12
Kriste - na Tebe - na
Lásku myslím, když vidím žaly světa -
neb ona je mi jistotou, že od
Tebe přijde mír a utišení nářků,
že Ty svět odejmeš supím křídlům
a vložíš jej v křídla holubice,
Lásky nejvyšší, pro věčnou
ochranu, pro stálou pomoc.
Kriste - na Tebe - na
Lásku myslím, když vidím nemluvňátka -
a tolik toužím, aby z Tvé lásky
jim jiskra byla dána dříve,
než se ponoří do nenávisti
světa, než uvidí špatný vzor,
aby jejich duše měla sílu i ve
tmě nalézt světlo,
v hněvech si lásku vyvinou,
lásku si do života vložit
jako zlatou nitku, pohádkové
klubíčko, aby se vědělo,
kam se má jít, v kterou stranu
otočíš tvář, když se hledá Bůh.
Kriste - na Tebe - na
Lásku myslím, když vidím člověka -
a přeji si vroucně, aby už nebyl
pokoušen,
aby ho neblahé lásky z objetí
propustily
a on mohl brzy poznat tebe,
Lásku nejvyšší, nejkrásnější,
která mu byla již od kolébky
přisouzená jako dědici Božího království.
Kriste - na Tebe - na
Lásku myslím, když svět se chystá k válce -
aby se ten veliký zázrak stal a
Ty světu všechny zbraně vzal,
nad světem vzklenul duhu míru, a
pro lásku svou - pro ni -
obětního Beránka dal lidem
pokoje.
Kriste - na Tebe - na
Lásku myslím, a vím,
že kdyby se člověk s Tebou
spojil, tmy by na Zemi nebylo,
hmota by byla proměněna a lidé
by žili v jemných tělech
jako svatá rodina, milovaná a
ctěná celým světem duchů.
Kriste - na Tebe - na
Lásku myslím, když hledám lásku v lidech -
a poznávám, že je malá a slabá
jak choré nemluvňátko, jak pohozený květ -
kdy, ó, kdy, Kriste, k Lásce Tvé
se přiblíží,
s ní počne měnit svět, jí změní
život lidský v ráj?
Kriste - na Tebe - na
Lásku myslím, když se modlívám -
aby se láska Tvá nad Zemí
smilovala a brzy ji celou posvětila,
aby z ní navždy odešli sýčci a
černí havrani,
jež do ní vnášejí hrůzu a strach
z bratrovražd, k nim vybízejí,
je nesou jako smrt pro duši i
její velké znesvěcení.
Kriste - na Tebe - na
Lásku myslím, když rmoutí nevlídné slovo -
kdy se už, ó, Pane, rozpomeneš a
přísný zákon odložíš,
všechny vyučíš dokonalé lásce,
jejímu vlídnému jednání,
její harmonii, jemnému slovu i
životu, v němž je radostí člověkem být.
Kriste - na Tebe - na
Lásku myslím, když stojím nad vodou, jež plyne -
ach, kdy už k nám přinese čas
lásky duše k duši,
kdy na Zemi budou žít jen bratři
a ne vzájemní nepřátelé,
kdy bude láska na Zemi hledaná
jako nejvzácnější poklad,
nejhledanější lék - kdy
bude jedinou cestou člověka?
Kriste - na Tebe - na
Lásku myslím,
když vidím krásný tvar a cítím
vůni květů -
neboť tím vším ke mně promlouváš
a najevo mi dáváš,
jak jsi krásný sám, jak krásný
je život lásky,
co duše v něm prožívá, co jednou
všichni lidé poznají,
až budou mít svatou lásku v
srdci a v ní budou milovat - žít -
vytvářet veledíla, o nichž se
dnes člověku ani nesní,
jež si nemůže představit.
Kriste - na Tebe - na
Lásku myslím v denních obtížích -
vždyť Ty se tolik namáháš a
tolik stále dáváš,
a přece jsi nejvíc opomíjen,
nejvíc pohrdán,
přece jsi jako žebrák u lidských
prahů a ne na nejvyšší,
nejčestnější stolici, i na
místech, kde se lidé slaví a ctí,
kde se vyzdvihují zásluhy a
lidská díla se obdivují.
Kriste - na Tebe - na
Lásku myslím, když nad životem rozjímám -
vždy nemohu nemyslet na
Tebe - bez Tebe nemohu mluvit,
milovat, těšit se, ani lásku
přijmout -
Tys všeho dobrého ve mně
počátek, všech dobrých činů první pohnutka -
Tys všech lidí nasycení.
13
Kriste - jak vzácný je Tobě
ten, kdo dovede s Tebou hovořit v nitru -
kéž by jich na Zemi mnoho
bylo - kéž by se k Tobě všechno živé obracelo
slovem srdce, modlitbou, jež k
Tobě tak vroucně mluví,
myšlenkami, jež by každým citem
lásky rostly do vznešenosti palmy,
do výšky hor, do krásy růží i
bystrosti orlího oka,
do šalamounské moudrosti -
do láskyplnosti Ježíše.
Kriste - jak milý je Tobě
ten, kdo na Tebe se vším se obrací -
kéž by jich na Zemi mnoho bylo,
kéž by se k Tobě
všechno tvorstvo obracelo jako k
Otci o radu, k Matce o lásku,
k Pánu o nejvyšší vůli, k Soudci
života o odpuštění,
k Nejdokonalejšímu pro svou
dokonalost -
jako k Bohu o všechno, co život
potřebuje pro své vrcholné naplnění.
Kriste - jak blízký je Tobě
ten, kdo miluje -
kéž by jich na Zemi mnoho bylo,
kéž by se k Tobě všechno lidstvo přiblížilo
tak blízko, že pokorně sepne
ruce, tváře si úsměvy zkrášlí,
srdce své rozprostře před Tebou,
abys Ty - Zářící -
mohl k němu sestoupit a přijít
jako po koberci z květů až na jazyk,
na čelo, do hrudi každého
člověka, do rukou i nohou,
aby tam, kde člověk žije -
žil Ježíš.
Kriste - jak podobný je
Tobě ten, kdo se obětuje za jiné -
kéž by jich na Zemi mnoho bylo,
kéž by všichni lidé přidali
malý díl k Tvé oběti -
člověk by pokročil tisíc mil
na své cestě k Tobě a jeho život
by se proměnil
v onen biblický ráj, v němž
člověk a zvíře si v řeči rozuměli
a byli jako starší a mladší
bratři - přátelé.
Kriste - jak dobrým
křesťanem je ten, kdo nezná hněv na bratra -
kéž by jich na Zemi mnoho bylo,
kéž by všichni křesťané
vstoupili v bratrství tak
dojemné nezištnou láskou tišící nesvornosti,
že by bylo štěstím žít a
potkávat na cestách člověka - i nepřítele -
přítele pak nade všechno, neboť
jedna myšlenka by je spojila -
že bez lásky nemožno žít, že
láska je vyvrcholením života,
jeho nejkrásnějším mírem.
Kriste - jak dojímá Tebe
ten, kdo o poslední se rozdělí -
kéž by jich na Zemi mnoho bylo,
kéž by se lidé dovedli o všechno podělit -
pak by byl mír jako denní chleba
a život jak jarní dům -
pak by nebylo překážek pro
splynutí nebe se Zemí v jediný svět -
člověk by vstoupil v Božské
vědomí
a jeho život by se stal životem
anděla.
Kriste - jak nakloní si
Tebe ten, kdo se stará o trpící -
kéž by jich na Zemi mnoho bylo,
kéž by člověk na člověku viděl,
co ho v duši i v těle tíží, a
poznal,
že proto jsi člověka k člověku
přidružil, aby nežil sám,
ale láskou k jiným žil a v Tobě
pak žili všichni jako buňky v těle,
jako Tvé ruce pro dílo ve hmotě,
Tvé myšlenky hýbající vesmírem,
jako tvá rozšířená, rozmnožená
láska.
Kriste - jak spojen je s
Tebou ten, kdo má v srdci onu svatou lásku,
jež nezná rozdílu mezi lidmi,
národy a církvemi -
kéž by jich na Zemi mnoho bylo,
kéž by se každý svaté lásce naučil -
ona by pak s lidmi žila, život
jim posvětila, zpříjemnila,
Tebe do Země vnesla, z duší
učinila malé Marie -
rodičky Božství, matky synů Boha
živého.
Kriste - jakou milost dáváš
tomu, kdo je pokorný až k sebezapření -
kéž by jich na Zemi mnoho bylo,
kéž by tisíce duší pokoru si vyvinulo,
jež je lásky početí i zrození,
je i tou bílou duchovní růží,
po níž ruku vztahuješ, ji si
vetkáváš ve svou svatozář,
ji pokládáš v klín, abys ji měl
stále na očích
a ona Tě potěšila, když neláska
bratří Tě rmoutí.
Kriste - jak se raduješ,
plní-li někdo své poslání šířit lásku Zemí -
kéž by jich na Zemi mnoho bylo,
kéž by si všichni lidé uvědomili,
proč jsi jim život dal -
pak by Tě Země nezarmoutila,
pak by Tě člověk nikdy již
neukřižoval,
ale nosil Tě na ramenou jako
sloupy slavnou katedrálu,
strom korunu větví, srdce lásku,
matka dítě v náručí.
Kriste - jak rád žehnáš
tomu, kdo si Tvé požehnání vroucně žádá -
kéž by jich na Zemi mnoho bylo,
kéž by všechno lidstvo
si Tvé požehnání vyprosilo, a
nedostupné se tak Tvým požehnáním
přiblížilo na dosah ruky: totiž
láska mezi nepřáteli,
smír mezi národy, modlitba u
těch, kdo v Tebe nevěří,
Tvá pomoc celému světu a Tvá
láska každému srdci člověka.
Kriste - jak miluješ toho,
kdo na Tebe vzpomíná, Tebe - jen Tebe hledá -
kéž by jich na Zemi mnoho bylo,
kéž by na Tebe celé lidstvo vzpomínalo,
když stojí na pokraji
zkázy -
pak by se osud celé Země jinak
vytvořil -
její cesty by se rozzářily, na
ně sestoupili andělé
a Ty uprostřed nich přišel ne
Zemi odsoudit,
ale přisoudit jí díl nebeského
života v míru a blahu duší.
14
Kriste - Lásko věčná,
lidské lásce dopřej sluchu, ať promluví k Tobě a řekne:
Kriste, Tys můj nejvyšší Vzor,
má nejkrásnější Cesta, můj konečný Cíl,
můj život v Bohu, v hlubinách
krás a blažeností,
v pokoji i v čase velkých
zmatků, kdy není známo, odkud a kam
míří krok člověka, let ptáka,
proč hyne květina.
Kriste - Lásko Otcova,
lásku synovskou ve mně probouzíš,
nad všechny lásky velikou a
silnou, jež mne podpírá na životní cestě
jako hůl slabé tělo poutníka,
když stoupá na příkré svahy,
na stezky plné kamení -
když dlouhý čas jde bez odpočinku zimou i horkem dne.
Kriste - Lásko Matčina, pro
Tebe a před Tebou jsem vždycky dítětem,
tím maličkým, jež potřebuje
náruč i klín,
na něž by hlavu s důvěrou
položilo a přijalo pohlazení, požehnání
i moudrou radu, aby - až
doroste a bude jako člověk žít -
nikdy nad životem nezoufalo, i
když k němu obrací tvář
všech trpících a umírajících, co
jich Země má.
Kriste - Lásko Boží, Tys
vší lásky věčný, nekončící proud,
v němž je utajeno a uloženo
všechno, co se nazývá
životem, neskonalým dobrem,
nesmírným blahem, nevýslovnou krásou -
co je cestou Boha i člověka,
hvězdou, malým obláčkem -
co je i jejím tvorem.
Kriste - Lásko, jež
spojuješ život se životem, srdce se srdcem,
ústa s ústy pro slovo:
miluji -
Tvůj krásný hlas je mého srdce
těšitel,
mé touhy po Tobě nejhlubší
příčina, kterou teprve poznávám,
o níž vím, že je ve mně jako
nejušlechtilejší cit.
Kriste - Lásko, z níž
vzešlo slovo: bratrství -
Tebe může pochopit jen ten, kdo
bratrem se pocítí, bratra miluje,
za něj dá ruku do ohně a pro něj
jde i v boj -
kdo ví, že život je obět životu, daný Tebou
pro naplnění láskou, vznešeným
snažením.
Kriste - Lásko jak dětské
ruce jemná a bílá -
mne k sobě samé připodobni,
podle sebe vykresli -
i vytvoří se mezi námi svatá
jednota a celé nebe pozná,
že jsem syn Tvůj, duše hvězdě
podobná.
Kriste - Lásko nepochopená,
svou podobu na Zemi máš jen v tom,
co je na ní nejhezčí, nejmilejší
a nejlepší,
co srdce uchvacuje a duši jímá,
čemu se i rozum koří, obdivuje a říká:
Hle, jaký zázrak a div, jaká
krása, jaké dílo, jaké umění -
jak mocný je Bůh! -
Kriste - Lásko, jež může
nést jméno Oběť -
v následování Tebe je ukryto
poslání člověka jako milujícího,
který srdce své dává za srdce
jiná, jež chtějí vládnout
a ne sloužit životu, jeho
vyrovnané váze moudrosti a lásky, vůle k dobrému -
jeho vzestupu k božským metám až
za hranice věčnosti.
Kriste - Lásko nad všechny
lásky, jež lidé láskou zvou -
já Tebe se dotýkám srdcem tehdy,
když ono trpí pokorně, rádo
a nespravedlivým políčkům
nastavuje klidně tvář bez rozhorlení,
u vědomí, že láska je
nejsnášenlivější život
mezi životy položenými v mír a
pokoj andělský na vyšších úrovních.
Kriste - Lásko všech
panenských duší -
ponoření v Tebe je hlubokým zamyšlením
nad tajemstvím života
Otce a Syna, Matky a Dcery, nad
slunečním světlem, nad krásou růže -
je zamyšlením nad Bohem
samotným,
Jejž nikdo nikdy nevyzpytuje,
který je věčné Tajemství.
Kriste - Lásko, nad Níž
jednou užasnou zástupy,
až se zjevíš v celé kráse a na
ně zavoláš: vejděte v ráj -
kéž Tě slyším i já, kéž i mně se
zjevíš jako odpouštějící, milující,
drahý a svatý Bůh s náručí pro
mne otevřenou.
15
Kriste - pro Tebe hoří
srdce mé jako silný jasný plamen,
jako světlo lampy s dobrým
olejem,
jako svíce rozžatá na oltáři v
den Tvého vzkříšení,
když se zpívá slavné:
aleluja! -
Kriste - pro Tebe se
nadchlo srdce mé jako srdce člověka,
jemuž se pojednou zjeví jasná
cesta,
její krásný, vznešený, nádherný
cíl i věci,
které přinášejí jeho dosažení.
Kriste - pro Tebe rozezněla
se píseň lásky duší
v nejvyšších a nejkrásnějších
tóninách jako chorál chrámem,
v němž Bůh učinil viditelný
zázrak, v němž zapůsobil silně svou přítomností
a projevil se mocným hlasem
kazatele, jenž volal k pokání.
Kriste - pro Tebe rozrostlo
se nadšení v duši
v košatý, přebohatý strom -
jako roste dětské tělo každým dnem a hodinou,
když o ně pečuje moudrá a dobrá
matka,
jako květina dobře pěstěná,
vrbový strom vsazený podél vody.
Kriste - pro Tebe je v duši
mé plno obdivu,
že je jím obtížena jako zlatým
závažím - pokladem,
z něhož by mohl žít celý svět i
se svými moři a horami,
se všemi srdci, jež v lidské
hrudi tepou.
Kriste - pro Tebe vypučelo
v srdci tolik bílých růží,
že by se jimi mohl zdobit i
nejbohatší sad na malém i velkém prostoru Země -
že by mohly provonět celý kraj,
potěšit oči tisíců lidí.
Kriste - pro Tebe rozlila
se mocně vlna lásky duší,
že utopí každý lidský cit
obrácený k Zemi,
k jejím prchavým radostem a
zájmům, jež jsou pro duši bezcenné,
jež jsou jí jen překážkou k
dosažení svaté lásky.
Kriste - pro Tebe vyšly z
mysli mé myšlenky čisté jak holubičky
před prvním letem do
světa - jako ptáci milující nedozírnou výšku,
jako děti, jež nevědí nic o zlu
na Zemi.
Kriste - pro Tebe naučila
se duše má pracovat na své vnitřní kráse,
aby se již brzy stala pochodní
pro zažehnání víry a požehnáním místu,
kam vstoupí žít na zemi, aby se
stala Tobě milou, životu lidskému užitečnou.
Kriste - pro Tebe vysušily
se slzy z mých očí nad veškerými křivdami,
jimiž duše trpěla, jako se
vysušuje každá cesta,
zaplavená země, do níž slunce
vytrvale svítí, vítr jí stále ovívá.
Kriste - pro Tebe otevřela
se ústa má k chválám a dobrořečením
jako ústa obdarovaného
tisícerými dary,
jako srdce, jež bylo zahrnuto
láskou, po níž předlouho toužilo,
na ni se těšilo, ji očekávalo
každým dnem a každou hodinou.
Kriste - pro Tebe se
naučilo srdce mé snášet bolesti,
aby se z nich zrodila jeho láska
a Ty v něm pak mohl přebývat jako Bůh
a přeměňovat je v srdce
Ježíšovo,
jež je tiché a pokorné jako
žádné jiné.
16
Kriste - Tys sám píseň
lásky nejkrásnější,
vždy nově začínající a nikdy
neukončená -
Tys Bůh, jenž z lásky vyšel do
světů hněvu,
abys lásce všechny naučil, abys
lásku dal jako Zákon všech zákonů,
jako nejkrásnější cestu, domov
nejmilejší a nejtišší.
Kriste - Tys odkaz Otce
mého,
který je mi v dědictví dán jako
největší bohatství duše,
největší poklad pokladů, jež
jsou v hlubinách života
jako mého života vyvrcholení, mé
budoucí práce genialita.
Kriste - Tys láska srdce
mého, která zapaluje ve mně oheň vroucnosti,
světlo tužeb po sjednocení s
Tebou, po lásce, jež nikdy nekončí -
jež je rozpjatým křídlem od Země
k nebesům, od nebes v nekonečno -
od nekonečna pak zpět ke každému
prášku, ke každé kapičce.
Kriste - Tys život
můj - ten, jenž voní růžemi,
jenž mi září světlem, slibuje
nebe, cesty bez trní,
práci, při níž není potu ani
povzdechu v hrudi -
v němž jsou úkoly, na něž se
duše těší - v němž je ryzí láska.
Kriste - Tys práce ducha
mého, který o Tebe bojoval,
v boji tom trpěl, prokopával se
hmotou k Tobě,
aby padly všechny překážky mezi
Tebou a mnou -
abychom se mohli na sebe
zahledět s láskou
a pak jít vedle sebe ruku v
ruce,
žít jako nejbližší, jako ti, jež
se milují.
Kriste - Tys pro mne kniha
otevřená, v níž čítám každý den,
abych nabyl moudrosti a vědění,
jak žít a naučit srdce milovat,
aby s Tebou vstoupilo ve všechny
lásky -
láskou si posvětilo každý svůj
dech.
Kriste - Tys dům svatý, v
němž stále přebývám v blahu pomyšlení,
že je to pro mne dům rodný, dům
dětských čistých radostí,
dům krásného odpočinutí každého
rána i večera,
každé denní chvíle, když srdce
na Tebe vzpomíná a duše tě hledá.
Kriste - Tys ze všech mých
myšlenek vždy jen ta nejvyšší a nejčistší,
jež dobro v srdci rodí a vylévá
se z něho jako něžné slovo,
jako proud světla i zvuk zlatých
strun, jako vlnění a šumění tekoucích vod.
Kriste - Tys světlo mého
nitra, kterým si duše svítívá,
když se jí zdá, že na Zemi je
příliš smutno
a kolem temno jako v hrobě. jako
v noci, v níž žádná hvězda nesvítí,
oheň v krbu neplane, ani lampa
na stole nevydává matnou záři.
Kriste - Tys všechna lidská
láska, kterou lidé mají dosud ve své duši
jako lasturou ukrytou perlu v
mořských hlubinách,
jako seménko, z něhož mají
vzejít palmy,
jako buňku, jež se má rozrůst v
božské tělo a krev člověka.
Kriste - Tys počátek
jemných citů, jež člověk k člověku cítíval,
když přišly chvíle ticha a míru
do rodin
i mezi přátele, mezi milující
se -
když láska přišla jako učitelka
ke všem umělcům a básníkům.
Kriste - Tys hluboká
studnice soucitu, a já z ní denně chodím pít,
já vlévám její vody v místa
utrpení, aby se ztišil lidský žal
Tvým slovem zaslíbení, že blízký
je den oddechu
pro duše v Tebe věřící, v Tebe
doufající celým srdcem.
17
Kriste - nad Tebou je duše
má tichá
jakoby jazyk promluvit neuměl a
myšlenka se zastavila před prahem mysli -
neboť jsi do nitra vstoupil a v
něm vyvolal jak Lazara z hrobu
všechno svaté, jasné,
krásné -
co se zdá mrtvým před Tebou i
před mým vědomím -
takže jsem nevěděl, jak krásné
je Boha milovat.
Kriste - nad Tebou bývá mi
v duši i teskno,
neboť z Tebe vane láska, a láska
je oblažení mé -
ji hledám, vím, že je u Tebe, že
mne jí jednou naplníš -
a proto volám, aby ta slavná
chvíle již přišla
a pro mne nadešel svaté lásky
čas.
Kriste - nad Tebou žasnu
víc a víc, jak poznávám
Tvou krásu v kráse přírody, Tvou
lásku v lásce lidí,
Tvou nevinnost v očích dítěte,
moc a sílu v hromu a blesku -
Tvou moudrost v každém Božím
zákonu.
Kriste - nad Tebou srdce se
mi zachvívá jakoby do něho vanul mocný proud,
nad ním hořelo prudké světlo a
vítr se do něho opíral -
toť vanutí Ducha Tvého, proud Tvých Božských
sil,
jež vstupují v mou duši, neboť
ona se Ti otevřela
a cele položila na Tvůj klín,
ona Tě volala a prosila:
Daruj mi novou duši - vstup
do mne Duchem svým! -
Kriste - nad Tebou jsem
šťasten, tak šťasten,
jak jen člověk může být ve svém
zemském žití -
vždyť ty jsi štěstí samo, Ty jsi
radost člověka,
a kdo je blízko u Tebe, nemůže
se rmoutit, nemůže se bát,
jako děťátko spočívá v matčině
náručí,
jako holoubátko spí klidně v
hnízdu,
když je nad ním holub i holubice
s bdělostí rodičů.
Kriste - nad Tebou se mi
slzy z očí řinou,
jako když hledím na hvězdný
třpyt, na vtělené dobro, na viditelnou krásu -
ó, Ty, krásný, svatý, něžný a
dobrý, Ty, milující každou ovečku -
dej se poznat také světu, ukaž
svou lásku lidem -
ze své lásky jim dej díl, aby se
naučili svatě milovat.
Kriste - nad Tebou se mi až
dech tají,
že jsi blízký člověku jako rosa
květině, zrno zemi -
že jsi tak moudrý, že tě nikdo
nemůže ocenit -
tak spravedlivý, že počítáš i
každý svévolně zkřivený vlas.
Kriste - nad Tebou jsem
vytržen do sedmého nebe,
tak uchvácen Tvou krásou a dojat
Tvou láskou,
tak naplněn úžasem nad tím, co
je v Tobě za velikou vznešenost,
překvapen, že lidský život je
tak podoben životu Tvému,
je-li v něm dobro, láska a
obětavost -
a proto, pokud budu vidět,
slyšet,
pokud má ústa budou schopná
pronášet slova -
nepřestanu se obdivovat Tobě,
Stvořiteli zázraků!
Kriste - nad Tebou se duše
má ocitá v chrámu,
kde je bezpočtu světel, stero
zvláštních krás i barvy duhové,
jež žádný na Zemi nezná, a tolik
sladkých tónů,
harmonických souzvuků i
posvátného ticha - nádherný, nevyjádřitelný mír;
i poklekám a beze slov se Tobě
klaním -
veliký Bože, Ty, slavné tvůrčí
Slovo!
Kriste - nad Tebou mi nelze
jinak než stále Tobě děkovat
za všechny i za všechno -
vždyť kam se podívám,
všude jsou stopy Tvého působení,
všude jsi Ty,
všude přebýváš a všechno
rozhýbáváš, že život kypí, šumí
a všechno je v ustavičném
pohybu -
myšlenky lidí tekou jako
nekonečné řeky,
city se rodí v nitru s každou
vteřinou,
a láska je ve všech srdcích jako
vložený démant,
jenž dovede zaplatit za každou
lidskou vinu.
Kriste - nad Tebou prožívám
stavy vnitřního pokoje,
neboť Ty sám jsi ze všech
nejpokojnější,
a ten, kdo na Tebe myslí, Tvůj
pokoj v sebe přijímá, do něho se noří
a zdá se mu, jakoby v kolébce
ležel a nad ním matka zpívala -
jako ptáčátko v peří odpočívá,
tak duše v tu chvíli cítí bezpečí,
vnímá teplo a slyší Tvůj hlas:
Buď pokojný, synáčku, já nad
tebou bdím. -
Kriste - nad Tebou když se
zamýšlím, všechny mraky se mi rozplynou
a nade mnou se klene zářivá
obloha bez jediného stínu -
ach, jak Ty jsi všemocný Vládce,
že na Tvůj pokyn všichni pracují,
na Tvůj příkaz jdou do hmoty a
utrpení,
na Tvé zavolání jdou s Tebou v
mír a ticho -
jdou se potěšit s Láskou do
růžových zahrad ráje.