, na který je člověk zde na Zemi odkázaný, uvyklý, aby slyšel jemné ťukání na dveře duše, Tvé tiché volání: Otevři mi aspoň malé okénko do tvého vědomí, abych měl kudy posílat silné paprsky světla světu a dal tak znamení, že přišel čas projevit lásku životem lidí - promítnout do zemské skutečnosti vtělení , vstup Boha do hmoty k jejímu proměnění v tvořivou prasílu Boží? 

Lépe než člověk víš, jak bez Tebe je zemdlena duše i její choré tělo, jak obtíže mnohé a stálé nedovolí do budoucna smělé pohledy, jak dlouho trvá než se srdce zcela poddá důvěře v naději, že zase bude život krásný a toto vše, co bolí, z čeho jsou nejistoty a obavy, je jako ze spánku chmurný zážitek a sen, z něhož bude člověk jednou provždy Tebou probuzen a odveden do pravé skutečnosti, do pravé země, která tvrdé neprostupné hmoty nemá, je ze světla zbudovaná, jím tak silně prozářená, že je překrásným krystalem.

Člověk si navršil na své cestě tolik těžkých vin, že nemůže být hotov s tím, aby je smyl a odložil to, čím je způsobil, avšak za všemi stíny zla a vymyšlenými křestními jmény, jimiž se vepsal do všech knih a matrik pozemského žití, ještě zcela neukryl - ještě mu zůstalo a ve Tvém srdci svítí stále na Tobě drahé jméno: člověk, boží syn.

Je těžké správným směrem jít, mít chůzi statečného poutníka, jejž vůbec neleká blížící se smrt, jíž každým krokem jde vstříc mladé i staré tělo - vždyť bázeň je obavou z neznámého, a což již někdo z lidí ví, jaký svět je za hranicí této hmoty, zda je krásný na pohled a co dává za prožitky, jak dlouho v něm člověk dlí, nebo jej zas po čase osud odvádí jinam?

Lidská duše - tento obraz Tebou malovaný v době tvoření, byl tak krásný, jak utkaný ze spekter slunečních - jen Ty jediný víš, jak se stalo, že má nyní temné stíny, a to, co o ní básník zpívá Tvými slovy v Písni písní, má vzpomenout toho, co na počátku bylo, ale nyní není, ale opět bude, až přijde den a svatý obraz lidské duše bude očištěn a jím projevena služba Tvá dát do prostoru určitý vzor života, něžnou i velmi moudrou dceru pro předlohu těm, kdo jednou v budoucnosti budou tvořit krásný hmotný i duchovní tvar.

I v největším nebezpečí, třeba v bouři celé Země, za vichrů a sténání stromů - tak pokojně je tomu, kdo má ono poznání, jímž se osvětlují všechny lidské cesty i jejich podivné složitosti - i přestane tápání a mrákoty nejistoty o budoucnost zmizí pod slunéčkem víry, že Ty, Neochvějný, Pevný, Silný, Bdící nad Zemí a všemi katastrofami, vezmeš lidské duše v těžké době jako malé ptáčky do dlaní a ony, pevné a láskyplné, lidské hnízdo i živé v něm na všech místech ochrání a zachrání.

Jak touží lidské srdce po lahodném vánku něhyplnosti, ale ony nejsou v jeho světě, jsou jak ve vyhnanství někde za horami, za moři - víš, proč duše má tak ráda jejich dotknutí? Ona v hloubi svého bytí neochvějně, silně cítí, že je v nich Tvá vlastní něha, okouzlení z krásy citu, jenž je Tebou vydáván a k člověku tajnou cestou posílán i ukládán do hlubokých studánek jeho vědomí.

Nemá Země vědění o zákonech zrození a smrti, proto lidé na ní se potácejí již tak dlouhou dobu v bludném kruhu lží - ach, kdyby se již Pravda jednou provždy nad člověkem smilovala a ze svých dlaní odsypala zlatá zrnka vyšších poznání, kolik je za každou i malou věcí skrytých příčinností; život lidí by byl jiný, věděli by a divili by se, jak se mohlo v jejich malém světě navršit, seskupit tolik významů a podivuhodností.

Tys pevný, silný Strom, jejž žádné lidské blesky nikdy nerozštěpí, nezlomí, korunu dolů neskloní - zda dáš možnost duším vstoupit do blízkosti těchto mocných sil - vždyť kdybys je pod větvemi jejich nechránil, což přežily by tento hrozný čas, nezničil by uragánem nevěry a pohrdání jméno Boží i plodná pole víry, každé zrno i jejich slabý či silný klas?

Tvá náruč sladká je jak žádný hrozen Země - jak by se srdce láskou rozechvělo a všechno se v něm proměnilo, kdyby objala lidský svět jak jen ona to umí - laskavě, vroucně a jemně - i ztlumilo by se vlnobití nenávisti, hrubých citů, jež místo květů sypou bodláčí na všechny cesty bratří, ať jsou živi kdekoli zní lidský hlas, kde jsou bytosti sobě podobné tělem i myšlením.

Ví dobře ten, kdo ve jménu Krista byl pokřtěn, že Ty, věčná Dobrota, se neodvracíš v hněvu ani pohrdání od žádného života, i když je v něm duše svými zlými činy jinými lidmi zavržena a snad i prokleta - ó, jak rád si člověk znovu a zas toto připomíná, když na Zemi je tak rozbouřená, vlnami zla vysoko vzedmutá hladina života - jak vlastní i jiné ruce lidí uzavírá do pokojné světničky klíčem pevného slova: Bůh je a s námi, nechť proto v klidu žije ten, kdo Jej vyzná svým životem lásky k lidem, tvorům všem - On do oblaku ochrany vždy vloží každého, kdo je toho hoden . . . 

Bože -

Již předlouhý čas Zemi nasloucháš - tak tiše, vpravdě Božsky trpělivě čekáš, až si člověk na ní uvědomí, kdo jsi, že jsi a co člověk pro Tebe je a co on sám od Tebe dostal - až zezdola k výšinám se mocně a silně zvedne lidský hlas a vypoví Ti, čím jsi lidstvu od věčnosti, čím mu budeš zas, pozná-li sebe jako část Tebe a vezme-li místo zbraně do rukou její skvělou sílu dobra a přetvoří život v tisíciletí království míru, v nový lidský ráj.

Odpusť, žes slyšel po staletí k Tobě člověka mluvit jen prosebnou řečí, jakoby jinou neuměl mluvit - odpusť, že oslavení, velebení věnoval jen pozemskému dění, na oslavu přírody psal básně jakoby nevěděl, že vše krásné je Tebou životu věnované, že bez Tebe není květiny ani žádného činu, že překrásné harmonie hudby jsou od Tebe inspirované, duším vkládány melodie písně, lidské mysli odhalovány zákony hmoty, rukám dovednost při tvoření sochy a srdcím všechna láska matky k dítěti.

Jsi tak velký, svatý Pán, a jdeš, i když jsi nevolán, všude tam, kde žije člověk. Jeho duše nevítá Tě vřelým hlasem a Ty jí ani nezazlíváš, že nemá ani za pasem zelené větvičky palmy na znamení, že vítězí již nad světa svodem i zlem - že nemá ani jemných citů srdce, jimiž by Tě uvítala, když do její cesty vstupuješ, abys ji se svou spojil.

Nemyslí duše jak by myslet měly na Tebe - vždyť jsou ještě duchovně nevědomé a jako dítě často zpozdile a nesprávně život vidí, nevnímají ani svoje chyby a černé barvy zlého počínání mají obarveny růžovými brýlemi - vždy víš, že tak je vychováván svět, aby na sta let byly jen jeho dětmi a ne Tvými, aby co nejdéle žily v klamné iluzi, že není světa mimo tento svět.

V Tobě je lidská duše jako ona sama v těle za pohybu na Zemi, a proto dobře cítíš, kde je v ní co choré, zakrnělé i kdy je třeba uzdravení, protože je velmi velké nebezpečí, že v jedné chvíli skončí smrtí její cit, nebo přijde ochrnutí její mysli, že na jejím slabém stromu nevypučí žádný nový list myšlenky dobra, květ lásky, a její vnitřní svět se zase promění v neúrodné pole plné plevele.

V Tvé ruce je síla sil a pevnost všeho, co stojí ve vesmíru na svém místě miliardy roků - ach, kolik bylo již Tvých kroků, kolik střežících pohledů a vyzvedání pevnou silou duše lidské, milenky nevěrné, tak dlouho již zamilované do pozlátek světa, do vlastních slabostí.

Vložil jsi do lidských srdcí zrna dobra a lásky, ale ony dobře nevzklíčily, a proto dosud nevydaly plné klasy. Zdupalo je sobectví a myšlenky zla světa provrtaly krtčí díry v půdě duše, že je na ni žalostné podívání - těžká obnova životních sil, leč by se staly z moci i lásky Tvé u ní a v ní veliké zázraky.

Ach, dobře víme, že jsi předobrý a moudrost ti hledí ze zářících, láskou divukrásných očí - proto se osmělujeme a k Tobě jdeme jak ke zpovědnici, své hoře na sebe sami žalujeme a Tobě vyprávíme - proto se těšíme, doufáme v pomoc Tvou, v Tvé vševědoucí vědomí, jež proniká až ke kořínkům příčin zla i bolestí lidí, že Tvé ruce brzy je vytrhnou z půdy srdcí.

Tvé tiché kroky šly za krokem lidí, ale kdo je slyšel? Ó, nezazlívej, že se ozval hlas na Zemi, který řekl: není Boha - že člověk v bolesti se cítí jako zavřený, do hlíny země přislápnutý červ i od Boha opuštěný, jako ten svatý Ukřižovaný, volající k Tobě z kříže: Bože, Bože můj, kde jsi? -

Dej lidské duši smilování - vždyť do Země položil se stín již předtím, než se nad ní vůbec člověk objevil; však víš, kdo před ním do zla padl, který první květ uvadl v zahradě života, že lidská duše pojedla jedovaté býlí mravní zkázy, když nebylo již oltáře neposkvrněného žití v absolutnu Božství.

Tvá cesta Oběti vede přímo k lidské duši, a proto i její tělo Pán si vzal - zajisté na to vzpomínáš, a proto snad nedáš jí zahynout ani když bydlí v podzemí, na nejnižší úrovni lidství.

Proto, že říkáme Ti: Bože dobrotivý, věčná Lásko - jsme klidni nade vším, co hoří u Země plamenem pekelným; však hasne navždy - vždy v každé hodině jej zalévají proudy svaté vody slzí Tvých nad lidským utrpením, a Tvé srdce, bezedná studnice slitování, i Tvé ruce jsou takové, jaké mají v pohádkách dobré víly, jež slabému jsou vždy nablízku a vždy mu pomáhají.

Od Tebe život vzkvetl sterým divukrásným květem v celém vesmíru - od Tebe, věčného Plamene, k nám letí jiskra živá, vždy silně zápalná, a proto od Tebe se rozhořela i celá obloha a miliardami hvězdných třpytů se ukázala láska Tvá jak Matka Světla, jež nepohasne nad Zemí, nad duší zde ani tam za smrtí těla . . .

Bože -

Nad Zemí Slunce je symbolem Tebe od těch časů, kdy je člověk vidí; a protože na ni dosud svítí, denně líbá čelo zlých i dobrých lidí, hlínu i kameny, prostupuje světlem všechny vody, třeba mají zakalené prameny, vítězí nade všemi mlhami - vidíme v tom ději tajné zaslíbení, nadějné znamení, že k člověku jsi milostivý, ochotný mu pomoci vybudovat nový život bez umírání a bolestí.

Nad Zemí tak často po bouři duha se klene, krásou barev září - ó, smíme věřit, doufat, že to Ty Tvou láskyplnou tváří obrácen jsi ke svým pobloudilým dětem, jež tak dlouho chodí těžce, smutně zemským světem, východ z něho neznají, a sotva k němu jedno srdce dojde, již ho zase jiný člověk před ním zavře, protože hněvy lidí, neshody bratří na něj závory navěsí.

Na Zemi růže kvetou v zahradě i tomu, kdo duši jako růži nemá, komu jen býlí roste v polích srdce, kdo v Tebe neuvěřil a Tebe jménem Pán a Bůh neoslovil, ani Krista jako Spasitele nezná - čí síla a jaká láska tyto růže z keřů kouzlí, ke slunci jejich kalich zvedá? Jen ta, jež nemyslívá na sebe, ale vždy jen na tebe, ty druhý, bratře, příteli, bližní! Kdo ji má, kdo takto umí milovat? Jen Ty, Bože, nejhlubší, bezedné Moře, závratná Hlubino věčného rozdávání- Ty každému koukolu, plevelu, býlí poskytneš dostatek životních sil, byť oni místo užitku dali obtížný úkol jejich vymýcení.

Zemi potopa nezničila a moře ještě nevylily z břehů všechny rozpoutané uragány a bouře, vždycky jejich vlny poklesly a voda ztišila se jako dítě konejšené v náručí; zda někdo z lidí poděkoval Ti v té chvíli, zda si uvědomil, kdo vlnám vládne, kdo i bouři poroučí - že to mocná Síla Tvá je zažehnává a opět pevně do zákonů zamyká, aby hmota nepřevýšila člověka, aby byla velmi cennou služebnicí jeho pozemského života.

Ze Země daleko má duše k Tobě - ne snad proto, že bys Ty sám bydlel někde v dálných galaxiích, ale že hmota vytvořila klamné dálky, rozklenula do široka prostory, dala čas i počítání plynutí a všem hmotným věcem zákon tíže, jenž i tělo váže tak silným poutem, že s ním duše nemůže do duchovna odlétnout a tam přímo nahlédnout do tajného zákulisí, kde jsou jiné světy, formy, životy, ani tam, kde jsi Ty, aby se přesvědčila o Tvém bytí, odložila všechny pochybnosti a slabé víry při nalezení jistoty.

Země se dosud nenazývá rájem, neboť na ní žádný z lidí nebyl zcela šťasten, její cesty jsou úzké, velmi křivolaké a její strom i květ je pod úpalem i pod mrazem - ó, měj, Pane, slitování se svým postiženým synem, jemuž je tak dlouho domovem ohroženým mořem, bleskem, rozpoutaným živlem a naposled i samým člověkem, jenž chce řešit lidské spory ze zákonů služby vyšinutým atomem!

Země má mohutný obal z hmoty, a proto na ní nikdo nemá pevné jistoty, zda je za ním svět jiný, nebo jen on jediný, který je - ó, propusť do něj proudy světla z duchovního nebe - on zprůsvitní, zpřístupní lidu Tebe a on pozná, že jsi živá Skutečnost, nad niž větší není, že Bůh je, i když je skrytý, zahalený, těžko poznatelný tomu, kdo hloubky i výšky, světlo i zvuky měří, zkoumá strojem!

Do Země vcházíš jen s lidskou duší, a proto Tě v ní nikdo z lidí nevítá - jen člověk a zas jen člověk se v ní ctí a vyhledává, jeho umění se vzdává čest a sláva - kdo na Tebe při zrození dětí vzpomíná? Odpusť - vždyť tak málo lidí ví, že jsi v jádru každé věci ukrytý částí svého Já.

Země je nehostinným domem tomu, kdo dřív bydlel v nebi u Tebe - zda smí se těšit člověk ten, že z něho bude brzy odveden Tvými anděli do krásných rajských síní, kde tak sladce znějí zvony bratrství a člověk v tu chvíli vyjme ze své mysli všechny trny, jež v ní bodaly po dlouhá staletí života na Zemi nelaskavostmi lidí.

Pro Zemi tolik ses již rmoutil, že není míry, jíž by to odměřil člověk a správně poznal, jak velké lásky bylo třeba, aby Tvá ruka neochabla při rozdávání vezdejšího chleba na stůl hříšníků, jaká trpělivost střežila všude cesty nevěrníků; Tys ještě na každém kroku zasypal růžemi odpuštění stopy nevděku Otci, jenž žehná i když syn Jej o to nezaprosí, o požehnání Boží nedbá - Tys pomáhal, když on přecházel hranice pozemského života a jako chudý poutník u prahu dobrotivých andělů s rukama sepjatýma o sousto v slzách žebral.

K Zemi posíláš Krista jako velkého Spasitele, mocného Soudce lidu - kéž soud ten je obrazem odpuštění synu, jenž velmi hřešil, ale za svou vinu odpykal si tisíce let těžkého žití na Zemi, jež mu dala tolik okoušet utrpení smrtí a na níž pil číše hořkostí až k závrati a zemdlení všeho živého v duši.

Zemi neodepři slitování, smilování, když Tě z jejích hlubin prosí lidská srdce, jejich hlas: Bože, Otče všemohoucí, pomoz, vyslyš prosby úpěnlivé, silné, vroucí za nás všechny, živé i mrtvé lidi - vyveď z nebezpečí ohroženou lidskou duši a dej život nový i láskou naplněný Boží svět k přebývání v odměnu za namáhání, i z pouhé lásky, která spasí všechny zástupy bytostí na Zemi i v podzemí, v záhrobí, i všude, kde porušený život je v utrpení . . . 

Bože -

O, nezapomeň na Zemi, i když nezavoněla Ti dosud růžemi lásky lidí, i když je na dobro tak chudá a stále ještě nemá vyznamenání, že její činy nemají stínů viny Kainovy.

Ó, neodvracej od Země svou tvář - vždyť jen pohleď - ona postavila Tvému Jménu mnohé chrámy a v nich oltáře, u nichž Tobě z prostičkého žaltáře lid zpívá, modlí se: Otče náš - volá k Tobě: Bože náš, smiluj se! -

Ó, nehněvej se na Zemi - Tys přece její Slunce, celý vesmír i s hvězdami, jsi jasná a krásná obloha nad ní, všechny zázraky její přírody, v nichž tisíce nových životů denně se narodí na polích, v zahradách vždy něco vyraší, i pod ledem plyne proud vody - tak jako Tvůj život nesmrtelný, jemuž nic neublíží.

Ó, nenech jen v rukou člověka osud Země - vždyť vidíš, jak hluboká propast se kolem něj vine, že stačí ještě maličké nachýlení a on padne znovu do ní jako tenkrát, když poprvé jeho duše od Tvých zákonů ustoupila, je odhodila do pohrdání.

Ó, nebuď nad Zemí jako dosud, tichý tak a mlčenlivý - lidé se pak tolik mýlí, tolikrát se proviňují, zdržují se ve vývoji, nedojdou včas k cíli - oni potřebují vidět Tvé blesky a hromy, aby uvěřili, že zlé trestáš, že jsi živý, spravedlivý, že bolesti a zmatky světa vyplynuly jen a jen z jejich vlastních lidských chyb.

Ó, nenechávej temnotu na lidských očích, aby si člověk dovolil říci: vše je lidské, Bůh není - vždyť tento klam již tisíce let trvá a on nemůže přece zvítězit; ó, Ty, jediná Skutečnosti, se jednou ukážeš všem tváří v tvář, ale pak již bude pozdě brát zpět ona lživá slova, protože bude příliš slába duše ta, jež Tebe zapřela, a proto Tě nemá, aby se Ti omluvila, za odpuštění prosila.

Ó, nedovol zlu, aby zcela vládlo na Zemi, vždyť dost dlouho trvá jeho vláda, vždyť již sterá pěkná růže v duši zvadla, že neměla dosti vody ze studnice víry, a tak mnohé světlo naděje pohaslo ve velkém průvanu nevěry, jenž táhne Zemí, v bouřích násilností, jež drtily dobré, ušlechtilé ctnosti lidí, jež zůstali Tobě věrní za vší nepohody života.

Ó, neopomeň cesty obětníků, jež svítí v Zemi leskem diamantovým - oni ji k Tobě svými srdci pozvedali, svým mučednictvím ji proslavili, stokrát Tě za ni prosili, abys jí dal jiné šaty a ona přestala nosit roucho pohany, na němž ulpěla krev nevinných, zničený život Abela.

Ó, neodstupuj z lidského života, Ty, jeho podstata i síla veškerá - vždyť dávno a dávno jsi předpověděl jemu Spasitele a On již přišel, je mezi zbloudilými, On vše obrátí, k Tobě navrátí a k Tobě přivede, počkáš-li ještě chvíli, aby mohli i opoždění dojít k cíli v míru srdce k míru na Zemi.

Ó, neodsuď Zemi, Ty, její jediný Spravedlivý, ale dovol jí, ať se Ti ukáže, jak krásná je s čelenkou míru, s bílým šatem pokoje, z něhož vlají, až k nohám lidí padají bílé stuhy přátelství se všemi.

Ó, nenech člověka bez pomoci, Ty, jeho Stvořitel - vždyť jeho duše je z Tvé Duše, jeho srdce Tvého půl, a proto Tebe nosí kamkoli vkročí; i když hluboko jsi do něho položen, přec zůstává Tvůj obraz obnažen ve jménu prostém i slavném - člověk!

Ó, v dobrém vzpomínej na své syny, ochraň jim jejich domov - Zemi - po čas, kdy ji potřebují, aby v ní nalezli poznání, že jejich život je od Tebe a že v jejich vlastních rukou je možnost i síla spojit jej opět s Tvým přesvatým a tak ukončit těžké cesty i velké úkoly vytvoření mostů mezi nebem a Zemí, aby tělo s duší jedno bylo pro příští život, pro čas krásných budoucností . . .

další