Doslov ke knize modliteb

Podle duchovní inspirace přijaté od Krista napsala
© Božena Cibulková.

Přepisy textů z originálních rukopisů a první redakce J. V., 1950 – 2003.

Když byla skončena práce na těchto modlitbách, tu se před duševním zrakem ukázala krásná kniha vázaná ve stříbrné vazbě. Bylo to překrásné stříbro, téměř bílého lesku a třpytu. Rovněž spona, kterou byly obě desky spjaty, byla ze skvoucího stříbra s jemným květovým vzorcem jako vytepaná dovednou, přímo mistrovskou rukou. Na deskách byly rovněž krásné ornamenty plné ptáků s rozpjatými křídly v plné síle letu.

Dívám se v úžasu na tuto krásnou věc, a hle, spona se uvolňuje, kniha se otvírá. Listy zašelestily jako pohnuty tichounkým vánkem, který kolem zavanul a lehounce listy obracel. V tom okamžiku zazněla překrásná líbezná hudba, tak dojemná a tklivá, že se slzy z očí řinuly. Byly v ní tisíceré tóny, jež vyjadřovaly hudbou mluvu lidského srdce. Ozýval se v ní nezměrný žal a veliká tesknota, neukojená touha srdce, touha duše po lásce, něze, oddanosti, věrnosti i kráse, ozývaly se v ní tklivé melodie němého velikého obdivu hluboce pokorných, zbožňujících myšlenek.

Dojata naslouchám a najednou cítím, že nejsem sama. Mimoděk se otáčím, abych se podívala, kdo se mnou naslouchá této podivuhodné hudbě. Jak jsem byla překvapena. Kolem mne do kruhu stáli andělé. Užasla jsem nad obrazem, neboť poprvé jsem před duchovním zrakem spatřila tyto nebeské bytosti v tak velkém počtu a tak zblízka.

Zdálo se mi, že se dívám do nádherné duhy, jež mě kolem dokola ovíjela jako pás barev a světla, krásy opravdu nebeské. Pozvolna se tato duha změnila ve skvoucí diadém, jímž byla ovinuta hlava Kristova. Její podobu jsem nespatřila, ale silně jsem cítila, že On sám stojí uprostřed andělů a oni objímají láskyplně Jeho nohy, Jeho ruce, srdce i hlavu tak, jakoby chránili a kryli Jeho svatost, Jeho nedotknutelnost.

Když jsem si chtěla prohlédnout podoby andělů zblízka, začal mne přecházet zrak. Jakmile jsem se upřela na jednoho, spatřovala jsem lehounký obláček zářící jemné barvy, téměř průsvitný, průhledný jako křišťálová koule. Takových jemných obláčků vznášelo se kolem dokola, splývaly v sebe a zase se oddělovaly jako samostatné bytosti.

Tento živý pohyblivý obraz krásný, že si takový člověk nedovede představit, pojednou se zastavil. Opět to byla překrásná, harmonicky sladěná stuha barev, duha nadpozemské krásy. V nastalém tichu opět slyším něžnou krásnou hudbu linoucí se z otevřené knihy, vázané ve stříbře. Hudba se zesilovala, téměř bylo slyšet jednotlivé tóny. Zahloubala jsem se do naslouchání hudby a skoro zapomněla na krásný andělský obraz. Snad to bylo tím, že tento obraz byl vystřídán jiným obrazem, jiným prožitkem. Aniž bych věděla proč, padl můj zrak dolů. Pod nohama se mi jevila Země. Je téměř celá zahalena černým mrakem, jen tu a tam probleskují světélka. Dívám se v tu stranu, kde pode mnou se třpytí světélko jako svatojanská muška v noční tmě. V tomto světélku však vidím celý svět. Vidím jej jako velikou pevnost, vystavěnou z těžkých kamenných kvádrů, jako veliké vězení s věžemi i s podzemními sklepy. Kolem dokola byla pevnost obehnána hlubokým příkopem, plným kalné vody. Pozorně prohlížím stavbu téměř bez oken, bez dveří, temnou a hrozivou.

K sluchu mi počíná doléhat jakési úpění, pláč a nářek, jakoby tam někde uvnitř kamenného hradu či vězení někdo nevýslovně trpěl. Toto úpění se zesilovalo. Zachvěla jsem se v hloubi duše, neboť zřetelně jsem rozeznala lidské steny, pláč a volání o pomoc, slyšela jsem úpění, jako když člověk leží někde na bojišti v těžkém smrtelném ranění, plný ran, plný strašných bolestí těla. Tyto nářky byly tak úzkostné a bolestné, že jsem si v duchu zakrývala uši a chtěla utéci daleko, odkud by ke mně nedolehly a nerozdíraly duši. Avšak marná byla touha po úniku.

Cítila jsem, že jsem přivedena na toto místo, že musím vidět a slyšet, že musím pochopit tajemství zjeveného obrazu. A tak svíjíc se takřka hlubokým dojetím, soucitem a hrůzou nad nešťastníky tam někde uvnitř trýzněnými a mučenými všemožnými způsoby, prostupovala jsem duchovním zrakem kamenné zdivo, jako bych chtěla spatřit ty, kteří prožívají svá utrpení.

Jak jsem prostoupila zdi, naskytl se mi nikdy nevídaný a netušený zvláštní obraz. Celá budova byla vevnitř rozdělena na nespočetné světničky, či cely vězeňské, obklopené a navzájem spojené celou sítí chodeb a chodbiček. Byla to úžasná, přímo geniálně řešená stavba jako veliké, převeliké město s miliardami obyvatel, z nichž každý měl své bydliště, svůj přesně ohraničený prostor k pohybu. I chodbičky, kterými se přicházelo do vedlejších i vzdálenějších cel, byly přesně ohraničeny, byl jim vymezen směr i prostor.

A v tomto bludišti, v těchto těsných vězeňských celách, viděla jsem lidské bytosti. Všechny byly uvězněny. Mnohé měly na rukou i na nohou pouta, některé dokonce byly jako přikuty k těžkým železným kruhům, jiné se zdály zazděny, jakoby byly odsouzeny k smrti zadušením. Ani jediný paprsek světla k nim nedocházel, ani čerstvý vzduch neproudil. Všechny pak bezmezně trpěly.

Pohled na tolik utrpení byl otřásající. Hrozné chrastění řetězů, vyvolané smýkáním a touhu po uniknutí, ozývalo se ze všech stran. Pláč, nářek, úpění a volání se rozléhalo po celé zemi. Zoufalé prosby prorážely kamenné zdi a stoupaly vysoko nad toto strašné lidské vězení, jakoby chtělo přivolat pomoc z jiného světa, který je mimo ně, který je někde daleko, tam, kde svítí slunce a třpytí se hvězdy, kde létají a zpívají ptáci, kde je čistá a modroučká obloha.

Avšak v tomto druhém světě bylo ticho, odnikud nebylo vidět přicházet pomoc. Dívám se dolů na plačící, naříkající lidské bytosti a nezměrná lítost nad nimi mne zaplavuje.

Bezradně stojím, nevědouc co činit, čím prospět, pomoci, jak vysvobodit, jak zachránit lidské duše uvězněné v těle, uzavřené v zemské pevnosti, jak jim dopomoci ke svobodě, ke světlu, ke slunci a hvězdám, jak jim dát křídla k povznesení, jak je přivést k volnosti ducha.

Naslouchám nespočetným plačícím hlasům a počínám v nich rozeznávat tesknou píseň i jemné akordy strunného nástroje. Hledám očima zpívajícího i hrajícího a spatřuji krásnou dívku i krásného jinocha, oba ve vězení. To panna - lidská duše - city svými zpívá, a panic - lidský duch - myšlenkami svými vyluzuje tklivé akordy jako kdysi Dalibor svými houslemi.

Tak jako tento středověký hrdina vyvolal soucit kolemjdoucích a oni naslouchajíce jeho hrám shromažďovali se kolem jeho vězení a podávali mu do okénka rozličné dárky i penízky, tak i zde se mi zdá, že je všude kolem plno neviditelných účastníků, kteří se mnou naslouchají a stejně jako já jsou dojati a touží podarovat ty, kteří dovedou duši rozezpívat a ducha rozeznít.

A opravdu, jakmile jsem ucítila přítomnost neviditelných, opět se mi vrátil původní obraz, v němž jsem stála v kruhu andělských duchů.

Temnotu zemského světa vystřídala záře a jas, vycházející z jejich průsvitných obláčkových těl. Opět jsou zde duhové barvy a nevýslovná harmonie. Avšak nyní se ještě počíná ozývat opět hudba a zpěv. Zpěv velebný, jásavý a tak krásný, že se v něm takřka srdce rozplývá.

Naslouchala jsem tomuto vznešenému zpěvu, který byl hymnou Bohu. Cítila jsem propastný rozdíl mezi světem ducha a světem Země. Poznala jsem, že její obraz jako pevného, těžkého vězení duše i ducha je nejvýš výstižný a hluboce symbolický. Na Zemi pláč, bolest, utrpení těla i duše, a zde, ve světě ducha, čistá a krásná radost, volnost, vzlet, krása i nádherná harmonie.

Při tomto srovnání ještě více jsem zesmutněla, ještě více jsem želela člověka na Zemi, ještě více toužila něco učinit pro zmírnění jeho obtížných stavů a přinést mu zvěst o světě krásnějším, o životě smavém a krásném jako jarní den, o životě ducha osvobozeného od zemských pout.

Svým smutkem jsem dojista zapůsobila rušivě v tomto andělském světě. Hudba i zpěv umlkají a kruh kolem mne se počíná zužovat. Andělé se přibližují víc a víc. Zdá se mi, že mi něco podávají, že tisknou mé ruce. Při tomto stisknutí cítím něco v rukou. Ruka nahmatala knihu stříbrem vázanou, tu, jež mi byla na počátku ukázána. Uchopila jsem ji pevně do rukou a mimoděk ji otevřela. Na prvním listě bylo napsáno věnování:

Trpícím, hladovým a žíznivým vězňům věnují přátelé Kristovi.

Vděčně jsem se podívala na šlechetné dárce. Zrak můj se setkal s krásnýma andělskýma očima duhové barvy, s tváří bíle průsvitnou, s ústy krásnými jako jabloňový květ. Tato ústa mi říkala:

Šlechetná pracovnice, podíleli jsme se na tvém díle, neb nás Pán vybídl. Přišel čas, že mnozí vězňové budou vyvedeni, mnohá utrpení zhojena, neb Kristus vychází a jde je osvobodit. Ti, kdo Ho vzývají a k Němu s láskou lnou, vstoupí s Ním na nebesa. Připravujte se. Přes naše ruce jdou Jeho milosti. Pohleď, co jsme dostali pro ty, kdo tuto knihu obdrží. Přes ni se každý dohovoří s Pánem a dostane díl milostí, které jsou určeny těm, jejichž nitro kniha dojme a otevře. -

Po těchto slovech mne ovanula libá vůně a já vidím v andělském náručí záplavu bílých růží. Anděl je vložil všechny na otevřenou knihu v mé ruce a počal obracet list za listem. Za každý list vkládal určitý díl těchto překrásných symbolů Kristových milostí.

Kniha se po jejich vložení stala těžkou, velmi těžkou, takže mi připadalo, že mám v rukou vzácné poklady, samé drahé stříbrné klenoty, kterými se budou platit dluhy všech provinění způsobených člověkem.

Držela jsem knihu s posvátnou úctou, užaslá a dojatá nad velkými dary a milostmi, které jsou tak dány lidským duším. Vroucně jsem začala děkovat dobrým andělům za všechno, co dobrého a šlechetného činí, za jejich účinnou pomoc a porozumění s člověkem, s jeho těžkostmi, s jeho utrpením těla i duše.

Jak jsem začala děkovat, krásný obraz se mi počal rozplývat. Nikoho jsem již neviděla u sebe, vše zmizelo jako luzný, krásný sen. Jen vzdálená jemná hudba byla odpovědí na můj dík, byla mi důkazem, že můj dík byl slyšen.

Ve vzpomínce na tuto krásnou chvíli vědomě prožitou odevzdávám tuto Knihu modliteb, toto malé dílko, do rukou lidem v upřímné snaze, aby opravdu přineslo jejich duším omilostnění, aby bylo posilou, pomocí i povzbuzením k účinnější duchovní práci, k životu s Kristem a v Kristu, aby všichni nastoupili cestu k Ježíši Kristu a na ni setrvali až do konce.

A. B. C.