Modlitby úvodní

Kriste, toužím ulehčit břímě Tvého kříže svou vlastní vnitřní čistotou. Přijmi mou upřímnou touhu i snahu. Podepři pevný úmysl pokojně myslet, láskyplně mluvit, obětavě pracovat pro duchovní dobro mé i lidských bratří, pro upevnění a rozmnožení dobra, lásky a svatého božího pokoje na Zemi.

Od této chvíle se odříkám všech myšlenek, slov i skutků, jež mi brání v tomto úmyslu. Vypuzuji je z nitra a uzavírám jim vstup Tvým jménem a láskou svou k Tobě. Naplňuji své nitro touhou přerodit se a přeměnit, že nebude potřebí, aby Kristus snímal z mé duše viny, bral je na sebe, za ně trpěl a vystavoval se trestům za ně. Toužím dosáhnout stavu, kdy po Tvém boku se stanu prospěšným ve chvíli, kdy budeš snímat viny lidských duší. Kéž tato má touha vyroste do vůle a jí se uskuteční . . .

Volám k Tobě, trpící Kriste. Nauč mé srdce pokorněji trpět, nauč mne více milovat a žít podle Tvého vzoru.

Prosím Tě, obětující se Kriste, vlévej do mé duše sílu, abych dovedl jako Ty pokojně, mírně a tiše snášet kříže života. Přijď a daruj mi sebe, daruj mi novou duši, vstup do mne Duchem svým. Přijď a sestup ke mně co nejblíže. Chci s Tebou spolupracovat, myslet, žít, chci se s Tebou sjednotit pro dílo lásky.

Děkuji Ti, Beránku Boží, za krůpěj Tvé krve, která skanula na mou hlavu z Tvého kříže a vykoupila mě tam pro život v Bohu, pro věčný život v lásce. Buď odpuštěním pro mne ve chvílích Božího soudu . . .

Pane, nejsem hoden, abys sestoupil do mého srdce. Nejsem hoden Tvé posily, nejsem hoden Tvého Ducha a Duše. Jen Ty sám mně učiníš hodným všeho svatého a Tvého. Vstup do mne.

Dobrotivý Otče, děkuji Ti za přesvatou chvíli, kterou jsi mi dal. Nechť je z ní dáno všem, s nimiž mě pojí bratrská láska . . .

Prosba člověka

Bože, můj Otče, Tebe prosím:

Pohlédni na mne jako na člověka, který tak dlouho světem bloudí, že již neví, která cesta ho přivede v rodnou vlast. Proto uchop mne pevnou rukou, veď mne, veď - vždyť nechci být bloudícím, vždy jen hledajícím; chci stanout u cíle, u Tebe, již nyní, již dnes.

Pohlédni na mne jako na pramének, který v moři má obrátit svůj směr. Proto nedovol mu vlít se znovu do podzemních proudů; nechci již zpátky, ale vždy dál a blíž k Tobě, Výško nedozírná, Dálko věčně nedohledná - k Tobě, Otče můj!

Pohlédni na mne jako na duši, kterou máš nazvat svou dcerou, a proto jí dávej z věna pro ni určeného. Vždyť nechci, aby byla hříšnou duší lidskou, chci, aby byla zvána Marií.

Můj Otče, Tebe prosím:

Pohlédni na mne jako na svého syna, který se synem přestal jmenovat. Proto z lásky nad ním se smiluj a otevři znovu dveře pravého domova. Vždyť nechci již okoušet života, z něhož odešla láska a moudrost se stala maličkou.

Pohlédni na mne jako na své pole, na němž má vzrůst plnoklasá pšenice, a proto přerývej mne pluhem své vůle; vždyť já nechci být neužitečným tvorem, úhorem vhodným jen pro pastviny nebo pro vysetí méněcenných trav.

Pohlédni na mne jako na zahradu, v níž mají kvést růže, a proto hluboko zaboř do mne rýče svých zásahů; vždyť nechci být místem, kde kopřivy se rozrůstají a květy nevoní.

Můj Otče, Tebe prosím:

Pohlédni na mne jako na vyhloubenou jamku pro vysazení ušlechtilých jabloní a vsaď do mne strom krásný a nejplodnější; vždyť nechci bez Tebe žít, prázdný a nenaplněný.

Pohlédni na mne jako na vinici, která má vydat slunce ve svých hroznech; proto vydej mne Slunci - Kristu - do náručí. Nechci, aby se ode mne odvrátila ústa ochutnávající mne jako člověka v mých slovech, v mém jednání.

Můj Otče, Tebe prosím:

Pohlédni na mne jako na záhon květů, jenž dlouho nebyl zalitý, a vnes do mne všechny skryté vláhy z prazdrojů; vždyť nechci stát v lidských cestách jako ten, kdo do nich nic nevloží, nedá, mimo svou nedokonalost.

Pohlédni na mne jako na dům, ve kterém máš přebývat, a pokyň duchovním stavitelům, aby jej rychle připravili pro Tebe; vždyť nechci být stále smutný sirotek bez Otce . . .

Děkovná modlitba

Děkujeme Bohu od první hodiny dne do poslední.

Děkujeme Mu myšlenkou vyslovenou slovem, i tou, která přes rty nepřechází a je skrytým pokladem mysli.

Děkujeme Mu city, jaké vyvstávají dojetím a oblažením duše, vědomím, že modlitba je vyslyšena, a dáno, oč prosí, co žádá a předkládá Bohu jako potřebu člověka, světa, tvorstva, Země, nebes i vesmíru.

Děkujeme tichoučce a jen v srdci . . .

Děkujeme vroucně a s láskou - s láskou . . .

Děkujeme hlasitě:

Bože - Bože - Bože - Bože - Bože - Bože - Bože -

Pane - Pane - Pane - Pane - Pane - Pane - Pane -

Kriste - Kriste - Kriste - Kriste - Kriste - Kriste - Kriste -

Otče - Otče - Otče - Otče - Otče - Otče - Otče -

Bože -

buď vzdán Ti dík - buď milován - buď slaven - buď uctíván . . .

Skloň se před Tebou Země a lidstvo padni na kolena, a andělé nechť slávě Tvé zpívají písně a volají:

Bože, k Tobě posíláme lásku svých duší, do prostorů posíláme, voláme: Bůh je náš dobrý Pán - milovaný Bůh a Pán je náš dobrý, milovaný a věčný Bůh . . .

Óda tichu

Ticho přišlo tichoučkem jak zeleným paloučkem -

neslyšet krok srny, když pozdní večer je

a bez poskvrny je šat Měsíce;

člověk přejde úzké hranice myšlení i mnohé věci malé,

do nichž zavřeno je lidství ještě dětsky slabé,

a pak oblékne si všechno, na co myslí, na co vzpomíná si,

do halenky bílé, aby všechno bylo krásné,

líbilo se srdci, jako milý milé,

chodilo v opánkách zlatých jaké mají nohy svatých,

co nedotýkají se země . . .

Ticho přišlo tichoučkem jako světlo obloučkem očí k domu vědomí -

duši řeklo: blaze - blaze mi; u mne není nocí -

jen bílé jasné dny, odpočinek v kráse, která všude je,

ale nepozná a nepozná se očima lidí . . .

Ticho přišlo jak obláček na oblohu z neznáma;

duše na ně zavolala: neodcházej, zůstaň déle,

aspoň chvíli nebo do rána, až obzory do růžova od tvé něhy zjasní -

snad myšlení otevře se, bude krásný podivnými květy -

vždyť i večer nebo podzim mají velké květy zasnění a kapičky rosy,

aby i na Zemi srdce vypilo si kalíšek občerstvení . . .

Ticho přišlo s kouzlem, ani nedýchá,

jak vznosná katedrála mlčenlivá, přetichá za pozdního dne,

když všichni odejdou a ona sama je, v Bohu spočívá

vzdálená lidských hlasů, které odmítají krásu -

kdyby bylo možno i slunečního jasu,

jež tak vroucně hladí, všechno objímá . . .

Rád bych se podíval v hlubinu vědění a poznal,

odkud všechny lásky, radosti i bolest pramení -

zdali pravda žije, a tam, kde se mnoho o ní mluví,

jen ona sama mlčí, tvář si neustále skrývá,

že je těžká, velmi těžká víra - že je to právě ona -

jediná, krásná kněžka Boha, která ví, která zná

tajuplná slova, jimiž se skála nejtvrdší otvírá . . .

Srdce otvírá se jak modlitební kniha,

když se duše cítí od života příliš utištěna -

pak mluví silná slova a vždy začne znova,

myšlenkami Boha volá, i citem Bohu sděluje,

čím jí nitro překypuje, čím ji osud rmoutí

na podivné, na obtížné pouti po Zemi,

na níž připadá si jako cestovatel bez mapy i bez vody,

jak u cesty jabloň planá, nikým ještě neroubená,

která dosud nemá ovoce lahodné chuti  . .

Komu však chce vypovídat srdce mé,

že cesta jde suchopárem nebo horkem dne,

že člověk nese těžké břímě, chodívá s ním

jako kdysi kajícník šel v zimě

s nepokrytou hlavou, pěšky, sláb a bos -

vždyť žádný člověk neví,

a Bůh tváří v tvář neřekne, plně nevypoví,

proč je to a proč je ono, a kým je i zakázáno

vstoupit dřív než tělo zemře, celou duší do radostí,

nepoznávat ostny smrtí, ani to, co jinak rmoutí,

dávat jiným i sám sobě ono štěstí,

jemuž nelze dávat lidská jména,

protože nic společného nemá

s tím, co se rodí nebo umírá . . .

Óda na slovo

Slovo jako oběť kladu na oltáře Božství,

a přál bych si, aby jich bylo velké množství

jako je krásných květin na Zemi -

proto jdu si pro ně do zahrady myšlení, do studánek srdce,

kde jen čistá voda pramení a vše je v ní průhledné a jasné,

jako když se rozední a slunce zvedne záclony nad Zemí

a ona je viditelná, jak by spočívala na dlani.

Slovo kladu na ten oltář nový,

který v člověku je postavený,

Bohu věnovaný k Jeho oslavení za onoho času,

kdy tak málo hlasů o Něm promluví.

Slovo jako oběť kladu Bohu do dlaní,

prosím a říkám Mu tiše a za všechna lidská srdce:

přijmi ji . . .

Duchovní slovo člověka

Bože a Pane, dovol mi promluvit o sobě slovem duchovním, dovol mi promluvit k Tobě:

To tajemné, to něco nevystihlé, čemu říkám můj život, mé já, má duše, ptá se mne jakoby v něm byla živá lidská řeč a bylo tím, kdo vypráví a má posluchače dialogů lidského rozumu a duchovního srdce, když je drtí duševní bolest či těžký nervový otřes, tíže dnů doléhá a svět se hroutí jak na písku či vodě postavený hmotný objekt. Můj život ke mně volá a naléhavě žádá - popros Boha, požádej Ho ve jménu člověka:

Nejvyšší Pane, řekni - řekni již to osvobozující, to nádherné, co mne pozvedne a zařadí do nesmrtelné existence, do hodnoty věčně trvající, i když se hmota zcela rozloží a pohltí ji vesmírná prázdnota - nejvyšší Pane, řekni, a já to přetlumočím všem, a na všechny strany světa:

Živote člověka, jsi, protože já jsem a ty jsi ve mně embryo Božského tvořivého lůna, v němž se vyvíjíš a již spěješ k porození, jímž teprve se projeví tvá velikost, tvá krása - nezaměnitelná, nezastupitelná univerzální úloha, služba. -

I řekl jsem svému životu, své duši, svému já: Bůh je s tebou a ty s Ním jednotou jediného Života. Tak se ztiš, zklidni a stul v Boží dlani, jak v teplém hnízdečku pták. Pokoj nechť je v tobě a mír ve tvých myšlenkách, pevná jistota buď s tebou na všech cestách . . .

Modlitba k otevření duchovního života

Vyslyš mne, Ježíši láskyplný, vyslyš mne, Kriste, Lásko Boží sama.

Vyzvedni mne na chvíli ze zajetí hmotného výše do zářivých sfér, kde světlo Tvé ozařuje veškeré stvoření, aby slova má mohla jasněji a silněji znít. Tolik proseb k Tobě mám, že zdám se sama sobě neskromná a příliš žádostivá Tvé láskyplné pozornosti. Ale opakuji si slova Tvá, jimiž nabádáš člověka k prosbám, k tlučení na dveře domu Otce našeho, a ujištění, že prosícím dáno bude.

Modlívala a volávala jsem Tě, já, duše lidská, když teskno mi bylo na Zemi a bolest mne zchvacovala, ale zdálo se mi, že marně volám a prosím, neboť kolem mne bylo ticho a já v zoufalství svém sama jsem byla. Nevěděla jsem a neznala tenkrát ještě podmínky, které si stanovíš u člověka, jenž se k Tobě obrací a k Tobě volá. Vím již dnes, že rmoutíš se nad takovým vzýváním a voláním, které se ozývá jen tenkrát, když duše vyplýtvá své síly pro všeliké činy světské. Když unavena v následcích jejich se potácí a tone, když ji svět, k němuž se dosud její smysly obracely, ji zklamává a opouští zraněnou a ztýranou zlem, k němuž ona pomáhala, tu teprve poslední pokus činí a zkouší, zda ozve se jí Bůh a vysvobodí ji z jejího trápení.

Jak jsem Tě mohla slyšet, jak jsem Tě mohla nalézt v křiku a vřavě světské. Ty tichý jsi a skrytý, dlíš a pracuješ v mém nitru, v duši, v jejím koutečku, kam dosud nepřišlo světlo osvícení. Tam čekáš trpělivý a pln shovívavosti a všechápajícnosti, pln milosrdenství a soucitu k duši popletené honosností světskou. Čekáš na den, na okamžik, kdy přijde světlo uvědomění z vůle Otcovy, a já, duše, se probudím, otevřu oči a překvapeně se podívám na hosta milého, který mne v komnatě duše své očekává.

Zastydím se a zardím nad bláhovostí svou, nad pošetilostí svého dosavadního činění, o němž jsem až dosud myslela, že dobré a snad i krásné je. Vždyť domnívala jsem se, bláhová, že stačí k duchovním činům pochybná a nejistá víra, že jsi na Zemi s člověkem žil, že jsi mu mnohá naučení dával, že někde daleko a vysoko je Bůh, Jehož jsi Otcem naším nazval. Toto všechno stačilo k mému uspokojení a duchovnímu vyžití na Zemi, aniž bych se zamýšlela a snažila se přiblížit k Tvému Slovu blíže a porozumět jeho skrytým významům.

Modlitby mé byly ozvěnou mého nitra v této jeho podobě. Jaký div, že marné byly a bez vnějších účinků, neboť nemohls rozumět slovům úst, když nitro bylo mlčenlivé a hluché. Teprve nyní, když osvítilo mne Tvé Světlo, počínám chápat, čeho žádáš od člověka modlícího se a hledajícího Tebe. Chceš, aby se dovedl vymanit ze světských pout, chceš, aby se podíval hlouběji do sebe, aby se zamýšlel a rozjímal o věcech Božích, aby dobře rozuměl, co se míní slovy Božích přikázání. A když již toto uvědomění a poznání bude mít, tu aby nastoupil cestu Tvou, cestu vyššího již stupně, vyššího duševního života - cestu duchovní lásky.

Vím, že mne znáš dobře, vím, že dobře a nejlépe víš, čeho se mi nejvíce nedostává. Je však také třeba, abych i já věděla, čeho je mi třeba k mému prohloubení a zdokonalení, abych mohla pracovat na své obnově a obrodě. Prosím Tě tedy vroucně, buď mým Mistrem, veď mě cestou duchovní lásky. Zasvěcuji se Ti vědomě a plně,

neboť toužím přiblížit se co nejblíže ke vzoru Tvého života na Zemi, jak jsi jej člověku ukázal.

Vkládám do Tvých rukou své nitro. Prohlédni je pozorně a čiň tak, aby napraveny byly chyby minulosti, aby vlažnost má oděla se do horoucnosti, aby činy mé byly Tvou hrdostí, abys mne jednou Otci ukázal a radoval se z mé podoby, z mé svatosti.

Ó, zahřej mé studené nitro svou láskou, ať zapálí se nadšením svaté horlivosti, ať bez konce je má snaha k činění dobrému a láskyplnému.

Slova pokory

Bože - Bože!

Jsem před Tebou hluboce skloněn a hlavu schyluji až k prachu lidských cest, kde žije ten nejposlednější ze všech tvorů Země, všemi zapomínaný a přehlížený, hlínou a kamením překrytý pozemský červ - neboť podobám se mu velikostí i hlubinou Tvých tajemství - před Tebou, Všemohoucím - před Tebou, Božská věčná Dokonalosti.

Přede mnou je život v osvobození z pout člověčenství sešněrovaného až k zalknutí Adamovskou hříšností, předivným a nevysvětlitelným sklonem žít v nízkosti, kde není schodišť do nebes, cest do Božího království, do říší Ducha. V začátku putování pro mne ještě neznámými krajinami duchovních výšek žádajících vstup do nich s láskou v srdci, přišel jsem pokorným krokem duše k Tobě, Bože a Otče můj, můj věčný Učiteli v nejvyšší životní škole, jež nikdy nekončí, neboť věčná je tvorba i činnost Tvá.

Jsem před Tebou tichý a pokorně mlčím jak stromy zvedající koruny své do oblak. Čekám, a Ty to víš, až mi podáš pravici Otce k mému převedení tam, kde končí bolest a smrt, nastává blaho a mír, neboť život spočinul u Boha a v Bohu.

Slova prosby

Bože, můj Otče - prosím - prosím - prosím:

Ozvi se mi tím tajuplným způsobem, jímž navazuješ v nitru duše tichoučké rozhovory i bezeslovná spojení. Mluv Ty první, když sám Ti neumím nic říci, vyslovit své city, vyjádřit obavy a zármutky, vylít do svých dlaní jako do nádob bezedných rmuty dnů a chvil osobních i všelidských, když v nich burácejí myšlenkové bouře a blesky křižují horizonty až k úzkosti, až ke ztrátě nadějí v lepší příští.

Prosím - prosím - prosím: Vyslov to zázračné slovo milosti i moci Boha i síly nejvyšší:

Člověče, buď v Bohu zdráv v těle i v duši. Buď statečný v zápasech s překážkami, i když je jich tisíce a strasti člověka se navršují do vysoké hory, kterou je nutno přejít, neboť ke mně není jiné cesty. Buď sloupem přepevným, když se boří domy víry a zahrady lásky se pustoší zlem ďábelským i lidským. -

I řeknu Ti já, člověk Tebou oslovený:

Staň se mi podle slova Tvého a jak chce Bůh, aby člověk byl živ na Zemi a jednou i v domě Božím, až nadejde čas univerzální lásky, mír všech bytostí. -

Slova důvěry

Můj Bože, přivolávám - přitahuji paprsek Tvé milosti modlitbou silnou a naléhavou, myšlenkou již - promiň mi to - nedočkavou, neboť lidské tísně nakupují balvany na hrudi, spory národů i problémy člověkem neřešitelné, vědomí jak oheň pálí a ono se zcela lidsky bojí a je starostlivo o budoucnost dětí, o celou rodnou planetu Zemi, o život v ní, neboť démoni jím smýkají a vláčejí jej prachem hmoty až k oslepnutí očí, zasypání úst, aby jimi nepronikla slova smíru ke všem živým. Nevycházím a nevychyluji se z cesty důvěry absolutní, že v ten jedinečný, světu neznámý okamžik, vstoupíš na lidské prahy, otevřeš dveře dokořán a řekneš:

Lidé, odejděte ze starých způsobů života ve hněvu. Přikazuji jej rozbořit až do základů jako již neobyvatelný dům člověka nového věku, jehož znamením, štítem, obsahem i programem je Kristus - Bůh činné, moudré tvůrčí lásky. -

Bože, můj Bože, ptám se Tě za všechny, kdo před Tebou mlčí nebo ještě neumějí mluvit jako syn k Otci, kdo Ti neodevzdali duši k prostoupení duchovními myšlenkami, neptají se po svém osudu za prahem smrti, nehledají návratnou cestu zpět k Božímu domovu, z něhož se již nevychází do nevlídnosti i temnot hmoty - ptám se v myšlenkách, ptám se Tě slovy:

Otče náš, voláš nás, lidské syny, tak jak jsme všichni na Zemi nedokonalí, hříšní i velmi provinilí - voláš nás do království Božího i když jsme slabí jak člověk těžce chorý, malí jak děti, nevědomí jako prvňáčci, prostí jako kamének cesty . . . ?

Tvá milost však přikrývá nedostatky. Věřím v ni, věřím - jí důvěřuji. Jsi Bůh věčné lásky . . .

Slova vyznání

Bože, od Tebe přijímám a Tobě posílám myšlenky krásné, slova jemná, postavená nad všednostmi i lidsky jednoduchá. Ty ceníš to, čeho si duch světa nevšímá. Ty zvedáš to, co on odkládá na místa vedlejší i zcela okrajová. Ty nasloucháš, když kolem nikoho z lidí není a člověka tíží samota nebo uprostřed silných řečí neuslyší slova přátelská, smířlivá, dobrá.

Bože, jediná radosti ničím a nikdy nezkalená a jako střed, cíl i věčný smysl všeho dění a dobra, do Tvých rukou vědomě kladu svůj život a vím, že jej střežíš jako dítě matka, obezřetně jej vedeš úskalím, takže neztroskotává, roste jako strom či květ na výsluní a bouře jej nezdolá. Jeho koruna se dotkne jedné chvíle života Krista a v těchto výšinách se spojí život Jeho a můj. Bude to tajemná jednota lásky a moudrosti již boholidské, bude to svatý ideál, pro nějž Bůh stvořil mou duši, mne, bytost, mne - člověka.

Bože, vstoupil jsem Tebou veden na cestu lásky, a jen Ty víš, jak je neschůdná, trny posetá a zavalená kameny, neboť nikde na Zemi nemá volný prostor, nikde není pro ni vytvořena klidná a jasná rovina. Navždy však je jediná krásná, jediná Božská a Tvá, a snad - a v to doufám - i člověkova lidská. Je přede mnou jako výstup na nebeskou klenbu přímou čarou - tak je vysoká a strmá. Říkám si: Člověče, jsi poutník odvážný víc než ten, kdo vstupuje do pralesa, v němž není prošlapaná cesta, kdo jde pouští, kde každá stopa je rychle zavátá. Ale jen na odvážného se Bůh usmívá a podpírá jej, když klesá a únava mu klíží víčka a duše ztrácí ochotu jít těžkou cestou dál.

Bože, jsi má věčná vnitřní síla, má posila. Jsi nesmírná energie mého těla - jen tak mohu žít, dýchat, myslet, pracovat. Jsi Myšlenka - matka myšlenek dobra rodících se ve mně jako klíčky budoucí zralosti člověka, její ještě slabounce zabarvená poupata podobná něžným jehňátkům, která ještě neotevřela oči do světa snad z obavy, aby nebyla jako tisíce jiných zabita, umlčena. Jsi Slovo - matka slov vstupujících do mne jako paprsky světla onoho Božského Slunce života lidstva - Krista.

Bože, má duše se k Tobě přivinula úzce jako list ke větévce, když jím vítr cloumá a trhá jeho tvar. Dovol jí prožívat pocity svaté a velké ochrany člověka v náručí Boha, to vnitřní spočinutí v bezpečím absolutním, jež nevyvrátí ani válka, ani katastrofa světa, ani osobní nechtěné klopýtnutí o úskalí pozemského života organizovaného tak, aby na každém místě cesty byla překážka, kámen neviděný rozumovýma očima, trn pro lásku obětující se, který dává i nežádá.

Bože, chtěl bych Tě oslovit tak prostě jako dítě své rodiče, když je žádá o nápoj, chleba, a samo si je do ruky nedá; vždyť tak Tě poznávám a Ty sám se dáš poznat, že jsi Otec i nejsvětější Matka člověka, roditelka krásy, ušlechtilosti, důstojnosti i přečisté čistoty života i pod nejvíce navršenou hromadou kosmického prachu, pozemského popela a nánosy tisíciletého zla. Ty jsi i můj Soudce, Ty jsi můj Bůh a Pán, a proto se tiše v duši klaním a svým duchem před Tebou poklekám a prosím: Buď milostiv ke mně, který se nazývám člověk, ale do tohoto velkého jména jsem dosud nedorostl; chci v něm být poznán vesmírem, až přijde hodina odhalení tajemství vztahů, tvarů a jmen, jak jsi je vložil do života bytostí a tvorstva.

Bože, vůni posvátnosti vydechla myšlenka Tobě věnovaná jako krásná a líbezná květina položená na oltář k uctění jména Bůh, Tvůrce života, Zázrak zázraků, před Nímž ustává všechno lidsky vyjádřené posouzení věcí, všechen výklad o vesmíru i počátku člověka, o hvězdách rozhozených v poli nekonečna jako zlatý prach - o tom, kdo jsi Ty a já - skutečnost provždy záhadná. Vzývám Tě, vzývám jako anděl, který Tě zná z Tvého ohromujícího díla, ne však tváří v tvář, neboť je pod hladinou věcí i vší krásy tiše, přetiše skryta.

Bože, nebesa nechť mne slyší, že k Tobě a o Tobě mluvím, ač jsem ten poslední a nejmenší životní žák. V nitru já je však velká duchovní důstojnost člověka a ta opravňuje i přímo vede uctívat Boha, milovat Jej, promlouvat k Němu myšlenkami, citem i slovem, jež mu vnuká láska, vděčnost, obdiv, úžas nad Jeho dílem, úcta nekonečná. Proto přijmi má slova. I ve své malosti chtěla by znít, mluvit a říci, co se vyslovit lidsky nedá a co nevyjádří ani moudrost moudrého cherubína a je podtextem dosud nepřečteným, nerozluštěným v knize velkého, nesmírného jsoucna.

Bože, slyš, má duše v sobě jásá, že jsi Skutečnost pravá, pravdivá a věčná, že v Tobě člověk má stálé trvalé vědomí i rozum, paměť i neohraničenou činnost ducha, že v Tobě je budoucnost věků vždy zajištěna a naplněna až po okraje tvořivou mocí, z níž vycházejí věci vždy nové a nový tvar nad hladinou neměnné Podstaty, jíž je láska a moudrost Boha - velikost Tvá.

Slova pro službu

Bože, přemohl jsem méněcennost člověka pro jeho velký, hluboký pád, pro ztrátu lásky, moudrosti, vědění a dobra. Postavil jsem se před Tebe jako ten, kdo smí prosit a žádat od Tebe dar pomoci pro všechny bytosti na Zemi i její zvířata, pro život ve vodách i půdách. Dovol mi, moc Tě o to prosím, v této službě prosební zůstat a předkládat Ti nedokonalé k proměnění Tvou mocí, Tvou láskou a zvlášť velkou milostí Boha do formy, jíž by se Země uklidnila, vývoj plynul rychlým tokem k dokonalosti člověka, jíž končí doba strastná, jíž začíná ráj.

Bože, přijmi z mé ruky víc jak tisíce žádostí, které napsala na Zemi lidská bolest, úzkost a nejistota, neschopnost lidstva žít v míru a milovat bratr bratra. Přimlouvám se za všechny životy, co jich Země má, přimlouvám se, aby prosba o pomoc byla vyslyšena pro Ježíše Krista - Božího Beránka.

Odevzdání duše Bohu

Můj nejvyšší Otče - můj Tvůrče - můj Pane!

Vyslal jsi mne poznat život porušený stíny negací, poznat cesty klamů, omylů a vin, jaké rozprostřela Země kolem vědomí každého člověka, jenž se do ní zrodí, neboť nevidí pravou skutečnost za hmotou, nezná Božskou pravdu o tajemství existencí, nechápe složitost příčin a následků myšlenek i činů.

Obešel jsem životní kruh určený mi k vidění, slyšení a poznání věcí a jevů života, jež působí bolest duše, nemoc těla a smrt.

Poznal jsem, že uprostřed množství lidí, jež zaplnilo prostor Země, není místa, kde by člověk spočinul pro svůj klid a mír, pro pokojný odpočinek po námaze a strasti. Tisíce hlasů mluví o bolesti duší, tisíce stenů vydávají těla v nemoci a před smrtí . . .

Zvláštní modlitební úkony

Překonávám nechuť i odpor k těm, kteří se jeví jako odpůrci, činitelé nešlechetní, tvrdí a hříšní, kdo jsou v cestách nízkých či staví překážky duchovnímu úsilí a projevu víry.

Dávám svobodu bytostem a duchům ke mně připoutaným a se mnou takřka svázaným jejich vinou na mém propadnutí se do propasti nízkosti a temnoty. Uvolňuji jejich pouta, neboť nevzpomínám zlého. Odpouštím jim vše, čím se na mně provinili. Z mysli jsem to vymazal.

Všem vám uvolněným ze svazku se mnou vysílám vlny lásky a dobra, které jsem vám jako člověk oprávněn dát. Začněte nový život. Služte i vy dobru a lásce - služte Kristu!

Odmítám přítomnost, blízkost duchů s činností mně škodící a nepřátelskou, neboť byli z mého života a z každé cesty, kterou jdu za duchovními úkoly i k jejich splnění, Kristem vypovězeni.

Oblévám cestu svého života láskou Boží i svou a naplňuji ji silou, světlem i teplem této lásky.

Odstupte, neškoďte, splňte příkaz Krista!

Modlitba duše

Bože, jsi velký Známý i Neznámý. Tvá nesmírnost obkličuje Zemi ze všech stran a člověk se před ní chvěje jak ve větru listí a slabé stéblo trav. Život kladeš jak pevnou půdu pro sloupy věků a prostorů, aby všichni živí měli kam vkročit, srdce mělo kde spočinout, jejich pohled viděl a poznal věci a každá ruka pocítila tvar, aby Duch měl kde tvořit a vtisknout sebe do obrazů a v jejich vznešený symbol, aby Slovo mělo prostor pro vydání se v souzvuk jemný i hřmící silou bezmeznou, aby člověk vždy znovu stál před záhadou, proč voda plyne dál, vítr vane a neviditelný je jeho proud, proč květy v podzimu ztratí všechnu krásu a člověk ze života odchází, aniž ví, kam.

Ke každé růži položil jsi trn a ke světlu postavil stíny, do lidské duše touhu po životě bez utrpení, trpělivé vyčkávání na jeho příchod k ní jednoho kouzelného rána, které uzavře bránu noci a temnoty, v níž je smrt a žal. Člověk prožívá osud tak těžký, že tíži té se kamení Země nevyrovná. Pane a Bože, měj slitování i posílení pro něj připraveno. On o ně neustává prosit a volá k Tobě - volá:

Jsem zemdlen a cesta se mi vine dál. Prosím Tě, Otče, rozpomeň se, že Tvůj lidský syn jen od Tebe pomoc toužebně čeká!