Oblékl jsem se do přílbice
se spuštěným hledím, abych ukryl svou tvář před pohledem toho, s nímž budu bojovat
o vítězství dobra v něm a všude.

Oblékl jsem se do obleku,
který nepropouští střely, a stál jsem jím zahalen na stráži dnem i nocí,
dávaje rozkazy všude, kde bylo třeba zásahu Láskou, Moudrostí i Vůlí.

Oblékl jsem se jako Nepřítel
a mluvil hněvivým hlasem, neboť tehdy řeč Lásky byla jako něžná holubice
uprostřed jestřábů, zcela jimi zchvácená, zraněná až k vykrvácení.

Oblékl jsem se jako Muž
silný a statečný, který se nezachvěje v srdci vidí-li proti sobě stát množství nepřátel
s připravenými zbraněmi.

Oblékl jsem se jako Vůdce
družiny statečných, který si je vědom toho, že má v rukou životy vzácné a cenné
jako pruty zlata uložené ve skalách Země.

Oblékl jsem se jako Obhájce
práv utiskovaných, aby každý poznal, že chráním řád spravedlnosti a zákony svobody,
volnost a rozlet ducha, dobro bezmezné.

Oblékl jsem se jako Mstitel
křivd páchaných ze zlovůle násilníka na těch, kteří padli pro svou neopatrnost
v jeho zajetí na dlouhý čas.

Oblékl jsem jméno Boha silného,
před Nímž se třese Země, kajícník padá na kolena,
abych započal boj proti šiřitelům nepravosti a zla na místech, kam se skryli
před spravedlivým zásahem Soudce.

Oblékl jsem si Vůli
pevnou jako ocel, abych vykonal namáhavé cesty po srázných úbočích propastí,
kde žijí v temnotách ti, kteří mě opustili pro slávu svých životů a jmen,
abych jim dal vytýčit nový, krásný cíl, ztracené světlo na cestu.

29

Vyšel jsem
na návrší svaté hory, kde přebývají moudří a zavolal je silným hlasem,
aby přispěchali jeden každý se vším, co má na pomoc svému Pánu, který jde do boje
za štěstí všeho lidu žijícího na širokých lánech i na malém políčku života.

Vyšel jsem
na roviny klidné, kde bydlí nebojácní strážci mých velkých věcí, počal jsem je vybízet,
aby se připojili k mé nejbližší družině, s níž jdu zasáhnout do zmatků a těžkostí
k jejich uklidnění, urovnání.

Vyšel jsem
do sídlišť andělských knížat pověřených vládou nad zeměmi ve vesmíru,
nad obyvateli sluncí i hvězd, a oznámil jim, že přišla doba jejich nástupu
k zápasu s temnotou.

Vyšel jsem
nad pahorky sedmeré, které jsou nebeskými stupni, a volal ty, kteří je chrání,
aby znásobili svou péči a ochranu nad nimi.

Vyšel jsem
do krajin tichých, kde se uchovávají poklady ducha a uzamkl je na silný zámek,
aby byly v bezpečí.

Vyšel jsem
do posvátných domů, v nichž jsou panenské nevěsty boží a odvedl je do komnaty
ze všech stran střežené, aby nebyly zneuctěny násilníky.

Vyšel jsem
do obydlí kojících matek, maličké jsem jim odňal, aby neviděli pohoršení,
které přišlo na celý svět, a nezkazili v něm i oni svou nevinu.

Vyšel jsem
na břehy velkých řek, kde žijí převozníci převážející poutníky na druhý břeh života,
a dal jsem jim pevné, dobře stavěné lodice, aby nepřátelé se nezmocnili poutníků,
neodvedli je do svých temných sídlišť ke službám sobě.

Vyšel jsem
mezi služebníky pečující o pokrmy pro duše a odňal jim klíče od spižíren,
aby snad lehkovážně nevyplýtvali duchovní chléb, o nějž brzy bude nouze.

Vyšel jsem
mezi pracovníky pověřené péčí o to, aby každý měl, co potřebuje
pro svůj život snadný, pěkný i obtížný, a připravil je na to, že musí dobře hospodařit,
aby zásoba vystačila na velmi dlouhý čas, na dobu, v níž nebudu každodenně
rozmnožovat své dary stvořeným.

Vyšel jsem
tam, kde na hranici dobra stojí stráž a oblékl ji do pevného štítu,
aby ji nepřítel nepřipravil o život a ona snesla prudké a nebezpečné útoky
bez úrazu v sobě.

Vyšel jsem
v čele andělských vojevůdců a obhlížeje je – radoval jsem se:
žádný v řadě nechyběl, nikdo z nich své místo neopustil a mne nezradil.

30

Ti, kteří
se protivili Zákonu danému životu pro jeho řád a mír, jsou odvedeni od mého domu
do dalekých končin, kde světlo hvězd je jedinou září, kde se nikdy neobjeví stopa má.

Ti, kteří
se odvrátili od života tichého, vstoupili do hlučnosti, hněvů a sporů, padli do propasti
utvořené mezi mnou a jimi prvním proviněním.

Ti, kteří
se proměnili v hady, jsou vypovězeni do prachu, z něhož se tvoří světy hrubých tvarů
v prostorách vesmíru.

Ti, kteří
se počali shromažďovat proti mému domu chtějíce uzmout klíče k němu
i tajné pečeti, přestali být mými služebníky a stali se démony.

Ti, kteří
se vychloubali svou silou, jsou zavřeni mezi stěnami hor a skal,
kde není místa pro budování paláců vlastní slávy.

Ti, kteří
si velmi libovali ve své kráse, ocitli se v místech, kde není zrcadel, kde je jen hlína země.

Ti, kteří
se rádi oblékali do královského šarlatu, vstoupili do ohňů a blesků, vycházejících z oblak
za hukotu hromu.

Ti, kteří
se povýšili nad všechny, byli ponořeni do mořských vod, které jsem rozlil po cestách
kdysi suchých, po údolích plných květeny.

Ti, kteří
pohrdli láskou berouce do rukou kyje, jsou přeneseni do oblasti věčné žízně.

Ti, kteří
mě opustili pro získání slávy, pohřbili se v sutinách vlastního domu.

Ti, kteří
mě vypověděli poslušnost žijíce podle svého rozumu, mají příbytek mezi šelmami
na stranách půlnočních.

Ti, kteří
se vydali na cesty chytrosti a klamání jiných, ti se mi odcizili nejvíce
a nyní žijí jako lišky v doupatech bez přístřeší.

31

Nebylo mi lehké
odvrátit se od té, již jsem ctil nade všechno: od Lásky – Matky i Sestry mé
i milované mé Choti.

Nebylo mi lehké
odejít z něžného objetí na cesty hněvu, z něhož vycházejí blesky a hřímání,
vichřice i prudké deště nesoucí zkázu úrodám.

Nebylo mi lehké
vzdálit se z domu, v němž žilo tisíce služebníků věrných a oddaných,
kterým jsem dával výborné pokrmy i šaty z čistých, jemných tkanin.

Nebylo mi lehké
dát se cestou zápasů, přinášejících mnohá zranění i nebezpečí života
slabým a bezbranným, jimž se protiví násilí, jeho zbraně.

Nebylo mi lehké
vzdát se pokoje a míru, odevždy panujících v mém světě
jako výsledek moudré a uvážlivé práce, snahy o dokonalé štěstí všech.

Nebylo mi lehké
vstoupit do boje, který jako rozmarné dítě přináší vítězství dnes tomu,
zítra onomu, a ještě draze placené krví a utrpením.

Nebylo mi lehké
opustit tichou svatyni a vejít do hluku a křiku hašteřících se,
kteří působí nesnáze a zmatky všude, kam vkročí.

Nebylo mi lehké
projít síní, kde se loučili se mnou věrní strážci domů, kterým jsem přikázal
zůstat a chránit duchovní poklady.

Nebylo mi lehké
obrátit se směrem půlnočním – miluji Světlo jako svého Otce
a bez něho je můj život jako svíce nalomená, slabě hořící,
jako opuštěný holoubek v noci.

Nebylo mi lehké
vyjmout ze srdce dobrotu, z níž vyšlo všechno dílo, z níž jsem bral sílu
k činům velkým a krásným.

Nebylo mi lehké
opustit zahradu plnou vůní, vejít do širého prostoru, kde vanou větry
přinášející prach nečistoty, kouř spálených chrámů.

Nebylo mi lehké
zanechat života mezi milovanými a okoušet zhrdání marnotratných synů.

32

Od koho jsem měl očekávat
víru, že jsem živ, já, Neviditelný, Skrytý, Neznámý, Neprojevený?

Od koho jsem měl očekávat
úctu, když nikdo ze stvořených nevěděl, že on je mé dílo?

Od koho jsem měl očekávat
důvěru v mou spravedlnost, když nikdo nenahlížel do celé sbírky zákonů života?

Od koho jsem měl očekávat
oddanost, prýštící z poznání dobroty mé, když jsem ji omezil hranicí,
aby bylo možno poznat její protiklad?

Od koho jsem měl očekávat
lásku ke mně, když nikdo nevěděl o velké Lásce mé,
když z ní byly poznány pouhé počátky, sotva její první slovo?

Od koho jsem měl očekávat
tiché zbožňování, když jsem naráz neodhalil celou hloubku, šíři i krásu díla
i Moudrost, která všemu dala význam, poslání, pevný i proměnlivý tvar?

Od koho jsem měl očekávat
slova děkování, když nikdo neznal množství darů, jež jsem každému tvoru dal?

Od koho jsem měl očekávat
tiché promlouvání ke mně, když já sám jsem si uložil velké mlčení?

Od koho jsem měl očekávat
pochopení mých záměrů, když jsem utajil plány před stvořenými,
odhalil je pouze Synu?

Od koho jsem měl očekávat
ocenění díla, když ani dosud není z něho poznána ani jedna sedmina?

Od koho jsem měl očekávat
chválu, když má práce je dosud neznámým krajem, do něhož nahlíží z dálky
jen nejlepší duchové?

Od koho jsem měl očekávat
touhu po mně, když jsem ji z tolika srdcí nechal vyvanout, aby byl znám smutek
i opuštěnost a tíha osamění?

33

Nepoznalo stvoření
po dlouhý čas mne, Boha svého, neměl jsem určitého tvaru, poznatelné podoby.

Nepoznalo,
že život stvořeného je kapka v širém oceánu, který do sebe přijme a v sobě spojí
všechny vody světa tekoucí na povrchu i v podzemí.

Nepoznalo
dárce svého dechu, kterým dýchá tělo a je oživeno všechno vzrostlé do podoby
a projevené tvarem.

Nepoznalo svého Otce,
který je počátkem života dítěte – který se neustále vydává, aby zůstal živ věčně.

Nepoznalo svou Matku,
bez níž není vydání života do prostorů – bez níž není rozmnožení,
vytvoření formy těl.

Nepoznalo,
že je částkou všeho stvoření, v duchovním svazku se vším, co je živé a skutečné.

Nepoznalo,
co má činit a tvořit, aby své místo nikdy neztratilo, neuvedlo sebe do zahynutí
v silných proudech života vesmíru.

Nepoznalo,
kdo jej rozhýbal k životnímu dění, kdo mu dal směr a cíl spění
neustále dál a dál z hlubiny do hlubin bytí.

Nepoznalo,
že nemá samo síly k jedinému kroku, ale že dostává od Toho, který sám má všechno
v nevyčerpatelném pokladu.

Nepoznalo,
kdo mu dává chtění i schopnost něco vykonat a vyzkoušet sterý um,
jímž povstávají velká tvůrčí díla.

Nepoznalo,
kdo pro ně staví domy z hmoty i jemných éterů, kdo se mu stará o pokrm, nápoj,
zdobí mu zemi, na níž přebývá.

Nepoznalo,
kdo je Ten, který je příčinou života a žije tam, kde je dech, světlo a láska –
kde je práce, cit i myšlenka – věc, tvar i krása.

34

Nebylo
znamení, po němž bych byl poznán jako Stvořitel těch, které jsem vyslal
na pouť za vznešenými cíli, k činnosti, která dává chléb i blaho duší,
rozvíjí dílo mé z jedné nitky do sterých.

Nebylo
podoby, kterou bych na sebe vzal, abych byl poznán, že jsem to já, sám sebou
všude žijící a pro věčnost věčnou jediný Bůh.

Nebylo
moudrosti zjevné, která by odhalila tajemství jsoucna duchům, živým hybatelům vesmíru,
kteří se učili každý sám poznatky života a zkušenostmi prožitků radosti i bolesti.

Nebylo
mé práce viditelné, která by byla spatřena tvory, jako je viděna jejich práce
očima živých, obdařených zřením a poznáváním věcí.

Nebylo
rukou, které by pocítily dotek mé ruky, ze všech nejjemnější i nejsilnější,
nebylo možno nikomu přesvědčit se o mé blízkosti a skutečnosti.

Nebylo
očí, které by uviděly můj tvar, v němž jsem živ a činný, ve vesmíru i v hlubině duší.

Nebylo
místa, na němž bych byl nalezen celý, jak jsem v Síle a Moci i v tajemství Božství.

Nebylo
bystrosti, která by postřehla mne – Ducha –
chovajícího, skrývajícího v sobě nekonečno duchovních existencí.

Nebylo
života, který by mne do sebe celého pojal a mě v plnosti zobrazil.

Nebylo
hvězdy ani země, které by byly mým zjevným sídlištěm, dílnou Tvůrce jedinou.

Nebylo
tvora, který by mne zobrazoval svým životem, svou prací,
plnou silou, moudrostí a láskou.

Nebylo
nikoho, komu bych se celý odhalil, tváří v tvář zjevil.

35

Nemohlo být jinak
po dobu prvopočátků, vždyť světy byly jako hořčičná seménka
teprve položená do důlků naplněných úrodnou prstí.

Nemohlo být jinak
po dobu, kdy ruce se dotýkaly věcí neživých, aby do nich vložily jiskry
činící z neživého živé, z nehýbajícího se pohyblivé, plné proměnlivosti.

Nemohlo být jinak,
dokud se měnily tvary nemající stálosti nutné pro zachycení zrakem, sluchem a hmatem
– smysly, které dosvědčují, že něco opravdu je a jaké.

Nemohlo být jinak –
vždyť cesty se teprve oddělovaly od polí, pole od hor, hory od moří, tma od světla.

Nemohlo být jinak
pro tu chvíli v čase tvoření, vždyť teprve se obracel líc na rub a z rubu se tvořila strana
před člověkem pravá, přede mnou nepravá.

Nemohlo být jinak
pro mne, který jsem tehdy vyšel na cesty daleké – nikde nekončící,
točící se v kruhu touhy život tvořit, život dát jako zážitek závratný, cíl věčný.

Nemohlo být jinak –
vždyť práce byla těžká a teprve se na obzoru rýsovala světelná čára jejího počátku
šířící se vysokým obloukem přes celý vesmír.

Nemohlo být jinak –
vždyť odchýlit se od úmyslu zůstat skrytý za podobami tisíců tváří, očí, tisíců těl,
vyvíjejících se jako kukly v motýly – znamenalo porušit plán a úradek,
podle něhož se všechno dělo s nejkrásnějším úmyslem, jaký má jen Bůh Lásky.

Nemohlo být jinak –
vždyť potěšit a polaskat se s dětmi může otec, až když je práce hotova
a den se nachýlil k večernímu odpočinku.

Nemohlo být jinak,
protože se celý prostor chvěl a bylo třeba mnoho námahy, aby nastalo svaté ticho,
v němž je již zakotven počátek míru a slastných oddechů od tíže.

Nemohlo být jinak,
neboť Láska byla v bolestech rodičky a nikdo nesměl rušit svatá mystéria
porození nekonečně velkých, silných a krásných idejí Božích obětí.

Nemohlo být jinak,
než vzdát se všeho potěšení srdce, prolnout všechno svatou mlčenlivostí
nejvyšší pokory a sebezapření.

36

Mé cesty jsou skryté
jako život dítěte v lůně matky, nový den zastřený ještě neodešlou nocí.

Mé cesty jsou prosté
jako podoba prvních květin po odchodu sněhu a ledu, kdy srdce je šťastné
navráceným jarem.

Mé cesty jsou skromné
jako život sirotků, kterým odešel živitel – kterým byla odňata matka,
připravující jejich štěstí na Zemi.

Mé cesty jsou tiché
jako hladina vody vlnami nezčeřená.

Mé cesty jsou vysoké
jako hřebeny vysokých hor s nekonečnými výhledy do krajin dalekých i blízkých,
obzorů zářivých i zastíněných šerem nedohlednosti.

Mé cesty jsou čisté
jako oči nemluvňátka, dříve než zapláčí, zkalí bolestí svůj nebeský jas.

Mé cesty jsou přímé
jako slovo pravdomluvného, upřímného a šlechetného.

Mé cesty jsou významné
jako život ušlechtilého pracovníka na Zemi, jako každý krok lásky.

Mé cesty jsou obtížné
jako cesty kamením a hložím pro bosou nohu.

Mé cesty
jsou tajemstvím života jako myšlenka, jako slovo, jako cit člověka a on sám.

Mé cesty
jsou v plánu a programu Moudrosti jako všechno dění na Nebi i na Zemi.

Mé cesty
jsou rozdělené jako cesty rodičů a dětí, dorostlých do vlastního osudu,
jako cesty bratrů jdoucích z otcovského domu za svým štěstím do různých stran.

37

V mém srdci
není místa pro hněvy – naplnil jsem je vrchovatě Láskou.

V mém srdci
není místa pro zmatky – jsem věčně nevyčerpatelným zdrojem pokoje.

V mém srdci
není místa pro pýchu – skromnost se v něm usídlila hned, jak přišlo vědomí života
jako jiskra mezi troud zapálit oheň Lásky, světlo Moudrosti.

V mém srdci
není místa pro nevoli – laskavost je sestrou Lásky, já ji velmi miluji, její mám za své.

V mém srdci
není místa pro násilí – na řádu dobrovolné kázně stojí mé dílo, jen jím rozkvétá
do krásy, šíře a velikosti.

V mém srdci
není místa pro pobloudění – jsem zasnouben Pravdě na celý život, jí věrný navždy
vším, co jsem.

V mém srdci
není místa pro zatvrzelost – Slovo mé vede Láska a soucit, mé jednání je
projevená šlechetnost.

V mém srdci
není místa pro klamy – přímé jsou cesty toho, kdo Pravdě podal pravici,
s ní se v kroku sjednotil.

V mém srdci
není místa pro nespravedlnost – vůle k dobru vede každý můj čin, rovnováha všeho je ve mně
i vrcholy znalostí věcí.

V mém srdci
není místa pro zavržení pobloudilých – milosrdenství a odpuštění jsou rodiče mé Lásky
a já jim dopřávám místa u sebe, jejich radě stále naslouchám, ji přijímám jako nejmoudřejší.

V mém srdci
není místa pro pohoršení – zákony vývoje chovám ve své mysli jako své děti,
nikdy se od nich neodlučuji, sleduji jejich kroky, lehké i složité hry i vážná studia života.

V mém srdci
není místa pro temnotu, stíny nebo mlžné clony – Jas, Záře a Světlo všech sluncí jsou tělem,
příbytkem a věčnou vlastí Boha.

38

Je mi jako ovečce,
postavené před vlka s otevřeným chřtánem, chystajícím se útočit, pohltit svou oběť.

Je mi jako chodci
s nohama sedřenýma do krve putováním za štěstím života, které jako motýl uletí
před každou rukou, toužící jej polapit, podržet v ruce, potěšit se jeho křehkou krásou.

Je mi jako ptáku
s poraněným křídlem, když jej volají výšiny, k letu lákají jasné a zářivé prostory
nad mraky v blízkosti klenby nebes.

Je mi jako pastýři,
kterému jsou vzaty ovce ve chvílích jeho spánku, kdy neslyšel krok zlodějů,
neviděl zákeřné ruce, nečelil úmyslu nešlechetníka.

Je mi jako otci,
jehož synové zhrdají domovem, přednost dávají domům Sodomy.

Je mi jako matce,
která dítě musí svěřit cizím rukám, protože ji volá práce pro obživu velké rodiny,
všude ji čeká povinnost, úkoly – služba.

Je mi jako ženichu,
který marně klepe na dveře nevěstina domu, protože ona s jiným laškuje,
na pravého zapomíná ve své lehkověrnosti.

Je mi jako panně,
která potají šije svatební šat, aniž má jistotu, že brzy přijde den její svatby
s milovaným, očekávaným.

Je mi jako hospodáři,
jehož pole zarůstá býlím pro nedbalost pracovníků, jimž svěřil jeho obdělání,
jeho úrodu.

Je mi jako zahradníku,
jemuž zahynuly vzácné sazenice, protože přišla bouře s deštěm, vichřicí a přívaly.

Je mi jako učiteli,
jehož hlasu žáci nedbají, myslí na hry a veselosti místo na vědění a moudrost života.

Je mi jako strážci
chatrných bran, které jsou ze všech stran přístupny nepříteli a on je již bere útokem.

39

Jsem jako ten,
který se narodil v chudobě a matka nemá, čím by jej přioděla, kde mu opatřila podušku
i teplo světnice.

Jsem jako ten,
jemuž se vzdávají pocty, potají je však nenáviděn pro moc a bohatství, pro všechno,
co jej dělá známým a ctěným.

Jsem jako ten,
který se vydal na cesty do míst pustých a šerých, kde není obydlí člověka,
kde jen divá zvěř se potuluje, ohrožujíc každého poutníka.

Jsem jako ten,
jemuž synové odešli do těžkého boje, do nebezpečí a sterých léček nepřítele.

Jsem jako ten,
jímž je pohrdáno proto, že nosí oděv prosťáčků, neznalých chytrosti světa a těla.

Jsem jako ten,
jemuž se stýská, protože nenalezl přátele v místě, kam přišel žít a pomáhat.

Jsem jako ten,
který potají strádá a trpí, aby se nermoutili nad ním jeho blízcí milí,
neplakala nad ním jeho matka a sestry.

Jsem jako ten,
kdo hledá druhý domov v cizině a v něm ty, kteří by jej přijali s vlídností
a laskavostí křesťana.

Jsem jako ten,
jemuž dcera působí starosti životem lehkovážným, jakým žijí nízké duše světa.

Jsem jako ten,
který čeká hosty u prahu, avšak oni otálejí s příchodem,
protože se zabývají zbytečnou nedůležitou prací i řečmi, zdržují svůj příchod,
a tím i radost setkání.

Jsem jako ten,
který je v obavách o děti běhající, skotačící na břehu prudké řeky.

Jsem jako ten,
jemuž je uloženo vyzvedat perly z mořského dna, když moře bouří vysokými vlnami.

40

Přemohl jsem svou lítost
nad odloučením synů a neodvrátil se od nich, spravoval dál krásné a dobré věci
pro ně připravené, aby se jim nestalo nic za škody po čas jejich nepřítomnosti ve vlasti dobra.

Přemohl jsem svou lítost
nad hrubým činem, kterým mne, Otce, zranili, a neodvrátil jsem se, nepřestal pečovat
o domy, které jim patří, aby nebyly rozbořeny a vyloupeny nepřítelem.

Přemohl jsem svou lítost
nad jejich neposlušností a neodvrátil se, aby nebyly za ni tresty stálého vyhoštění
z domů a zahrad blaženosti.

Přemohl jsem svou lítost
nad jejich lehkovážností a neodvrátil se, protože jsem je nechtěl přivádět násilím
na správné cesty, abych neporušil svůj úmysl konat všechno jemně a laskavě.

Přemohl jsem svou lítost
nad jejich nestálostí v dobrém a neodvrátil se, aby jednou nalezli v dobru zalíbení,
bez mé domluvy nebo příkazů.

Přemohl jsem svou lítost
nad jejich poblouděním a neodvrátil se, aby poznali zkázu hříšnosti
a navždy si ji zprotivili.

Přemohl jsem svou lítost
nad jejich zlobou a neodvrátil se, aby ji mohli brzy odložit jako tísnící a nedůstojný šat,
nehodící se k práci konané z lásky.

Přemohl jsem svou lítost
nad porušením jejich čistoty a neodvrátil se, aby nebyli zahanbeni a trestáni pro svůj pád
víc, než snese jejich duše zlem oslabená až k smrti.

Přemohl jsem svou lítost
nad jejich podlehnutím pokušení a neodvrátil se, aby se ono proměnilo ve zkoušky
synovské dospělosti.

Přemohl jsem svou lítost
nad jejich odchodem za prchavými radostmi a neodvrátil se,
abych naznačil, že chápu touhu dítěte, honícího motýly, smát se a hrát si
bez vědomí povinnosti a odpovědnosti.

Přemohl jsem svou lítost
nad jejich omyly a neodvrátil se, aby v nich jednou nalezli zrcadlo zkušeností,
jak omyly obrací život naruby, vyvrátí z kořenů i pevné stromy víry.

Přemohl jsem svou lítost
nad jejich mdlou láskou a neodvrátil se, aby v odloučenosti ode mne ocenili mě
a zavolali mne k sobě jménem: Otče!

41

Pro vás, národy moje,
pro vás jsem vydal čisté a krásné dílo k znečištění, abyste prošli zkouškami
a poznali, jaký je život bez Světla.

Pro vás, národy moje,
jsem dopustil pohromu zrady, abyste okusili jejího ovoce a poznali,
jak po ní hyne každý tvor, jak mu klesnou ruce, pokouší se o něj velká zemdlenost.

Pro vás, národy moje,
jsem se vydal i pohrdání, abyste sami poznali jeho ostny, odhodili všechno,
co k němu vede, jako smrtelný jed.

Pro vás, národy moje,
pro vás jsem začal obtížné práce, abyste mě dobře znali ve všech činech,
v pravdě a věrnosti vám a zvláště to, že jsem vždy dobro milující váš Bůh.

Pro vás, národy moje,
pro vás jsem se vzdal života po boku Lásky, abyste vy ji poznali, ji přijali
a zamilovali si ji nade všechno jiné krásné a Božsky projevené.

Pro vás, národy moje,
pro vás jsem odešel do vichřic a bouří, abych blíže vám učinil z vás silné a statečné
obránce pokoje a míru.

Pro vás, národy moje,
pro vás jsem přinesl oběti, abyste pevně zakotvili ve všem dobrém,
k němuž jsem vás nepřestal vést a dávat zjevné příklady k následování.

Pro vás, národy moje,
pro vás jsem šel do boje s hady, abyste byli vy od nich osvobozeni,
naučili se samostatnosti v každém úkonu, odolali povždy pokušení
v každé záludné podobě.

Pro vás, národy moje,
pro vás jsem zkrátil svůj odpočinek sedmého dne podle řádu, abyste poznali,
že blaho všech tvorů je mým největším cílem a zákonem, jemuž všechno podřizuji.

Pro vás, národy moje,
pro vás jsem odložil svou nezjevenost, abyste nebyli na pochybách o mé o skutečnosti,
ani když budete žít v končinách mi vzdálených, kde není o mně dosud jediné zvěsti.

Pro vás, národy moje,
pro vás jsem vyšel ze své tichosti, abyste uslyšeli mne, Slovo silné, hřmící prostorem,
a mohli se jím vždy řídit a nebyli bezradní na rozcestích života, kam a kudy jít, co činit.

Pro vás, národy moje,
pro vás jsem vložil svou podobu do podoby Syna člověka, abyste měli jedinečný vzor
pro svůj život.

42

Povýšil jsem národy,
jimž jsem Otcem, nad národy, jimž dosud vládne kníže temných světů, pyšný
a nade mne se povyšující, aby byl uctíván, slaven a znám.

Povýšil jsem člověka
nad všechny tvory učiněné z hmotných prachů, stvořené v den hojnosti,
kdy jsem rozdával život jako rozsévač zrno polím.

Povýšil jsem ducha lidského
nad jiné duchy moudré, žijící v nebeském domě, kde jsou komnaty jako zářivá slunce,
avšak jemně teplá a tajuplně barevná.

Povýšil jsem člověka
jako strom nad prosté luční květy, Slunce nad Zemi i Měsíc, horu nad údolí,
den nad noční tmu.

Povýšil jsem život člověka,
jako by byl jediný na světě, jako by jen z něho vycházela radost ke mně i všem,
sláva tichá i velká, zjevující Moc a Sílu a dovednost rukou Stvořitele.

Povýšil jsem práci člověka
nad práce jiné, z nichž vzchází velká díla, plyne z nich dobro a láska
vesmírnému životu.

Povýšil jsem cestu člověka
nad cesty, jimiž kráčejí bohabojní duchové v plnění důležitých úkolů života
a času ve věčnosti.

Povýšil jsem místo přebývání člověka
na duchovní školy, v nichž je učitelem dobrá vůle a snaha i poznání následků zla
jako rozkladného prvku, jímž je život ohrožen a proniknut bolestí.

Povýšil jsem lidskou duši
na matku nových pokolení, které ji učiní známou i slavnou v celém vesmíru.

Povýšil jsem Zemi
nad země jiné, neboť jsem ji navštívil a v ní prodléval jako Syn.

Povýšil jsem lidský rod
nad mnohé rody andělů jako vzory života v utrpení, oběti a službě
dobrému uprostřed zlého.

43

Mnoho jsem učinil
v časech, kdy se oddělila část tvorstva ode mne, vstoupila na půdu nepravostí
a porušení zákonů.

Mnoho jsem vydal rozkazů,
aby věděli služebníci, co mají činit za změněných podmínek života,
kdy řád dobra je porušen.

Mnoho jsem vydal úsilí,
aby Vůle má byla zachována v místech, kam jsem soustředil Dobro i Lásku
jako neměnitelné vzory života, jaký budu vždycky žádat a k jakému musí každý tvor dojít
dříve nebo později, jak stanoveno.

Mnoho jsem tehdy promluvil slov
k těm, kteří zůstali, i odešlým, protože bylo potřebí vytýčit podmínky, hranice i způsob
života pro současnost i budoucnost.

Mnoho jsem tehdy trpěl –
vždyť odchodu synů vždycky rodiče litují, vždycky je matka oplakává.

Mnoho jsem tehdy přemýšlel
a ruku v ruce chodil s Moudrostí, aby se všechno uspořádalo co nejlépe,
nenadále se nevyskytly překážky i závady a již nežádoucí míra utrpení.

Mnoho jsem tehdy usiloval
o vzájemné úmluvy, aby mohla být psána kniha Písem v předpovědění věcí
pro různé doby vývoje, pro cesty duchů nastupujících pouť dalekými končinami
za poznatky života v rozdělení a smutku ze dvou stran.

Mnoho jsem tehdy vyslal
poslů se vzkazy, že nehodlám navždy uzavřít brány Nebes,
že se nezatvrzuji provždy nad těmi, kdo se vzdali účasti na tvorbě věcí krásných,
dobrých a s plnou účastí Lásky.

Mnoho jsem tehdy ustanovil
strážců na hranici svatých míst, na rozhraní světla a temnoty i u dveří temnoty samé,
která se začala usedat clonami na dříve zářivé tvary, obalovat věci,
až vytvořila hmotný obraz Země.

Mnoho jsem tehdy obětoval
pro všechny milované děti, jejich budoucí krásný život, příští blaženost lásky
v jednotě všech.

Mnoho jsem tehdy pracoval
v dílnách Slova, abych z něho mohl dát všem, kteří začnou žít jako těla duchem oživená
v hmotných oblastech vesmíru.

Mnoho jsem tehdy okoušel
starostí pro všechny a za všechny, jimž zhaslo světlo, jimž bylo jít temnotou
a prodírat se jejími strastmi a nebezpečím.

44

Na cestách,
kudy kráčí život neporušený, zbudoval jsem dům z křišťálu a sedmerých drahokamů,
z duchovního stříbra a zlata, abych v něm přebýval, až přijde doba klidu a pokoje
Nebe i Země.

Na cestách,
kudy chodí andělé, postavil jsem vyvýšený stolec, abych na něm usedl
v podobě jejich Pána.

Na cestách,
kudy se ubírá Beránek, postavil jsem posvátné město Jeruzalém, abych do něho vstoupil
v den zjevného a rozhodného činu oběti.

Na cestách,
kudy jde Síla má, vystavěl jsem pevný hrad Ducha, aby se mi stal úkrytem
ve dnech posledních bojů se vším zlým.

Na cestách,
kudy tekou vody mé milosti, připravil jsem nádrže, aby je shromáždily,
spojily ke dni soudu, kdy jich bude velmi potřebí pro umytí lidské hříšnosti
a velké viny světa.

Na cestách,
kudy proudí praménky mé Lásky, nacházejí se studnice tiché a hluboké
jako zásobnice životodárné pro dny vyprahlosti duší, kdy budou velké ohně muk,
v nichž uvadnou i zhynou zcela mnohé stromy víry, květy citu.

Na cestách,
kudy chodím, nasázel jsem růže zvláštní, mystické, aby svou krásou potěšovaly
ty, kteří jdou ke mně.

Na cestách,
kudy se vine údolí klidu a pokoje, postavil jsem košatý vysoký strom,
aby nepropustil větry hrůz ženoucí se krajinami Země.

Na cestách,
kudy přichází nový den, položil jsem divukrásnou duhu zvěstující mou ochotu
ke smíření s každým, kdo porušil zákony a nyní je chce dodržovat do posledního.

Na cestách,
kudy chodí kajícníci, postavil jsem prostředníka svého milosrdenství,
aby je rozdával ve jménu mém.

Na cestách,
kudy se line mé Světlo, položil jsem zrcadlo, aby zachytilo jeho zářivé paprsky
i silné blesky a zobrazilo je ve tmách.

Na cestách,
kudy mě vedla Moudrost a Láska, učinil jsem člověka – korunu stvoření –
abych v něm zjevil svou podobu v činnosti a utrpení Spasitele.

45

Přestal jsem počítat
dny útrap, které nastaly, protože se staly dny vychovávání člověka k vědomému dobru,
lásce a osobní moudrosti.

Přestal jsem počítat
nesnáze rozdvojeného života, protože se změnily ve zkoušky žáků učících se
tajným i zjevným vědám života.

Přestal jsem počítat
chvíle nebezpečí, protože se staly příležitostí k vyznamenání těch, kdo je překonali
a zvítězili i v okolnostech krajně nesnadných.

Přestal jsem počítat
nesmírnou námahu, se kterou byla cesta lidského života spojena,
protože otužovala člověka, a činila z něho svatého hrdinu.

Přestal jsem počítat
kroky v trní, protože naučily opatrnosti poutníka ubírajícího se cestami života
ve hmotě a na Zemi.

Přestal jsem počítat
stopy krve, protože v nich se začal zrcadlit obraz oběti dříve neznámé.

Přestal jsem počítat
vzdechy trpících, neboť v nich probouzely velkou statečnost a hluboký soucit u andělů
i touhu pomáhat, zachraňovat, chránit, vyléčit z bolestí.

Přestal jsem počítat
mozoly v dlaních, neboť se proměnily v ryzí zlaté mince výkupného
z následků těžkých vin.

další