Těšil jsem se,
že odhalíš nové možnosti zvelebení toho, co je již postaveno do vysokých rovin hodnoty,
z níž jsou dány díly k obohacení duší v sobě chudých a slabých pro velké činy.

Těšil jsem se,
že slovo tvé zesílí do znění trub andělů v prostoru tvořivých sil, jimiž plány mých myšlenek
se stávají skutečností, pro všechny živé dobrodiním, darem Boha.

Těšil jsem se,
že nepřijmeš způsoby života duchů propadlých duchovní slepotě pro svou nedbalost
pečovat o svůj vzhled a vnitřní krásu.

Těšil jsem se,
že se vydáš na cestu světem, abys za sebou zanechával šlépěje viditelné
svým jemným božským světlem a krásou dokonalosti.

63

Dal jsem ti mnohé, co jiní nemají –
vždyť se za tebe velmi přimlouvala Matka tvá – Láska Boží, mé nejvnitřnější srdce.

Dal jsem ti mnohé, co jiní nemají –
vždyť pro tebe bylo mnoho chystáno již před početím tebe jako myšlenky silné,
plné vůle dát dobro, lásku a vlohy k činu do tvaru, formy a zjevu.

Dal jsem ti mnohé, co jiní nemají –
protože mi záleželo na tom, vydat plod svého života, který rodí, pěstuje, vychovává,
vede a učí sama nejvyšší Vůle, sama Boží Láska.

Dal jsem ti mnohé, co jiní nemají –
protože s tebou jsem začal poslední den před odpočinkem, na který se všichni těší
jako rodina na chvíli pohody u rodinného stolu a společenství nejbližších.

Dal jsem ti mnohé, co jiní nemají –
vždyť jsem nikdy nepřestal usilovat o činy zrcadlící, co mám ve své Vůli
a svých myšlenkách Tvůrce.

Dal jsem ti mnohé, co jiní nemají –
vždyť s tebou jsem počítal hned od počátku jako s následníkem trůnu
v duchovním Království života, jako s pánem hmoty.

Dal jsem ti mnohé, co jiní nemají –
a proto kvůli tobě bylo mnoho půtek mezi závistníky, kteří se vynořili znenadání,
vidouce nového syna, jak je hýčkán anděly, milován bratry.

Dal jsem ti mnohé, co jiní nemají –
že jsem věděl o tvém vydání se na pouť, kterou dosud nikdo nepodstoupil
pro obavy z její délky a překážek vysokých až k nebi.

Dal jsem ti mnohé, co jiní nemají
a těšil se, že se ukáže má tajná podoba v tobě v časech tvé dospělosti, kdy vstoupíš
k prožití oběti na nejeden kříž.

Dal jsem ti mnohé, co jiní nemají –
protože jsem přijal plán oživení vesmíru, v němž se ty vyznamenáš jako pracovník,
následovník Krista.

Dal jsem ti mnohé, co jiní nemají –
a tys mne velmi miloval dříve, než zchudlo tvé srdce na city lásky.

Dal jsem ti mnohé, co jiní nemají –
vždyť tys přemožitel všeho zlého, zvolený – určený!

64

Zazářil jsi jako jasná hvězda
ve chvíli setmění, kdy začínají osidla noci strhávat nohy do nejistoty a bludných cest.

Svítil jsi jako slunce časně zrána,
protože jsem tě ušetřil do poslední chvíle zlého pokušení, aby nepohasl onen
silný paprsek světla, který je tobě ponechán na čele.

Zazářil jsi
a mělo zůstat viditelné toto znamení, že jsem učinil věci krásné, hodné obdivu
a pro radost naši společnou.

Zazářil jsi
a bylo tvého světla potřebí, aby se zachovala cesta k návratu ze zajetí tmy,
z podivného zešeření ve vědomí.

Zazářil jsi,
aby byla viditelná tenata položená po cestách všude, kudy se ubíral život,
bylo lze jim se vyhýbat, jít rovnými směry do výšin ducha.

Zazářil jsi,
aby se uchovala vzpomínka na pokojné chvíle v kruhu milujících bratrů.

Zazářil jsi,
i když věčnost se rozdělila na roky, dny a hodiny a každá z nich volala tě
k nastoupení práce, k úsilí o dokonalost.

Zazářil jsi jako hvězda jasná
a radost z tebe hojila mou bolest nad tebou a vším tvým, co se mi vzdálilo,
ode mě nepřijalo dar vědomí sebe i mne.

Zazářil jsi
a já neuhasil všechno toto světlo proto, aby tma nepohltila svět lidí zcela.

Zazářil jsi
a já jsem tě ozdobil sluneční krásou, převyšující všechny jiné jako růže květiny.

Zazářil jsi jako hvězda jasná,
protože jsem ušetřil místo tvé kolébky od všeho porušení světla stíny a tmou.

Zazářil jsi
proto jako hvězda jasná, že jsem zadržel mraky pevnou rukou,
aby nepohltily zcela tvůj vnitřní jas.

65

Vydej se, člověče, na cestu
za svým štěstím do dalekých prostorů, kde žiji jako dobrý, vlídný Vládce
spravující Království v míru a pokoji Láskou a Moudrostí, přáním blaho dát všem.

Vydej se na cestu tichou –
ta je mi nejbližší a je i má i všech mírumilovných myslitelů, každého činu,
který začíná i vrcholí láskou.

Vydej se na cestu úzkou –
ta mě nemíjí a ty se mnou setkáš se dříve, než se naděješ, ještě uprostřed
mnohých svých slabostí.

Vydej se na cestu lidmi opomenutou –
jsou na ní věci, které miluji: dobro a láska, skromnost a odříkání, obětavé služby
a hledání mne, mé toho, kdo hledá.

Vydej se na cestu
vinoucí se údolím těžkostí – na tu se dívám neustále, do ní vstupuji
a s pomocnou rukou, přímou silou tomu, kdo stoupá z nížin do výšin, ze stínů do Světla.

Vydej se na cestu,
která má mnoho překážek – neboť na tu posílám anděly jako průvodce.

Vydej se na cestu,
po níž jdou důvěřivé, k matce přitulené děti – na ní je můj hlas slyšen nejsilněji,
promlouvá shovívavě a žehná každému kroku, dává radu, kam zamířit.

Vydej se na cestu,
kudy kráčí chudí na zemské hmotné bohatství – ta je cestou blažených ve mně,
ještě za života v těle i tehdy, když je opouštějí a odcházejí na jiné břehy života.

Vydej se na cestu
vedoucí světlem lásky – ta je mi ze všech nejmilejší, je provždy pro tebe vytýčená
jako jediná za všech dob Země i Nebes.

Vydej se na cestu,
na níž kvetou čisté lilie – je cestou královskou, cestou vznešenosti a svatosti ducha.

Vydej se na cestu,
jíž spěchají milosrdní samaritáni na pomoc svým bližním – je to cesta přikázaná
všem, kdo na mne myslí, se mnou se spojují.

Vydej se na cestu,
na níž najdeš tiché bílé ovce čekající na příchod Pastýře – je cestou, jíž jde radost vstříc
s náručí odpočinku blahého v příbytku nádherném, jaký Země nevytvoří, hmota nedá.

66

Neumdlévej,
duchu vypovězený za brány ráje, já na tebe pamatuji – nepřestávám si připomínat,
kdo jsi, že jsi se jen na chvíli ode mne vzdálil a již zase ke mně spěcháš.

Neumdlévej
v úsilí najít cestu k mému srdci – je v něm skryta Láska pro tebe, domov nejkrásnější,
vlast věčná, z níž nikdo neodchází do vyhnanství z ráje.

Neumdlévej
ve víře v pomoc mou – vždyť neodepřel jsem ti ji nikdy, ani když jsi naplňoval hněvem
mou spravedlnost nad tvými zlými činy i lehkovážností kroku k propastem.

Neumdlévej
na cestě, konáš-li na ní mnohé dobrodiní – očekávám tě již na prahu nového života,
který jsem ti připravil, a těším se, že tě brzy uvede k mé pravici mezi moudré
a tvůrčí génie.

Neumdlévej
v pokání, i když duši trápí a tiskne její šíji až do prachu – nikdy není dost nahrazeno,
co jsi promarnil, odhodil i znesvětil.

Neumdlévej
v předurčené práci, i s potem na čele a s tíhou nesnází – koná se proto, abys zesílil
a utužil duši do pevných ocelových svalů, jež pak přenesou i hory na jiná místa,
propasti u nohou zasypou, že nebude po nich památky.

Neumdlévej
ve slovech vlídných – jsem jich velmi žádostivý, protože dávají část mne životu a světu
jako květ vůni a krásu.

Neumdlévej
ve stavbě stánku pro mne, který jsem nakázal zbudovat na vyvýšeném a posvátném
místě uprostřed srdce, kde je půda posvěcená slzami pokání, touhou po míru a lásce,
spočinutí ve mně, tak velmi blaženém.

Neumdlévej
v horlivosti stát se mi milým – vysokou odměnou zaplatím všechny služby dobru,
konáš-li je rád a ne jen z nutnosti, že je tak přikázáno.

Neumdlévej
v naději v mou pomoc – ona je světlem dnů člověka toho, který ji rozžal v srdci
jako svíci v hodinách setmění nebo za velké bouře.

Neumdlévej
v dobré vůli –
ona jako silný kůň utáhne všechnu tíhu a doveze ji na místa, kde čekají moji služebníci,
aby ji složili z tvých ramenou, všechnu bolest po nich zhojili navždy.

Neumdlévej
v očišťování srdce, jestli se ponořilo do kalných vod světa – čisté je vezmu do rukou,
zahřeji teplem láskyplného dechu, proniknu je sebou a s mým sjednotím
pro život klidný i bouřlivý.

67

Před tebou, živote,
sklonil jsem tvář, učinil jsem tě pánem všeho konání, dohlížitelem nad svým dílem,
pevným vůdcem času, obrazem svým i člověka, nebe i země i vesmíru hvězd.

Tebou, živote,
počal jsem rozvíjet plány naplnění tebe neskonalou krásou, nekonečným časem,
duchem tvůrčím, duší mystickou, stále tajemnou, bylo mi cílem nejvyšším, nejbližším
i dalekým pro dosah pravice.

Tebou, živote,
stal jsem se Otcem, když jsi stál přede mnou jako bezbranný pacholík plný důvěřivosti,
dítě potřebující neustálé péče a dohledu i láskyplné náruče ke ztišení, přímého vedení
k nutné povinnosti, kázni a úkolům dnů.

Tebou, živote,
proměnily se mé myšlenky v pevnou Sílu nazývající se Vůle Boží, usměrňovatele cest,
dobře školeného lodivoda pro plavby širými oceány tvůrčích možností, ve tvárnění bytí.

Tebou, živote,
vytryskl proud nesmírné touhy vyjít za hranice vlastního ducha bytí,
protože nekonečnost tvých prostorů lákala kroužit jimi jako pták, vznášet se
v paprscích světla, v kráse duhových spekter ztápět své pohledy
jako do nich zamilovaný, jim věrný navěky.

Nad tebou, živote,
zachvívám se radostí, že jsi splnil mé očekávání a stal se nádherným prožitkem všem,
kdo tě nosí jako sladké břímě ve vědomí, nejkrásnější květ v dlani,
tajemství povždy závratné.

Před tebou, živote,
nebylo nic jiného – tys počátkem počátku myšlenky, která je synem tvým jednorozeným
i prvorozeným, je přede všemi a nad všemi jediná první, však nikdy poslední.

Před tebou, živote,
neučinil jsem díla, jen tys mi dal veliké tvůrčí možnosti naplnit tě světlem, tvarem,
krásou, hlubinou Lásky bezednou, prameny vědění, které téci již nikdy nepřestanou.

Tebou, živote,
dívám se na své drahé syny, vždyť teprve jimi je můj sen o tobě pravdou,
nezrušitelnou skutečností mou i tvou.

V tobě, živote,
přehlížím a zkoumám vždy všechno – tys proudem hodnoty mého díla,
naplňovatelem mne samého životem.

Před tebou, živote,
pojala mě až bázeň, abych neučinil marným své bytostné stvoření –
abych tě bohatě naplnil jeho láskou, jeho vždy podivuhodnou cestou.

Před tebou, živote,
stojím udiven – dal jsi mi nejen to, co jsem žádal, ale i o čem jsem v hlubinách noci
nesměle snil: spojení, splynutí v jedinost za nekonečnosti změn a množstvích množství.

68

Nad tajemstvím tvým, živote,
jsem se zamýšlel a vždy si přál, abys každým živým byl poznán do hloubi svých hlubin
v celé své úžasnosti dění, v tvůrčím procesu i ve vznešeném klidu, svatém tichu bytí.

Nad nekonečností tvou, živote,
jsem se zamýšlel a přál si vyplnit ji věcmi nejlepšími, činy, které nezevšední,
lákají a znovu okouzlují Tvůrce svou novostí a touhou dát jim nejvyšší význam,
nejkrásnější šat.

Nad dary tvými, živote,
jsem se zamýšlel a toužil, aby jich bylo čím dál více k obšťastnění všech,
k poznání Lásky Boha.

Nad krásou tvou, živote,
jsem se zamýšlel a přál si ji vtělit do obrazů, na něž bych s potěšením hleděl já
i moji synové dorostlí k chápání sebe i mne.

Nad projevem tvým, živote,
jsem se zamýšlel a přál si rozložit jej před každým jak zrcadlo k nahlížení
na známé i tajemné dění, jeho studium příčin a následků i možnost
k samostatnému myšlení a volbě díla v díle Božím.

Nad příčinou tvou, živote,
jsem se zamýšlel a přál si vyjádřit ji v bezpočetných slovech i Písmech o životě Boha,
i přímým nazíráním na ně v hlubině já každé živé duše.

Nad cestami tvými, živote,
jsem se zamýšlel a přál si dát jim jednotné směry i rozdílné dálkou a významností
cílů, k nimž má dospět Duch, tělo, myšlenka i čin, existence hmoty
i duchovní tvůrčí představa.

Nad skutečností tvou, živote,
jsem se zamýšlel a přál si v ní působit jako tvá Božská skutečnost, Činitel nejvyšší,
avšak skrytý všem jak Síla tvá, Moc Boha a příčina pohybů a světla.

Nad počátkem tvým, živote,
jsem se zamýšlel a přál si nazvat jej jménem: Stvoření – a v něm podat svědectví,
že jsem vyšel z hlubokého mlčení, nehybného ticha věčnosti.

Nad vědomím tvým, živote,
jsem se zamýšlel a přál si dát jej mnohým a mnohým, aby závratná radost
z krásné a silné nesmrtelné existence vylila se do nespočetnosti citů a myšlení.

Nad významem tvým, živote,
jsem se zamýšlel a přál si dát mu dobro a Lásku jako sloupy první, základní i nejvyšší,
aby soužití bylo něhyplnou rozechvívající melodií i jako velebný slavný chór.

Nad přítomností tvou, živote,
jsem se zamýšlel a přál si, zesílit ji myšlenkami Toho, jenž prvně žil –
vystlat ji pravdou jako pevnou půdou, která unese všechny domy a velechrámy idejí,
jaké kdy víra a naděje s láskou ruku v ruce zbudují pro svět živých…

69

Příchod tvůj, bolesti,
nikdo netušil, avšak já o něm věděl dobře, protože jsi s mým citem spojena od začátku,
kdy nebylo snadným rodit prostor a čas a věky do Lásky i řádu přísnosti.

Příchod tvůj, bolesti,
nikdo nežádal, avšak oběť tě volala prosebným hlasem nazývajíc tě
svou ochranitelkou i matkou.

Příchod tvůj, bolesti,
nikdo nechtěl, avšak synové moji neznali všechna úskalí cesty života, kterými je nutné
projít pro zkoušku všech věcí v ohnivých pecích a oslepujících světlech,
v tlaku vesmírných energií.

Příchod tvůj, bolesti,
nikdo neviděl, avšak já jsem s ním od začátku počítal jako s důležitým činitelem
při zušlechtění semene vysetého do půdy duševnosti.

Příchod tvůj, bolesti,
byl pro mne mukou, protože jsem věděl, že se staneš stínem
na všech světelných cestách, jimiž jdou věrní a šlechetní, moudří a ušlechtilí
ve své činnosti lásky na místech, kde ji pohltila tma jako noc jasný den
po západu slunce.

Příchod tvůj, bolesti,
byl tichý, avšak mé srdce rozechvěl do sterých tónů dříve neznámých,
které od té chvíle ještě neumlkly, ač steré hlasy o to prosí, všechna ústa odpírají
z tvých hořkostí pít.

Příchod tvůj, bolesti,
byl vítaný pro tvou potřebnost, avšak litoval jsem všech, kteří poznají tvou tvář,
vstoupíš-li do cesty s černým závojem smutku nad vším, co před očima tiše zmírá,
s čím se srdce loučí.

Příchod tvůj, bolesti,
byl mírný jako šumění stromu, který dosud tiše stál chráněn střechou domu,
avšak pro mne byl vichřicí vyvracející z písečných půd i kořeny, nejpevněji vrostlé
ve víře, lásce a naději.

Příchod tvůj, bolesti,
byl činem Lásky toužící pracovat a prospívat všem, avšak tato služba změnila se
v břímě kříže na rameni, s nímž tak přetěžce jde se dál.

Příchod tvůj, bolesti,
se dotkl mé ruky, jako by se vedle mne postavil přítel, avšak přesto jsem tesknil
při pohledu do dnů budoucnosti, tebou poznamenané utrpením zrození se do hmoty.

Příchod tvůj, bolesti,
byl pro život zaslíbením vítězství nad každým zlem a narušením, avšak rozryl vědomí
tisíci rýhami jako pole chystaná pro setbu vzácného nového zrna.

Příchod tvůj, bolesti,
dal jistotu, že dobro nepomine, avšak postaví golgotské hory na cestách,
kde hmota se stala ploditelkou těl i tvarů hvězd, všeho, co pomíjí samo,
nebo se ničí smrtí.

70

Bolesti, má sestro,
dlouho jsem se bránil, abys mi zkřížila cestu, abys mě navštívila ve stánku
zbudovaném radostí nad mým krásným stvořením ze Světla Lásky.

Bolesti, má sestro,
dlouho jsem ti neotvíral dům, ač jsi na něj klepala hned, když jsem učinil syna-člověka,
bytost tak podivuhodnou složením své duše i těla.

Bolesti, má sestro,
dlouho jsem tě neznal, ač ses zrodila jako blíženka Lásky ve společném lůně života,
který měl ukázat světlo i stín, nejvyšší ideje oběti.

Bolesti, má sestro,
dlouho jsem si nepovšiml, že jsi hned s vůlí vstoupila do dění, aby se rozvíjely city
a rodilo se myšlení, v tlaku určité tíže šlehalo do výše svými jiskrami
jako rozdmychávaný oheň.

Bolesti, má sestro,
dlouho jsem se k tobě nepřiznal, že jsi z rodu mého, odkud pocházejí
všichni obětaví, tiší a pokorní.

Bolesti, má sestro,
dlouho jsem rozmýšlel všechny tvé věci, nežli jsem uznal, že bez nich se neobejde,
kdo rychle zachraňuje z ohňů zla a z propasti zničení zástup bytostí do nich padlý.

Bolesti, má sestro,
dlouho jsem hleděl na tvé silné rameno, abych zkoumal, poznal,
zda poranění způsobené jeho dopadem na křehký květ duše zhojí se opět bez jizev.

Bolesti, má sestro,
dlouho jsem vyčkával se svolením dovolit ti vstup na práh domu
mé drahé vesmírné rodiny, kde bylo ještě mnoho nedorostlých i nemluvňat,
mnoho nezpevněných stromů, květů v malých poupátkách.

Bolesti, má sestro,
dlouho jsem tě zdržoval na prahu, aby se předčasně nepolekali moji maličcí,
neztratili možnost růstu v silný a bohatý životní strom.

Bolesti, má sestro,
dlouho jsem hleděl do tvých očí, zda mohu uvěřit tvé dobré snaze přispět dílu
tak zvláštnímu, až podivně nevítaným způsobem, který se nesetká nikde s pochopením,
bude odmítán jako příliš krutý, příliš ostrý meč.

Bolesti, má sestro,
dlouho jsi mne provázela v myšlenkách, než jsem tě pozval jako pomocnici k práci
obrodné a záchranné, konané tak drsnýma rukama, jaké ti dala a zformovala nutnost
obrátit zlé v dobré.

Bolesti, má sestro,
dlouho jsem tě nepřijal za milého hosta, aby tvá přítomnost nerozrušila
a nezbořila i tak velký dům, jakým je vesmír.

71

Nezapřel jsem tě, tisíciletá družko má, oběti,
nezapřel jsem tě, když tvá ruka zaťukala na mé rameno ohlašujíc rozhodnou chvíli,
přišlou s úderem prvé hodiny šestého dne, který se nazývá dnem Vykupitele,
časem spasení.

Nezapřel jsem tě, družko má, oběti,
když jsi dorostla v myšlenku pevnou a určitou, z níž povstal plán utvrzení stavby díla
stvořených věcí novou zkouškou, křtem devíti ohni i vodami dvanácti řek.

Nezapřel jsem tě, družko má, oběti,
když jsi přihlásila své právo na mé srdce po dlouhý, předlouhý čas, v němž život bude
v hrubém tvaru vyhnán z rájů Lásky, ze zahrad duchovních krás, něhy a jemnosti Božství.

Nezapřel jsem tě, družko má, oběti,
když jsi povstala jako vůdkyně má po cestách úzkých, vedoucích k propastem
pláče a kvílení, abych je s pomocí tvou uzavřel, až zvednu z nich ty ubohé a bez sil
vyjít na břehy a pak ještě dál.

Nezapřel jsem tě, družko má, oběti,
když sis mě vyvolila za učedníka, učíc mě vysoké dovednosti: pracovat bez nástrojů,
bojovat beze zbraně při napadení a ohrožení ze všech stran.

Nezapřel jsem tě, družko má, oběti,
když ses ujala vlády nad domem, v němž jsem žil se svými nejmilejšími syny,
s výbornými správci vesmírných zemí a hvězd, i s něžnými dcerami Nebes
s dušemi andělů.

Nezapřel jsem tě, družko má, oběti,
když jsi mi přinesla na stůl pokrmy hořké i trpké, po nichž se mi jazyk v ústech rozbolel,
že slova jsem nevydal po dlouhý čas a všichni si mysleli, že Láska ztratila vládu nad životem,
ustoupila od služeb všem.

Nezapřel jsem tě, družko má, oběti,
když jsi mě objala jako nevěsta Otcem určená za družku života, v němž se má projevovat
soucit a milosrdenství, odpuštění a smír, budovat trnitá cesta k Bohu.

Nezapřel jsem tě, družko má, oběti,
když jsi spoutala mou svobodu zásnubním prstenem, připoutala mne k životu v kamení
a prachu hmot, k mukám pekelným, k potu všech lidských tváří.

Nezapřel jsem tě, družko má, oběti,
když tvým příchodem se změnila tvářnost života, nabyla podoby mučednické,
zoufalých očí vězně, výkřiku ženy rodící v bolestech dítě své.

Nezapřel jsem tě, družko má, oběti,
když služebníci počali reptat na obtíže služby, námahy cest a těžká břemena,
když oči jim od slzí rozbolely a ještě nové a nové tekou.

Nezapřel jsem tě, družko má, oběti,
když pro tebe mne nazvali Bohem přísným, soudícím a trestajícím, Bohem spravedlnosti,
ač bych si přál být všude znám a milován jako Láska, dobro nejvyšší.

72

Tebou jsem, člověče,
korunoval své dílo, a proto ty sám jsi až dosud korunou stvoření a není toho,
kdo by ji z tvé hlavy sňal, vyjma tebe samého, tvého nového padnutí do propasti vin.

Tebou jsem, člověče,
skončil dílo tvorby první, a proto tebou a s tebou začínám tvorbu novou,
prokážeš-li dostatečně schopnost pracovat a tvořit láskou.

Tebou jsem, člověče,
dal své Božské síly do prostorů a ty mi je máš nyní vrátit vyzkoušené, přetavené
ve vysokých ohních, jimiž je ukřižování syna-člověka.

Tebou jsem, člověče,
dal možnost spásy i tomu duchu, který se jmenuje anděl temnoty,
proto tebou on se zvedá a tvým novým pádem padá navždycky – na to pamatuj!

Tebou jsem, člověče,
rozřešil i problém, co s nevěrností rodů andělských – tvá věrnost v dobách těžkých zkoušek
je zahanbuje a oni litují, že se provinili – z jejich lítosti stavím pro ně nové zodiaky,
aby mohli se mnou žít v důvěrném přátelství a opět spravovat nebeskou vlast.

Tebou jsem, člověče,
dal najevo, že není se mnou žertů, že i Lásku odkládám, je-li potřebí,
a za život neosvědčený vytvořím vzácnější – silnějších a mocnějších činů –
syna padlého mohu nahradit synem novým.

Tebou jsem, člověče,
rozprostřel sítě na moře života Země a oceánů vesmíru – v nich jsou tisíceré,
ještě skryté životy, které máš vylovit z temnoty, dát jim ze sebe jiskry vědomí a oživit je
svým duchem jako tělo dechem a ukázat jim cestu ke Světlu.

Tebou jsem, člověče,
ukázal, že z ničeho mohu učinit všechno, že není u mne slova: nemožnost.

Tebou jsem, člověče,
založil rod královský a králové odevždy vládnou z mého pověření
nad tím, co jim podrobuji: v tvém případě správu území dobra a lásky
a tvoji poddaní jsou všichni dévové – andělé šlechetnosti.

Tebou jsem, člověče,
já sám oslaven, když se projevuješ jako geniální myslitel a pracovník,
i jako otec, matka, dcera, syn, …

Tebou jsem, člověče,
tak šťastný, máš-li ve svém srdci ke mně velkou oddanou lásku a důvěřivost dítěte,
které od všech očekává jen dobré, jako by nikde zla nebylo.

Tebou jsem, člověče,
vstoupil do projevenosti a tebou chci být projevován ve všech tvarových světech:
tys tělo mé.

Tebou jsem, člověče,
postavil si dům a nebudu přebývat nikde jinde než v tobě, dokud ty nedáš životu
syny tebe krásnější, mně ještě více podobné – pak oni budou společným příbytkem
nás všech, poutem kruhu vesmírné Lásky.

Tebou jsem, člověče,
nastoupil zkušební cestu životem a ty sám jsi mou největší zkouškou,
kolik snesu odmítání a zapomnění na mne od těch, které vroucně miluji,
jsem jim Otcem i Matkou…