5. Disciplína kladení rukou na tělo

 (K propojení silovými proudy, které mají svá centra ve středu dlaní)

 

 Po jakémkoli duchovním úkonu, třeba jen při krátké modlitební myšlence či jen vzpomínce na Boha, jsou uvedeny v pohyb a vlivnou působnost duchovní síly. Proudí celým duševněfyzickým polem. Pak se zkoncentrují v centrech hlavových, ve středu prsou, v menších páteřních střediscích (jsou tři), v rukou (ve středu dlaní) a v nohou (ve středu chodidel.

 Ruce zvlášt jsou jimi prolnuty, září a vydávají zvláštní siloproud. Lze jej převádět i na jiná místa, propojovat je, aby dostaly posilu i pro své buňky a ty byly výkonnější než jim umožňuje norma jejich sil.

 Proto se doporučuje:

 Vkládat ruce na oslabená nebo churavá místa těla, dlaní k nim přilnout, podržet na několik vteřin nebo minut; pak je lehce přetírat kruhovým pohybem zprava doleva a naopak, odshora dolů.

 I mozek často posilovat tímto způsobem. Jednu ruku položit na čelo, druhou na zadní část hlavy, nebo oběma rukama přejíždět celé čelní pole.

 Při únavě či velké nevolnosti přetírat i tvář a šíji i jednu ruku za druhou odshora dolů, přední i zadní část těla a pak obě nohy najednou od boků až k patám i přes nárt až k prstům.

 Vždy s myšlenkou na Boží dar síly tak hojivé a posilující, za kterou vzdát Bohu slovo díků a chval.

 

 6. Disciplína hygieny

 

 Duchovní člověk i do osobní hygieny vkládá jemný duchovní úkon, aby si vyvíjel pozornost a úctu ke všem věcem a zvláště také ke svému tělu, a Boží s lidským v něm spojoval.

 Návod - doporučuje se:

 Po běžném, avšak pečlivém očištění těla vzít čistou vodu, požehnat ji duchovní myšlenkou hlasitě pronesenou:

 Žehnám ti, vodo, a světím tě Boží láskou. Upevni mé zdraví, oblej mé tělo v tobě skrytou silou.

 Do vody ponořit ruce, nabrat vodu dlaní a místo vedle místa lehce opláchnout (jednou týdně, nejlépe v páteční den k uctění oběti Krista).

 

 7. Disciplína jídla

 

 Jídlo je úkon běžný, avšak duchovní člověk jej pokládá i za duchovně důležitý. Potraviny jsou látky vyňaté z hmotných kategorií a dány do výlučnosti. Tím, že procházejí procesem výměny a rozložení, jsou bezprostředně účastny všeho dění v těle navozeného a organizovaného jeho skrytými systémy, v němž a jímž působí v těle duchovní principy.

 Vše, co přichází do těla, navazuje s nimi kontakty; tak i látky dodané mu z říše přírody a hmoty spojují tyto životní oblasti. Každé jídlo, je-li požíváno, stává se procesem spojování těchto diferenčních kategorií životních jsoucností. Člověk se takto stává důležitým článkem v souhře návazností.

 Jíst znamená pracovat jako v každé jiné práci, jen s tím rozdílem, že nepracují souběžně myšlenky, ale tělesné buňky. Umožnit jim tuto práci je úkolem myšlení. Myslet na jídlo a jeho látkové výměny je vydáváním energie pro tyto důležité procesy. Protože jejich zdroj je v energii Boží, navazuje se tímto spolupráce s Bohem i při tomto zdánlivě všedním dění. Proto každé stolování má být s vědomou účastí myšlení na proměnu věcí, přeskupování látek v látky, rozkládání určitých tvarů do beztvárnosti.

 Tyto pochody jsou projevem nesmírné moudrosti a geniální schopnosti organizovat život z překvapení do překvapení, z jednoho jevu ve druhý. Bůh promítá se i tímto jako pravý veliký jediný Všemohoucí.

 Důstojné chování při jídle je výrazem svrchované úcty k Boží činnosti, která i za tímto stojí.

 Pokrmy je třeba pojídat soustředěně, s vážnou pozorností a úctou ke každému soustu.

 Uvědomovat si, že je to práce člověku velmi důležitá, pro niž je nutno ušetřit čas a dát ji lidskou péči.

 Také vděčně před jídlem i po něm věnovat tichou vzpomínku Stvořiteli všech dobrých věcí, Dárci pokrmů pro svět lidský, zvířecí i poslední stéblo trávy.

 

 8. Disciplína práce

 

 Vytrvalost, ukázněnost a odpovědnost v práci jsou povinnou službou lidem i Bohu, který za jejich životem stojí jako Inspirátor jeho kladné činnosti.

 Pracovní schopnost a síly pro její uplatnění je nutno soustavně rozvíjet, delší čas jim věnovat největší péči.

 Necouvat před obtížnými úkoly, protože jimi člověk roste duševně i fyzicky.

 V každé práci, která se naskytne, hledat skrytý účel, pro nějž jí Bůh dal vyvstat, a právě v tu a ne v jinou chvíli.

 Práci vyhledávat sám, není-li jí nablízku. Jen vytrvalá disciplína přináší velké výsledky.

 Pracovat, znamená spojovat se přímo s anděly, protože ti jsou vtělená činnost Boží.

 Pracovat stále a rychle je nutností, protože čas nyní hraje největší úlohy, je cennější než všechny světské hmotné poklady, za něž se nekoupí ani poslední místo v království Božím.

 

 9. Disciplína držení těla, chůze a gest

 

 Důstojnost duchovního člověka se musí projevit i v jeho zevnějšku, na každém kroku i v užívání střídmých a jemných gest.

 Reprezentovat ve vesmíru Boží stvoření není úkol lehký. Život na Zemi a ve hmotě nesnesitelně ztížený nakládá na ramena břímě starostí a nemocí, takže tělo člověka se pod ním ohýbá jako slabý strom v bouři. Neuvědomí-li si to včas a nechá se strhnout do duševních depresí a položí si černou clonu na současnost i do oken budoucnosti, brzy srdce i mozek ochabnou nebo docela vypoví své služby.

 Každá starost ponechaná v mysli zpustoší člověka jako vichřice domy z hlíny. Duchovní člověk to nesmí dopustit! Dostává se mu v tomto čase milosti velké Boží pomoci. Musí na ni myslet, o ni se opírat v těle i v duši!

 Svalové, cévní i orgánové napětí křečovité, vyvolané i docela malou úzkostí, obavou, nedůvěrou, lítostí nebo i návalem nelibosti, zhoubně působí na všechny duševněfyzická složky. Mizí tělesná pružnost, orgány se do sebe schoulí jako člověk po ráně těžkými předměty. Ramena poklesnou, břišní části se vychýlí dopředu, krok je těžkopádný.

 A přece chůze je reprezentantem duše; její rytmus, rychlost přílišná nebo velmi pomalé kroky do značné míry člověka charakterizují.

 Duchovní člověk, který musí nad sebou bdít a mít pro vše ostříží oči, nemůže zapomínat na svou ústřední povinnost představovat na Zemi vtělený duchovní, božský princip co nejlépe, nejdokonaleji. Protože žije duchovněfyzicky, je povinen pečovat o všechny stránky boží reprezentace na Zemi; proto i o své tělesné věci, jak mu lze v rámci určitých omezených možností a nepříznivých osobních i světových okolností.

 Při sterých úkolech a neustálé činnosti musí stačit ještě i na vědomou chůzi.

 Věnovat jí pozornou, neustálou kontrolu někde na okraji vědomí a vnímání.

 Myslet při ní na držení těla, aby bylo úměrné vnitřní vyrovnanosti, absolutnímu zakotvení v Bohu, tj. také v mohutné síle a nejvyšší důstojnosti, v moudrosti tak kvalitní, že sama sebou udržuje stav klidu a jistoty.

 Duševní silou, pevným chtěním být všestranně dokonalý, držet ramena i všechny partie těla v pevné pozici, aby pohled na tělo při každé jeho akci dal tušit, že patří tělu duchovnímu, a proto povahy tiché, mírné, avšak hluboké, duše důstojné, ve všech složkách existence vyrovnané jako voda ve spojených nádobách.

 

 10. Disciplína hlasu

 

 Hlas je tajemství zvuků a skrytých zákonitostí života. Zvuk je úžasný tvůrčí element, o jehož škálovém rozsahu a vlivu na prostor není na Zemi vědění. Člověk dostal z něho určitou část k manipulaci s ním v omezeném hmotném prostoru.

 Hlasový fond je proto důležitou složkou jeho života. Projevuje ono tajemství Božského Loga, kterým je tvorba zvukem, který rozkládá i koncentruje životní podstaty do tvaru.

 Bohatství, které člověk dostal svým hlasem, není jím doceněno. Zachází s ním jako s všední a samozřejmou věcí. Ve skutečnosti je to jedno z nejsilnějších pojítek člověka s Kristem.

 Proto je potřebí:

 Vsunout je do náležitého zařazení mezi věci a složky života zasluhující pozornosti a péče.

 Hlasu si vážit a střežit jej se stejnou péčí jako sluch i zrak.

 Pamatovat na to, že je na něj vázána, do něj přímo vložena velmi silná duchovní složka, tvůrčí aspekt tvarového a bytostného jsoucna.

 Do hlasu se plně vkládat.

 Hlas pevně ovládat.

 Naplňovat jej určitou vůlí a chtěním, jím vydávat do prostoru melodické zvuky, vnitřní citový stav vložený do vibrací tónů.

 Uhlazovat jeho drsnost, tlumit přílišnou hlasitost nebo zvyšovat jeho slyšitelnost.

 Každé slovo jím dobře zvukově podbarvovat, tím upozorňovat na jeho důležitost, aby pěkně, jasně, srozumitelně vyznělo, neboť tím se zvyšuje jeho vliv na bytosti i všechny věci v prostoru.

 Tvárnit hlas jako výtvarník svůj model v dílo výrazné a samo o sobě mluvící, co představuje a čím je.

 

 11. Disciplína odpočinku

 

 Odpočinkem každý rozumí uvolnění od jakékoli práce, kterou za práci považuje. Pracovním výkonem však je i činnost smyslů, vzpřímená pozice těla, zaznamenávání dojmů, i málo důležitých.

 Jen na setrvání a pouhou existenci těla musí duše (duchový princip) vydat velká kvanta svých energií, bezpočtu impulzů řídících jeho funkce. Tělo samo jako určité seskupení hmoty nemá v sobě organizační principy. Ty dodává vyšší složka existenční sídlící v jádru každé buňky jako skrytý osobitý kvocient životní moudrosti i tvůrčí moci.

 Nosit tělo je pro duši námahou větší než je pro vzpěrače zvedání přetěžkého závaží, i když ona jako nesmrtelný princip spojený s věčným zdrojem sil Boha dostává od Něj pro úkol vytvoření a udržení těla v jeho zákonité funkci po určitý čas přesně vymezenou kvótu. Jejím vyčerpáním nastane proces stárnutí a tělesného rozpadu. Jen ve vzácných případech se do tohoto řádu zasahuje a dává se sil navíc k prodloužení tělesného života člověka pro jeho zvlášť naléhavé úkoly.

 Z toho plyne nutnost krajně šetrně zacházet s duševními silami, které podmiňují tělesnou výkonnost a vůbec tělo v jeho existenci.

 Člověk, který vstoupí do intenzivní duchovní činnosti, zvlášť pozorně a přímo úzkostlivě musí šetřit se silami, protože každá mu umožní pracovat pro Zemi a lidstvo, vytvářet nesmírné božské hodnoty.

 On nežije na Zemi jen pro sebe a malé rodinné společenství! On zde žije pro celý svět, a to nebe i Zemi, které spojuje a tím hmotu transformuje na božské bytí. K tomu musí být silný duchovně i fyzicky.

 Proto si musí zavést přísný denní režim:

 Konat práce a služby potřebné, které má za takové z hlediska duchovního i lidského.

 Nezdržovat se nikde déle než je moudré, protože každou minutou mine možnost duchovně pomáhat, chránit a posilovat neviditelnou cestou, sebe zdokonalovat nebo duchovně studovat.

 Rychle vyřizovat věci i úkoly namáhavé a nevítané, aby myšlením na ně se nevyčerpávala duševní energie nutná pro další služby a práce.

 Předem spočítat, kolik cest za prací je nutných, a přibližně odhadnout výši námahy pro ně i onu nezbytnou činnost.

 Děje-li se myšlenková příprava na denní úkoly, celý tělesný systém vstoupí do velké pohotovosti, zmobilizuje své síly a je i on lépe připraven ke službám. Tímto postupem se ušetří mnoho svalové i mentální energie, pracovník není unaven, a proto nepotřebuje tak velký odpočinek, jako když tělo teprve v posledním okamžiku před výkonem pracně sbírá své síly, burcuje své impulzy k aktivitě.

 Je-li spěch, tělesný systém místo naostření své pohotovosti a vytvoření dobré dispozice ochabne, impulzy pracovní upadnou do určitého chaosu (vše padá z rukou), člověk je unaven ještě dříve než začne práci.

 Vnitřní klid a myšlenková soustředěnost mají předcházet i doprovázet každou pracovní akci. V takovém stavu se celé tělo přímo rozehraje silovými proudy a zvládne lehce i složité výkony.

 Odpočinek v nedostatku času musí být chtěný. Je jím každé mlčení i zavření očí, klid, ticho vnitřní i vnější, uvolnění svalového napětí usednutím nebo ulehnutím třeba jen na krátkou chvíli.

 Odpočinkem zvlášť výborným je vědomé složení rukou na okamžik v klín nebo zkřížení jich na středu hrudi v tichém soustředění se na vnitřní síly.

 Odpočinkem blahodárným je vyprázdnění mysli od všech starostí, myšlení na příjemné věci a pohledy na krásu přírody, vědomé vdechování jejich silicí.

 Odpočinkem je prožitek lásky, v němž se srdce oblaží.

 Pravým duševním a fyzickým odpočinkem je činnost duchovní, jíž se regenerují všechny buňky, všechny vydané síly se obnoví.

 

 12. Disciplína osobní intimity

 

 a) Poučení

 

 Každý tělesný orgán má svou speciální zákonitost návaznou i závislou na komplexním systému těla. Orgány genitální mají zákonitost výlučnou. Jsou dílnou jedinečných a originálních tvořivých elementů, Bohem předurčených rozmnožovat, rozšiřovat životní bytostné pole. Jsou k tomu speciálně vybaveny dokonalou sestavou a souhrou tajemných existenčních fenoménů, jimž lze říci samoživoucí absolutní božský potenciál.

 Funkčně je oddělen od ostatních substancí a tvůrčích aspektů majících úlohu spojovat, propojovat nebo vytvářet samostatným kvocientem iniciativy (mírou a intenzitou tvořivého impulzu) novost, tvarovou rozmanitost a různorodost. Tento zázračný božský potenciál ve svém hlubinném prapůvodu je neprobádatelný a nedefinovatelný. Lze jej jen přijmout jako tajemství nezvažitelných, nezměřitelných skutečností a existencí. Úžasné je i to, že je věnován člověku, dán jako jedinečná dispozice tvořit sebou a v sobě živé nové formy bytostnosti aplikující bytí a činnost ducha na fyzické energie, biochemii a prvky hmoty. Je mu ponechán i v jeho porušenosti, i když tím je tvořen řetěz příčin a následků (deformovaný tvoří deformované).

 Je shromážděn v genitální lidské oblasti v mohutnosti nepředstavitelné. Její potence by mohla dát vznik miliardám miliard těl, tj. speciálních, živoucích forem ústrojových systémů, které aplikovány na duševní princip a přes něj na duchový (na ducha), jenž vychází z Boha a z Něho přijímá mohutné dispozice inteligenční a tvůrčí, vytvářejí bytostný život, jak mu člověk pozemský rozumí a je uvyklý jej vidět a registrovat.

 Z těchto potencí však Bůh dává do plné činnosti jen určitý díl úměrný tomu, jaký počet tělesně projevených lidí má na Zemi existovat. Život člověka má totiž i jiná střediska ve hmotném vesmíru, zatím lidstvu neznámá. Mimoto jsou lidská sídla i v jiném životním středisku (posmrtná). Země však jako centrální středisko životních protikladů a tím s velkou vývojovou a spásnou možností, kterou Bůh poskytuje ze své strany (působením Krista) i podmínkami života ve hmotě a v těle, má zvlášť řízený příliv a odliv tělesně žijících lidí.

 Řízení má svůj systém zákonitostí. Když docházelo k vybočení z něho z různých důvodů (hlavně pro obecný úpadek řádovosti v lidském dění i nedbalostí těch, kdo měli tyto věci v kompetenci na straně duchovní, ale špatný příklad člověka i je narušil), vcelku zůstával dlouhý věk bez zásadní změny. Kontroloval každou z lidských bytostí před i po procesu vtělení. Každá vstupovala na svět s předem sestavenými programy osudu, vztahů, práce tělesné i činnosti duševní.

 V tomto programu byly vloženy i její dispozice rozplozovací. Úměrně tomu, kolik z lidských bytostí a v jaké kvalitě měla přes ně uvést na svět, dostala díl onoho živoucího božského potenciálu, z něhož jsou zárodečné tělesné buňky s jejich funkční speciální kapacitou, genovou sestavou a jejími kódy. Jestliže jí životní plán určoval vytvořit nová těla lidí, celý průběh tělesných a hlavně genitálních procesů, jakož i duševní stavy, osudové vztahové dění i všechny jiné osobní i rodinné okolnosti, navozovaly vhodné situace pro naplnění poslání. Tím se stalo, že onen člověk byl veden někdy i proti své rozumové vůli k intimnímu propojování, jehož úlohou také je uvést v činnost ony tajné tvořivé božské potenciály, z nichž vzniká nový živý organismus vysoce kvalitní, protože napojený, proniknutý duchovými principy vědomého, myslícího a činného já, které v těsné symbióze s tělem vstoupilo do pozemské lidské existence.

 K přesunutí božského tvořivého potenciálu skrytého v zárodečné buňce z jeho pasivní pozice do vysoce aktivní, aby v ní splnil svou funkci, je zapotřebí nejen systému určitého mechanismu, který se rozehrává bez vědomí v té věci angažovaného člověka. Tento mechanismus je soběstačný jen když se jím vytvářejí organismy složené jednoduše nebo k nimž není vázán duchovní činný princip (vědomá myslící psychika - duše). I tyto principy mají svá odstupňování kvality. Kde působí záblesky inteligence, lze se nadít, že dochází k prvním pokusům o vazbu onoho organismu na určitý, třeba pouze základní (tj. nevyvinutý) duchovní princip.

 K lidskému tělu se váže a přímo jej proniká, v sebe absorbuje a tím vlastně do značné míry transformuje jeho systém na svůj duše člověka, a tím činný, vědomý, myslící duch. Tím se celý proces jeho početí stává záležitostí nejen lidskou, ale i strany Boží. I ta vstoupí do určité aktivity. Nejdříve uvolní své zvláštní citové impulzy a pošle je do duševní lidské oblasti. Tam se pak odehrává malá nebo i velká (podle okolností a duševní hloubky i zralosti) bouře mentálního i citového vzrušení.

 Vlny zesílených emocí (pocitů) zapůsobí na všechna silová pole tělesná i duševní. Rozehrají jeho systémy a ty zpětně vrhnou do vědomí celou škálu pocitů. Vycházejí z nervové hry, v nichž každý zvlášť se rozechvívá až v jádru své buňky a dává vědět po své informační lince, že se děje něco krásného, vzácného i velikého, o čemž dát přesnou definici je nad jeho možnosti. Kdyby mohl lidsky mluvit, řekl by, že je v blažené náruči Boží. Nemýlil by se, protože příjemně vzrušující okamžiky mohou vstoupit do vědomí jen blízkostí, přítomností Boží lásky, která v oné chvíli vychází ze své nedostupnosti, vstupuje k člověku a vydává se mu, aniž se ptá, zda si ji zaslouží.

 Proto také tělesné propojení silně vzrušeně i blaživě prožívá i ten, kdo je jinak duševně sláb i mravně narušený, či vůbec neuznává Boží existenci. I když při něm k početí nedochází, je vždy a v každé situaci navozována jeho možnost, a tou je přetajemná účast lásky Boha, která jediná je principem blaženosti i pravým principem tvůrčím, bez něhož nemůže nikde a nikdy vzniknout zcela nový tvar, tím méně onen podivuhodný organismus lidský v jeho duchovnětělesné jednotě.

 Jako je genitální oblast (pro její speciální sestavu určitých nervových buněk zvlášť citlivě reagujících na myšlenkový a citový stav) vázána na nejvyšší princip Boží lásky, s nímž se člověk zvlášť silně propojuje v citově, jemně a s něhou lásky lidské prožívané v intimním okamžiku, tak má i určité vazby s principem protipólním (jako vše ve hmotě). Jeho nositelem a koncentrátorem je onen duch z kategorie lásce odporujících mocí, který vládne hmotnému pozemskému jsoucnu. Co se rodí přes hmotu, je v jeho vlivu a podléhá systému, jímž organizuje hmotu.

 Oblast genitální je mu zvlášť blízká, protože tělo v ní se tvořící je z prvků a látek z jeho oblastí. Má právo účasti na procesu početí lidského těla. Jeho účast vnáší do sexuálních okamžiků člověka specifické prvky: nezkrotitelné až tvrdé chtění, prudkou až spalující touhu ovládnout a podmanit si, pocity, které neblaží, ale plynou z uměle navozeného vyvstání dráždivé nervové hry, kdy vzniká chaos pocitů, trýzeň a blaho buď rychle po sobě následují, nebo jsou oba současně ve vědomí, střídá se uspokojení s novým hladem vášní.

 Početí, které vznikne za těchto stavů, je velice neblahou konstelací pro onu duši, která nastupuje proces vtělení a účastní se celého průběhu tělesného propojení, do něhož v určitém momentu vloží také ze sebe část síly (nejdříve mentální, chtěním spojit svůj život s dvojicí tělesně spojenou, pak další své vlivy a síly). Silné vibrace energií, zesílená prudká vášeň v tělesném spojení, uvede do vírů tak mocných, že duše, která se ke dvojici přiblížila, je od ní odmrštěna jako lehké předměty vichřicí na vzdálená místa své základny. Svůj pokus početí těla musí několikrát opakovat (je-li ona dvojice povolána k úkolu posloužit jí rodičovstvím).

 Mimo tyto přímé překážky má i řadu jiných těžkostí. Vliv prudké vášně jí navodí nepříznivé podmínky pro uplatnění jemných duchovních principů, které jsou její vlastní i které v té chvíli od Boha dostává jako vybavení na cestu hmotou a Zemí. Nejsou-li vsunuty zvláštní pro to cestou již do dispozic zárodečných, těžko se v dalších fázích navazují na rozvíjející se tělesný systém jak hned v těle matky, tak i později.

 Odhalením těchto posud skrytých věcí vychází najevo, jak důležitý je sexuální vztah a jeho prožívání. Neschopnost některého člověka žít oduševněle, mravně, ukázněně, myslet moudře, pracovat odpovědně nebo na vyšší rovině, není vždy neklamnou známkou slabé inteligence nebo nízké úrovně jeho vlastního já. Mohou to být výsledky nepříznivých okolností, za nichž došlo k početí jeho duchovněfyzické formy, tj. těla, v němž žije.

 Odpovědnost dvojice, která se tělesně propojuje, je nesmírná v každém okamžiku této situace. Každá navozuje možnost početí, je-li ovulační systém ve funkci, a tím vstup člověka na tento svět, což je možnost jedinečná. Je žádoucí vejít a žít tam, kde žil Kristus a kde zanechal spasitelskou milost. Proto ty návaly bytostí dožadujících se vstupu na tento svět pro svou rychlou obnovu a spásu. Dvojice, u níž je možnost dát fyziologické podmínky pro tento proces, je prvním předpokladem jeho uskutečnění.

 Tak bude do doby, než Kristus dá jiné rámce věcí pro život lidský, v němž i sexualita přejde do jemnější, dokonalejší sestavy, přesune se do prožitků blaživé boží lásky bez uměle, nervovými mechanismy navozené pocitovosti.

   

 b) Návody

 

 Duchovní člověk, který si přeje a má být dokonalý i v oné duševnětělesné vztahové stránce života přecházející až k nejdůvěrnější - k osobní intimitě (sexualitě) - nechť se řídí těmito radami:

 Základním a zásadním v těchto věcech je: uchránit se sexuálních projevů a zážitků do věku zletilosti. Tělo i psychika jsou do té doby ještě nedozrálé, náležitě neprojevené, nervový systém je nehotový, slabý pro nápor vzrušujících dojmů, pocitovostí i emočních vln. Mohou tím vzniknout poruchy srdeční i v mozkové soustavě, blokáda vyšší nervové činnosti, z čehož může vyplynout předčasná ochablost pravé citovosti, útlum inteligence, deformace páteře i určitých choulostivých orgánů.

 Nevyhledávat vědomě a chtěně příležitost k seznamování a sbližování se za účelem mileneckých vztahů. Tyto věci jsou tak významné, že jsou pod neustálou vyšší kontrolou a vedením, a to samo dovede určitou bytost k určité bytosti, je-li to její vztahový osud. Kdo má být po bok přiveden, včas tam je! Kontrole nad sexuálními vztahy se vymykají jen bytosti již vrozeně deformované, tj. takové, které jako narušené se zrodily do Země. Není-li zvláštním seskupením okolností a situací navozena příležitost k dvojičnímu vztahu, je to náznak, že není ještě její chvíle, že překážky k tomu jsou:

 1. Osudové - takový vztah není dovolen z různých absolutně závažných příčin, unikajících rozumovému pohledu.

 2. Fyziologický systém není zralý či vůbec vhodný pro dvojiční vztah, který je zatížením a někdy i rozvrácením mentální, nervové i hormonální soustavy, nejsou-li ony pro to náležitě fundovány.

 Dochází-li ke známosti, nechť je uskutečňována jen zalíbením si a přilnutím k druhé bytosti pro její osobitý projev, jemné vystupování, celkové oduševnění či shledanou výbornou vlastnost. Tělesné zalíbení nesmí převýšit duševní cit příchylnosti. Je-li za krátký čas shledán opak, znamená to, že tato bytost je přivedena:

 1. Pro pomoc jejímu stavu (obětovat se za ni).

 2. Pro její výchovu k vyššímu životu (nesnadný úkol duchovní).

 3. Pro pokušení či zkoušku obou stran (takové případy jsou časté). V případě, že všechny snahy o zušlechtění toho druhého i při použití správných metod (trpělivé snášení, přesvědčování, působení láskou a modlitbou) jsou takřka  bezvýsledné - zrušit vztah důvěrný a zůstat jen u přátelství a duchovní pomoci jí jako bytosti lidské.

 Je-li ve vztahu dvojice vzájemná láska, pak ji prožívat hluboce a velmi citově, něžně a vroucně, a ještě i tak jakoby ten druhý představoval a soustřeďoval všechno hodné lásky: především Boha, pak matku, otce, bratra, sestru, přátele, věci příjemné a milé, žádoucí a nepostradatelné. Takovéto pojetí lásky rodí úctu a důstojné chování ke druhému, chrání před tělesnou hrubou vášnivostí a vloží vztahy na vysokou úroveň duševního pouta a pravého svazku srdcí, které pak plní úlohu lásky nejen osobně vztahové, ale lásky univerzální - božské.

 Sexualitu považovat za zvláštní až výlučný doplněk dvojičního vztahu, který může být i nemusí, a proto ji nestavět na místo první nebo nejdůležitější záležitost manželství, i když v něm má tradiční místo pro mysterium početí a pak i Božím řádem dovolené propojování těl, které jednak co nejúžeji spojuje jejich fyzickoduševní složky, a je-li vzájemná láska slabá nebo dokonce chybí, nahrazuje poněkud uměle a tím ovšem nepřirozeně podmínky pro vytvoření zvláštního společného těla složeného z jemných fluidních látek, které dodávají jako duchový potenciál myšlenky a city svým upnutím se na vzájemný vztah lásky i intimity v jeho rozvíjení se a stupňované intenzitě.

 Toto neviditelné jedno tělo (jak říká Pán v evangeliu) má velice důležitou úlohu při početí. V něm jsou totiž nakoncentrovány duševní i duchovní kvality dvojice. Z nich pak je bráno a vkládáno do genů zárodečné buňky (z níž povstane nové psychofyzické tělo, lidsky nezasvěceně řečeno - dítě). Je-li toto společné tělo slabě fundováno - je-li vztah dvojice citově vlažný či je zde vzájemná nebo jednostranná nevěra, tzv. cizoložství, zvláště ženy, manželky, matky, na níž zvlášť záleží při početí - vybavení genu je velmi slabé a člověk, který jej přijme jako tzv. dědičný kód, je tím nesmírně poškozen, ochuzen. Důsledky toho jsou vážné a někdy i otřesné. Ne marně měli Izraelští přísné tresty pro cizoložství, aniž třeba znali tajnou souvislost věcí. (Ono rčení, že Bůh trestá hříchy rodičů na dětech, platí zvlášť zde.)

 Dojde-li z lásky a v její činné touze ke chvíli propojení, pak nechť se pro to zvolí způsob jemný (bez předchozí myšlenky lásky na milovanou bytost a citového rozhoření nemělo by k němu vůbec dojít), plný něhy a odevzdanosti lásky, v odpoutanosti od všech nižších představ i od osobního já, které se má vlastně ztrácet, zanikat, rozplývat se v já toho, s nímž se duše i tělo propojuje. Celý prožitek vnímat a prožívat někde mimo sebe, ve vyšších oblastech až v božských jsoucnech láskyplna a něhyplna, které je zcela neosobní, je univerzálním objetím pro všechny bytosti spojující se v úkonu lásky, v jejím plném dání se.

 K takto prožívanému krásnému a vzácnému okamžiku se přibližují andělé, spojují se s citovým krásnem něhy a lásky Božské vydávající blaho - neskonale tiché potěšení celého vědomí. Prožíváním nejdůvěrnější intimity v obapólném citovém souznění rozhoří se duše obou propojených bytostí zvláštním, silně zářícím duchovním světlem, které je obklopí, zahalí, vytvoří světelnou auru duchových vibrací, jež uzavře přístup démonům, kteří se až zuřivě domáhají práva na přítomnost a účast na intimních prožitcích lidské dvojice. (Jejich účast na tak delikátní věci je důsledkem pádu Adama a Evy, kteří jako první přijali do svých vztahů nízké luciferské aspekty vášní, a tím se zpronevěřili svému poslání uchovat vztahy lásky božské bez porušení nižším osobním chtěním.)

 Jakmile intimní chvíle sklouzne na pole vášní (a to se děje odstupem od vědomí lásky, kdy se začnou sledovat jen smyslové pocity ve snaze je umět uměle vystupňovat), krásná světelná aura opadne, vyprchá a dvojice je nechráněna. Okamžitě ji obklopí bytosti podsvětní (při neukázněné vášni i z říší pekla) a stanou se režiséry aktu, který zapojí na své genitálie, mnohem hrubší než má člověk (nejsou však schopny rozplozování). Pak se dějí věci, které již nelze vyjádřit. Je to scéna, jakou předvádějí jen Goyovy obrazy příšer v jejich orgiích. (Jedna nebo i několik takových bytostí vystoupí nebo se posadí na vášni propadlou dvojici - ponejvíce na muže - a primitivně i velmi necudně se chovají.) Kdyby ona dvojice, která pod jejich vlivem také zhrubne, zprimitivní a padne někdy níže než do zvířecí roviny, mohla v té chvíli vidět vyšším zrakem svou situaci, prožila by otřes z hrůzy a ztratila by snad svou vášeň navždy.

 Proto není dosti slov k vážné výstraze před sexualitou, jejímž vodítkem je holá vášeň. Je-li její náplní hluboká, každým propojením zvětšující se láska - je to věc božská. Vložením prudké vášně je to věc luciferská, pekelná. Tím, jak se sexualita chápe, navozuje a prožívá, člověk projevuje svůj vnitřní stav, moudrost či primitivismus, celkovou kvalitu svého já.

 Každý muž i žena vyhledávající tělesná spojení bez předem prožitého a stále trvajícího vztahu lásky k bytosti, s níž se spojují, přitahují do života lidstva strašný, nebezpečný démonismus. Neustane-li včas ten či onen zneužívat tak výlučných a přímo mysterijních věcí, jakými jsou bytostná propojování, jimiž má být projeveno jen láskysplývání duší a pak obou i každé zvlášť s Bohem, i sám tajemný zázrak početí, pak dříve nebo později propadne démonismu sám. Tím se vyřadí z pomoci andělů i z procesu milostivé spásy.

 Sexualita bez lásky a jen pro vášeň, která nebere ohledy na řád vztahů bytostí, je hřích smilství, který právem zakazuje již Mojžíšovo šesté přikázání.

 Omluvy není ani tehdy, dochází-li k tělesným intimitám - avšak bez lásky a jen z vášně - v rámci manželství. O to ještě hůře, neboť početí bez lásky je předurčením těžkých komplikací tělesných i osudových onomu člověku, který přes ně a jím do života Země přichází. Je položením onoho nového do rukou ďábelství; stalo se za jeho asistence, a to je stín takřka na doživotí.

 

 c) Zvlášť důležitá poučka

 

 Početí je záležitostí absolutní svým významem pro život jedince i lidstva. Do této doby nebylo vloženo do vůle pozemského člověka, aby podle rozumu s ním manipuloval. Každý chtěný zásah do něho nese trestný následek.

 Počet lidstva na Zemi má být vystupňován až do výše osmi miliard (nepřijde-li změna do tohoto plánu milostivým zásahem Krista, který může člověka osvobodit od nutnosti prožívat na Zemi svůj rychlý vývoj a omilostňující proces), aby se lidství rozložilo do tolikerého počtu osobitých originálních individualit ke zkoumání možných aplikací na program, jímž má být ukončen individualizační proces, a počet bytostí, který z něho vzejde, bude stabilní na dlouhý věk.

 Protože příchod lidských bytostí na svět jde přes vztahy a spojení dvojic, byla každá v přísné a přesné registraci. Bylo s ní počítáno pro mysteria početí a službu rodičů. S naplňováním stanoveného počtu lidstva se tento úkol navršuje a duchovní vedení již připravuje určitý zásah do těchto složitých a důležitých záležitostí. Dochází k rozdělení dvojic na tři kategorie:

 1. Na ty, které jsou ve stavu jednoduchého lidství a ještě značně připoutané ke hmotě.

 2. Na ty, které jsou již oduševněny a zčásti produchovněny.

 3. Na dvojice nejvyšších kvalit člověka, které vědomě nastoupily duchovní život a služby Bohu v pozemských i vesmírných cestách.

 Podle zařazení je s nimi jednáno:

 První kategorie je nadále ponechána v rámci dosavadní řádovosti týkající se početí a služby rodičovstvím. O regulaci početí vzešlých z jejich vztahů se dál bude starat svět zákony, které pro to ze svých hledisek sestaví a uvede v platnost.

 Přes dvojice druhé kategorie vstoupí do inkarnace bytosti, které nepřicházejí na svět z trestu a za pokáním, ale ku pomoci lidstvu různou formou. Je to opakované zrození velkých lidských osobností i světců, kteří svým vstupem snášejí duchovní sílu z nebes, aby kritická doba měla více zduchovněných kvalit a tím větší možnost rychlého vítězství dobra. Aby se tento program řádně naplňoval, každá z těchto dvojic vstupuje pod přísný andělský dohled při svém tělesném propojení, aby bylo uchováno pro vyšší úroveň a k živým zárodečným buňlkám se mohla přiblížit, na sebe je napojit vyšší bytost. Je-li početí takto vyšším duchovnem řízeno, není potřebí tvořit mu umělé hráze. Vzácných duchů nepřijde větší počet, nejvýše do třetice. Zábranou lze docílit jen zdržení, ale ne jejich příchodu!

 Třetí kategorie bytostí má výlučný úkol vytvořit vztahovou novost, kdy se lidské prolíná s božským, a to nejen při objetí lásky, ale i v každém projevu lidství. Proto do každého musí být vložena vědomě vyvíjená ušlechtilost, duchovnost. Život takové dvojice je záležitostí Boha, protože se do ní vkládá a jí používá pro skrytá mysteria života (viz poučení Vážné a závazné). Vstup na tak vysokou úroveň osvobozuje z úkolu služby tělesným rodičovstvím; proto celý genitální systém se jim začne přeskupovat - vyvíjejí se z něj impulzy, jichž je k početí třeba. Jen na výslovné přání může být i tato dvojice vsunuta do jednoduchého lidského poslání a dát příležitost ke vtělení člověku. Tím se ovšem navodí nová lidská připoutanost. Jen velkým vypětím sil duševních lze duchovní služby a lidské povinnosti vyrovnávat a všemu dostát. Tělesná propojování této dvojice jsou dovolená za předpokladu, že se tak děje jen ve výjimečných chvílích, kdy se oba cítí naplněni velkou láskou, a při spojení vnímají a prožívají jeden ve druhém blízkost Boha - přítomnost Boha. (Toto je vysoký ideál, je ještě nesnadné jej naplňovat, avšak - všemi silami je již nutno o to usilovat - realizovat.)

 

 13. Disciplína zdraví

 

 Duchovní člověk má mít na všechno jiné oči, než má ostatní svět, protože ví, jak nesmírně složitý, příčinný a vázaný je lidský život; zvlášť jeho duchovněduševní a duchovnětělesný projev. I své tělo má vnímat jako tajemný živý svět, v němž každá buňka je sídlem duchové jiskry vyšlehující z hlubinného ohně ducha člověka. Tento oheň vychází z Boha, z Něho je vzat a vložen do člověka, aby v něm byl život, síla a pohyb. Tajemnou vazbou duchových živoucích principů je s Bohem spojeno i tělo.

 Pokud si tyto skutečnosti člověk plně neuvědomí, je mezi jeho vědomím a tělesností velká vztahová propast. Ta vede k nedostatečné koordinaci duševna s tělesnými složkami, s nervovým, žlázovým i orgánovým systémem, na nichž je člověk závislý při své seberealizaci ve hmotě a na Zemi. Až na poměrně malou část tělového systému, která je řízena mechanismy reflexů, silových nábojů a buněčných kódů, je tělesný chod odkázán na vnitřní duševní sílu člověka a zvlášť na jeho umění (kterému se dosud nenaučil) manipulovat s jejími možnostmi a prostředky.

 Z toho plyne, že tělo nelze ponechat bezstarostně a bez zájmu jeho zdánlivé samostatnosti, nebo představě, že je to dokonale vybavený kybernetický kolos. S tělem naopak je nutno zacházet jako s živým dítětem, velmi neukázněným a neposedným, které bezpodmínečně potřebuje velkou péči, dohled, přísné zacházení a výchovu. Dispozice má obrovské, avšak vázané na duševní stav, na myšlenkový a citový život. Každé jeho silnější rozvlnění vyvolává v tělovém systému bouři až otřes celé buněčné skladby.

 Ony duchové jiskry, skryté v nejzazším jádru buněk jako jediné a pravé nositelky jejich živoucích životních kapacit a existenčních kvalit, jsou malými tykadélky, jimiž se těla dotýká sám Bůh a po nich ze sebe posílá síly a moci pro tělesný život a pohybový chod. Protože jsou z Boha, mají v sobě božskou kvalitu: moudrost, lásku a náboj nesmrtelnosti.

 Setkají-li se na svých cestách tělesnými silovými poli, která propojují duchovými kvalitami, s protikladnými aspekty, jaké rodí a do oblasti těla vysílají negativně, protipólně sestavené myšlenkové a citové vlny (ve hněvu, v rozčilení, rozrušení či citovém otřesu), okamžitě přeruší svou pouť, zastaví se, nevyšlou duchové impulzy a v nich skryté živé síly tam, kde je jich absolutně potřebí: do tělových silových drah, které vedou oblastí mozkovou, páteřní a srdeční. Tyto oblasti, ochuzeny o jejich proud, nezvládnou v příštím okamžiku své funkce, nenaplní systémové programy.

 Opakuje-li se tento nežádoucí jev, úchylky se vystupňují a posléze naostří tak, že dojde k nervové krizi. V ní pak dochází k předčasné ochablosti těla, k těžkým neurózám (to je první stadium) a od nich je již malý krůček k vážné i smrtelné chorobě.

 Je nesmírně těžké, někdy i zcela nemožné tyto deformace tělového systému napravovat. Lze toho docílit jen radikální změnou duševního stavu, myšlenkových pochodů, které z negace musí být přesunuty do kladu. K tomu je třeba vůle. Ta však, ač je svým původem z ducha, v tělesné situaci své působnosti je vázána na kapacitu nervů. Jsou-li ony sláby, je i vůle bezmocná. Tento řetěz souvislostí může člověka uvěznit na dlouhý čas do utrpení, k jehož odstranění žádná lékařská věda světa nedá klíče…

 

 Návody:

 Chceš-li být zdráv, pečuj velmi usilovně o svůj duševní stav:

 Zkoumej a kontroluj myšlenky a pocity.

 Měř pečlivě a přísně míru svého rozrušování v každé nemilé či tísnivé situaci.

 Odhaduj prudkost a intenzitu rozčilování a podrážděnosti, od níž není daleko ke hněvu.

 Nedovol myšlenkám (a to zvláště kategoricky s maximem vůle) zabývat se problémy, protože je tvá iniciativa, jsou-li opravdu velké, nevyřeší, není-li pomoženo shůry, a mimoto mohou být uměle navozeny, vyvolány tvými tajnými odpůrci, jimž záleží na tom, aby byl vnitřně blokován a jako ochrnut v síle (tak se při napětí myšlenkovém a celkově duševním děje) a nadto ještě projevil nedůvěru v pomoc a ochranu z výše…

 

 Pamatuj:

 Svým pevným vnitřním klidem a vnitřní rovnováhou vstupuješ na cestu zdraví, není-li tvé tělo už příliš narušeno předchozími chybami v myšlení, prudkými výkyvy a otřesy, které působí smrtelněji než všechno jiné, co z vnější strany ohrožuje zdraví (infekce, znečištění ovzduší, dráždivé nápoje, kouření, přepnutí tělesných sil v těžké práci.

 Jsi-li vnitřně rozrušen nebo pro něco nešťasten nebo toužíš být duchovnu blíže, vsuň se v duchu k levé straně těla (dobře je usednout, levou ruku opřít mírně hlavu, dlaň je položena na čelo směrem k levému spánku, kterého se dotýká), hlavu nakloň k levému rameni, maličko schyl k hrudi, zavři oči a navoď chvíli hlubokého ticha. V něm setrvej bez hnutí a beze slov, jen ve vědomí, že jsi v blízkosti Boha, že se tvá ruka tvého osobního anděla lehce dotýká tvých skrání a předává ti Boží posilu, útěchu a zároveň ulehčení tvého břímě, urovnávající a klidnící věci a záležitost, která bolí nebo tíží starostí. Tento tvůj postoj nebo pozice bude bezeslovnou korespondencí mezi tebou a tvými osobními anděly a učiteli. Jakmile se takto projevíš, bude to pro ně znamením, že je voláš a potřebuješ útěchy, duševního i tělesného posílení…

 

 Každý den nebo alespoň dvakrát týdně věnuj čtvrt, půl hodiny oddechové chůzi, tiché volné procházce. V ní nebudeš nikam spěchat, ničím se unavovat, nic těžkého nosit (v duši, i jako věci pro potřeby - tašky apod.).

 Navodíš volný krok, avšak ve vzpřímeném a pružném držení těla.

 Volný, tichý, avšak zrytmizovaný dech.

 Vyprázdněnost, bezstarostnost mysli.

 Nebudeš vnímat žádnou zajímavost kolem (obchodní výklady nebo nápadnost lidí či krajiny), protože tvá duše se přenese na čas, co takto půjdeš sám nebo s tím, kdo je ti vnitřně souzvučný, do krásnějšího života a světa. Přeneseš si ji tam sám svým přáním tam být, svou vnitřní představou i s přímou pomocí tvých osobních andělů.

 Uvedou tě tam do proudů životodárností, vloží ti duši i tělo do pramenů duchové síly dané ze zvláštní milosti Boží.

 Ve chvílích tohoto přenesení zachováš hluboké mlčení (čtvrt či půl hodiny), kdy budeš ponořen do své duše a ona do Kristovy. V Ní je tvá síla i tvé zdraví…

 Cítíš-li se unaven a sláb nebo se domníváš být nemocný nebo tě zvlášť některý úd nebo orgán bolí, konej tato psychomentální cvičení:

 Usedni nebo ulehni (rovně - lze to prokonávat, prožívat i při pomalé, procházkové chůzi).

 Soustřeď pozornost na tělo.

 Mysli na to, že je proniknuto tvým já, tvou duší, že s ní tvoří jednotu.

 Mysli na to, že v tvé duši je část všeho, co má Bůh: nesmrtelnost - síla - stálá svěžest - velká mohutnost - dokonalá souhra všeho, co je život, jeho duchové principy i energie - životodárnost - pohybová schopnost - výkonnost - absolutní zdraví.

 Mysli na to, že tento věčný božský potenciál kvalit přechází do těla.

 Mysli na to, že je rozváděn nesčetnými tajnými průdušnicemi do jeho buněk, v každé si tvoří malé jezírko jako zásobárnu svých sil pro tělo.

 Mysli na to, že tělo je jími prolínáno, duchovně živeno.

 Mysli na to, že jsou duchovou krví těla a pro tělo.

 Mysli na to, že ona mu dává zdraví, sílu, svěžest, pohyb, trvání i krásu.

 Tyto myšlenky změň v představu těchto skrytých skutečností. Vsunuj do nich celé vědomí, ztotožňuj se s nimi…

 

 Pak přejdi do určitého systému posilování a uzdravování:

 Soustřeď se na obě nohy (silně).

 Přesuň vědomí pozorně a pomalu, ale pevně do levé nohy.

 Vytvářej představu a tak pociťuj prolínání jí životodárnými duchovými proudy, silami a energiemi.

 Začni od prstů, přes nárt, chodidlo, kotníky, vzhůru po holenní kosti i svalové tkáni ke kolenu.

 Od něho pomalu výš a výš až po kyčelní oblasti.

 Pak se vrať zpět k pravé noze a opakuj celý postup.

 Zpočátku to bude namáhavé a bude třeba nových a nových pokusů než se to částečně zdaří. Až dokážeš zpracovat nohy (za delší čas, tři týdny až měsíc i déle), přejdi se stejným cvičením k rukám. Za určitou dobu spojuj produchovňování nohou a rukou. Pak postupně, pomalu a část po části začni touto metodou zpracovávat (pevnit, sílit, osvěžovat, léčit, uzdravovat) tělo od hlavy až ke genitální oblasti a včetně jí. Nejdříve stranu levou (má sama silnější vazbu s vnitřními duchovými principy i se světem Božím), pak pravou. Za čas přejdi k prolínání duchovou silou vnitřní orgány (lze je vzít jeden po druhém nebo komplexně)…

 

 Budeš-li věnovat této disciplíně soustředění, pozornost, péči, snahu, vytrvalost a denně chvíli času, budeš-li důvěřovat a mít jistotu, že je to rada tvých osobních učitelů, kteří tímto ti dávají velký dar svých zkušeností a svou účast na tvé každodenní praktice - zanedlouho pocítíš proměnu svého duševnětělesného stavu.

 Až budeš posílen a vnitřně uklidněn, pevnější a stálý v božím dobru i každém duchovním uloženém i převzatém úkolu, začneš další psychomentální disciplínu. Ta bude sloužit novému tělovému systému.

   

 14. Disciplína kladu

 

 První stupeň:

 Vyrovnané a pevné držení těla…

 Soustředěná pozornost na dech…

 Vnímání dechu, doprovázené duchovní myšlenkou, v níž je i pevná představa vědomí skutečnosti Boha, vyjadřujeme hlasitými slovy:

 Uvědomuji si nesmrtelný, tvořivý dech Boha Tvůrce, v Němž a z Něhož je všechna síla a energie pro život, všechna životodárnost - harmonie - rytmus - rovnováha a jednota.

 Zapojuji svou bytost na věčný dech Boha…

 Spojuji svůj dech s dechem Boha…

 Vkládám svůj dech do dechu Boha…

 Harmonizuji svůj dech podle rytmu a harmonie dechu Boha…

 Vdechuji životní sílu a energii z dechu Boha…

 Vdechuji věčné zdraví - rovnováhu - mír a jednotu Boha…

 (Každou vyslovenou myšlenku spojit s pomalým, hlubokým a rytmickým dýcháním.)

 

 Druhý stupeň:

 (Úkon se děje v tichu, v myšlenkách i slovy, která úkon umocní.)

 Ruce se upaží, po vyslovení každé myšlenky se položí na střed hrudi pohybem, který znázorní semknutí, spojení věcí rozdělených. V dosaženém zklidnění, tělesném uvolnění, avšak s vypjatou vnitřní vůlí vyslovujeme danou silnou myšlenku podloženou přáním, aby se stalo, co vyslovíme, a zároveň pevnou představou, že se přání uskutečnilo - realizovalo:

 Sjednocuji svou bytost…

 Sjednocuji všechny složky své bytostné existence v jednotu, jejíž jméno je člověk…

 Sjednocuji duševní síly…

 Sjednocuji tělesné energie…

 Propojuji své tělo duchovní energií…

 Spojuji duševní a fyzické tělo v jednotu a vyrovnanost funkcí…

 Zesiluji a harmonizuji pole fyzických energií…

 Dávám tělu zdravý rytmus…

 Zpevňuji rovnováhu tělesného organismu…

 Spojuji tělesné orgány ke spolupráci v dobrý chod…

 Naplňuji se zdravím, svěžestí a pevností každé buňky…

 Bůh mne posílil a uzdravil…

 Jsem zdráv a vždy schopen pohybu, práce a služby…

 

 Třetí stupeň:

 Odmítám neklid, tíseň, obavu, starost, bázeň…

 Odmítám únavu a ochablost…

 Odmítám pocity bolesti…

 Odmítám nemoci…

 Odmítám slabost…

 Odmítám nedůvěru…

 Odmítám rozčilení a hněv…

 

 15. Disciplína zvláštní duchovně tělesné služby

 

 Systémy těla jsou vnějšímu vědomí skryty. Silová pole, jejich rozmístění a funkce jsou střeženým Božím tajemstvím, aby poznání těchto věcí nebylo člověkem zneužito. Odkrývá se, je-li on schopen nejen těmto jemným složitostem porozumět, ale zapojit se do tajemných procesů uvnitř jevů věcí. Proto pohledu člověka do hlubiny bytí předchází přísné duchovní výuky i jeho osobní disciplíny a jimi projevené služby.

 Disciplíny svým zaměřením a účelem dostupné chápání pozemského člověka jsou ty, které se týkají známých problémů jeho duševně tělesného života. Ty může začít a plnit každý člověk. Avšak ty, které souvisejí s tajnou řádovostí, návazností a souhrou věcí v nově se vyvíjejícím boholidství i v andělskolidské součinnosti, i ty, jež umožňují duchovní služby, může konat jen ten, kdo je zvlášť povolaný k tomu, aby ukázal vzor člověka vyššího vědění a ideální duchovnětělesné síly i sestavy, kterou realizuje s pomocí Boží ze své strany.

 Disciplínu, jíž toto mu lze navodit a postupně plně uskutečnit, musí si nejdříve v duchu představit a pokusit se o její prožití.

 Zde jsou návody pro její konání:

 Představit si v duchu tělo rozdělené odshora dolů na dvě části: pravou a levou polovinu lidské podoby. Zdánlivě jsou obě stejné a mají i stejnou funkci. V tělesné souhře prolínání se navzájem látkami a energiemi není rozdílností. V určitou diferenci vstupují až za hranicí hmoty:

 Levá polovina slouží duchovním mysteriím, procesu zduchovnění člověka, vydávání pro něj i pro svět duchovních siloproudů, propojování jej s vyššími světy a jeho bytostmi, anděli.

 Pravá strana je spojena s nižšími bytostmi a jejich říší, je napájena životností z hrubší existenční podstaty. Všechno, čemu je hmota doménou a jen v ní je funkční, co je zatím nečinné a jako spící ve vyšší duchovnosti, je vázáno na pravou stranu tělesné lidské podoby.

 Ve chvílích zapojování se na duchovní vnitřní život osobní i univerzální je ve zvýšené činnosti levá mozková hemisféra, aby umožnila myšlenkové soustředění na věci a síly duchovní; také nervová oblast srdeční, táhnoucí se i levou rukou až k zápěstí.

 Dlaně (a to levé i pravé ruky) jsou zvláštním samostatným centrem, kde se odlišné síly střetávají, vyrovnávají a vytvářejí síly nové speciálního složení (syntéza energií hmotných a sil duchovních). Tato centra mají za úkol vyzařovat do prostoru ony speciální síly, moci i různé funkční aspekty, které Bůh v člověku koncentruje, které člověk svou charakteristikou podbarvuje, naplňuje a které slouží lidstvu, přírodnímu dění, zvířatům, tvarové říši i hmotě jako proudy životodárností.

 Všechny tyto úrovně, do nichž člověk má vlévat energie a duchové síly životností, nutně potřebují nyní jejich mohutné přílivy k rychlému vývoji do náležité výše, umožňující spojení s vyšší jsoucností a duchovými činnými principy.

 Je povinností toho, kdo je schopen této činnosti, vydávat, co vydat má přes ni, má pomoci duchovními silami. Aby mohl dostát své službě, musí zvyšovat své soustředění, musí také znát způsob, jak vydávat duchovní síly. Nejdříve musí vědomě a chtěně vstoupit do kontaktů s onou stranou těla, kde jsou duchovní siloproudy.

 Návody:

 Usednutí - zavření očí - vystupňované ztišení - soustředění.

 Představit si své tělo celé a pak v jeho rozdělení na dvě části: levou - duchovní, a pravou - vsunutou do hmoty.

 Vědomí přesunovat pomalu k levé části.

 Vstoupit do ní, jakoby ona byla nejen polovinou, ale bylo v ní vsunuto a soustředěno celé tělo.

 V ní se cítit živou, činnou duchovně tělesnou bytostí - člověkem, naplněným Boží silou.

 Vnímat spojení s Božím jsoucnem, které má s levou stranou těla živé, silné kontakty.

 Pociťovat z této strany vanutí Boží síly, vnímat silné záření a silové proudy.

 Upnout na ně myšlenku - propojit se s nimi.

 Myšlenkou je usměrňovat, vést je určitými drahami - od hlavy po celé páteři a zase zpátky.

 Od hlavy ji pak sunout po ramenou, od nich po rukou až do dlaní.

 Tam je soustředit, pevně je tam utvrdit.

 Až se pocítí teplo až pálení v dlaních, vstát, zvednout ruce, vztyčit dlaně a vydávat soustředěné duchovní siloproudy do prostoru do čtyř úrovní zemské životní jsoucnosti.

 Vtvořit myšlenku - pronášet ji slovy - říci ji velmi pomalu a důrazně, jako kdyby s každým slovem byla tato síla vydávána prostoru.

 Po pronesení myšlenky zvolna se otáčet se vztyčenými dlaněmi.

 Po úkonu se ruce spustí.

 Takto se úkon koná čtyřikrát, pokaždé v jiné myšlenkové sestavě, úměrně tomu, do jaké životní úrovně se vysílají duchovní siloproudy.

 Myšlenka první:

 Z lásky Boha a člověka vydávám boholidskou sílu ku pomoci pozemskému lidu.

 Myšlenka druhá:

 Z lásky Boha a člověka vydávám boholidskou sílu životu zvířat a malých pozemských tvorů.

 Myšlenka třetí:

 Z lásky Boha a člověka vydávám boholidskou sílu k ochraně přírody, všech stromů, všech keřů, bylin a obilí.

 Myšlenka čtvrtá:

 Z lásky Boha a člověka vydávám boholidskou sílu k oživení a produchovnění hmoty Země.

 Ukončit slovy:

 Bohu láska za Jeho lásku…

 Bohu dík za danou sílu…

 Bohu radost z díla stvoření…

   

 16. Disciplína výlučná

 (Pro duchovně vyspělé a vycvičené v koncentračním umění)

 

 Disciplína výlučná vytváří z lidské strany předpoklady k rychlé transformaci těla hmotného na tělo duchovní, v němž dominuje systém silový. Proto tato disciplína je složena z koncentračních úkonů, jimiž se zesilují silové proudy rozložené rovnoměrně i v polích vibrační spirály. V ní je tělo rozděleno na sedmkrát sedm bodových partií, na něž se zesílené siloproudy zapojí, vytvoří v nich postupně svá malá i velká centra navzájem propojená speciální silosítí, přes niž půjdou komunikace od těla člověka k tělům andělským, z duchovních světů k sídlům lidských bytostí v kterékoli vesmírné oblasti vyšší (duchovní) i nižší, aby rozdělené životní říše i tímto způsobem se spojily a postupně vědomě spolupracovaly na základnách silových zákonitostí.

 

 Návody:

 Vytvářet čtyři myšlenkové trojúhelníky (velká silová ohraničená centra):

 1. Od nejvyššího bodu čela směrem k očím, od levého přes pravé a zpátky k výchozímu bodu.

 2. Od nejvyššího bodu čela přes ramena, od levého přes pravé a zpět k výchozímu bodu.

 3. Od krčního důlku k levé prsní straně (záchytný bod prsní bradavky), od ní k pravé a zase k výchozímu bodu.

 4. Od žaludečního důlku k levému bokovému výstupku přes spodní část břišní (těsně nad genitální oblastí) k pravému boku a pak zpět k výchozímu bodu.

 Na každý v duchu vytvořený trojúhelník se delší dobu soustředit. Pak přejít k soustředění na tělové body.

 Přední část těla rozdělit na sedm bodů soustředění:

 1. Začátek čela.

 2. Střed čela.

 3. Kořen nosu.

 4. Partie lícních kostí (obě naráz).

 5. Špička nosu.

 6. Ústa.

 7. Konec brady.

 Dalších sedm bodů:

 1. Bod mezi klíčními kostmi.

 2. Střed hrudi.

 3. Žaludeční důlek.

 4. Bod pupeční.

 5. Bod levé břišní slabiny.

 6. Bod pravé břišní slabiny.

 7. Bod uprostřed ukončené břišní oblasti (nad krajinou genitální).

 Každá ruka má opět sedm bodů:

 1. Střed ramenního kloubu.

 2. Loket.

 3. Zápěstí (těsně v ohybu).

 4. Střed dlaně.

 5. Hřbetní prstní klouby.

 6. Ohyb prstů.

 7. Konečky prstů.

 Nohy rozdělit na těchto sedm bodů (každou zvlášť)

 1. Partie kyčelní.

 2. Koleno.

 3. Kotník vnitřní.

 4. Kotník vnější.

 5. Střed chodidla.

 6. Začátek prstů.

 7. Konečky prstů.

 Zadní část těla má tyto body:

 1. Bod na temeni hlavy (uprostřed).

 2. Bod na konci lebeční kosti nad prvním krčním obratlem.

 3. Levý ušní lalůček.

 4. Pravý ušní lalůček.

 5. Bod na konci šíje u začátku páteře.

 6. Bod ve středu páteře.

 7. Bod na konci páteře.

 Disciplína výlučná je dobrovolnou službou programu Krista, jímž je člověk znovu uváděn svou duší i tělem v obraz Boží lásky, moudrosti a

síly, v život, který je každou svou částečkou nesmrtelný…