Chladivý vánku Božího míru, ovaň již půdu člověka,

ať nezůstane v půli cesty jak nemocný stařec bezmocný,

co nohy má jako ptáček,

je dýchavičný jako býval vláček,

když vyjet měl na hory nebi blízké, vstříc kráse.

Myšlenko lidská, již zdálky tě vidět,

že nachýlena jsi, jak neseš tíhu stesků.

Ne, nechce člověk již tvou přezku

na čelo jak svírající pouto vězně -

je čas přece, abys pohladila něžně skráně

zemdlené a unavenou hlavu.

Vždyť horko bylo, zima, deště, z oblak jedním proudem lilo,

že i kamení se obrátilo,

na Zemi stýskalo si, poplakalo,

jak těžko je na ní těm, kdo jsou v ní po staletí,

nebo teprve jsou klíčky, jako děti, jež nevědí,

co bylo a je.

Učím se, učím, do výšin zvedat zrak,

dívat se za hmotu nad hvězdy, přes oblak,

jasný, šedý i černý mrak -

chodívat cestami anděla,

abys Ty, Lásko nejvyšší, vždy na ně hleděla,

abych já, člověk, byl Ti blízký jak bývá nejdražší,

ztišil se i uzdravil v Tvé tiché náruči

na cestách lidského života, kde jediná šlápota není bez nebezpečí,

že srdce těžce zraní se a vykrvácí,

když dlouho chodí bosé z propasti tmy do světla.

Zvedám se, letím na perutích touhy,

já, člověk, prostý jak říční oblázek pouhý,

ptáček dávno z hnízda Boží lásky vypadlý -

proto celý oslabený, nachladlý v studeném domě lidí,

kde sotva které oči vidí

pod okny rozkvétat květ lásky bílý

jako jsou sedmikrásy nebo něžné petrklíče, co jarní luka zlatí.

A protože v lásce žít by se mi chtělo -

můj Bože, žádám od Tebe snad příliš mnoho -

postavit mosty přes všechny řeky zmatků,

aby člověk poznal, kde zanechal svou pravou Matku -

Božskou Harmonii.

Bože můj, pokud jsem nepoznal své místo u Tebe,

mluvil jsem po lidsku bláhově, nesměle.

Jak listí zmrazené znělo vždy slovo mé,

jak z vaty květiny ve vichru zlomené,

pípání ptáčete, jemuž sníh daleko odmete soustečko v závěje,

nebo tak, jako když děti si hrají,

o malých věcech vyprávějí,

velikými je vidí

a vůbec se nestydí

za svou řeč. Avšak u Tebe je jiné všecko -

na to již není mluva jak pošetilé děcko,

to je zcela jiný hlas i myšlení,

protože Ty, neviditelný, sebe seješ v pole Tobě blízká,

protože víš, jak je život těžký, jak si duše stýská,

když je Tobě i sobě planým stromem či jenom třtina pouhá,

o niž pohled nezavadí, o ni sotva smlouvá,

kdo krásu hledá či hodnotí věci života.

Řeč Tvá je bez slabik a hlásek,

mluví jen tajemstvím osudů i lidských lásek,

jež srdcem jdou

jak mráčky oblohou;

dnes růžové a bílé,

a když přejde čas i malá chvíle,

již chmury jdou

a nesou vichry s bouří nad hlavou,

a není kam jít a kde v pokoji spočinout.

Hledám studnice s čistými prameny,

člověk jsem proto již znavený,

žíznivý, potřebný vody, jež ústa napojí

i rychle zhojí všechno, co choré je, slabé, a bolí.

Dlouho jdu po cestě dál a dál,

vítr mi do cesty svět s jeho bolestí svál

a jsou jí velké hory -

volám k ní: Nezasyp, nepohlť jak dravé vlny břehy s loďkami i vory,

vždyť bezradný je potom ten, kdo k pomoci je postaven

a s prázdnýma rukama chce zachránit, co život ztrácí

jak malí, zimou zkřehlí ptáci,

v řece zkalené na sta ryb.

Prosím Tě, volám Tě, Bože, do lidských cest.

Jsi jaro slunečné, jsi vánek, co zvedá od země osení,

déšť, jímž květy se rozvoní,

i vítr silný sušící pole.

Jen Tebou duše jak stromy v sadě rozkvetou,

nebudou bez listí, suché a holé

jak keře podzimní,

na něž s radostí se nepohlédne, že budou plodné.

Bože, volej mne, člověka, a silné myšlenky posílej ke mně.

Jsem v kraji nehostinném, kam pokládá Země

ty, kdo k ní přijdou s pláčem jako novorozeňátka

dříve ještě než je ukojila matka,

než jim byla zazpívána ukolébavka.

Muselo být trpké mléko pro malého, že již od prvního ochutnání jeho věcí Země,

bylo ono malé jak odsouzeno k slabosti lidství, ke smrti těla.

Bože, volej mne hlasem lvice na poušti.

Vždyť mnoho je těch, kdo na křižovatkách cest Tvou opouští.

Tisíci hlasy svět volá -

neslyšet je, a přímo k Tobě nelze - jen silami člověka v doprovodu těla.

Bože, volej mne, člověka,

a podej mi obě ruce k vytáhnutí z jámy lvové, kam zapadá ten,

kdo jde životem Země, má obnažené srdce a ono vede k lidem;

volej mne a tak mi již jednou jasně řekni:

Zde jsem Já a to je cíl tvé cesty, hranice strasti konečná. -

Usedl jsem na klín ticha a srdce bylo naráz jako neživé.

Jistě usnulo si v něžných loktech Boží lásky,

že nikde neviděl jsem ani jedné pásky,

jíž by bylo se životem Země spojeno.

Jen proto bylo všechno zasněné, duše byla jako kotva lodi u břehu -

proto těšil jsem se z krásného pohledu v odpočinek tichý u nohou Páně.

Položil jsem lidskou mysl do rukou Bohu; řekl jsem Mu přitom:

Prosím Tě, Jediný, Silný, vezmi ji a nes životem za mne,

neboť já jsem synáček Tvůj velmi malý,

proto unést ji sám nemohu s tou velkou tíží myšlení

na strasti člověka, jež rozsety jsou po Zemi

jak po horské cestě malé i velké kameny,

jak ostré trny na všech keřích růží,

na nožích světa celého ostré hrany.

Položil jsem osud lidství v cestu nadějí,

že přejdou větrné časy a sníh nebude padat bez ustání -

nevytvoří závěje, nebude ani uzamčených domů;

také přestanou pukat srdce zvonů,

protože odzvonila těžkým kladivům láska Boha k člověku.

Z duše odpluly šedivé mraky, je v ní bezvětří.

Její obloha převlékla se v modrý šat

a rosa shůry slétla do zahrad

mysli. Proto čeká jako na zázrak

rozkvétání do listů i do poupat.

Snad bílé sedmikrásy vzkvetou v ní -

snad později i růže zavoní,

když tiše přejde nový den a svítání -

když slunce Boží lásky

prvními zlatými pásky

obzory ověnčí. Život objeví se v mlze růžové

a ptáci vstanou z hnízda pro písně sladkých slov,

že radosti je dost a dost

pro toho, kdo duši s Bohem zasnoubí.

Lásko Boha - jediná, krásná, spanilá -

růže stolistá bílá -

v Tobě jsou všechna srdce jak vesmírná srdce zářící, velká, živá -

v Tobě je velká skála, na níž je zbudována

všemu otevřená brána.

Je postavena z roztaveného zlata,

nejvyšší katedrála života,

schodiště nekonečné, trůn i stolec ze třpytů, diamantů, drahokamů,

perel nejvzácnějších ze dna oceánů kosmu.

Ne, Ty neusedáš v roli vládnoucího, Ty jsi vždy Matka, projevená Něha -

celý vesmír kolem Tvého klínu jako dítě běhá

nebo v náručí Ti tiše spí. Hebká,

jak plátek květu nebo holubičí křídla je peřinka,

kterou přikrýváš svět jak maminka nemluvňátko, když je noc a zima.

Život pro Tebe je zcela malou dlaní.

Je Tvá, stále hledíš do ní -

od práce je tvrdá,

protože nejsi královna, která malým nebo prostým zhrdá.

Tvé ruce jsou služebnice vesmíru,

mají pevnost vůdce, který pro víru jde přes hory a doly,

pro cíl cesty zapomíná, že Jej nohy bolí.

Tebou, Lásko věčná, Boží, myšlenky do jisker zažehují se.

Již hoří ohněm bílým, jemně zlatým, vysokým až do hvězdného nebe,

na němž světlo s paprsky si hraje,

v záři, v duhu sebe vtěluje,

život a nekonečno spojuje,

aby jako dvojčátka, jako malá jehňátka,

tulila se k Tobě - jediné Matce.

Lásko jediná - jediná krásná jsi, veliká, nesmírná.

Máš tisíce rtů a milovaných očí.

Již i nejmenší děťátko v matčině náručí

o Tobě se učí,

když poprvé ji pozná,

a dříve ještě, nežli slovem promluví a k dojetí se přizná,

srdcem jí ruce zlíbá.

Tak člověk vždy na Tebe vzpomíná, říká si na Zemi,

že bez Tebe smutný je a jako ztracený,

maličký písek v moři.

Lásko Boží, struny v Tobě znějí jako nejzvučnější stříbrná polnice.

O Tobě každý, kdo unaven je bojem, tiše v noci sní,

abys ukončila strasti, mosty postavila přes propasti lidství,

aby srdce byla si vždy blízká,

neznala již slova, jimiž si stýská -

žaluje na člověka.

Lásko nejtišší - tak tichá,

že před Tebou se ostýchá

dech v hlubině hrudi -

myšlenka se bojí vejít do mysli, položit se v ústa, stát se slovem,

i srdcem jít jak lehounký vánek polem,

pod nímž nepohne se klas,

ze žádné strany nepřinese hlas,

jímž mluví Země.

Lásko Boha, orlice smělá -

Ty ses posadila

na nejvyšší strom života, v koruně jeho krásy, kterou Tvůrce dal

a přál si, aby zůstala nedotčena.

Bože - Lásko - jsi nejkrásnější leknín nad tůní,

jediný motýl zlatohlávek nad vůní květů,

obláček jasný a bílý, plující od světa k světu

toho nádherného, lidem ještě neznámého nebe,

jež z Tebe zrodilo sebe -

i kouzelné vlny na moři nesoucí do dálek ozvěny

hlubin, které v sobě zvedají bouří na hladiny,

i malé hravé vlny, co rády laškují s vánkem nebo mluví s rybami,

když den je jak stařec zadumaný,

který stále sebe ptá se:

proč to je, proč ono není . . .