Myšlenky o lásce

Lásko Boha, v srdci zrodila se touha i velké zahanbení, že člověk Tě myšlenkou ani slovem neoslaví, nedá Ti místa k posezení jako příteli i vzácnému hostu na místě, které je nejmilejší, nejkrásnější a jedno jediné, jež v hlubině duše je na věky ponecháno Bohu.

Lásko Boží, pro Tebe snesu všechno utrpení. Ty ve všem vidíš účelnost a cíl, ony Tě kreslí do prostorů i do obzorů, které jednou budou zítřky, cestami do staletí i do věčnosti nebo v nekonečno, které nikdy nezačíná - je velkým kruhem, jenž se otáčí a nese v náručí nové dny jak právě narozené děti.

Zrcadlo zářivé, jsi láskou na dně věcí. Všechno Tebou měří svou mladost a krásu, Tebe hledá - svou spásu - i v nejhlubší propasti zapadlý prach. A proto jen, že jsi Ty, nikdo nemá strach žít ve světě, kde se každá noha i ruka roztřese pod tíhou osudů, které již nikdo neumí pojmenovat. Vždyť člověk se životem jak dítě s dítětem si hraje, na písku staví si, co boří se a není stálé jako dny a noci, jako stromy, na nichž usedají ptáci a které silný vítr kácí z kořene.

Lásko, jsi krása v hlubokém oceánu věcí, ukrytá až zcela na dně. Proto všechno je kouzelné, nevystihlé, jak přetiché, lehounké vánky nesoucí pozdravy jara, před nímž na kolena padá i nejmenší kořínek v zemi jak před oltářem a nejmocnější Paní, která jediná má žezlo vlády v dlani nade vším, co je stromečkem zasazeným v neúrodné hlíně, poupátkem nerozvitým v klíně života člověka, Země.

Bože, v lásce jsi tajemství největší, věčné, podivné a krásné, až i neskutečné, že zdá se spíše snem a pohádkou pro štěstí dětí. V ní všechny věci mají křídla a jako ptáci letí, kudy se jim zachce nebo také mizí a není jich více a všude dobře je, že smutek navždy stěhuje se ze světnice lidí.

Lásko, jsi kouzelná studnice vody živé a všechno spěchá k ní a pije život - víno prastaré z nejvyššího stolu, kde usedá jen Moudrost, Moc a Síla, co vesmír vykouzlila a ze sebe zrodila oblaka bílá, hvězdy a sedmikrásy s očima jak malé lidské lásky, které ještě nedorostly v Boha, zůstaly dětmi, poupátky, přes něž se převalila zima.

Lásko, prameni stříbra a tekoucího zlata, duše člověka nemůže Ti být vzata, jako kraji voda, když se mění v poušť; vždyť život jen Tebou plyne. Když srdcem jdeš, nic živého v něm nezahyne, ani seménko či zrno, co se dobru odrodilo, padlo do kamení nebo bláta, tvrdých hmot.

Lásko, domove rodný, vždycky k Tobě spěchá, komu jsi domovem, cestami známými, kudy chodí laně, zahradami se silnými vůněmi nadzemských orchidejí bílých i rudých, jaké nerostou na místech chudých na vodu a slunce radosti Boží.

Lásko Boží, líbezná květino bílá, tvá krása mě okouzlila a není již pro mne jiná cesta než podivuhodně utvořenou zahradou, jíž teče velká řeka Slova, nebo údolím, kde pramení voda myšlení, co v Bohu má své kořeny.

Lásko Boží, tichá a skrytá je cesta Tvá, když procházíš srdcem, stáváš se v něm stromem života, zasnubuješ svou krásu s květinami nebo neseš hvězdám světlo, polím slunce, aby rostlo a kvetlo živé zrno, které všude rozhodilo mocné Slovo Tvůrce.

Lásko Boha, kde jen nalézt slova pro Tebe, pro Tvé oslavení? Jaké zahanbení, že člověk Tě neocení, byť sta let žil a znovu na svět přišel hledat Tě a nalézt ve svém obětování.

Myšlenko lásky Boha, jsi rozklenuta nad Zemí jak modrá obloha, a není místa bez Tebe. Kdyby člověk vystoupil ke hvězdám nebo vešel snad i do nebe, všude se setká s Tebou, pokornou, tichou, pilnou i smělou, stojící u věcí, aby Ti sdělila, co do nich vložila vším stvořením.

Lásko Boha, před Tebou jsou tak nesmělá a malá všechna slova, chci-li povědět, co jsi a kam chodíš pro své studánky, růže, stromky i opánky zlaté, do nichž se obouvá Slunce, když jde rozdávat drahé mince svých světel.

Živote lásky Boha, jak krásný jsi, když za květem, polem i rozkvetlým sadem vidím Tě a vzpomínám, žes perla daná Zemi, aby ji milovali bohové v nebi, do ní se zrodili géniové lásky.

Vyznání lásky

Vstupuji ve své duchovní srdce, do skrytých posvátností, čistých a bílých jako šat nevěsty, krásných jak orosená růže, zářivých jak za noci hvězdný třpyt.

Vstupuji v místa, kde plane nebeský oheň lásky, jaký se na Zemi nezná a nevidí a ruce si od něj neohřeje onen chladný, tisíce let studený rozum lidský.

Vstupuji v tajnou hlubinu života, jaký je všem představám vzdálený, neznámý, protože brány Země jsou příliš dlouho uzavřeny a člověka nepropustí do ráje srdcí.

Vstupuji v tiché sídlo duše, které se jmenuje boží. Jen ona umí a smí promluvit o lásce Boha a člověka, o jedné náruči pro všechny, kdo jsou živi.

Vstupuji v zahradu nebeskou, kde jsou blahé odpočinky pro unavené poutníky, pracovníky, pro velké kajícníky i všechny pokorné ve službách láskou a obětí.

Usedám tiše pod stromy myšlení, jaké na Zemi do šíře a výšky nedorostou pro plané půdy duchovního citu i slabé závlahy láskou lidí.

Nabírám vodu ze studnic Boží lásky její svatou vodu do nádoby lidství, aby bylo zásobeno životodárností pro všechny dny, pro všechny těžké cesty.

Myslím, jak anděl myslívá si, na své zrození v lásce Boží, na mateřský klín a její náručí.

Mluvím tiše a bez hmotného zvuku, vlastní řečí duše, když se modlí, když se koří velké lásce Boží. Ona je jak peříčko ze Země zvedne do věčného i pevného objetí . . .

Modlitby k nejvyššímu Dobru - Bohu na výsosti

Vzýváme Tě, Bože - Dobro nejvyšší.

Vzýváme Tě, Bože, Živote překrásný, tichý a blažený - v hlubině duše Tě zdravíme a klaníme se Ti - vyznáváme před nebem a Zemí, že jsi věčný, navždy živý, dobrý a mocný Pán a Bůh všeho stvoření a duší - blízký nám jak matčiny ruce, oči a vše, co je z její tváře vryto v naší duši, v její paměti.

Vzýváme Tě, Bože - Dobro nejvyšší - klaníme se Ti a zdravíme Tě tisícerými myšlenkami slitými v řeku pocitů vděčnosti.

Vzýváme Tě, Bože - Dobro nejvyšší a věčné - Bože nejvyšší dokonalosti - Živote nad námi i v nás vždy ten za vším i ve všem skrytý a neviditelný, ozývající se jen myšlenkou lásky, citem v duši, touhou po dokonalosti.

Vzýváme Tě, Bože, Živote překrásný a silný - klaníme se Tvé velebnosti, poklekáme před Tvou vznešeností, vyznáváme Ti oddanost na věky.

Dobru Boha jako zákonnosti, jíž je život v míru a vyrovnávání protikladů, nechť je otevřen člověk, nechť je otevřena lidstvu cesta k Dobru jako k ráji srdce, jako k životu v radosti.

Vzývání Ježíše Krista a zaslíbení se Jeho nejsvětějšímu jménu

Ti, kdo rmoutí se pro těžká utrpení života, nechť vzývají Ježíše a s důvěrou se obracejí v mysli své k Němu, kdykoli toho bude potřeba. Nechť naučí se vyslovovat toto Jméno tiše a výrazně, s nejhlubší úctou, důvěrou a láskou. Nechť se modlí:

Ježíši, Mistře náš, pohleď na své učedníky, shromážděné u Tvého stolu.

Ježíši, Učiteli života našeho, od Tebe se chceme učit dokonalosti.

Ježíši, Pomocníku, pomoz naší snaze a laskavou rukou svou veď naše kroky.

Ježíši, Příteli náš nejvěrnější, Tobě se svěřujeme se svými úzkostmi, bolestmi, lidskými nesnázemi i těžkostmi boje s nepřítelem.

Ježíši, Lékaři naší duše, i tělu našemu dej posilu, aby se stalo dobrým nástrojem duše.

Ježíši, Slitovníku, odprošujeme Tě za všechny, kteří Jméno Tvé lehkomyslně a s neúctou vyslovují. Jejich nevědomost nás rmoutí.

Ježíši pokorný, od Tebe se učíme pokorně přijímat vůli Boží.

Ježíši, klidni naši mysl, náš jazyk i naše srdce.

Ježíši milosrdný, chceme z Tvého milosrdenství čerpat city laskavosti, soucitu a skutků milosrdenství.

Ježíši odpouštějící, žádostiví jsouce Tvého odpuštění, učíme se odpouštět a odpouštíme všem, kdo proti nám slovem nebo skutkem hřeší.

Ježíši, jenž v dobrotivosti své dopřáváš nám svobodu vůle i činu, prosíme, přistup k nám blíže, aby Tvá ustavičná přítomnost nás nabádala k tomu, abychom lehkomyslně nezneužívali svobody vůle, myšlenek, slov i činů.

Ježíši, v Kristu silný, ochraňuj nás ustavičně proti zlým mocnostem, které nás chtějí uvrhnout ve hřích a trápení.

Ježíši dokonalý, Tvůj vzor si stavíme před zrak své duše.

Ježíši láskyplný, kéž staneme se hodni Tvé pozornosti a lásky.

Ježíši, naše Lásko, zasvěcujeme Tobě celý svůj život.

Vroucí prosba

Prosím Tě, Otče můj dobrý, vzpomeň na mne v tuto chvíli, jako já vroucně myslím na Tebe. Však víš, že víc a víc Tě hledám a volám, spěchám k

Tobě nekratší cestou po celý čas svého vyhnanství, které prožívám na Zemi. Pohlédni na mne, spoutaného tělem, o němž tak dobře víš, proč je smrtelné, proč bolí a tíží a mnohým zápasem zemdlívá. Sečti dny i hodiny mého namáhání, práce i služby ve jménu člověk, a rozhodni, jsem-li hoden malé odměny již zde, v čase utrpení lidí, nebo teprve až tam, kde každá bolest mizí pro blízkost Tvou.

Má jistota o Tvé pomoci a neohraničené síle zaplavuje mé vědomí jak vody rozlévané jarním táním ledů. Jí uklidněn a utěšen v každé části sebe, pokorně a tiše čekám, až vše Tvé dokonalé, silné a krásné přijde ke mně a do duše vstoupí jako velký Učitel i Uzdravitel můj.

Z proseb a díků stavím si vysokou horu, abys ji nepřehlédl, až se obrátíš k mým cestám, ale vstoupil na ni a se mnou jako Otec jednal, jako Matka dítěti pomáhal, je chránil, duši i tělo navždy vyhojil z lidských bolestí, slabostí, tíží a ran.

Mluveno duší

Jaro věčně krásné, radosti má přesladká, Ty hrozne zralý pro ústa mé duše - jak na Tebe, na Tebe myslívám - pro Tebe, pro Tebe žiji.

Má růže s rosou na květu, mé opojné něžné snění, ty tiché údolí, oblečené v nevadnoucí zeleni - jak na Tebe, na Tebe myslívám - pro Tebe, pro Tebe žiji.

Můj světlý obláčku mezi mraky, má nikdy nevyhaslá hvězdo, překrásná modři nebeská nade mnou - jak na Tebe, na Tebe myslívám - pro Tebe, pro Tebe žiji.

Má touho nikdy nezhojitelná, má plná i prázdná náruči, ty světlo očí zahleděných v šero pozemskostí - jak na Tebe, na Tebe myslívám - pro Tebe, pro Tebe žiji.

Má lásko, k níž se modlívám za ticha rána i míru noci - jak na Tebe, na Tebe myslívám - pro Tebe, pro Tebe žiji.

Můj Bože, který jsi v oblaku bílém a ve světle Slunce i jako život mé duše v myšlence a citu srdce - jak na Tebe, na Tebe myslívám - pro Tebe, pro Tebe žiji . . .

Otče, jsem ve hmotě zabořen svým tělem, avšak duch můj touží vzlétat do vrcholů nebes. Zjemni a proměň mu pro let k sobě tělo v lehký oblak, který, zbaven tíže, lehce hmotu opustí. Jak rád bych k Tobě přišel na chvíli pro útěchu a usedl třeba do posledního koutku nebe, jak rád bych Tě v nitru slyšel a měl v duši klid a blaho pokoje ve vědomí, že jsem blízko u Tebe. Jak rád bych slyšel píseň radosti, již zpívá srdce šťastné, jemuž se hmota proměnila v krajiny čisté krásy, jak rád bych poznal život bez bolesti, když na Zemi si nelze představit jeho blahé ráje.

Pane, rád půjdu životem i světem, i když zahrady lásky jsou v něm ještě pod sněhem a květem nezavoní žádný den. Však vím a stále čekám, že již vložíš jarní časy do lidského dění, a tam, kde ještě dnes je u člověka půda holá, zítra budou růže a strom stále zelený.

K Tobě, Bože, duší volám: Dej promluvit mým modlitbám, v nichž srdce své k Tobě posílám pro vyhojení všech ran od lidského zrození, které má znamení utrpení člověka.

Bože, v Tobě poznávám život a stavím jej vysoko na pevné břehy, nad moře lidského neklidu.

Do Tebe, Bože, vlévá se všech myšlenek pramen a každý je jakoby váben tím neznámým, co je tajemstvím i s každým velkým steskem a bolem, který je na Zemi.

Bože, všude, kde Ty jsi Pánem života, stvoření je obléknuto do krásy, jeho myšlení jsou jak palmové ratolesti oslav a chval Tobě, dary díků všech bytostí Tobě.

Bože, již se připravuji do Tebe vplynout jak potůček do velké řeky. Chystám se již na podivuhodnou cestu k onomu tajemnému místu, kde jsou příbytky míru, kde každý má moudrost, lásku i sílu, že může žít ve štěstí Boha . . .

Hymnus Bohu

Zahořely hvězdy do ohňů, třpytem a jasem spalující tvary a měnící síly v sílu jedinou, v žár, jímž hoří prostory kosmu jak jediná ohnivá pec.

Vyšly planety z komet blíž ke středu vesmíru, aby je oblila gigantická moc Tvůrce přetvářejícího každou částici hmot do jiného vzoru její existence.

Čas otevřel poslední náruč milosti pro Zemi a lidstvo, objal ji a dává jí okoušet tíhu, drtí ji, aby se stala maličkou, poddajnou ovečkou, která již spěchá do ovčince.

K Bohu - jdeme k Bohu. Prostor se zachvěl jak miliony strun, jichž se dotkly bezpočté ruce. Vyšel Kristus . . .

Myšlenky života

Živote, před Tebou jsem jako malé dítě, které neví, proč se neděle světí, kdy od práce je tělo dosud nebolí, proč matka má vrásky na tváři, proč je tolik svící na oltáři, proč voják musí strážit na hranici, když na něj doma čekají.

Živote, v tobě jsou otázky nepřehledné jak moře a lidské hoře je neustále zvedá do výše a zalévá tě jimi od počátku světa. Ještě se nenašla ona věta, v níž by se jako ve studánce zhlíželo všechno, co má v sobě noc a den. Ještě žádné slovo nešlo na pomoc tomu, kdo v tobě hledá Boží nekonečnost a promluvit nechce, že jsi věčnost i všechny nepomíjivé krásy, které jsou jako vlny - dnes vztyčeny převysoko a zítra rozpuštěny ve volném prameni vod.

Živote, v tobě jsem člověk posud lidsky sláb a neklidný, který sám sobě staví kameny v cestu. Nutno však vybudovat mosty přes řeky utrpení, aby skončilo pro všechna pokolení, co přes ně přejde ze tmy do světla jak odsouzenec k smrti v osvobození.

Živote, myšlenky k tobě plynou na lastuře času, líbají se s větry, které duší od severu, přivádějí mraky na oblohu, snují bouře, nebo chodí hledajíce prameny jako ten, kdo v poušti bloudí a žízní je znavený.

Živ jsem, protože vidím, slyším, přemýšlím a rozjímám, znám a vím, pamatuji se i zapomínám, abych mohl do vědomí nové věci vkládat, odložit, co tísní, vzít, po čem duše touží a co člověk má rád.

Bože, Mocnosti nejvyšší, tvůrčí, vševládnoucí - Bože, Mohutnosti vznešená, silná, všemohoucí - Bože, velikosti nekonečná, věčně slavná - všechno Božské působící, pomáhající, určující, milující - rozestři se nad lidským životem!

Modlitba mystická

Nejvyšší Lásko, z Tebe jsem vyšel jak ze Slunce světlo, ze světla paprsek. Z Tebe jsem vystoupil jak z kořene kmen, z kmene větévka, list i květ. Z Tebe jsem vyplynul jak z jezera pramének, z praménku kapička vody, která musela zůstat stulena u břehu, jejž paprsek míjel a šel svou cestou dál.

Jsi Matka má, můj Počátek a Život mého života. Co Země ze sebe dává jako chléb pro tisíce těl, to ty máš pro mne. Jsem bez Tebe jak uvězněný pták v malé kleci. Můj prostor se podobá zazděnému domu bez oken a dveří. Ty jsi dveřmi, jimiž vcházím do tajuplnosti života, i okny, jimiž na ně nazírám a vidím je jak zrnko v dlani.

V Tobě jsem se zrodil jako Tvá touha po vydání sebe do náruče života. Tys mne vyslala do prostoru jako svůj obraz, aby, zavěšen na určitém místě Tvou vůlí, dlouhý čas zjevoval jednu malou růži Tvé podivuhodné zahrady, strom stojící tiše, ale pevně v neklidu větrů a rostoucí do výšky a šíře pohodou nebes.

Jsem jako dítě zrozené neznámou Matkou, o Níž jen slyší vyprávět věci podivuhodné a neuvěřitelné: že je nejkrásnější a nad všechny dobrá, že je mocná jak nesmírné oceány, když se rozvlní a zvednou vlny do výšek. Jsem ten šťastný, přešťastný, který má život od své matky, uctívané a milované celým vesmírem . . .

Vyznání Bohu

Bože, vyznáváme Ti svou duši, své srdce, své bytí . . .

Jsme před Tebou a ve všem až do hloubi sebe obnaženi, až ke kořenům života odkryti jako dílo před svým Tvůrcem, jako stvoření před svým Stvořitelem a pohledem Všemohoucího.

Rozumem, myslí, citem i slovem, duší i tělem, v postoji pokory, hlasem víry, jistotou naděje, řečí lásky Tě oslovujeme - Tobě vyznáváme:

Bože - jsi nám skutečným, živým na věky.

Bože - jsi nám Životem.

Bože - jsi nám Cestou.

Bože - jsi nám Učitelem.

Bože - jsi nám Přítelem.

Bože - jsi nám Otcem.

Bože - jsi nám Matkou.

Bože - jsi naším Světlem, Láskou, Mírem.

Bože - jsi krásou naší duše skrytou před znesvěcením.

Bože - jsi v naší lásce jediným, v mysli prvním až do věčnosti.

Bože - jsi všechno krásné a něžné v milování duší, ve svazku srdcí . . .

Vyznání

S pokorou věřícího -

S pevnou nadějí doufajícího -

Se srdcem naplněným touhou no Nejvyšším, Dokonalém -

V hluboké lítosti nade vším, co mě vzdálilo Bohu -

V zahanbení za své chyby, omyly a nevědomost -

Ve vědomí, že Bůh je Světlo mé cesty, moudrost, láska i život můj, skutečnost mého bytí -

V neustálé prosbě k Všemohoucímu -

Ve volání o pomoc v přemáhání všeho zlého -

S vroucím díkem za osvícení, z něhož vzchází obroda -

S darem milosti Boží, otvírající hlubinu mé duše, aby z ní bylo dáno posvěcení mému životu svatými vlivy Boží moudrosti, nejvyšší vůle, působností lásky -

Ve jménu míru pro znak svatého lidství vyššího života člověka -

Přestupuji hranice své nedokonalosti a jdu k Bohu - k domovu lásky a pokoje. Vstupuji tam, kde je dokonalost - můj Bůh . . .

V naději, že mi bude dána milost, z níž vzchází obroda mého života -

V jistotě, že mi bude otevřeno sídlo dokonalých v Bohu -

S vírou, že naleznu, co hledám jako život světla a radosti -

Prosím Nejvyššího - klaním se Lásce - děkuji Kristu

Obracím vědomě svou mysl ke Světlu - svůj cit k Lásce - své slovo k Pravdě - svůj život k Dokonalosti.

Vstupuji tam, kde je čistota a svatost . . .

Bez názvu

Zněte, zlaté struny v lidském srdci -

jasněji sviťte, hvězdy v temné noci -

tvořte záře, stříbrné paprsky -

rychleji plujte klenbami nebe, bílá oblaka -

zmenšujte se, stíny Země -

otevřete se, cesty životem . . .

Zněte v mém srdci, zlaté struny lásky, do libých zvuků se rozezvučte -

položte své chvění a vibrace v prostor harmonie, která jímá mysl;

neste je do prostoru země, kde je

člověk, zvíře, pták, ryba i rostlina,

tisíce kaménků, vysoké hory, mírné řeky,

úrodná pole, zelené lesy, tráva i květiny . . .

Spojte se, všechna slova víry a naděje, spojte se, všechny projevy lásky -

spojte se, srdce dobrotivá, pokojná, oddaná Bohu;

spojte se, ruce, které se spínáte v modlitbách a kladete svou práci

na oltář života k oběti za jeho stíny a pády ve jménu člověk.

Utvořte se prameny z praménků a kapiček citů, plynoucích z lidského nitra -

utvořte se prameny řeky z myšlení na Boha Otce, Syna, i Ducha -

utvořte se moře ze všech vod dobra, tekoucích lidskou duší

slabounce i silnými proudy -

utvoř se jeden mocný tok zbožnosti lidské -

utvoř se veliké jezero z čistých šlechetností a dobré snahy.

Polož se k nohám Nejvyššího,

k rukám Všemohoucího,

do srdce Nejsvětějšího -

celý živote Země!