Modlitby srdce

Bože, vyvstal jsem Tvým mocným Slovem jako život s mnohým proudem vod Tvého Božství. Žiji v Tobě jako vlna v moři zvednutá nad hladinu i splynulá s jeho proudem v tichou jednotu. Jsem Tvým obrazem nakresleným na tvář Země barvami, které dosud jasu nemají. Mám srdce ze srdce Tvého, z lásky Boha k životu. Jsem jasem jak Země, kterou osvětluje Slunce.

Jsem člověk, vysoký strom. Stojím na pahorku lidství na vysoké hoře, a proto se do mne všechny větry opírají a mnou pronikají. Z cest kamenitých, z hor, kde vane chlad a prudké větry, z údolí plných stínů, z polí zaplavených, které si žádají potu, z bojišť, kde teče krev zmučených srdcí - jdu k Tobě, já, člověk, duše lidská, bytost pozemská.

Jsem člověk, pole velké. Půda živá by měla vzejít z něho jak ze pšenice, ze zlatého zrna myšlenka skvělá, touhou smělá, se širokými a silnými křídly anděla, aby doletěla k Tobě a mohla tiše naslouchat někdy i sama sobě.

Jsem člověk, země široká. Jsem její stará sudba od velkého proroka, že v sobě zrodí život Boha, až rozklene se nad ním duha míru jak klenba nebes stálá, jak nejslavnější katedrála, v níž duše zpívá a srdce vyslovuje svatá slova.

Jsem člověk, voda hluboká a živá. V ní zrodit by se měla nejedna myšlenka silná a smělá s touhou v anděla se proměnit, v tónech srdce znít. Bože - jak duše touží při ní oddechnout si a sednout k tichému rozhovoru se sebou, se životem, s Tebou, má Božská Inspirace!

Jsem člověk, svět, v němž se neumírá, kde je odpuštěna každá vina a do hlubin je uložena bolest, bázeň, stesk i smích, jenž není upřímný a předstírá, že není chyb, že vše je dobré, co člověk dovede z hmoty a ve hmotě vytvořit.

Jsem člověk, hora vysoká. Nad ní však život ještě vyšší výšky má, i když mne klame, takže myslím, že jen ona jediná člověka k Zemi připoutá, že jeho duše nechce jinam a jinak žít než jak je uvyklá: v radosti i utrpení života jako odměně i trestu, aby předvedl svou píseň radostnou i tesknou.

Jsem člověk - květ, který byl uložen ke spánku. Slunce, Kristus, mě probudil k novému životu, obnovil mou duchovní sílu teplem své lásky, která mi svítí a prozařuje mou zkřehlou, zimomřivou duši, zeslabenou dlouhým duchovním spánkem. Otvírám vstříc náruč svému Slunci, Kristu vzkříšenému. Přijímám od Něho světlo a teplo, přijímám sílu pro vzkříšení duše k novému životu.

Děkuji Ti, Kriste, za Tvé nesmírné vykupitelské dílo. Děkuji Ti za milosti, které mě obnovily k novému krásnému žití po Tvém boku, ve Světle, kudy kráčejí svatí boží, vykoupení krví Beránkovou . . .

Bože, do zátiší krásných zahrad pod pevnou střechou domu, do světnic jasných a útěšných spěchá znavený člověk k usednutí v jejich blaho a blažený mír. Volám k sobě myšlenky moudrosti a lásky:

Prostupte mne, vplyňte do mé mysli, vyplňte ji celou světlem a jasem Boha . . .

Prosím Tě, Vševědoucí, prosím Tě, Moudrosti, Lásko a Vůle, prosím Tě, Všemohoucí - zjev mi, co jsi napsal v knize velkého života o nás i o sobě. Sděl mi, co jsi do ní protiskl svým tvůrčím činem, jímž je život a v něm naše cesta - osud člověka.

Vyuč mne, abych Tvou moudrostí a jen z ní čerpal všechno poznání, stal se moudrou bytostí, člověkem, a posléze i vznešeným andělem, jenž s Tvou pomocí bude řídit cesty života do proudů činností již dokonalých, z nichž plyne harmonie všeho, mír se všemi, blaho pokoje v souzvuku velebnosti Boží . . .

Kriste, miluješ toho, kdo miluje Boha i člověka. Kéž by takových mnoho bylo na Zemi, kéž by všechno živé nastoupilo cestu lásky. Pak by Země přestala být Zemí a stala se rajským místem, domovem nesmrtelných, kteří se již do těla nezrodí, jsou jako paprsky světla, uvolněné energie, jako všudypřítomný život.

Kriste, milující i milovaný, dovol mi vzhlédnout na Tvé jasem ozářené cesty. Mé srdce Tě miluje, Otče náš! Pro Tebe hledám krásný květ slova v zahradách života - růži nejbělejší . . .

Očistné rozjímání

Kriste dobrý a milostivý, Tvé svaté jméno září nade mnou jak Slunce nad Zemí, hvězdy nad nocí. Spěchám k němu, hledám nejbližší cestu, která mě s ním spojí, do něj mou duši vloží. Má pouť na Zemi vede nebezpečím, o jakém jsem dříve neměl tušení. Zlo světa otvírá propasti, nevědomost vytváří klamné světy, lidská slabost svírající kruhy, z nichž je východisko jen branami smrti. Těžká je cesta bez světla na nebi, nemožná za temné noci. A přece člověk musí jít dál, ať má cokoli před sebou, musí jít i nemocný na těle, slabý v duši.

Jsem člověk, a proto jdu životem jak Boží vůle žádá, jak ukládá osud lidí. Jdu však s úzkostí v srdci, jdu, ač nevidím do příštího rána, do sklonku dne. Očekávám jen pomoc Boží, aby mi řekla:

Pojď, kde je světlo, nechoď tam, kde je tma, kde pohasíná záře západu slunce, kde víra zemdlívá nezalita vláhou rosy milostí Pána, který bere nedbalým pracovníkům zdar jejich díla, dlouho slabé víře křídla vzletu, příliš malé lásce ze své nepřidá, a dá-li, pak jen pro modlitbu silnou, zvláštní, kterou od počátku jmenování věcí nazval obětí. -

V čekání na pomoc Boží má duše často zemdlívá. Proto přibližuji tento svůj svatý čas touze žít jako člověk od všeho zlého očištěný a tak připravený pro život v Bohu. Kriste dobrotivý a milostivý, Světlo Tvé mne k tomu vede a sílí. Díky, díky Ti . . .

Kriste, můj Pane a Spasiteli, mučí mne lítost nad životem jakoby nežitým, promarněným, vzdáleným od Tebe, sníženým až do prachu hmot, do šedých cest Země. Má víra byla jak sněhová vločka ve větru, naděje v Tebe bezbarvý, nerozvitý květ. Láska byla jiskrou utlumenou pod vrstvami povrchního myšlení, jak je spřádá lidský svět. A mysl, přeplněná jeho věcmi, nemohla do sebe přijmout Tebe v záři tak nesmírné a krásné, jakou vydáváš, obléváš svět. Šel jsem dál a neohlížel se zpět, jaké jsou mé stopy, jaká je cesta za mnou. Nemyslel jsem na to, že pohledu na prokonaný život se nikdo neubrání, že jednou se každý poutník Zemí zastaví, aby spočítal své kroky, prohlédl všechno myšlení a promluvená slova znovu slyšel znít v jejich jasném i tvrdém zvuku.

Uvědomuji si, žes mne osvobodil od těchto těžkostí, můj dobrý Pane. Tiše mě vybízíš v mé duši, abych se zastavil již uprostřed nedobré cesty, včas se ohlédl a zaměřil ji jinam. Ohlížím se proto zpátky, hledám každou šlépěj Zemí, prohlížím a zkoumám všechno na ní zanechané. Tento pohled mě zneklidnil, protože nenalézám věci pro útěchu svého srdce. Zato vidím mnohé, co mě ukazuje ve slabosti, v bloudění a na duši klade stíny. Spěchám v duchu všude, kde je má nedobrá cesta, kde je položen stín. Očišťuji všechna místa od neblahých šlépějí. Stírám z nich tmu a vkládám na ně světlo, jak mi dovolí a naučí můj Pán, Ježíš Kristus.

Bože dobrý, Spasiteli můj, z celého srdce Ti vzdávám chválu za tuto velkou milost a Tobě se od této chvíle již navždy zaslibuji . . .

Kriste, Bože zjevný v nejvyšší lásce, dovol mi k Tobě promluvit tichým rozjímáním své duše. Zrozením na Zemi vydal jsem se jako člověk neznámou cestou života, dalekou vysokými cíli, namáhavou sterými překážkami, ponořenou do stínů zla jako údolí obemknuté temnými lesy. Vstoupil jsem s malou loďkou lidského myšlení a vědění do bouřlivého moře osudů člověka, bez znalosti místa bezpečného přístavu a vědomí hloubky nebezpečí plavby. Pokud jsem byl v tichých vodách dětství, každá věc mi byla hračkou pro potěšení, viděnou různými clonami. Myšlenky si lehce hrály se životem, rozběhly se bezstarostně po všech cestách, byly jak ovce na zelené pastvě a v blízkosti vody.

Čas však zvedl nepříznivé větry, nalehl tíží zborcené skály na domečky stojící u jejího úpatí. Dětské hračky byly z rukou vzaty a smeteny jak hromádka zbytečností při velkém úklidu. Rozhýbala se i pevná půda rozumových polí, zlomily se květy malých lidských představ. Vlny života se rozbouřily a zvedaly ledové vody až k srdci. V úzkostech zemdlení začal jsem promlouvat k rozumu:

Rozume, nekonečně malý nad hlubinou strastí, ničím nechráněný před vichřicí lidských těžkostí a slabý pro zápas s tajemstvím všeho dění, nelze tě volit za jediného vůdce Zemí, životem lidí a s nimi. Vodíš mne příliš malými okruhy vědění, pohledem úzkým i na jasné hvězdy, na to, co leží velmi blízko, co má známou tvář jako věc narození a smrti. Dáváš málo pravdy a poznání, duše hladoví, i když ji denně a po tisíce let sytíš. Proto jsem i já unaven hledáním radosti, zemdlen utrpením lidství v zápase o cestu zářivou láskou a pokojem Božím.

V tísni a sevření těžkostmi, ve zmatku a úzkosti lidských cest volá má duše k Bohu. Naléhavě, vroucně zní její slovo, silně zní její vnitřní hlas:

Hledám tě, jediné Světlo v temnotách. Volám Tě, jediná Lásko, která jsi na světě, v životě. Prosím Tě, jediný Dobrý a Všemohoucí. Hledám Tě, volám Tě a prosím Tě já, člověk žijící ve stínech Země, bloudící jako vše bez moudrosti Boží, bez lásky Krista, člověk plný slabostí a omylů lidství, nešťastný svým nedokonalým lidstvím, zajatý svírající náručí smrti, člověk potřebný očištění od všeho prachu hmoty, člověk toužící po milosti Boží.

Prosím Tě, pomoz mi vejít k Tobě, Věčný. Prosím Tě, slyš můj hlas, když prosím i dobrořečím.

Modlitba pro duši probouzející se

Přistupuji k Tobě, Maria, jako dítě nevědomé, které touží po ruce mateřské, po ruce ochranné a pomocné. Prosím tě vroucně, podej mi tuto ruku. Jsi tichá a neposkvrněná, jsi však také silná milostmi a dary, které Ti Bůh náš propůjčuje. Chci vstoupit do Tvých milostí, do Tvé ochrany a pomoci. Buď mi pomocna na cestě k Ježíši Kristu.

Dobrý Bože náš, shlédni na mé přání, kterým je mé srdce naplněno. Přeji si upřímně a vroucně, abych došel k Ježíši, Synu Tvé lásky, abych Ho poznal dokonale, tak, že bych v Něm našel svého Učitele a Utěšitele ve svých těžkostech a bojích svého zemského života. Chci se naučit lásce a dokonalému životu.

Láskyplný Ježíši Kriste, vstupuji na Tvou cestu a chci se stát Tvým následovníkem, učedníkem lásky. Prosím, shlédni na toto mé předsevzetí a pomoz mi je svou milostí uskutečnit. Pošli mi, prosím, dobrého strážce, který by mne nabádal k dobrému, vedl mne a chránil.

Otvírání duše Bohu

Kriste, Božská Moudrosti a Lásko, Mistře a Učiteli člověka, pokorně Ti předkládám své prosby, které jsou v mysli a srdce je jich plné, a ještě den ode dne sílí, rozmnožují se a duší znějí jako hlas její touhy po světle a kráse Boží i vlastní dokonalosti, Prosím, aby byl otevřen jejich zdroj a já vstoupil do jejich věčných pramenů a nalezl tam sebe jako duši vždy nesmrtelnou Tebou.

Vědomě chci jít cestou dobra, sloužit jím životu. Toužím po míru a volnosti myšlenek, které by neměly hranic pro rozhledy a rozlety šířemi života v Tobě. Vědomě chci prožívat Božskou lásku, nesoucí blaho a krásu každému vědomí a v míru svého srdce pomáhat k míru všech a všem.

Veď mne k tomuto velikému a svatému, můj Mistře a Učiteli. Dovol mi vstoupit hluboko do nitra, do jeho tajemných hradů, kde je síla Boha, moc Tvá. Dovol mi poznat, že je ve mně a já jsem v ní vsunut jako maličký, ale tvůj. Prostup mne svým Božstvím, a já budu svítit Jeho světlem těm, kdo hledají cestu k Bohu.

Přijmi prosby k Tobě vznesené, a vše velké, po čem volám a o co prosím, stane se skutečností, a Ty mnou, člověkem, budeš projeven . . .

Otvírám se proudům Božství, aby Ono ve mně přebývalo a vedlo svůj boj, svou práci pro záchranu a pomoc celému světu z místa, na němž žiji jako člověk v těle i jako boží služebník i přímý spolupracovník duchů lásky, moudrosti i moci a slávy Boží.

Kriste, ve mně žij.

Kriste, ve mně žehnej.

Kriste, ve mně buď mnou i sebou, aby z boholidského spojení vzešlo dokonalé prožití života, jenž je spásou mou i mých bratří.

Buď oslaven vždy ve všem jediný, velebný, svatý Bůh . . .

Z čistého světa lásky přijímám světlo duše.

Z čistého světla lásky přijímám cestu života.

Z čistého světla lásky přijímám své duchovní poslání služby životu.

Kristus je můj Učitel!

Kristus je můj Vzor!

Kristus je všechno mé!

Kriste, prosím Tě, vlej mi svou inspiraci pro všechno myšlení a činy.

Kriste, světlo Tvé a krása Tvá buď vždy přede mnou, Tvá láska ve mně.

Díky a chvála Tobě . . .

Přijímám pomoc Boží ve jménu Ježíš Kristus.

Přijímám sílu pro svůj pozemský život.

Zapojuji se na proud nesmrtelného dechu Života, aby v něm má duše i tělo měly svůj život, pohyb a schopnost služby všem.

Vyrovnávám do harmonie a souladu všechny složky duše i těla.

Naplňuji se zdravím, radostí a díkem za zajištění života v Kristu, Bohu lásky a pokoje, moci Boží, v níž žiji na věky . . .

Buď chvála a slavení na věky Lásky té, z níž vyšel Kristus, Mesiáš, Bůh a Pán nás všech. Chvála buď Bohu na výsosti, chvála buď Synu, který člověka v sobě zrodil.

Veliký, silný, mocný a krásný je Bůh náš, Jemuž všechno tvorstvo chválu a čest bez konce vzdává. Plesej, celé nebe, raduj se, Země. Tvůj Pán v moci své a slávě kráčí uprostřed zástupů. Věčný život v Něm, věčná radost a krása . . .

Kriste, Světlo mé duše, daruj jí své Světlo. Uvolni pro ni duchovní paprsek, polož jej do ní tam, kde má srdce a vnitřní vědomí. Prosvětli, zjasni její cesty pozemským světem i životem, který neustává, když se s tělem rozloučí.

(V silné představě vidět, vnímat ono velké Božské Světlo, které vychází od Krista k duši a přes ni k tělu a proniká je.)

Světlo Kristovo vstoupilo do mne, jsem naplněna Světlem. Láska Boží mě prosvětlila. Jsem prostoupena láskou a silou sil.

Tělo, schrána mé duše, je Kristem posíleno a tak schopno provázet ji dál a dál na její pouti do Božího království, do života, který duši a tělo nedělí, člověka a Boha spojí v jednu lásku . . .

Božský Mistře a Učiteli, Moudrosti a Lásko veškerého života, Duchu mého ducha a Duše mé duše, stále na Tebe myslím. Mé slovo tiše zní prostorami srdce. Volám k Tobě, Dokonalosti nejvyšší:

Veď mne cestou života jako Otec a Matka dítě, jež neví kudy kam. Dej mi pocítit své vedení na rozcestích, abych šel dobrou cestou a nebloudil a nezdržoval se tam, kde není pravdy. Polož mé vědomí do moudrosti, ať mám jas Božského světla před sebou a naleznu cíl své cesty. Srdce mi ulož do hlubin své Božské lásky, kde je čistá radost a mír dokonalých.

Pomoz mi povstat, když se cestou poraním. Vlej mi statečnost do duše, mám-li konat oběť a stín utrpení. Vyuč mne sám v nitru vědění nejvyššímu a budu sloužit svou moudrostí a láskou svou všem . . .

Kriste, Světlo ze Světla, osvětli cesty mé i těch, kdo Tě neznají, aby i oni došli svého cíle, jímž je Bůh, Světlo a věčná Láska.

Světlo v mém nitru, sviť mi jasněji na cestu mého života. Prosvětli všechny mé myšlenky, slova, činy i city, ať dobře vidím, jsou-li takové, jakými je chce mít má touha. Nechci být příčinou Tvé bolesti, Lásko Boží nevýslovná, chci se stát Tvou radostí.

Pokoji a radosti, tak dlouho žádané a čekané, naplňte mne jak dobré a silné víno prázdný, čistý, do lesku broušený pohár. Naplňte mne jak voda připravenou hlubokou nádobu, jak zrno živnou půdu, květy zahradu, určenou pro krásu rodného domu, v němž se blaze přebývá . . .

Přijímám Kristovu sílu. Soustřeďuji ji v sobě a vysílám ji na zlem ohrožená místa národa i Země k jejich ozáření Světlem Božím, mírem a pokojem, vírou v Krista a Jeho pomoc všem.

Přijímám pomoc Krista pro svůj pozemský život, aby byl naplněn službami dobru, míru a posvěcen nejvyšší láskou.

Přijímám sílu Krista pro své tělo, aby udrželo rovnováhu, pohyb a dech a bylo nástrojem Božím na Zemi.

Vdechuji dech nesmrtelného života. Naplňuji se proudem zdraví duše i těla.

Vkládám do své duše světlo Kristovo. Vkládám do své duše lásku Boží.

Vkládám do svého těla duchovní sílu života Ježíše Krista. Oživuji je, otvírám Bohu a vkládám do Božích rukou k uzdravení a posvěcení . . .

Přijímám pomoc Krista pro svůj pozemský život, aby byl naplněn službami dobru, míru a posvěcen nejvyšší láskou.

Přijímám sílu Krista pro své tělo, aby udrželo rovnováhu, pohyb a dech, proud života, bylo nástrojem Božím na Zemi.

Vdechuji dech nesmrtelného života. Naplňuji se proudem zdraví duše i těla. Dík a láska Bohu na věky!

Oživuji své tělo silou Boha Otce.

Uzdravuji své tělo láskou Ježíše Krista.

Posiluji svou duši milostí Ducha svatého . . .

(Velmi účinná, omilostněná modlitba. Myšlenky i slova nechat chvíli působit a představovat si živě vše promlouvané!)

Zapojuji se plně na proudy duchovních sil a mocí ve jménu Kristus. Vstupuji ve Světlo přicházející ke mně z jasu nesmírné, všemocné lásky věčného Boha, ze Zdroje bytí a života.

Otvírám se duchovnímu životu, který je z milosti Boží dán a zvedá mne do Boží náruče lásky a míru.

Prosím všemohoucího Boha o sílu duše i těla, aby mi bylo umožněno žít na Zemi a konat služby lásky všem, kdo je potřebují pro cestu životem pozemským, aby byl naplněn vírou, nadějí a láskou . . .

Naplňuji svou mysl světlem víry v Krista, v Jeho spásnou milost, jíž mne zachraňuje pro krásný duchovní život.

Světlem víry smývám každý hřích, který do mysli vnesl a narýsoval jeho ostrou a temnou hranu myšlenkový vír plný neklidu a zmatku, výbojů negativních energií, vycházejících z nešlechetnosti člověka, v němž se láska neozývá a v nitru její dobro ještě spí.

Naplňuji svá ústa Slovem Božím, v Němž je smířlivost a odpuštění, pokora a výmluvnost moudrosti, proud sil, které život žehnají a klidní jeho vztahový spor, vydávají jednotu a nesou do lidských duší mír.

Smývám v sobě a v celé své bytostnosti nánosy mé dlouhodobé neblahé, mylné a chybné životní představy, jíž jsem pokryl svůj vnitřní svět jako silný vítr prachem země bílý čistý květ vykoupaný v rose.

Mé myšlenky, mé city, má slova, buďte očištěny, buďte čisty a chraňte svou bělost, do níž vás vkládá má touha a pevné odhodlání, vůle silná jako nebeský blesk být člověkem, s nímž se spojil Kristus pro život lásky, dobra, míru a práce neúnavné pro blaho všech . . .

Kriste, pozdravuji Tě každé ráno, když počíná den, když oči postřehnou světlo. Světlo mé buď Ty, Kriste - den můj službou dobru - moje práce modlitbou a modlitba má stálým díkem Tobě.

Kriste, s vírou v Tebe žiji, a proto zpívám: Chvála Tobě, Kriste, že jsi zjevil mé právo na Tebe, Tvé právo na mne, že jsi řekl:

Člověk - syn můj, život jeho . život můj, ruce lidské - mé nástroje k zvelebení díla, které je. Duše z Duše mé, pojď ke stolu mému, živ a syť se vším, co tobě je dáno za pokrm. Jez vůli mou, v níž moudrost je, pij lásku mou, v níž život je, a živa budeš na věky věků . . . -

Kriste, toužím ulehčit břímě Tvého kříže svou vlastní vnitřní čistotou. Přijmi mou upřímnou touhu i snahu. Podepři pevný úmysl pokojně myslet, láskyplně mluvit, obětavě pracovat pro duchovní dobro mé i lidských bratří, pro upevnění a rozmnožení dobra, lásky a svatého božího pokoje na Zemi.

Od této chvíle odříkám se všech myšlenek, slov i skutků bránících mi v tomto úmyslu. Vypuzuji je z nitra a uzavírám jim vstup Tvým jménem i láskou svou k Tobě . . .

Kriste, Božský Tvůrče krásy nebe i Země, vzdávám Ti hluboké díkuvzdání. Vděčím Ti za to, žes mi dovolil vstoupit mezi ty, kdo nahlížejí do tajemství tvoření života světlem a barvou, zvukem i pohybem, kdo se podílejí na Tvé činnosti vložit tento život do obrazu člověka, jeho těla a duše, do všeho, co je obklopuje jako živá příroda, svět tvarů a tváří, svět tajných znamení a všech posvátných dějů, jimiž se projevuješ Ty, Božský Tvůrče, všude na Zemi i na nebi i ve hmotě.

Tys dal zrodit se mé touze spolupracovat s Tebou na Tvém krásném tvoření dokonalého života. Proto všechno, co v této tvůrčí spolupráci s Tebou vykonám, věnuji a zasvěcuji Tobě. Nechť Tě všechny práce mé, mé malé dílo oslavuje. Buď jím Ty sám projeven.

Vroucně Tě prosím hlasem touhy své duše po kráse a lásce Tvé. Vlévej mi inspiraci světlem a buď jako světlo, krása i veškerá harmonie vždy přede mnou.

Díky Tobě . . .

Dobrý Pane můj, který jsi přišel vzít díl mé hříšnosti, v úžase stojím před Tebou. Podivuji se Tvé velké lásce a velebím Tě za Tvůj čin na věky.

Sláva buď Bohu na výsosti, chvála buď Synu, který člověka syna v sobě zrodil. Veliký, silný, mocný a krásný je náš Pán, Pán nebe i Země, Jemuž všechno tvorstvo chválu a čest bez konce vzdává.

Plesej, celé nebe, raduj se, Země. Tvůj Pán v moci své a slávě kráčí uprostřed zástupů. Věčný život v Něm, věčná radost a krása . . .

Nesmírná Lásko Kristova, jak Tě může pochopit srdce lidské, které, učiní-li jeden dobrý skutek, stále se jím vychloubá a domnívá se, že je již Tebe hodno.

Kriste, můj dobrý Pane, Mistře, Učiteli i Spasiteli, přijmi mou duši do svého srdce. Vstup do mého srdce a nikdy mě již neopouštěj. Chci si zasloužit Tvé přítomnosti.

Můj předobrý Bože, Spasiteli a Obnoviteli, vítám Tě ve svém příbytku. Pojď, děťátko Lásky Boha mého. prostup mé srdce a přetvoř je ke svému obrazu. Oddávám se cele lásce k Tobě . . .

Vnímám duší i tělem světlo, lásku, dobro a harmonický výdech Boží lásky. Otvírám se jim a přijímám je v sebe. Jimi se uvádím v soulad s vyšším životem. Uvádím v souhru životní proudy duše i těla.

Láskou Boží a požehnáním Božím oduševňuji tyto pokrmy. Poslužte mi, jako já sloužím Kristu! Jemu dík a chvála na věky.

Přijímám vyšší životní látky i prostorové energie k upevnění a rozvinutí tělesných i duševních sil pro život činný, blahodárný, významný, pro nejvyšší služby Bohu na Zemi.

Uvádím v souhru životní proudy duše i těla. Oživuji své tělo silou Boha Otce. Uzdravuji své tělo láskou Ježíše Krista. Posiluji svou duši milostí Ducha svatého . . .

Kriste, vím, co je v Tobě, co od Tebe mohu očekávat, co dáváš zjevně i skrytě. Vím, jak velký a dobrotivý jsi, jak jsi milostiv k člověku.

Přijď jen, přijď, sestup ke mně blíže. Chci s Tebou pracovat, myslet, žít. Chci se s Tebou sjednotit pro dílo lásky. Chci být duchovním člověkem ve jménu Tvém.

Přijď, Kriste, přijď a daruj mi sebe. Daruj mi novou duši, vstup do mne Duchem svým. Chci se s Tebou sjednotit pro dílo lásky . . .

Chci být dokonalý, a jako takový poznán všude, kde je život boží. Nechť se mnou projevuje láska a mír. Nechť ve mně zazáří obraz Boha. Nechť jsem naplněn Jeho světlem a jím ozařuji cestu svou i všem. Dopomáhej mi k tomu milost a vůle nejvyššího Pána.

Kriste - Kriste - Kriste - přistup ke mně blíže, přijď ke mně, vstup mi do duše a působ na mé tělo uzdravující a posilující silou svého Ducha. Kriste, prostup mne svým Duchem, Duší i Tělem . . .

Tvořím si duchovní tělo milostí Ježíše Krista z životních sil nejčistší lásky, z moci dobra, které dává Bůh.

Světlem víry si duchovní tělo formuji. Láskou je posvěcuji. Modlitbou je naplňuji vším božím.

Nechť v něm se mnou žije Kristus! Nechť v něm žehná všem věčný Bůh . . .

(Pracovat přitom silou myšlenky vytvořením představ všech těchto mysterijních dějů. Zapojit na to hluboce a cele vědomí, celou vnitřní sílu, kterou je možné jen vyvinout. Napomáhat přitom i silnou vůlí. Její pomocí pevně soustředit celou pozornost vědomí, myšlení i citu na čtyři duchovní centra, jež sídlí ve hmotném těle. Nejdříve pronést danou myšlenku slovem. Zamyslet se nad významem pronesených slov, vnořit do nich mysl. Když se s nimi mysl dokonale seznámí, ví, co obsahují, začne si pomocí vůle tvořit představu věcí, na něž myslí. Pokud jí stačí schopnost, představovat si milost, lásku i dobro, které vydává Bůh, vyvolat o nich přesnou představu. Vyvolávat si v mysli obraz této představy a přenášet ji do střediska uprostřed čela těsně nad kořenem nosu, kde je velké otevřené zřídlo duchovních sil vlastní duše. Totéž opakovat a přenášet do středu hrudi, potřetí do rukou uprostřed dlaní a počtvrté do nohou od kotníků do celých chodidel. Vše se musí odehrávat v naprostém klidu, v hluboké pozornosti celého vědomí, pevného odhodlání pracovat, tvořit, vzít do rukou vlastní život pevně k obrácení všech jeho věcí, z nichž pak vzejde obrácení druhých lidí.)

Kriste, Božský Tvůrce krásy nebe i Země, Tobě věnuji, Tobě zasvěcuji vše, co vytvořím jako obraz života na Zemi ve světle, barvě a tvaru, co bude mou prací a činností.

Nechť Tě oslaví má práce! Nechť Tě zjevuje ve mně! Nechť Tě projeví mnou ve všem dobrém, co životu dá! Nechť můj život je Tvého malým pozemským obrazem.

Díky a chvála Tobě . . .

Kriste, vzdávám Ti hluboké díkuvzdání za vše, co mi umožnilo vstoupit do Tvého světla, v němž pracují všichni Tebou inspirovaní a vedení.

Děkuji za vše, co ze mne učinilo žáka duchovní školy moudrosti a lásky ve jménu Tvém. Jsem vždy Tvůj, vždy oddaný služebník - člověk.

Díky a chvála Tobě . . .

Slovo Stvořitele, Slovo Spasitele, Slovo Boha nebe i Země, Vůle nejvyšší - rozezvuč se v prostorách lidského domova, v cestách lidského života. Zjev nám Nový zákon, nový řád života a podle něho určené cesty pro ty, kdo do tohoto času nenašli světlo, nepřijali dobro, nepoznali lásku, nehledali mír, neodložili slávu, nevzdali se mamonu, nezměnili život od potopy světa, neobrátili ve svém srdci cesty, nepovstali z pádu, nesplatili dobrým činem vinu, nesmazali staré jméno hříšníka, nenapsali v Knize života zisky zásluh obětí, nevyučili se pravdě, nezatoužili po duchovním vědění, nežili v Kristu, Jeho životem . . .

Jsem z Boha a můj domov je boží bytí ve věčnosti, v čase i v prostoru, i tam, kde je jen věčnost bez počátku a konce. Jsem čin, dcera lásky. Jsem duch, syn moudrosti. Jsem dítě nejsvětějšího Božství, plod Vůle všemocné.

Obracím své oči po cestách, z kterých jsem od Tebe, Bože, můj Otče a Matko, odešel, i na ty, po nichž se k Vám vracím, i tam, kde je cíl mého putování kruhy smrtí a zrození, kde je vlast a dům nebes. Dívám se na sebe a nesmírně želím kroků, které mě uvedly do bolestí a strastí, oddálení od krásy, blaha, míru i lásky. Vstupuji do šlépějí, které mě odvedly, aby mne zase přivedly zpět a já spočinul celým srdcem u své Matky, celou vůlí v Otci.

Prosím, abych byl přijat do působností Spasitele, mohl Jeho milost přijmout a předat ji všem, kdo jsou ještě příliš daleko a bloudí . . .

Maria, květe Božího ráje, v Tobě Pán našel zalíbení. Kéž duše má si Tebe učiní vzorem, aby se také zalíbila mému Pánu.

Maria, Duše nejčistší, přetajemná schráno láskyplnosti Boží, děkujeme Ti za pomoc a ochranu v těžkých dobách našeho života. Posiluj naše slabé city, aby se rozhořely a rozhojnily do lásky, čistoty a dobra . . .

Bože a Pane můj, uvědomil jsem si, že jsem od Tebe vzdálen jako Země od Slunce, a velmi jsem zatoužil přiblížit se k Tobě, poznat Tě a vidět tváří v tvář Lásku, Dobro a Mír.

Rozpomněl jsem se na svůj dluh, který mám u Tebe od svého narození a zatoužil jsem zaplatit a vyrovnat všechno, abych v noci klidně usínal, ve dne dobře pracoval, byl šťasten při myšlence na Tebe s vědomím, že mezi Tebou a mnou již je jasno a bez stínů, pro které jsi Ty ke mně a já k Tobě nemohl blíž.

Zachvěl jsem se do hloubi svého bytí, neboť jsem sebe spatřil nad propastí, ve tmě, před smrtí a uprostřed nepřátel. Hledal jsem cestu k jasu a pevným půdám, k míru a nesmrtelnosti, a když jsem jí dosáhl, spěchal jsem po ní ze všech sil, neboť mne vedla touha po klidu a kráse nebeského domova.

Volal jsem - volal všechna Tvá svatá jména a prosil, stále prosil, velmi prosil, abys mi přišel naproti až k místům nebezpečí, kde stojím uprostřed lidstva sám, obklopen tíží, bolestí i vinami pobloudilého lidství, klamem světa.

Zalitoval jsem hluboce všeho, co jsem učinil jako duch nevědomý, duše pobloudilá, člověk padlý až v hmotný prach.

Vzal jsem do vlastních rukou své myšlenky a posílal je k Tobě jako bílé holubice, aby Ti přinesly zvěst, že opadly vody mé potopy v hříchu, a od Tebe poselství, že Ty již duhou smíru mi podáváš záchranu, odpuštění a požehnání Otce.

Sklonil jsem se v pokoře hluboce před Tebou a od té chvíle tak činím již na věky. Obrátil jsem se v onu stranu, kde chodí po cestách andělé v lidském šatu, abych se k nim připojil, jim se podobal, nosil na sobě odlesk záře Božství.

Přišel jsem až k samým prahům nebes, ale Tvůj Hlas řekl: Vrať se tam, kde oblékají do bílého a bíle oblečený přijď ke mně. 

Řekl jsem: Pane učiním podle Tvého Slova. Jdu, abych se vrátil . . . 

Z duše vycházejí vlny radosti, plují po hladinách vědomí. Nesou mu světelné duhy záře rozsvětlených, tajemně skrytých hvězd.

Otvírám srdce jak těžkou bránu železnou. Ruce se mi chvějí, jsou ještě slabé přetít závoru, uvolnit prostor pro duši i tělo, aby vešly společně za prahy nebes . . .

Vroucí prosba duše

Prosím Tě, Otče můj dobrý, vzpomeň na mne v tuto chvíli jako já vroucně myslím na Tebe, Však víš, že Tě víc a více hledám a volám, spěchám k Tobě nejkratší cestou po celý čas mého vyhnanství, které na Zemi prožívám.

Pohlédni na mne spoutaného tělem, o němž tak dobře víš, proč je smrtelné, proč bolí, tíží a mnohým zápasem zemdlívá. Sečti dny i hodiny mého namáhání, práce a služby ve jménu člověk a rozhodni, jsem-li hoden malé odměny již zde a v čase utrpení lidí, nebo teprve až tam, kde každá bolest mizí pro blízkost Tvou.

Má jistota o Tvé pomoci a neohraničené síle zaplavuje mi vědomí jak vody rozlévané jarním táním ledů; jí uklidněn a utěšen v každé části sebe pokorně a tiše čekám, až vše Tvé dokonalé, silné a krásné přijde ke mně a do duše vstoupí jako velký Učitel, můj Zachránce, Bůh na věky.

Z proseb a díků Tobě stavím vysokou horu, abys ji nepřehlédl, obrátíš-li se k mým cestám, ale na ni vstoupil a se mnou jako Otec jednal, jako Matka dítěti pomáhal, chránil, duši i tělo navždy již zhojil z lidských bolestí, slabostí, tíží a ran . . .

Andělskolidský chvalozpěv Bohu

Nový chvalozpěv Bohu zpívaný s anděli:

Bože na výsosti - svatý Pane zástupů - náš Otče drahý!

Chvěje se Země, nebe i vesmír pod silou našich chval a velikostí naší lásky k Tobě - naší zvučnou radostí a písněmi jásotu nad dílem Tvým, i díkem nekonečna, že jsi v něm život usídlil a zrodil nás všechny pro štěstí matek, otců i dětí, sester i bratří, že jsou pospolu, že žijí v Tobě jako světlo ve Slunci, vůně v růžích.

Hosana Tobě mezi námi - hosana Tobě na věky . . .

Žalm trpícího

Pane a Bože, zastavil jsem se uprostřed cesty života, neboť kříž mne příliš tísnil. Rameno bolestí pokleslo a hlava se nechtěla zvedat již ke slunci. Viděla temný mrak měnící den v zešeření večera. Do temnoty volat zdá se marným, v ní není vidět cestu, po níž se odchází do bran pokoje, míru a utišení bolestí. Všechny východy z beznaděje jsou zastřeny stíny, a proto neviditelné.

V nářku svém jsem zůstal sám a cítil se hluboce opuštěný. Ale temnoty nebránily Tobě, můj nejvyšší Pane, v cestě k mně. Tys uviděl mou úzkou cestu a vyšel mi na ni vstříc. Setkali jsme se a já jsem poznal, že jsi u mne, žes mne našel.

Kde jste, mé strasti, proč ke mně nemluvíte? Zmlkly jste, neboť promluvil Pán - útěcha věčná, radost duše a pokoj všech. Jako tiché slovo utišilo duši, Jeho ruka zvedla mne nad všechny bolesti.

Radost má i statečnost, vylité z Tebe, Pane a Bože, na mne, nechť jsou dobrořečením Tobě, díkem člověka, který hlad své duše navždy uspokojil a její žízeň ztratil u pramene sladkých vod milostí Páně.

Meditace

Do smutného času jsem se zrodil a není mi dáno Světlo. Jsem člověk, a proto na Zemi přebývám. Země je můj trest i vězení.

Pověz mi, Pane a Bože můj, kdo já jsem? Vše, co je mou vnější podobou, je nepravý obraz člověka, protože všechno umírá a mění se v prach. Kdybych byl jen tělem, nebylo by pro mne budoucnosti kromě několika roků daných životu těla na Zemi. Prchavý by byl můj život, má myšlenka, můj cit, můj dech i krok, má práce i mé snažení. K čemu bych usiloval o život tak podivný a nestálý? K čemu bych se namáhal, trpěl, žil? Kdo je ve mně pravým a neumírajícím člověkem?

Zrodil jsem se do Země, kde není Světlo Tvé, ani láska Tvá, ani Slovo Tvé k poznání člověku. Jak do mdloby by tělo padlo a smysly se zastřely, tak jsem já, člověk, vůči Tobě. Ať kamkoli se obracím, ať kamkoli hledím, vždy spatřím stejné obrazy tvarů tohoto světa. Kam ses přede mnou skryl?

Pověz mi, Pane a Bože můj, čím jsem já pro Tebe, čím jsem pro tento svět, čím je tělo mé, čím myšlenka, cit i slovo, i celá moje podoba? Zda jsem tělo umírající, nebo duch věčně žijící, jehož dílo je Tebou ceněné a vyzvednuté ze zapomenutí, které jej čeká na Zemi?

Pověz mi, Pane, jak velká je vina má, že jsem upadl v temnotu, že nevidím nic a necítím nic, co by mne přesvědčilo o Tobě a dalo jistotu o budoucnosti mého života, o budoucnosti stálé, na niž se možno těšit, protože je to čas krásný, život plný a radostný, užitečný a cenný.

Pane a Bože můj, smiluj se nade mnou a nenech mne v temnotách a nevědomosti, která zraňuje srdce a dává duši nebezpečí bloudění. Prosil jsem Tě, Bože můj, prosil jsem úpěnlivě, já, člověk: ponech mi cestu života, abych na ní vysázel růže, naplnil ji světlem a vyvýšil ji až k cestám andělů. Prosil jsem Tě, Bože můj, prosil jsem celým srdcem: dovol mi obléknout jemný vnitřní šat, hlavu ozářit světlem moudrosti a srdce proměnit v krásnou duhu.

Prosím Tě, Bože můj, prosím naléhavě a vroucně: obnov ve mně obraz sebe!

Myšlenky o Bohu

Bože, kdyby Země měla ještě více milionů lidí, plno krásných věcí a v sadech na sta růží, na obloze hvězd a sluncí ještě větší počet - kdyby však neměla Tebe, skrytého v nejhlubší hlubině sebe na dně lidských srdcí - člověk by v umírání byl, jak nevýznamný, uprostřed lesa povalený strom, jeden lístek prosté trávy v podzimu uvadlý. Bez Tebe by Země byla pohaslým bloudícím meteoritem, jenž žádné hvězdě vítán není, do knihy života není vryt. Bez Tebe je člověk pouhý prach a pára nad lesem, částečky němé hmoty plující vesmírem jak sněhové vločky krajem bílým, jež za tiché noci spadnou kdovíkam, a není jich více. Rozpustí se a zmizí, ať ohlíží se po nich lidské oči do všech stran.

Bože, Ty jsi má skutečnost jediná, nejvyšší, neměnná, tak nesmírná, člověku tajemná a za vším životem skrytá, že žádné oči Tebe nenajdou a žádné ruce z Tebe závoje nezvednou. Tak tichounce, tak měkce se nejhlubšího srdce dotýkáš. Ty radíš, pospícháš vědomím jak paprskem světelným. Duha na obloze se mění, jak člověk upadá ve spánek a snění a tak pije z nádoby zapomnění, jakoby vždy jen v míru a tichu v náručí matky své odpočíval.

Bože, uvědomuji si, že jsi, kdo jsi a čím jsi. Vím, že jsi, protože jsem já - nemohl bych být bez Tebe, ale protože jsi Ty, jsem i já a se mnou všichni živí, kterým dáváš sebe, je představuješ jako dílo Boží do Tebe vložené jako obraz do zlatého rámu. Kdybys nebyl všemu první Matkou, matky lidské by nebylo, neznalo by se její jméno ani poslání.

Bože, tajemná Sílo dechu života, jen Tebou dýchá v prostoru a času a vlnami sil a mocí protkává Tě na všech místech, že je všude otevřen, že je nejhlubším předivem krásně zbarvených čar, kobercem z tajemných vzorů, z nichž každý je osudem jednoho květu, dnem či vteřinou vesmíru, každý je s Tebou svázán do pevného uzlíčku a nesen horami i propastmi, nebem i Zemí, srdcem člověka i proudem vod.

Bože, nedocením Tě a nepojmenuji, ač pro Tebe hledám zvláštní jména, která se na Zemi neznají, která jen Božský Logos umí vyslovit. Jsi tajemstvím člověku slyšeným ve větru, snad však i Tebe jednou pochopí. Budeš mi věcí na dlani, křišťálově jasný, budu Tě vnímat i v lehounkém obláčku na širém nekonečném nebi i v nejmenší vlnce vzedmuté na oceánu věčnosti.

Bože, kdo Tobě porozumí? Jsi domem, který je zamčený a jeho klíč je jako míč v rukou dítěte. Sotva ho rozum zvedne, hned mu z ruky padá, jakoby byl nejtěžší skálou světa. Proto jsem před Tebou v duši němý, mám-li říci sobě o Tobě, odkud jsi a kam jdeš, proč nikdy nezapomeneš každý život položit do náruče smrti, aby byl jak polní kvítí, které každý vítr odnese s prachem cest.

Bože, je ve mně otázek jak vln v moři, avšak dosud jsem na ně nenašel odpovědi a žádné slovo nepřišlo na pomoc. Jsi věčnost nepomíjivé krásy, jsi věčné tajemství všeho, i všeho věčná zjevnost.

Bože, v Tobě jsem živ, protože myšlenka rodí se v mysli a city stoupají do vědomí, že až tělo bolí, slovo na rtech je jak motýl na květu; ke rtu přilétá, ruka přimyká se k ruce pro konání díla a noha za nohou jde, kam je třeba jít.

Bože, v Tobě jsem živ, protože si uvědomuji sebe, svůj dech, den i procitnutí, i jak srdce buší a krev v těle tiše kolotá, ohlašuje den i nové ráno radostné, i to, co velmi tíží, protože člověk na Zemi je příliš sláb.

Sleduji myšlení, jak z neznáma plyne a do neznáma zapadne. Chci je vidět zblízka, ale ono je jak plachá laň a rychle prchá v dál, a přijde-li, pak proměněné ve vzpomínky, oblečené do tmavého šatu, jakoby tento svět neměl růžových barev, a jsou-li, všechny je vezmou dětské oči k pohledům na život. Myšlenky rozumu nemluví vždy pravdu o věcech, a proto s nimi není spokojen ten, který ve mně, člověku, mluví a říká mi: člověče, jsi, protože je život a Bůh! -

Bože, v Tobě jsem živ. Vnímám-li tak sebe, pak jsem silný a nikdy unaven; pak tiše a vždy trpělivě jdu, i když vím, že cíl je velmi vzdálen a jen milostí Tvou přiblížen.