K pokoji srdce

Bože můj -

Přijmi mne v cestu pokoje - uveď mne v pokoj svůj.

Přijmi mne v oblast míru - dej mi pocítit mír svůj.

Přijmi mne ve svět svatých - ozdob mne svatostí svou.

Přijmi mne v tichou svatyni - dovol mi vnořit se v ticho Tvé.

Přijmi mne v cestu bílou - pozvi mne v cestu lásky.

Přijmi mne v cestu božskou - vdechni ji v mé srdce.

Přijmi mne v osud dobrý - vlož si mne do rukou svých.

Přijmi mne v milost lásky - dej mi poznat Matku mou.

Přijmi mne ve Světlo světla - naplň mne sebou, Kristem.

Přijmi mne v milost bratří - přijmi mne ve svého Syna.

Přijmi mne - neb přišel jsem jako prosebník, jako host, jenž nebyl zván.

Přijmi mne - vždyť zmírám touhou u Tebe v pokoji žít . . .

1

Bože můj -

Přicházím k Tobě - já, hledající pokoj života, abys mi ukázal cestu svou svatou silnou Vůlí - mne k jeho domu doprovodil a v něm usídlil jako ptáčka v hnízdu z peří.

Přicházím k Tobě - já, člověk, abych si s Tebou jak s Otcem pohovořil a řekl Ti, že na Zemi žije Tvůj marnotratný, zbloudilý syn, jak touží po Tobě Tvé dítě.

Přicházím k Tobě - já, neklidný prosebník, abys mou mysl pevně sevřel svou pravicí, aby vždy a všude v Tobě zakotvila, aby hořela jasným plamenem v klidu a bezvětří Tvé velké svaté tichosti.

Přicházím k Tobě - já, duše lidská, abys poznal, že vytrvalá a silná je její snaha se všemi v míru žít, i sama v sobě se svým srdcem a rozumem, jež tak často stojí proti sobě.

Přicházím k Tobě - já, prosící Tě vroucí modlitbou, abys mne vyslechl a v nitru mi odpověděl, zatřásl mnou, ospalým, a do uší mé duši křikl: Bdi již a pracuj, tvoř si ostrov míru, ať mohu přistát u tebe s lodí pokojných, krásných osudů. -

Přicházím k Tobě - já, smutný pro mnohé věci; vždyť Země je jedna rána od těžkých bojů a každá její buňka je proťata šípem smrti hned když se v Zemi rodí.

Přicházím k Tobě - já, zmatený zmatky světa, neboť chci vidět, proč jsou a kdy ze Země odejdou.

Přicházím k Tobě - já, slabý bojovník dobra, abys mi vdechl statečnost, ochablé ruce posílil, zemdlené nohy osvěžil koupelí svých útěšných slov, abych vytrval, že blízký již jsi Ty, můj Cíli!

Přicházím k Tobě - já, neobratný pracovník, abys veškeré mé dílo přijal za své a dal mu hodnotu spoluúčastí, spoluprací svou - je požehnal, aby bylo dílem pokoje a míru toho člověka, jenž teprve silou, pomocí Tvou člověkem se stal.

Přicházím k Tobě - já, potěšený důvěrou, žes můj dobrý Pán - abys mne přivinul k sobě a duši řekl: Buď klidná - buď klidná . . . -

Přicházím k Tobě - já, přítel všech živých na Zemi, abys vyslyšel mé přímluvy a modlitby za ně, je k sobě také pozvedal a ze svého pokoje jim dal díl.

Přicházím k Tobě - já, milující Tebe, abys pro lásku svou smiloval se nade mnou a dal mi vnitřní svatý mír . . .

2

Bože můj -

Otevři mi dveře - tak dlouho již jdu k Tobě, tak dlouho volám: Otče můj, na Zemi zuří bouře, blesky, hromy, přívaly vod - zachraň mne, poskytni mi přístřeší pokoje! -

Promluv ono lahodné, sladké slovo: synu - já po něm toužím déle než tisíce let a zapomněl jsem již, jak z Tvých úst zní, jak srdce blaží a jak je uklidňuje.

Zavolej mne již, zavolej svým sladkým hlasem - já hledám Tě na všech stranách a ptám se: Kde jsi - kde jsi - zjev mi, kde přebýváš - řekni mi, kde je domov pokoje! -

Přijď mi v ústrety - tolik Tě již vyhlížím, že mne již oči bolí z pohledů v samé dálky, výšky i hlubiny, v nichž jsi tak tiše a tajemně skryt před člověkem.

Pomoz mi vzlétnout výš - vždyť tak dlouho již rozpínám křídla, tak dlouho již se těším na pohled z výšin do nížin i propastí života, vzdálen jich a od nich osvobozen, povznesen v Boží mír.

Připrav mne na radost již nyní tím, že mi jí dáš třeba jen malou krůpěj - ať srdce snese její vlny až spočine v Tobě, Radosti má!

Utiš mne, když duše si slovem stýská a běduje; ona již tolik potřebuje balzámu, jenž rychle a jistě hojí - je samá rána, jsou do ní vbodnuty sedmery meče.

Měj pro mne ruce mateřské - vždyť duše jak dítě po náruči touží, chce snít i bdít v pokoji, míru a bezpečí za všech bouří Země.

Vrať mi mocnou vůli - neboť chci rychle dosáhnout nejvyšších cílů života, doplout s loďkou citů v tichá jezera Božství.

Zpokorni mne k sebezapření - vždyť zlo mne provokuje tisícerým způsobem, abych reptal na věci, jež život zatížily těžkým kamením utrpení, zbavily jej klidu; a přece vím, že život je jedno velké pokání, že narození na Zemi je vstupem v očistnou lázeň duše.

Povzbuď mne k rychlé chůzi, když unaven usedám - vždyť až dojdu k Tobě, odpočinu si, okřeji, uzdravím se a budu již doma, u Matky své.

Nauč mne pokojně žít uprostřed neklidu a tísně, ať mi se vzdycháním neodchází síla, kterou tolik potřebuji, abych žil a jednal jako moudrý, láskyplný lidský duch . . .

3

Bože můj -

Cesta má stoupá do výšin, a proto se potí má tvář, nohy slábnou, ruce hledají opory a srdce si chce odpočinout na Tvé hrudi.

Cesta má je dlouhá, a proto již žízní ústa má a rty volají po vodě Tvých hlubokých studnic, v nichž je síla pro život, ztišení všech nářků, všech slabostí, vší touhy lidské.

Cesta má je ze samých kamenů, a proto k Tobě jdu pomalu a těžce jako nemocný; za každým krokem odpočívám, vzdychám, jen délku cesty měřím a reptávám, že její cíl je stále tak daleký.

Cesta má vede samotou, a proto hledám Tebe, Druha nejmilejšího, jenž dobře zná mé stesky, osamění - sám je prožívá - proto je v nitru mém se mnou sdílí a stále mne potěšuje.

Cesta má vede světem, a proto toužím po místu, na němž by mé uši neslyšely, oči neviděly obrazy zahrad lidských duší, v nichž jsi sázel růže a jabloňové štěpy, v nichž jsi chtěl pěstovat vzácné druhy lilií.

Cesta má jen k Tobě směřuje, a proto na ní vytrvám jako kovář u ohně, do nějž vložil železo k přetavení, k proměnění v účelný a pěkný tvar.

Cesta má je cestou člověka; nemohu proto nikam dojít, nikam jít - nemohu nalézt domova než u Tebe, v Tobě, nejdokonalejší Pravzore svatého člověčenství!

Cesta má vede temnotou Země, a proto volám po Světle Tvém, hledám je v sobě jako ztracený klíč od pokojného domu, v němž toužím žít.

Cesta má je ze samých trnů, a proto ji poznáš zdaleka; vždyť sám jsi Syna trním korunoval, trny rozhodil v Jeho cesty, i na podušku, když hlavu sklání a chce chvíli spát.

Cesta má je bez odpočinku, a proto odpočinek je mi vzácný, dočkat se ho nemohu - proto se k Tobě tolik upínám, Odpočinku vznešený, jediný, nejkrásnější!

Cesta má se uchyluje v tiché ústraní, a proto přijď již na ni, přijď jí dát posvěcení, požehnání i svatý mír.

Cesta má vede srdcem, a proto si ji zamiluj a oblévej ji Světlem pokoje Srdce svého . . .

4

Bože můj -

Svět mne obklopil nenávistí ze všech stran - proto toužím po Tvé lásce, prahnu po jejím míru, hledám paprsky světla v temných tmách, vody nezkalené, přímé cesty i vznešené, svaté cíle - Tebe - Tebe, Bože můj!

Svět si staví nové babylonské věže - proto na mne doléhá hrůza z jeho zmatků, z jeho těžkých chvil, jež jdou v patách každé pýchy, provinění i pobloudění člověka.

Svět se o Tebe neopírá - proto mne jímá obava, zda se nezhroutí a nezmění v dým a prach všechna díla zbudovaná lidskýma rukama. rozumem, citem.

Svět je válkami znesvěcen - proto vím, že utrpení musí padat v jeho cesty za dne i za noci jako déšť, jenž všechno umývá, jako krev zraněného srdce, jež všechno znovu světí.

Svět nepřijal Tvé Slovo o milování bližního, a proto s obavou očekávám příští čas, neboť žít bez lásky znamená kopat si hrob a v něj se položit jako mrtvý před Tebou, prožívat nové a nové vyhnání z ráje.

Svět prožívá bolesti - proto uchyluji se k Tobě o pomoc s prosbou o úlevu všem, o osvícení těch, kdo vedou národy cestami jejich osudů.

Svět připravuje cesty do vesmíru - proto Tě volám a prosím o seslání světla již dnes, aby nebylo více škody než užitku, aby se nenarušil Tvůj vesmírný plán.

Svět volá po míru - proto doufám, že odletěl již z nebeských světů Zemi v ústrety v podobě bílé holubice na Tvůj pokyn pro zásluhy Ježíše.

Svět neví, že jsi v něm tak tajuplně živ - proto Tě na Zemi nehledá, proto je sám a sám se svým soužením, klesá pod ním jak poraněný pták při pokusu o vzlétnutí do výšin.

Svět je připodobněn očistci - proto se nad ním smiluj - smiluj již!

Svět je Tvé maličké děťátko  - potřebuje Tě jako Otce, jako Matku, jako Živitele . . .

5

Bože můj -

Bez Tebe jsem jako stín vedle Slunce, jako bych ani nebyl; který anděl pak o mně řekne: hle, bratr můj, hle, sestra má - já o domov se s nimi podělím? -

Bez Tebe jsem slané, neživé moře, v němž žádný rybář neloví - jsem pole zarostlé bodláčím bez pilných rukou hospodáře, jeho orání, jeho setby.

Bez Tebe je má radost jak hořící sláma - jiskra, o níž se neví, že brzy pohasne, aniž se od ní co zapálí, zahoří jasným plamenem.

Bez Tebe žiji jako batolátko neschopné vlastního kroku, souvislé řeči; nevím, zda dorostu, dožiji, kdy vůbec budu člověkem.

Bez Tebe jsem život zmatený a nejistý - vždyť s každým novým krokem přichází možnost pádu, s každým narozením smrt.

Bez Tebe jsem tak nestatečný, že nevyhrávám těžký boj, neboť mi chybí síla nejsilnější - Ty sám!

Bez Tebe chodím životem jako bloudící, jako matka hledající ztracené dítě - jak se mám radovat, že žiji, těšit se na zítřky?

Bez Tebe jsem zarmoucený až k smrti, že není toho, kdo by svět zachránil, dal mu mír.

Bez Tebe jsem živ jak planá jabloň, keř růží, které sežehl mráz, sotva se rozvily - komu pak jsem pro radost, komu pro užitek?

Bez Tebe prožívám muka těžkých otázek  - proč trpět, proč žít, proč vůbec nastupovat cestu, kde není kam jít, kam dojít?

Bez Tebe klesám hned na začátku cesty - sotva vykročím, již jsem unaven, neboť chléb Země mě nenasytí, voda neposílí tak, abych snesl námahu dnů a let.

Bez Tebe nemohu jít dál životem - Tys veškerá má síla . . .

6

Bože můj -

Jsem syn Tvůj, a proto prosím Tebe o všechno, co synové mají od Tebe jako dar lásky a pokoje pro svůj život.

Jsem dítě Tvé, a proto hledám své místo v domě svých sester, svých bratří, kteří jsou u Tebe - Matky všech.

Jsem duše lidská, na Tobě zcela závislá - a proto, co mi dáš, mám, co nedáš, nikde nevezmu a sám nikde nenajdu, byť bych prohledal každý koutek Země.

Jsem duch uvězněný ve hmotě - a proto neklidný jako její vody Tebe hledající, po Tobě toužící jako květiny Země po Světle.

Oči mám zastřeny klamy světa, černá rouška mě skryla před Tebou a Tebe přede mnou, že vzdychám kudy chodím, a běduji, že jsem živ jako červ.

Jsem příliš sláb, když od Tebe jsem odloučen, když Ty nejdeš ve mně životem tak, že Tě cítím, vnímám Tvůj slyšitelný krok a klidním se jistotou Tvé přítomnosti.

Jsem Tebou v život uveden, ale sám v něm nedovedu žít - bez Tebe jsem v něm zcela ztracen.

Jsem slabé duchovní světlo a jen Světlo Tvé mne rozzáří a zesílí tak, že se stanu Tvým malým světlonošem - hvězdou, jíž Slunce dodává jasný třpyt.

Jsem dělníkem na poli vlastní duše a za mnou jsou brázdy mělce zorané - vždyť bez Tvé rady pluh zabořit nedovedu a jen vlastní silou úrodu nesklidím.

Jsem člověk a mé lidství je teprve semenem nedávno zasetým a zalitým - však Tebou, Slunce mé, stanu se sladkým plodem pro život, stromem, jenž bude zdobit ráje.

Jsem hrozen nezralý a nerozvitá růže - však do Tvých teplých zahrad jsem dosud nevstoupil, co mne Tvůj anděl vyhnal z ráje.

Jsem život nedokonalý - ale Tebou a v Tobě je dokonalost dokonalá . . .

7

Bože můj -

Srdce je neklidné jak rozčeřená řeka - ale Ty víš, že hozeno je v samý střed bouřlivého času na Zemi, že topí se v lidském osudu jako člun na moři, vydaný na pospas vlnám.

Srdce si tak často stýská - ale Ty víš, že mimo Tebe není nikoho, kdo bolesti snímá a srdce potěšuje, klidní, dává mír.

Srdce je plné přání - ale Ty víš, že člověk má tak málo pokoje a lásky, a tolik si přeje vrátit se v ráj.

Srdce je rozryté jako země pro setbu zrn - ale Ty víš, že jsi poslal k člověku anděla s ostrými pluhy, aby v něm nezůstal kámen na kameni, aby se celý, celý přerodil.

Srdce je dosud málo tiché pro domov Tvůj - ale Ty víš, že myšlenky táhnou myslí jak roje poděšených včel, jak srdce neklidně tepe, když člověk svůj těžký život prožívá.

Srdce stále hledá klid a mír - ale Ty víš, jak drásají uši drsné zvuky, jak bolí nerv, je-li příliš dlouho napínán, jak zemdlí hlava, když spánek oči míjí a z mysli ticho uniká.

Srdce po lásce věčně touží - ale Ty víš, že pro lásku jsi srdce stvořil, že bez ní je jeho život jako váza bez květin, nenaplněn krásou, neoživen radostí.

Srdce je plné proseb Tobě - ale Ty víš, že jen Tebou je naplněno tak, že po ničem netouží, nic nepotřebuje, že s Tebou vstoupí v ně celý život se vším, co má.

Srdce se obává o všechny, jež miluje - ale Ty víš, že jsi skryl budoucnost za devatery zámky, že člověk neví, kdy přijde radost, kdy žal, kdy nemoc těla, kdy se má rozloučit se Zemí.

Srdce je plné touhy pokojně žít - ale Ty víš, že odpočinek potřebuje každé pracující zemdlené tělo, že i nohy prosí o zastavení v chůzi, když příliš dlouho trvá, že bolavé rameno si přeje odpočinout od těžkého kříže.

Srdce se skrývá v srdce Tvé - ale Ty víš, že tam je jeho jediná, bezpečná a blažená skrýš, zhojení jeho bolesti, ztišení každé bouře v duši.

8

Bože můj -

Tvůj pokoj je vidina štěstí mého srdce - dej, ať se stane skutečností, prožitkem a ne snem, z něhož se do všedního dne člověk probouzí, na jehož dojmy zapomíná.

Tvůj pokoj odešel od člověka - já již tak dlouho srdce své zkoumám, zda se již v ně navrátil a já si hlavu položím na jeho klín pro mysli ztišení.

Tvůj pokoj je plachý holoubek, jenž často z duše odlétá - kéž se již promění v bílou holubičku, aby mohl v Tvém pokoji pokojem svatým žít.

Tvůj pokoj je plachým ptáčkem, kterého každé hnutí mysli zaplaší - proto v hluboké ticho duše se nořím, aby usedl na větev nitra a na ní setrval a zpíval mi o Tobě v nejsvětějším tichu.

Tvůj pokoj duši něžně jímá - nemožno potěšit se bez něho, nemožno modlit se, slyšet v duši Tvé Slovo, přijmout od Tebe pro ni mír.

Tvůj pokoj prožívá dokonalý - svatá Dokonalosti, proto Tys cesta má, můj toužebně vyhlížený cíl, štěstí budoucnosti v Tobě prožívané.

Tvůj pokoj jsi Ty sám - není nikoho na celém světě, kdo by bez Tebe v klidu žil, kdo by prožil blaho a mír jen jediný den.

Tvůj pokoj se dobývá utrpením - vím již, vím, proč tolik trpí člověk, proč tráva zmírá pod kosou, strom ve vichřici sténá i voda teče pro své zranění propastí i ostrou skálou.

Tvůj pokoj nevstoupil dosud v srdce lidská - pošli jej k těm, kdo po něm volají, vzdychají, prosí, kterým duše již zemdlívá v námaze pro blaho bližních, ve službách lásky a oběti.

Tvůj pokoj v lásce spočívá - lidská srdce ve hněv ponořená, proto dalekou cestu máte před sebou; smiluj se, Bože, nad námi a sám přijď na Zemi se svým pokojem duším vstříc!

Tvůj pokoj je přítomnost Tvá tam, kde je člověk - proto jej čekám ve své duši jako návštěvu převzácnou i můj vlastní vstup do lidství úrovně nejvyšší.

Tvůj pokoj je lékem na bolest duše - a já o něj prosím slovem nejvroucnějším, protože celý svět je jak těžce poraněné tělo, nemocný v mysli i v srdci . . .

9

Bože můj -

Rozestři Ducha mého nade mnou jak nebeskou klenbu - ať kdykoli oči své pozvednu k Tobě, potěším se nadějí, že letím, spěji k Tobě, že jsem Tobě a Ty mně již blízký.

Rozlož nade mnou křídla své ochrany - ať jsem skryt před těmi, kdo duši pronásledují jak štvanou laň, nad ní krouží jak jestřábi nad kuřátkem.

Vztáhni nade mne svou pravici - ať z ní vyzářená síla vzpřímí mou hlavu, když srdce nese tíhu, duše se cítí znavena.

Přikryj mne poduškou své lásky - ať se stále nechvěji zimou mezi lidmi, z nichž vane chlad srdce a studený vítr rozumu; vždyť teplo lásky je mi tím, čím stísněné hrudi dech - potřebou nejvyšší.

Nenech mne stát uprostřed cesty, ať se mnou se nezastaví ti, jimž jsem silou, jež duši rozhýbává ke krokům za Tebou; vždyť všichni k Tobě spějí, touží Tě dosáhnout.

Nauč mne pracovat trpělivě a dobře - ať všechno se mnou se mění v pole osetá, zlaté lány pšenice, k nimž Ty přicházíš s nebeskými ženci, když pro Tebe uzrají.

Přidrž mne silně, když život mne naklání v chybný směr - ať jsem stromem přímým, zeleným, který zdobí Zemi; vždyť ona je tak chudá na duchovní krásu, že potřebuje každou kvetoucí větev, člověka, jenž Tebe v ní miluje.

Připrav mi příbytek ve svém domě - věř, znaven je ten, kdo putoval Zemí s láskou i pokorou; on hledá pravý a svatý odpočinek, který je jen u Tebe.

Důvěřuj mi - já lásku svou k Tobě zkouším v ohních utrpení, aby byla nejryzejším zlatem v mé duši, abych Tě nikdy, nikdy již nezklamal, nezarmoutil.

Podepři mé úsilí po vnitřním míru - vždyť v míru duše hlas modlitby sílí a krásní, zní jako hymna radosti, lehce se k Tobě vznáší, jakoby jej andělé nesli v náručí.

Nermuť se nade mnou, že nejsem dokonalý - já slib jsem dal před očima stvoření, že budu hledat dokonalost svou kamkoli vkročím žít, že bez ní nebudu šťasten, nikdy s prací hotov.

Neoddaluj se ode mne - vždyť já svůj šat položil jsem na slunce Tvé lásky, aby mi zbělel jako sníh, a já, v bělost oděn, vstoupil v Tvůj dům v pokoji žít . . .

10

Bože můj -

Pokoj duše mé je křehkou nádobou - zadrž náraz, který ji tříští a mění ve střepiny, ať stálé je Tvé sídlo, já, člověk.

Pokoj duše mé je hvězdou, kterou každou chvíli mraky zastíní - rozhrnuj mraky na všechny strany, nech zasvítit hvězdu pokoje nade mnou pro radost svou i mou.

Pokoj duše mé je nerozvitým květem - pošli vlahé větry ke mně, i rozvine se nitro mé jak růže stolistá, a Ty pak, Pokojný, ve mně spočineš.

Pokoj duše mé je horou vysokou a já před ní stojím lidsky sláb - vyzvedni mne jako matka dítě na své srdce, ať již poznám, jaký je život v pokoji.

Pokoj duše mé je malou krůpějí rosnou - sešli jich ke mně víc, sešli jich miliony, vždyť pokoj duše lidské je Tvá radost nad člověkem a Tvůj vlastní ráj.

Pokoj duše mé je myšlenkou dosud nesmělou - zavolej ji a ona k Tobě přijde, ona se rychle k Tobě rozletí a od Tebe ke mně se vrátí již proměněna v pokoj a klid srdce.

Pokoj duše mé je počátkem nového života - dovol mi rozvíjet jej až v nekonečnost, ať všude, kam pohlédneš ve mne, uvidíš místo pro spočinutí své, Ty velký milovníku pokoje.

Pokoj duše mé je malou svatyní - rozsviť světla v ní a ona bude Tvým slavným i velebným chrámem ticha, v němž přebýváš, mně žehnáš, Zemi pomáháš.

Pokoj duše mé je započatou brázdou - pobídni andělské oráče, ať si pospíší již v jejím doorání; vždyť já chci před Tebou být co nejdříve dokonalý.

Pokoj duše mé je základem domu Tvého, v němž jednou budu žít - pomoz mi jej zbudovat dřív, než bude soudný den, ať přistihne mne již pod Tvým přístřeším klidu a ticha.

Pokoj duše mé je zrcadlem nebroušeným - vezmi jej v ruce své a vyhlaď jeho plochy do křišťálové jasnosti, abys Ty pak, nazíraje do něho, sebe sama spatřil.

Pokoj duše mé je harfou beze strun - napni již zlaté struny ze srdce svého v srdce mé, ať duší znějí akordy harmonie, hudba smíru Tvého se mnou, společné lásky hlas . . .

11

Bože můj -

Daruj mi malý lupének bílého lotosu, který je nad hladinou jezer - já tolik toužím vynořit se, vystoupit nad všechny zmatky až do oblastí jasného záření Tvého míru.

Daruj mi myšlenky tiché jak holubičí lety - já hledám již místa, kde sídlí tiší a pokojní, abych na něm i já spočinul a svým nitrem s nimi přebýval, ve světě bouří měl svět ticha a ve tmě tak žil svým vlastním světlem.

Daruj mi city, jež jsou jak klidné proudy vod - já po nich chci doplout přes moře a oceány svého života k Tobě, v Tebe, můj tichý Přístave.

Daruj mi slova na rty, v nichž se ozveš Ty sám - já chci do prostorů Země slovem vyslat vlny Tvého míru a probudit v něm touhu v lidských srdcích.

Daruj mi světlo, v němž se duše cítí bezpečnou na všech místech Země - já tak budu šířit jistotu, žes ochranou všech svých národů, žes jejich mírem, jejich královstvím.

Daruj mi čistou krásu duše - já vím, že bez ní se nedočkám dne pokojného, že bez ní budu stále neklidný jak vodní vír, jak list ve větru, jak vyplašený pták.

Daruj mi vnitřní zklidnění - já stojím na výspách, kde vanou prudké větry a mne jen vnitřní klid proti nim chrání, pokoj srdce je ztiší.

Daruj mi pevný krok po nejisté půdě osudů člověka - já vzpřimuji se již myšlenkou na Tebe, já se jí přetvořím v pokojného člověka, jenž ve spánku vědomím bdí, ve bdění o Tobě sní.

Daruj mi jemný dotek Božství - já se v něm ztiším jak děťátko na loktech matky; Ty pak nade mnou budeš tichý, a v nitru pak oba spočineme v souzvuku láskyplnosti.

Daruj mi pokoj srdce - já těším se, že budu kolébkou Tvého Božství, jež se ve mně Tvou vůlí zrodí, když Ty si je za kolébku zvolíš.

Daruj mi spočinutí v Tobě - já bez něho jsem jak věčný poutník bez domova, žiji stále v niterných samotách, nikde nejsem pokojný, nikde se necítím šťastný.

Daruj mi Daruj mi ruce, jež prací se neznaví - já toužím zbudovat v sobě pro Tebe chrám, v němž je velebné ticho . . .

12

Bože můj -

Tvůj Božský proud sil je duši lidské chlebem - já vztahuji ruce, prosím: podaruj mne, hladového, nasyť mne již navždy!

Tvůj Božský hlas je jako šelest vánku - já vztahuji ruce, prosím: pohni mnou jako stromem, ať Tebe slyším - slyším!

Tvůj Božský svět je neviditelný - já vztahuji ruce, prosím: otevři mi oči pro jeho vidění, obdař mne vnitřním zrakem!

Tvou Božskou krásu nikdo na Zemi nepoznal - já vztahuji ruce, prosím: maličký cípek odhal z ní, maličký kousek z ní mi dej!

Tvé Božské Světlo je životem mé duše - já vztahuji ruce, prosím: dovol jí v něm žít, aby opravdu již žila!

Tvá Božská moudrost je studnicí s vodou nejčistší - já vztahuji ruce, prosím: dej mi jí pohár bezedný!

Tvé Božské mlčení je věčnou harmonií - já vztahuji ruce, prosím: zahal mne v jeho závoje dřív, než poznám smrt těla, zvuk drásavý!

Tvou Božskou velebnost přikryla šedivá hmota - já vztahuji ruce, prosím: nedej, aby se mi sypala do očí a já ztratil zrak duše!

Tvůj Božský klid je blaženou mateřskou náručí - já vztahuji ruce, prosím: obejmi mne jí a v ní!

Tvůj Božský mír je zářící jasností - já vztahuji ruce, prosím: oblej mne jí a vlej ji do mne!

Tvé Božské ticho vstupuje do nitra andělů - já vztahuji ruce, prosím: nech mu vstoupit i do nitra mého a dej mu příkaz: jdi a utiš duševní hladiny! -

Tvůj Božský klid je života vyvrcholení - já vztahuji ruce, prosím: učiň mi jej dostupným cestou svých milostí . . . !

Bohu a člověku

Rád bych Tobě, Bože, podal kalich převzácný a ryze zlatý,

který by se skvěl jako oheň právě zapálený, do vysoka vzňatý.

Lidství je však prostá, ještě malá nádoba,

sotva se plaménku podobá nebo drahokamu - ani nemá světlo svící.

Proto jak a čím jen Ti má říci,

co nosívá v srdci, když na Tebe myslí?

Myšlenky má proměněny - jsou snad holubičkou nebo květinami,

co odevždy jsou posly všeho dobrého, i lásky.

Nosívají bílé hebké závoje, aby světu skryly to,

co je křehké, nadpozemsky krásné, jako milující matky.

Rád bych Tobě, Bože uvil z růží věnce,

či jen v nejkrásnější váze nebo vybroušené sklence

dal bělostnou kytici. Avšak kam mám jít pro květy,

když lidské myšlenky jsou světy

malých horských strání, tam, kde přebývá krása.

Těžké je hledání květu slova,

kterým by se promluvilo na oslavu Boha.

Jsem cizinec v kraji poezií,

avšak i když nejsem v něm jako u matky a doma,

přece nepřestávám hledat znova

i pod kameny a drny květy slova,

právě ty, na které lidé zapomněli nebo je odložili

podél cesty, když šli za novými cíli velkými městy života.

Ke všem vodám jdu si pro perly do nich spadlé, vzácné,

k zahradám a sadům pro chudobky rosou umyté a krásné,

pro keříky zlatých dešťů, jimiž krášlívá svou cestu jaro.

K lípám spěchám vzít si z jejich vůně,

také nahlédnout dobře i do hladiny tůně,

nemají-li čarovný květ lotosu, jaký kvete jednou za sta roků,

když Bůh Zemí jde skryt a neznámý po boku básníků, dělníků,

i všech nově narozených nebo v hlínu země pohřbívaných rok od roku.

Brousím drahokamy slova do vysokých lesků -

vždyť šíj Božství žádá šperky vzácné, jemně tepané do obrazu holubice.

Jen takové přece může ten, jenž ze všech nejtišší je, nosit,

jimi člověk umí Jej oslavovat i pokorně prosit,

rozmlouvat s Ním jako s matkou dítě,

třeba pošetile ptát se: Bože, proč mé oči nevidí Tě? -

Až v prachu země hledám slova,

i když vím, že budou jak třtina pouhá.

Nebude v nich síly, ani třeba hloubky,

vím však, že i nejmenší holoubky Bůh do dlaně si dává,

že i každá obyčejná tráva

je Mu jak věc nejvzácnější, vždy blízká, drahá,

protože je z Něho vzatá, Jím je proto svatá.

Pro slovo chci chodit do hlubiny moře,

aby znělo silně i líbezně a měkce Tobě, Bože, na úsvitu rána,

celý den i večer, když je dozpívána

melodie dne. Tma přichází a mlčenlivá je, jenom Měsíc se Ti klaní,

hvězdy tančí před Tebou, říkají Ti: Krásná, mocná jsi, ó, naše Paní,

která vládneš nad vodami, nad vlnami moří,

všechno slaví Tě a člověk se Ti koří,

Světlem svým protkány jsou cesty, život vedou, aby nezabloudil do propasti,

byl nebeskou lodí, kterou žádná bouře neohrozí na hladinách věčnosti.

Pro myšlenky chci zalétat do prostoru jasu,

aby měly šíři, vysokost a krásu

klenby nebe nad Zemí -

aby od ní přinesly ty blahé zvěsti

o nádherné skutečnosti

Tebe, Bože jediný.

další